sv.Augustin a vliv sv.Pavla
Myšlenky a dedukce
Úvodem dnešního zamyšlení je možná vhodné znovu připomenout, že hlavní smysl našeho zájmu a práce je hledat pravdu o životě a díle našeho velkého vzoru svatého Augustina, který byl rozsahem své práce a významem pro učení církve hned po apoštolovi Pavlovi jednoznačně největší osobností křesťanství prvních devíti století své existence. Zatímco svatý Pavel na svojí teologii, zrozenou na základě jedinečného mystického zážitku v syrské poušti založil a vystavěl základy veškerého křesťanství, Učitel a Otec církve Augustin nejvýznamnějším přínosem na apoštolovy základy navázal a pokračoval v práci na upevnění a další stavbě církve. Celých devět století až do doby filozofa svatého Tomáše Akvinského stálo církevní učení na apoštolově a Augustinově teologickém učení. Velký italský dominikán se mimo jiné inspiroval z jeho učení mnohými myšlenkami a konstrukcemi, a stejně jako on byl ovlivněn novoplatonismem (Plótínos), a dále aristotelismem - učením řeckého filozofa Aristotela, nejvýznamnějšího žáka Platóna, který zase významně ovlivnil filozofické myšlení Augustina. Vliv řecké filozofie na učení církve je tedy jednoznačný. V prvních stoletích církevní učení čerpalo především z Pavlových listů, a z na ně časově navazujících, radostných zvěstí čtyř vybraných evangelistů – nejprve to bylo Markovo kolem roku 70, tedy až po Pavlově úmrtí, dále na Marka navazující Matoušovo přibližně z roku 80, po něm evangelijní spis jeho známého, evangelisty Lukáše, a nakonec radostná zpráva Janova, pravděpodobného presbytera z Efezu asi z roku kolem 95 po Kristu. O více než tři sta let později na ně výrazným způsobem navázal Aurelius Augustinus.
Chceme-li získat nějaký možná novější pohled, nebo jen potvrdit svůj dosavadní názor na Augustinův život, nebo učení, a tím se zpět přes svatého Pavla dostat v podstatě až na samé základy křesťanství, nemůžeme pracovat se současností, ani se pokoušet nahlížet do budoucnosti, nýbrž je potřeba vrátit se zpět do minulosti, a tam si buď naše názory a přesvědčení jen potvrdit, nebo tam začít hledat pohled nový a vytvořit si tak nový vztah ke starému. Dánský filozof a teolog Sören Kierkegaard jednou uvedl: „ Máme-li se od velikánů opravdu něčemu přiučit, musíme si dát dobrý pozor na začátek “. Jelikož se chceme nejen přiučit, ale stále učit od velikána Augustina, který své vědomosti získal z církevního učení postaveného na základech svatého Pavla, měli bychom našeho Učitele církve začít poznávat ne až po jeho konverzi, ani ne po jeho narození, ale už na začátku křesťanství. Teprve až několik roků po ukřižování Krista Ježíše se především díky svatému Pavlovi začalo rodit hnutí vyznavačů Krista, ze kterého postupně vzniklo křesťanství. A jestliže učení naší církve nepochybně stojí na Pavlových základech, a toto učení bezezbytku převzal Augustin, aby na něm dál pracoval, jakkoli to může znít podivně, mnohé z jeho učení hledejme už v prvních dnech po apoštolově vidění v damašské poušti. Uveďme si namátkou malou ukázku: Kdyby se svatý Pavel například někdy zmínil o Ježíšovi také v tom smyslu, že v jeho učení a odpovědích na často záludné otázky chybí jakákoli teorie, neprojevila by se určitým způsobem tato skutečnost za třistapadesát let později i v některých dílech našeho velkého teoretika poznání, teoretika milosti, teoretika dvou států, a podobně?
Je ovšem zároveň zapotřebí poznamenat, že v tomto případě nesmíme špatně chápat výzvy starých proroků, vyzývající naopak k odvrácení od minulosti, a ke směrování života čelem k budoucnosti. Života současného se zřetelem na budoucnost nepochybně, ovšem v našem případě s myšlením v jistých prvcích podstatně ovlivněným učením svatého Augustina, ale zároveň s vědomostmi a názory získanými ne z často mysl deformující současnosti, ale právě ještě z předaugustinské minulosti, ze základů křesťanství.
