Ježíš historický a Ježíš Pavlův
Dávejte si pozor, abyste nezapomněli na smlouvu Hospodina,
svého Boha, kterou s vámi uzavřel, a neudělali si tesanou sochu,
zpodobení čehokoli, co ti Hospodin, tvůj Bůh, zakázal.
(5. Moj 4, 23)
Hospodin si tě ustaví za svatý lid, jak ti přisáhl,
když budeš na příkazy Hospodina,
svého Boha, dbát a chodit po jeho cestách.
(5. Moj 28, 9)
Původní Pavlovo prvokřesťanství, které po jistou dobu prokazovalo určité prvky a vzdálené obrysy Ježíšovy židovské víry, brzy nenávratně zabředlo do autorova rodného helénismu, odkud k Ježíšově abrahámovskému monoteistickému náboženství už téměř žádná možnost návratu neexistovala. Pavlovi se díky jeho několikaleté utajované, a nikdy nevyjasněné autorské činnosti kdesi v pohanské Arábii na tvorbě nového nežidovského, a především od Ježíšova náboženství v mnoha ohledech teologicky opačného náboženství, podařilo izolovat Ježíše od skutečných dějin. Tento výsledek je však zcela zákonitý, protože Ježíš byl pro něho osobně neznámou veličinou, neboli bílým, nepopsaným listem papíru. Jeho vztah a přístup k Ježíši v žádném případě není historický, jelikož si ho přizpůsobil svým vlastním představám a také plánům, jakým způsobem ho ve svém budoucím nežidovském náboženství uplatnit.
Pavlův Ježíš bez ohledu na to kým a čím skutečně byl, přestal být zbožným židovským aktivistou Ježíšem z Galileje, putujícím kazatelem a horlivým buditelem svého národa k pokání a očistě před tehdy očekávaným příchodem Mesiáše (řecký ekvivalent tohoto slova je Kristus), mimořádného člověka z izraelského národa. Podotýkáme, že skutečným a jediným očekávaným Mesiášem Židů nikdy neměl být a nikdy jím také nebude jediný Bůh tohoto národa, Stvořitel vší existence. Proč ne, a jak to víme? Jednoduše proto, že se v takovém smyslu svému smluvnímu národu nikdy nevyjádřil…Ovšem vzhledem k tomu, že my křesťané za tohoto Boha Stvořitele považujeme právě Ježíše, pak logicky vzato nemůže být a nikdy také nebyl zároveň i Mesiášem. Také to ve skutečnosti jako Žid pochopitelně nikdy netvrdil, a také nevykonal ani jeden ze skutků, které židovský národ od svého Mesiáše očekává.
Historický příslušník židovského národa Ježíš v Pavlově podání své snové teologie už není historickým Ježíšem, ale preexistujícím nebeským Kristem a Bohem, Stvořitelem světa a vesmíru. Velmi nestandardně myslící, vyjadřující se, viz např: „... zjevil své slovo v kázání, které mi bylo svěřeno z rozkazu našeho Spasitele Boha“ (Tit 1, 3), a jednající, v názorech nestálý zakladatel našeho křesťanství sám sebe považoval za Ježíšem vyvolenou a dalekosáhlými úkoly pověřenou autoritu: „K jeho zvěstování jsem já byl ustanoven hlasatelem, apoštolem a učitelem“ (2 Tim 2, 11 ). Pavel možná sám věřil, ale především bezostyšně hlásal, že nikoho z rodiny, z učedníků, žádného svého bratra, ani nikoho ze svých nejdůvěrnějších přátel, ale exkluzivně pouze jeho, zastřeného původu i vyznání, Kristus jeho osobní víry určil jako hlasatele, apoštola a učitele pro každého, kdo by snad projevil zájem se od něho dozvědět kdo byl Ježíš (navzdory tomu, že ho neznal a nikdy ani nespatřil), a jaký spásný profit v nebeském ráji je zajištěn každému, kdo v něho jako v boha uvěří.
„Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (1.Tes 5, 9)
„ My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“ (Fil 3, 20)
„Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10, 9)
„Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ (1. Kor 1, 18)
„...vždyť je psáno: ‚V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přispěl na pomoc.‘ Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ (2. Kor 6,2)
„Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo.“ (1. Kor 15, 1)
„Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse.“ (2. Tes 2, 13)
„Milostí tedy jste spaseni skrze víru.“ (Ef 2, 8)
K této citaci přidáme pár poznámek. Zakladatel křesťanství, samozvaný „Ježíšův apoštol“ Pavel přibližně v roce 36 měl mít údajně kdesi na poušti anomální sen, který pak stál za zrodem nového náboženství, a za celou jeho převratnou teologií, stojící ovšem na základech jemu dobře známého široce rozvinutého řeckého pohanského polyteismu. Pavel tvrdil, že v uvedeném snění spatřil vzkříšeného Žida Ježíše, který mu mimo jiné předal následující zjevení a poslání: Ježíš se právě jemu měl představit jako „Kristus“ vyzdvižený na nebesa ke svému otci, a měl ho prý pověřit úkolem pohanům po celém světě hlásat „dobrou zprávu o spáse skrze víru v Krista“. Pavel si tímto svým tvrzením v rodné pohanské Malé Asii nesmírně ulehčil svoji náborovou činnost do své tehdy ještě jen sekty, protože o Ježíšovi mohl hlásat co chtěl, což také dělal, a nikdo mu nemohl dokázat, nebo oponovat, že tomu tak nebylo. Nejen oslovovaní pohané, ale dokonce ani tento nesmírně nadšený a obětavý, potulný veřejný propagátor své vlastní nové víry totiž o Ježíši nevěděli vůbec nic. To se dá chápat u oslovených pohanů, ale rozhodně ne u zakladatele nové konfese, kterou vytvořil především na převratném údajném Ježíšově synovském božství, na jeho zmrtvýchvstání a především na zcela nejatraktivnější a zároveň nejjednodušeji dosažitelné odměně v případě víry v něho. A tou byla podle Pavla jejich spása: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána (poz. aut: myšleno jako Boha) a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“(Římanům 10, 9) Je otázkou, co vůbec si oslovení adresáti pod pojmem „spása“ představovali, protože podle této věty stačilo uvěřit, že Žid Ježíš byl boží syn, a v tu ránu spasený člověk mohl žít jak chtěl, ničeho se nebát, mohl hřešit se mu líbilo, vraždit a nezachovávat žádné společenské normy, a podobně. Vždyť přeci svými ústy vyznal Ježíše jako preexistujícího Boha a Stvořitele světa, a kdo ví, třeba opravdu ve svém srdci uvěřil, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Možná, že ho i napadlo, že pokud je Ježíš bůh, a že ho vzkřísil bůh, pak v takovém případě židovský bůh vzkřísil sám sebe.
„Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši.“ (Římanům 8, 1)
Jinak řečeno: Všichni, kteří uvěřili mému vyprávění o Ježíši, jsou nyní trestně nepostižitelní, imunní. Máte volnou ruku, a dělejte si co chcete, protože jste v Kristu Ježíši. Žádný soud na světě vás za vaše činy neodsoudí, ať jsou jakékoli...
Asi tak si my osobně představujeme anarchii. Škoda, že zřejmě bylo nad Pavlovo schopnosti a kapacity pochopit, že jeho snový Kristus jménem Ježíš, sám nesmírně důsledně, striktně a do poslední tečky dodržoval Zákon, který dal jeho židovskému národu opravdový a jediný existující Bůh. Ne bůh lidské představy, podobný bohům z řecké mytologie, ale skutečný Bůh, který stvořil vše, co existuje. Ten, který žádné bohy nikdy nestvořil.
