Naše urážka Stvořitele světa II.část
Je pravda, že Ty jsi Hospodin, Bůh náš a Bůh našich otců.
Dobrotivý, nechť Tvé milosrdenství nikdy nezná omezení,
Slitovný, nechť Tvá milost neustane, odjakživa v Tebe doufáme.
(Sidur)
dokončení
Naše křesťanská teologie náhrady je jen jakási fantaskní představa, a beznadějně marná idea některých postav mladé církve, složené především z konvertitů z maloasijských pohanů, kterým však bohužel většinou zcela chyběla alespoň základní orientace v Ježíšem praktikovaném náboženství, jediném v celé historii světa, které do existence uvedl jeho Stvořitel. Navzdory tomu už od samého vzniku křesťanství jeho propagátoři, a různí aktivisté v duchu Pavlovy protižidovské náboženské doktríny naprosto neopodstatněně prezentovali tehdy už dva tisíce roků starou existenci židovského národa, a jejich exkluzívní Boží manuál pro život zbožného člověka zvaný Tóra, za uzavřenou minulost a církevní instituci dokonce za jejich náhradu! Pokud by zmínění církevní aktivisté byli z tohoto Božího Učení schopni pochopit a přijmout zásadní fakt, že výhradně s Ježíšovým židovským národem, a s nikým jiným Bůh Stvořitel světa uzavřel neměnnou a ničím nenahraditelnou Smlouvu, a stal se tak jeho Otcem, Ochráncem a Patronem, falešná a záludná myšlenka nesmyslné substituční teologie by nikdy nemohla vzniknou. Národ Ježíše by pak byl nepochybně alespoň částečně ušetřen naší protižidovské nenávisti a její nesmírně tragických důsledků.
Papež František patří k několika málo významným autoritám, kteří se ve vedení naší církve v poválečné době díky Božímu řízení stali do určité míry osvícenými lidmi. Už pár měsíců po svém zvolení, konkrétně v září 2013 se v otevřeném dopise italskému deníku La Republica vyjádřil mimo jiné i těmito slovy: „Bůh nepřestal být nikdy věrný smlouvě s Izraelem a (…) navzdory hrůzným útrapám posledních staletí zůstali Židé věrní Bohu. A za to jim nedokážeme nikdy být dostatečně vděčni, jako církev i jako lidstvo.“
Dovolíme si na toto jistě upřímné, a nesmírně působivé vyjádření reagovat otázkou: „Kde se ten náš křesťanský vděk Ježíšovu židovskému národu za jejich věrnost Bohu z naší strany projevuje, kdy to bylo naposled a jakým způsobem?“
Ve stejném roce při jiné příležitosti tento papež řekl, že: „Přátelství… nás nutí hořce a upřímně litovat hrůzyplných pronásledování, kterým Židé čelili a stále čelí, zejména těch, která byla vykonávána křesťany…Katolická církev si židovského národa obzvlášť považuje, neboť jeho smlouva s Bohem nebyla nikdy vypovězena.“
Naše otázka: „Jakým způsobem se konkrétně projevuje zmíněné, cit.: „…obzvláštní považování židovského národa katolickou církví“, zvlášť v poslední době nám tolik příjemné zlovolné antisemitské exploze především v křesťanském světě?“
Osvícený papež a někteří jeho nejbližší poradci snad už pochopili, že Boží slib daný skrze proroky a Mojžíše, totiž že svoji smlouvu se židovským národem nikdy nezruší, samozřejmě zůstává platný, a to až do konce světa. Pokud by všichni křesťané byli s papežem Františkem v této otázce zajedno, pak by ohavné, odpor vzbuzující hrůzné skvrny, které zanechala nenávist církve k Ježíšovu národu na jejím obraze, jako je kupříkladu zmíněná od A do Z naprosto nesmyslná, lživá a hrubě antisemitská substituční teologie, už neexistovaly. Ovšem o něčem podobném, tedy o jednotě v církvi v čele s její hlavou, snad nikdy žádný realisticky myslící papež ani nesnil, ani v srdci ve skutečnosti nepočítal. To se samozřejmě týká i současného vedení.
