Apoštol Pavel - Augustinův vzor 2.část
dokončení
Apoštol Pavel, Augustinův vzor II.
Po svém náhlém oslovením Duchem Svatým a bezpodmínečným přijetím poselství zjeveného na cestě do Damašku, se stal svatý Pavel prvním a nejhorlivějším aktivistou zrodu a rozvoje nového náboženského směru, pro který nakonec i on zemřel jako mučedník. Jeho teze a myšlenky se staly základním kamenem křesťanství, a rozhodujícím způsobem inspirovaly myšlení a tvorbu takových učenců z doby raného křesťanství, jako byl například Origénes, Eusebius, později svatí Ambrož a Jeroným, Řehoř, a mnozí další. Asi nejzřetelněji je doložitelné ovlivnění myšlenkami a učením svatého Pavla především u Učitele církve svatého Augustina, po Pavlovi pravděpodobně druhé nejdůležitější osobnosti pro celkový rozkvět křesťanství. Právě Pavlovo listy byly na úplném vrcholu jeho velmi dlouhé a neklidné cesty za pravdou a už natrvalo mu zůstaly inspirací. Snad v každém Augustinovo díle najdeme mimo množství zřetelných stop myšlení apoštola Pavla, také přímé odkazy a citace z jeho listů.
Zjevení u Damašku byl zásadní bod zrodu křesťanství. Toto zrození se ale bohužel neobešlo bez zaplacení nejvyšší možné ceny, kterou bylo rozdvojení Mojžíšovy cesty k Bohu. Z úctyhodného a starobylého kmene stromu židovství vyrostl nový výhonek. To ale Pavel zpočátku rozhodně neměl v úmyslu, natož Ježíš, jemuž šlo pouze o obnovu uvnitř judaismu. Jen nesrovnatelně menší část židovských věřících byla ochotna uznat Ježíše jako očekávaného Mesiáše, největší část vyvoleného národa čeká na jeho příchod dodnes. Apoštol Pavel si postupem času velmi dobře uvědomil, že neobdělanou půdu pro křesťanství představují především pohané a hlavně na ně své evangelizační úsilí obrátil a z těchto uctívačů model a nejrůznějších pohanských kultů jsme tak vzešli i my křesťané.
Malá poznámka k zamyšlení: evangelista Matouš ve svém evangeliu 10, 5-6 zaznamenává Ježíšova slova svým dvanácti apoštolům, jejichž počet odpovídal dvanácti Izraelským kmenům a které posílá hlásat lidem radostnou zvěst o přiblížení nebeského království. Ježíš řekl: „ Mezi pohany nechoďte…, raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského…“ Evangelista zaznamenává další Ježíšova slova: „ Neprojdete (všechna ) Izraelská města, než přijde Syn člověka.“ (Mat 10, 23) Kým by asi byli pozdější prvokřesťané vzešlí z pohanů, kdyby se těmito Ježíšovými slovy za pár let apoštol Pavel řídil a nechodil mezi pohany? Matouš dále pokračuje a cituje Pána Ježíše, který hovoří pouze o židovských městech a jejich zatvrzelosti. Konkrétně zmiňuje Betsaidu, Chorazim, Týr, Sidon a Kafarnaum, hovoří i o Sodomě. Šlo mu o pokání obyvatel měst jedné jediné oblasti. Ježíšova slova jsou jen opětovným potvrzením toho, že mu v žádném případě nešlo o založení nového náboženství, usiloval především o změnu chování lidí, přestože věděl, jak tragický osud ho čeká a kdo k němu dá podnět.
Pavel, stejně jako Ježíš, jeho rodina i učedníci a další židovští vyznavači Ježíšova Mesiášství se nikdy nezřekli, nebo se jinak nezpronevěřili svému tradičnímu židovství. Milovali svůj Bohem vyvolený národ a Ježíšovo hnutí chápali jako naplnění Mojžíšova zákona, ne jeho zrušení. K zákonu měli vždy velkou úctu a respekt, který se přijetím křesťanství nijak nezmenšil, mnozí z nich se tím naopak duchovně významně obohatili. Pavel se neustále i jako aktivní misionář u pohanů vyjadřoval o svém národu s vírou a nadějí: „ Jestliže jejich odloučení znamenalo smíření světa s Bohem, co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých!“ ( Řím 11,15) a ještě předtím : „ Bratři, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy“ (Řím10,1). V době, když psal tento list Římanům, byl naprosto pevně přesvědčený, že křesťané již ke spáse směřují a Židům, ačkoli se nepřijetím Krista na cestě pozastavili, přesto Boží spása odepřena není. Sám jako věrný syn židovského národa nikdy netvrdil opak. Jeho občasná negativní vyjádření o vlastním národě jsou vždy reakcemi na svůj momentální konkrétní evangelizační neúspěch, navíc násobené jeho temperamentem a vášnivým zaujetím pro objeveného Krista.
Rozhodně tedy nelze přehlédnout některé Pavlovo výroky a prohlášení, které příliš nekorespondují s jeho opravdu mimořádným listem Římanům (9-11). Možná to byl hlavně čas, který apoštola někdy „ tlačil “ k nepříliš lichotivým výrokům o Židech, snad to byl i pocit marnosti nad jejich jen velmi pomalou a nepříliš úspěšnou misijní prací. U Židů zaznamenal částečný úspěch až později v Římě, kde jich žilo mnoho. Podle nastalé situace někdy Pavel nazývá domácí Židy jen „ neobrácení “, ale později o nich dokonce píše s hořkostí jako o „ vyvržených “, jindy se vyjádřil, že „ Podle těla už Izrael není skutečný Izrael“ a podobně. Právě jeho často kolísavé hodnocení národa, za kterého sám vzešel, bylo později možná ještě neúmyslně částečně zneužíváno, překrucováno a vytrháváno z kontextu. Tak se bohužel mohlo stát, že například biskup Meliton ze Sard přibližně sto let po Pavlově mučednické smrti prohlásil ve svém kázání, že „Izraelský král byl zabit rukou Židů“. Ať už z kazatelského zápalu, nebo nevhodného vyjádření, ale věřme, že bez záměru, tento biskup několika nadmíru nevhodnými slovy, položil na dlouhá staletí základ antijudaismu se všemi tragickými důsledky pro vyvolený židovský národ. Nemohl tušit, že touto jedinou nanejvýš nevhodnou a nepromyšlenou větou, se už brzy začnou zaštiťovat zdivočelí a pomstychtivostí opilí fanatici při vyvolávání pogromů.
