Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Je pravda, že Ty jsi Hospodin, Bůh náš a Bůh našich otců.

                                                  Blaze je člověku, který naslouchá Tvým přikázáním

                                                                      a vkládá do svého srdce Tvou Tóru a Tvá slova.

                                                     Dnes se po delší době nejprve pokusíme reagovat na některé Vaše podněty nebo dotazy. Začneme už mnohokrát, a nyní znovu položenou otázkou, na kterou jsme bohužel ani dnes po tolika desetiletích, nenalezli relevantní odpověď:

Proč vlastně zřejmý pohanský konvertita k judaismu, poté apostata, a následně kritik a v podstatě odpůrce Ježíšova praktického náboženského židovství Pavel, nové nežidovské náboženství s vlastní převratnou teologií, kdy Stvořitel světa má syna, náboženství zvané křesťanství vůbec zakládal. A především; proč ho vystavěl právě na jemu zcela neznámém zbožném galilejském náboženském buditelovi Ježíšovi, o kterém (jak dokazují jeho listy i jeho vlastní teologie) nevěděl naprosto nic, nikdy ho ani nespatřil, a nikdy ve svém životě se o něho a jeho učení nezajímal, přestože oba žili ve stejné době, a po určitou dobu i ve stejné zemi.

Byl to skutečně, jak se podle našich poznatků i v této době opakovaně uvádí, jakýsi velmi osobitý druh jeho určité zlovolné pomsty na židovském národě, ze kterého měla pocházet jeho vyvolená dívka? Byla to reakce na nepřekonatelné zklamání, kruté ponížení jeho vysokého sebevědomí a ješitnosti, které mu údajně měla jeho odmítnutím způsobit mladičká židovka, kvůli které se měl údajně zříci svého rodného řeckého polyteismu, a následně konvertovat k dívčině monoteistické víře? Samozřejmě to jsou vše jen dohady a spekulace, ovšem jak víme, nesnadný a důkladný proces přijetí židovské víry u mužů Gijur (hebrejsky: גיור) mimo jiné obsahuje velmi zásadní, nenávratný krok: Bohem nařízené, neodstranitelné znamení na těle, a tím je obřízka. Pokud tedy náš přecitlivělý, emocemi bouřící, názorově nestálý a nepředvídatelně reagující zakladatel ne zcela jasného původu, vzdělání, a snad i národnosti se kvůli své zamilovanosti opravdu nechal obřezat, a navzdory tomu se s ním ono židovské děvče rozešlo, Pavel by zřejmě nikdy nepřenesl přes srdce, že se nechal jako konvertita k judaismu obřezat naprosto zbytečně, a že se s ním trvalé znamení obřízky na těle potáhne až do jeho smrti. Jeden náš pramen samozřejmě bez záruky uvádí, že rodící se vztah rázně zatrhl dívčin otec, zbožný Žid prý okamžitě poté, co mu svého nápadníka představila...Možná že zklamání z odmítnutí natolik zasáhlo jeho sebevědomí, že už pak nikdy neměl žádnou vážnou známost, ani rodinu. Pokud je na těchto dohadech a spekulacích alespoň částečná pravda, pak zakladatelem našeho nežidovského křesťanství je podle židovského příkazu obřezaný člověk. To je ale jen jedna z několika ještě jiných možností, proč tak intenzivně odmítal Ježíšovu víru, ke kterým se ještě budeme vracet.

V reakci na jinou, nesrovnatelně důležitou otázku nejprve upřesníme, že Ježíš v žádném případě nebyl ukřižovaný v pátek, jak se dosud v našem křesťanství traduje, ale ve čtvrtek 4. dubna (podle židovského kalendáře 14. Nisan) v roce 30, těsně před velkým Pesachovým svátkem.

Co se týče Ježíšovy poslední večeře, která se uskutečnila o den dříve, tedy ve středu 13. Nisanu, znovu připomínáme, že absolutně nejstarší vylíčení průběhu a údajných Ježíšových slov (které jak všichni víme, jsou alfou a omegou každé eucharistické oběti, vrcholem a cílem každé naší bohoslužby) při této večeři nemáme od žádného přímého svědka, nýbrž skutečně a naprosto nepochybně pochází opět z vlastního výkladu snu našeho zakladatele. Tedy podle vyjádření člověka, který Ježíše neznal, nikdy neviděl a neslyšel, je ustanovena nejdůležitější část, smysl a velmi emotivní vyvrcholení každé naší křesťanské bohoslužby!

