Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Budeš jim vysvětlovat nařízení a řády a učit je znát cestu,

                           po které mají chodit, i skutky, které mají činit.

                                                                                               (Ex 18, 20)

                              Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?

                                                                                                              (List Jakubův 2, 20)

Motto:

Víra bez skutků je vírou nevěřícího.

                                             Za smysluplné osobně považujeme takové učení, které říká, že pokud chce člověk prožít na zemi dobrý život, potřebuje v prvé řadě vědět, co to vůbec dobrý život znamená a také znát, co ho k takovému životu povede. Proto Bůh, architekt a stavitel světa a vesmíru, před téměř čtyřmi tisíciletími uzavřel s národem, který jako jediný na Jeho jedinečnou nabídku v tomto smyslu reflektoval, vzájemnou oboustrannou smlouvu, která mimo jiné garantovala zdárné vyřešení i této zcela zásadní otázky. Výsledek je přesvědčivý: Bůh ve svém učení, v Tóře, jasně a srozumitelně ukazuje, že pouhá víra v Něho bez následných skutků konaných právě podle Jeho učení znamená pouhý pasivní, jalový průchod neužitečného a líného člověka svým životem. Přijme-li však věřící člověk od Boha určitý impulz, výzvu, nebo přímou pobídku na nějaký skutek, čin v duchu jeho učení ( a takových impulzů dostáváme denně nespočitatelně, ale většinou raději děláme „mrtvé brouky“), a zároveň v tohoto Boha jednoznačně a neomylně věří jako ve svého všemocného Otce, pak se bude snažit vykonat Bohem nabídnutý skutek, protože má víru. Věří, že skutek po něm považuje Bůh, ve kterého věří. Víra a skutky jsou tedy jedním nerozlučným pojmem.

Jelikož náš zakladatel Pavel Ježíše, na kterém postavil své křesťanství, neznal, tak ani nemohl vědět, že pochází z tradiční židovské početné věřící rodiny, a že jeden z jeho bratrů se jmenuje Jakub. A tento inteligentní a hluboce věřící Mariin syn v dospělosti na téma nutnosti projevů dobrých lidských skutků spolu s vírou v jediného existujícího Boha napsal následující text určený „dvanácti pokolením v diaspoře“. Ovšem jak známe emočně značně nestabilního, akčního Pavla a jeho nepřístupnost pro jiné názory a přesvědčení, než byly po domnělém nebeském pověření k „hlásání Krista“ jeho vlastní, možná že ani vyjádření bratra zbožného židovského člověka, kterého náš zakladatel vnímal jako boha a božího syna, by na jeho osobní přesvědčení o „nepotřebných skutcích“ neměly žádný vliv. K Jakubovi ještě dodejme, že ho bratr Ježíš těsně před svojí smrtí jako moudrého a duchovně vzdělaného člověka ustanovil hlavou jeruzalémského raného židovsko-křesťanského hnutí. Bohužel tato velmi podstatná skutečnost se později nehodila jak do křesťanského učení o Ježíšovi jako svém božském zakladatelovi, tak i do už neskrývaně protižidovsky se profilující církevní politiky, takže plánovitě a systematicky téměř úplně upadla v zapomenutí. Připomínáme, že zatímco Ježíš ve svém životě zřejmě nenapsal žádný list, vyjádření, pojednání a podobně (nebo se po něm alespoň nedochoval), jeho vzdělaný bratr prokazatelně svůj tématicky obšírný list do diaspory napsal, o čemž je přesvědčena drtivá většina našich křesťanských odborníků. A dokonce vzhledem k jeho velké autoritě a dlouholeté vedoucí úloze ve hnutí až do tragického předčasného konce života (podobně jako jeho bratr Ježíš) je více než pravděpodobné, že za svého života napsal podobných prací rozhodně více. Jisté je, že alespoň některé názory našeho zakladatele Jakub jednoznačně odmítal brát na vědomí a ignoroval je, nebo se proti nim z pozice - oproti Pavlovi skutečného - teologického vzdělance rázně vyhrazoval. A právě to je náš případ jeho písemného vyjádření o skutcích a víře ve svém listu jako reakce na Pavlův nebezpečný omyl.

