Augustin, družka a sv.Monika
sv.Augustin důvěrněji
O svatém Augustinovi je známo, že se v přibližně sedmnácti letech, během svých studií svobodných umění v Kartágu vášnivě zamiloval do dívky, jejíž jméno se již asi nikdy nedozvíme. Neřekl nám ho ani on sám, a jistě na jeho výslovné přání ani jeho první životopisec a současník, mnich Possidius, pozdější biskup v africké Numidii. Kdy životopis velkého církevního Otce skutečně dokončil, není zcela jasné, ale většinou se udává rozpětí mezi léty 432 až 437. S jeho sepisováním začal ještě za světcova života, kdy mu Augustin postupně vypravoval své vzpomínky, které Possidius později použil jako vhodný doplněk svých vlastních postřehů a poznámek.
Ani z Possidiova životopisu, ani z Augustinových slavných Vyznáních, se z nikdy zcela nevyjasněných důvodů jméno jeho družky nedozvíme. Jestliže není záměrně uvedeno v žádném z uvedených děl, nenajdeme ho pravděpodobně už nikde. Jméno, které se přesto v této souvislosti občas v nějakém pozdějším životopisném díle o Augustinovi někdy objeví, je vždy jen fikce autora, takže pokud někdy opravdu narazíme například na jeho družku Melánii, Anonimu, Minervu, a snad i jiné, jde vždy o autorovu fantazii. Samozřejmě, že pro nás jméno Augustinovy družky nemá žádný podstatný význam, přesto bychom jí asi i my raději nazývali jinak, než konkubína, milenka, souložnice, přítelkyně, družka a mnohé další jména, která se v souvislosti s jeho družkou objevují. Zajímavé je, že Augustin v celém svém životě skutečně a zcela miloval tři osoby, z nichž ale u dvou nikdy nevyslovil jejich jméno, a není ani trochu jasné,z jakého důvodu. Nejprve vášnivě miluje svoji životní družku, a brzy potom neobvykle silně vzplane jeho vztah k příteli z dětství, který nakonec zemře a jméno ani jednoho z nich nikdy nesdělí. Pravděpodobně až potom začíná klíčit vzájemný, později až nadmíru intenzivní a často emotivně velmi vyhrocený vztah mezi Augustinem a matkou Monikou, později uznávanou jako světice.
Possidius samozřejmě jméno Augustinovy milenky znal, protože u něho v Miláně žil spolu s dalšími přáteli, a společně s nimi tam také bydlela i jeho družka se synem. Vlivný a vážený milánský profesor rétoriky byl v té době již velmi dobře finančně zabezpečený a stal se jakýmsi mecenášem celé malé, spíše uzavřené africké komunity, ve které vládlo přátelství a pohoda. Augustin cítil morální potřebu svým přátelům z afrického Thagaste i Kartága v cizí zemi pomáhat, protože nezapomínal na své vlastní těžké začátky doma a na přátele, kteří mu mimo otce Patricia s financováním studia v té době pomáhali. Za tímto jeho mecenášstvím ovšem bylo také i jisté tradiční africké furiantství, zároveň ale i projev velkého dobrého srdce. Dokud Augustin peníze neměl, přijímal je bez studu a zábran s bezstarostnou lehkostí jako přirozenou výpomoc, ale jakmile sám získal skvělé zaměstnání, a s ním i odpovídající profesorský plat, stal se naopak z něho štědrý sponzor početné skupiny afrických, většinou nemajetných přátel.
Klid a přátelská pohoda této početné domácnosti skončily ve chvíli, kdy se ve dveřích milánského domu naprosto nečekaně a nezvaně objevila Augustinova matka. „Nevěděla, kolik radostí jí chceš připravit mou nepřítomností. Nevěděla to, proto plakala a naříkala a tak dokazovala, že si zasluhuje dědictví Evy. S pláčem hledala, co s pláčem porodila“. Překonala dlouhou a nebezpečnou cestu po moři z afrického Kartága až do Ostie v dnešní Itálii, a ještě pak stejně nebezpečnou cestu po souši z Říma až do Milána jen proto, že doma v Africe ztratila přehled o svém milovaném synovi, bez kterého ve skutečnosti nemohla žít. Sám Augustin to například ve Vyznáních potvrzuje svými vlastními slovy: „ Mnohem víc, než kterákoli jiná matka si mě přála mít u sebe“. Chronická závislost těchto dvou osob na sobě ale byla vzájemná, a přestože až v Miláně tento vztah propukl s největší intenzitou, jeho počátky mají kořeny pravděpodobně kdesi v Augustinově dětství. Tento nakonec opravdu mimořádně silný vztah ovšem procházel velmi dlouhým a dramatickým vývojem.
Francouzský spisovatel Louis Bertrand ve svém životopisném románu o svatém Augustinovi čtenářům předkládá své mínění, že Monika byla pevně přesvědčena o tom, že její úkol na světě je záchrana syna. O jiné její úloze nemluví. Pokud tomu tak opravdu bylo, a mnohé tomu skutečně odpovídá, záchrana před kým a před čím? Byly dva další Augustinovi sourozenci natolik bezproblémoví, že z nich pouze on vyžadoval, navíc až v dospělosti, tak neodkladnou mimořádnou péči? Augustin studoval vždy bez problémů, jako premiant vystudoval svobodná umění a dosáhl tehdy velmi ceněného a uznávaného titulu profesora rétoriky. Nežil sice v manželském svazku, ale to ve skutečnosti matce vyhovovalo a nikdy Augustina k uzavření sňatku s touto dívkou nepřemlouvala. „...nestarala se o to ze strachu, aby se manželským svazkem neničila naděj vzdělání, na kterém oběma rodičům velmi záleželo“. Augustinovi je také nutné velmi připočíst k dobru, že se o svojí rodinu dokázal postarat i po smrti svého otce, kdy již nemohl počítat s nějakou finanční výpomocí z domova. Přestože jeho družka byla buď pokřtěná, nebo byla alespoň katechumena, Augustin se nikdy nezmínil o tom, že by v době studií jeho rodinu Monika alespoň sporadicky podporovala. Hlavně z tohoto důvodu si již jako jednadvacetiletý otevírá vlastní soukromou školu v rodném Thagaste, a pak již místo učitele neopustí až do roku 384, kdy přijel do Milána vyučovat s titulem magister rhetoricae.