„Zpráva o ustanovení a proměnění: slovy a úkony Kristovými se koná oběť, kterou Kristus ustanovil při poslední večeři, když obětoval své Tělo a Krev pod způsobami chleba a vína, dal je apoštolům k jídlu a pití a dal jim příkaz, aby nepřetržitě slavili toto tajemství. (Všeobecné pokyny k Římskému misálu, ed. 2008, č. 78d) Je velká škoda, že v pokynech k Misálu, ani v žádných souvisejících poznámkách se neuvádí odkaz na původní zdroj, ve kterém je toto údajné Kristovo ustanovení poprvé zmíněno.

Kompendium katechismu katolické církve (KKKC) v kapitole nazvané Svátost eucharistie, č. otázky 271,s odkazy na § 1322-1323 a 1408 Katechismu katolické církve (KKC) například uvádí, že je: „...velikonoční hostinou, v níž je požíván Kristus…“ Jinými slovy řečeno: při svatém přijímání jíme (nehmotného, neviditelného) Boha. A protože víme, že to byl Bůh, kdo stvořil svět, vesmír a veškerou existenci, jíme tedy stvořitele světa, veškerého života a vesmíru. V následující otázce (s odkazy na § 1323, 1337 až 1340 KKC) nazvané Kdy Ježíš Kristus ustanovil eucharistii? se nejprve setkáváme s tradičním omylem, který jsme už zmínili: „Ustanovil jí na Zelený čtvrtek…“, a dále s překvapujícím smyslem pro fakt, když autoři v závorce uvádějí jediný existující původní zdroj svého učení, a tím není nikdo jiný, než autor Prvního listu Korintským 11, 23, náš zakladatel! Nikoho jiného církev už samozřejmě uvést nemůže, a jak už jsme mnohokrát v minulosti podotkli, vystavět liturgii a její eucharistický vrchol na snovém prožitku člověka, kterému jméno Ježíš do té doby naprosto nic neříkalo, vyžaduje hodně velké odhodlání.

KKC § 1323 na motivy Pavlova snu učí, ovšem bez jmenování svého jediného existujícího zdroje, nebo odkazu na „apoštola“ a jeho snový zážitek: „Náš Spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého Těla a své Krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a aby tak své milované Snoubence Církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, „v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy“. Tolik oficiální systematicky uspořádaný souhrn římskokatolické nauky o víře a mravech zvaný Katechismus katolické církve, a jeho učení o eucharistii pocházející od našeho zakladatele Pavla. Z časových důvodů už jen poslední poznámka: KKC v § 1338 nám říká: „Tři synoptická evangelia a svatý Pavel nám předali vyprávění o ustanovení Eucharistie...“ My jen k tomu doplňujeme, že uvedené pořadí je záměrně opačné, aby se alespoň zdánlivě snížil naprosto zásadní a jedinečný Pavlův vliv na zavedení eucharistie do svého náboženství. Musíme si uvědomit, že Pavel, který jako první člověk na světě znalosti a ustanovení o ní získal ve svém snu, začal psát své listy vůbec poprvé přibližně až čtvrt století po Ježíšově ukřižování, a někdy v tomto období, možná trochu později, vůbec poprvé zmiňuje údajná Ježíšova eucharistická slova ve svém listu do Korintu. Neznámý autor Evangelia podle Marka inspirovaný Pavlem na stejné téma píše přibližně ještě o dvacet roků později. Stejně anonymní autor tzv. Evangelia podle Marka píše o údajných Ježíšových eucharistických slovech dokonce až půl století a více po jeho smrti, a konečně tzv. Lukáš, píše na stejné téma ještě o deset a více roků později. Tedy ne, cit.: Tři synoptická evangelia a svatý Pavel nám předali vyprávění o ustanovení Eucharistie…“, nýbrž jako první náš zakladatel, a teprve po něm, a s velkými odstupy si zřejmě postupně předávali stejnou informaci (proto synoptická evangelia) anonymní autoři evangelií, kterým byly církví pro vytvoření jejich větší věrohodnosti přičleněny známá jména z Ježíšova okruhu.