Otce církve ve finální době hledání pravdy nepochybně ovlivnila osobnost velké postavy církve a jeho současníka, velmi významného milánského politika a miláčka tamních obyvatel, nečekaně a na nátlak věřících v jednom okamžiku pokřtěného a vzápětí na biskupa vysvěceného Ambrože. Zde je nutné podotknout, že šlo o ovlivnění nepřímé a neosobní, protože biskup Ambrož dlouho nenalezl a také neprojevil k Augustinovi nějaký vřelejší vztah, ačkoli Augustin o něj tolik usiloval. Ve své dosud jen těžko překonávané a uhasitelné pýše a velkého sebevědomí pociťoval za správné, kdyby ho zpočátku Ambrož přijal alespoň jako nadaného a vzdělaného afrického kolegu řečníka. Dokonce není vyloučené, že Augustin se svými nezpochybnitelnými filozofickými vědomostmi možná pociťoval v tomto bodu mít nad biskupem částečně navrch. Nejnovější výzkumy však ukazují, že svatý Ambrož měl, jak mnozí předpokládali, velmi dobré znalosti i z této oblasti, tato skutečnost však dlouho nebyla příliš známa. Dokonce ještě ani dnes u většiny lidí nepatří k jeho proslulé politické obratnosti a udivující teologické zdatnosti, automaticky připočítávat i jeho filozofický potenciál. Augustina ani přes pozdější, ne vždy naprosto ideální (třebaže jen občasnou) politickou angažovanost, nelze mimo další skutečnosti také v tomto smyslu charakterizovat jako jeho milánského kolegu, ovšem v jeho případě dokonce ani tak, jako je často uváděn – jako teologa a filozofa. Ani jeho opačná charakteristika filozofa a teologa by asi nebyla zcela správná, v jeho případě šlo o zjevnou a svým způsobem ideální a srozumitelně jen těžko pojmenovatelnou symbiózu obojího, přestože později renesanční doba mezi
Přeskočíme-li přibližně dva, tři roky dopředu od jeho konečného poznání, nalezneme už Augustina ve společnosti svého syna, několika přátel, kteří s nám žili už v Miláně, a také několika nových členů v domácí komunitě ve svém rodném městě v Thagaste. Mezi pohřbením své matky Moniky, která zemřela v Ostii u Říma, a mezi příznivými okolnostmi umožňujícími odplutí do vlasti uplynul téměř rok a o této době strávené celou skupinou v Římě, nevíme téměř nic. S pravděpodobností na hranici jistoty však můžeme o Augustinovi říci, že tuto dobu využil mimo jiné především převáděním svých dávných snů ve skutečnost. Už od svých dvaceti let snil a několikrát se z mnoha důvodů téměř vždy neúspěšně pokoušel založit určitou uzavřenou skupinu filozofujících přátel podle některého řeckého vzoru. Tehdy ještě u něho jakékoli náboženství nemělo téměř žádnou hodnotu a nebylo cílem jeho zájmů a snad ovlivněn filozofy už tušil, že každé náboženství je vlastně výhradně lidská záležitost a žádné není zjevené Bohem. Ovšem samotný Bůh v podání řecké filozofie, respektive v podání Sókrata, jeho žáka Platóna a poté Platónova žáka Aristotela, bylo téma nepřehlédnutelné a zároveň pevně a natrvalo uchvacující jeho velkého ducha. V Římě tedy jako čerstvý konvertita, výrazně ovlivněn řeckou filozofií, hledal v místních a okolních klášterech a dalších podobných komunitách inspiraci ke konečnému uskutečnění zmíněného snu z mládí, nyní však už v trochu jiné podobě. Pokud mu to bylo umožněno, různá společenství tohoto typu osobně navštěvoval, a někde snad i několik dní pobyl, takže za dobu římského pobytu získal tolik organizačních a dalších zkušeností, aby poměrně jasně „věděl o co jde“ při založení, vedení, a při běžném životě uzavřené komunity mnišského typu. Zdá se, že nabyté zkušenosti doma v Africe dokonale zužitkoval a není nám nic známo o nějakých případných větších problémech, které by musel řešit ve své první komunitě.