„V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého“ (Ef, 1, 13)
List Efezanům, další z podvrhů, vydávajících se za Pavlovu práci, výrazně rozvíjí jeho vlastní teologii tajemství Božího plánu spásy, která má kořeny právě v jeho údajném snovém prožitku. Zvláštní důraz neznámý autor listu pokládá na další tajemství, a tím prý má být univerzálnost Ježíšovy církve. Původně list neměl žádné místo určení, to znamená, že tedy nebyl určen někomu do Efezu. Údaj místa určení stejně jako nadpis byl k listu přidán později, když se někdy koncem 1. století, popř. počátkem 2. století začaly hledat a sestavovat sbírky Pavlových prací, bohužel i včetně jejich falzifikátů. To je ostatně také případ tohoto listu ve skutečnosti neznámého autora, sice snaživě napodobujícího Pavlův způsob literární práce, přesto však jsou na první pohled velmi patrné rozdíly. List byl napsaný zřejmě až v době, kdy Pavel zřejmě již několik desetiletí nežil, a jak už bylo řečeno, jeho smysl byl prohlubovat především jeho vlastní teologii tajemství Božího plánu spásy, ovšem jak jí viděl on. Zbožný židovský řemeslník Ježíš, kterého ve svém nežidovském, teologicky převratném náboženství tvůrce křesťanství ustanovil jako jeho „kristocentrum“, však měl na Boží spásu zásadně opačné stanovisko. Stanovisko nejvyšších učitelských autorit náboženského judaismu ve smyslu, že žádná spása založená pouze na víře bez skutků neexistuje, vychází přímo od Boha.
Škoda, že Pavel mimo Ježíše neznal ani jeho nejstaršího bratra Jakuba, zvaného Spravedlivý, u kterých pochopitelně není nejmenších pochyb o tom, že měli v jednotě stejnou víru a stejný zápal pro Tóru; tedy učení předané Bohem židovskému národu skrze Mojžíše. Před svojí smrtí Ježíš právě tomuto svému bratrovi nejenže svěřil jejich matku do péče, ale předal mu i vedení svého obrodného hnutí zdržující se v Jeruzalémě před stále ještě očekávaným příchodem Mesiáše. To Pavel nevěděl stejně jako fakt, že „učedníkem, kterého Ježíš miloval“, nebyl nikdo jiný než právě tento pozdější mučedník Jakub. Jak už jsme výše citovali, o spasení lidí prohlásil náš zakladatel křesťanství: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru.“ Jinými slovy: Věřte, že Ježíš je bůh, který stvořil nebe i zemi, a jste spaseni! Jak jednoduché! Jak málo vyžaduje od lidí, které oslovuje a agituje pro své náboženství! Jak lehce slibuje nevědomý Pavel svým stejně nevědomým pohanským posluchačům spasení, tedy dar věčného života ve společenství se skutečným, jediným existujícím Bohem? Věčný život v nebi jen a pouze za víru, navíc za víru, principiálně opačnou od víry Ježíšovy? Kde a jak na takový blud přišel? Také ve snu? A proč přežívá až dodnes?
Uvedli jsme několik Pavlových (nebo jemu připisovaných) výroků, kterými se snažil podpořit své vlastní přesvědčení, že ke spáse člověka stačí víra v Ježíše, příslušníka židovského národa, jako vždy existujícího Boha. Avšak moudří učitelé a zbožné autority tohoto národa vždy prezentovaly vůli židovského Boha ve zcela opačném smyslu, právě tak, jak jim v Tóře určil. Jsou dvě možnosti: buď náš zakladatel neměl ani základní znalosti židovského náboženského učení založeného na vztahu oddanosti a bezpodmínečné poslušnosti ke svému Stvořiteli, a nebo snad určité znalosti do jisté míry měl, ale cítil se jim být jaksi nadřazený. Jiným způsobem neumíme vyjádřit náš mnohý podiv, zděšení a občas až hrůzu nad jeho mnoha vskutku šokujícími vyjádřeními a tvrzeními, které jsou často pravým opakem učení Ježíše a jeho národa.
