Jdi na obsah Jdi na menu
 


sv.Pavel - Augustinova teologická inspirace I.

 

 

Obrazeksv.Pavel, apoštol pohanů

 

 

 

 

 

                                          Rok svatého Pavla byl vyhlášen v roce 2008  k  poctě tomuto největšímu apoštolovi křesťanství, a zároveň byl i vzácnou příležitostí a také výzvou k bližšímu poznání jeho života a díla nad rámec standardních vědomostí. Aktivní  odezvou na tuto nabídku jsme nakonec mohli sami zjistit, že Pavlovo zásluhy o vznik křesťanství jsou ve skutečnosti ještě  zásadnější, než je všeobecně  známo a uváděno. Apoštolovo poselství založené na zážitcích ze zjevení Ježíše Krista se stalo prvním a základním kamenem křesťanské teologické ortodoxie a zanechalo po sobě dílo, které svým globálním dopadem nemá v dějinách světa obdoby. Kolem poloviny třetího století dostalo toto dílo definitivní kontury  a téměř dokonale  se oddělilo od všech znaků judaismu, ze kterého vzešlo. Role apoštola Pavla v tom hrála naprosto dominantní úlohu. Není známo, jestli byl alespoň v mládí vyznavač sportu, každopádně ale mu ale sportovní terminologie nebyla cizí, jak víme z jeho listů. Použijeme-li  stejně jako on podobné přirovnání, můžeme říci, že stál u zrodu nového velkého orientačního běhu za Bohem a na startu měl velké číslo jedna. Ve čtvrtém století jeho učení velmi silně ovlivnilo  život a celé  mimořádné dílo dalšího velkého muže křesťanské teologie, Augustina Aurelia. Teologie v té formě, jak jí chápal apoštol Pavel, rozhodujícím způsobem dopomohla bludaři Augustinovi k obrácení, a tím i křesťanství ke zrodu další mimořádné postavy církevních dějin. Na startu zmíněného běhu měl číslo dvě.        

 

 

 

                                                           - o -

 

                                                           

 

 

 

                  Víte přece,co znamená tento čas: už nastala hodina, abychom procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblečme se ve zbroj světla.

 

Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svému tělu, abyste nepropadali vášním. (Řím.13, 11-14)

 

 

 

 

 

 

 

          Pavel a Augustin

 

      

 

         Právě tento úryvek z listu sv.apoštola Pavla Římanům inicioval slavné a nejdůležitější obrácení sv.Augustina v jeho 32 letech. Přesně na tomto místě otevřel ve svém milánském domě Augustin naslepo Pavlovy listy, aby se nechal inspirovat prvními slovy, které tam spatří. Takový způsob volby před důležitými rozhodnutími byl v době pozdní antiky velmi rozšířený a původně pocházel z  Řecka. Toto jeho obrácení bylo podle mnohých názorů  čtvrté z celkových pěti, které během svého života prožil - obrácení k moudrosti, paradoxně ale i obrácení k manicheismu, k platónské filozofii, ke křesťanství a  nakonec k řeholnímu životu. Hned na počátku je třeba připomenout, že svatý Pavel byl první a nejvýznamnější apoštol, který Augustina zásadně oslovil při jeho návratu ke studiu Písma, které se mu v době dospívání a jeho orientaci na Platóna zdálo příliš jednoduché a nezajímavé. Jako osmnáctiletý bludař se  sice s Písmem nepřímo opět setkává, ale z manichejského výkladu a jeho aplikace byl více zmatený než poučený, a nijak vážně se jím nezabýval. Nakonec Augustin otevírá Bibli až jako jednatřicetiletý, a od té doby jí už nikdy nezavře.

 

         Po přijetí křtu se mu Písmo stává naprosto nepostradatelným zdrojem pravdy a  moudrosti, na  kterých postaví celou svoji monumentální práci a nesmrtelné učení. Apoštol, který ho v Novém Zákonu skutečně nejvíce zaujal, a už natrvalo ovlivnil, byl tedy svatý Pavel. Z jeho teologie vycházel, jeho myšlenky dál rozpracovával, a až do konce života se k němu vracel, jak je patrné i v jeho nejpozdnějších dílech. Navíc, jak brzy po konverzi jistě s  radostí a překvapením Augustin zjistil, měl s Pavlem velmi mnoho společného, a to jak některé povahové vlastnosti, tak i samotné chápání Boží existence a s ní spojený pohled na život a svět. Uvedený úryvek z listu Římanům  měl mimo zásadního významu pro Augustinovo obrácení i stejně důležitý význam pro samého autora  a  první  část tohoto úryvku je ve své podstatě odůvodnění jeho tak neuvěřitelného evangelizačního úsilí. Pavel při každé vhodné příležitosti avizoval slíbený a brzy očekávaný konec světa spojený s druhým příchodem Krista a proto důrazně a velmi emotivně přesvědčoval své posluchače o nutnosti okamžité a zásadní změny života, dokud jim k tomu Bůh zatím ještě dopřává čas..

 

 

 

            Mládí, vzdělání

 

 

 

         Apoštol Pavel se narodil v bohabojné, aramejsky hovořící židovské rodině střední společenské vrstvy, která náležela do Benjamínova kmene (9.-5.stol. př.n.l)  Celá rodina byla ryze farizejského zaměření. S devadesáti pěti procentní jistotou přišel Saul na svět v Tarsu v Kilikii, což byla jižní pobřežní část poloostrova Malá Asie, a tato část se také nazývala Drsná Kilikie. Pro zbývajících pět procent můžeme ponechat prostor spekulaci, že Pavel pocházel stejně jako Ježíš z Galileje, a rodina se do Kilikie přestěhovala v rámci římského přesunu obyvatel po tamních nepokojích. Takové stanovisko zastával především svatý Jeroným, ovšem zdroj tohoto jeho přesvědčení není znám.  Tarsus bylo již v jeho době velmi starobylé město, centrum semitské a řecké kultury a filozofie. Úroveň zdejších škol byla prý velmi vysoká a předstihovala školy jak alexandrijské, tak i athénské. Jeho rodiče patřili mezi vyšší střední vrstvu židovské společnosti a byli římští občané, což bylo jen těžko dosažitelné privilegium. Nejprve navštěvoval řeckou základní školu, kde si pravděpodobně osvojil i  základy rétoriky. Podle židovské tradice se také vyučil souběžně se studiem i řemeslnické profesi, aby při soustavném studiu Tóry (prvních pět knih hebrejské Bible) a rabínské profesi také uživil i svoji budoucí rodinu. Pavel si vybral tehdy velmi žádanou profesi  výrobce stanů, stejnou, jako měl jeho otec, velmi zbožný Žid, farizej přísně dodržující Zákon.       