Jisté problémy však mohly Augustinovi jako všeobecně nejvzdělanějšímu členovi skupiny (pomineme-li jeho věrného přítele Alypia) nastat, pokud se na něho nějaký spolubatr obrátil otázkou týkající se například podrobností kolem osobního (ještě neveřejného) života, dětství, rodiny, vlivu okolí, rodičů, výchovy, židovské kultury a prostředí, a podobně u samotného Ježíše Krista. Tedy tématu, který u Augustina, ostatně tak jako u jeho vzoru apoštola Pavla celkem logicky nebyl nikdy nosným bodem jeho zájmu či studií, ani později hlavním tématem jeho prací. Ty byly, velmi široce pojato, v celku spíše konfrontačního rázu, jak je vnímal po jeho smrti jeho první životopisec a klášterní bratr Possidius. Ten si s roztříděním obrovského díla svého představeného dlouho nevěděl rady, až nakonec dílo roztřídil do kategorií podle odpůrců, proti kterým jeho učitel bojoval. (Proti pohanům, proti astrologům, proti Židům, proti Manichejcům, proti Prisciliánům, proti Donatistům, proti Pelagiánům, proti Ariánům a proti Apollinaristům. V těchto dílech, nebo souběžně s nimi tématicky najdeme i jeho nejvýznamnější tituly jako například De Trinitate – O nejsvětější trojici, De Civitate Dei – O Boží obci, Enarrationes in Psalmos – Výklad Žalmů a mnohé další.)
V Thagaste Augustin sice oplýval výbornými znalostmi hlavně řecké filozofie a jejím vztahem k Bohu, konkrétně o Ježíši jako Bohočlověku měl však především spíše základní znalosti, kterých nejvíce získal pravděpodobně od své matky na půlročním soustředění před křtem v Cassiciacu, pomineme-li jisté představy, získané ještě z kázání biskupa Ambrože. (Ještě za další téměř tři roky je při svém zcela nečekaném kněžském vysvěcení nucen požádat svého světitele hipponského biskupa Valeria o půlroční volno před zahájením své kněžské dráhy k získání a doplnění svých velmi skromných znalostí teprve v minulém století kanonizovaného Písma.) V jeho domácí novokřesťanské komunitě tedy musely být nosným tématem komunity především důkladné filozofické rozpravy (Augustin se v žádném případě nezabýval ani myšlenkou na to, že by snad někdy mohl být knězem), a diskuze - právě hlavně z řecké filozofie vyplývajících poznatků - o světě a Bohu. Tato látka byla učitelovi dlouho nejblíže, mimo svůj předchozí zájem také proto, že i jeho první a největší vzor, a nejčastěji citovaný autor svatý Pavel do svojí teologie zcela zjevně vložil tak velké množství (ideologizujícího) řeckého myšlení. Téma Ježíš Kristus, jeho poslání a působení bylo teprve nyní pro všechny výzvou k usilovnému studiu, k poznání a vzájemnému sdílení.
Kdyby někdo z bratrů v komunitě tehdy položil Augustinovi otázku, týkající se okolností vzniku jejich nedávno přijatého křesťanství, bylo by velmi zajímavé jeho slyšet odpověď. Není bohužel známo, zda tato otázka nepadla třeba už v Cassiciacu, a pokud ano, jestli na ní někdo z přítomných dokázal alespoň částečně uspokojivě odpovědět, není to však příliš pravděpodobné. Matka Monika byla sice vroucí křesťanka, ovšem analfabet a její křesťanství bylo výsledkem především upřímné a nezlomné víry a lásky v Boha a Ježíše Krista, a víc ke svému skutečnému vnitřnímu štěstí už znát nepotřebovala. Vše podstatné pro svoji víru znala především z nejrůznějších náboženských rozhovorů a z kázání. Augustinův vzdělaný přítel Alypius svůj vzor vždy pouze následoval, a to včetně jeho manichejství, ani u něho bychom znalosti z církevní historie neočekávali. A už vůbec ne u zbylých členů komunity, sice věrných přátel, ale svým intelektem - mimo Augustinova syna Adeodata - a vzděláním stojících pravděpodobně zcela mimo tuto trojici. Pokud by ovšem otázka historie a vývoje prvokřesťanství padla skutečně až doma v komunitě, tedy alespoň více než rok po „ponoření do víry“ na venkovském soustředění před skutečným ponořením do baptisteria u milánského dómu, byla by to už pro všechny přítomné, a to včetně Augustina, naléhavá výzva k intenzivnímu studiu a sdílení.
Tehdy ještě samozřejmě ne, ale brzy po svém hořce oplakaném kněžském vysvěcení pozdější Otec církve zcela a dokonale „zasvětil svůj život práci pro Boha a jeho církev“, jak mnohokrát prohlásil a také víc než jasně dokázal. Obojí mu bylo vším a mezi oběma pojmy vždy neodmyslitelně vnímal rovnítko. Ovšem ani potom se ve svém učení nijak podstatněji nezabýval okolnostmi spojenými se vznikem svého křesťanství a své upřímně milované církve. Ta stála pevně na učení evangelistů a apoštola a Augustin stál pevně na učení jejich, takže snad ani neviděl důvod jít zpět až k úplným kořenům Ježíšova hnutí a učení, a na hlubší studium mu vzhledem k jeho jiným prioritám pravděpodobně nezbýval čas.