Již zmiňovaný velmi vzdělaný historik Eusebius z Cesareje použil v Augustinově 4.století o Izraelitech dokonce výraz „národ bohovrahů“, který se jako zákeřná a zhoubná choroba udržel v dějinách dalších 16 století. O málo později káže v Pavlově Antiochii světec Jan Zlatoústý proti Židům nenávistnými a nepublikovatelnými výrazy a dokonce je rozepíše do osmi (!) kázání. Obvinění židovského národa z „bohovraždy“ patří k jeho ještě mírnějším výrazům, přesto výrazně posílilo sílící oheň nenávisti. Kořeny tohoto nepřátelství hledejme zpátky v Pavlově době, kdy se ze soužití dvou proudů vyznání stává vzájemné soupeření s ubývající tolerancí a zvyšující se vyhraněností. Přibližně rok před předpokládanou smrtí svatého Pavla v Římě vypuklo v Palestině velké povstání Židů proti Římanům a právě tehdy se velmi výrazně zhoršily vzájemné vztahy Židů k pokřtěným. Izraelité vyčítali a už neodpustili pokřtěným z jeruzalémské církve, že ještě před zničením jeruzalémského Chrámu údajně všichni tamní křesťané prchli před hněvem a pomstou Římanů do města Pella u Jordánu, zatímco v Jeruzalémě a okolí nastalo běsnění pomstychtivých Římanů po potlačení vzpoury. Tento útěk Ježíšových přívrženců sice není historicky stoprocentně doložený, ale je na více místech zmiňovaný a Židé ho pak ve své tradici chápali až dodnes pochopitelně jako zbabělost a zradu svého národa. Křehké vztahy obou vyznání tak dostaly novou ránu a opět se od sebe o kus vzdálily. Možná, že Pavel myslel v posledních okamžicích života před svojí popravou i na původně nezamýšlené rozdělení dosud jediné cesty k jedinému Bohu.
Apoštol po svém vidění získal velkou sebejistotu, protože pevně věřil, že vše, co hlásá, má přímo od Ducha Svatého a je to tedy nezpochybnitelné. Při své misionářské činnosti musel působit jistě a rozhodně a netrpěl nedostatkem sebevědomí. V jeho listech i ve Skutcích, které hovoří ze dvou třetin pouze o něm a jeho činech, o tom nalezneme mnoho příkladů. Například v 1.Kor 2, 14-16 svatý Pavel říká: „ Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat…Vždyť kdo poznal mysl Páně a kdo ho bude poučovat? My však mysl Kristovu máme“ .Svatý Pavel ve svém upřímném nadšení konvertity, který byl náhle osloven a vyvolen přímo Nanebevzatým, o tom nikdy, ani v nejtěžších chvílích svého života nezapochyboval. „ Přirozeného člověka “ tak uvádí jako svůj protipól. Napsat Korinťanům, že má mysl Kristovu, vyžadovalo být o tom opravdu jednoznačně přesvědčený.
Ještě pozoruhodnější jsou Pavlova slova o tom, že přijal od Pána vylíčený průběh poslední večeře z noci, kdy byl zrazen. Slova uvedené v 1.Kor 11, 23-26 se později staly vrcholným okamžikem a středem každé bohoslužby. Apoštol Jan se o těchto slovech ve svém evangeliu nezmiňuje, ale ostatní evangelisté je po Pavlovi jen s minimálními a nepodstatnými obměnami opakují. Mezi zjevením na damašské cestě a pro další vývoj křesťanství významným zasedáním jeruzalémské rady Ježíšových učedníků přibližně v roce 50 uběhlo celých čtrnáct let. Po mnoho let z této doby docházelo během misionářských cest u Pavla k určitému sebereflexnímu formování jeho vlastního učení, které se musel později ještě pokusit zkoordinovat s učením ostatních apoštolů a jejich pokračovatelů. Takový proces nebyl ani krátký, ani jednoduchý a neobešel se i bez různých nedorozumění, vzrušených debat a emocí. Tyto pochopitelné problémy byly ale řešeny hlavně přímo radou Ježíšových učedníků, případně ještě s Pavlem, ale na slibně se rozvíjející život nové církve neměly podstatný vliv. Dnešní rozdílnost mezi oběma náboženstvími je jednoznačná, ale v době Pavlova misionářského působení a ještě několik desetiletí potom byly rozdíly téměř zanedbatelné. Vznikající křesťanství tedy žilo zpočátku vedle Mojžíšova židovského náboženství poměrně nekonfliktním a korektním životem. Sice s jistou konkurenční ostražitostí, přesto zatím bez větších excesů.
Mír a poměrný poklid obou táborů a počáteční toleranci vůči křesťanům ze strany Židů lze demonstrovat mimo mnohé jiné i následujícím příkladem: Šavlovi dopřál jeho otec farizej nejlepší možné vzdělání a to studium u nejučenějšího jeruzalémského rabína Gamaliela, který vyučoval pouze nejtalentovanější studenty. Šavlovo pozdější zřeknutí se židovské víry muselo být velkou osobní tragedií nejen pro jeho bohabojné rodiče, ale především pro jeho učitele. Víme, jak si Židé zakládají na oddanosti a pevnosti ve své víře a jak případné selhání bylo jen těžko odpustitelné. Rabínovo slovo mělo velkou váhu mimo jiné i v židovské veleradě a když se řešil první větší konflikt mezi Židy a stoupenci nového učení, Gamaliel se naprosto nečekaně Ježíšových stoupenců zastal, přestože ho jeho bývalý žák Šavel svým přijetím Krista za Mesiáše tak nesmírně zklamal. Moudrý jeruzalémský učenec rabín Gamaliel svým přístupem k příznivcům nového učení tak znovu prokázal velikost své duchovní vyzrálosti.
Učedníci Ježíše zůstali členy synagogy, protože v ani nejmenším neměli v úmyslu jakkoli se svým židovským náboženstvím skoncovat, nebo se ho snad zříci.. Stejně jako dřív se svým Mistrem, se i nyní nadále se zúčastňovali chrámového života, včetně všech obřadů i přes prohlubující se rozdílnost obou náboženských proudů. Nejstarší monoteistické náboženství světa poskytlo z jejich pohledu zprvu bludařskému, později odštěpenému a nakonec již samostatnému novému náboženskému hnutí své vlastní posvátné prostory chrámu a synagog nejen ke shromažďování příznivců vznikajícího nového náboženství, ale i k učení a získávání nových členů. Ze židovské strany to byl učebnicový příklad tehdejší tolerance ke křesťanství.
Oddělení křesťanství od židovství, na jehož úplném začátku stál zcela neúmyslně svatý Pavel, začalo nejprve vnitrožidovskými spory o tradiční chápání Mesiášova příchodu. Postupně se začal stále více zřetelněji dosud pevný židovský kmen víry štěpit a Pavlova evangelizační činnost mezi pohany začala přinášet pro křesťanství přibližně již sedmdesát let po jeho mučednické smrti bohaté výsledky. Protiřímské povstání židovského vůdce Bar Kochby, kterého dokonce někteří Židé prohlásili za konečně pravého Mesiáše, bylo v roce 135 Římany nesmírně krutě potlačeno a celé židovství tak utrpělo další velkou ránu, mimo jiné i zákazem vstupu Židů do Jeruzaléma, který byl přejmenovaný a přebudovaný na římskou kolonii. Na troskách židovského chrámu byl na dokonání potupy Židům postaven chrám zasvěcený bohu Jupiterovi. Cítění Abrahamových potomků bylo znovu pokořeno, jejich hrdost na davidovskou příslušnost zlomena, vnitřní svazky byly zpřetrhány a identita národa téměř zničena.
Ruiny, ve kterých se židovství nacházelo, napovídaly spíše definitivnímu zániku, než možnosti přežití. Pokud vůbec zbýval alespoň zlomek naděje, tak jediná možná záchrana byla v diaspoře. A především té době začal velký příliv nových křesťanů z pohanských řad, kteří se rovnou hlásili ke křesťanské církvi a již se v ničem nespojovali s duchovním Izraelem. Křesťané tak získali nad Židy rozhodující početní převahu a obě náboženství vyznavačů stejného Boha se tak od sebe bohužel již natrvalo oddělily, což opravdu v žádném případě nebyl smysl Ježíšovo působení na zemi. Pro křesťanství je tedy apoštol Pavel jednoznačně nejvýznamnější postavou zrodu a pozdějšího obrovského rozmachu církve, ke kterému ovšem mimo mnohé další důležité okolnosti, výrazně dopomohlo i nebývalé utrpení židovského národa, často končící až snahou o jeho definitivní vyhubení.