 

         Nejkvalitnější židovské vzdělání získal u vyhlášeného jeruzalémského rabína Gamaliela, moudrého učitele Zákona a předsedy  židovské velerady, kde působil mezi léty 25-50. Do roku 7O byly veškeré farizejské školy v Jeruzalémě soustředěné kolem Chrámu a měly velký počet žáků i uchazečů, ale učený Gamaliel kolem sebe shromáždil jen malý počet nejnadanějších žáků. Šavel měl tedy vystudované všechny předměty potřebné k rabínské profesi, ale není jednoznačně patrné, zda absolvoval i rabínské zkoušky, a jestli jako rabín do své konverze také působil. Ovšem mnohé nasvědčuje, že tomu tak opravdu bylo, protože pozdější způsob jeho výkladu Písma je převážně tradiční rabínský s patrnými znaky farizejské argumentační zběhlosti a zkušenosti. Zákon začal po obrácení velmi dovedně přizpůsobovat tak, aby vše významné z textů nakonec vždy  směřovalo ke Kristu, ovšem ve stylu, jakým hovořili starozákonní proroci. Není přesně známo, zda po úspěšných studiích Jeruzalém opustil a vrátil se působit rovnou domů, ale rozhodně osobně nikdy Ježíše nespatřil, a nebyl tedy ani svědkem jeho posledních dní v tomto městě.

 

 

 

          Pavel po vidění

 

 

 

         Jak z úvodního citátu z listu Římanům  jednoznačně vyplývá, apoštol Pavel pevně věřil spolu s velmi mnoha věřícími, že se ještě dožije druhého příchodu Mesiáše - ostatně na slíbený příchod svého Mesiáše čekali jeho židovští soukmenovci již dva tisíce let. A právě podle výpočtů dávných proroků tato doba přicházela. Někteří Židé skutečně podle proroků odpočítávali roky a měsíce, a tak například velmi zbožná komunita Esejců odešla do ústraní od světského ruchu a u Mrtvého moře její členové založili ve  skalách osadu, kde se na příchod Mesiáše duchovně velmi intenzivně připravovali.  Kvůli očekávanému příchodu Mesiáše se i Pavel své poselství snažil velmi rychle sdělit co největšímu počtu pohanů a přesvědčit je, aby se přijetím křtu podíleli na slíbeném věčném životě. Ovšem tomu předcházela dlouhá doba příprav, vášnivých debat, omylů i neúspěchů. Od damašského zjevení, které mu obrátilo zcela naruby život, potřeboval jistý čas na usebrání. Po svém pevném rozhodnutí k misijní službě musel velmi dobře promyslet strategický plán pro svou zamýšlenou masivní evangelizaci mezi pohany. Čekalo ho nesmírně mnoho překážek, úskoků, i neúspěchů, protože žádný pohan na něho nečekal s otevřenou náručí. I oni měli své pradávno zavedené rituály, uctívání model, a mnohé další věci s tím spojené, a nejprve bylo třeba pohany velmi obtížně přesvědčovat o nesmyslnosti jejich modloslužebnictví a vyznávání polyteismu. Už jen to od něho vyžadovalo nesmírnou odvahu, sebejistotu, a maximální argumentační schopnosti. Nyní se mu velmi dobře hodilo jeho široké vzdělání rabína a samozřejmě přirozená vysoká inteligence. Teprve tam, kde tyto první velmi obtížné překážky úspěšně překonal, mohl nabízet jinou alternativu, své nové učení, Ježíše Krista.

 

          Přibližně v roce 37 se hned po svém prožitku se zjevením vydal na nikdy nevyjasněnou cestu do Arábie, pravděpodobně na území nabatejské říše se strategicky důležitými  městy Petra a Zoar. Protože se o důvodech této Saulovy záhadné cesty v Novém Zákoně nic nedočteme, otevírá se nám velký prostor ke spekulacím a domněnkám. Evangelista Lukáš nás chce ve Skutcích přesvědčit, že Saul měl začít hned v Damašku po obrácení hovořit v místních synagogách o Ježíši, jako pravém Kristovi. Ale hned za branami Damašku začínala zmíněná Arábie, a zůstává trvalým předmětem  mnoha spekulací otázka, co tam vlastně  dělal. Sám v listu Galaťanům pouze píše: „Odešel jsem do Arábie a pak se vrátil do Damašku“. (Gal 1, 17) Ale mezi Arábií a Damaškem uplynulo několik let, o kterých mlčí.

 

         Některé zdroje se shodují v názoru, že do Arábie Saul odcestoval proto, že se ho jeho vlastní židovští soukmenovci, od kterých se téměř dokonale odtrhnul, zcela zřekli, a  zatím vzhledem k jeho předešlému životu mu nedůvěřovali ani prvokřesťané, ke kterým se tak vehementně a euforicky nyní snažil hlásit. Cítil se prý možná náhle naprosto osamocený a bez skutečné náboženské příslušnosti a chtěl si tam, kde ho nikdo neznal, ujasnit své myšlenky a další život. Ostatně s nedůvěrou se musel potýkat od počátku své konverze až do smrti. Byla to pochopitelná nedůvěra od Židů, často i od některých učedníků Páně a dalších přímých svědků Kristova díla, musel neustále prolamovat nedůvěru k sobě i ke svému učení především u pohanů, a příliš mu nedůvěřovali ani Římané, přestože byl jejich občanem. Domněnka, že by už v Arábii začal evangelizovat je pravděpodobně spíše pochybná, protože i přes své misijní poslání přímo od Krista, tak, jak ho on chápal, si jistě potřeboval mnohé věci dobře promyslet a připravit. Rozhodně by se  o svém případném tamním misijním působení  zmínil vícekrát ve svých listech, jak to udělal v ostatních případech. Otázka zní, zda by vůbec dokázal své ohromující prožitky z damašského vidění sám  ve svém nitru zpracovat bez cizí pomoci, a  také sám je ucelit  do tak zásadního učení, jaké známe z jeho listů a evangelizačního úsilí. Přibližných třicet let jeho dennodenní četby a studia Mojžíšových zákonů a především dodržování jich, v něm pochopitelně zanechalo ty nejhlubší kořeny své víry. Jestliže po krátké době od konverze už hovoří o nahrazení Tóry Kristem, a Tóru – sloup židovské víry de facto vypouští z mysli, tak i při naprosto jednoznačném uznání Boží všemohoucnosti nám bude realističtější myšlenka, že se tento jeho zásadní životní obrat nestal během jediného okamžiku  zjevení u Damašku.       

