Naše urážka Stvořitele světa I.část
Blaze je člověku, který naslouchá Tvým přikázáním
a vkládá do svého srdce Tvou Tóru a Tvá slova.
Pravda je, že Ty jsi první a poslední
a kromě Tebe nemáme krále.
(Sidur)
„Existence křesťanství představuje Boží odmítnutí židovského národa.“
Substituční teologie
Na otázku proč vůbec existuje, a odkud se bere náš nenávistný křesťanský antijudaismus a pozdější, často vražedný antisemitismus navzdory skutečnosti, že sám Ježíš, jeho rodina, sourozenci, příbuzní, učedníci, a příznivci byli právě Židé, je především jedna z nejstarších lživých a falešných křesťanských doktrín už z konce 1. století, která se bohužel stala pevnou součástí církevního učení i její protižidovské, mnohdy přímé represívní politiky. V době blížící se konci prvního století, kdy někteří neznámí autoři evangelií ještě tvořili, nebo už dokončovali svá románově pojatá díla na objednávku mladé církve pod jmény Matouš, Lukáš a Jan, se současně utvářela naše nepochopitelně zlovolná, nesmyslná doktrína, později nazvaná jako substituční teologie, případně teologie náhrady. Tento výplod nenávistné mysli několika teologických ignorantů z mladého křesťanského prostředí v podstatě učí, že projevem Boží vůle bylo nahrazení izraelského národa a jeho náboženství naší církví (sic!!!).
Počáteční nepříliš příznivě přijímaná veřejná aktivita zakladatele křesťanství Pavla k přijetí jeho snové vize, kdy údajně spatřil příslušníka židovského národa Ježíše jako nanebevzatého božího syna, se v rámci svých náborových akcí mezi maloasijskými pohany nutně potřebovala zviditelnit a získat tak nové příznivce. A to doslova za každou cenu, tedy včetně výmyslů, polopravd a různými manipulacemi s fakty, a konečně, a to už je naprostý vrchol – dokonce i pomocí zpochybňování základních rysů samotného Stvořitele světa (!). Pro tento účel raná církev vymyslela další zavádějící, naprosto zcestnou a zlovolnou, protižidovsky mířenou doktrínu. Ta zcela záměrně dělá ze smluvního Boha židovského národa neseriózního partnera jejich zájemné smlouvy, na jehož sliby a slavnostní vyhlášení, se tento Ježíšův národ nemůže spolehnout, protože je svévolně mění a anuluje. V rámci Pavlovy náborové činnosti především v Malé Asii mezi pohany (v židovském národě pro přijetí své nové, naprosto nepřijatelné fantaskní teologie ve smyslu, že: „Bůh židovského národa a Stvořitel světa a vesmíru má židovského syna, nemohl mít žádnou šanci) odkud pocházel, měla uvedená lživá teorie svůj hlavní cíl:
Prostřednictvím této ubohé, zlovolné propagandy systematicky sugerovat oslovovaným pohanům naší zvrácenou, vyhraněně protižidovsky zaměřenou ideu, že prý Židé už nejsou Božími vyvolenými (v takovém případě tedy nemohl být Bohem vyvolený ani Žid Ježíš…), a dokonce že tento židovský smluvní Bůh už s národem Izraele do budoucna nepočítá, přestože se v minulosti o svém národu mnohokrát skrze proroky vyjádřil naprosto opačně, jak si ještě ukážeme. Jak se skutečný Stvořitel a jediný existující Bůh o svém židovském národě vyjadřoval, a co k němu cítil, však nemohli tito zarytí, ale v Ježíšově náboženství nevzdělaní dezinformátoři vědět.
