Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kdo byl Ježíš a kdo Kristus?

2. 2. 2024

 

ht-kju.jpg

 

 

 

 

 

                               

               Nikdo kromě Něho nemůže nahlédnout, co On doopravdy je.

                                                                                                   Maimonides

 

 

                                                     Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.

                                                                                                                           (5. Moj 6, 4)

 

 

 

                         


 

 

Všemohoucí Bože, pohleď na tento lid s laskavostí, neboť to, co je nyní jejich největší neřestí, bude jednoho dne jejich velkou hrdinnou ctností. Ano, je to lid umíněný. Když mají vše, co od Tebe žádali, stěžují si. Slyší Tvůj hlas a jen několik týdnů poté vyrobí zlaté tele. Ale tak, jak jsou dnes tvrdošíjně neposlušní, budou jednou tvrdošíjně věrní.

Okolní národy je budou vybízet k asimilaci, oni však odmítnou. Mocnější náboženství je budou nutit ke konverzi, oni však odolají. Kvůli jménu a víře, ke které se hlásí, budou ponižováni, pronásledováni a dokonce i mučeni a vražděni, zůstanou však věrni Smlouvě, kterou jejich předkové s Tebou uzavřeli. Půjdou na smrt se slovy ani maamin, „věřím“ na rtech Je to lid strašně umíněný – nyní je to jejich slabina, v daleké budoucnosti to však bude jejich nejvznešenější přednost. (J. Nissenbaum o národu Ježíše)

 

 

                               

 

                                                                                                                                 

                                     Podle našich osobních zkušeností z téměř denních kontaktů s věřícími různých věkových kategorií s úlevou postupně zjišťujeme, že zbožného náboženského aktivistu Ježíše považuje za zakladatele našeho křesťanského náboženství už jen znatelná menšina. A to je pro tyto věřící konečně vykročení správným směrem. Historický příslušník židovského národa Ježíš se totiž od křesťanských dogmatických či věroučných interpretací původně pocházejících ze snových představ našeho zakladatele Pavla v mnoha bodech, a to především těch nejdůležitějších, až zásadně odlišuje.

Většina věřících schopných vytvořit si svůj vlastní úsudek na základě vlastní, do určité míry až badatelské aktivity, tímto způsobem Ježíše nevědomky očisťuje a zbavuje všech možných pochybností o pevnosti jeho židovské víry, charakteru i jeho morálně-volních vlastností. Tyto pochybnosti totiž zcela zákonitě musí napadnout každého, kdo se Ježíšovou osobností zabývá hlouběji. To znamená, že k této činnosti využívá prostředky, které nezískal stereotypním a bezmyšlenkovým opakováním mnoha tvrzení církevního učení, ale vlastní poctivou, zapálenou a usilovnou prací. Protože Pavlova prezentace jemu zcela neznámého Ježíše v té podobě, ve které ho veřejně prezentoval, musí v mnoha ohledech v nás křesťanech zcela zákonitě vzbuzovat také i mnohé velmi závažné, a pro náš život ve víře skutečně důležité otázky. Například kdo byl Ježíš ve skutečnosti, a to bez zřetele na to, co o něm jako vůbec první člověk na světě uváděl ten, kdo ho neznal, nikdy neviděl a kdo neznal jeho vlastní víru, jeho domov, ani rodinu. Krátce řečeno; zakladatel křesťanství postaveného na Ježíšovi, o něm z praxe nevěděl opravdu nic, a vše co o něm ve svých listech tvrdí, získal prý v jednom jediném snu. Alespoň to tak tvrdí. Jak si ale ještě ukážeme, alespoň my osobně nevylučujeme možnost, že tomu mohlo být i jinak. Své v té době teologicky převratné učení o tom, kdo Ježíš byl, mohl získat zcela jinde, než ve svém snění na jeho legendární cestě do Damašku. Jeho chování z této, a pozdější doby by tomu mohlo nasvědčovat.  