Ještě jednou si poslechněme pár ukázek vztahu Stvořitele světa ke svému lidu:
„Utištění ubožáci hledají vodu, ale žádná není; jazyk jim žízní prahne. Já, Hospodin, jim odpovím, já, Bůh Izraele, je neopustím.“ (Iz 41, 17)
„Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ (Žid 13, 5)
Měli bychom být už konečně k sobě navzájem upřímní a říci podle pravdy a jednou provždy, že naše křesťanství žádné Boží odmítnutí Ježíšova židovského národa, ani „starého Izraele“ samozřejmě nepředstavuje, právě naopak:
„Avšak i když budou v zemi svých nepřátel, nezavrhnu je a nezprotivím si je, jako bych s nimi měl skoncovat a zrušit svou smlouvu s nimi. Já jsem Hospodin, jejich Bůh.“ (3. Moj 26, 44)
„Poznáte, že jsem uprostřed Izraele. Já jsem Hospodin, váš Bůh, a jiného Boha není. A můj lid nebude navěky zahanben.“ (Jóel 2, 27)
Téma fiktivního a falešného tzv. odmítnutí, nebo nahrazení, je jen výsledkem zařazení Pavlova snového prožitku a jeho vlastního výkladu do soustavy raných církevních dogmat, lépe řečeno je spíše jejich páteří. Křesťanství je výsledkem jeho sice nepochybně nesmírně obětavé, usilovné, ale i několik roků utajované, společné činnosti spolu s Pavlovými pohanskými spojenci v Arábii na vytvoření nového nežidovského náboženství v čele s ústřední postavou Žida Ježíše, ovšem už zbaveného jak jeho židovské víry, tak i v rámci možností i jeho národnosti. Právě židovský národ je ten, s kým Bůh uzavřel a ratifikoval vzájemnou Abrahámovskou Smlouvu; nebylo to ani s námi křesťany, ani s žádným jiným národem, s náboženstvím, konfesí apod. S nikým jiným, než s Ježíšovým národem. Bohem dané Desatero, učení Tóry i dvoustraně ratifikovaná Smlouva je exkluzivním, výsostným darem a projevem završení Božího unikátního procesu výběru a sbližování se až do podoby vzájemného stavu milujícího Otce a milovaného dítěte s vyvoleným židovským národem, který dal světu Ježíše.
Už jen toto prosté konstatování by mělo stačit k definitivnímu zavržení naprosto nesmyslné, lživé a lidsky neuvěřitelně zvrácené, a ve svých důsledcích pro Boží národ nesmírně tragické a odpudivé tzv. Substituční teologie, která dokazuje naší většinou velmi nízkou a varovně omezenou schopnost, až přímo nemožnost chápat vztah jediného existujícího Boha Stvořitele k židovskému národu a naopak. Možná je to způsobeno tím, že jsme ještě plně nepochopili, a bojíme se přijmout jako fakt, kdo je ve skutečnosti Stvořitel světa a Bůh smlouvy s Izraelem, kterého zbožný Žid Ježíš jednoznačně vyznával, a to v kontextu Pavlova vlastního učení o tom, kým tento Ježíš měl podle něho být.
„Budu bydlet uprostřed Izraelců a Izraele, svůj lid neopustím.“ (1. Král 6, 13)
„Z pokolení do pokolení trvá tvá věrnost, upevnil jsi zemi a ta stojí. (Ž 119, 90)
„Bezmála už se mnou v zemi skoncovali, já však tvá ustanovení neopustím.“ (Ž 119, 87)
Zmiňovaná substituční teologie, která varovně duchaprázdným způsobem tvrdí, že zrod křesťanství představuje Boží odmítnutí jakéhosi fiktivního „starého Izraele“ dokazuje, jak nesmírně limitovaná je naše schopnost alespoň v základech pochopit a přijmout víru, kterou až do své smrti na kříži vyznával židovský náboženský aktivista rabi Ježíš. Navzdory tomu právě tohoto člověka nepromyšleně, a se svojí typickou unáhleností umístil zakladatel našeho nežidovského křesťanství do jeho středu jako jediného existujícího prostředníka naší spásy.