Zakladatel naší církve se hned od jejího počátku silně vymezoval proti tehdy už téměř dvě tisíciletí existujícímu Zákonu Boha Stvořitele, a především proti Jeho - v celých dějinách světa - naprosto unikátní dvoustranné Smlouvě se židovským národem. Příkladně zbožným a pokorným příslušníkem tohoto národa ovšem byl i Ježíš, který pochopitelně tento Boží Zákon vyznával, dodržoval a také ho úměrně jeho významu a autorství na té nejvyšší úrovni ctil. Pavlova nová církev svým unáhleným, nedomyšleným, až dětinsky naivním, ovšem zároveň i zákeřným vyhlašováním (kterým z jediného a nesmrtelného Boha a Stvořitele světa a vesmíru vytvořila jakousi nespolehlivou, rozmarnou a bezzásadovou existenci), že prý: „Bůh si už nepřeje, aby mu Židé sloužili podle původních úmluv prostřednictvím Tóry, nýbrž jakýmsi novým způsobem, a to skrze tzv. „Nový Zákon“, ukázala, že pro ní v židovském národě, s kterým jediný existující Bůh uzavřel Smlouvu o „adopci“, není a nikdy nebude naprosto žádný prostor. Uvedený výplod skutečného zla nám názorně ukazuje, kam až je naše církev zajít, jestliže se zřejmě kvůli pokusům o zpomalení dramatického odlivu věřících především ve vyspělém světě, dosud nezřekla své lživé protižidovské argumentace typu teologie náhrady. Některé naše autority zřejmě dosud nepochopily evidentní přímou úměru mezi svými dogmatickými, zlovolnými, a nesmírně arogantními a rouhavými výroky o údajné pouhé dočasnosti Božích vyhlášení a smluv s Ježíšovým národem, a trvale slábnoucí pozicí církve ve světě díky právě i takovému a podobnému jednání.
Nejotřesnější na celé naší trestuhodné záležitosti je fakt, že naše církev hlásící se k víře v jediného existujícího Boha, už pouhých pár desetiletí od svého vzniku Ho prezentuje jako někoho, kdo nedodržuje své závazky a Smlouvu a svévolně je mění, ustanovuje a zase ruší, čímž sám dokazuje svoji nespokojenost se židovským národem a hned nabízí novou lepší alternativu. A tou je křesťanství…
Právě tato záštiplná a ze závisti nad Božím vyvolením národa Izrael zrozená, Všemocného urážející lživá církevní teologie uvedená nevzdělanci do její praxe, na dlouhá staletí přinesla Ježíšovu národu Smlouvy nepředstavitelné utrpení v podobě její bezbřehé a často doslova vražedné nenávisti.
Naše křesťanství vzešlé z Ježíšova židovství, a založené především na Pavlově vlastní, ze snu vyvozené teorii tzv. Kristova božského synovství, se za dobu své existence stalo největším producentem a exportérem široce rozvinuté nenávisti národa, do kterého se faktická ústřední postava našeho náboženství jménem Ježíš, narodila. Tento Ježíš byl ovšem ve skutečnosti po náboženské stránce velmi vzdělaný a horlivý židovský věřící, který do posledního okamžiku svého života vyznával Stvořitele světa stejně jako každý příslušník národa Izraele - jako svého jediného Boha a Otce, dárce manuálu pro bohulibý život zvaný Tóra.
Jde o naší nesmírně zvrácenou teologickou doktrínu, která na dobu téměř dvou tisíc roků s různou intenzitou zapříčinila nevyslovitelné utrpení milionů Ježíšových židovských soukmenovců po světě. Trestuhodná pomluva a záměrné bagatelizování vlastností Boha židovského národa a Stvořitele světa, kterou jsme nazvali jako teologii náhrady stojí za křesťanským vnímáním a především prezentací Ježíšova židovského národa všeobecně jako národa méněcenných a především jako jejich Bohem zavržených vyvrhelů a bohovrahů. Dopady této zrůdné a hluboce nenávistné křesťanské doktríny pociťuje už dvě tisíciletí Bohem požehnaný židovský národ dodnes, přestože to je paradoxně právě ten samý národ, jehož jednoho zbožného příslušníka si do svého učení náš zakladatel určil jako preexistujícího, nesmrtelného syna Stvořitele světa.
Uvedený projev naší nenávisti nazvaný jako substituční teologie bude zřejmě existovat až do doby, dokud naše církev v sobě nenajde odvahu přijmout a začít veřejně hlásat nezměnitelný fakt, že ne my křesťané, ale národ Stvořitele světa byl osloven Bohem, ne my, ale Židé uzavřeli se svým Bohem dvoustranou Smlouvu, ne nám křesťanům, ale Židům dal Bůh svůj manuál k dobrému životu zde na zemi v podobě Desatera a učení Tóry. Ne my křesťané, ale Ježíšův židovský národ měl jako první národ na světě jediného existujícího Boha, Tvůrce vší existence za svého Otce, a má ho tak už čtvrté tisíciletí bez sebemenší změny. Jako svého Otce Ho každý Žid považuje, a každý Ho tak i v modlitbách oslovuje, jako to pochopitelně dělal i zbožný Žid Ježíš. Snad jednou naše církev ze sebe definitivně a nenávratně vykoření vnímání a prezentaci Ježíšova židovského jako národa bohovrahů a uzná, že skutečný smluvní Bůh židovského národa tento svůj národ nejenže v žádné formě neodmítl, ale naopak dál až do konce světa zůstává bezezbytku národem Bohem vyvoleným:
„Avšak i když budou v zemi svých nepřátel, nezavrhnu je a nezprotivím si je, jako bych s nimi měl skoncovat a zrušit svou smlouvu s nimi. Já jsem Hospodin, jejich Bůh. Připomenu jim smlouvu s jejich předky, které jsem vyvedl z egyptské země před zraky pronárodů, abych jim byl Bohem, já Hospodin.“ (3. Moj, 44 - 45)
Kolik podobných argumentů ještě potřebujeme slyšet k ukončení našich lživých, dehonestujících mystifikací Ježíšova národa?
Smluvní Bůh Židů vždy byl, je, a až do konce světa bude bezpochyby a jednoznačně Otcem každého zbožného příslušníka židovského národa, tedy i Ježíše: „Ale nyní, Hospodine, Ty jsi náš Otec! My jsme hlína, Ty jsi náš tvůrce, a my všichni jsme dílo Tvých rukou. (Iz 64, 7) Až jednou pokorně přiznáme svůj omyl, a s nekonečnými díky skutečnému Bohu za dar poznání s radostí přijmeme nezvratný fakt, že Žid Ježíš byl až do své smrti na kříži zbožný vyznavač víry, kterou jeho národ slavnostně přijal na poušti po útěku z Egypta, pak také i nám křesťanům jediný existující Bůh židovského národa, jak doufáme požehná, a stane se i naším Otcem a ochráncem. Pokud však budeme i nadále tohoto jediného existujícího Boha zatrvzele a zlovolně urážet lživými, naprosto bezduchými tvrzeními podobnými tomu, že před dvěma tisíciletími zavrhnul Stvořitel světa svůj vlastní, smluvně strzený vyvolený národ ve prospěch našeho náboženství, pak nás od jedinečného a nedostižného vztahu, který má ke svému židovskému národu a naopak, dělí nepřekonatelná propast. Pokud někdo vnímá nekonečně dobrotivého a všemocného Tvůrce počátku, a milosrdného Otce židovského národa jako nespolehlivého garanta jejich dvoustraně ratifikované vzájemné Smlouvy, kterou ustanovuje proto, aby jí zřejmě z pouhého rozmaru, nebo kvůli přání nějakého pomateného člověka někdy zase zrušil, pak ať raději i nadále zůstane tím, kým je, tedy polyteistou, nebo bezvěrcem. Jestliže však jediného existujícího Boha a tvůrce vší existence tímto, nebo podobným způsobem vnímá dokonce jako součást svého dogmatického učení světově rozšířené náboženství, které vyznává tohoto Boha židovského národa také i jako Boha svého, a přesto o něm učí uvedeným způsobem, pak je v takovém náboženství k naší upřímné lítosti „cosi“ velmi, velmi špatně. Nejtragičtější na celé této záležitosti je fakt, že už existuje dvě tisíciletí.
Uvedená zavádějící a manipulativní křesťanská koncepce vznikla mimo jiných důvodů i z potřeby upevnění postavení a reputace tehdejšího mladého, s mnohými počátečními evangelizačními neúspěchy vznikajícího nežidovského náboženství. S tendenčním, dehonestujícím protižidovským zaměřením učí do té doby pro Ježíšovu Bohem danou víru něco nemyslitelného; tvrdí, že Pavlovo křesťanství prý znamená Boží odmítnutí tzv. „starého Izraele“, což tedy znamená údajné odmítnutí Bohem vytvořeného židovského národa! Tato falešná, a svojí přízemností člověku naprosto nedůstojná teologie tvrdí, že Bůh sice někdy velmi dávno se židovským národem jistou smlouvu (Zákon) zřejmě opravdu uzavřel, ale ta je už podle našeho křesťanského učení (a především z Boží vůle!!!) prý už neplatná… Na podporu tohoto tvrzení jsme tuto Smlouvu Ježíšova národa s Bohem začali nazývat, a dodnes také nazýváme zlovolně a zcela účelově „Starý Zákon“ jako něco už překonaného, a tedy už neplatného, a v podstatě už nepoužitelného, a to právě na podporu naší trestuhodné urážky Boha, nazývanou jako „substituční teologie“. Bůh Židů podle výplodu politováníhodného autorova duševního stavu, údajně už nechce, aby lidé nadále dodržovali Zákony, které měli dříve zachovávat Židé, ale nyní naopak požaduje, aby lidé zachovávali už jen tzv. Nový Zákon křesťanů (sic!!!). Jinými slovy řečeno; Bůh Smlouvy s národem Izraele a dárce Zákona a Desatera podle nás všechny smlouvy z nějakého neznámého důvodu anuloval, a od chvíle vzniku pavlokřesťanství se Jeho Boží otcovská přízeň ruší, a ze židovského národa se prý přesunuje na nás křesťany a na náš protižidovsky zaměřený Zákon.
Ale tento tzv. „Nový Zákon není zákonem ve smyslu Bohem daného Zákona židovskému národu, nýbrž především souborem pravých i falešných Pavlových listů, ke kterým jsou přidané evangelia neznámých autorů, z nichž ovšem ani jeden nebyl přímým svědkem Ježíšova života. Ty jak víme, vznikaly v rozmezí dvaceti až padesáti (!) roků po jeho ukřižování, a snad vyjma posledního nadzemsky laděného a běžnému čtenáři jen velmi těžko srozumitelného “Janova“ evangelia všichni neznámí autoři čerpají buď volným kopírováním textu jeden od druhého, případně z doslechu, a někteří synoptici zřejmě i z hypotetického pramenu Q.
Jak mnoho a zásadním způsobem nás křesťany naše ubohá, lživá a naprosto nepřijatelná propagandistická „teologie náhrady“ od skutečného Vševládného Boha vzdaluje! Vždyť to byli pochopitelně prvokřesťané a nikdo jiný, kdo počínaje naším zakladatelem Pavlem velmi zásadně trvali na tom, aby pohanští vyznavači polyteismu přicházející do církve nemuseli dodržovat Zákon, který dodržoval Ježíš a celý jeho národ! Tedy ne skutečný Bůh, preexistující ochránce svého smluvního židovského národa, a Tvůrce a Dárce Tóry, ale už naši prvokřesťanští předkové ve víře toto Boží veledílo odmítali ve prospěch svého vlastního tvrzení zaměřeného na Božství Ježíše, a spásy, která nás bezpodmínečně čeká, když tomuto Pavlovu učení uvěříme…
A pokud ne, pak jsme od něho proklatí:
„Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“ (Gal 1, 8 - 9)
Proč uvěřit tomuto člověku a ne Stvořiteli všeho, co existuje? Protože pak by ztratil veškerý smysl jeho horečnaté práce na vybudování nového, od Ježíšova židovství odlišného náboženství. Naprosto reálně totiž hrozila situace, že by se mnozí pohané místo do Pavlovy prvocírkve raději hlásili k víře, kterou vyznával a praktikoval onen Ježíš, o kterém až nyní poprvé v životě slyšeli. A to by zákonitě znamenal konec dosavadní nesmírně obětavé „apoštolovy“ samovolné činnosti, protože od některých židovských souvěrců, kteří o Ježíšovi možná někdy něco slyšeli, by se pohané dozvěděli, kdo jejich galilejský náboženský aktivista opravdu byl, a koho jako všichni Židé vyznával jako svého Boha.
„Nesmíš mít cizího boha, nebudeš se klanět cizáckému bohu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě přivedl z egyptské země. Otevři svá ústa, naplním je. (Ž 81, 10 -11)
Uvedené tvrzení o židovském Bohu, který změnil svojí vůli, je ukázková, záměrná křesťanská antisemitsky namířená dezinformace. Vzhledem k tomu, že pouze uvedený Ježíšův židovský Bůh je pravý skutečný, to znamená jediný existující Tvůrce světa a vesmíru, pak podle svých slov nikdy a v žádném případě definitivně neodmítl a neodmítne svůj národ který vyvedl z Egypta! Opravdový Bůh židovského národa, kterému dal Svůj vlastní manuál na dobrý život na Jeho světě, učení Tóry, a stal se tak jeho věčným ochráncem a patronem, nikdy, naprosto nikdy (!) svůj smluvní národ neopustí a své vlastní učení nezruší. Skutečný Bůh žádné Své dílo, žádný Svůj čin, ani žádné Své rozhodnutí, (tedy ani Své rozhodnutí o vyvolenosti pouze židovského národa ke specifickým službám) nikdy nezměnil a také nikdy nezmění.
„Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh (Iz 40, 1)
„Jak to, že deptáte můj lid a drtíte tvář utištěných?“ je výrok Panovníka, Hospodina zástupů.“ (Iz 3, 15)
„I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide.“ (Ez 37, 13)
„Toto praví Panovník Hospodin: Na začátku sestoupil můj lid do Egypta, aby tam pobýval jako host; na konci jej utiskovala Asýrie.“ (Iz 52, 4)
„Ustanovil jsem tě, abys přezkoušel můj lid, zkoumal jeho ryzost. Poznáš a přezkoušíš jejich cestu.“ (Jer 6, 27)
„Můj lid však pozná mé jméno, pozná v onen den, že to jsem já, kdo prohlašuji: ‚Tu jsem.‘“ (Iz 52, 6)
„Na samařských prorocích jsem viděl tuto nepatřičnost: Prorokovali ve jménu Baalově a sváděli Izraele, můj lid.“ (Jer 23, 13)
„Prohlásil: „Vždyť oni jsou můj lid, synové, kteří nebudou klamat.“ Stal jsem se jim spasitelem. (Iz 63, 8)
„Já jsem Hospodin, váš Bůh, který vás vyvedl ze země Egyptské, abych vám byl Bohem. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Sidur)
„Věčnou láskou jsi si zamiloval dům Izraele, Svůj lid. Tóře a přikázáním, zákonům a soudcům jsi nás naučil. Požehnaný jsi Ty, Hospodine, milující svůj lid Izraele.“ (Sidur)
„Potáhneš na Izraele, můj lid, a pokryješ zemi jako mrak. Na sklonku dnů tě přivedu na svou zemi, aby mě pronárody poznaly, až ukážu svou svatost před jejich očima na tobě, Gógu!“ (Ez 38, 16)
Přestože Ježíšův Bohem vyvolený lid nejsme a nikdy být ani nemůžeme, vzhledem k hlavnímu tématu tohoto zamyšlení, kterým bylo jedno z našich křivých nařčení Ježíšova Boha, se na závěr zamysleme nad jedním veršem ze čtvrté Mojžíšovy knihy.
Boží židovský lid před necelými třemi a půl tisíci roky za kralování Merenptaha, eyptského faraona 19. dynastie a pod vedením jedné z nevětších postav dějin izraelského národa Mojžíše narychlo opouští egyptské otroctví a pod jeho vedením hledá na Sinajské a v Negevské poušti budoucí domov pro svůj národ. Putování trvá několik desetiletí a je v mnoha ohledech nesmírně náročné. Lidem často chybí voda, jídlo, umírají vysílením a beznadějí. Reptají, že v Egyptě sice na stavbách pyramid otročili, ale měli alespoň vodu a jídlo. Celý národ na útěku bručí proti Mojžíšovi i proti samotnému Bohu, že je tam zavedli a že všichni v poušti postupně zemřou. Přestávají svému Bohu důvěřovat, nevěří Jeho slibům a brblají proti Němu. Jsou naštvaní, malověrní, skeptičtí a propadají zoufalství. Přestávají věřit Stvořitelovým slibům a ujištěním. Bůh nářky a rouhání svého národa už nemůže dál poslouchat a nakonec se obrací k Mojžíšovi:
„Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat?Jak dlouho mě nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal? (4.Moj. 14, 11)
Přibližně třináct století poté jsme my křesťané začali o tomto všemocném a jediném existujícím Ježíšově Bohu zlovolně a opovážlivě tvrdit, že své původní sliby a smlouvu s židovským národem anuloval ve prospěch křesťanské církve. Jinak řečeno; nepřímo tvrdíme, že Bohu, kterého jako jediného vyznával Ježíš, nelze věřit a jestli někdy něco svému národu slíbil, tak to bylo proto, že ještě neexistovalo pavlokřesťanství. Kolikrát se asi za celou tuto dobu nepochybně samotný Stvořitel světa nesmírně důrazně ohrazoval vůči naší neuvěřitelné zpupnosti a troufalosti, se kterou církev o jediném Bohu říká, že Své sliby nedodržuje a ruší jak Ho napadne?
Přestože my křesťané žádným národem nejsme, neplatí snad slova jediného Boha: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit?“ právě pro nás? Není právě teď možná už poslední šance v nejhlubší pokoře prosit Nejvyššího za odpuštění za naše jednání a doufat v Jeho milost ? Za naše zlovolné bludy a lživé, urážlivé výplody nemocných duší typu substituční teologie, či teologie náhrady, ze kterých vyplývá, že se na Boží vyhlášení, Jeho závazky a sliby nemůže Ježíšův židovský národ vlastně nikdy spolehnout? A nejen on.
Kolik času nám ještě zbývá na pokání, než Všemocnému Stvořitelovi světa s námi dojde trpělivost? Než nám ukáže, že cesta k zavržení začíná zpochybňováním Jeho jedinečné existence a vlastností?
"Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?"
(4. Moj 23, 19)
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