Zatím jen naznačíme, že podle našeho mínění existuje i varianta, že Pavlovo údajné "zjevení Krista na poušti" mohlo být jen mystifikací na konci  několik roků trvající práce  našeho  zakladatele a jeho pohanských přátel, aktivních vyznavačů polyteismu kdesi v Arabském světě na založení zcela nového, nežidovského náboženství. To znamená po teologické stránce zcela opačného náboženství, než které vyznával a praktikoval Žid Ježíš. Pavlovo údajné "spatření Krista" mohlo být připraveno jako odpověď na otázky typu, proč  náš zakladatel se svými pohanskými přáteli vůbec nové náboženství s bohem, který má syna, připravili. Možná i proto se jen několikrát sporadicky, a většinou samozřejmě zcela marně pokusil spíše v jednotlivých případech přesvědčit některé nábožensky laxní a pasivní Ježíšovo židovské soukmenovce, aby tomuto novému náboženství uvěřili. Ovšem hlavní těžiště jeho propagace, snahy a pokusů o přijetí svého náboženství bylo v pohanském světě plném bohů, bohyň a jejich potomků a nejrůznějších patvorů, kde přijetí nové víry, kde hlavní roli hraje boží syn, jistě nezpůsobovalo žádný mimořádný rozruch  a mělo tak svojí určitou šanci na přijetí.

K tématu vidění, zjevení a podobně ještě malou poznámku. Z náboženského hlediska vzato;  každý zázrak, vidění, zjevení, snový prožitek, a podobně, se pro vznik nového náboženství, denominace, nebo sekty ve skutečnosti jeví jako naprosto nedůležitý, a zcela bezvýznamný. V drtivé většině rozhodují jiné faktory.

Pavel podle více indicií zřejmě opravdu ani netušil, že jeho zbožný současník a náboženský buditel Ježíš vůbec existuje. Pokud by totiž o něm věděl, a chtěl ho třeba i osobně poznat, měl k tomu – vzhledem k Ježíšově otevřené veřejné činnosti – velmi mnoho možností. Jiná eventualita by mohla být, že se možná o Ježíšovi někde něco doslechl, ale neviděl žádný důvod se s ním setkat, nebo si ho alespoň někde poslechnout. Pokud by tomu čistě teoreticky bylo naopak, a Ježíše alespoň z jeho veřejných projevů znal, nejenže by o tom bezpochyby velmi rád a barvitě ve svých listech vyprávěl, ale především jeho vlastní, tzv. "pavlokřesťanská teologie" by z mnoha základních hledisek musela vypadat zcela jinak.

Žid Ježíš by totiž v jeho listech musel být tím, kým byl ve skutečnostia ne kým byl v jeho představě. V době, kdy o něm začal psát, to to znamená asi dvě a více desetiletí po jeho ukřižování, totiž muselo žít ještě dost svědků, kteří některé členy jeho rodiny mohli do určité míry znát. Tito lidé z vlastní nebo předané zkušenosti věděli, že nebyl nikým jiným, než velmi zbožným Židem, prostým řemeslníkem odkudsi z Galileje, o jehož otci existovaly nejasnosti, a snad i že byl příbuzným velmi uznávaného askety a proslulého náboženského aktivisty Jana, později nazývaného Křtitel. Ten vedl křtící hnutí na různých místech především v jordánském údolí a okolí, a svojí nestandardní činností Ježíše natolik inspiroval, že se k Janovi krátce připojil, aby zájemce o očistu těla i ducha před dlouho očekávaným příchodem židovského Mesiáše očisťoval stejným způsobem.