A jak už jsme mnohokrát uvedli, právě tohoto příkladně zbožného příslušníka židovského národa, se kterým jako s jediným národem v dějinách světa jeho Stvořitel uzavřel dvoustranou Smlouvu, ve svém vlastním, novém náboženství Pavel ustanovil jako jedinou možnou cestu ke spáse člověka, ovšem vírou bez potřeby skutků: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána (pozn.: myšleno Boha) a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Řím 10, 9) Sám Ježíš však jak víme, vyznával pravý opak, ale to náš zakladatel buď nevěděl, nebo ho Ježíšova víra nezajímala. Pavel byl totiž plně zaujatý svými vlastními představami o nebeském světě, a Ježíš jako člověk ho nezajímal stejně, jako víra jeho národa. Navíc zřejmě ani nevěděl, co o spáse napsal a učil Ježíšův rodný bratr Jakub: že pouhá víra bez skutků je mrtvá víra:
„Co je platné, moji bratří, když někdo říká, že má víru, ale přitom nemá skutky? Může ho snad ta víra spasit? Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: „Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,“ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (Jak 2, 14-17)
Zopakujme si, že náš zakladatel ve svém zřejmě lucidním snu na damašské poušti údajně poznal Žida Ježíše (kterého ale neznal, nic o něm nevěděl, a nikdy v životě ho ani nespatřil) jako nanebevzatého božího syna, který se ve všem rovná svému bohu otci. To podle naší křesťanské nauky de facto znamená preexistujícího boha, stvořitele světa, vesmíru, života a vší existence. Ježíšovo pomyslné božství přijaté jako dogma především na základě Pavlových listů, tedy 1.+2. Kor., Gal., Kol., Tes., Řím., Fil., ale i například z „Lukášových“ Skutků 9, 20 : „...a hned začal v synagógách kázat, že Ježíš je Syn Boží.“ (teprve dvě až osm desetiletí po něm (sic!), začali o Ježíšově božství ve stejném duchu psát také i neznámí autoři evangelií), a z jeho vlastní náborové činnosti mezi pohany jednoznačně a dogmaticky potvrzuje církevní učení. Například Katechismus katolické církve /KKC/, viz. par. 495 a 509, nebo Kompendium Katechismu katolické církve/KKKC/, např. č. ot. 95 a další. V otázce božství Ježíše ze židovského národa naše dvě tisíciletí existující křesťanské učení v podstatě tvrdí;
…Že zbožný Ježíš, který se zrodil do židovského národa ne tak, jak ho jeho rodina, přátelé a další soukmenovci znali, to znamená jako jednoho z jeho zbožných příslušníků, ale jako nedílná součást vždy existujícího Boha a stvořitele vší existence.
Ovšem o ještě dvě tisíciletí starší židovské učení, jediným Bohem daná Tóra, kterou po celý život jednoznačně vyznával a plnil zbožný Žid Ježíš učí:
…Že se tento Bůh nejprve představil prorokovi Abrahámovi, aby prověřil jeho oddanost a poslušnost, a za několik století poté vyvedl svůj vlastní židovský národ z egyptského otroctví. S ním prý (z našeho křesťanského přesvědčení) Ježíš – bůh pak na sinajské poušti uzavřel vzájemnou dvoustrannou smlouvu a pojal židovský národ za svůj a na důkaz toho mu předal své učení.
Ať je Bohem vyvolený židovský národ kdekoli na světě; ve vyhnanství mezi nejradikálnějšími antisemity, mezi muslimy, křesťany, sekuláry, a jinými národy, a chová se tam jakkoli nepatřičně a zlovolně, nebo ať dokonce tento národ zapomene na svého Boha, zůstane přesto jejich Bůh jejich Otcem:
„Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh? Proč jsme vůči sobě věrolomní a znesvěcujeme tak smlouvu svých otců? (Mal 2, 10)
Stejně tak Boha Židů jako svého Otce chápal a jak všichni dobře víme, také nazýval i Ježíš, a především na tomto každodenním oslovení Boha židovskými věřícími naši židovské učení neznalí pohanští prapředkové, že pokud Žid Ježíš nazývá Boha svým Otcem, pak logicky musí být jeho synem…A hotovo. A přitom jim bylo naprosto jedno, že Bůh židů pochopitelně nemá žádnou rodinu, potomky, příbuzné a podobně, jak to existuje například v mnoha pohanských bájích; jinak by nebyl skutečným Bohem. Smluvním Bohem židovského národa který své děti nikdy neopustí a stejně tak nikdy neanuluje jejich vzájemnou dvoustrannou Smlouvu. Nedomyšlený, a nesmírně přízemní, o to však v nitru těžkopádně myslících nebezpečnější nápad se substituční teologií se rovná známému přísloví: “Přání je otcem myšlenky”, protože nové tzv. pavlokřesťanství, dlouho vnímané jako sekta, nesmírně toužilo po uznání a rozšíření nejlépe po celém světě, a tím dosáhlo odpovídající moci a uznání.