 

         Myšlenka, že by během svého utajeného pobytu Saul prožil snad ještě nějaké další vidění, které by ho formovalo pro jeho poslání, není příliš pravděpodobná už jen z toho důvodu, že se o žádném svém druhém zjevení nikdy nezmínil. Saul, který u mudrce Gamaliela získal vysoké rabínské vzdělání, zcela jistě znal některé židovské písemnosti, které se na rozdíl od oficiálního učení zabývaly i různými spekulacemi o andělích, dokonce i o různých  nebeských spasitelích, démonech, posmrtném životě, a velké množství podobných témat, více, či méně se lišících od tradičního judaismu. Tyto a mnohé další informace si musel Saul nejprve někde v hlubokém klidu a usebrání utříbit s revolučním způsobem poznání Krista v Sýrii. Byla by velká chyba a jistě nechtěné umenšování neocenitelných Pavlových zásluh a jeho neutuchající evangelizační činnosti, kdybychom si naivně představovali, jak se během okamžiku  po jakémsi fiktivním pádu z koně stal rázem z velmi horlivého židovského starozákonního aktivisty, stejně horlivý zakladatel křesťanství. Po zjevení se mu  obrátil život naprosto naruby a čekal ho již jen úmorný a vyčerpávající životní boj pro Krista, složený z velkých vítězství, ale i  mnoha  nezdarů. O pár století později prožil podobný osud ten, kterému se apoštol Pavel stal trvalým inspiračním zdrojem; Otec církve svatý Augustin.

 

 

 

           Záhadný pobyt v Arábii

 

 

 

         Nyní nás možná napadnou nejrůznější otázky, typu proč se Saul po zjevení raději z Damašku místo do Arábie, nevydal rovnou zpět do Jeruzaléma k  Ježíšovým  učedníkům, kteří  tam sídlili,  aby společně dohodnuli  a  vypracovali  jednotné   učení? Co skutečně dělal v Damašku a Arábii celé dlouhé tři roky po svém obrácení, než se konečně odhodlal vydat na cestu do Jeruzaléma za nejvyšším pastýřem církve Petrem? Jednalo se doopravdy o dobu usebrání před drtivým evangelizačním nástupem? V Jeruzalémě pobyl u Petra  dva týdny a po tu dobu už spolu jen jednotili další strategický misijní postup? A jaká vlastně byla mezi jeruzalémskými učedníky Páně pozice apoštola Jakuba, když se Pavel mimo Petra zmiňuje už jen o něm? „ Z ostatních apoštolů jsem však viděl jen Jakuba, bratra Páně“ (Gal 1,19) Jestliže  v této větě uvádí Pavel slova však jen, vyznívá smysl věty tak, že očekával větší účast ostatních učedníků na společném  setkání. Je tam patrná skrytá výtka. Ostatní učedníci se s ním nechtěli setkat nejspíše kvůli přetrvávající  nedůvěře.  Jak se jim tam dařilo skloubit Saulovo mystické zjevení Krista s osobními prožitky těch učedníků, kteří Krista skutečně osobně po tři roky jeho působení doprovázeli? To je jen několik pro někoho možná zajímavých otázek, na které ale už asi nikdy nedostaneme věrohodnou odpověď. Ani  líčení této doby kupříkladu evangelistou Lukášem ve Skutcích (9, 20-30), nám příliš vyjasnění nedává.

 

         Když se až po dlouhých čtrnácti letech vrací znovu do Jeruzaléma, aby učedníky seznámil s tím, co vlastně v Sýrii a Kilikii káže, předkládá jim tam své „evangelium, jak je kážu mezi pohany“,  a bere sebou ještě své učedníky Barnabáše a Tita. (Gal 2, 1-2)  Zajímavé je, že jako impuls pro tuto cestu uvádí Pavel opět zjevení, ovšem Lukáš ve svých Skutcích (Sk 15, 2-3) obšírněji popisuje, jak je na tuto cestu vypravila antiošská církevní obec kvůli tamním sporům o obřízce. I po tolika létech jsou v Jeruzalémě stále oba evangelisté z prvního setkání, tentokrát navíc ještě s Janem (rybářem), a Pavel všechny tři s uznáním nazývá sloupy církve. (Gal 2, 9)

 

        

 

           Pavlovo spory a emoce

 

 

 

         V Jeruzalémě se Pavel tentokrát již pokoušel  horlivě evangelizovat  u řecky mluvících Židů, ovšem téměř bez úspěchu, a tak podle původní vzájemné dohody s učedníky Páně odešel kázat pohanům do Césareje a domů do Tarsu. Po čase následovala velká cesta do Antiochie, kam přijel již s velmi propracovaným evangelizačním plánem, a která se brzy stala významným misijním centrem pro hlásání Krista do celého širokého okolí. I zde by ale mohla platit hypotéza o nepřijetí a odporu k Pavlovi od svých bývalých i nových souvěrců, ale i důvod, že by se v Jeruzalémě mohl potkat se svými bývalými židovskými spolužáky z Gamalielovy školy. Ani o možné náhodné setkání se svojí zbožnou sestrou, která tam s rodinou žila, zatím jistě nestál. Také mnozí  přímí Ježíšovo svědci ještě měli v paměti nedávnou horlivou činnost rabína Saula proti nim a jen velmi těžko překonávali svoji nedůvěru. Navíc je velmi pravděpodobné, že hned při svém prvním přátelském setkání s Ježíšovými stoupenci v damašském sboru po svém vidění, se horlivý Saul z někým z nich mohl dostat do nějakého  sporu o celém způsobu evangelizace. V tom případě by ho potom v Jeruzalémě možná již předcházela pověst vášnivého a bouřlivého  hlasatele, který si je velmi dobře vědom svého výsadního postavení určené přímo Kristem  Jeho pozdější občasné konflikty a nedorozumění nejen se samotnými jeruzalémskými učedníky, ale i se svými pomocníky na misijních cestách, a i s některými představiteli sborů, které sám založil, by této hypotéze možná odpovídaly.

 

         V době utváření a směrování nového křesťanského směru samozřejmě existovalo velmi mnoho sporných bodů, které bylo nutno spolu s původními Kristovými učedníky sjednotit. Především se to týkalo otázek kolem nutnosti dalšího dodržování zákonů a přepisů obsažených v pro Židy nedotknutelné Tóře, otázek kolem rozdělení pravomocí, sjednocení způsobu evangelizace, a mnoha dalších. Jiná, pro Pavla velmi důležitá otázka, která zpočátku vzbuzovala mnoho emocí, bylo například konečné vyřešení sporů kolem často přetrvávajícího dodržování rituálu obřízky i u prvokřesťanů. Zvlášť v jeho listech Filipanům a Galatským zřetelně vyniká jeho velké zaujetí touto velmi problematickou otázkou. K obřízce totiž zaujímal stejný postoj jako k Tóře, tedy jako k nežádoucí minulosti. Nyní vše minulé nahradil Kristus. V listu Galatským  najdeme v této souvislosti Pavlovo velmi ostré výrazy, když mluví o těch, kteří by se chtěli jako konvertité navíc ještě podrobit obřízce: „ ...ten se odloučí od Krista, ...pozbude milosti, atd “ (Gal 5, 4). Filipanům neváhá napsat velmi emotivně větu: „ Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu „rozřízku“ (Fil 3, 2-3), a snad vrcholem jeho vyhroceně nesmiřitelného postoje k této otázce jsou slova určená Galaťanům. O těch, kteří obřízku doporučují, nebo vyžadují, rovnou říká: „ ...Ti, kdo vám nechtějí dát pokoj, ať se úplně nechají vyříznout“  (Gal 5, 12). Tak silné výrazy nejsou zaznamenány už nikde v Novém Zákoně a je pozoruhodné, proč právě tato otázka u apoštola vzbuzovala tolik emocí, jestliže byl nejen on sám jako Žid obřezaný, ale také všichni Kristovo židovští učedníci, a dokonce i sám Boží Syn!