Žádný z lidí, kteří se někdy s Ježíšem setkali, o něm nikdy nemohl prohlásit nic podobného ve smyslu, že byl, nebo se cítil být Bohem, nebo Jeho synem, že by byl vždy existujícím a nesmrtelným stvořitelem světa a vesmíru. Stejně tak, že by měl existovat dokonce dřív, něž svět a vesmír, a nikdo nemohl ani slyšet, že by se prohlašoval za židovského krále, vládce, mesiáše a podobně. Ježíšovo duchovní vědomí totiž zcela souznělo s tím, co ví každý Žid, tedy že jeho hrdý národ Israel je z pohledu dějin světa prvním a jediným národem, kterému vládne Bůh. A že nikdo na světě nesmí Jeho Tvůrci žádným způsobem přisuzovat kterékoli vlastnosti, které má člověk, kterého právě tento Tvůrce vytvořil. To nepochybně věděl jako každý jiný zbožný Žid také Ježíš, ale zřejmě to nevěděl náš zakladatel. Mimochodem, o jeho skutečné národnosti panuje mezi některými odborníky ještě dnes nesoulad, a vzhledem k jeho následné aktivitě po jeho údajném snovém zážitku, je jeho rodné židovství silně nepravděpodobné a spíše vyloučené.

S největší pravděpodobností nic z uvedeného, ale i mnohá další fakta o Ježíšovi a především o jeho víře Pavel nevěděl a mnohé zřejmě ani netušil. Byl nepochybně nesmírně obětavý, ale jak vyplývá z jeho listů (především 1. a 2. Korintským a Galatským, ale i jeho dalších), až extrémně impulzivní a emočně labilní a konfrontační člověk proměnlivých nálad, neomezených představ, často nečekaně překvapivého jednání. Podle toho, jak o sobě píše, měl i evidentní autoritářské sklony a projevy nesnášenlivosti a netolerance k jiným názorům, i sklon ke sporům. Hned na začátku svého  listu Galatským (1, 8 - 9) tento samozvaný Ježíšův evangelista o sobě říká vlastně vše, když dokonce opakovaně neváhá proklínat (!) všechny, kdo s jeho vlastním učením nesouhlasí a mají jiný názor: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“ Ze svého prokletí tento radikální zakladatel našeho křesťanství nevynechá ani Boží anděly…Otočme jednu stránku Písma a dozvíme se, že mu naprosto nezáleží na tom, čím za Ježíšova života byly všeobecně uznávané sloupy nynější Jeruzalémské církve, tedy Jan, Petr a dokonce i Ježíšův bratr Jakub (sic!).

Počátkem jeho budoucí veřejné aktivity za účelem vybudování nežidovského náboženství, to znamená opačného, než bylo Ježíšovo, měl být okamžik, kdy ve svém snu na poušti údajně spatřil tohoto Ježíše jako vzkříšeného a nanebevzatého Božího syna, který prý k němu dokonce hovořil a pověřil zvláštním posláním.

Viděl Božího Syna, který však podle učení právě tohoto Boha, a samozřejmě podle učení a víry Žida Ježíše a jeho národa, nikdy a v žádné podobě neexistoval (!). Ještě jednou opakujeme: Pavel tvrdil, že velmi zbožný a Boží Zákony Tóry důsledně dodržující židovský řemeslník Ježíš, po celý svůj život v modlitbách vyznávající právě Boží jedinečnostje prý synem toho, koho ve své víře vyznával a plnil jeho vůli dodržováním stanovených předpisů a ustanovení. Jinými slovy: jediný existující a jedinečný Bůh, který vládne jako král výhradně Ježíšovu národu, podle učení Pavla není jedinečný ani jediný. Má syna, a svému vyvolenému židovskému národu to jejich Bůh držel v tajnosti skoro dva tisíce roků, než tento fakt objevil právě Pavel ve svém snu…Měl ho dřív, než existoval svět a tajil to. Co na tom záleží, že tento Bůh Hospodin naučil svůj národ modlit se dvakrát denně vůbec nejstarší a nejdůležitější vyznání víry židovského národa zvanou שמע, Šema (Slyš!), kterou se každé ráno a večer v hluboké oddanosti Bohu pochopitelně modlil i Ježíš. Vyznání, ve které celý národ volá: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ (5. Moj, 6, 4). Pavel se prezentuje jako zbožný Žid a přesto nic z tohoto učení neví…Vždyť Všemohoucího Boha prezentuje v úplně jiném světle, než ho vyznává celý židovský národ, a jednoho jeho příslušníka jménem Ježíš představuje jako syna jediného Stvořitele, Boha Hospodina?