Zopakujme si, že uvedená slova Ježíše (1. Kor 11, 23-25), která, jak jsme si ukázali, naše církev už dvě tisíciletí prezentuje jako autentická, a užívá je jako nejdůležitější součást eucharistie, pocházejí z Pavlova vlastního výkladu svého údajného snu. Nikdo před ním se nikdy o požívání těla a krve samozřejmě nezmínil a ani nemohl, protože ve zbožném židovském prostředí, ve kterém Ježíš a jeho rodina žili a pracovali, nic podobného v tomto smyslu nikdy nemohlo existovat. Tento příkladně zbožný židovský náboženský aktivista a putující galilejský buditel by pochopitelně nikdy ve svém životě své přátele u stolu ani náznakem nenabádal, aby zásadním způsobem porušovali zásadně důležité zákazy a příkazy smluvního Boha svého národa, Tvůrce světa a vesmíru, ke kterému se bez výjimky všichni do jednoho s úctou a velkým respektem před Jeho majestátem modlili. Hovoříme o jednoznačných zákazech Stvořitele světa týkající se požívání zvířecí krve. Požívání lidské krve a lidského masa, je natolik absurdní a veskrze nelidská, nepředstavitelná myšlenka, že Věčný Bůh ani nepovažoval za potřebné do své Tóry jakoukoli zmínku na takové téma skrze Mojžíše zařadit. Ovšem náš zakladatel svůj sen vykládá tak, jako by v židovském náboženském prostředí absolutně nemyslitelné požívání lidského masa a krve bylo alespoň v případě poslední večeře realitou, kterou mu v jeho snovém prožitku Ježíš sdělil. To je ovšem naprosto absurdní myšlenka, která Ježíše (ve výsledku je úplně jedno, jestli to Pavel udělal z naprosté nevědomosti, nedostatku alespoň základního židovského náboženského vzdělání, nebo s nějakým úmyslem) svým důsledkem v mysli mnoha věřících bohužel velmi poškodila. A to především ve smyslu otázek nad upřímností jeho vlastní náboženské praxe a nad opravdovostí jeho hluboké víry v Boha svého židovského národa. Ježíš, v našem křesťanském chápání jako Syn Boží a tedy sám Bůh a Stvořitel vší existence, údajně nabádá své učedníky, aby porušili a nadále už trvale porušovali zákaz, který ovšem sám jako Bůh, Stvořitel světa a vesmíru vydal, viz například:

„Proto jsem rozkázal Izraelcům: Nikdo z vás nebude jíst krev, ani ten, kdo mezi vámi přebývá jako host, nebude jíst krev. Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, uloví zvíře nebo ptáka, které se smí jíst, nechá vytéci jeho krev a přikryje ji prachem, neboť život každého tvora je v jeho krvi, ta ho oživuje. Proto jsem Izraelcům řekl: Nebudete jíst krev žádného tvora, neboť život každého tvora je v jeho krvi. Každý, kdo by ji jedl, bude vyobcován.“ (3.Moj 17, 12-14)

nebo:

„Jenom krev jíst nebudete. Vylejete ji na zem jako vodu.“ (5.Moj 12, 16)

také:

„Kdokoli z domu izraelského i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, bude jíst jakoukoli krev, proti tomu se obrátím; každého, kdo by jedl krev, vyobcuji ze společenství jeho lidu.“ (3.Moj, 17, 10)

nebo:

„Nebudeš ji jíst, aby se dobře vedlo tobě i tvým synům po tobě, když budeš dělat, co je správné v Hospodinových očích.“ (5.Moj 12, 25)

a také:

„Jenom rozhodně odmítej jíst krev, neboť krev je život; proto nebudeš jíst s masem i život.“ (5.Moj 12, 23)

Tedy několikanásobně opakované, zcela jasné a jednoznačné zákazy požívání krve od Stvořitele světa a Boha židovského národa, a tedy i nepochybného Boha židovského náboženského aktivisty Ježíše, stojí proti příkazu křesťanského Boha Ježíše jeho vlastní krev požívat, ovšem v podání Pavla líčícího svůj sen v 1. Kor 11, 23-26. Místo slova sen, které by zřejmě přesně vyjádřilo jeho tehdejší rozpoložení na cestě fyzicky i duševně nesmírně náročnou,, vyčerpávající putování spalující damašskou pouští, ovšem zcela očekávaně použil pro své čtenáře daleko působivější vyjádření : „Já jsem přijal od Pána.“ Už jen tímto jediným slovním spojením si sám sobě dopředu zajistil status zcela výjimečné osoby, které dává „Pán“ přednost před svými nejbližšími, svojí rodinou, bratry, učedníky, a mnoha přáteli. Tímto pečlivě promyšleným způsobem likviduje svůj podstatný hendikep pro vedení své nové církve, a tím je jak jeho všeobecná neznalost osoby a víry zbožného židovského buditele Ježíše, na němž především navzdory své neznalosti svoji novou teologii vystavěl, tak řada zásadních principů jeho víry v jediného existujícího smluvního Boha židovského národa.