Proč vlastně a na základě jakých podnětů se asi Monika rozhodla, že bude syna chránit? Kolik bylo asi Augustinovi let, když dospěla k přesvědčení, že syn její péči nutně potřebuje? Rozhodně toto nutkání neměla v době Augustinova dětství, ani v období jeho raného dospívání, tedy v období, kdy by její dozor a usměrňování opravdu potřeboval. Augustin se nás například ve Vyznáních snaží přesvědčit, jak od mládí toužil po Bohu a jak jeho matka s velkou mateřskou láskou starostlivě od malička sledovala snad každý jeho krok. Ale ve stejné knize z mnoha zaznamenaných událostí a jejich souvislostí snadno pochopíme, že to asi tak zcela doslova nebylo. „Ba i má matka, která utekla ze středu Babylonu, z okrajů jeho vycházela však pomaleji,i když mě napomínala, nestarala se o moji čistotu...“. Naopak se zdá, že její enormní zájem o syna byl časově naprosto obrácený. Velmi zbožná Monika kupodivu nechávala Augustinovi od dětství dokonce i podle něho samého, až příliš velkou volnost a svobodu, a teprve až dlouho po smrti svého manžela Patricia a po narození vnuka, se její zájem o něho radikálně obrátil a postupem času změnil až ve vášeň. Výrazně k němu přilnula tedy až v dospělosti, kdy on ovšem už její značně opožděnou péči nevyžadoval. Jednala tak zcela opačným způsobem, než vychovávají své děti ostatní matky. Je sice nutné mít na zřeteli tradiční africkou volnost při výchově dětí, ale způsob, jakým se matka upnula k synovi až v jeho dospělosti, byl a je naprosto nevídaný. A vzbuzoval mnoho otázek a údivu v okolí nejen matky, ale i jejího syna.
Na druhou stranu je nutné si uvědomit, že ať už bylo jednání Moniky jakkoli mimořádné a vymykající se všem tehdejším, ale i dnešním zvyklostem, její syn se stal Otcem církve především díky ní. Přestože matčin původní zájem o změnu jeho života byl motivován převážně světskými zájmy, situace se po jeho konverzi vyvíjela způsobem, o kterém ani nesnila. Na tomto překotném duchovním vývoji, končícím až na čestném místě v nebeské galerii světců, přímý osobní podíl už samozřejmě nemohla mít, protože půl roku po křtu syna umírá v Ostii. Toto cizí město jí bylo vlastně osudné; tady se vylodila po dlouhé cestě z africké domoviny, aby svůj velký úkol začala, a tady symbolicky svůj úkol dokončila posledním vydechnutím. Dovést Augustina až ke křtitelnici způsobem, jaký si Monika zvolila, byla cesta víc než náročná a plná duševní bolesti nejen pro matku, ale především pro syna. Ovšem bez jejího absolvování by církvi nikdy nevytryskl mimořádně silný pramen, ze kterého pro sebe s jistotou už šestnáct století čerpá sílu.
Po ukončení základní školní docházky doma v Thagaste, pokračoval Augustin ve studiu v sousedním městě Madauře, vzdáleném jen pár kilometrů od domova. Přestože mu je teprve asi jedenáct let, rodiče mu tam překvapivě domluví i jakýsi internát a domů se tak malý Augustin vrací jen ve volné dny. Snad by na tom nebylo až tolik zarážejícího, kdybychom za deset, patnáct let neviděli matku, jak v úzkosti a téměř s nepřetržitým euforickým pláčem prosí Boha za záchranu syna, který přitom ale žije vcelku uspokojivým životem.
Moniku bychom nyní spatřili, jak v slzách vytrvale prosí jednoho biskupa, aby Augustinovi domluvil, a který už je z jejího neustálého naléhání sám zoufalý, můžeme jí vidět i na místním tržišti, jak s typickým africkým temperamentem a s hlasitým nářkem pláče a vzlyká, protože má o dospělého syna teď už trvalý strach a dělí se o něj s každým, kdo je ochotný se s ní zastavit. Pláče v kostele při bohoslužbě, doma, kdekoli. Pláče především proto, že syn začal hledat Boha možná úmyslně a z principu v jiném náboženství, než v jejím. Ve Vyznáních se svatý Augustin o stálých slzách a žalu své matky široce rozepisuje, a například uvádí: „…když pro mne lkala matka má…více než oplakávají matky tělesnou smrt svých dětí…“. Na jiném místě píše: „ …zatím však ona čistá, zbožná a moudrá vdova…v pláči a úpění neméně horlivá…“. Zdá se, že Augustin, který má po matce k slzám také velmi blízko, popisuje tyto scény s chutí a velkým obdivem. Velký teolog si je dobře vědomý, že manicheismus, ve kterém žil nakonec celých devět let, byl vlastně jakousi jeho první konverzí při své nelehké pouti za pravdou, a matka mu svými slzavými modlitbami pomohla projít touto dlouhou cestou bez úhony. Zatím se ale vyjadřuje slovy, kterými matku s velkou účastí spíše lituje a nakonec si neodpustí malou výtku Bohu: „…neustávala ustavičně ve svých modlitbách k Tobě s pláčem úpět…a přece jsi dopustil, abych padal a zapadal do těch temností“.
Možná nás nyní napadnou možné souvislosti mezi nečekaným chladem, se kterým Monika tak snadno a bezstarostně poslala jedenáctiletého Augustina na internát do vedlejšího města, a kterého bude jednou milovat tak mimořádným způsobem, a možná stejným chladem, se kterým o dvacet let později tohoto do krajnosti milovaného syna zbaví jeho družky. Město, v jehož ulicích nyní trávil malý Augustin volné chvíle, byl od rodného města skutečně téměř na dohled a téměř všichni tamní pedagogové byli navíc praktikující pohané. Nikde není ani zmínka o tom, že by matce tyto skutečnosti jakkoli vadily, a to i přesto, že se Augustin blížil krizovému pubertálnímu období. V této době u ní opravdu nenacházíme nějaké výrazné vnější stopy vášnivé mateřské lásky a nesmírné starostlivosti, o které se tak často v souvislostech se svatou Monikou píše. Zatím z ní vyzařuje spíše chladná klidná vyrovnanost praktické ženy, která si vždy ví rady. Okázalá, nebo skutečná bezradnost přijde až později.
Dopoledne se tedy chlapec učil ve škole a odpoledne s kamarády poznával život tohoto města, plného pohanských symbolů i častých pohanských slavností. Mnohokrát se opakující názor, že kupodivu Augustin zůstal k tomuto pohanskému prostředí naprosto imunní a jakoby zázrakem ochráněný, nám sice neúmyslně, ale téměř až jednoznačně vyvrací Augustinův známý z Madaury, gramatik jménem Maximus. Pohan a vyznavač pohanských rituálů a slavností, na něho ještě po mnoha létech v dobrém vzpomíná, a ve svém dopise, který Augustinovi jednou pošle, si neodpustí malou a trochu hořkou výčitku: „A secta nostra deviasti - opustil jsi nás“.
A ještě jedena zajímavost do mozaiky vztahu Moniky k synovi. Pokud by rodiče bývali disponovali dostatečnými prostředky, byl by Augustin po svém úspěšném dokončení středního vzdělání, ihned po prázdninách, odjel na pokračování studia do univerzitního města Kartága. Tedy stále ani náznak matčina pozdějšího přepjatého chování, nervových otřesů, často na veřejnosti deklarovaného strachu o své dítě a horoucí snahy o jeho záchranu. Z finančních důvodů Augustin zatím do Kartága ale neodjel, a na jeden školní rok se vrátil domů. To již mu je už víc, než patnáct let a své nyní už velmi bujné období prožívá roční zahálkou opět na ulicích rodného Thagaste . Ani tehdy si s tímto způsobem života svého syna zatím nedělala matka žádné velké starosti.