Co tedy o spasení napsal Ježíšův teologicky vysoce vzdělaný bratr ve svém listu (Jak 2, 14 - 20), který v jeho společnosti žil až do jeho ukřižování:
„Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? (!!!) Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ Tomu odpovím: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?“
Ze strany věřících židovského národa se Pavlovi šíření svých představ o jejich člověku Ježíšovi ale pochopitelně nikdy nemohlo podařit. Za prvé proto, že věřící Židé Ježíše mimo oblast jeho hlavní galilejské veřejné působnosti až na malé výjimky většinou neznali, a pro své tamní přátele byl pochopitelně jen jedním z nich. A za druhé, a to ještě daleko závažnější argument, odpadlík od židovské víry Pavel (pokud vůbec někdy skutečným židovským věřícím opravdu byl) se se svojí vlastní, pro židovské věřící naprosto nepřijatelnou a fantaskní teologií, velmi zásadně bořil vše prioritní, co o sobě řekl jediný existující Bůh Ježíšovu národu. Takové jednání by si ovšem žádný věřící židovský člověk v optimální duševní kondici nikdy nedovolil. Je tedy jasné, že jeho počáteční, v podstatě velmi naivní, nedomyšlená náborová aktivita mezi zbožnými Židy v tomto směru zákonitě musela skončit fiaskem. Proto musel své vlastní teologické představy o Ježíšovi zkoušet uplatnit u svých bývalých pohanských spoluobčanů, vyznavačů mnoha rozmanitých forem polyteismu, a to na různých místech především v oblasti jeho domácí Malé Asie.
Každý nestranný křesťan vnímá a uznává, jak zásadním způsobem se historický Ježíš z Pavlova učení nadobro vytratil, respektive se tam ani neobjevil, a jak mnoho nám tam tato lidská bytost schází. Přestože nás už nemůže překvapit skutečnost, jak nesmírně sobecky Pavel s Ježíšem zachází (prezentuje a oslavuje ho jen jako Krista), litujeme především té skutečnosti, že právě čistě jeho vlastní neopodstatněné názory a přesvědčení o tom, kým tento zbožný vyznavač víry svého židovského národa byl, tvoří dogmatické centrum našeho náboženství.
Pavel, který před svým zřejmým odpadnutím od židovského náboženství (skutečně byl Židem?) prý sám velmi horlivě Boží Zákon vyznával a veřejně hlásal, po prožití svého snu náhle od své víry odpadá a vymýšlí, píše a hlásá pravý opak toho, co až dosud sám vyznával a především, a to je na celé věci to nejtragičtější; co vyznával Žid Ježíš.
Spravedlnosti na světě i v případné pozdější existenci člověk prý nezíská tak, jak tvrdí Bůh a Stvořitel veškeré existence; to znamená chováním a jednáním podle jeho vlastního učení, Zákona. Člověk prý dosáhne spravedlnosti pouze tak, jak tvrdí on, Pavel; totiž že bude věřit jeho vlastní představě, že příslušník židovského národa Ježíš je ten, kdo vždy existoval, a kdo stvořil vesmír a svět.
Pavla naprosto nezajímalo, koho tento Ježíš vyznával, a ke komu se s oddaností, důvěrou a pokorou sám modlil. Bylo mu jedno, jaké učení po celý život v úctě a bázni před svým Bohem dodržoval, a koho vyznával stejně jako každý jiný zbožný Žid slovy můj Otče.