Ježíšovo učedníci a jejich přímí následovníci byli v šíření nového náboženského směru spíše střídmí a umírnění. Mimo zásadní rozdíl v pohledu na Mesiášství Ježíše - Židé byli ochotni uznat Ježíše jako léčitele výjimečných schopností, někteří ještě jako dalšího z proroků, - pokřesťanštělí Židé zatím dál dodržovali všechny zákony a tradice svého původního náboženství. Hlavně misionářsky působící Pavel byl ale v požadavcích na obsah a metody šíření nového náboženství stále více důrazný, protože se ještě chtěl dožít slíbeného druhého příchodu Spasitele spolu s co největším počtem nově pokřtěných. Učedníci, kteří osobně žili a putovali s Ježíšem a z jeho přítomnosti si uchovali své vlastní mimořádné prožitky, byli realisté a pochopitelně neprožívali žádnou euforickou konverzi, jako stále horlivý a nadšený Pavel. Také způsob hlásání Krista Židům, o který se snažili, musel být pochopitelně v mnoha ohledech odlišný od Pavlova kázání pohanům, prvokřesťané ale věřili a očekávali brzký návrat vzkříšeného a nanebevzatého Krista na zem.
Ježíšovo původní následovníci byli Židé a ti také jsou téměř výhradně autory uvedenými později v Novém Zákoně s jedinou výjimkou, a tou je bývalý pohan Lukáš. Snaha přímých svědků Ježíšova života o hlásání radostné zvěsti Krista mezi židovskými věřícími samozřejmě nemohla mít takovou odezvu, jako Pavlova u pohanů. Ti byli pochopitelně novému učení přístupnější a tvárnější a z nových křesťanů jich byla velká většina. To ovšem neznamená, že Pavlovo apoštolské cesty byly příjemné výlety za vstřícnými pohany, kteří by ho s dychtivostí očekávali. Nebezpečí hrozilo všude, kam přijel a často mu šlo doslova o život. A také rozhodně ne všude byla jeho snaha úspěšná tak, jak by si přál. Hned v Damašku, kam jel původně křesťany likvidovat, počáteční udivení Židů vystřídalo vůči němu prudký odpor, v Jeruzalémě se neustále potýkal s velkou nedůvěrou a nepřátelstvím, a za jeden z největších neúspěchů apoštola lze určit jeho marné evangelizační úsilí v řeckých Athénách. Diskuze a Pavlovy argumentace s tamními filozofy byly téměř marné. Z důvodů osobní bezpečnosti a mnoha dalších, se většinou přidával k různým potulným léčitelům a vykladačům, kteří cestovali od města k městu a v jejich společnosti pak pohanům kázal. Ani mezi nimi samými nebylo pro Pavla vždy úplně bezpečno.
Velké problémy a dohady o způsobu a sjednocení způsobu evangelizace vyvstaly nejen navzájem mezi samými jeruzalémskými učedníky, ale mnohokrát zvlášť výrazně mezi nimi a Pavlem, kupříkladu v naléhavé otázce, jak skloubit praktikování původních židovských tradičních předpisů a zákonů s novou vírou. V Písmu o jejich vzájemných rozporech najdeme několik zmínek, dokonce i sám Pavel je nejen netají, ale jako příklad své horlivosti se zmiňuje (Gal.2,11) o tom, jak se veřejně postavil proti Petrovi, kterého si Ježíš vybral jako učedníka a pozdějšímu „sloupu prvotní jeruzalémské církve“. Pavel neváhá Petra veřejně nazvat pokrytcem (!) a stejně nelichotivě se tam zmiňuje i jmenovitě o dalším učedníkovi Ježíše Jakubovi a jeho druzích. Ve své zapálenosti pro Krista, který ho tak ojedinělým způsobem oslovil, a při svém enormním evangelizačním úsilí, se tedy Pavel neváhal vášnivě přít nejen se Židy i s pohany, ale dokonce i s přímými učedníky Ježíše, prvními zvěstovateli jeho učení, ke kterým se přihlásil až po letech vlastního misionářského působení.
Přestože byl zpočátku byl pro učedníky život především podle Tóry i nadále samozřejmý, stejně jako dodržování halachických obřadních předpisů i pro nově příchozí pohany, na zmíněném jeruzalémském sněmu v roce 5O se učedníci domluvili, že od pohanů při přijetí Ježíšova učení již přestanou vyžadovat vykonání úplných rituálních obřadů, včetně obřízky a požadavku důsledně dodržovat židovský zákon. To byly v podstatě revoluční změny, jestliže sami Židé, i když již věřící v Kristovo mesiášství, nepožadovali od nových příchozích dodržování židovského zákona, včetně jejich obřadů. Týkalo se to ale pouze křesťanů vyšlých z pohanů, protože Židé, kteří ke křesťanům přidali, dál zcela dobrovolně dodržovali všechny své původní židovské předpisy a zákony, včetně svých tradičních zvyklostí. Nikoho by tehdy ani nenapadlo Židům tyto jejich zvyklosti jakkoli rozmlouvat, či zpochybňovat jejich význam. Na jeruzalémském sněmu se ale diskutovaly i mnohé další důležité otázky, které zákonitě v době vymezování se nového náboženského směru bylo nutno řešit. Za života svého učitele Ježíše Krista se učedníci samozřejmě na nic takového nepřipravovali, žádný z nich neměl s ničím podobným praxi a je tedy samozřejmé, že zrod a prvotní utváření křesťanství bylo velmi náročné a pohnuté pro všechny zúčastněné.
Teprve po zmíněném zasedání jeruzalémské rady sepsal Pavel list Galatským, kde je již patrná jeho zvýšená naléhavost a horečnatá osobitost svého podání hlásání Krista a to nejen k vlastnímu židovskému národu, ale poznáváme jí také i v jeho vztazích s dvanáctkou učedníků. Nakonec se neváhal veřejně postavit ani proti samotnému Petrovi, a Galaťany ve svém listu zároveň ubezpečuje, že „Čím byli ( Ježíšovo přímí učedníci ) kdysi, na tom mi nic nezáleží“. (Gal 2,6) Tedy žádný předpokládaný respekt k uznávaným oporám jeruzalémského sboru a autentickým svědkům života Ježíše a například Petra navíc později veřejně kritizoval dokonce za pokrytectví. Tím jen opětovně potvrdil své skálopevné přesvědčení o své jedinečné vyvolenosti, a to přímo Kristem. Jinde se zase od Pavla dočteme, že na svých misiích byl podle potřeby pro Židy Židem a pro pohany pohanem. Pro pravověrného Izraelitu znalého Zákona, je ovšem něco takového naprosto nemyslitelného. Na tomto svém jednání ovšem Pavel nespatřuje nic nepatřičného, ale uvádí ho naopak jako příklad svého enormního evangelizačního úsilí. Z listu také mnohokrát vycítíme až krajní důslednost a naléhavost, se kterou své posluchače oslovuje. To je patrné hned po úvodním pozdravu, kdy proklíná třeba i „anděla z nebe“, pokud by Galatským přišel hlásat jiné evangelium, než to, co hlásal on sám. Zmíněné a mnohé další apoštolovo jednání a vyjadřování v podobném duchu bylo nejpravděpodobněji dané jeho vědomím, že výhradně jen jeho konkrétně oslovil Kristus po svém nanebevzetí a tím obdržel svou skálopevnou jistotu o svém poslání. A dále to bylo dané jeho silně emocionální povahou, výbušnou a vášnivou pro hájení zjevené pravdy za každou cenu. Jako jediný obdržel své pověření přímo od Krista a ne od lidí. Respektoval sice dvanáctku učedníků, zvlášť názory „ uznávaných sloupů církve“ Petra, Jakuba a Jana, ale pouze on byl vzkříšeným Ježíšem osloven osobně a jako poslední. Pavlův Střední Východ má velmi blízko k Augustinovo Severní Africe a to nejen temperamentem svých obyvatel.