Podle našeho názoru myšlenka uvádět své nápady a tvrzení pod zaštítěním slov: „ Já jsem přijal od Pána“ vznikla u Pavla zřejmě po jeho probuzení ze snu (v případě, že takový snový prožitek opravdu existoval), a tím, že - navzdory jejich alespoň zdánlivě naprosté absurdnosti a nevěrohodnosti - je prezentoval jako slova Ježíše, který si k tomu zvolil ze všech lidí exkluzivně jen jeho, potvrdil dvě zásadní věci. Náš zakladatel nemohl být skutečným zbožným Židem, jelikož svým jednáním a názory v lepším případě prokázal pouze povrchní a podle mnoha ukazatelů jen některé nejzákladnější znalosti Božích přikázáních zvaných micvot.  Ty však jsou samou podstatou Boží Tóry, a jejich důsledné dodržování tvoří pevný fundament celého náboženského judaismu. Jejich platnost se nedá žádným způsobem jakkoli zpochybnit protože nepocházejí od člověka. V době Ježíšova života existovalo celkem 613 micvot, z toho 248 kladných a 365 záporných. A právě jeden ze záporných micvot zakazuje pít jakoukoli krev, kromě už zmíněných kupříkladu také i: „Také nebudete jíst žádnou krev, ať se usadíte kdekoli, ani krev ptactva ani dobytčat. Kdokoli by jedl jakoukoli krev, bude vyobcován ze svého lidu.“ (3.Moj 7, 26-27), a neexistuje ani náznak jakékoli pochyby o tom, že by zbožný Ježíš na rozdíl od našeho zakladatele Pavla tento pro celý izraelský národ velmi podstatné a veledůležité přikázání מִצְוָה neznal, nebo že by snad ho jakkoli zpochybňoval, nebo jinak znevažoval.

Kdyby je znal, nic podobného jako příkaz jíst lidské maso a pít lidskou krev by nikdy nemohl vyslovit), a každého zbožného Žida dodržujícího Zákon Stvořitele by nic podobného nikdy nemohlo napadnout. A dále, díky uvedeným eucharistickým slovům z Pavlova snu poznáváme jeho zřetelné ovlivnění určitých, možná osobních znalostí (ne-li dokonce vlastní přítomnosti na) některých pohanských magických řecko - římských rituálů, a kouzelnických obřadů, jejichž princip se zakládá na pronášení zaklínadel nad pohárem vína, které se mění v krev. Jejich obdoby stejně tak nalezneme i v záznamech ze staroegyptského prostředí i jinde.

Ještě doplňujeme, že různé církevní autority se v průběhu dlouhých staletí mnoha způsoby snažili marně dokázat, že zásadní eucharistická slova nepochází od našeho zakladatele, ale skutečně od zemřelého Ježíše. Někteří ke své argumentaci jako příklad používali a snad i dnes používají významné starokřesťanské dílo zvané Didaché, které je vedle novozákonních spisů v křesťanské literatuře zřejmě nejstarší literární práce. V každém případě toto dílo skutečně a nepochybně vyzývá křesťany, aby se společně zúčastňovali slavení eucharistie.

Ovšem pozor; v těch částech spisu, které se slavení eucharistie zabývají, tedy IX. a X. nenalezneme jedinou zmínku ve prospěch Pavlova tvrzení o Ježíšově výzvě, neboli příkazu o požívání jeho lidské krve a jeho lidského masa!!! Zbožný pravověrný Žid Ježíš důsledně do nejmenších detailů dodržující Boží Zákon prostě slova, které o něm Pavel uvedl v listu do pohanského Korintu (1. Kor 11, 23-25) nikdy nevyslovil!

Uvedeme jen jeden z důkazů. Následující text, jeden nejstarších dochovaných zpráv o Ježíšovi, respektive o jeho učení, věrně reprodukuje jeho slova při večeři Páně. Ani slovo, ani náznak toho, co nám o poslední večeři (kde samozřejmě nebyl) a Ježíšových slovech při ní tvrdil náš zakladatel. Tedy abychom jedli jeho tělo a pili jeho krev.

Didaché 

Učení Pána hlásané národům dvanácti apoštoly.

IX.