Své věci hluboce oddaný, nesmírně zapálený a obětavý, ale i enormně sebevědomý, náladový a emocemi ovládaný, stejně jako nepředvídatelně jednající Pavel se často ve svých listech nebál zaujatě, a s nekompromisní rozhodností odporovat Boží vůli zaznamenané v Jeho Učení. Ve značně nestandardních, překvapujících myšlenkových pochodech našeho zakladatele je jediný, vždy existující Bůh Ježíše a jeho židovského národa, všemocný Stvořitel světa a vesmíru zřejmě velmi podobným bohem s některým z celé řady bájných bohů pohanské řecké mytologie, které ze svého rodiště velmi dobře znal. A především je schopný naprosto bez rozmyslu slučovat charakteristické vlastnosti připisované smyšleným tvorům a bohům pohanů s vlastnostmi Toho, kdo nás, svět i vesmír Stvořil. Podle něho, jak jsme uvedli, se smluvní Bůh Ježíšova židovského národa s podmínkou k dosažení spravedlnosti člověka, kterého sám stvořil, mýlí, a na tuto jednu z mnoha dalších údajných omylů našeho Stvořitele neváhá ve svých několika dopisech přímo poukazovat! A nejen to, podobně jako učitel ve škole opravující chybu vyvolaného žáka, obratem údajný Boží omyl pojmenuje a nahrazuje svojí vlastní verzí! Častokrát jakoby říkal: Nevěřte svému Stvořiteli a neplňte Jeho vůli! Musíte věřit jemu, Pavlovi, jinak vás prokleje, jak už jsme si minule ukázali: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ (Gal 1, 8) Tedy nevěřte ani Božímu učení o ospravedlnění, které vyznával i sám Ježíš, ale apoštolovým poučkám! Svým kritickým postojem a častým odmítáním nepochybné Boží vůle zjevenou v židovském Zákoně o sobě prozrazuje všechno, co je o našem zakladatelovi dobré vědět.
Ukázka jeho postoje k Božímu dílu z dopisu svým příznivcům do Galatie ve střední Anatolii (Gal 2, 16):
„…víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn.“
Jinými slovy: zrušme Zákon našeho Boha Stvořitele, protože je plný chyb a omylů a od okamžiku, kdy se do židovského národa narodil Ježíš, Tóra pozbyla platnost, a to přestože podle ní jako zbožný Žid pochopitelně sám žil. Žijte podle toho, co vám říkám já, Pavel, a ne co vám říká Ten, kdo nás stvořil. On se totiž na rozdíl ode mě plete…Jsem to já, ne náš Stvořitel, kdo ví kdo, a na základě čeho je u Něho člověk spravedlivý. To je moje evangelium a nehlásejte jiné, nebo budete prokleti!
Před téměř čtyřmi tisíci roky uzavřel Stvořitel světa se židovským národem Smlouvu zaručující spásu člověka všem, kdo budou zachovávat Jeho Zákon. Jde o dvojí Boží dar svému stvoření: prvním darem je Jeho návod, Tóra, která člověku ukazuje cestu ke spáse a způsob chůze po ní. Druhým darem je pak sama spása zaručená Jeho Božským slovem.
Pavel tento fakt velmi blízký každému nábožensky vzdělanému Židovi však evidentně ignoruje, nevnímá, nebo naprosto nechápe, jak dokazuje ve svém listu do Efezu (2, 8 - 9) kde uvádí, že: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar…“, a hned přidává: „… není z vašich skutků…“ Opakujeme: podle Božího učení jako návodu pro smysluplný život, bude člověk svým Bohem spasen, pokud bude zachovávat Jeho zákon. Tedy víra, že člověk bude Bohem spasen, a poté skutky, neboli zachovávání Boží vůle! O tom žádný rozumný člověk s úctou a respektem před svým Stvořitelem nepochybuje, a Jeho doporučení respektuje a koná podle Něho. Pavel je ale docela jiný člověk.
Nemůžeme ho bohužel považovat za moudrého, nebo alespoň za rozumně uvažujícího člověka, jestliže zcela vážně tvrdí, že: „Vždyť Kristus je konec Zákona (sic!!!), aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.“ (Řím 10, 4).