Tehdejší autorita církve a její učení už významně privilegované římským státem byly pro Augustina nezpochybnitelnými pojmy a pokud se církevní učení opírá vedle evangelijních spisů především o učení apoštola Pavla, bude se o jeho učení opírat i on, a bude pro něho i stejně zásadní, jak také svým dílem dokázal. Svatý Pavel byl stejně jako Ježíš i jeho rodina a učedníci pravověrným obřezaným Židem řádně vykonávajícím všechny předpisy, snažící se žít životem podle Božích slov zaznamenaných v nejzákladnějším, nejautoritativnějším a nejposvátnějším textu v dějinách světa - v Tóře. Byl přibližně stejně starý jako Ježíš a na rozdíl od něho měl vystudované nadstandardní rabínské vzdělání, jako výrazný talent dokonce u nejvýznamnějšího jeruzalémského mudrce Gamaliela. Ten se později nečekaně a velmi zásadně zastal před rabínskou soudní veleradou sanhedrinem Ježíšových původních učedníků při jistém blíže neurčeném a pro ně nebezpečném konfliktu. Byli to ti učedníci, kteří po smrti svého rabbiho zůstali v Jeruzalémě a se svými přáteli každý den působili stejně jako ostatní Židé v Chrámě, aby tam konali své povinnosti a modlili se tam v určený čas předepsané modlitby s ostatními věřícími. I po tomto konfliktu se jejich život nijak nezměnil, všichni i nadále zůstali členy synagogy a navzdory své uplynulé tříleté působnosti s Ježíšem Nazaretským mohli dokonce i denně v Chrámě vyučovat!
Proslulý učenec Gamaliel byl farizej. Také Pavlův otec byl farizej a podle židovské tradice byl tedy zákonitě farizejem i jeho syn Saul (později mezi pohany už pod jménem Pavel). Farizejové byli ve skutečnosti značně odlišní od místy zkreslených novozákonních charakteristik, na kterých se paradoxně svým způsobem podílel sám rabínsky vzdělaný apoštol, bývalý člen právě farizejského uskupení. Byli především velmi horlivými (vzpomeňme pozdější Pavlovu horlivou misijní činnost, stejně tak i pozdější neúnavnou horlivost Augustina) studujícími Tóru a nadšenými obnovovateli často upadajícího a nedůsledného dodržování mnoha židovských tradic a předpisů. Ježíš z Nazaretu, zřejmě sám bez bližší příslušnosti k některé ze židovských skupin, měl na rozdíl od pozdějšího pavlovsko-křesťanského líčení s největší pravděpodobností právě k farizejům nejblíže a měl mezi nimi také nejvíc přátel. Pokud s nimi polemizoval, pak právě proto, že mu byli blízcí a záleželo mu na nich. Ke společnému stolu zvláště o šabatu se zvali pochopitelně jen přátelé a právě Ježíš s farizeji velmi často stoloval. Farizejové ho například o Pesachu přátelsky odrazovali od osudového vstupu do Jeruzaléma, stejně tak bychom pak farizeje spatřili za mimořádným, nakonec ale úspěšným jednáním o povolení k urychlenému uložení Ježíšova těla do hrobu a dokonce i za obstaráním tohoto místa a podobně. Ježíš a jeho rodina také praktikovali mnohé principy farizejského učení, především zbožnost, milosrdenství, a další, navíc byl stejně jako ostatní farizejci zvyklý Boha nazývat důvěrným Abba.