Doposud se tedy, jak se z dochovaných pramenů zdá, u Moniky zatím ve vztahu k Augustinovi nic mimořádného nedělo, její chování k němu je stále i přes nebezpečí jeho excesů vstřícně chápavé a přátelsky tolerantní. Výchovná péče zbožné matky zatím nijak výrazně nevybočuje z běžných a tradičních pohanských způsobů výchovy dětí v Numidii, a právě u ní bychom spíš už dávno očekávali určitá omezování Augustinovy nespoutanosti a alespoň snahu o postupné směřování ke své víře. Místo toho ale dospívajícímu Augustinovi poradila, aby se snažil nezaplétat se s prostitutkami a především s vdanými ženami. Nic víc, zatím žádné hlasité nářky, výčitky, nebo pláč. Za syna, stejně jako za celou rodinu, se Monika jistě upřímně modlí, ale zdá se, že tím její starostlivost o něho končí. Syna svěřila do Božích rukou, děj se jeho vůle. Všemohoucí přece nemůže nechat jejího syna jít po špatné cestě.
I tento matčin přístup k víře by se dal možná ve své podstatě chápat, kdyby u takového už natrvalo zůstala. Kdyby situace nedospěla až k její těžké ofenzívě za synovu záchranu. Monika byla a zatím zůstala zdánlivě vyrovnaná a klidná a to kupodivu i v tomto období, kdy jiné matky Augustinových vrstevníků většinou zažívají výchovnou a citovou krizi z pocitu odcizení. Podobná mateřská krize má ale přesto na ní překvapivě, ale o to důrazněji dolehnout až za pár let. Sám Augustin o mnoho let později o své velké volnosti v době studentských let napíše ve Vyznáních trochu překvapivou výtku, a aby se přitom vyhnul jakémukoli stínu na matčině památce, napíše jen všeobecně: „ Moji rodiče šli až tak daleko, že popustili uzdu mým vyražením“.
Nečekaný postoj k příjezdu Moniky, a hlavně k jejímu razantnímu zásahu do života milánské skupiny Augustinových přátel, zaujala většina jejích členů. Přestože všichni, včetně Augustinovy družky, do té doby žili pod jednou střechou v klidu a spokojenosti, nikdo se tehdy nepozastavil nad tím, že Monika brzy po ubytování v synově domácnosti začala proti mladé matce vyvíjet otevřené nepřátelství. Nikdo ze členů skupiny, včetně Augustina, se jí ani nepokusil takové chování rozmluvit, nikdo raději nic neviděl a neslyšel. A to přestože Augustinovu družku a jejich dobrou přítelkyni mnozí osobně znali ještě z Kartága. Jednotliví členové domácnosti se od příjezdu Moniky raději alibisticky zdržovali stále více mimo domov, protože neměli ani odvahu, ani šanci, proti její predominanci jakkoli vystoupit. Neodhodlali se ani ve své pasivní ustrašenosti k pokusu přimět Augustina, aby se alespoň on sám své přítelkyně proti matce jakkoli zastal. Když viděli jeho rezignovanou odevzdanost a totálnímu podvolení jejím rozhodnutím, stáhli se a nechali raději věci tak, jak byly. Možná se báli, že by i je mohla Monika z Augustinova domu vyhnat a zůstali by tak v Miláně bez střechy nad hlavou a většina asi i bez prostředků. Každopádně příjezdem Augustinovy matky byla pohoda a mír celé komunity náhle vystřídány neklidem, nervozitou a velmi napjatým ovzduším. Období rozpustilé svobody a veselí vystřídalo rázné zavedení pořádku podle představ mecenášovy velmi pobožné matky. Celou situaci nakonec nejtragičtěji „odnesla“ Augustinova družka, ale i jemu samému z vyústění této události zůstaly tíživé výčitky na celý život. Vyhnáním věrné přítelkyně rozhodně klid v komunitě, ani v srdci syna nenastal, a již velmi brzy na důkaz nesouhlasu s matčiným činem a jako opožděnou reakci na definitivní ztrátu své přítelkyně, si Augustin přivedl domů novou milenku.
Monika přijela třicetiletého syna před něčím ochránit a především radikálně zavést v jeho životě pevný řád. Kdyby to udělala v době jeho puberty, když ještě bydlel doma, bylo by to naprosto přirozené a pro samotného Augustina rozhodně prospěšné. Kdy asi, a na základě čeho, se stal s matkou ten nepochopitelný, a nutno říci i těžko vysvětlitelný, vnitřní obrat, není možné jednoznačně určit. Začala snad mít pocit, že ve výchově právě tohoto svého dítěte něco zanedbala a přes jeho nynější dospělost, nyní musí napravit svoji dřívější volnost ve výchově? Nebo matka poznala, že jen svěřit syna do Božích rukou bez vlastního přičinění byla chyba?
Když ovšem i po dlouhých létech jejích intenzivních modliteb Augustin dosud nežil podle jejích představ, je docela možné, že nakonec ztratila trpělivost na usměrňující zásah shůry čekat. To jistě neznamená, že by snad přestala ve všemocnost Boha věřit, ale možná se chtěla u něho svojí náhle probuzenou horečnou mateřskou aktivitou prostě jen připomenout. Zdá se, že s přibývajícími léty ztrácela vyrovnanost, a cítila se náhle osamělá. Nervozita a neklid už dávno vystřídaly laskavost a pohodu. Snad se u ní začaly již projevovat i určité výčitky svědomí, že se sama měla do výchovy malého syna zapojit mnohem zřetelněji i prakticky. Přestože známe svatou Moniku jako nebývale zbožnou a citlivou ženu, která svými neustálými modlitbami nakonec skutečně synovo obrácení vyprosí, je dobré mít na zřeteli i tyto skutečnosti. I když Augustin pokaždé hovoří o své matce převážně v superlativech, nemůže při vzpomínkách na dětství nezmínit se o výchovných metodách svých učitelů a na to, jak se jako malý velmi bál jejich tělesných trestů. A vypráví i o svém trpkém dětském ponížení, kdy si na tyto tresty stěžoval s pláčem svým rodičům a otec, ale i matka se mu jen smáli. Tehdy ho zvlášť matčin přístup nesmírně zklamal a mrzel, a hlavně výsměch matky ho bolel stejně jako školní trest. Alespoň malou útěchu prý alespoň nacházel v prosbách k tomu, kterého vzývala tak často i matka. Ze svého citově zraněného srdce pak někde schovaný prosil Boha, aby už nebyl ve škole bit.