 

 

 

         List Korintským

 

  

 

         Při četbě jeho listů, například  Korinťanům, musíme s údivem pozorovat jeho nezlomnou houževnatost, a vytrvalost, a zároveň vrcholnou lidskost a laskavé pochopení pro druhé, s níž překonával mnohé neshody a problémy v tamních křesťanských komunitách. Pokud šlo o nejrůznější spory mezi ním a okolím, ať už to byli samotní Ježíšovo učedníci, Židé, pohané, židokřesťané a další skupiny kolem prvokřesťanství, reagoval apoštol různě. Záleželo na mnoha okolnostech těchto sporů, na místě, na době, na závažnosti sporu, na komunitě, na momentálním vlastním rozpoložení, atp. Pavel se rozhodně nebál silných slov a přirovnání, pokud byly nutné k jeho  argumentaci. Žádný z jeho listů jich není ušetřen, ale taková emotivní vyjádření používá často, i když hovoří o sobě. V druhém listu do Korintu například hovoří značně nadneseně, ale doslova, že sám okrádal jiné církve, aby měl na živobytí (2Kor 11,8), a v témže listě opakovaně vyzývá, aby ho adresáti nepovažovali za hloupého (2Kor 11,16). Nejvíce naléhavosti a emocí vyznívá hlavně z listů Galaťanům a také Římanům.

 

         Ještě postřeh z listů do Korintu. V tomto obchodním městě bylo velmi mnoho Židů, u nichž ale Pavel se svojí evangelizací neuspěl. Ale velmi výrazný úspěch tam zaznamenal mezi pohany vesměs nižších tříd, mezi kterými působil jeden a půl roku. A právě tito svobodní lidé, a pak hlavně otroci tvořili přes sedmdesát procent obyvatel města. Jeho velmi promyšlená, cílená agitace na konkrétní skupiny obyvatel podle toho, kde se zrovna nacházel, byla téměř vždy výsledkem velmi pečlivých příprav, ovšem někdy také okamžité improvizace a pohotovosti. Například, co mohlo znít pro ubohé korintské otroky lépe a nadějněji, než Pavlův dokonale přesvědčivý slib, že jako křesťané budou jednou soudit svět a dokonce i anděly? (1Kor 6, 2) A dál ještě argumentaci k této specifické skupině obyvatel dokládá  líčením, jak v tom čase  po zatroubení polnice pokřtění, kteří již zemřeli vstanou z mrtvých a spolu s žijícími křesťany budou proměněny v duchovní těla (1Kor 15, 50-54). Stejně lákavé věty používá i například v listu křesťanskému sboru do Soluně (1Sol 4, 13-18).                                                                                                               

 

         U listu Korintským je také zajímavá jeho jiná část (1Kor 6,4), kdy Pavel radí členům křesťanského sboru, aby své běžné spory řešili raději před pohanskými soudci, pokud mezi sebou nemají schopného a  moudrého člověka. Vzpomeňme, že biskup Augustin měl i z titulu své funkce povinnost soudit různé občanské pře ve svém sídelním městě v Hippu. Z důvodu jeho vyhlášené lidskosti a moudrého rozhodování, si kupodivu právě od něho rozsouzení svých sporů žádali nejvíce pohané a příslušníci jiných církví.

 

 

 

           Emotivnost Pavla

 

 

 

         Někdy píše o svých oponentech láskyplně jako milující matka o svých dětech, (např.1 Sol 2,7) jindy je jeho tvrdost, nekompromisnost a netolerantnost, (srv. s Augustinem) skutečně zarážející. Dokonce pokud se mu nezdálo chování, nebo názor i některého apoštola, kterého si přímo Ježíš vybral za svého učedníka, on, který Ježíše nikdy neviděl, ani neslyšel, neváhal například v Antiochii veřejně vystoupit proti Petrovi, učedníku s největší prestiží mezi prvokřesťany i mezi učedníky a kterému Ježíš řekl ona památná slova o skále. Pavel, který byl přesvědčený o svém přímém poslání od Ježíše, píše například v listu Galaťanům. „Když však přišel Petr do Antiochie, přímo jsem proti němu vystoupil, protože si vysloužil výtku“ (Gal 2,11). Na bratry v Korintu se asi musel velmi hněvat za to, že ho nějakým způsobem veřejně pohanili a značně to mezi nimi muselo jiskřit, jestliže jim ve svém listu  vyhrožuje: „Až zase přijdu, nebudu nikoho šetřit“ (2 Kor 13,2), a jindy je jako malé děti zastrašuje : „Mám k vám přijít s holí?“ (1 Kor 4,21). Nemělo by nás příliš překvapit, pokud bychom se někde dočetli,  takovou „evangelizační hůl“ horlivec Pavel někdy skutečně použil jako poslední argument. Na druhou stranu  píše ve svém druhém listě do Korintu, že při jeho psaní plakal, a například ve svém nejstarším apoštolském listu, který píše  Soluňanům, jim s láskou připomíná: „Byl jsem mezi vámi laskavý, jako když kojící žena hýčká své děti.“ (1Sol  2,7) Z jeho jiného listu zase vyzařuje spíše pesimistické očekávání: „Bojím se, aby všechno to moje lopocení u vás nebylo nadarmo“ (Gal 4, 11)

 

         Obojí uvedené přesně vystihuje jeho  jednání plné emocí a vášnivou zaujatost pro Krista Ježíše, který jeho jediného u Damašku ve vidění oslovil. Pokud apoštol cítil u svých posluchačů o svůj výklad nezájem, nebo dokonce odmítání, a nepřátelství, chápal to jako pohrdání tím, kdo ho mezi ně vyslal. S tím se nemohl nikdy smířit bez boje a důsledného přesvědčování. Přestože prvokřesťanům například  v Korintském sboru (2Kor 23-33) vypočítává, co vše musel zakusit pro hlásání Krista, neříká to s trpkostí, ale naopak je na to hrdý a spíše se veřejně chlubí, že mu Kristus dovolil, aby pro něho trpěl. Jestliže někdo Pavla s jeho učením odmítal, chápal to jako urážlivé a rouhavé odmítání Mesiáše, a úměrně tomu reagoval. Proto se tak často v jeho životě setkáváme s mnoha konflikty provázenými velkými emocemi a pro svoji pravdu neváhal nekonečně   a zaujatě argumentovat. Pokud se mu to přesto nepodařilo, dokázal se na čas ve zlém načas rozejít nejen s některými učedníky Ježíše, ale dokonce i s některými ze svých věrných pomocníků z misií i s některými představiteli církevních sborů. V době prvotního utváření raného křesťanství existovalo samozřejmě velké množství sporných otázek, na které hledal odpovědi přijatelné a srozumitelné všem zúčastněným stranám.  Jeho úspěchy při hlásání Ježíše Krista vyniknou ještě více, uvědomíme-li si, že se pohyboval mezi dvěma kulturami v prostředí důvěrně známého židovského vysoce tradičního monotheismu  a rozvinutého helénského pohanství.