Po svém legendárním vidění, které jak víme, stálo samém na počátku vzniku křesťanství, a následném nikdy neobjasněném důvodu tři roky trvajícího života v Arábii, se Pavel vrátil do Jeruzaléma. (Vzhledem k tomu, že si k tříleté, a po tak fascinujícím zážitku obrácení i zdánlivě zcela nepochopitelné ilegalitě Pavel vybral právě nehostinnou nabatejskou říši se svým všeobecně „ nepříznivým krajem kolem města Petry“ (Josefus Flavius), je velmi pravděpodobné, že se tam uchýlil před možná dost intenzivními pokusy svých židovských souvěrců /citace z jistého historického dokumentu/ : „vrátit mu rozum“, stejně tak je možné, že tam zároveň odešel i před některými přímými svědky Ježíšova života, pro které byla některá jeho tvrzení a možná i požadavky nepřijatelné.) Tentokrát už ne jako horlivý a vysoce vzdělaný reprezentant Bohem vyvoleného národa, nýbrž jako nadšený a vrcholně zapálený obdivovatel učení toho, koho nikdy předtím nespatřil a dokonce po tom dříve nejspíše ani nijak netoužil. V opačném případě by totiž na osobní poznání Krista měl přibližně tři roky, aniž by k tomu vzhledem k velmi široké Ježíšově působnosti musel vyvinout nějaké mimořádné úsilí. Teprve několik let po jeho umučení a po svém vidění v damašské poušti se poprvé osobně setkal s některými Ježíšovými následovníky, předtím je však chápal jako rouhavou sektu a vynikal v jejich horlivém pronásledování, bičování a zavírání, a jak sám uvádí, ve snaze příslušníky této sekty vyhubit.
Do Jeruzaléma později přijel oznámit, že ho před určitým časem náhle oslovil Vzkříšený Ježíš („Saule, Saule, proč mě pronásleduješ? A on řekl: Kdo jsi, Pane? A on pravil: Já jsem Ježíš, kterého pronásleduješ. Vstaň, jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat“ (Sk 9, 4-6 ), a obdržel od něho zjevení a poslání, a je tedy Kristem zpětně doplněným třináctým apoštolem. (Jediná výjimka mezi všemi novozákonními autory, který byl nežidovského původu, evangelista svatý Lukáš ve svých Skutcích věnuje poselství a teologii apoštola téměř celé dvě třetiny celého spisu.) Pavel se tak v podstatě přišel uvést a představit tehdy právě jen několika přítomným Ježíšovým učedníkům a tedy přímým účastníkům jeho velkého hnutí. Uznává, že učedníci určitý čas osobně žili s Kristem a prožívali s ním dobré i zlé, nyní však přišel on, kterého jako jediného ze všech osobně oslovil, třebaže ve vidění, sám nanebevzatý Ježíš. Odpustil mu jeho silnou angažovanost a nevídanou horlivost při pronásledování a věznění jeho stoupenců ve snaze o včasnou likvidaci vznikající sekty, a vybral si právě jeho, svého pronásledovatele, aby i on hlásal jeho radostnou zvěst. Navíc mu zjevený Kristus předal nejen své představy a přání ohledně dalšího hlásání evangelia, ale dokonce ho exkluzivně pověřil realizací svých dalších plánů a se směrem, kterým se má nyní jen málo aktivní jádro zbylých učedníků vydat. V dopise Galaťanům dokonce píše, že „mu do toho, čím tito Ježíšovo učedníci byli kdysi, nyní nic není.“
Přišel tedy především z toho důvodu, aby se pokusil s Kristovými učedníky domluvit budoucí strategii odkazu jejich Mistra a rozdělit si s nimi evangelizační úkoly, které si ovšem napřed musí ujasnit. On sám bude plnit vzkříšeným Ježíšem zjevenou vůli, bude apoštolem zatím mezi maloasijskými pohany, a bude tam hlásat dobrou zprávu o spáse skrze víru v Krista. Ježíš si se zřetelem na dávná proroctví a historii židovského národa sice vybral právě dvanáct učedníků (symbolizující dvanáct králů dvanácti kmenů tvořících znovu shromážděný Izrael) s budoucí pravomocí nad Izraelem, Pavel však dostal výsadní pravomoc nad pohany. Má je připravovat na druhý příchod Ježíše, tentokrát už jeho vítězného příchodu jako z nebe sestoupilého Mesiáše osvoboditele. Relativně nejbližší, a pro svůj záměr jistě nejslibnější pohanskou majoritu viděl právě v řeckých oblastech, kde vzhledem ke svým silným a mnohočetným vazbám viděl pro evangelizaci příznivou půdu. Jelikož Ježíš spolu s Janem Křtitelem lidem hlásali o blížícím se Božím království a o tom, že čas se naplnil, byli lidé většinou přesvědčeni, že se tohoto království na zemi ještě dožijí. I proto vyvinul Pavel tak obětavé a impozantní úsilí ve své práci