Pomineme-li Pavlovu nevyjasněnou a téměř záhadnou cestu do Arábie a jeho tamější působení, stejně jako jeho činnost v Damašku po návratu, je zarážející, že až tři roky poté se vydává do Jeruzaléma, aby se vůbec poprvé osobně seznámil alespoň s někým z přímých svědků Ježíšova života. V této souvislosti nás nemůže nenapadnout otázka, co vlastně do té doby lidem hlásal a jak dalece obsah jeho kázání o Ježíši korespondoval s hlásáním Mesiáše židům jeho učedníky v dalekém Jeruzalémě. Po příjezdu se tam poprvé seznámil z učedníků snad pouze s Petrem, u kterého zůstal dva týdny a jak v listě Galatským píše, pak se již jen viděl s Ježíšovým bratrem Jakubem. Tím jeho osobní kontakty s učedníky Ježíše na dlouhých čtrnáct let končí. Po tu dobu působil misionářsky převážně v pohanských oblastech mimo židovskou Palestinu, převážně v Kilikii, Syrii a okolí. Teprve potom se vrátil zpět do Jeruzaléma, aby se svým vlastním evangeliem, které na cestách hlásal, seznámil především tři jmenované apoštoly.
Znamená to tedy, že pokud vynecháme možné dva týdny jeruzalémských rozhovorů pouze s jedním přímým svědkem Ježíše, a to Petrem, Pavel sedmnáct let hlásal především to, co mu přímo Duch Svatý v podobě Ježíše Krista řekl ve zjevení. Pozoruhodné je, že se o Kristu samém se ve svých listech vyjadřuje jen velmi sporadicky a o jeho výrocích píše pouze na dvou místech listu Korintským.A to přestože, jak sám říká, Ježíše Krista spatřil při zjevení ve fyzické podobě, což pro něho muselo být zvlášť šokující. Proč se o něm tak málo vyjadřuje? V listu Korintským nás ještě možná upoutá i část (Kor 7,10-13). V té ukázkovým způsobem naprosto přirozeně navazuje na Ježíšovo učení o manželství a dál ho doplňuje a rozvíjí: „Těm, kteří žijí v manželství, přikazuji – ne já, ale Pán, aby žena od muže neodcházela … Ostatním pravím já, a ne už Pán: má-li někdo z bratří ženu nevěřící…ať jí neopouští“ Svatý Pavel nemohl mít ani stín těch nejmenších pochybností o svém povolání a proto se mu jeho nesmírně obětavá evangelizační práce přes všechny problémy tak dařila.
Zmrtvýchvstalý Boží Syn si nevybral nikoho ze své dvanáctky učedníků, ani nikoho ze své rodiny, nebo kohokoli jiného, ale ve vidění na damašské cestě náhle oslovil a povolal do té chvíle horlivého pronásledovatele svých stoupenců a následovníků. I v tom poznáváme tajemnou nevyzpytatelnost Božího jednání, která se nikdy nedá předem odhadnout. Pro první křesťany a zvlášť pro Pavla byl přetrvávající postoj většiny Židů k Mesiášovi nepochopitelný. Čím více jim zdůrazňoval Ježíšovo Božství, tím více ho odmítali a z toho důvodu se po dlouhou dobu plně věnoval misiím právě u pohanů.
Apoštol Pavel žil první polovinu svého života jako Žid tradiční nezlomné víry, druhou polovinu jako přední člen nového náboženského směru, který svým rozhodujícím podílem v podstatě založil, a na jehož dynamickém rozvoji měl tak velkou zásluhu. Křesťané se začali sami nazývat tímto jménem poprvé pravděpodobně až v oblasti Kilikie, v době Pavlova evangelizačního působení. Nebylo to však, jak si mnozí lidé myslí, snad podle slova křest, nýbrž podle slova Kristus. Ve skutečnosti si první křesťané říkali výstižněji Kristovci. Pavlova práce mezi pohany mu sice přinášela úspěchy, ale i prohry a při svých dlouhých a nebezpečných cestách si mnoho vytrpěl a musel překonávat četné nesnáze. Vinou často zidealizovaného podání bychom občas mohli podlehnout falešné představě o průběhu jeho misionářských cest. Přestože v jednom svém listu Pavel vypočítává několik úskalí, kterými při svých cestách musel projít, jiné těžkosti spíš jen naznačuje, i když ho při jeho známém evangelizačním zapálení musely trápit ještě více než vypočítávaná utrpení fyzická. Byly to jeho některé evangelizační neúspěchy u několika pohanských skupin, a téměř jako jeho osobní fiasko lze považovat Pavlovu misijní snahu v centru řecké kultury v Aténách.
Velikost jeho úsilí při hlásání Krista především pohanům ještě lépe vynikne nejen při pohledu na časový přehled, kolik let v jakém městě, či oblasti jako zvěstovatel evangelia strávil, ale především na mapu jeho misijních cest. Uvědomíme-li si například tehdejší možnosti způsobu dopravy, všechna nebezpečí a nástrahy na moři i na cestách v neznámých pohanských krajích a mnohé další předpokládané těžkosti, ještě lépe pochopíme velikost Pavlovy práce pro Krista. Je nutné si uvědomit, že přijížděl mezi pohany různých zvyklostí, aktivně praktikující své vlastní obřady a pohanské zvyky a kteří nikdy neslyšeli nic o Abrahámovi, Mojžíšovi i prorocích. A samozřejmě neslyšeli právě tak nic o slíbeném Mesiáši. Nikdo Pavla na neznámých místech neočekával, ani nevítal, zpočátku ho jistě nikdo ani nechtěl poslouchat a musel snášet především posměch a výhrůžky, jistě často končící fyzickým napadením a jiným násilím. To, co platilo v jedné oblasti, již neplatilo v jiné a Pavel musel před každým veřejným vystoupením způsoby evangelizace nejen velmi pečlivě připravovat, ale musel se přizpůsobovat i jejich mentalitě a místním zvyklostem. Ve svém enormním zápalu pro Krista byl dokonce ochotný zapřít své židovství, byl ochotný udělat cokoli pro to, aby pohany zaujal k poslechu. Pavel tehdy viděl své vlastní židovství již jen jako uzavřenou kapitolu, dokazuje to názorně již zmíněnou větou: „...pro Židy jsem byl Žid, pro pohany pohan“.