 

 

 

           Spory v komunitách

 

        

 

         V prvním pastýřském listě Timotejovi, který je sice uváděn jako Pavlův, ale ve skutečnosti byl stejně jako list Titovi napsán až po jeho smrti, se hovoří jmenovitě o dvou Pavlových nepřátelích (1Tim 1,20), a uvádí se tam mnoho napomenutí  a rad nejen pro ženy, muže, a manžely, ale i pro křesťanské sbory například v Efesu a okolí. Situace v mnoha těchto prvokřesťanských sborech byla tehdy skutečně velmi neklidná a často tam panovala nejednotnost a řevnivost. Autor v listu Timotejovi dokonce neváhá Pavlovými slovy důrazně napomenout i jáhny prvotní církve, kteří spravovali církevní majetek, aby nekradli. Jednalo se totiž o natolik rozšířený prohřešek, že už bylo nutno na jáhny apelovat takto veřejně. Jelikož byl apoštol skutečně nesmírně horlivý konvertita, jeho často velmi impulzivní jednání mu mnohokrát zákonitě přineslo nemalé problémy. A to nejen za jeho života, tak například autor 1.listu Timotejovi (1Tim 3,1-7), píše Pavlovým jménem  o tom, jaký má a nemá být církevní představený, a zvlášť zakazuje, že představený nesmí být nedávný konvertita. Pravděpodobně měl své zkušenosti. Cituji : „Nesmí to být člověk teprve nedávno obrácený, aby mu to snad nestouplo do hlavy a nepropadl stejnému odsouzení, které stihlo ďábla.“  Ovšem buď toho autor ve skutečnosti o Pavlovi mnoho nevěděl, nebo zapomněl, že právě Pavel nemohl ustanovovat v nové církvi jiné představené, než konvertity. Nedávno obrácení totiž byli vlastně všichni. Apoštol sám na sobě hlavně zpočátku své misijní činnosti mnohokrát poznal, že stejně důležitá jako vlastní konverze, je také pokora.  Sledujeme-li jeho nesporně pravé listy např.Galaťanům, a Římanům, mezi kterými jsou pouhé dva roky rozdílu, (r.55-56 a  57,58) nalezneme z původní, někdy až vyhrocené naléhavosti, postupný  přechod k otcovské umírněnosti a laskavosti k adresátům. Také listy  Filemonovi a Filipanům jsou  psány ve zřetelně klidnějším a smířlivějším duchu.

 

 

 

           Ve sborech

 

 

 

          . Misionář Pavel měl velmi neklidný život a musel neustále překonávat  nějaké překážky. Široce evangelizoval u lidí různých národností a přesvědčení, a jeho konflikty v nových prostředích bývaly poměrně časté. Například v Soluni za jeho působení vznikly velké rozepře nejen mezi ním  pohany, které oslovil, ale i uvnitř samotných židokřesťanských sborů. Pavel byl po svém útěku před pronásledováním Židů v Thesalonice a Beroji, vícekrát uvnitř několika tamních komunit za svůj způsob evangelizace kritizován, ale podle jeho reakce v listu Soluňanům se zdá, že ani přesně neznal, nebo si neuvědomoval důvody. Dokázal si velmi rázně sjednávat respekt, a tak se často stávalo, že mnohé vnitřní rozepře a konflikty mezi jednotlivými členy křesťanských sborů se začaly zřetelně projevovat až po jeho odjezdu. Taková nejednota ho vždy velmi mrzela a bolela, a proto se snažil alespoň pomocí dopisů  takové konflikty ukončit, nebo alespoň mírnit. To se stalo několikrát, například z podobných pohnutek napsal v době, kdy tam již nepůsobil, list do Korintu, který je sice označen jako první, ve skutečnosti je ale tento list Korinťanům už Pavlův druhý. 

 

         Nezapomeňme na fakt, že některé sbory, které apoštol založil, byly hlavně zpočátku velmi malé a někdy měly třeba jen dva, tři příslušníky církve. Často to byli jen členové jedné rodiny. Pokud se tedy apoštol například v něčem nepohodl s otcem takové rodiny, nepohodl se vlastně s celým tamním  křesťanským  sborem. Tak, jako to neměl Pavel rozhodně lehké se svými prvokřesťany, neměli to lehké ani oni s ním. Při četbě jeho listů brzy poznáme, že byl stále obklopený lidmi, na které především platila jeho autorita a kteří mu byli bezmezně oddáni. Pokud se ovšem někdo nechtěl podrobit jeho nařízením a příkazům, často se s ním rozešel ve zlém,  a rychle hledal ochotnější a spolehlivější pomocníky. Mezi takové často patřily i manželské páry, nebo celé rodiny, které nezřídka pro setkávání členů sboru poskytovaly své domy. Navíc se tito členové sborů pokřtěných  často starali i o chudé, nemocné i nově získané spolubratry. Apoštol byl ve svém neutuchajícím nadšení pro Krista ochotný podstoupit jakoukoli námahu a oběť, ale to samé s nedočkavostí vyžadoval od lidí, kteří ovšem často ještě před pár dny byli pohané a do té doby žili úplně jiným způsobem života. Tak logicky vznikaly mnohé komunikační problémy a rozepře, nejvíce způsobené Pavlovým obrovským úsilím a  touhou,  řádně připravit na brzy očekávanou paruzii maximum lidí. Čas ho nesmírně tlačil, protože stejně jako Ježíšovo učedníci a další prvokřesťané i on věřil slibu svého Mistra, že se ještě dožije jeho druhého  příchodu. 

 

 

 

          Falzifikáty a dílo

 

        

 

         Popularita a věhlas apoštola  Pavla se rychle šířily, ale hned zpočátku je nutno zdůraznit, že po  nám po něm zbyly pouze listy, které začal psát asi až kolem roku padesát.  Bohužel se nám nezachovala celá jeho korespondence s církevními obcemi (prvních patnáct, sedmnáct let svého apoštolátu buď nikomu nic nenapsal, nebo se případné listy nedochovaly), a ve výčtu jeho děl je  navíc bohužel polovina falzifikátů, pravděpodobně s těmi nejlepšími úmysly napsaných jeho žáky či přáteli. Z 21 listů, tvořících Nový Zákon, je podle staré tradice celých 14 připisováno autorství Pavlovi a tento celek dostal název Corpus Paulinum. Ačkoli ne všechny listy svatý Pavel skutečně napsal, jen z poměru těchto čísel jasně vystupuje pozoruhodný fakt, zřetelně dokazující jeho jedinečnou, naprosto dominantní úlohu při zrodu křesťanství. Pavlovo listy, nebo ty, které napsal někdo jiný jeho jménem, mají totiž v Novém Zákonu více prostoru, než mají všichni čtyři evangelisté dohromady. K tomu není potřeba dalšího komentáře. Byli si toho právě vědomí ti učenci, kteří už za Augustinova  života začali ve čtvrtém století kanonizovat Nový Zákon a právě jako projev uznání za jeho zásluhy o vznik křesťanství se mu v něm rozhodli věnovat tolik prostoru.