Ježíšovo radostné poselství o již blížícím se Božím království na zemi, a jeho naléhavý apel, aby lid Izraele začal obracet svá srdce a započal s důraznou a okamžitou vnitřní přeměnou svého života, (například: „Konec věcí je blízko, Soudce stojí přede dveřmi, sekera už je na kořeni stromů, někteří lidé neokusí smrti, dokud nespatří Boží království na zemi,“ a podobně) nebyl pro Pavla, jak se z jeho listů zdá, až tolik podstatný. Mnoho indicií nasvědčuje spíše tomu, že celý smysl a důraz Ježíšovo tříleté kazatelské a další angažovanosti možná nebyl jedním z hlavních témat poselství, které ve své vizi slyšel. Popřípadě byl, ale apoštol se začal možná už hned od začátku na Kristovo pozemskou činnost a poslání dívat pohledem jiným, než jaký měli Mistrovo věrní učedníci a jiní následovníci, kteří s ním putovali a naslouchali jeho kázání.. Nasvědčuje tomu i fakt, že o Ježíšových výrocích se ve všech svých listech zmiňuje pouze dvakrát (!) a to pouze v jednom z nich (1.Kor 7, 10-
Vlastní obsah Ježíšových kázání, jejich smysl a naléhavost se zřetelem na obrácení mysli a změnu života na tomto světě pro Pavla nebyla, jak se zdá, tím nejdůležitějším, jak z jeho listů pohanům poměrně zřetelně vyplývá. Důraz je kladený jinam - k nebi, k věčnému životu, k Božímu království ne na zemi, nýbrž Božímu království nebeskému, kupříkladu: „Nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné“ (1. Kor 4, 18) (To znamená: Nehledím k věcem pozemským, nýbrž nebeským. Pozemské je dočasné, nebeské věčné.) Nyní skončila platnost Božích pouček k dobrému životu na zemi obsažených ve věčné Tóře, jak jí chápal Ježíšův izraelský národ, a ti, kteří uvěří v Krista, nahradí tento Izrael, žijící dosud nesvobodně „pod Zákonem“. To už ale byla osobní apoštolova interpretace, snad neznalostí, nebo možná neúmyslným opomenutím mnoha Ježíšových vyjádření toho typu, jako například při velmi významném Kázání na hoře (Mt 5, 17): „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákona nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit." (Neobstojí už několikrát dříve vznesená poznámka, že svatý Pavel možná nemusel znát všechna Ježíšova slova a kázání. Pokud bychom takový argument připustili, mohli bychom se dopadem takové myšlenky ocitnout na „velmi tenkém ledě“.) Mimochodem, Otec církve Augustin na téma tohoto Ježíšova horského kázání napsal v roce 394 stejně jako později nesčetně dalších autorů spis De Sermone Domini in monte (O kázání Páně na hoře). V kraji převážné Ježíšovy působnosti existovalo velmi mnoho lidí, kteří z nejrůznějších důvodů buď judaismus odmítli, nebo ho někdy opustili. Především pro ně bylo kázání určeno, z dalšího textu evangelisty Matouše však vyplývá skutečnost, že Kristus svá slova adresoval i dalším skupinám přítomných. Toto kázání (podle některých názorů jde o soubor několika kázání v jednom celku) je z mnoha hledisek mimořádně přínosné především pro křesťanskou etiku.
V této souvislosti je dobré podotknout, že téměř s naprostou jistotou lze říci, že slovo „Zákon“ ve skutečnosti Kristus v tomto, ale ani v dalších případech nikdy nepoužil, protože jeho národ takové označení Tóry neznal a ani jí tak nevnímal. (Nezapomeňme, že Ježíš mimo jiné i vyučoval v synagogách a použití jakéhokoli jiného výrazu pro posvátnou Tóru by tam bylo naprosto vyloučené.) Slovo „Zákon“, kterým jsme my křesťané nahradili slovo „Tóra“ bohužel není správné, ani vystihující, ani přesné. Praktikující Židé neuznávají pojmenování naší křesťanské Bible na tzv. Starý a Nový Zákon a v rozhovorech na toto téma nás na tuto skutečnost často důrazně upozorňují. Překládat Tóru slovem „Starý Zákon“ je v jejich chápání zavádějící pojem, který má původ v Pavlově době vzniku křesťanství. Ve starých židovských