Ne vždy se mu tedy jeho úsilí dařilo tak, jak si přál a velmi ho to trápilo. Často jednal ve spěchu, protože ve své mimořádné horlivosti chtěl ještě do očekávaného druhého příchodu Krista na zem obrátit na křesťanství co nejvíc alespoň pohanů, když ho většina jeho vlastních soukmenovců tak tvrdošíjně odmítala. Právě prožívané těžkosti, spojené s jeho obrovským nadšením, mu přinášely občasné problémy nejen se svými průvodci na těchto cestách,ale někdy i názorovou nejednotnost se samotnými Kristovými učedníky. Časté rozepře měl i v mnoha sborech, které sám založil a které se někdy bez jeho osobního přímého dohledu dostaly mimo pravé učení. Také jeho osobní přesvědčení o dočasné platnosti Tóry, tedy židovského Zákona, který byl nahrazen příchodem Krista, naráželo pochopitelně na vášnivý odpor nejen u Židů, jimž vždy byl a stále je tento Zákon nedotknutelným a stejně jednoznačně byl odmítán i u samotných Ježíšových židovských učedníků v Jeruzalémě. Ani to však nepřimělo Pavla, aby tento svůj názor nějak zásadně změnil. I v některých sborech, které založil na pohanském území, se s tímto svým přesvědčením dostával do konfliktů i se samotným vedením, pokud měli určité vědomosti o tradičním judaismu.
Všechny Pavlovo misijní cesty byly pečlivě naplánované a připravené po všech stránkách, včetně uváženého výběru cílového města a to především s ohledem na důsledné dodržování šábesů a dalších židovských předpisů a zvyklostí. Stejně tak v pohanském světě cestoval s přihlédnutím na jejich místní zvyky, se kterými se musel předem seznámit, aby se hned zpočátku vyhnul problémům s místními. Ve městech, kde mu byly umožněny podmínky dlouhodobějšího pobytu, využíval své řemeslo krejčího k vlastní obživě a k postupnému našetření prostředků na další plánovanou cestu.
Přes své velké misijní úspěchy mimo Palestinu, vždy toužil i po obracení Židů, příslušníků svého národa a každý úspěch či nezdar svých jeruzalémských kolegů velmi emotivně prožíval. Pod vlivem takových prožitků pak například o Židech, kteří dosud mesiášství Krista neuznali, psal jako o těch, kteří svojí zaslepeností zabili svou vlastní spásu. Existují názory, že Pavel zatvrzení části svého vlastního národa nevnímal zcela do důsledku i jako možnou součást Božího plánu, přestože například v Izajášovi (6,9-13) je tato nastalá situace již prorokovaná a navzdory tomu, že tuto část z proroka Izajáše při jiné příležitosti dokonce Pavel již sám použil.
Určitě pod vlivem jednotlivých evangelizačních úspěchů i díky úspěšně probíhající konsolidaci uvnitř nové církve, neváhal apoštol Pavel mnohokrát napsat a hovořit o svém národu víc než přátelsky a s uznáním : (Řím 9,4-5) „ Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem.Je jim svěřen zákon, i bohoslužba i zaslíbení…“ .V jiném listu ( Řím 11,2) píše s jistotou, že „Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl“ . Mluví samozřejmě o lidu Izraele a tedy stále pevně počítal s tím, že Izrael ke své spáse nakonec Ježíše přijme .
Dodržování původních zvyků a předpisů pokřtěnými Židy,ale postupně stále víc vadilo horlivému Pavlovi, který, i když se jim to zatím neodvážil přímo zakazovat, ve svých listech často prosazoval stále naléhavěji výraznější oddělení nového od starého. Jak učil své posluchače, příchodem Krista zemřel Starý zákon. To šlo možná kázat pohanům, ale ne židovským věřícím, pro které je Starý Zákon alfou i omegou jejich života a tento Pavlův názor vadil i učedníkům, kteří s ním zásadně nesouhlasili. Sami jako Židé, by se to nejen nemohli pokoušet hlásat u svého vlastního lidu, ale toto jeho tvrzení bylo hlavně pro samotné učedníky absolutně nepřípustné a zdrojem vášnivých debat. Pro všechny starozákoníky to byla velmi citlivá a zásadní věc jejich pevné Mojžíšovské víry. Podle toho, co Pavel psal, a přestože nemáme zachycena jeho kázání, pravděpodobně i hlásal, Starý zákon viděl jako dovršení, Ježíše pak jako jeho pokračování a nahrazení. Neznamená to ale, že by se samotné víře svých předků jakkoli zpronevěřil, nebo že by ji snad dokonce zavrhnul. Starý zákon prostě viděl již dovršený příchodem Spasitele. Podle něho tento Zákon nyní již splnil své poslání a s Vykupitelem přišlo jeho naplnění.
Nejpodstatnější je ale fakt, že Pavel nikdy nezpochybnil existenci Židů jako Bohem vyvoleného národa. Toho národa, ze kterého vyšel sán Boží Syn Ježíš. To byla později křesťany často opomíjená, nebo pozapomenutá skutečnost, včetně té, že apoštol mluvil o tom, že za Izrael je nyní nutné se pro jejich zatvrzení modlit. Modlit se, ne proti nim bojovat! „Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael…Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce. Vždyť Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná.“ ( Řím 11,25-29)
O Pavlově věrnosti židovskému odkazu, i přes jeho některá podstatně rozdílná vyjádření, existují desítky jasných a přesvědčivých důkazů a v diaspoře i v komunitě jeruzalémských Židů byl i nadále uznávaným učencem, přestože již natrvalo opustil skupinu farizejů, do které patřil. Své farizejské příslušnosti se ovšem vzdal z osobních důvodů po důkladném uvážení, ale jistě ne z důvodů, jakými byli farizejové později křesťany chápáni a prezentováni. Pavel stále navštěvoval synagogy a nijak nezpřetrhal svazky se svými hebrejskými kořeny předků .
To, že větší část jeho vlastního národa nepřijala Ježíšovo Mesiášství, ho velmi rmoutilo, a později nutilo k ještě intenzivnějšímu evangelizačnímu úsilí, naposled před svou smrtí ještě u početné židovské komunity v Římě, kde Židy začal shromažďovat okamžitě po svém příjezdu. Evangelizoval tam dokonce ze svého domácího vězení. Postoj větší části vlastního národa, se kterým se nikdy nesmířil, nazýval nejčastěji zatvrzelostí, nebo (sebe)vyloučením. Pavlova smířlivost a konečně i uznání židovských historických nároků na vyvolenost, jaká znějí z listu Římanům, se poměrně zásadně odlišuje od jeho některých dřívějších stanovisek, kterými se k otázce židovského postoje k Mesiáši vyjadřoval. Pavel diktoval tento svůj list římské komunitě, která původně nevznikla pouze z pohanů, ale i z té části Římských Židů, kteří sice již dříve konvertovali ke křesťanství, ale kteří se dosud nepřestali cítit jako hrdí synové Mojžíšova národa. Někteří z nich stále (a ještě velmi dlouho) dodržovali své tradiční židovské zvyky a předpisy a přestože již byli křesťané, na pevnou víru svých předků byli náležitě hrdí. Toho všeho si byl Pavel při psaní tohoto listu velmi dobře vědom.