1. Co se týče Eucharistie (večeře Páně) děkujte takto: 2. Nad kalichem: Děkujeme ti, Otče náš, za svatou vinnou révu tvého syna Davida, již jsi nám dal poznat skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž věčná sláva. 3. Při lámání: Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě věčná sláva. 4. Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista. 5. Nikdo kromě pokřtěných ve jméno Pána nejez ani nepij z této Eucharistie. "Nedávejte svaté psům", řekl Pán^.

X.

1. Po nasycení děkujte takto: 2. Děkujeme ti, svatý Otče, za tvé svaté jméno, které jsi dal do našich srdcí, i za poznání, víru a nesmrtelnost, kterou jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž sláva věčná. 3. Ty, Vládce všemohoucí, jenž jsi všechno stvořil kvůli svému jménu, dal jsi k obživě lidem pokrm i nápoj, aby ti děkovali, nám pak daruj duchovní pokrm i nápoj i věčný život skrze svého Syna. Především ti děkujeme za to, že jsi mocný; Tobě budiž věčná sláva. 5. Pamatuj, Pane, na svou církev, zbav ji všeho zlého, učiň ji dokonalou ve své lásce a ji posvěcenou přived' ze všech čtyř (světových) stran do svého království, které jsi jí připravil; neboť tvá je moc i věčná sláva. 6. Nechť přijde a pomine tento svět^.. Hosana Synu Davidovu. Kdo je svatý, nechť přistoupí. Kdo není, nechť činí pokání. Maran atha, Pán nechť přijde. Amen. 7. Prorokům dovolte, aby děkovali, jak chtějí^.

Kde jsou uvedená slova, které v 1. Kor 11, 23-25 jako první člověk na světě uvádí o Ježíšovi náš zakladatel?: 

„Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto je mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku. Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“

Přisuzovat uvedená Pavlova slova v listu přátelům do pohanského Korintu našemu výjimečnému, příkladně zbožnému a Zákon dodržujícímu Židovi Ježíšovi, je nanejvýš odsouzeníhodné a zlé, pomlouvačné svévolné jednání nábožensky nevzdělaného jedince, které ve výsledku dělá z Ježíše nespolehlivého židovského věřícího, který veřejně nabádá své židovské přátele k porušování Božích příkazů:

„Jen maso oživené krví nesmíte jíst.“ (1. Moj 9, 4)

„Kdokoli z domu izraelského i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, bude jíst jakoukoli krev, proti tomu se obrátím; každého, kdo by jedl krev, vyobcuji ze společenství jeho lidu.“ (3. Moj 17, 10)

„Také nebudete jíst žádnou krev, ať se usadíte kdekoli, ani krev ptactva ani dobytčat. Kdokoli by jedl jakoukoli krev, bude vyobcován ze svého lidu.“ (3. Moj 26-27)

Dá se předpokládat, že kdyby náš zakladatel znal Boží Tóru alespoň v částečném rozsahu znalostí, v jakých jí znal Ježíš, věděl by, že obsahuje zmíněných 613 micvot, které Stvořitel světa nařídil Izraeli. A v tom případě by také věděl, že požívání krve je pro každého zbožného Žida, kterým byl i Ježíš, nemyslitelné a nepřekročitelné tabu. Z jeho slov, kterými pro veřejnost interpretoval svůj sen, a kterými prezentuje Ježíše jako podněcovatele svých souvěrců k hříšnému, Bohem zakázanému jednání, v lepším případě (pokud bychom v dobré vůli pominuli možnost ne zcela vyloučeného úmyslu) vyplývá základní nedostatečnost znalosti a orientace v Božím učení – Tóře, stejně jako varovná neznalost Ježíšovy náboženské praxe. Oba zmíněné nedostatky kromě mnoha dalších, jsou pro založení a věrohodnost nového náboženství založeném především na Ježíšovi jako Božím synovi, a které částečně vychází ze židovského náboženství, zcela zásadní. Jako zcela marný, zbytečný a především nedůvěryhodný pokus o zmírnění dopadu důsledků z uvedených dvou příkladů, se každému soudně uvažujícímu věřícímu musí jevit pokus autora Lukášova evangelia o vyzdvižení a nekritickou glorifikaci našeho zakladatele, kterého navzdory tomu podle skutečnosti nikdy nenazve jako apoštola.