Víme, že Pavel jako skutečný a jediný původní zakladatel křesťanství o Ježíši, který se mu měl údajně zjevit ve snu, nevěděl stejně jako o jeho rodině, učednících a především o jeho víře naprosto nic. V takovém případě stejně tak nevěděl nic ani o Ježíšově rodičích, ani o jeho sourozencích, a je tedy logické, že netušil nic ani o existenci jeho mladšího bratra Jakuba, který měl v dospělosti na nesmírně důležité téma zásadní potřeby víry v jediného Boha v těsném spojení s plněním Božího učení – Zákona (Tóry), zcela jasný názor a pevné přesvědčení.

„Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? Tak se naplnilo Písmo: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry! Což nebyla i nevěstka Rachab podobně ospravedlněna ze skutků, když přijala posly a propustila je jinou cestou? Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků. (Jak 2, 14-26)

Tolik naprosto logické a fundované vysvětlení zásadní, životní nutnosti praktikovat víru v jediného Boha výhradně ve spojení s dobrými skutky. Není nejmenších pochyb o tom, že Jakubova víra na toto téma zcela korespondovala s bratrovým přesvědčením. Víra v Boha bez odpovídajících skutků není skutečnou vírou v Boha, ale jen její špatná imitace. Dovolíme si vyslovit svůj osobní názor, že Ježíš bratrovo stanovisko přinejmenším znal a schválil a nemusíme být příliš daleko od skutečnosti když uvedeme, že možná šlo o rozvinutí původně Ježíšovy myšlenky. K uvedenému listu, který je sepsán velmi kvalitní řečtinou, dokazující vyšší vzdělání pisatele poznamenáme jeden - pro naše křesťanské učení - nesmírně důležitý, téměř převratný teologický poznatek:

Ježíšův bratr nikde ve svém listu nezmiňuje ani jeho smrt, ani zmrtvýchvstání (sic!!!), a dokonce ani vykoupení! Ježíš pro něho není ničím než bratrem, se kterým mají společnou matku a se kterým vyrůstal v jedné zbožné galilejské rodině. V listě je jen dvakrát (1, 1; 1, 2) zmíněno jméno bratra ve spojení s jeho titulem (Kristus), který mu posmrtně přiřkl Pavel, a mnozí biblisté a badatelské autority se vyjadřují ve smyslu, že se jedná o pozdější interpolaci, aby vůbec mohl být list do křesťanského kánonu po dlouhém váhání a řadě nesouhlasů přeci jen přijat. Mnohé teologické autority jako například Luther a řada dalších však Jakubův list vytrvale odmítali a zvrhovali. Nemohli přijmout fakt, že Ježíš, kterého uznáváme jako Boha, má bratra, který ale nic podobného, jako že je jeho sourozenec preexistujícím Bohem a Stvořitelem světa a vesmíru, ani náznakem neuvádí. To chápali jako zásadní ohrožení církevního dogmatického učení. Stejně tak Jakubovi odpůrci nemohli přenést přes srdce, že se vymezuje proti některým dalším částem „bohokristovského“ učení zakladatele křesťanství. Jako vzor k následování Jakub pro nás nepřekvapivě neuvádí svého bratra (!), ale proroky: „Za příklad trpělivosti v utrpení si, bratří, vezměte proroky, kteří mluvili ve jménu Páně.“ (5, 10), a Joba: „Hle, blahoslavíme ty, kteří vytrvali‘. Slyšeli jste o vytrvalosti Jobově a víte, k čemu ho Pán nakonec přivedl. Vždyť ‚Pán je plný soucitu a slitování‘“. (5, 11). O bratrovi jako vždy existujícím bohovi, který stvořil vesmír a svět nikde ani tečka... Jakubův list byl původně čistě židovský spis, který neměl s naším křesťanstvím mnoho společného. Teprve později byl evidentními křesťanskými interpolacemi „pokatoličtěný“. To je patrné nejen ze dvou uvedených úvodech kapitol, ale v několika dodatečně vsunutých křesťanských částí především z horského kázání. Pro nás křesťany nesmírně zásadního, a v mnohém rozhodujícího postoje k učení našeho zakladatele o víře a skutcích může spolurozhodovat právě ten zásadní, elementární rozdíl a nesmiřitelný slovní protiklad Jakuba vůči němu. Ježíšův bratr se nesnižuje ani k jakési fiktivní krespondenční disputaci s Pavlem, on ho svým postojem prostě jednoznačně odmítá, a zdá se, že alespoň v tomto případě ho tímto způsobem v podstatě zavrhuje. Bylo by však velkým omylem pokládat vznik Jakubova listu pouze jako reakci na Pavlův blud. Naopak. Epištola, podle Luthera “slaměná epištola”, je už staletí velmi ceněna pro svoji velmi markantní sociální naléhavost, kterou v Novém Zákoně v této podobě už zřejmě nenalezneme. Ukázkovým příkladem takového zaměření listu je právě ta část, o které dnes hovoříme, tedy životní nutnost spojení víry s dobrými skutky. Jedno bez druhého lze přežít, ale ne prožít. Mimo jednoznačného vyvrácení jednoho ze základu pavlokřesťanského náboženství, že člověk není ospravedlněn svými skutky, ale milostí (vírou), je v listu kladen důraz například i na nebezpečí pokušení, nalezneme v něm i napomenutí kvůli chování v komunitě, nebo varování bohatých i zmínku o očekávání židovského Mesiáše. Ježíšův bratr zde klade i velký důraz na modlitbu a její sílu, zmiňuje se i o boháčích a soudu nad nimi, modlitbě a pomazání nemocných, o žádostivosti, o nutnosti zachovávat celý Boží Zákon, a podobně.