Definitivní vyhnání životní přítelkyně svého syna a přimění ho k určité povolnosti, bylo prvním úspěšně splněným cílem, který si matka předsevzala. Kupodivu, a to mu slouží ke cti, se Augustin nikdy nesnažil ani naznačit, že by se za svojí družku u matky třeba přimlouval nebo se její místo vedle sebe nějak snažil hájit. Neusiloval kupodivu ani o změnu matčina nepochopitelného rozhodnutí, svého vnuka Augustinovo družce násilně odebrat a vychovávat ho sama. Dokázala se tenkrát Monika alespoň částečně vžít do její role? Uměla si tehdy jen představit situaci, že by jí samé třináctiletého Augustina doma v Thagaste natrvalo odebrala její tchyně, a že by ho už nikdy víc nespatřila? Zdá se, že pokud byla světcova matka o něčem přesvědčena, že to odvádí jejího syna od Boha, dělala ty nejrazantnější kroky výhradně podle svého vlastního uvážení, a bez hlubšího racionálního uvážení o možných pozdějších trvalých důsledcích na psychiku svého miláčka. Příliš odvážná není nakonec ani myšlenka, zda velmi zbožná matka i přes poslední dobou téměř nepřetržité modlitby za obrácení syna, neztrácela ve chvílích nervového vypětí a velkých emocí dokonce trpělivost a naději v Boží pomoc alespoň v této záležitosti. Jen těžko můžeme hledat jiné důvody, proč se na dlouhou a nebezpečnou cestu za synem vydala a v Miláně jednala tak, jak jednala. Její rozhodnutí nebylo emotivní a unáhlené, ale předem promyšlené a připravené. Existuje více názorů, že tehdy u ní ve své extrémně vyhrocené lásce k synovi, Bůh možná momentálně ani nestál na prvním místě jejího zájmu. Bůh sice byl její jistota, ale o Augustina se prostě rozhodla bojovat i aktivně sama.
Augustin sám se nikde nezmiňoval o nějakých případných problémech, které by ve vztahu s družkou existovaly, nemluvil ani o tom, že by se snad měl blížit konec jejich soužití, ať už možná bylo jakkoli rušné. Teprve po příjezdu Moniky do Milána a zvlášť výrazně po svém křtu, začal tento vztah vidět pouze jako velmi hříšný svazek, a syna Adeodata jako plod jejich hříchu. Zajímavé je, že v pravděpodobně jediném dochovaném zdroji o tomto vztahu Augustin vícekrát kajícně hovoří o tom, jak jej on sám prožíval, jak on sám v něm hřešil, jak on sám se jím vzdaloval Bohu, a podobně. Ale bohužel vůbec nepíše o tom, co a jakým způsobem celá léta prožívala jeho družka. O ní se už nikdy víc nezmínil, a alespoň pro veřejnost jí rychle a natrvalo vymazal z paměti. Ovšem jestliže alespoň tušíme skutečnou hloubku Augustinovo citovosti, a schopnosti milovat druhé, musíme mít jiný názor. Kdykoli se na svého syna podíval, nemohl v něm nevidět jeho matku a dlouhá léta, které s ní ve vzájemném svazku lásky prožil. Ale po konverzi v jeho mysli zůstala už především jako objekt svého hříšného chtíče, jak se sám vyjádřil.
Právě tento dlouholetý vztah a pozdější, až křečovitě úzkostlivá snaha na tuto ženu zapomenout jako na velmi hříšnou záležitost a své velké osobní selhání, podstatným způsobem ovlivnily jeho pozdější názory na sexualitu a ženy vůbec. Teprve až po mnoha létech začal své postoje částečně přetvářet a pokusil se o to výrazněji až jako hipponský biskup v roce 401, kdy sepsal dílo O dobru manželství. Ale zatím i tady se nám může zdát, že ve výkladu několika kapitol Genese nemá ještě sám stoprocentně jasno právě ve vztahu manželství a prvotního hříchu. Sám na toto téma připouští dokonce až tři možnosti, jimiž lze tento text vyložit, a to je u téměř vždy jednoznačného Augustina nanejvýš nečekané a neobvyklé.
Naštěstí Augustin své názory na manželství, sexualitu, dědičný hřích, a další podobná témata, dokázal někdy přizpůsobit novým poznatkům, vyplývajícím z vlastního názorového dozrávání a přibývajících životních zkušeností. A také postupným vnitřním vyrovnáváním se se svým asi nejpalčivějším problémem, bývalým nemanželským vztahem. Neznamená to, že by snad své některé starší názory odvolával jako již zcela neplatné, to ostatně neudělal snad nikdy, ale mnohokrát dokázal na svůj dřívější názor naroubovat nový, a to naprosto přirozeným způsobem. O uvedených citlivých tématech psal a kázal opravdu často, a s nebývalým zaujetím, vyplývajícím možná ze stálé touhy vypořádat se definitivně se svojí starou záležitostí. Klasický příklad může být jeho učení o spáse spojené v jeden celek s učením o dědičném hříchu, kterým se stal naprosto originálním. Z tohoto jádra, centra svého velkého učení, vycházely jako paprsky další nové a nové myšlenky a názory, ze kterých vznikaly další spisy k těmto tématům. Ale ani tyto silné svazky nových názorů nebyly vždy konečné, velmi často se od nich oddělovaly nové a nové názory a pohledy, které původní buď částečně opravovaly, nebo některé dokonce zcela nahradily.
Přijetím víry vzplanula u Augustina obrovská touha vypořádat se kompletně a definitivně se svojí dřívější sexualitou a udělat za ní tlustou čáru. Je to značně paradoxní situace, do které se sám nechtěně dostal: čím více nyní utíká před vším sexuálním, tím více ho tato otázka zajímá, tím více jí věnuje času a také tím více napíše spisů souvisejících přímo s dědičným hříchem a veskrze hříšnou ďábelsko-lidskou sexualitou. Čím úporněji hledá ke svému problému definitivní stanovisko, aby se k němu již nemusel vracet, tím více se do něho ponořuje a tím více ho toto téma znovu zaujímá. Nyní po obrácení je pro Augustina prioritou hlavně sexuální zdrženlivost, jak téměř vždy vyplyne z jeho děl týkající se přímo, či nepřímo tohoto tématu. Uplyne ještě mnoho času, než si s moudrostí života znalého člověka dovolí říci: „ Jako by jediné hříchy, kterých se můžeš dopustit byly ty, k nimž potřebuješ pohlavní orgány“.
To, že se po své konverzi snažil – pochopitelně až do smrti marně, zbavit těla i mysl veškeré sexuality, je při jeho radikalizmu a čistého nadšení pro Boha možné pochopit. Nyní se ale navíc v dobré víře snaží, až na malé odchylky, frontálním útokem působit na věřící, aby podobné názory zastávali i oni. Jen nepatrné výjimky sice povoluje v manželství, ale například v De civitate Dei vyjadřuje dokonce své přesvědčení, že dobří manželé mohou děti plodit dokonce tak, aniž by pociťovali smyslovou rozkoš. Vše z této oblasti je prý potřeba ovládat svojí vůlí. Na podporu tohoto tvrzení uvádí přitom více příkladů, jako třeba pohyb ruky, nebo nohy, které ovládá vůle. Ale co srdce, plíce a další vnitřní orgány člověka, jak ovládnout vůlí například zvýšený srdeční rytmus po námaze, nebo nějakým náhlým vjemem, jako je úlek, nebo citové vzrušení? I na to jednou dojde, i když už téměř tradičně nepřímo.