Ten ve své druhé práci nazvané „Skutky apoštolů“, podle některých našich autorit sepsané kolem začátku druhého století, se naivně pokouší alespoň jeden z uvedených nedostatků v Pavlově náboženském vzdělání napravit tak, že svému hrdinovi vloží do úst pochyby vzbuzující informaci o jeho skutečném, náboženském židovství, stejně jako podle našeho mínění průzračně nepravdivou informaci o jeho vzdělání: „Já jsem Žid a narodil jsem se v Tarsu v Kilikii, ale vychován jsem byl zde v Jeruzalémě. V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců. Byl jsem právě tak plný horlivosti pro Boha, jako jste dnes vy všichni“ (Sk 23, 3) Přestože výraz „V Gamalielově škole“ tehdy stejně jako dnes, nemusel nutně znamenat (a je to naprosto nepravděpodobné, ne-li přímo zcela vyloučené), že by snad tato největší rabínská autorita Ježíšovy doby, učenec, předseda Nejvyššího židovského soudu, měl snad osobně nedůvěryhodného, a názorově, stejně jako ve víře naprosto nestálého Pavla učit, v každém případě se Lukášovi podařilo touto zmínkou na mnoho dalších generací křesťanů zahladit, nebo alespoň zmírnit jejich mnohé pochybnosti o Pavlově oprávněnosti a dostatečné kvalifikaci k založení – vedle Ježíšova židovského náboženství – ještě svého nového, a v prvé řadě nežidovského náboženství.

Kdyby byl Pavel, jak ovšem jen autor  evangelia podle Lukáše uvádí, opravdu, „ přesně vyučen zákonu našich otců“, pak by nikdy nemohlo dojít k dalšímu z celé řady faux pas, kdy v daném případě Ježíšovi vkládá do úst slova o požívání krve, aniž si uvědomí naprostou nereálnost, či spíše čirou nemožnost toho, aby zbožný Ježíš cokoli v tomto smyslu vyslovil. A přestože chceme věřit, že to udělal ve své neznalosti, nevzdělanosti a unáhlenosti, a ne s úmyslem Ježíše svým čtenářům ukázat jako toho, kdo je, a nebo kdo se považuje nad Boží zákony, ve výsledku podle našich mnohaletých zkušeností v očích méně vnímavých věřících tak Ježíš opravdu vypadá. Mnozí tito lidé totiž ve své prostotě chápou Ježíše jako toho, kdo založil křesťanství, přestože s ním osobně nikdy ve svém životě neměl naprosto nic společného, a není nejmenších pochybností o tom, že jako velmi zbožný a Božímu učení nesmírně oddaný rabi, by nic podobného jako založení nějaké odlišné víry, než byla Abrahamova a Mojžíšova víra jeho otců, u něho nepřicházela v úvahu. Právě naopak, kdyby se s takovou aktivitou během svého života osobně setkal, udělal by jako zbožný Žid naprosto všechno, co by bylo v jeho možnostech a silách, aby k ničemu takovému, jako bylo založení původně židovské sekty, nikdy nedošlo. Z toho důvodu zřejmě došlo k Pavlovu snovému „spatření Krista“ až dávno po Ježíšově tragické smrti a teprve poté se z něho „stal“ zakladatel křesťanství“. Tato prezentace až na malé výjimky trvá v učení naší církve dodnes. Zbožný Ježíš se pochopitelně zakladatelem našeho křesťanství, ani žádného jiného náboženství nikdy nestal. Můžeme to o něm sice říkat, protože jeho osoba je ve srovnání s osobou našeho skutečného zakladatele naprosto a v ničem nesrovnatelná, ale to je vše. Skutečnost je docela jiná a jestli skutečně „Věříme v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe a země“ , tak se alespoň tímto vyznáním nepatrně připodobníme skutečnému, historickému Ježíši, jeho židovské víře a vyznání z následující ukázky:

- Věřím celou svou vírou, že Stvořitel, nechť je požehnáno Jeho Jméno, stvořil a řídí všechna Svá stvoření, a že On sám činil, činí a bude činit vše.

- Věřím celou svou vírou, že Stvořitel, nechť je požehnáno Jeho jméno, je jedinečný, a nikdo není jedinečný jako On v žádném ohledu, neboť On jediný je náš Bůh, který byl, který je a který vždy bude.

- Věřím celou svou vírou, že Stvořitel, nechť je požehnáno Jeho Jméno, není fyzické podstaty, není způsoben žádným fyzikálním jevem a nic s Ním nemůže být porovnáváno.

- Věřím celou svou vírou, že Stvořitel, nechť je požehnáno Jeho jméno, je první a poslední.

- Věřím celou svou vírou, že jen ke Stvořiteli, nechť je požehnáno Jeho Jméno, náleží se modlit a k nikomu jinému, kromě Něho, se modlit nenáleží.

M.Č.