Dříve než se Pavel k takovým  tvrzením z obsahu svého údajného snu dopracoval, choval se po několik let naprosto iracionálně. Ještě než ve svých listech začal psát, že Ježíš je dokonce vždy existující božská bytost, která byla stvořena jeho otcem dřív, než jakékoli boží stvořenínež nebesa a vesmír se svými světy, dříve než náš vlastní svět a život na něm, a že teprve prostřednictvím Ježíše dal bůh světu vůbec existenci, a tak podobně, tak nejprve o svém údajném naprosto bezprecedentním snovém prožitku tři roky mlčel a nikomu ze židovského národa o něm neřekl ani slovo. Představme si sami sebe, jak bychom se asi jako věřící Židé zachovali, kdyby právě nás, v hlubokém spánku a zcela poprvé v dějinách světa údajně oslovil všemocný preexistující Stvořitel veškeré existence, říkal nám co máme dělat, čím nás pověřuje, co právě od nás očekává, kým nás jmenuje, a vedl monolog v podobném duchu. A dokonce by nás učil zcela novou, dokonale převratnou teologii. Taková představa prostě není možná. Snad nikdo z normálních lidí kromě našeho zakladatele není schopný vnímat, a navíc hlásat svůj sen jako skutečnost.  

Ovšem jak známe z jeho listů - silně impulzivní, labilní a emocemi ovládaný Pavel právě tento neskutečný, nepojmenovatelný a od stvoření světa zcela první a vrcholně tajemný bezprecedentní prožitek s ohromující pečetí majestátu Stvořitele vší existence - pokud by se ovšem opravdu stal - soudě podle jeho dalšího jednání, se stoickým klidem pouze vzal na vědomí (Oslovil ho Stvořitel světa a vesmíru, no a co má být?). Nikomu nic neřekl, nepochlubil se, nezačal plný emocí burcovat židovský národ, nesvěřil se, neděkoval Bohu, prostě nic a „ticho po pěšině“. Tímto způsobem prý zareagoval člověk, kterého si prý Bůh a Stvořitel světa exkluzivně jako jediného vybral k tomu, aby učil, že Bůh není jediný, jak naučil vyznávat svůj židovský národ, ale má syna. Sbalil se, a v reakci na svůj údajný snový zážitek nikomu nic neřekl a v tichosti se vydal mezi pohany do Arábie, oblasti se široce rozvinutým polyteismem. Je logické jeho následné chování – rychle v tichosti zmizet a odejít za pohany, aktivními vyznavači polyteismu a souvisejících kultů, pryč od Boha, který se mu měl jako Ježíš ve snu zjevit, a zvolit si ho prý tímto způsobem jako svého jediného apoštola? Kde je pravda, pokud v této záležitosti vůbec existuje, a co už je nepravda, výmysl, a hrubá manipulace se skutečností? Nikdy smysl této nebezpečné cesty, a dlouhodobého pobytu v neznámé pohanské zemi sám nevysvětlil, takže musíme použít svojí vlastní představivost, kterou však alespoň pro tento případ považujeme za poměrně „pragmaticky realistickou“.