Augustinovi se ale nemůžeme příliš divit a už vůbec ho nemůžeme jakkoli kritizovat za jeho horečnatou snahu o ochranu lidí před hříchem. Svá minulá provinění viděl jako vrchol odsouzeníhodné hříšnosti, se kterou je nutné seznámit veřejnost alespoň prostřednictvím svých Vyznání. Kdyby byl o to požádán, bez rozmyšlení nyní předstoupí před posluchače na veřejném řečništi v Hippu, či v Kartágu, a o svém hříšném svazku bude upřímně a kajícně hovořit jako o odstrašujícím případu. Nutno připomenout, že tehdy, stejně jako bohužel i dnes, byl společný život dvou neoddaných osob nejen tolerovaný, ale i veřejně respektovaný svazek. Pokud tedy lze nazvat konkubinát pevným svazkem na určitém právním podkladě, Augustin žil se svojí družkou v běžném pevném svazku. Proto měl se svojí argumentací na změnu tohoto způsobu života takové problémy a proto byl několikrát nesouhlasně překřičený i v kostele během svého kázání na toto téma, protože velmi mnoho věřících v té době žilo stejným způsobem, aniž by v tom viděli jakoukoli špatnost. A hlavně z tohoto důvodu začal věnovat otázkám kolem čisté a hříšné, tolerované a zapovězené sexuality, tolik času a úsilí.
Jako příklad Augustinova radikalizmu v jeho postoji k sexualitě uveďme ještě příklad, jak velmi obšírně a s použitím rozsáhlé argumentace hájí své stanovisko, že pohlavní akt je následek dědičného hříchu. Ve spisu O dobru manželství na toto a s tím spojená témata sám se sebou polemizuje a výsledek je více než typicky Augustinovský: „ Co by se stalo, říkají lidé, kdyby se všichni odřekli pohlavního život? Ó, kéž by přece všichni měli tento cíl,…pak by se mnohem dříve vytvořil boží stát a nastal by konec časů světa“.
Připomeňme si ještě některé Augustinovo po matce zděděné vlastnosti, jako chlad i vášnivost, rázné, často emotivní jednání, a také převážně černobílé a mnohdy radikální názory a reakce na aktuální problémy a jeho většinou i stejně černobílý pohled na svět. Také schopnost velkých činů, ale i zbytečných gest, hojnost slzí i pláče, a například v souvislosti s vypuzením družky uveďme i možná překvapivou tvrdost a neoblomnost, ale i vytrvalost v zaujetí. Společná byla i jejich častá nekompromisnost a ve vypjatých situacích i schopnost dojít až ke krajní vyhraněnosti. Zásadovost zase Augustinovi velmi pomáhala nejen k zachování potřebného klidu a pořádku jak ve své farnosti a mnišské komunitě, tak především při politických vyjednáváních k udržení, nebo posílení pozice numidské církve. Jeho matka se dala velice snadno strhnout k tomu, aby buď něco, nebo někoho vášnivě milovala, ale i nenáviděla. Jak již bylo uvedeno, synovi buď dala lehkovážně téměř neomezenou volnost a svobodu (v dětství a adolescenci ), nebo mu naopak takřka vůbec žádnou nechtěla v dospělosti přiznat ( Kartágo, Miláno). V Thagaste ho ze svého domu nekompromisně vyhnala, v Miláně se k němu stejně nekompromisně nastěhovala.
Pokud by Augustin býval ženu s její Bohem danou přirozenou sexualitou tak dlouhou dobu nepovažoval jako pouhý nástroj zla ke hříchu, pomohl by tím především sám sobě. A následně by to jistě prospělo jeho dílům, ve kterých najdeme mnoho náznaků stálé potřeby se k tomuto tématu vracet. Jeden z jeho pohledů na tuto záležitost nakonec vyzněl tak, že jediný důvod pro život ve volném svazku je uspokojení sexuální žádostivosti. Už proto asi nechtěl o své družce blížeji hovořit, snad kvůli jitření starých ran.
Jediná žena, kterou byl ochoten uznávat, a nakonec snad až zbožňovat, byla jeho matka, ale navenek to dokázal projevit až po přijetí víry. Do té doby jí jen vnitřně hluboce podléhal a s velkým sebezapřením se snažil snášet její trvalý psychologický atak a jeho pár pokusů, včetně toho milánského, o samostatný život bez jejího dozoru, nikdy neměly dlouhé trvání. Vzájemný vztah Moniky a Augustina se výrazně vymykal běžnému standartu a dodnes je obestřen pavučinou plnou nejasností a mnoha spekulacemi. S jistotou ale můžeme sledovat, jak se matčin dlouholetý nátlak plný pláče, slz, a emotivních výstupů, na Augustinovi projevil. Nejenže, jak už bylo řečeno, sám po ní mnoho těchto vlastností zdědil, ale navíc mnoho z jejího převážně velmi dramatického a emotivního chování podvědomě také i převzal do svého vlastního života. Zdá se, že někdy již pouhá fyzická přítomnost Moniky v Augustinově blízkosti na něho působila tak, že s nejistotou rychle ztrácel sebevědomí, začal jednat iracionálně a především s úpornou snahou, aby jí především nezarmoutil. Jejích častých výčitek a slzami provázených veřejných proseb o změnu života se dospělý Augustin velmi obával, protože ho vždy dokázaly rozjitřit. Jako dítě se s nimi možná přímo ani nesetkal, proto ho nyní permanentně vzbuzovaný pocit viny musel psychicky velmi rozrušovat. Jakkoli matku upřímně a vroucně miloval, a nejen jeho Vyznání to jednoznačně dokazují, přesto je velmi pravděpodobné, že teprve až po jejím úmrtí, se mohl začít postupně tohoto komplexu provinění zbavovat. To ale samozřejmě nebyl jediný problém, který jeho citlivou duši vyčítavě pronásledoval a se kterým se po celý svůj křesťanský život snažil vyrovnávat. Ale byl asi jeho největším.
Jisté je, že společný život v mnoha ohledech rozdílné dvojice s malým synem musel Monice dlouhodobě velmi vadit a také tvořit podstatnou překážku jejích vlastních představ o šťastném životě svého syna. Skutečně jí nevadilo, že nepokřtěný syn žije v konkubinátu, a nevadilo jí ani jedno, ani druhé, ale jejím plánům překážela především velká společenská propast mezi touto dvojicí. Ještě dlouho jí nešlo o synovo přijetí víry a zatím jí byly motivací především světské zájmy, to je nutné mít na zřeteli. V jejích očích byla synova přítelkyně zásadní brzdou jeho slibné kariéry a byla si jistě předem stoprocentně jista, že postaví-li dvaatřicetiletého Augustina před volbu buď družka, nebo já, tak zvítězí matka. Jen díky této své pevné jistotě za ním urazila tak dlouhou cestu, aby zasáhla. V milánské konfrontaci konkubína, nebo tvá matka, podle svého předpokladu bez boje zvítězila, a potvrzuje to všechny názory a přesvědčení o synově jednoznačné závislosti na své matce. Jeho několik sporadických pokusů o případnou změnu tohoto vztahu skončilo pro něho neúspěšně a navíc nervy drásajícími výčitkami svědomí. Ukázkově se to projevilo poté, co se odhodlal úskokem opustit matku v Kartágu. Ihned po připlutí do Ostie onemocněl, ale jeho krátká choroba byla především psychického rázu a neměla dlouhého trvání. O matčině zvláštním vztahu k němu, píše mimo jiné Augustin například: „...v bolesti si žádala zpátky dítě, které v bolesti porodila“. Když pomineme rétorickou vzletnost této věty, může v nás z ní zůstat jen těžko zodpověditelná otázka: velebí Augustin uvedenou větou ještě výrazněji svou matku, a žádá po čtenáři totéž, nebo v ní máme hledat cosi, jako pisatelův povzdech?