Na pohany měl Pavel ovšem ze známých důvodů vliv daleko větší než na Židy, a pro ně se snažil vybojovat mezi Ježíšovými učedníky úplnou nezávislost alespoň na židovských halachických zákonech. Židovským křesťanům se po konverzi zatím jejich zvyky a zákony tolerovaly (někde taková tolerance trvala až dalších téměř tři sta let až k Augustinově době) a pohanům jejich vžité zvyklosti byly nejprve jen v mírnosti spíše rozmlouvány, než zakazovány. Následování Tóry v dalším životě konvertitů podle tradic židovství, ovšem přestalo být pro Pavla žádoucí hlavně kvůli jeho pochopitelné potřebě ještě výraznějšího zdůraznění Ježíšova Božství. Právě tímto zdůrazňováním doufal v ještě masivnější příliv do vznikající církve.
V souvislosti se skutečností, že apoštol Pavel byl před svou konverzí a pravděpodobně určitý čas i po ní farizej, by bylo možná vhodné, abychom už natrvalo opustili ono tradiční křesťanské negativní vnímání farizejů, jako vyhlášených pokrytců, povýšených a pyšných příslušníků jakéhosi společenství povahově pokřivených Židů. Přestože Novozákonní knihy v tomto duchu píší o farizejích vícekrát, historická skutečnost je od těchto zažitých představ významně odlišná.
Farizejské hnutí bylo laické a vzniklo potřebou a sjednocením těch věřících, kteří usilovali hlavně o obnovení židovství a prohloubení jejich identity na obranu proti hrozící asimilaci s řecko-římskou společností. To bylo velmi reálné nebezpečí a část Izraelitů si toho byla dobře vědoma. Farizejci byli vzdělaní, většinou prostí a hluboce věřící lidé bez větších osobních, nebo snad politických ambic a některé jejich názory a učení byly dokonce velmi blízké pozdějšímu křesťanství. Sám Ježíš Kristus se s farizeji skutečně velmi často stýkal. Jedním z důvodů byla jistě jejich snaha o ještě hlubší poznání a rozhodně se od nich nijak nedistancoval. Pokud se s nimi pouštěl do debat a nebo je přímo napomínal, mnohé prameny uvádějí, že ne jejich až přílišná snaha o větší zbožnost a ještě dokonalejší přiblížení k Bohu více než ostatní věřící, ale pravděpodobně způsob takového praktikování mohl Ježíšovi vadit. Bohočlověk pravděpodobně mohl mít jisté výhrady proti až extrémně vypjatému dodržování židovských zákonů, a snaze o nanejvýš dokonalé plnění všech příkazů a zvyklostí, a to za každých okolností. Sám takový rozhodně nebyl.
Boží Syn sám na sobě poznal jako člověk, příslušník jeho Otcem vyvoleného židovského národa, každodenní těžkosti a problémy života prostých lidí a proto ve své lásce k nim pravděpodobně nepožadoval na svých posluchačích otrocky a do všech nejmenších detailů každodenně splněné veškeré předpisy a zvyklosti. Některé zdroje uvádějí, že tento Ježíšův částečně mírnější přístup s naopak větším důrazem na přímou osobní lásku k Bohu, než skrze dané předpisy, mohl být předmětem jeho mnoha diskuzí s farizeji. Farizejů se rozhodně Kristus nestranil, vždyť usilovali o důslednější dodržování Desatera, o větší intenzívnost společných modliteb, snažili se konkrétními skutky projevovat milosrdenství a velmi dbali na vzdělávání. Farizejství by možná šlo lépe připodobnit ke dnešní chvályhodné snaze tisíců nejrůznějších křesťanských skupin po celém světě, které se snaží žít dokonaleji a intenzivněji v souladu s Boží vůlí, a to těmi nejrůznějšími způsoby praktikování. I tak lze možná lépe pochopit příslušnost Pavlova otce i jeho syna právě k farizejům.
Ježíšovo negativní vyjádření o jednom jediném farizejovi a jeho chování v chrámě, které čteme v Písmu, jistě nebylo myšleno jako odsouzení všech jako celku. Mohl právě tak hovořit o příslušníkovi jiné skupiny. Ježíš uvedl jako příklad právě jednoho konkrétního farizeje pravděpodobně proto, že se ve vhodný okamžik objevil na vhodném místě, nebo jako příhodná momentální ilustrace, a dál proto, že jim věnoval zvýšenou pozornost právě pro jejich úsilí o větší zbožnost. Víme dobře, jak příznivý měl Kristus vztah ke všem utiskovaným, nemohoucím a chudým, a právě farizejové patřili k chudší vrstvě židovského národa řemeslníků a laických teologů, ale nevycházeli z nich kupodivu žádní kněží. Skutečnost, že si sami dobrovolně ukládali přísnější pravidla, aniž by je jakkoli doporučovali, nebo snad přesvědčovali dodržovat i ostatní, musela být Ježíšovi sympatická. Vždyť to dělali právě kvůli jeho Otci! Také i proto se s farizeji velmi často stýkal a měl mezi nimi dokonce své přátele. Farizejové sami nakonec vyzradili Ježíšovi úmysly a plány Annášovy velekněžské rodiny i samotného Heroda na jeho urychlenou likvidaci. Varovali také Ježíše i celou početnou skupinu, která ho doprovázela, před osudným vstupem z Olivové hory do Jeruzaléma právě na svátky Pesachu..
Přestože později po konverzi apoštol Pavel opouští farizejské řady, není to z důvodu, že by setrváním v jejich řadách mohl snad být vnímán v negativním světle, nebo že by měl námitky proti horlivějšímu a ještě důslednějšímu praktikování své původní víry židovskými věřícími. Vždyť on sám první část svého života patřil mezi oddané, nadšené a vysoce aktivní vyznavače tradičního judaismu. Židé si farizejů většinou vážili a určitě by si nedovolili jimi jakýmkoli způsobem pohrdat, nebo snižovat jejich snahu o ještě důslednější dodržování Zákona. Naopak, farizejové byli pro svoji příkladnou zbožnost a vroucí vztah k Bohu často dáváni za příklad nábožensky vlažnějším věřícím. Důvod k opuštění farizejů byl spíš logický. Pavel jako významný odpadlík od své židovské víry, by již těžko mezi svými bývalými farizejskými přáteli našel někoho ochotného ke komunikaci.
Farizejové obnovovali pozapomenuté židovské zvyky a tradice, učili dokonce o vzkříšení těla (!), pilně studovali zákony. Jedna z největších zásluh farizejů na zachování židovského náboženství je vznik funkce židovského učitele, rabbiho, jakým byl de facto i Ježíš Kristus; v Písmu je pochopitelně také tak několikrát oslovován. Výklad Zákonu na rozdíl od pozdějších názorů, přizpůsobovali své době a situaci tak, aby byl každému nanejvýš srozumitelný, a byla tak k němu za každých okolností zachována posvátná úcta i od obyčejných prostých lidí. Velmi důležité je uvědomit si, že šlo o přizpůsobování výkladu Zákona, v žádném případě ne jeho obsahu. Farizejové zavedli také poprvé společné shromažďovací prostory pro zbožné Židy a zakládali tak synagogy. Byli mimo jiné asi nejhorlivěji studujícími Tóry v pozdější době a byli také bezpochyby hlavními zachránci židovství v době snahy o jeho konečnou likvidaci. Ježíš měl mezi farizeji velmi mnoho sympatizujících, rád s nimi diskutoval i stoloval a v Galileji měli farizejové i přes své rozptýlení významný vliv na ostatní židovské obyvatele. Později se dokonce mezi samotnými křesťany začínají objevovat zvláštní skupinky, tzv. křesťanští farizejové, ideově vycházející z některých směrů původních židovských farizejů. Tedy již u těchto ranných křesťanů můžeme někdy lokálně zaznamenat ještě větší a intenzivnější touhu po poznání Boha a přání přizpůsobit svůj život farizejskému modelu. I tento fakt bohužel později upadl v zapomnění.touha
Postava farizeje díky pár zmínkám Ježíše, kterému byli ovšem vždy osobně blízcí, dostala téměř až mytologický symbol člověka nežádoucích a odsouzeníhodných vlastností. Naopak kupříkladu samaritáni budou pravděpodobně už navždy udáváni jako příklad milosrdenství a vrozené lásky k bližním, díky příkladnému chování jednoho z nich. Role obou se ovšem mohly právě tak natrvalo vyměnit, pokud by právě zbožný farizej poskytl první pomoc raněnému. Není smyslem těchto řádků polemizovat o úplné doslovnosti všech vět a citací uvedených v Novém zákoně a to nejen Ježíšových. Nemluvě již vůbec o větách uvedených ve Starém zákoně. Ale při četbě Písma je vždy třeba pamatovat na velké množství faktorů, ovlivňující výsledný text, který čteme. Namátkou kupříkladu ústní podání, opisování textů a jejich překlady, snaha písaře, nebo redaktora, jen jedním slovem ještě více vylepšit zbožnost textu, či přidat z jeho pohledu jedno správné slovo na správné místo. Tyto a mnohé další příklady významného podílu člověka na vzniku textů Písma a jeho Bohem dané svobody při psaní, je třeba mít na mysli předtím, než začneme uvažovat nad textem. A to samozřejmě nejen o farizejích.
Jako další zajímavost z Pavlova života se mimo jeho uvedené farizejství zdá být jeho pravděpodobná příslušnost i k Nazarejským. Znamenalo to určité zasvěcení se Bohu, nebo oddělení, zdrženlivost a další úkony a to doživotně, nebo časově omezeně dodržované. Historie Nazarejských má velmi hluboké kořeny a příslušnost k nim se projevovala po dobu dobrovolného slibu například zřeknutí se pití všech opojných nápojů, nestříhání si vlasů po tuto dobu, ignorování smutečních zvyklostí nad zemřelým, atd. Celoživotní slib nazarejství složil například již Samson, Samuel, ale údajně také i prorokyně Anna, také Jan Křtitel a mnozí další. Právě v Pavlově době nastal obnovený, velký rozmach nazarejství, snad právě v důsledku převratných událostí té doby a dost možná, že i na základě Pavlova působení. Existují zmínky dokonce i o skládání slibu nazarejství rodičů za své ještě nenarozené děti. Ze střípků náznaků mnoha autorů, zabývajících se životem svatého Pavla, můžeme sestavit víc než domněnku, že i on složil možná jen dočasný slib nazarejství. Tento oprávněný předpoklad podporují i Skutky apoštolů (21,20-26), přestože v líčení jeho života nejsou Skutky vždy přesné a někdy se liší i od líčení událostí v samotných Pavlových listech. Vedle farizejství tedy ještě jeho příslušnost k další skupině, usilující o hlubší poznání Boha formou intenzivní kontemplace, odříkání a částečnou askezi.
Apoštol Pavel uvěřil, že ho vzkříšený Ježíš skrze Svatého Ducha jmenoval dodatečně jako třináctého apoštola a zatímco přímí Ježíšovo učedníci měli poslání působit doma mezi Židy, on sám měl naplnit svou jedinečnou úlohu v evangelizaci pohanů. Přestože hlásání Ježíšova odkazu původní jeruzalémskou dvanáctkou učedníků a jejich následovníky u židovských bratrů nedopadlo podle Pavlova přání, on sám svým neuvěřitelným evangelizačním úsilím mezi pohany docílil, že se nakonec křesťanství rozšířilo po celém světě až do dnešní velikosti.
Alespoň navenek nepociťoval jako nejmenší problém to, že Ježíše osobně neznal, ani to, že jeho stoupence až do svého obrácení tak aktivně pronásledoval. Ovšem z některých náznaků a jeho reakcí by mohla vzniknout určitá spekulace, že se s tímto svým problémem vnitřně již nikdy dokonale nevyrovnal. Ve svých listech ovšem neprojevoval nutnost se k tomu nějak rozsáhle vyjadřovat, svým dřívějším pronásledováním křesťanů se ale rozhodně netajil. Naopak toto období svého života spíše viděl jako jistý bod, který mu byl Bohem svěřen k překonání, aby mu pak mohl svěřit své plány, které s ním měl. Podobně o své cestě k pravému poznání uvažoval i pozdější nejvýznamnější pokračovatel Pavlovo evangelizační práce, svatý Augustin. Ten se o své křivolaké životní cestě před konverzí vícekrát obšírně zmiňuje a jak již bylo řečeno, ani ve veřejných diskuzích se svými protivníky svojí minulost nijak nezastíral, spíše naopak. Ve své nejznámější knize hlavně pro laickou veřejnost Vyznání, která byla zařazena vedle Bible mezi deset nejvýznamnějších knih světa, Augustinovo líčení své vlastní velmi obtížné cesty k Bohu zabírá přes polovinu knihy. Díky této knize, jakési veřejné zpovědi, pokud přímo na křesťanství neobrátil, tak na něj alespoň nasměroval pozornost velké části světa .
Pavel získal přesvědčení, že byl Bohem vyvolen už v těle své matky k tomu, aby hlásal všem národům radostnou zvěst o Ježíši (Gal 1, 15-16). Ovšem k tomuto poznání samozřejmě nedošel jako vysoce vzdělaný židovský rabín, ale až v rámci celého mohutného procesu osobních přeměn po své konverzi. On sám, stejně jako přímí svědci Ježíšova působení očekávali, že se ještě za jejich života vzkříšený Ježíš vrátí podle daného slibu podruhé na zem. To byl jistě Pavlův hlavní důvod k tak obrovské misionářské činnosti mezi pohany, obrátit jich do druhého Kristova příchodu co nejvíc. Jistě v tom byla i jeho snaha vyrovnat se se svojí minulostí aktivního pronásledovatele jeho stoupenců Proto také napsal tak velký počet svých listů, přestože nikdy nemohl očekávat, že na druhý Kristův příchod budeme čekat již dva tisíce let. Nemohl ani předpokládat, že se „jeho“ křesťanské hnutí rozšíří téměř po celém světě, stejně jako jistě netušil, že právě jeho listy pohanům budou takřka páteří křesťanského Nového Zákona.
Je pravdou, že z hlediska církve a celého křesťanského učení jsou detalily z vlastního Pavlova života naprosto nepodstatné. Přesto ale je mnoho zvídavých a hloubavých lidí , kteří by jistě velmi rádi znali více podrobností ze života zakladatele křesťanství. Otázek se naskýtá nepřeberná řada a jen na minimum z nich je možné hledat alespoň částečnou spekulativní odpověď. Mohou nás zajímat skutečné vzájemné vztahy mezi Ježíšovými učedníky a Pavlem, stejně tak mezi ním a Petrem, které se evangelista Lukáš ve Skutcích snaží vylíčit až příliš ideálně, přestože z Písma víme, že mezi nimi existovaly některé nepřekonatelné rozpory. Už se asi nedozvíme, kdo byl iniciátor rozchodu Pavla s ostatními přímými svědky Ježíšova života, zda a jak moc se lišil výklad Ježíšova učení v jejich a Pavlově podání. Bylo by snad až naivní myslet si, že Ježíšovou smrtí pro jeho učedníky a bratry vše skončilo a oni se pak vrátili ke svým dřívějším povoláním a ženy, které celou velkou skupinu doprovázely, že se vrátily zpět ke svým rodinám. Ježíšovo hnutí se nezadržitelně valilo dál nejen díky Pavlovo misionářství, ale samozřejmě také i usilovnou prací Petra, Jakuba a celé jeho rozrůstající se skupiny pokračovatelů hlásání Kristova poselství.