 

         Biblisté se dnes většinou svorně  shodují, že apoštol Pavel je ve skutečnosti autorem pouze sedmi z celkových čtrnácti listů, které mu jsou dosud v NZ připisované ( u třinácti listů je označen přímo jako odesilatel). Ovšem existovaly a dodnes existují i jiné názory. Tak například kritická holandská škola tvrdila, že apoštol není autorem dokonce ani jediného listu z těch, které jsou uvedeny pod jeho jménem v Novém Zákoně. Přiznávala mu ale jiné listy, které ovšem z jistých důvodů  nebyly do Písma vybrány. Jiná protestantská škola, tentokrát tubinská, byla k Pavlovi trochu milosrdnější, a v 19.století mu přiznala alespoň autorství listů Galaťanům, obou Korinťanům a Římanům.

 

 

 

          Autorství listů

 

 

 

         Kritičtí badatelé na základě nejrůznějších porovnávání, výzkumů a mnohdy celoživotních studií těchto listů nakonec určili téměř stoprocentní Pavlovo autorství   prvního listu  Soluňanům,  Galaťanům a obou listů  Korinťanům. Dále je autor listu Římanům, Filipanům a Filemonovi. Naproti tomu druhý list Soluňanům už napsal někdo jiný, stejně jako list Kolosanům, a  Efezanům. Dále není autorem obou listů Timotejovi, a nenapsal ani list Titovi. Také List Židům byl dlouho přisuzován Pavlovi, i zde je však také spolehlivě prokázán jiný autor. Evangelista Lukáš ještě napsal třicet let po apoštolově smrti Skutky apoštolů, které jsou ze dvou třetin jen o apoštolovi Pavlovi. Líčení Pavlova života ale bohužel vykazuje mnohé spíše legendární prvky a Lukáš své zdroje nakonec  značně přepracoval do celku v čtenářsky mnohem líbivější podobě, než jsou samy listy našeho apoštola. Lukášovo Skutky jsou ale pozoruhodné i jinak; svým rozsáhlým vyprávěním o Pavlovi – od deváté kapitoly až do konce, vlastně  zaznamenávají první důležitý dokument o historii raného křesťanství v době po Kristově umučení..   

 

          Ještě malou poznámku. Přestože mají Pavlovo listy vždy uvedeno, komu jsou určeny, v žádném případě to neznamená, že šlo o určení výhradní. Naopak, apoštol vyzývá členy jednotlivých sborů, aby jeho epištoly byly navzájem čteny i v jiných komunitách, než jen pouze tam, kam byly původně určeny. Tak se možná mohli Římané dozvědět, co například psal již předtím soluňskému sboru, nebo Korinťanům, Filipané by se tak mohli seznámit s listem, které psal třeba Galatským, atp…      

 

         Jak už bylo naznačeno, ani číslování některých jeho listů neodpovídá přesně skutečnosti. Tak  například zmíněný 1.list Korinťanům je ve skutečnosti už druhý v pořadí, jeden neznámý, ale prokazatelně Pavlem psaný list Korintským se ztratil, a list, který známe označený jako 2. Kor, je vlastně už třetí, který do Korintu napsal. A kdyby se nám to ještě zdálo  málo, 2. list Korintským se ve skutečnosti skládá ze dvou, možná dokonce i ze tří menších samostatných částí, které jsou podle novějších výzkumů některých biblistů ( Héring, apod ) vloženy do sebe. Z těch nejlepších pohnutek docházelo bohužel  k napodobování i jeho jiné korespondence. Někdy se podařilo takové pokusy velmi brzy odhalit, u některých zůstává autenticita apoštolových písemností stálým zdrojem debat odborníků. Tak například i známá vzájemná korespondence apoštola Pavla a římského filozofa Seneky mladšího, je podle některých názorů z poslední doby falzifikát, stejně jako s tím spojená domněnka o Senekově možné  příslušnosti k římské křesťanské obci.

 

        

 

 

 

          Napodobování Pavla

 

 

 

 

 

         V každé době existovali lidé, kteří významné postavy církve často nenávistně pomlouvali, bagatelizovali, či překrucovali jejich díla, a snažili se takovou osobnost  při každé vhodné příležitosti nejrůznějšími způsoby zdiskreditovat. Často i pomocí různých falzifikátů jejich děl.  Na druhou stranu je ještě více těch, kteří se ve svém nesmírném zápalu pro církev a  pro její  mimořádné osobnosti, snažili o ještě větší lesk a slávu  jejich děl i života. Mnozí z nich, aby v literatuře uchovali ještě širší duchovní dědictví takové významné individuality, prostě  kopírovali její způsob vyjadřování a styl psaní. S těmi nejlepšími úmysly pak psali ve stejném stylu jejich idolu často tak věrohodně, že se později mnoho takových plagiátů považovalo (a mnohdy dodnes považuje), za originál. Většinou se jednalo o díla  žáků a přímých svědků života těchto osobností, a bývaly psány až po jejich smrti, mnohé pokusy ale bývají také mnohem pozdějšího data.

 

         U svatého Pavla, jak už bylo zmíněno, se tak například jedná o celou polovinu z jeho čtrnácti listů, které jsou uvedeny v Novém Zákoně. Také tyto nepravé Pavlovo listy pravděpodobně napsali jeho žáci, spolupracovníci, nebo někteří členové církevních obcí, které sám založil. Nejedná se v nich ale v žádném případě  o nějaké nové zásadní myšlenky, které by snad mohly vnést jiný pohled na jeho učení. Ale faktem zůstává, že je apoštol prokazatelně nenapsal, a kdyby  tuto skutečnost znali učenci, kteří ve čtvrtém století utvářeli konečnou podobu Bible, věřme, že by tam tyto listy nebyly spojovány s jeho jménem. Existuje samozřejmě i varianta, že o pravosti některých listů připisovaných Pavlovi existovaly pochybnosti již tenkrát, a přesto nakonec byly prezentovány jako jeho.

 

          Pavel, stejně jako i později jeho duchovní žák Augustin, někdy  podle nastalé situace neváhal použít  opravdu silné výrazy.  Neváhal svým posluchačům vyhrožovat tresty, pokud ho nebudou poslouchat, někdy zesměšňoval a mluvil sžíravě ironicky, dokázal třeba i proklít, a jako Kristem osvícený vojevůdce prvokřesťanů skutečně pro silné slovo nechodil daleko.  Ale někteří falzifikátoři ve své snaze vyjádřit Pavlovu maximální apoštolskou  horlivost, a nadšení pro Krista, šli ještě dál,a  někdy mu do úst vložili snad až přespříliš zavádějících vyjádření. Například v listu Kolosanům prokázal jeho autor Pavlovi v několika případech trochu medvědí službu. Apoštol tak měl v souvislosti s dodržováním židovských předpisů říci toto: „Nikdo vás tedy nesmí odsuzovat, když se nedržíte  předpisů o pokrmech a nápojích nebo když nezachováváte výroční svátky, novoluní a soboty“. (Kol 2, 16) Důvod je prostý. Tady, stejně jako v dalších případech,  patrně šlo autorovi o ještě zřetelnější oddělení stávajících předpisů a zákonů Tóry, od perspektivy potřeby zachovávání daleko mírnějších  a svobodnějších předpisů pro uchazeče nového náboženství, tak, jak je hlásal Ježíš Kristus. Ovšem i On mimo další světil Pesach, konal poutě do Jeruzalémského Chrámu, nejedl jiné maso, než upravené podle tradičních židovských předpisů, a až na v Písmu zmíněnou výjimku dodržoval sobotu jako sabat. A jak je z jeho pravých listů patrné, Pavel ve skutečnosti a zcela pochopitelně křesťanským sborům více hlásal, jak mají žít, a co mají dělat,  než naopak. Kdyby uvedený úryvek i ještě několik dalších někdo vzal za autentická apoštolova slova, mohl by si z nich udělat  úsudek, že Pavel svým posluchačům radil, nebo doporučoval, žít méně, nebo spíš jinak předpisovým životem, než žil Kristus.

 

         

 

 

 

          Pavel a Tóra

 

 

 

         Pokud bychom chtěli blíže pochopit jeden velmi zásadní problém z velkého množství dalších, které svým hlásáním Krista jako Mesiáše musel Pavel překonávat, měli bychom si především uvědomit skutečný význam Tóry pro život Židů ve víře. Mezi opravdu zásadní  sporné body, které svým učením musel po přijetí křtu apoštol velmi obtížně řešit, byla totiž buď pokračující platnost Tóry i pro nově pokřtěné, nebo její  nahrazení Tóry Ježíšem, jak učil a neoblomně prosazoval apoštol Pavel.

 

         Tóra spolu s vírou, že Izrael je Bohem vyvolený národ, patřil vždy k neotřesitelným základům celého judaismu. Velmi zjednodušeně řečeno, Tóra je na dvou válcích navinutý svitek s hebrejským textem pěti knih Mojžíšových, z něhož se předčítá v synagoze. Znamená Zákon, učení a v nejužším smyslu jde o první ze tří částí Tanachu, čili prvních pět knih hebrejské Bible. Ty se nazývají také Pentateuch, podle řeckého názvu Pět knih. Jsou to Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Tóra pak obsahuje ještě zbývající dvě části Tanachu a také Ústní zákon, neboli tradiční výklad. Nejdůležitější z uvedeného je ta skutečnost, že Tóra ve smyslu Pentateuchu je základním a nejstarším dokumentem judaismu. Židovský Pentateuch je základem i  křesťany uznávaného Starého Zákona. Židé ovšem takový název neznají a neuznávají, a jako zajímavost uvádím, že název Stará zmluva, jak jí nazývají Slováci, je možná výstižnější, protože Bůh sice skrze Mojžíše daroval izraelskému národu Zákon, ale uzavřel s ním o jeho dodržování  Smlouvu.   Tóra vždy měla a má své čestné ústřední místo v každé synagoze, tak jako má v každý křesťanský chrám svůj svatostánek s proměněným Tělem Krista v hostii. Z Tóry se při každém setkání shromáždění věřících předčítá ostatním.

 

         Ježíš Kristus nikdy nekázal o tom, že  Mojžíšovo Zákony, které sám dodržuje, se už za pár let stanou nepodstatnými, nebo dokonce snad, že je přišel zrušit. To by ale ani nikdo nemohl očekávat, pokud věřil tomu, že je Boží Syn, protože Bůh by neposlal do Izraele svého syna jen proto, aby tam rušil jeho Zákony, které dal lidem pro jejich spásu. Na druhou stranu z mnoha Pavlových autentických vyjádření jasně vyznívá jeho pevné přesvědčení o dočasnosti zákonů obsažených v Tóře a jejich nahrazení příchodem Krista. Ovšem toho Krista, který ve velké většině tyto zákony spolu se svými rodiči a dalšími příbuznými samozřejmě  dodržoval. Na základě čeho, nebo případně jakého dalšího prožitku zaujal apoštol jiné, radikálnější stanovisko k této věci, než k ní zaujímal sám Kristus, nám není bohužel známo.

 

         Apoštol Pavel ještě před přijetím křesťanské víry studoval v Jeruzalémě u Gamaliela především Tóru. Už to samo předurčovalo jeho budoucí směr na židovské cestě víry.  Minimálně velmi dobrá znalost Zákonů a jejich důsledné dodržování vždy byla, a dodnes pro židovské věřící zůstává nejpodstatnějším a základním kamenem jejich postoje k životu a k Bohu. Své víře věrně oddaný Žid vlastně Tóru studuje po celý život a neustále se tak ve svých znalostech Božích zákonů zdokonaluje. Tento způsob života ve víře na sobě horlivý Saul velmi důsledně praktikoval a totéž učil, a vyžadoval u svých židovských soukmenovců až do svého vidění Krista u Damašku. Víme, že v té době mu  bylo pravděpodobně okolo 37 let.

 

         Až přibližně okolo roku 50 začal velký křesťanský aktivista apoštol Pavel hlásat svá odmítavá stanoviska k trvající platnosti Tóry, a aktuálně z ní především povinnost tradiční židovské obřízky. Jeho nové  názory na Tóru ilustruje například věta: „...Kdo druhého miluje, Tóru naplnil“ (Řím 13, 8), nebo například: „Zákon  (Tóra) vede ke Kristu a je jím dovršen (naplněn)“ (Řím 10, 4), a konečně třeba: „Kdyby se k ospravedlnění docházelo  zachováváním Zákona, byla by Kristova smrt zbytečná“ (Řím 2, 21). K tak náhlé a radikální přeměně původně zapřísáhlého vyznavače Mojžíšových zákonů a nyní stejně horlivého bojovníka pro Krista, muselo dojít opravdu mimořádným působením Nadpřirozena. Tak zásadní změna Pavlova postoje k významu a plnění židovské Tóry u něho musela projít delším zráním, než se u něho projevila v tak jednoznačné přesvědčení. Není známo, kdo všechno, a co ho během této doby ještě ovlivňovalo, ale je pravděpodobné, že tento proces u něho trval možná i léta. Jeho velmi dokonale propracovaná a naplánovaná evangelizační strategie by tomu odpovídala, a musel mít velmi vážné důvody pro to, aby své stanovisko obhajoval i přes předpokládaný odpor a konflikty s Jeruzalémskými učedníky.