Jak již bylo naznačeno, Augustin se nikde ani náznakem nezmínil, jak nesmírně musela trpět bezmocná, po téměř patnáctiletém soužití náhle opuštěná žena daleko v cizí zemi, které náhle odebrali dítě. Sice ještě po mnoho let z této situace stále pociťuje výčitky svědomí, ale nikdy už nenajde sílu se k této záležitosti jednoznačně vyjádřit, a tak se s ní pokusit vyrovnat. A to především ke své vlastní škodě Ve slavných Vyznáních celé této kruté scéně věnuje pouze dvě věty a o své dlouholeté milence se jen letmo zmiňuje slovy: „…a když žena, s níž jsem žil, byla odstraněna(!) ode mne“. Následuje o ní ještě jedna krátká věta, která končí slovy: „ …a ponechala mně syna naší lásky“. Škoda, že nenapsal, za jakých okolností se tak stalo. Augustin byl vysoce inteligentní, Bohem nadaný člověk mimořádných schopností, ale také plný tajemných a skrytých míst; ten, kterého občas i přes nejlepší ty úmysly a úpornou snahu nelze plně pochopit, ani s ním vždy a bezvýhradně souhlasit.
To je právě případ jeho i matčina velkého selhání a pokud se na jejich svatosti objevil nějaký náznak stínu, tak je to alespoň z čistě lidského pohledu právě tato, jen těžko obhajitelná událost vyhnání životní družky. U velmi horlivé křesťanky Moniky by se snad mohla hledat částečná omluva, nebo spíš snaha o pochopení v případě, že by jí k činu vedly náboženské důvody. Ty však byly v tomto případě zatím opravdu jen výhradně světské, jak se i ze samotných Vyznáních dozvídáme. Více než o vlastní křest dospělého syna jí tehdy zcela zřetelně šlo o synovu světskou kariéru a vhodnou nevěstu na jeho úrovni, navíc s dobrým věnem. Ani tu si po vypuzení přítelkyně nenašel on sám, ale v daleké cizí zemi mu ji přičinlivě nalezla opět jeho starostlivá a praktická matka. Sám si ovšem nalezl a nastěhoval domů novou konkubínu, kterou si možná až nečekaně prosadit dokázal. S její přítomností v domě se ale matka kupodivu smířila. Bylo nedávné vyhnání Augustinovy družky natolik otřesným prožitkem pro všechny zúčastněné, že se tentokrát již neodvážila riskovat? Stačilo jí ke spokojenosti, že od nové konkubíny ohrožení synovy kariéry nehrozí, protože tento vztah si již sama ohlídá?
Asi už nikdo nedokáže solidně zodpovědět na otázku, proč si Monika za výhradní objekt své nadměrné starostlivosti ze svých tří dětí vybrala právě Augustina, a proč tato starostlivost u ní později přerostla v hlubokými emocemi provázenou závislost. Její štěstí, ale většinou veřejně a s pláčem deklarované neštěstí, plně záviselo na tom, jak se momentálně její milovaný syn choval, a ještě spíš, jak si ona v mysli představovala.. Tak jako pro Augustina jeho matka alespoň navenek existovala jako jediná žena v jeho životě, pro ní samou zůstal trvale v mysli pravděpodobně Augustin jako jediný muž. Podle jeho vlastních náznaků, opět ve Vyznáních, to nebyl ani matčin manžel a otec jejích dětí Patricius, ani Augustinův bratr Navigius. Augustin evidentně nebyl Monikou vychovávaný alespoň k určité povinné k úctě a vděčnosti k otci, která v té době byla v afrických rodinách naprostou samozřejmostí. Proč, a z jakého důvodu to tak bylo, patří dlouhé řadě otazníků, které nám ze vztahu Monika a syn zůstávají nevyjasněny. Mnoho odborníků se ale téměř shoduje v tom názoru, že se náruživá křesťanka od malička snažila vychovávat syna tak, aby v jeho mysli téměř eliminovala fyzické otcovství svého manžela, a zaměnila ho v duchovní otcovství Boha. Jestliže si tedy Augustin ze své výchovy skutečně odnesl do života mimo jiné i neschopnost minimálního projevu vděku a uznání svým blízkým, nemůžeme se pak příliš pohoršovat nad způsobem, jak skončil jeho čtrnáctiletý vztah s družkou. Rodinná výchova zákonitě přinesla své plody a přestože ho odtržení od milenky jistě velmi ranilo, necítil morální povinnost alespoň o ní napsat pár slov se vděkem za prožitá léta.
Vyhnáním družky měl být tedy celý dlouholetý vztah definitivně vymazán z paměti okolí, přátel, i samého Augustina. Tak si to jistě představovala nejen Monika, ale možná tomu chvilku věřil i on sám. Očekávat to u tak nesmírně senzibilního, a stejně tak i vášnivého člověka, by ovšem byla pošetilost. Živelný severoafrický intelektuál s dobrým srdcem prostě nemohl mávnutím kouzelného proutku vymazat čtrnáct let ze svého života. Jeho svědomí fungovalo pravděpodobně jinak než matčino, jak to několikrát dokázal ve svých dílech, kde se pak až dětsky naivním způsobem snažil vyrovnat s často dráždivými vzpomínkami na toto období svého života, a najít k němu alespoň částečnou sebeobhajobu pro své nitro. Nehovoří ovšem jmenovitě přímo o sobě, ale s uměním už velmi zkušeného rétora nám o sobě vypráví ve třetím pádě. Z některých pasáží těchto dokumentů to zcela jednoznačně vyplývá, a navíc můžeme sledovat, jak usilovně hledá opodstatnění a oporu ve velmi častých citacích apoštola Pavla. Hovoří tak o někom, který má jeho vlastní problém.
Bylo by jistě zajímavé sledovat den po dni Augustinův život od Thagaste až do Milána. Z povzdálí pozorovat, kdo a jaké podněty se na dotváření jeho osobnosti nejvíce podílely, ať už pozitivně, nebo negativně. Na vlastnostech a názorech jeho matky se v mládí nejvíce projevil silný vliv staré vychovatelky, ohnivé a nekompromisní křesťanky a mnohé její přesvědčení a názory na život matka beze zbytku převzala. Od té doby, kdy Augustin odjel na studie do Kartága, o něm matka téměř zcela ztratila přehled, a tím i možnost ho začít vychovávat podle svých představ, a po čase se tím začala velmi trápit. To už byla dávno pryč její bezstarostnost, se kterou ho s klidným srdcem vyprovodila do internátu v Madauře. Po smrti svého manžela jí už vůbec nic nebránilo soustředit na něho svojí pozornost. Ale nemůžeme si myslet, že manžel Patricius její péči nějak mimořádně vyžadoval, nebo jí snad dokonce potřeboval. K soběstačnému hospodáři a známému členovi výboru města Thagaste by se to ani nehodilo. Dospělý Augustin o opožděnou matčinu lásku asi už ani nestál, toužil po jiné. Z domova byl po ní vyhladovělý.