Můžeme spekulovat o tom, proč Pavlův osobní kontakt s učedníky byl tak sporadický, proč s ním nikdo z nich na žádné misie, ani nakonec do Říma nejel, třeba jen kvůli jeho podpoře. Už se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ne jak, ale za jakých okolností došlo k definitivnímu oddělení nového křesťanství od starobylého židovství a proč právě bývalý židovský rabín a vzdělanec Šavel tolik trval na jeho striktním rozdělení. A to přesto, že Ježíš nové náboženství na svět založit nepřišel, pouze přišel Zákon naplnit. Jak vlastně zemřel a umíral v usmíření a jednotě s učedníky? Zůstal osamocený? Otázek, na které již nikdy nedostaneme odpověď je nepřeberně, a to může véstt k nejrůznějším dohadům a třeba i nepravdivým a zavádějícím spekulacím o Pavlovo skutečném životě. Je velká škoda, a velká zbytečnost, že Pavlův život byl pro další generace podán již v upravené podobě. Byla to jen velká náboženská horlivost opisovatelů, která je vedla k vynechání, nebo naopak dopsání některých slov, či vět? Jsou některé rozdíly v jeho životopisech způsobené pouze nedokonalým překladem? Snížilo by, nebo by naopak velmi vyzdvihlo a lidem ještě více přiblížilo velkou osobnost Pavla a celého křesťanství, kdyby mohli poznat více podrobností z jeho života a sami si tak zodpovědět na mnohé otázky, které je při pozorné četbě Pavlova díla zákonitě musí napadnout?
Svatému Pavlovi vskutku vděčíme daleko za víc, než jsme si možná až dosud uvědomovali. Na naší víře v Krista Ježíše má díky svému jedinečnému evangelizačnímu úsilí, jako první největší zásluhu především on. Jeho pokračovateli a dalšími nadšenými šiřiteli křesťanství byli nejen Učitelé církve v čele se svatým Augustinem, Jeronýmem, Řehořem, Ambrožem a dalšími, ale i nekonečné množství těch, kterým se listy svatého Pavla staly nepostradatelným průvodcem jejich života. S úryvky, odkazy a citáty z jeho listů se setkáváme téměř každý den, ať již při vlastních modlitbách nejrůznějších křesťanských společenství, v denních modlitbách církve, ale především při bohoslužbách. Církev tak vzdává trvalý hold svému zakladateli.
U tak výjimečné osobnosti jsou jakékoli pokusy o ještě větší rozjasnění a retušování jeho životního příběhu naprosto zbytečné a každý takový zásah může mít právě opačné důsledky. Apoštol Pavel se po své konverzi musel potýkat s velkými problémy nejprve se svými židovskými soukmenovci, kteří ho zpočátku považovali jen za pomateného, ovšem později za nebezpečného bludaře, odpadlíka a zrádce své víry. Za to mu jako rouhači proti samému Bohu podobně jako dřív Ježíši, hrozilo podle židovských zákonů exemplární potrestání a mnoho horlivých židů se snažilo nedotknutelnost své víry ochránit jeho umlčením. Problémy měl díky své klasické vášnivé horlivosti konvertity i se samotnými přímými učedníky Ježíše, kteří se zdržovali v Jeruzalémě, a to nejen s Petrem a Jakubem, ale i s mnohými dalšími. Velmi mnoho útisku, ponižování, zesměšňování, ale i přímého fyzického napadání často zažíval i od samotných pohanů, kterým přišel poselství Ježíše zvěstovat, a někde, jako například v hlavním středisku řecké kultury v Athénách, byl v diskusích s tamními filozofy odmítnut nekompromisně a definitivně. Fiasko této mise nesl až do smrti velmi těžce. Jestliže se Pavel sám zmiňuje ( 2. Kor, 12, 9b-10) mimo jiné o svých úzkostech a slabostech, naznačuje nám výmluvně i své vnitřní problémy, se kterými se musel potýkat. Každý svůj neúspěch emotivně prožíval a proto s postupujícím časem svoji evangelizační naléhavost stupňoval. Později byl přesvědčením o svém vyvolení již matčině lůně pro hlásání Krista natolik zaujatý, že jednal a mluvil, jakoby byl i s přijetím Krista zároveň obdařen mimořádnými schopnostmi a tak například mimo jiné neváhal Timoteovi ( 1. Tim,1, 20) napsat o tom, jak jakéhosi Hymenaiose a Alexandra „vydal satanu“, protože „ztroskotali ve víře“. Ve stejném dopise uvádí adresátovi svojí jistotu, že ho Ježíš uznal za spravedlivého a ze způsobu, jakým své jednotlivé listy píše, jasně vyzařuje toto jeho pevné přesvědčení.
Uvedené náznaky Pavlových obtíží, které musel stále překonávat, v kontextu s jeho neotřesitelným přesvědčením o svém jedinečném vyvolení přímo Ježíšem k evangelizaci, nám mají ještě více zdůraznit obtížnost a konečnou velikost jeho díla. Se všemi svými vnitřními i vnějšími problémy se musel sám vyrovnávat a k tomu potřeboval obrovskou sílu ducha. Jen díky tomuto Božímu daru dovedl své velké poslání až do úspěšného konce.
Na začátku této úvahy bylo zmíněno značné ovlivnění svatého Augustina apoštolem Pavlem. Ani tři a půl století, které od sebe oba velikány církve dělilo, této evidentní inspiraci nic neubralo, spíše naopak. Osudově i povahově měli mnoho společného. Augustin konvertoval jako věřící a Pavel také, oba přibližně ve stejném věku. Oba dva byli maximalisté a nekompromisní hlasatelé své víry a pro hlásání Krista byli ochotni podstoupit téměř neomezené oběti. Pavel zemřel jako mučedník a jen velmi málo scházelo, aby tak v nepřáteli obleženém městě Hippu zemřel i Augustin. Žádný z nich neměl pouze nekonfliktní povahu a oba byli schopni jen velmi těžko uznat své případné přehmaty a omyly. Apoštolovo učení převzal Augustin takřka bezezbytku a stále ho ve svých dílech cituje, anebo na něj odkazuje, protože Pavlovo listy jsou stejně dominantní i v Novém Zákoně. Ovšem ne všechny Pavlovo názory, se kterými se ztotožňoval i Augustin, byly naprosto přijatelné a tak například ze zmiňovaného Pavlova postoje k Židům Augustin evidentně čerpá a dál je rozvíjí. Nápadná podobnost u obou je i u skeptického názoru na ženy, na světě by tak měly převážně druhořadý význam. I v mnoha jiných názorech a přesvědčeních svatého Augustina, které dokázal často velmi vehementně hájit a také dál utvářet, najdeme velmi pravděpodobnou inspiraci u apoštola Pavla.
M.Č.