Avšak oddíl 2, 14 – 26 Ježíšova bratra Jakuba rázně reagující na Pavlovu chybnou ospravedlňující teologii, viz například: „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.“ (Řím 3, 28), nebo jinde: „…víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných (Božím!!! – pozn. autora) Zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘.“ (Gal 2, 16), ostatní Jakubův text pro svojí naléhavost přesto nad ostatními velmi aktuálními tématy znatelně přesahuje.

A především z tohoto důvodu je zřejmé, že uvedený list napsal Ježíšův bratr až po vzniku Pavlových dopisů. To znamená, že uvedeným dokonalým vyjádřením ohledně nutnosti víry v jediného Boha v těsném spojení s dobrými skutky člověka, Jakub rozhodným způsobem reaguje na v mnoha ohledech kontroverzní Pavlovu teologii. Jeho list vyvolal v rané církvi značnou nejistotu a odmítání, protože svým názorem na ospravedlnění v podstatě jednoznačně odmítl Pavlův laický a nedomyšleně unáhlený názor na ospravedlnění. A další problém vznikl tím, že Jakub nehovoří o svém bratrovi v žádném světle. Teprve až ve druhé polovině čtvrtého století (sic!) byl list zařazen do kánonu Křesťanského Zákona, a to především s ohledem na jeho bratra Ježíše, ve kterém jak víme, naše církevní učení spatřuje Boha a Stvořitele světa a vesmíru. V té době ale také šlo stále hůře zatvrzele ignorovat, nebo se snažit přecházet, že Ježíšova matka měla kromě Jakuba také další děti.

Lze považovat našeho zakladatele, a jeho vlastní nežidovské učení výš, než byla osobnost a víra Ježíše a jeho mladšího bratra Jakuba? Pokud by snad někdo chtěl odpovědět, že ano, pak se ptáme, proč právě Žida Ježíše, (jehož víru tedy neuznáváme, nebo jen s velkými výhradami), nám Pavel ustanovil jako střed našeho nežidovského křesťanství? Názory a přesvědčení Pavla jsou snad relevantnější, než pevná víra v jediného existujícího Boha Ježíše, a samozřejmě i toho, komu Ježíš před smrtí svěřil do péče také jejich matku, zřejmě dvojnásobnou vdovu Marii? Až do svého vidění neznámý Pavel nejasné minulosti i víry pro naše náboženství znamená snad víc, než ten, kdo po bratrově smrti dál vedl Ježíšovo hnutí v Jeruzalémě? Znamenal snad pro naši církev a její učení víc, než právě zbožný Žid Jakub, kterého naše křesťanství postupně vytlačovalo z vědomí a vůbec z existence? A to proto, abychom my křesťané věřili, že Marie porodila jen Ježíše, protože se z hlediska církevního učení nehodilo, aby měl jako bůh ještě sourozence, které by rodila údajná matka boha? Abychom tomu věřili navzdory tomu, že ve skutečnosti ještě po Ježíšovi s časovým odstupem přibližně deseti roků od smrti Josefa (?) s největší pravděpodobností už s druhým manželem (Kleofáš?) porodila ještě čtyři chlapce: Jakuba, Judu, Josefa a Šimona, a dvě děvčata jménem Salome a Marie! Je Pavlovo náboženství typu od každého trochu podle potřeby? Poslechněme si pár příkladů od některých významných židovských autorit na téma skutky. O víře v jediného Boha Židů se tam vyjma Jakuba nehovoří, ta je naprosto samozřejmá:

„Jestliže napravíte své cesty a své skutky, budete-li mezi sebou zachovávat právo, nebudete-li utlačovat bezdomovce, sirotka a vdovu, nebudete-li na tomto místě prolévat nevinnou krev a nebudete-li chodit ke své škodě za jinými bohy, pak vás nechám přebývat na tomto místě, v zemi, kterou jsem dal vašim otcům na věky věků.“ (Jer 5, 5 - 7)

„Oni vás potěší, až uvidíte jejich cestu a jejich skutky, a poznáte, že jsem nedělal zbytečně nic z toho, co jsem v něm vykonal, je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ez 14, 23)

„Proto dojde jak na lid, tak na kněze. Ztrestám ho za jeho cesty, za jeho skutky mu odplatím.“ (Oz 4, 9)

„Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost.“ (Jak 3, 13)

„Až budou úpět k Hospodinu, neodpoví jim; skryje před nimi tvář v onen čas, jak zasluhují za svoje zlé skutky.“ (Mich 3, 4)

„Moudrost, rozvaha a znalost Zákona pocházejí od Hospodina, láska a cesty dobrých skutků jsou od Něho.“ (Sir 11, 15)

„Budu tě soudit podle tvé cesty a tvých skutků, je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ez 24, 14)

„Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.“ (Jak 2, 26)

Ale i v některých novozákonních textech nalezneme důraz na konání dobrých skutků ruku v ruce s vírou v Boha, Otce židovského národa, které odporují Pavlovi, kupříkladu: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“(Mt 5, 16) Jan to uvádí ještě pregnantněji: „Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“(Jan 3, 21) A třeba Janovo Zjevení 2, 19: „Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více.“

Výrazně etický, světoznámý Traktát Babylónského talmudu nazvaný Pirkej avot (Výroky otců) je nejvíce studovaným, citovaným, a překládaným dílem židovské literatury, které se říká talmudská. Toto veledílo mimo jiné v souvislosti s životní nutností každého člověka nerozlučně spojovat studium Boha s dobrými skutky také uvádí: „Svět spočívá na třech věcech: Na Tóře, na bohoslužbě a na konání skutků milosrdenství.“ Pirkej avot znamenají tradování ústní tradice od Mojžíše až po tanaity (slovo tana'ité je odvozené od hebrejského slova תנא opakovat, učit, učit se), což je je název, označující v judaismu rabíny farizejského směru. Působili přibližně od přelomu letopočtů až do uzavření Mišny, tj. zhruba do počátku 3. stol. n.l.

A protože Ježíš se v tuto dobu narodil, a později se během svého náboženského vzdělávání i s tímto způsobem výuky a především jejího obsahu podle svých možností bezesporu seznámil, můžeme uvedenou poučku, že: „Svět spočívá na třech věcech: Na Tóře, na bohoslužbě a na konání skutků milosrdenství.“, označit za moudrost jeho židovských předků, se kterou se Ježíš jednoznačně ztotožnil a žil podle ní. O tom není pochyb.

O to výrazněji vyznívá vlastní, zásadně chybné učení Ježíšova současníka a zakladatele našeho křesťanství Pavla, který tvrdil, že spása člověka (a tedy i celého světa) záleží jen na víře v toho samého Ježíše. Tvrdil to zřejmě proto, protože ho neznal, nikdy ho ani nespatřil, a v žádném případě nepoznal jeho osobní víru. V takovém případě ale jen těžko můžeme od Pavla očekávat, že by logicky nejprve porovnal své osobní teologické představy a svoji vlastní připravovanou víru nejprve s vlastní vírou Ježíše. A že by teprve poté důkladně zvážil, jaký má vlastně smysl hlásat pohanům v Malé Asii své vlastní představy o tom, kým tento neznámý člověk údajně byl, ovšem přitom se záměrně a velmi důsledně důsledně vyhýbat zcela zásadní otázce: v co, a v koho zbožný židovský náboženský aktivista Ježíš sám věřil, a především koho vyznával jako jediného existujícího Boha.   

M.Č.