Jedna z jeho největších potřeb té doby bylo především láskyplné a upřímné přátelství, které velmi horečnatě sháněl. Jakmile se ocitnul v Kartágu, jeho touha se konečně naplnila a seznámením se s mladičkou dívkou své úsilí úspěšně korunoval. Družka mu nezištně poskytla to, co mu z domova možná velmi scházelo. Augustin si svého štěstí dokázal nesmírně vážit a asi hlavně proto jejich vztah vydržel celých čtrnáct let, a nebýt žárlivého a osudového zásahu Moniky, trval by pravděpodobně dál. Ve většině podstatných věcí si vzájemně velmi vyhovovali a on skutečně neměl zapotřebí být přítelkyni jakkoli nevěrný, a to bylo tehdy, stejně jako dnes, téměř už neobvyklé. Pokud již byl přesvědčený, že přátelství a lásku konečně nalezl, dokázal ho prožívat celým srdcem a s dětskou upřímností a oddaností. Když konečně lásku našel, neschovával si jí jen pro sebe, ale také jí štědře rozdával. Od svého dětství prožil několik přátelských vztahů i se svými chlapeckými vrstevníky, se kterými se později pokoušel například i o filozofické debaty a jedno takové upřímné a hluboké přátelství skončilo smrtí jeho dávného přítele, také studenta rétoriky z rodného Thagaste, kterého měl nesmírně rád. Smrt mladého přítele Augustina velmi těžce zasáhla a ve Vyznáních líčením okolností jeho smrti a detailnímu popisování svého nesmírného žalu věnuje neuvěřitelných pět kapitol. Dokonce ještě více, než věnoval vzpomínkám na poslední chvíle života své matky.
Porovnejme si právě uvedené a připomeňme znovu jen několik málo krátkých vět, kterými ve Vyznáních okomentoval svůj čtrnáctiletý poměr s družkou a matkou svého syna, a kterými se také zmiňuje o definitivním a násilném konci jejich vztahu. O svém vlastním otci, který například až do své smrti za velkých osobních obětí financoval jeho živobytí i drahá studia, napsal dokonce ještě méně. Kde je příčina tak křiklavého nepoměru?
Alespoň navenek jediná žena v Augustinovo srdci měla tedy zůstat už jen jeho matka. Jen jí projevoval po konverzi úctu a vděčnost, jen s matkou ho pojilo až do její smrti neobvykle silné a nevídané pozdní pouto. Jak již bylo řečeno, zdědil po ní nejvíc povahových vlastností a později převzal i mnoho jejích názorů a přesvědčení. A mnohé začal v široké míře uplatňovat právě až po jejich velkém obnoveném sblížení v Miláně. To je mimo jiné i případ jeho někdy dost negativního postoje k opačnému pohlaví, které se ale později často snažil mírnit a přehodnocovat. Některé jeho pozdější názory z oblasti sexuality nesou evidentní stopy matčiny tvrdosti a nekompromisnosti, zvlášť pokud se jednalo o hájení čistoty a ideálu křesťanského života. Jakoby chtěl dokončit to, co matka možná původně zamýšlela, ale brzy vzdala. Po své konverzi se kromě své matky dokázal s náležitou úctou vyjadřovat snad již jen o „zasvěcených a svatých pannách“, ostatní ženy jakoby u něho ztratily svoji přirozenou hodnotu. Augustin jako mladý měl u dívek i žen úspěchy, hledal u nich lásku a rozhodně je dokázal zaujmout stejně, jako ony jeho. Až do své konverze si skutečně nedovedl život bez ženy představit. Jestliže žil od sedmnácti let žil spokojený život se svojí družkou, je otázkou, zda nebyl jeho pozdější spíše negativní vztah k ženám nejasnou záležitostí nastřádaných negativních vjemů, a nebo zda se jako horlivý křesťan snažil právě tímto způsobem vymazat část vzpomínek na dobu před konverzí. Měl snad být sice už dost pozdní, ale přesto nebývale silný citový vztah s matkou tímto způsobem vyvážený?
K argumentaci používal Augustin podobných metod jako Monika a u obou nezřídka nastupovaly buď jako argument, nebo na důkaz pohnutí slzy. Vezmeme-li Augustinovy vzpomínky na matku doslova, plakala prý až do jeho konverze téměř stále a pláčem provázela snad každou svou modlitbu za synovo obrácení. Velkou vytrvalost, a odhodlanost k dosažení vytyčeného cíle, které také zdědil, prokázala matka nejvýrazněji závěrečnou fází jeho obrácení. Ta jí také dovedla až ke svatosti. Na druhou stranu určité mladické bonvivánství, velkodušnost a nespoutanou radost ze života, ale i dobrosrdečnost, přímočarost a ovšem také jistá naivita, to byly některé vlastnosti, které měl po otci Patriciovi. Snad jen mimořádná ctižádostivost byla vlastností obou rodičů.
Během své asi nevysvětlitelné pasivity nechal Augustin v Miláně matce dokonale ovládnout dění v domácnosti i sebe. Přiblížil se rychlý konec jeho dlouholetého vztahu, přesně podle pečlivě promyšleného scénáře. Znovu a znovu si můžeme pokládat otázku, proč jí toto synovo od počátku jasně nerovné soužití pravděpodobně nijak zvlášť nevadilo již doma v Africe, alespoň ne natolik, aby se tam proti němu pokusila něco podniknout. Odhodlala se k tomu až v cizí zemi. Bylo to opravdu hlavně proto, že doma se Augustin díky tomuto vztahu musel chovat alespoň trochu zodpovědně a už kvůli narození syna i částečně zklidnit? Nebo se tam do jejich vztahu bála zasahovat z důvodu pravděpodobného odsouzení se strany sousedů a přátel? Možná si také dobře uvědomovala, jak by snahou o rozbití synova vztahu ohrozila vážnost jeho pozice uznávaného profesora rétoriky, na kterou byla tolik hrdá. Odvážila se k tomu až v císařském městě Miláně skutečně jen proto, že právě tam, ve „velkém světě“, takové soužití z jejího pohledu vážně ohrožovalo synovu velmi slibně započatou kariéru? A tu pravou příležitost viděla až ve chvíli, kdy se mladá africká matka ocitla v daleké zemi, zcela bez svých přátel a rodinného zázemí?