Náš zakladatel tedy tvrdí, že Ježíš (nikdy se nejmenoval a nikdo ho proto nenazýval Kristem, proto jeho památku neurážejme žádnými přidanými prázdnými tituly nebo nežádoucími přezdívkami) je konec Zákona, a to tedy znamená, že díky Ježíšovo existenci ztratilo Boží učení smysl a platnost jako návod pro každého existujícího člověka k prožití smysluplného života na světě, který tento Bůh stvořil. To jen potvrzuje naše přesvědčení o velké nestabilitě Pavlova teologického myšlení, nekoncepčnosti při realizaci ideje výstavby nového nežidovského náboženství, i v jeho velké názorové nestálosti. Je vidět, že skutečného Žida Ježíše, který žil ve stejné době, neznal, nikdy neviděl, a především neslyšel žádná jeho veřejná kázání a promluvy, stejně jako nic nevěděl o jeho životě. Co je však absolutně to nejpodstatnější; na Ježíšově existenci tak, jak ji viděl jen on sám, založil nové náboženství, aniž znal jeho vlastní víru! To znamená, že o něm mohl tvrdit cokoli, a to podle svých potřeb a záměrů také dělal. Ovšem až přibližně dvě desítky a více roků po Ježíšově ukřižování římskými vojáky, tedy bezpečně dávno po tom, kdy by se proti takové nežádoucí manipulaci se svojí osobou mohl Ježíš účinně a rázně postavit.
Pavel ho považoval a prezentoval jako božího syna se stejně neomezenou mocí, jako má sama skutečná a jediný vždy existující, ovšem z biologického hlediska nežijící, a v takovém případě tedy vždy nesmrtelná Boží jsoucnost. V tom případě tedy nejenže by byl Ježíš preexistující stvořitel vší existence, vesmíru, světa, života atd., ale mimo jiné i tvůrcem Tóry. Skutečně; bůh Ježíš podle toho musí být i autorem božího učení a zákona, které jako bůh a stvořitel všeho předal v průběhu putování po poušti izraelskému národu. K takovému závěru nás Pavel nepřímo vede. Jestliže ale je Ježíš Stvořitelem vší existence, a navíc ještě autor a dárce manuálu pro dobrý život zvaný Tóra, pak se ptáme, jak mohl Pavel tvrdit, že ten samý Ježíš svým příchodem na svět tu samou Tóru zneplatnil, zrušil, zlikvidoval? „Vždyť Kristus je konec Zákona...“ !
Podobných vlastních výkladů, kterými až na malé výjimky v podstatě naruby převrací nedotknutelné Bohem darované učení židovskému národu, různé jeho části kritizuje, vytrhuje z kontextu a jinak znetvořuje Tóru, bohužel existuje celá řada. Je logické, že pokud se i přes odmítnutí a fiasko své původní snahy o přijetí jeho naprosto převratného učení židovským národem, nepoučitelně, znovu a znovu pokoušel veřejně hlásat svojí vlastní unikátní teologii mezi zbožnými Židy, vyznávající tehdy své učení Tóry už téměř dva tisíce roků, jejich odpor k Pavlovi a jeho učení rychle narůstal. Nesmírné rozhořčení prostých zbožných Židů a velmi vzrušené, krajně důrazné projevy židovských mudrců a dalších náboženských autorit na obranu principů jejich Bohem dané víry a učení začaly postupně přecházet ve vzájemně nenávistné projevy, často končící fyzickým násilím. Církev Pavlovým učením o spáse, kterou lidé dosáhnou bez jakékoli námahy a vlastního přičinění jen tím, že uvěří v Ježíšovo božství, a s vydatnou pomocí anonymních autorů tendenčně protižidovsky laděných evangelií, začala nad Ježíšovým národem a jeho vírou postupně nabývat převahu.
Už dávno před křesťanstvím v různých oblastech světa existující spíše lokální projevy antijudaismu, postupně se rozvíjející, Pavlem silně zhelénizovaná církev takticky obnovila, a přizpůsobila svým potřebám a plánům na antijudaismus náboženský, církevní. Vina za ukřižování Žida Ježíše se postupně a stále výrazněji začala připisovat všem jeho soukmenovcům jako „bohovrahům“. V pátém století se národ skutečných Ježíšových katů, pohanští Římané, stanou pevnou a nedílnou součástí církve, a tato ryze pragmatická sloučenina přijme název Římsko-katolická církev. Z církevního antijudaismu se brzy stal antisemitismus, který v různých podobách bohužel trvá dodnes, a dokonce se především v křesťanských zemích díky tradičnímu církevnímu alibismu znovu nebezpečně šíří.
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