 

         Otázka nastalého zneplatnění Mojžíšových Zákonů obsažených v Tóře příchodem Krista na svět, které apoštol  hlásal, mu skutečně přinesla velmi mnoho problémů, se kterými ale jistě počítal.  Pro židovské věřící jsou Proroci a Zákon nedotknutelné pojmy a středem jejich víry v Boha a tak i pro učedníky Ježíše  bylo zachovávání Božích předpisů velmi citlivá otázka, a také jedna z příčin jejich mnoha bouřlivých diskuzí.

 

 

 

           Pavel, židovství, Tóra

 

 

 

         Za celé tři roky, během kterých učedníci provázeli Ježíše na jeho cestách, od něho neslyšeli nic v tom smyslu, že platnost Zákona se chýlí ke konci, nebo dokonce, že snad jeho příchodem už neplatí. A nyní, pár let po tragické smrti jejich milovaného Mistra, vyžaduje bývalý vášnivý nepřítel prvokřesťanů a samého Ježíše, aby přijali jeho vlastní originální verzi o dočasnosti Tóry. Tři čtvrtiny svého listu Galaťanům věnuje apoštol výkladu na toto téma a vidíme, jak pro něho bylo důležité svoji revoluční tezi obhájit, a zároveň, jak velké měl problémy s jejím uplatněním. Položme si otázku, k čemu tedy vlastně lidé Zákon od Boha dostali, a pokusme se na ní odpovědět podle toho, co Pavel píše ve zmiňovaném  listu Galaťanům (Gal 3, 15-20): Židé dostali Zákon proto, aby se v jeho světle ukázala a také projevila hříšnost lidí. Zákon ale člověku nedodává sílu proti hříchu. Tento nedokonalý stav trval až do té doby, dokud nebyl na svět poslán jeden jediný  Abrahámův potomek, na kterého se vztahovaly Boží sliby dané právě Abrahámovi. Tím potomkem je Vykupitel Ježíš. Z celé čtvrté kapitoly tohoto listu nakonec vyplývá Pavlův jasný apel (Gal 4, 31): „Proto, bratři, nejsme děti otrokyně (tedy Zákona), nýbrž svobodné manželky (evangelia)“.

 

         V podobném duchu píše svůj list i komunitě do Říma (Řím 3, 19-31). V něm podobně jako v listu Galaťanům o Tóře píše toto (Řím 3, 20-21): „Že někdo koná, co Zákon káže, kvůli tomu nikdo ještě není před ním (Bohem) spravedlivýBůh dává spravedlnost nezávisle na Zákonu“ Na základě uvedených ukázek je jasné, že možná největší a dlouhodobý Pavlův evangelizační problém vznikl hned na začátku jeho působení, když učil Židy, že po příchodu Krista už dál nemusí dodržovat přikázání ze Sinaje. Tóry se nyní mohou zřeknout, nebo jí alespoň nemusí dodržovat, a mohou přijmout křesťanství buď  jako Židé bez Zákona, nebo jako pohané. Těm, kdo přijali kajícnou oběť Kristovy krve, byly odpuštěny všechny hříchy a dostali dar věčného života.  Zákon a Proroci  platí jen pro ty, kteří jím žijí. Bůh dává spravedlnost (ospravedlnění) nezávisle na Staré Smlouvě všem těm, kdo uvěří v Krista. Víra v Ježíše je víc, než dobré skutky.

 

         Vzhledem k tomu, co víme o tradiční židovské síle víry a oddanosti Zákonu (viz známé rčení: Je pevný jako židovská víra), je  naprosto logické, že taková a mnohá další Pavlova doporučení v tomto směru vzbuzovala u zbožných Židů nevoli a silné emoce. Především u samotných Ježíšových učednících, přímých svědků Kristova působení, kteří  s takovým pojetím většinou nesouhlasili, protože ho přímo od něho nikdy neslyšeli. Velmi rasantně byl odmítán  samozřejmě i ostatní židovskou veřejností, kterou se ve své evangelizačním zanícení snažil přesvědčovat o svém novém pohledu na jejich uctívanou posvátnou Tóru. Nakonec, nespokojený s neúspěchy u svých vlastních soukmenovců, a po jisté vzájemné dohodě s učedníky Pána, se rozhodl  tento svůj výklad přinést  hlavně pohanům. On sám o této své misi pak mnohokrát hovoří v tom smyslu, že byl pro ní přímo určen Kristem. Neuvěřitelný, jen velmi těžko pochopitelný, a v dějinách světa svými důsledky naprosto ojedinělý dopad svého evangelizačního působení, nám dokazuje, že jeho rozhodnutí  pracovat především s pohany bylo prorocké.       

 

              

 

          Evangelista Lukáš

 

 

 

         Vraťme se ještě k postoji evangelisty Lukáše. Rodem byl pohan ze Sýrie, povoláním lékař, který se stal křesťanem a později často působil po boku apoštola Pavla na jeho cestách jako léčitel a kazatel. Lukáš nepatřil mezi první Ježíšovo učedníky, a v době, kdy sepisoval své evangelium, počítal s tím, že po jeho dokončení napíše ještě jednu rozsáhlou zprávu o činnosti v nové církvi. Své evangelium dopsal  asi v Řecku, a to až po Pavlově smrti, a teprve velmi dlouho potom napsal knihu, která střídmě hovoří o činnosti svatého Petra, ale  v největší míře o působení apoštola Pavla. Přestože je autorství Lukáše u Skutků apoštolů téměř stoprocentní, nikde v nich neuvádí své jméno, a nikdy se k této  knize  nepřihlásil. A to přesto, že jeho styl psaní je nezaměnitelný a v obou knihách naprosto stejný. Lukáš by tedy mohl mít v Novém Zákoně oficiálně pod svým jménem mimo evangelia i toto dílo.

 

         Název Skutky apoštolů dostala kniha až později, ale už kolem roku 180  jí pod tímto názvem uvádí  tzv. Muratoriův zlomek, jako o známém titulu. Tento často zmiňovaný fragment je mimochodem vůbec nejstarší pokus o úvod do Nového Zákona a především uvádí, které křesťanské spisy byly v té době považovány za součást souboru knih, tvořící Písmo. Jako zcela zásadní knihy udává všechna čtyři evangelia, dále listy apoštola Pavla, Skutky, a tři tzv. katolické listy, tedy oba Listy Janovo a List Judy. Tehdy ještě obsahoval Petrovo Zjevení a dokonce i dnes do Starého Zákona vloženou Knihu Moudrosti.

 

          Jako poslední zajímavost kolem všeobecných otázek autorství významných osobností církve, uvádím například i skutečnost, že dokonce až koncem dvacátého století  bylo objeveno několik písemností, jejichž autorství bylo připisované svatému Augustinovi. Přes všeobecně maximálně skeptické očekávání, byly tyto písemnosti nakonec po dlouhém a pečlivém odborném zkoumání moderními metodami kupodivu potvrzeny jako autentické.

                                                                                                                                                   M.Č.

 

 

 

 

 pokračování

-mezititulky pro orientaci-