Temperamentního, obzvlášť v mládí velmi živelného Augustina, ale otázky manželství, sexuality a podobné, zajímaly po celý život. Pohlavní pud bral sice jako Boží dar a nutnost k zachování rodu, zároveň ale mnohokrát rozebíral, a někdy i docela protichůdně, za jakých okolností je jeho užívání dovolené, a kdy už zakázané. Téma zlé žádostivosti bylo téměř nosným tématem všech pojednáních, zabývající se uvedenými otázkami, ale nakonec například svůj pohled na manželství, vždy ohroženém hříšnou fyzickou vášní, v důležitých bodech později několikrát zřetelně přehodnotil. O jeho zaujetí tímto a podobnými tématy svědčí množství spisů a pojednání, které na tento námět napsal. Jmenujme vedle zmíněného O dobru manželském, například O zdrženlivosti, O dobru vdovského stavu, O manželství, dále O sňatku a žádostivosti k Valeriovi, O svatém panenství a další.
O životě Augustinovy přítelkyně tedy nakonec nevíme vůbec nic kromě toho, že svému osmnáctiletému druhovi porodila v roce 372 syna Adeodata. Je opravdu až nepochopitelné, jak se svojí typickou krajní důsledností vyhýbal jakékoli zmínce o jejím původu, nebo třeba rodinném zázemí. Prostě velmi důkladně vymazal jakékoli vodítko k její bližší identifikaci. Otázka zní, jak moc se mu podařilo skutečně jí vymazat i ze svého srdce a hned se nám nabízí jiná otázka, zda se s ní někdy po svém návratu do Afriky ještě setkal. Mateřský cit by spíš odpovídal představě, že by alespoň svého syna jistě ráda znovu spatřila,a Adeodatus žil až do své smrti s otcem v jeho rodném domě v Thagaste...
Jak se zdá, nejsilnějším pojítkem obou mimo syna Adeodata, kterého rodiče skutečně milovali, byla ve čtrnáct let trvajícím nemanželském svazku, hlavně oboustranná vášnivá láska, nesoucí sebou vedle klidných chvil také hlučné výstupy, temperamentní výměny názorů, hádky i usmiřování. Přestože syn přišel na svět jistě nechtěně, jejich vzájemnou lásku ještě více stmelil a upevnil. To se projevilo délkou jejich vztahu, trvajícího bez problémů až do jeho násilného ukončení Monikou. Družka byla jistě mladší než Augustin, takže je možné, že mu dítě porodila již kolem svých šestnácti let. Tím by se dala vysvětlit nejen její přetrvávající upřímná zamilovanost, ale i jistě stoprocentní existenční závislost na něm. On sám zcela otevřeně ve Vyznáních hovoří o nemožnosti případného manželství z důvodu velkého třídního rozdílu, což v jeho době byl dost podstatný důvod. Takto postavený vztah ale oběma partnerům vyhovoval, a o tom, že by snad jejich soužití spělo ke konci, není nikde žádná zmínka. Do oblasti vlastní fantazie by nás pak zavedla spekulace, jak by se k soužití Augustin postavil jako pokřtěný, a ještě více, jako praktikující věřící. V tom případě si ale musíme připomenout, že tehdejší morálka v Římské říši nebyla o mnoho horší, než je ta dnešní.
Jak již bylo řečeno, Augustin se o svém otci, stejně jako o družce, ve svých vzpomínkách bohužel téměř nezmiňuje. Jeho nepochopitelný postoj nemá přijatelné vysvětlení, protože s největší pravděpodobností s otcem ani neměl v mládí žádné větší problémy, stejně jako ani otec s ním. Naopak, otec se v synovi spíše „viděl“ a spatřoval v něm možná naplnění svých vlastních představ o skvělém postavení ve společnosti, a velké kariéře. Proto ho za velkých osobních obětí podporoval, jak to jen bylo možné. Navíc se tradičnímu pohanovi Patriciovi musel Augustinův brzký zájem o druhé pohlaví velmi líbit, a na to, že syn zdědil mimo jiné i jeho smyslnost, byl jistě pyšný. Zdá se, že na tomto podivném a krajně nevděčném postoji syna k otci, má největší, a doufejme, že nepřímý podíl jeho matka. V této souvislosti dokonce existují názory, že ve svém náboženském nadšení chtěla u svého nadějného syna zaměnit fyzické otcovství Patricia za duchovní otcovství Boha. Patricius by tedy syna pouze zplodil, a vše ostatní už by pak měl na starosti jen Všemohoucí Bůh. Otec pohan by ho k Bohu nikdy nedovedl. Proto možná ta velká Augustinova svoboda v mládí.
Augustin vyrůstal v polopohanské rodině, kde se otcova věrnost matce už ani nepředstírala. Jen jednou se Augustin zmínil ve Vyznáních o tom, že služky v domě bezdůvodně pomluvily Moniku a Patriciovi naznačily možnost jejího pochybného chování ve společnosti, kam sám nechodil. Brzy se ale vše vysvětlilo a od té doby neměl jediný důvod k nedůvěře, nebo přímo žárlivosti. Byl to naopak on, kdo si s věrností manželce nedělal nejmenší problémy, a svými milostnými avantýrami byl v Thagaste známý, přestože měl doma manželku o více než dvacet let mladší. Zdá se že, tato situace byla výsledkem určité tiché dohody už brzy po svatbě, a nezpůsobovala v rodině nejmenší problémy, jinak by se o nich velmi vnímavý Augustin jistě zmínil. Matka v tomto případě tyto manželovy nevěry v klidu přecházela a jak se zdá, nejen že jí nevadily, ale tento stav jí pravděpodobně i vyhovoval. Škoda, že se už nedozvíme, zda stejným způsobem vychovávala také i svojí dceru, budoucí představenou kláštera.
O nevídaném vztahu matky a Augustina bylo napsáno mnoho úvah a pojednání, dokonce včetně různých pokusů o stanovení diagnózy z psychologického hlediska. Nedejme se ale zmást a svést na nepravou cestu, i když se možná někde dočteme o jakémsi nepřirozeném vztahu matky a syna, kdovíjak pojmenovaném. To by bylo příliš jednoduché a senzacechtivé vysvětlení bez pevných základů. Nehledejme vysvětlení vyústění v tak prudké vzájemné přimknutí například ani tím, že by Augustin měl proti vztahu s družkou již zábrany náboženského typu, a dál chtěl žít už jen čistým životem. To zatím stále ještě nebylo aktuální. Jedna z možností pokusů o vyjasnění by ale mohla být, že po čtrnáctiletém soužití dostala schopnost obou partnerů lásku dávat i brát určité hranice. A třebaže to družka asi tak vůbec nepociťovala, Augustin možná ano. Možná si uvědomil, že je tu ještě jedna žena, jeho matka, která jeho velkou lásku potřebuje, a ve stejné míře mu jí může i vracet. Zvlášť z jeho života po konverzi je zcela zřejmé, že s láskou potřeboval denně pracovat ve velkém.
Není tedy zcela vyloučené, že dospělý, po velké lásce stále dychtivý Augustin, jí v neomezené míře konečně objevil u své matky, přestože šlo o lásku výlučně mateřskou. V tom případě by ale na tomto jeho odhalení měla svůj podíl svým dlouhodobým působením ona sama. To je i patrné z toho, co nám o své matce s takovou láskou Augustin vypráví.
M.Č.