spisech se s tímto označením Tóry nesetkáme, a pokud v jiných textech ano, pak jde o nahrazující a nevystihující nežidovský termín, nebo překladatelovu nepřesnost, na které jsou Židé velmi citliví. Tóra je výhradně Tóra, adekvátní obdoba tohoto slova v žádném jiném jazyce nikdy neexistovala. Mišna, Talmud a navazující literaturu tvoří dohromady Ústní Tóru, a Chumas – Pět knih, tvoří Tóru psanou. Jak sami nyní vidíme, ve slově Tóra je obsažená a slovem Tóra se myslí veškerá židovská náboženská tradice, nikoli tedy zákon. Chceme-li přesto pro označení Tóra najít ne nahrazující, ale významově alespoň přibližující slovo, použijme nejlépe návod, učení, popřípadě vodítko, ne však slovo zákon, kterým bychom se od skutečného historického významu Tóry nejspíš nechtěně vzdálili. Zmíněná Mišna například říká, že bez Tóry není praktického života a naopak, a například instituce, kde se židovským dětem dostává základního židovského vzdělání, se nazývá Talmud Tóra. Jen z těchto dvou malých příkladů je patrný rozdíl mez slovem Zákon a židovská náboženská tradice, tedy Tóra. M.A.Fishbane dokonce uvádí, že: „Normální běh každodenního života dobrého věřícího Žida má formu jediné, jen chvílemi přerušované bohoslužby“. Tedy nic ve smyslu otrockého dodržování „zákonů“, jak život podle Tóry začal nejprve vnímat a později dál prezentovat apoštol Pavel po konverzi: „Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce“. (Gal. 3, 24-25) Z některých prací Učitele církve, ve kterých je obsaženo i toto téma, je zřejmé, že i tuto apoštolovu interpretaci bezezbytku převzal. Jeho mysl a zaujetí směřovalo dál a vzhůru k nebi, přesto však při bližším zabýváním se například tohoto textu by za prvé nemohl nepoznamenat, že víra samozřejmě nepřišla teprve s Kristem, protože byl sám ve víře vychováván svými zbožnými rodiči a sám Ježíš se jako malý teprve víře učil u rabínů a dalších učitelů. A zároveň jsme si jisti, že by Augustin v této souvislosti poznamenal, že když Ježíš Kristus při svých cestách se svými učedníky také uzdravoval a ptal se nemocných zda věří, neptal se (podle evangelií) téměř nikdy na to, zda věří v Něho samého, ale ptal se na to, zda mají víru všeobecně, nebo zda mají víru v Boha. Vezměme si namátkou text třeba z Lukášova evangelia (Lk 18, 41-43): „Když se (slepec) přiblížil, Ježíš se ho otázal: „ Co chceš, abych pro tebe učinil?“ On odpověděl: „Pane, ať vidím.“ Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. (!) A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu“ K tomuto textu nám velmi chybí výklad našeho Učitele církve, především, proč všechen lid, který to viděl, vzdával chválu Bohu, a ne jak by bylo v tété chvíli logické, na místě, spontáně a nadšeně tomu, kdo právě v tu chvíli uzdravil. Týká se to i ostatních záznamů evangelistů o tom, jak Ježíš Kristus uzdravoval.
Bylo už zmíněno, že Augustinovy teologické vědomosti, se kterými dospěl až ke konverzi ke křesťanství, byly nejdříve převážně z řecké filozofie poznaný a platónsky zprostředkovaný Bůh a o pár let později z Písma pravděpodobně jen některé listy apoštola Pavla. Tím, že právě jeho list Římanům, konkrétně verš 13, 13 stál na počátku Augustinova nového života, stal se apoštol (vedle svatého Jana) jeho nejoblíbenějším a nejcitovanějším autorem. Existovaly ovšem i další důvody silné a celoživotní náklonnosti Augustina k Pavlovi, vedle pro něho nejdůležitějšího faktu, že Pavlova teologie tvoří základ naší křesťanské nauky. Svojí nesmírnou obětavostí a neúnavnou misijní aktivitou mezi pohany stál apoštol také na počátku vzniku množství jednotlivých hlavně maloasijských církevních obcí, postupně se slučujících a dále vytvářejících podmínky pro pozdější vznik jednotné církve křesťanů. A právě církev, kterou Augustin brzy po zahájení své kněžské služby začal chápat jako zástupce a jediného mluvčího Boha, tedy Boží církev, se mu spolu se Stvořitelem stala hlavními a trvalými cíly jeho zájmu, ochrany a nesmírné lásky.