Podle našeho mínění se zdá velmi pravděpodobné, že se jeho snové vidění neuskutečnilo vůbec, a jeho další chování po tomto údajném duchovním prožitku by tomu odpovídalo. Začal ho totiž velmi nelogicky poprvé publikovat teprve až poté, co ukončil svoji tříletou přípravu na vznik nežidovského náboženství kdesi v ústraní arabské pohanské země. Je zcela evidentní, že tam na tak velmi náročné přípravě pro takový delikátní úkol nepracoval sám, ale že byl jedním ze členů přípravné skupiny arabských pohanů. A celá akce připravovaná a zrozená za účelem vzniku nového náboženství začala zřejmě tehdy, jakmile k tomu nastal ten nejvhodnější okamžik. V takovém případě by byl zrod našeho nežidovského křesťanského náboženství veden mimo jiné také i možnou odplatou, a byl výsledkem reakce jeho nesmírně zhrzené a zklamané mysli na jedno údajné nepřekonatelné, a pro nesmírně emotivního Pavla zřejmě i neodpustitelné ponížení, které od jedné židovské osoby prý utrpěl v údajném vážném citovém vztahu.

Naše křesťanské náboženství, respektive jeho vznik tedy v žádném případě nemá nic společného s jakoukoli činností a zájmy zbožného příslušníka židovského národa Ježíše, ale jeho vznik a ustanovení sahá někam do Pavlem nikdy nespecifikovaného místa v prostředí rozvinutého arabského pohanského polyteismu. Zakladatel našeho náboženství měl k pohanství rozhodně blíž, než k Ježíšovu náboženskému židovství, mimo jiné důvody i proto, že z velmi rozsáhlé oblasti maloasijského polyteismu pocházel a strávil tam Nechceme spekulovat s myšlenkou, že se jeho ovlivnění pohanstvím a jeho praktikování muselo alespoň částečně promítnout do jeho každodenního života. S ohledem na jeho povahové vlastnosti spíše vylučujeme, že by mohl být vůči praktikování široce rozvinutého kultovního polyteismu Arabů zcela imunní. Možná proto o období mezi svým dětstvím a dospělostí mlčí. Nejpřesvědčivější výpověď o svém vztahu k pohanskému polyteismu, jehož jednoznačné, nepřehlédnutelné prvky zakomponoval do náboženství vytvořeného zřejmě společnou prací s tamními pohanskými autoritami, nám podává sám právě v té chvíli, kdy odchází do pohanské Arábie a zůstává tam pak celé tři roky. Lepší důkaz o nepochybném ovlivnění jeho myšlení a učení polyteismem, jehož mnohé prvky, včetně těch po teologické stránce naprosto nejzásadnějších, se prokazatelně odráží v jeho náboženství, nám Pavel nemohl poskytnout. Jinak jeho dlouhý pobyt mezi pohany ani nemohl jinak dopadnout. Vždyť tito pohané praktickým způsobem uctívali a sloužili dohromady až třem stům šedesáti (!) svých nejpodivnějších bohů, kteří existovali ještě vedle velkého množství různých nadpřirozených bytostí, duchů, zrůd, elementálů a monster. Příznivější prostředí pro přípravu na vznik svého nového náboženství, prezentovaného jako monoteistického, si náš zakladatel nemohl vybrat…

Pavlovi o poznání Ježíše, jeho víry a učení bohužel nešlo ani po jeho návratu z Arábie, kde byly podle našeho přesvědčení základy křesťanství postaveny. Dokonce se ani nesnažil o Ježíšovi dodatečně od jeho současníků získat  jakékoli relevantní poznatky z jeho duchovního života, na které by alespoň odkázal ve svých listech. Historický Žid Ježíš a jeho skutečný životní příběh ho nezajímal, a nikdy se o porozumění a pochopení jeho života, ale především jeho víry v jediného existujícího Boha (!) nesnažil. Raději používá svůj matoucí vlastní slovník plný zjevení, sdělení, nebeských vidění a podobně, čímž se v jeho podání původní skutečný Ježíš nakonec vytrácí a nahrazuje ho Ježíš kérygmatický. Hluboce tajemný nebeský Ježíš, jakého běžný člověk svými vrozenými schopnostmi není schopen pochopit. Už to není Ježíš, ale nebeský Kristus našeho zakladatele. Ježíš a jeho víra nám nejsou určeny. Pro nás platí víra Pavla o Kristovi.

 

 

 

                                           

M.Č.

 

 

 

                                           

                                             

 

Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství