Jdi na obsah Jdi na menu
 


sv.Pavel - Augustinova teologická inspirace II.

 

 

Obrazekpokračování

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

            Listy bez Ježíše Krista

 

 

 

 

 

         Ještě jedna důležitá zmínka k  listům apoštola Pavla. Ze všech svých prokazatelně pravých listů, se mimo Ježíšovy smrti snad pouze v jednom jediném, a to jen na dvou místech, zmiňuje konkrétněji o výrocích Krista. Jde o první list sboru do Korintu (1Kor 7, 10-12 a 9, 14) a to je u pro Krista nebývale nadšeného apoštola nečekaně málo. Například při čtení velmi emotivního listu do Galácie nám v něm konkrétní odkaz na nějaký skutek, nebo určitá slova Ježíše vysloveně schází. Sice ho v listu velmi často jmenuje, ale necituje. To je ale pozoruhodnost všech jeho listů.  Námitka, že evangelisté toho o Ježíšově životě napsali dostatečně, příliš neobstojí, protože všechna čtyři evangelia vznikala přibližně mezi léty 65 až 1OO, tedy až po předpokládané smrti  Pavla, a všichni z něho méně, či více čerpali. Nejvíc z nich věnoval pozornost Pavlovi evangelista Lukáš. Stejně zarážející fakt je, že se tento stav nepokusili napravit ti učedníci a pokračovatelé Pavla, kteří jeho jménem psali další apoštolské listy. Pavel ale toho o vlastním životě Ježíše věděl vlastně jen velmi  málo, a navíc vše pouze z doslechu. Celé své učení získal od Krista ve vidění u Damašku, a v některých pramenech není vyloučena, ale také potvrzena, možnost ještě jakéhosi meditačního usebrání při jeho zmíněném nevyjasněném pobytu v Arábii.

 

         Dokonce právě apoštol Pavel je prokazatelně první z novozákonních autorů, který zaznamenal ustanovení eucharistie, která je nejpodstatnější částí každé bohoslužby. Průběh ustanovení eucharistie uvádí slovy: „Co jsem od Pána, přijal, v tom jsem vás také vyučil.“  Této jeho zásluze o slavení eucharistické oběti, zdá se, není možná věnována taková pozornost, kterou by si svým významem jistě zasloužila.  V prvním listu do Korintu popisuje celý průběh lámání chleba a pití z kalicha Ježíšem z noci, kdy byl zrazen (1Kor 11,23-26). Podobná slova najdeme napsaná u jeho žáka, pozdějšího evangelisty Lukáše (Lk 22, 19-20) a  další obdobné popisy eucharistické hostiny jsou u  Marka (Mk 14, 22-24), a v evangeliu svatého Matouše (Mt 26, 26-28).

 

 

 

Pavlovo evangelium, list Galaťanům

 

 

 

         Vše, co Pavel poznal při zjevení, začal vnímat jako své vlastní evangelium. Bylo to jeho původní, Kristem  zjevené evangelium, jak se v tomto smyslu o svém učení mnohokrát vyjádřil. Pouze on jako jediný byl poctěn přijmout od Zmrtvýchvstalého poselství.  Výklad tohoto zjeveného evangelia byl pro něho daleko důležitější, než samotné vyprávění o učení, nebo životě Krista Ježíše, jak je evidentní ze všech jeho listů. S obrovskou nevolí proto přijímal občasné zprávy o tom, že se v některých sborech objevují hlasatelé odlišného evangelia, než které sám hlásal. To se stalo mnohokrát, protože mnozí jiní kazatelé Kristova poselství ho vnímali jinak. Tím vnášeli do prvokřesťanských sborů nejistotu, a neklid. Například  když byl v Efesu, kde široce evangelizoval  a  rozšiřoval místní křesťanský sbor, se dozvěděl o velkém vlivu nových učitelů v jím založených sborech v Galácii. Ti se v mnoha bodech neztotožňovali s Pavlovými výklady a o Kristu Ježíši a jeho poselství kázali odlišně. Kámen úrazu byl především jejich hlásání o tom, že i po přijetí křesťanské víry jsou povinni stále zachovávat Mojžíšův Zákon, včetně obřízky, svátků, čistoty pokrmů, a podobně. Hlavní krédo některých tamních učitelů byla především Ježíšova slova: „Nepřišel jsem Zákon nebo Proroky  zrušit, ale naplnit“ (Mat 5, 17). Tato Kristova věta  mimo jiné byla ovšem předmětem Pavlových sporů také i s dvanáctkou Ježíšových učedníků, a vlastně jedním ze zásadních bodů odlišného chápání Kristova poselství.

 

         Pavel by nejraději okamžitě a osobně jel do Galácie dát věci do pořádku, ale kvůli množství rozdělané práce to nebylo možné. Napsal tedy známý list Galaťanům, kde od začátku až do konce listu velmi  emotivně apeluje  a velmi se rozhorluje proti takovému odlišnému výkladu  svého evangelia. V listu nešetří silnou kritikou tyto  kazatele, ani jejich posluchače. S s využitím všech svých argumentačních schopností velmi rázně přesvědčuje, aby se Galaťané oprostili od vnější obřadnosti Zákona, a svůj náboženský zájem soustředili pouze na  Kristovu vykupitelskou smrt.     

 

        

 

 

 

Na misiích

 

 

 

         Apoštol Pavel trávil většinu času na cestách a samozřejmě i pečlivými přípravami na další. Trasy  jeho misijních cest rozhodně nebyly náhodné, ale naopak velmi promyšlené do všech  podrobností. Před každou nově zamýšlenou misií si zjišťoval co nejvíce informací o celkové situaci ve svém cílovém městě. Mimo jiné brával velmi důsledně v úvahu složení obyvatel, jejich zvyky a obřady, a také sám i jako pokřtěný dál dodržoval šábes a jiné židovské svátky. (Vzpomeňme na jeho slova: „Pro Židy jsem byl Židem,“ atd...) Nikdy také necestoval sám a často se připojoval k různým potulným kazatelům, prorokům a léčitelům. Později cestoval už většinou s některým ze svých žáků, většinou z bývalých pohanů. V listu Koloským (Kol 4,10-11) si povzdychne nad tím, že z pravých  Židů, obrácených na křesťanství, měl jediné tři pomocníky, z nichž jeden je nyní dokonce spolu s ním uvězněn. Jmenovali se Aristarchos, Marek a Jesus zvaný Justus. I tím nám dokazuje, že případné pokusy o hlásání Krista mezi židovským obyvatelstvem byly v naprosté většině neúspěšné. V oblastech, které zamýšlel navštívit, musel také brát v úvahu i momentální politické situace, velmi pečlivě plánoval samozřejmě i  stravování, ubytování, a mnohé další. Důležitá byla otázka správy financí, a to nejen na cestách, ale i ve sborech..  Proto je například v listu Timotejovi  (I.Tim 3, 8) jehož autorství také bylo dlouho připisované Pavlovi, zmínka o domluvě,  kterou  měl  napsat  jáhnům,  kteří  měli ve sborech  vždy na starosti pokladnu pro chudé : „ ...musí to být lidé důstojní, ne oddaní vínu, ne lační špinavých peněz“. Ne všechny zkušenosti s pomocníky ve sborech byly jen dobré...

 

         Na svých cestách apoštol Pavel také několikrát v cizích krajích onemocněl. O jednom takovém  onemocnění  se zmiňuje v listu Galaťanům (Gal 4, 13), o druhé  vážné nemoci pak v druhém listu Korintským (2Kor 12, 7).  I to  samozřejmě přinášelo velké problémy, včetně nutnosti kompletně přepracovat dlouho připravované plány na návštěvy dalších měst a osad. K mnoha zajímavostem jeho života patří například i skutečnost, že poprvé hlásal Pavel Galaťanům křesťanství neplánovaně a skutečně jen mimochodem. Dokonce jejich krajem pouze procházel, aniž tam původně plánoval zastávku. Tu mu ale naplánoval sám Bůh, protože tam  onemocněl a musel se na místě poměrně dlouho léčit. Jakmile to jen trochu šlo, začal i při své nemoci s horlivou evangelizací. Jednalo se patrně o nějakou vážnou a nepříjemnou kožní chorobu, pravděpodobně i nakažlivou. Později v listu, který tamnímu sboru píše, vzpomíná s vděčností na to, že před ním doslova neplivali. Plivání na zem před tím, který měl nějakou viditelnou chorobu, byl velmi starý pohanský zvyk, kterým lidé zaháněli zlého ducha, který tuto nemoc způsobil. Zároveň se tím lidé jistili, aby se na ně choroba nepřenesla.

 

 

 

Jáhni a ženy pomocníce

 

 

 

         Nesmíme zapomenout ani na velmi podstatnou roli jáhnů a žen  nejen  přímo při jeho cestách, ale i ve sborech, které zakládal. Z ženských pomocnic Pavel vyzdvihuje v listu Římanům (Ř 16, 1) především jáhenku Foibu. Ta byla jedna z nemnoha přímých a aktivních pomocnic prvotní církve a byla velmi aktivní a horlivá. Pavel se zmiňuje o tom, že pomohla nejen jemu samému, ale i mnoha dalším lidem, a vyzývá římskou komunitu, aby jí přijali, a byli jí ve všem nápomocni. Jáhenky  pomáhaly při křtu žen, při vyučování katechumenek, a staraly se hlavně o nemocné, chudé a pocestné křesťany. V prvním  listu Timotejovi (I.Tim. 3, 11) mluví o jáhenkách takto: „Ženy se musejí chovat počestně, nesmějí být pomlouvačné, nýbrž střídmé a ve všem spolehlivé“.  Dále apoštol s vděčnosí vysoce vyzdvihuje Prisku a jejího manžela Akvilu , kteří pro něho dokonce riskovali svůj život. Museli být opravdu nadmíru aktivní a prospěšní, protože píše, že je jim zavázán nejen on sám, ale i všechny církevní obce pohanokřesťanů.  Římanům připomíná též   Marii, která  se pro ně hodně napracovala, a jmenuje i další ženy, které mají zásluhy o šíření křesťanské víry, například Tryfainu, Tryfosu, milovanou Persidu, Patrobu, Hermeu, Julii a další. Když ve sboru pozdravuje i jistého Rufa a jeho matku, podotýká, že Rufova matka je i matkou jeho.Ve Filipech byly při hlásání evangelia velmi horlivé ženy Evodie a Syntycha. Ze samé horlivosti se ale vzájemně tak znesvářily, že je Pavel (Flp 4,2-3) musel v listu veřejně pokárat a vyzvat ke křesťanské svornosti. Na pomoc k usmíření těchto žen vyzývá i místního církevního představeného Syziga.

 

 

 

Ženy

 

 

 

         O jeho vztahu k ženám ještě pár zmínek, a už předem lze říci, že také i mnohá mínění svatého Augustina o ženách opět vycházely z vlastních názorů apoštola Pavla. V listu do křesťanského sboru v Efezu věnuje manželství celý jeden oddíl (Ef.5, 22-33) a začíná ho pověstnou výzvou ženám, která způsobila, že řekne-li se svatý Pavel, mezi prvními se ženám vybaví  především věta, kterou jim tak škodolibě připomínají jejich manželé: „ Ženy, buďte poddané svým mužům jako Pánu. Vždyť muž je hlavou své ženy...“ (Ef.5, 22-23). Ovšem  samotným mužům apoštol už jen radí, aby své ženy milovali... O nějaké rovnoprávnosti mužů a žen v té době nikdo nevěděl, ani by si podobnou myšlenku vůbec nepřipustil. Hovoříme o antické době, a v judaismu se nižší postavení ženy tehdy zdůvodňovalo jednoduše tím, že jí Bůh stvořil z muže. V helénském světě byla podřízenost žen mužům zase chápána jako přirozený řád světa. V listu židokřesťanům do Korintu (I.Kor 7, 1-2 ) pak Pavel rovnou píše věty, které mezi tamními ženami jistě způsobily minimálně  rozpaky: „ ...pro člověka by bylo dobré se ženy nedotýkat, avšak kvůli smilstvu ať má každý svou manželku a každá žena svého manžela“. Nakonec ještě jedna ukázka z listu Timotejovi  (I.Tim, 11-12). Předem je nutno podotknout ke cti našeho apoštola, že ve skutečnosti listy Timotejovi nikdy nenapsal: „Poučování má žena přijímat v tichosti a plné podřízenosti. Nedovoluji, aby žena sama poučovala, ani aby měla nějakou moc nad mužem. Má se v tichu držet zpátky“. Osobně se domnívám, že tyto slova by byly i na samotného Pavla až příliš silné. Jako by si těmito slovy pisatel chtěl udělat doma pořádek...a využil přitom apoštolovy autority. Ozvěnu velmi podobných názorů ovšem opět slyšíme v severní Africe u svatého Augustina  o třistapadesát let později. Stačí si vzpomenout, jakými obraty o chtíči a smilstvu kajícně popisuje svůj čtrnáct let trvající mimomanželský vztah. V podobném duchu měl Augustin nutkavou potřebu vyjádřit se k tématu mravnosti a ctnostného života, stejně jako k místu ženy v našem životě ještě mnohokrát, např.ve svém veledíle De civitate Dei, i v mnoha dalších dílech.

 

 

 

Osobní život

 

 

 

         Se stoprocentní jistotou nemůžeme tvrdit, ani že byl Pavel svobodný, zda byl vdovec, nebo zda  žil v nějakém odloučení od své případné manželky. Jak si  asi správně vyložit apoštolovu větu z 1.Kor 7,8 : „Těm,kdo nežijí v manželství, a hlavně vdovám, říkám toto: Udělají dobře, zůstanou-li jako já.“ ? Naznačuje tím, že byl vdovec?  Židé, kteří tehdy, stejně jako dnes dávají obrovský význam zachování a růstu svého národa, se v té době v drtivé většině ženili kolem svých 20ti let a zůstat svobodný Žid sice nebyla potupa, ale výjimka potvrzující pravidlo. Takovou byl například prorok Jeremiáš i další, ale prioritou bylo vždy mít rodinu. Vzhledem k tomu, že u učence Gamaliela v Jeruzalémě získal  Pavel rabínské vzdělání, a že rabíni měli za povinnost založit rodinu, není zcela vyloučena představa, že by ženatý buď mohl být, nebo by  k tomu již dříve chystal a z nějakého důvodu ke svatbě nedošlo. Nechávám na  posluchačích, aby si sami odpověděli na zmíněnou spekulaci, a jako pomoc k tomu uvádím větu z 1. Pavlovy epištoly Korintským ( 9, 5):  „Nemám snad právo mít sebou věřící ženu jako ostatní apoštolové, i Pánovi bratři, i Kéfas (Petr)?“ . Ve stejném listě o sobě sice hovoří jako o svobodném, tak ale mohl chápat i své nynější postavení vdovce, stejně tak by se možná vzhledem k tehdejším zvyklostem mohl považovat po vzájemné odluce s manželkou. Jistota v tomto směru bohužel neexistuje, a nám tak zbývají dvě eventuality. Buď si z jeho vlastních mnohoznačných vyjádření sami vybrat nejpravděpodobnější možnost, nebo zůstat u tradice, že byl asi svobodný. 

 

 

 

 

 

Evangelizace a proroctví

 

 

 

          Pavlova stále neklidná mysl, zanícenost a přetrvávající euforie horlivého konvertity ho ve svých plánech hnala stále dál a veškeré  jeho misijní putování nakonec můžeme sloučit do třech velkých základních cest, nepočítáme-li k nim ovšem ještě jeho poslední cestu  přes Maltu do Říma, kde podle tradice nakonec nalezl svoji smrt. Ale i tam v domácím vězení ještě hlásal Krista římským Židům.

 

         Brzy očekávaný druhý a konečný příchod Mesiáše byl tedy hlavní důvod tak nesmírně usilovné a obětavé evangelizační práce apoštola Pavla. Nejvýznamnější židovský historik Josephus, z 1.století po Kristu se zmiňuje o tom, že Římané v tomto století za pobuřování obyvatelstva na Palestinském území ukřižovali minimálně šest revolucionářů, kteří se cítili být mesiášem. Každý z těchto falešných mesiášů sebou strhnul menší, čí početnější hnutí, které bylo po smrti jejich vůdců Římany rychle rozprášeno. Vzdělaný rabín Šavel byl jistě alespoň s některými těmito případy obeznámen, stejně jako dobře znal starozákonní proroctví o posledních dnech světa. Kupříkladu v knize proroka Daniela existuje více vizí konce světa spojených s příchodem Mesiáše a také je zde i vypočtena „doba konce“, jak se tehdy tomuto příchodu v židovství také říkalo. Tato Danielem  prorokovaná doba konce světa se podle různých způsobů chápání a propočtů blížila právě v tomto široce pojatém období, od kterého je křesťany počítán nový letopočet.

 

         Několik velkých seskupení židovských věřících se na tuto chvíli začala velmi intenzívně duchovně připravovat, a někteří z nich se dokonce odebrali žít do ústraní od všech světských záležitostí. Reagovali tak i například na výzvu starozákoního proroka Izajáše, který apeloval: „ Připravte cestu na poušti Hospodinu“ (Iz 40,3). Prorok Malachiáš zase napsal podobnou  Mesiášovu výzvu, která měla dostat svojí aktuálnost právě v této době: „Hle, posílám posla, aby připravil přede mnou cestu Hospodinu“. Vzpomeňme také na slova, kterými svolával lid ke křtu ten, který pokřtil Ježíše Krista, tedy Jana Křtitele: „Čiňte pokání, neboť království Boží je už nablízku“. A poselství, které oba dva hlásali, nazývali: „Dobrá zpráva o Božím království, které se blíží“.  Také sám Ježíš při vyslání svých dvanácti učedníků s poselstvím prohlásil, že „…nebudou hotovi se všemi městy Izraele, než Syn člověka přijde“. Na základě mnoha proroctví očekávajících dobu konce vznikla mimo jiné už zmíněná a nejznámější osada Kumrán u Mrtvého moře,  která se proslavila svými svitky, náhodou objevenými teprve na konci dvacátého století.

 

         Šavel byl s  těmito záležitostmi velmi dobře obeznámen nejen díky svým základům vzdělání v rodině, ale  především díky vzdělání získaného u jeruzalémského mudrce Gamaliela. V celém jeho židovském národu tedy už delší sílil jistý neklid, související s proroky ohlášeného příchodu Mesiáše. Jako pravověrný Žid poctivé víry samozřejmě i on jeho příchod očekával. Když se objevilo Ježíšovo spasitelské hnutí, nevěřil, že by ohlášený Mesiáš přišel na svět v podobě toho prostého člověka. Ježíšovo působení si tedy dával do souvislosti spíše se zmíněnými jinými falešnými mesiáši a jejich hnutími. Po svém damašském vidění  Krista pochopil svůj omyl a snažil se svůj objev předávat i svým židovským spoluvěřícím, ale jak víme, téměř marně. Židé na svého Mesiáše  dál čekali a dodnes čekají, a Šavel v očekávání velmi blízkého druhého příchodu Krista na zem, začal svoji velmi horečnatou apoštolskou činnost. Nesmírně toužil alespoň částečně napravit to, o co svým předchozím přišel, a co svojí tehdejší činností způsobil. Velmi silně na něho dolehlo tíživé poznání, že nejen nenávratně přišel o možnost zjeveného Krista vídat osobně, a třeba s ním i hovořit a poslouchat jeho promluvy, ale navíc chtěl vyhubit jeho příznivce a následovníky! To ho muselo skutečně velmi trápit a proto se po vidění  s tak obrovskou vehemencí pustil do svého díla.              

 

         Věřící židovský lid tedy v Kristově a Pavlově době žil v intenzívním očekávání Mesiášova příchodu podle výpočtů, vycházejících od již zmíněných, i dalších proroků. Sám Ježíš za svého života hovořil vícekrát o této době. Evangelista Marek cituje jeho slova: „Skutečně, říkám vám: nepomine toto pokolení, než se to všechno stane“ (Mk 13,3O). Na jiném místě Marek zaznamenává podobná slova, která Ježíš pronesl ke svým učedníkům: „Někteří z těch, kdo tady stojí, nezemřou, dokud neuvidí, že Boží království už přišlo v moci“ (Mk 9,1).  Jindy Ježíš učí,jak „ rozpoznat tento čas“  (Lk 12, 56). V tomto duchu se vyjadřují i samotní apoštolové, například Petr píše: „Konec všech věcí je blízko“ (1.Ptr 4,7) „Soudce stojí přede dveřmi“ (Jak 5,9) ,tak zní zase apelování v listu Jakuba, atd. V prvním listu do křesťanského sboru v Korintu napsal sám Pavel například ještě přibližně v roce 55 od Kristova narození: „Nemáme moc času“ (1.Kor 7,29) Mimo jiné i z toho jasně vyplývá, že i po své maximálně intenzívní dvacetileté činnosti převážně mezi pohany také i on neochvějně věří, že se ještě dočká druhého Spasitelova návratu na zem. Připravit na to co největší počet pohanů, byl jediný důvod jeho velkého spěchu v tak maximálně rozsáhlé misionářské činnosti. Ani on samozřejmě netušil dne ani hodiny, čas, který zná jen Otec. Ale přesto několika svými prohlášeními zcela jednoznačně dokazuje, že se počítal mezi ty, kteří se dožijí příchodu Páně(např. 1Sol 4,15). Bylo tedy třeba velmi spěchat. 

 

 

 

Cesty, smrt a spekulace

 

 

 

         Ježíšova nejintenzivnější, již finální veřejná činnost mezi židovskými obyvateli, která spočívala především v uzdravování nemocných, zázracích, a kázání Božího evangelia, trvala přibližně poslední rok před jeho smrtí, a zasahovala hlavně oblasti Galiley a Judska. Pavel, který se o obrácení rozhodl jeho učení přinášet pohanům, touto činností strávil asi třicet let a zahrnuje obrovské území celých oblastí od dnešního Izraele, přes Sýrii, Řecko, středozemní ostrovy, a konče Římem. O tom nám poměrně podrobně  vypravují jeho vlastní listy, také Lukášovo Sutky apoštolů, a zmiňují se o nich i mnozí jiní autoři. Ovšem o tom, zda byl Řím opravdu posledním místem jeho pobytu, a zda tam byl opravdu za císaře Nera popravený, neexistuje žádný důvěryhodný záznam a jedná se pouze o tradiční výklad. Asi první jen letmá zmínka o jeho smrti je v listu Klementa římského z roku 95. Nový Zákon o konci nejvýznamnějšího apoštola národů kupodivu bohužel  mlčí, a to je u tak významné osobnosti Písma zarážející. Nechává tedy velmi široký prostor k nejrůznějším dohadům, kdy, kde, a zda vůbec Pavel zahynul mečem kata. A ještě jedna zajímavost z Písma k zamyšlení: Autor Skutků svatý Lukáš se z neznámých důvodů o Pavlovi nikdy nezmínil jako o apoštolovi. Proč?

 

         Budeme-li mít uvedené na paměti, nemohu nás překvapit občasné  senzacechtivé  zmínky různých pozdějších autorů o tom, kde všude byl  prý Pavel spatřen ještě dlouho po své údajné smrti, v čí společnosti, případně kde prý  v Řecku nakonec zcela osamělý zemřel přirozenou smrtí po jakési osudné roztržce s Ježíšovými učedníky.  Být opředen nejrůznějšími bajkami a spekulacemi je ale úděl každého velikána. Ani Pavlův pozdější velký následovník a obdivovatel, kterého svým učením nejvíce ovlivnil, zmíněný Otec církve biskup Augustin, nebyl pověstí a spekulací o svém soukromém i veřejném životě ušetřen.

 

 

 

Misie

 

 

 

         Pavlova první misijní cesta se dá označit jako cesta z Antiochie na Kypr, druhá pak z Jeruzaléma do Kilikie, Korintu a Makedonie, a třetí  do Efezu, Frýgie a Galácie. Tento výčet je ale příliš zjednodušený a spíše orientační, protože se v některých městech zdržel jen pár dní, a v jiných i několik let. První cesta mu stejně jako druhá trvala přibližně dva roky, ale na své třetí misijní cestě do Makedonie a Korintu už strávil asi pět let. Ale on sám by tyto své misijní cesty pravděpodobně tak striktně neodděloval, protože se ještě navíc různě prolínaly a měly mezi sebou mnohé souvislosti. U řeckých pohanů také definitivně přestal užívat své židovské jméno  Saul. Z větších měst pak podnikal další kratší misijní cesty a nejrůznější návštěvy okolních osad a vesnic. Je tedy vlastně téměř nemožné chronologicky vysledovat všechna místa, která při svém působení navštívil, a zároveň dobu, kterou v nich strávil. Že však se svým poselstvím velmi spěchal, aby s ním seznámil maximum pohanů, vyplývá nejen z tehdejší situace v jeho vlastním židovském světě, ale jednal tak i na základě mnohých vyjádření proroků, například Daniela, ale i  samotného Ježíše, Jana Křtitele a dalších.

 

 

 

Čas konce

 

 

 

         Mnoho Židů v té době již s očekáváním odpočítávalo „dobu konce“, a konkrétnější čas apokalypsy vyjadřují některé texty, které byly nalezeny v jeskyních u Mrtvého moře. Píše se v nich přímo o čtyřiceti letech po smrti Učitele. Sám Pavel psal kolem  roku  50  v listu Korinťanům (1.Kor.7,29) že „lhůta je krátká“  a Jakub (Jak 5,9) prohlašuje: „ Soudce stojí přede dveřmi“. Petr naléhavě upozorňuje, že „konec věcí je blízko“ (1.Pet 4,7) Dříve sám Ježíš v této souvislosti hovořil o tom, jak „rozpoznat tento čas“ (Luk 12,56) a evangelista Marek ocitoval Ježíšova slova k některým učedníkům, že „neokusí smrti, dokud nespatří Boží království“ (Mk 9,1). Nakonec uveďme jako příklad mnohých varování před otálením s urychlenou změnou života slova Jana Křtitele: „Sekera je již na kořenech stromů“ (Luk 3,9) Zatímco se tedy Židé podle Danielova proroctví měli právě v tomto období dočkat Mesiášova příchodu, Ježíš káže na svých cestách , že „Čas se naplnil“ , a za pár let svědci Ježíšova života a nanebevzetí skutečně očekávají jeho brzké shledání s ním. Toho se chtěl spolu s nimi dočkat i  apoštol Pavel. Ovšem Všemohoucí Bůh měl a dosud má s koncem světa jiné plány. Tím, že Židé Ježíše jako Mesiáše nepřijali, na svého čekají dodnes, stejně jako dodnes čekají křesťané na Mesiášův druhý příchod z nebes.    

 

         U svého vlastního židovského národa Pavel s poselstvím o Kristu neuspěl, protože Židé Ježíše drtivou většinou  jako Mesiáše neuznali, a  dál čekali na příchod toho pravého. Proto evangelizace mezi nimi Pavel brzy zanechal a jak sám uvádí, cítil se vyvolený k misi pohanům. Jediné, co měl Pavlův Mesiáš společného s Židům prorokovaným Mesiášem, byl Davidův rod, a to ze strany jeho matky Marie. Židé ale odmítali přijmout Mesiáše s  jeho původní profesí řemeslníka, stejně jako i jeho nevlastního otce tesaře. Jejich nedůvěra měla i mnoho dalších důvodů, například  ten, že již měli své negativní zkušenosti s falešnými Mesiáši. Některým z nich opravdu část Izraelitů  jejich mesiášskou identitu určitou dobu dokonce i věřila a proto se vedoucí představitelé židovského náboženství nechtěli s Ježíšovým mesiášstvím opět blamovat a znevážit se tak v očích svých věřících.

 

 

 

Šavel pronásledovatel, Lukáš, a vidění

 

 

 

         Vraťme se ale ještě o pár let zpět. Přibližně dva, nebo tři roky po Ježíšovo mučednické smrti asi třicetiletý  Žid Saul zorganizoval spolu s jinými ochránci židovské nauky výpravu do Damašku s cílem zlikvidovat tamní nepřátelskou obec vyznavačů mesiášství ukřižovaného Ježíše, která se začala nebezpečně rozrůstat.  Vášnivý Saul tehdy přímo „ soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně“. (Sk 9,1). Od velekněze z Chrámu k tomuto damašskému poslání dostal dopis, ve kterém své rozhodnutí zdůvodňuje. Přiznání k mesiášství Ježíše by totiž znamenalo popření nejvlastnější podstaty farizejské snahy, dospět spravedlnosti a vykoupení Izraele svým vlastním úsilím o plné pochopení a zachovávání Mojžíšova Zákona. Saul jako zanícený pronásledovatel sektářů je velmi výstižně a názorně vykreslen Lukášem ve Skutcích apoštolů (Sk 8 1-3). Hovoří doslova, že Saul pustošil církev, a vůbec celé Skutky vykazují daleko bohatší a květnatější slovní zásobu, než listy ostatních evangelistů. Na tom má jistě největší podíl jeho povolání lékaře a zároveň vynikajícího malíře. Ovšem líčení setkání se zmrtvýchvstalým Kristem od samotného Pavla se od líčení ve Skutcích částečně liší. Pavel nejenže své vidění klade na stejnou úroveň  se všemi ostatními zjevení zmrtvýchvstalého, ale dokonce se uvádí jako poslední, kdo ho spatřil (1Kor 15, 8). Jakoby si nechtěl připustit ani myšlenku, že snad ještě někdo jiný by někdy mohl mít podobné vidění.

 

          Lukáš, který také Saula velmi obdivoval s ním měl také mnoho podobného, například i on se s Ježíšem nikdy nesetkal, a také on přijal křesťanství až později. K Saulovi se přidal kolem roku 50 a na misiích mezi pohany  s ním strávil celých 17 roků.   Jeho Evangelium i Skutky se vyznačují mimořádným sociálním cítěním k chudým, utiskovaným, nemocným, apod. Zvláštní pozornost stejně jako později Pavel věnuje ženám a jen v jeho evangeliu čteme například o Zvěstování Panně Marii. Také i návrat ztraceného syna, betlémští pastýři, milosrdný samaritán, i kusé úryvky z Ježíšova dětství jsou  mimořádná témata výhradně jeho evangelia.

 

       Snahy o likvidační postup (Pavel později uvádí, že do Damašku jel tamní křesťanský sbor skutečně zlikvidovat) proti prvním křesťanům byl z pozice ochrany čistoty židovského náboženství logický. Tento postup byl čistě vnitřní židovskou záležitostí a vzhledem i k jiným předešlým pokusům a snahám o založení různých „zaručeně pravých“ mesiášských hnutí, byl  postup proti „nazaretské sektě“ zpočátku spíše rutinní záležitostí. Jeruzalémská prvokřesťanská obec v Jeruzalémě se původně nazývala „Boží církví“ a ostatní sbory tento již zažitý název postupně přejímaly. Pro horlivého strážce Zákona rabína Saula musel takový název společenství nových sektářů znít pohoršlivě, stejně jako byl z židovského hlediska především pohoršlivý přístup této „Boží církve“ k Zákonu. To bylo v jejich očích daleko horší provinění, než vlastní vnitřní křesťanské uctívání Ježíše jako pravého, dlouho očekávaného Mesiáše. Tento fakt je z hlediska dalšího vývoje vzájemných vztahů důležitá skutečnost. Pro Židy střežící důsledně čistotu své víry, byl hlavně velmi benevolentní přístup přívrženců nového směru k Zákonu stejně nepřípustný, jako přijímání pohanů do svých řad Židy, kteří nyní přijali křest. Vždy přísně střežená mezní hranice židovské víry od pohanství tím byla citelně narušena.  Nový směr byl otevřený všem zájemcům a mimo zrušení dalších důležitých předpisů i obřízka nyní ztratila svoji důležitost. To byly také hlavní předměty pozdějších Pavlových rozepří s Petrem, a některými dalšími Ježíšovými učedníky v Jeruzalémě, a také i s představiteli mnoha menších sborů, které se od původních z tohoto důvodu oddělily.

 

         Až do určitého stupně vývoje vzájemného vztahu obou stran nebylo nové křesťanství pro tisícileté židovství závažnou konkurencí, ovšem jestliže se nejednalo o pokusy o masivnější evangelizaci mezi Židy. Pokud nové křesťanství přímo neohrožovalo svébytnost Izraele, a rozmáhalo se především díky misijnímu úsilí u pohanů, obě náboženství po určitou dobu žila díky svým vlastním pevným teologickým argumentům v jisté snášenlivosti a vzájemné toleranci. Dokonce hlasatelům nového poselství zpočátku nebylo stejně jako Ježíšovi bráněno ke vstupu do synagog a o jejich argumentech tam i vášnivě diskutovat. Nejen Mistrovo učedníci a jejich pokračovatelé, ale jistě alespoň přední rabíni dobře  znali Ježíšova slova, která pro nás později zaznamenal evangelista Matouš: „ Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon, nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit, praví Pán.“ (Mat 5, 17) Jasněji nemohl své poslání Kristus vyložit. Celý smysl jeho konání je obsažen především v uvedených slovech.  Jestliže tyto jeho slova skutečně Židé dobře znali, pak to jasně vysvětluje jejich možná až zarážející benevolentnost ke vznikající konkurenci v teologické sféře.

 

 

 

Saulovo vidění u Damašku

 

 

 

       K zajímavostem kolem apoštolova života patří i zmiňovaný fakt, že to, co o Ježíši věděl, znal pouze z doslechu, a sám Ježíše nikdy neviděl a neslyšel. Ještě než do Damašku se svojí skupinou dorazil, došlo u něho v poledne přímo na cestě k náhlému a bleskovému ozáření, které zasáhlo jeho i  průvodce. Tato událost je v Písmu nejméně osmkrát zmiňovaná především ve Skutcích a  v listech samotného Pavla a rozhodně nejvýznamnějším podílem stála u zrodu celého křesťanství. Všichni padli v šoku na zem  a  jediný Saul  uslyšel hebrejsky hovořícího, dosud tak nenáviděného Ježíše Krista, který mu přikázal dojít do města a tam počkat na jeho další pokyny. (Sk 9,6; 22,10) (Drobná poznámka: Pokud je tento způsob cíleného oslovení z celé skupiny lidí pouze jediného člověka někomu povědomý, má možná na mysli počátky Ježíšovy veřejné činnosti). Po svém pokřtění Janem Křtitelem v Jordánu viděl také pouze Ježíš otevřít se nebesa, a  výhradně on uslyšel z nebe Otcův  hlas „Ty jsi ten můj milovaný syn, atd...“(Mk 1,11; Mt 3,17). Žádné přímé pověření k povolání apoštola ale zatím Saul ve skutečnosti nedostal, přestože se to Lukáš několikrát snaží nepřímo alespoň naznačit (Sk 9, 1-31). Jedná se sice o barvité a čtenářsky velmi zajímavé vyprávění okolností Saulova obrácení, ale zatím ve skutečnosti ještě nejde o jeho povolání.  Od prudkého ozáření z nebe prý na tři dny oslepl a během té doby nemohl nic jíst, ani pít. Teprve v Damašku znovu nabyl zrak díky židokřesťanovi Ananiášovi, který tam na něho vložil ruce. Pak se pravděpodobně od něho nechává pokřtít. Ale pravděpodobně už od této chvíle, nebo možná až trochu později v důsledku jeho rostoucí misijní aktivity, nabývá skálopevné přesvědčení, že hlásáním evangelia plní Kristem uloženou povinnost. Apoštolát byl na něho vložený, a plní úkol, který mu byl svěřen ( např. 1.Kor 9, 16-17).

 

 

 

Křest ?

 

 

 

         O tehdejším způsobu  a místu jeho křtu bohužel nic  nevíme. Byl pokřtěn podobným způsobem, jako přibližně před deseti lety pokřtil Jan Křtitel Ježíše, a jakým nakonec v judské zemi křtil i sám Ježíš, jak se zmiňuje evangelista Jan (Jan 3, 22)? Obdobným způsobem, kterým byla  pokřtěna i Kristova matka Panna Marie, nebo tím, kterým byli pokřtěni jeho příbuzní i všichni jeho učedníci?  Rozdíly alespoň ve formulaci obřadu rozhodně tehdy musely existovat, protože křest v prvé řadě osvobozuje od dědičného hříchu. Existovala již v době Saulova křtu nějaká ustálená podoba křestního obřadu při přijímání křesťanské víry, třeba jen vzdáleně podobná tomu, jak jej známe my?

 

 

 

Pád z koně

 

 

 

         Možná nás napadne myšlenka, že je nám i Lukášovo líčení Saulova obrácení také trochu povědomé. Skutečně, téměř stejný, nebo podobný scénář obrácení můžeme nalézt již v  dávných židovských vyprávěních, ve  např. v knize Makabejských (2.Mak  3,23-35), ale v různých obměnách i jinde. Dokonce včetně  pádu ústřední postavy z koně, tak, jak nám  v šestnáctém století namalovali ozářeného Saula například  manýrista Parmigianino , Garavaggio  a další. Jeho pád je ale pouze smyšlený, vycházející opět z legend a starých příběhů a zde má pouze symbolický význam poražení zapřísáhlého pronásledovatele pouhým hlasem pronásledovaného. Velký židovský bojovník za dodržování a čistotu Mojžíšových zákonů  obrazným pádem z koně přišel o své bezpečné jistoty a ve svém přemožení a bezbrannosti se dává  zcela k dispozici  zjevenému.

 

 

 

 

 

Dvojí zjevení (!) Krista po sobě

 

 

 

         Ještě je potřeba připomenout  nesmírně důležitou okolnost tohoto příběhu, na kterou narazíme při porovnávání okolností Saulova obrácení, které vypravuje přímo on sám, a  toho samého líčení  evangelistou Lukášem.

 

         Jedna podstatná část Lukášových Skutků (9, 10-19) hovoří o tom, jak Pán ne Saulovi(!), ale učedníkovi Ananiášovi, sděluje ve vidění svoji vůli k ustanovení Saula jako apoštola! Kristus tedy už podruhé k Saulovi nehovoří,  ale Ananiáš mu pouze interpretuje Kristova slova k povolání, která slyšel  tentokrát on v Damašku při svém vidění. Kristus se tedy přibližně během třech dní nejprve zjevuje  na cestě Saulovi, ale zatím ho výslovně k evangelizaci nepovolává. Má se pouze odebrat do Damašku. Teprve tam je povolán, ale už jen pouze skrze vidění učedníka Ananiáše. Nadšený a horlivý konvertita v tom ale nevidí žádný problém a své vlastní vidění spojil už natrvalo s obsahem Ananiášova duchovního prožitku. Ve svém velkém argumentačním zápalu a sebejistotě se pak sám sebe už natrvalo uvádí jako apoštol Krista Ježíše (1, 2 Kor 1,1), povolaný za apoštola( Řím 1,1), apoštol pohanů, (Řím 11,13), atp. V listu Galaťanům píše o svém poslání už poměrně důrazně a vyhraněně: „ Pavel, apoštol ustanovený ne od lidí, (!) ani prostřednictvím nějakého člověka,  nýbrž skrze Ježíše Krista ...“ (Gal 1,1) ( viz výše uvedené vidění učedníka Ananiáše, na základě kterého se Saul dozvěděl o svém povolání). A jen o pár řádků dál apoštol dokonale dosvědčuje své nezlomné přesvědčení o svém povolání: „Ale i kdybychom my sami, nebo anděl z nebe vám hlásal evangelium odchylné od toho, které jsme vám hlásali, buď proklet!“  (Gal 1,8) To už jsou velmi emotivně a naléhavě podaná slova a takovou kletbu bychom spíš asi hledali někde hluboko ve Starém Zákoně, než v prvokřesťanství. Pavel tak nezapře své židovství, přestože se o něm vyjadřuje již jen v minulém čase.  Kristus se tedy během pár dní nejprve zjevil pronásledovateli svého učení a vzápětí nato ještě hlasateli tohoto učení. Z těchto dvou zjevení tedy vzešlo Saulovo obrácení a následně povolání. Uvedené skutečnosti, snadno ověřitelné v Novém Zákoně, podstatným způsobem doplňují a osvětlují okolnosti konverze Žida Saula i následného vzniku křesťanství.  

 

Okolnosti obrácení 

 

 

 

         Neuvěřitelný a okamžitý obrat zaníceného ochránce  židovských hodnot a jejich víry obrátil od této chvíle celý jeho život naruby. Jaké bylo asi zděšení jeho židovských spolubojovníků, kteří nic ze zjevení neviděli a nic tedy nepochopili, a jestliže Pavel do Damašku odjíždí už ne jako vůdčí pronásledovatel křesťanské sekty, ale jako jejich náhle osleplý ochránce a stoupenec! Z likvidace tamního křesťanského společenství tedy naprosto nečekaně sešlo a zmatení pronásledovatelé zpět do Jeruzaléma nepřivezli křesťanské zajatce, ale neuvěřitelné svědectví o Saulově proměně. Malá poznámka: Vzdálenost mezi Jeruzalémem a Damaškem je přibližně 230 kilometrů. Celá akce vedoucí k likvidaci damašského sboru (Lukáš hovoří o Saulově touze učedníky Páně doslova zabíjet – viz Sk.9, 1), tedy musela být velmi dobře naplánovaná a do všech detailů pečlivě připravená. Nešlo o výlet do vedlejší vesnice, ale o velkou akci židovských horlivců, rozvrženou na více než deset dní. Celé naplánování a logistiku této trestné výpravy měl na starosti pravděpodobně sám nadmíru horlivý Saul, který podle svých vlastních slov „vynikl ve věrnosti k židovství nad mnoho svých současníků“ ( Gal 1, 14).

 

 

 

  

 

         Ještě dlouho tomuto obratu nemohli uvěřit nejen jeho židovští  souvěrci, ale pochopitelně  i samotní prvokřesťané v něm viděli provokatéra a nechtěli upřímnosti jeho slov o zjevení a obrácení uvěřit. Připadala jim příliš nedůvěryhodná a fantastická myšlenka, že by jejich Nanebevzatý zvolil právě tohoto vyhlášeného pronásledovatele  a bojovníka za čistotu židovské víry, za svého spojence hlasatele. Překonat jejich nedůvěru byl první velký Saulův úkol. Své damašské zjevení viděl jako své dodatečné jmenování třináctým apoštolem, a to přímo samotným Ježíšem. Tak jako si Ježíš symbolicky vybral dvanáct učedníků podle počtu izraelských kmenů, Saulem prý zvýšil jejich počet kvůli zvěstování jeho brzkého druhého příchodu  nevědomým pohanům. Jak už bylo řečeno, v této souvislosti je skutečně velmi pozoruhodné, že evangelista Lukáš ve svých Skutcích nikdy Pavla apoštolem nenazývá.

 

 

 

 

 

Galaťané-Keltové

 

 

 

Někoho  možná ještě zaujme  zajímavost z Pavlova působení u Galaťanů. Tento divoký kmen původem z Asie se dostal asi půl století před Kristem do střední Evropy a dnešní Francie. I u nás v naší zemi máme velmi  mnoho památek na Galaťany, například některé místopisné názvy, názvy řek několika řek – Mže, Ohře, Vltava, Labe, i hora Říp, a různé archeologické nálezy, také některé názvy vrchů  a  menších lokalit patří do období nadvlády Galaťanů v Čechách. Ostatně, sám název Bohemia vlastně znamená tehdejším jazykem Galaťanů Domov Bójů. Je logické, že se Galaťané během  svého panství na území dnešních Čech i částečně promísili se zdejším obyvatelstvem, a tak lze s trochou nadsázky říci, že apoštol Pavel mohl v Malé Asii vlastně evagelizovat i potomky  pohanů, kteří se s nimi přimísili i zde v Čechách. Pro vysvětlení dodávám, že Pavlovo Galaťané se jmenovali podle Galů, což  byli příslušníci keltských kmenů obývajících Galii, území zhruba zahrnující dnešní Francii, Belgii, Švýcarsko a severní Itálii, a kteří hovořili galským jazykem. Původně se ale jmenovali nám dobře známým jménem Keltové.

 

 

 

Závěrem

 

 

 

               Jak už bylo naznačeno, svatý Augustin měl apoštola Pavla i přes  tři a půl století rozdílu mezi jejich životy,  jako zářný vzor nejen, co se jeho díla týče, ale i způsobu evangelizace a v mnohém  i jeho osobního života. Z náruživého milovníka všech krás  života se Augustin stal náruživým křesťanem, stejně jako předtím se z horlivého židovského rabína Saula stal horlivý křesťanský apoštol Pavel. Oba dva vynikali obrovským zápalem  a nesmírnou obětavostí pro církev a Boha. Oba  takém přijali víru přibližně jako stejně staří a žádný z nich později příliš nepřipouštěl diskuzi o svých teologických přesvědčeních a pravdách. Takový zápal ale u obou dvou sebou přinášel v nesčíslných diskuzích i občasnou autoritářskou nedůtklivost, často i popudlivost vůči těm, kteří jim vědomě  kladli v hlásání Krista překážky, případně přímo projevovali nepřátelství. To je ale u tak maximálně zapálených evangelizátorů zcela pochopitelné.

 

         Svým dílem, které obsahuje tak velké množství citací na apoštola Pavla, dokázal Učitel církve Augustin, jak nesmírně si jeho života a díla vážil, a jak zásadní vliv na něho mělo po celý život. Významný křesťanský teolog druhého století heretik Markión dokonce zastával v době kanonizace křesťanských textů (přibližně170 až 220 n.l.) názor, že v Novém Zákoně mají být pouze texty svatého Pavla a Lukášovo evangelium. Ježíš ovšem pak jako historická postava z jeho „Nového Zákona“ zcela zmizel. Na konci čtvrtého století existovalo dokonce přes dvě stě různých evangelií, a ve většině měly prý Pavlovy myšlenky velmi silné zastoupení.  Naštěstí v době, kdy už Augustin navštěvoval střední školu, byl proces kanonizace Písma dovršen. A první kompletní soupis kanonických knih pochází z roku 382, tedy čtyři roky před jeho obrácením. Možná že i to mělo  svůj vliv na velkého konvertitu a posléze i na jeho Pavlem silně prodchnuté učení.

                                                                                                                                         M.Č.   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                                       - o -

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

poznámka: tučně vytištěná slova textu této přednášky naznačují pouze několik málo společných vlastností, podobností, nebo jiných vztahových souvislostí se svatým Augustinem. Ve skutečnosti jich ovšem bylo daleko více. Na toto téma připravujeme samostatnou úvahu.