Vedle samotného obsahu apoštolových dopisů svatého Augustina jistě zaujala i jejich rétorika, tak podobná jeho vlastní, a nejen to, z některých listů, a to hlavně Filipanům a především Galatským ho musela asi příjemně překvapit ukázka Pavlovy rozhodnosti a odhodlanosti, a pokud je zapotřebí, také ironizovat, být jízlivý až popudlivý, (např. „Ti, kteří mezi vás kvůli obřízce vnášejí neklid, ať se rovnou vyklestí“ (Gal. 5, 12) i schopnosti vyhrožovat a dokonce i proklínat. Jiná ukázka je z listu Timoteovi, u kterého se sice v poslední době prokázalo jiné autorství, než Pavla, přesto se neznámý autor listu snaží pečlivě kopírovat apoštolův někdy velmi osobitý, až podrážděný styl: „ ...Patří k nim Hymenaios a Alexandr, které jsem vydal satanu, aby se odnaučili rouhat“ (Tim 1, 20). Dodnes je tento list uváděn jako Pavlův. Jak mnoho kontrastují časté rozhořčené výrazy místy až v nekompromisním tónu v listu Galatským a v dalších, například se slavnostním, místy hymnickým slohem, který apoštol užil v listu Efezským : „Ať vím z úst nevychází žádná ošklivá řeč, ale mluvte jen taková slova, která mohou přispět k duchovnímu prospěchu tam, kde je toho potřeba. Tak vaše řeč přinese užitek těm, kdo vás budou poslouchat...Daleko ať je od Vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti...“ (Ef 4, 29-31) V listu do řeckého přístavního města Korintu zase s určitou hrdostí a v předem očekávaném souhlasu sděluje příslušníkům tamější obce, že jeho působení mezi různými skupinami je natolik náročné a složité, že k získání jednotlivců pro svojí věc se musí často nejen přetvařovat, ale i zapírat svoji víru i příslušnost: „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, jsem byl pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem...Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona...“ (Kor 9, 20-21) Ovšem i ve zmiňovaném listu Galatským najdeme velmi mnoho náhlých změn rétoriky ve slova upřímné lásky a nepředstírané starostlivosti, například: „Snažte se mi porozumět, bratří, jako já mám porozumění pro vás; prosím vás o to. Nic jste mi neublížili“ (Gal 4, 12).
U našeho Otce církve najdeme velké množství podobných projevů, často přímo žhnoucí láska se střídá s velmi chladnými vyjádřeními, nadšení střídá prokletí: “Kdo věří, že zákon daný Mojžíšem není daný od jediného a pravého Boha...Budiž proklet!“ (Commonitorium - Augustinova směrnice), jindy gejzíry emocí po chvíli nahradí chmury a pesimismus. Klid a pokoj vyjádřený například : „Rád bych tě přiměl k delšímu psaní, chtěl bych si něco tvého číst trochu déle. Ale nejsem schopen říci to tak toužebně, jak toužebná je má touha“ ( Z dopisu Nebridiovi), předchází láskyplnému a úpěnlivému volání k Bohu: „O, chci Tebe Pane milovat, vzdávat Ti díky a oslavovat Tvé jméno...Jakmile jsem Tě poznal, povznesl jsi mne k sobě, abych viděl, že mnoho lze vidět, že však dosud nejsem schopen to vidět...Protože jsem nebyl pokorný, nechápal jsem pokory Ježíše Krista...“ (Confessiones – Vyznání). A znovu prokletí: „ Já Augustin, biskup katolické církve, jsem již dříve proklel Manichejce, jeho učení i ducha...také teď proklínám tohoto Manichejce i ducha jeho bludu“ (Závěr veřejné disputace s manichejcem Felixem z roku 404). Pavlovské ironie najdeme u Augustina dokonce daleko víc, než u jeho vzoru, někdy je skutečně velmi sžíravá, z těch mírnějších uveďme kupříkladu: „Měl tedy popřít sluchu židovskému Bohu?..., Tedy hebrejský Bůh..., atd.“ (De civitate Dei, kniha XIX, 23.část)
Je tedy víc než zřetelné, že konvertita Augustin a teologický tvůrce apoštol Pavel měli velmi mnoho společných vlastností; oba byli výrazně inteligentní a vzdělaní, vynikali stejným zápalem k Bohu, pracovitostí a důrazem, ale i širokým srdcem, nesmírnou láskou a citovostí. Veškerá mysl a práce obou měla naprosto stejný smysl a cíl. Bez svatého Pavla by nebyla církev, alespoň ne v té samé podobě, jak jí známe, snad by ani nebyla víra, v níž žijeme, a ve svých bytech bychom možná měli jako památku na prarodiče někde na polici vystaveného dřevěného bůžka slunce, úrody, plodnosti, nebo moderního bůžka konzumu. Bez existence velkého apoštola bychom nejspíše ani netušili, že někdy dávno, v pátém století po Kristu, žil v Africe jistý Aurelius Augustinus, snaživý řadový úředník ve službách římského státu.
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění V. díl