Zlovolná doktrína zvaná jako teologie náhrady by mohla být jen v podstatě úsměv i spíše soucit vzbuzujícím bodem našeho marného snažení o přidělení statusu náboženství, které překonalo náboženství Stvořitelova autorství. Kdyby… Kdyby svým otevřeným zrůdným vražedným antisemitismem nezpůsobila celým generacím Ježíšových soukmenovců tolik nevyslovitelného utrpení, bolesti a milionů umučených nevinných lidí jen proto, že vyznávali svého Boha Smlouvy a zůstávali mu věrni:
„On mě bude vzývat: ‚Tys můj Otec, můj Bůh, moje spásná skála,“ (Ž 89, 27)
"Hospodin si tě ustaví za svatý lid, jak ti přisáhl, když budeš na příkazy Hospodina, svého Boha, dbát a chodit po jeho cestách." (5. Moj 28, 9)
Ani v těch případech, kdy Ježíšův národ vlivem nejrůznějších okolností na svého Boha v určitém smyslu pozapomněl, zůstal vždy jejich Otcem a nikdy se jich ani nezřekl, ani je neopustil:
„Což ani teď ke mně nezvoláš: Můj Otče, tys byl vůdce mého mládí‘? "(Jer 3, 4)
„Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin !“ (Ž 144, 15)
Naše svévolná, naivní antisemitská substituční teologie, který tvrdí, že zrod křesťanství představuje odmítnutí tzv. „starého Izraele“ dokazuje, jak nesmírně limitovaná je schopnost nás křesťanů pochopit principy Stvořitelova náboženství, které až do své smrti na kříži vyznával příkladně zbožný židovský náboženský aktivista jménem Ježíš. Především díky této skutečnosti se mohlo stát, že naši předkové ve víře zcela bezostyšně, a bez stopy bázně před Bohem Stvořitelem z Něho svojí zvrácenou teologií náhrady vytvořili toho, na koho se nelze spolehnout, a který své sliby, závazky a ustanovení židovskému národu podle momentální situace mění, nebo dokonce ruší a nahrazuje. Naše neuvěřitelná neúcta, sebestřednost, povýšenost, zpupnost a trestuhodná opovážlivost ke všemocnému Stvořiteli, kterými z Něho my křesťané ve své omezenosti děláme jakousi nespolehlivou existenci, která ustanovuje a slavnostně vyhlašuje a následně své sliby a požehnání daná svému židovskému národu mění a anuluje, a dokonce prý svoji Božskou přízeň přesouvá ze svého národa na Pavlovo křesťanství, už dvě tisíciletí čeká na Jeho reakci. Některé indicie by se ale možná daly vyložit i tím způsobem, že určité varující a spíše ukázkové odezvy ze strany Stvořitele už probíhají.
Prorok Jeremiáš působil přibližně sedm století po Mojžíšovi. Jeho nesmírně působivá slova, platící pro všechny časy pro ty, kdo se odvážili, třebaže jen dočasně, odvrátit od Stvořitele vší existence, mají stejný význam a znějí stejně varovně, jako kdyby hovořil k budoucím křesťanům, kteří se bohužel také od skutečného a jediného Boha zásadně odvrátili. A především se podíleli na vzniku trestuhodné, odpudivé a Stvořitele smrtelně urážlivé tzv. teologii náhrady:
„I kdyby ses v mýdle vypral a přidal sis louhu, skvrna tvého provinění přede mnou nezmizí“ je výrok Hospodina Boha“ (Jer 2, 22)
Můžeme snad očekávat něco jiného, jestliže jsme si díky své substituční teologii dovolili svého nesmrtelného Božského Tvůrce prezentovat jako nespolehlivou a pochybnou existenci, která slíbí a nedodrží, jak to podle nás křesťanů údajně udělal židovský Bůh i navzdory věčnému slibu svému židovskému národu, že ho nikdy neopustí, viz
„Budu bydlet uprostřed Izraelců a Izraele, svůj lid neopustím.“ (1. Král 6, 13), aby svůj slib plně zrušil, a svoji přízeň ze židovského národa převedl na křesťany hned po založení nového náboženství Pavlem? A když nám tato naše zlovolná, trestuhodná pomluva neměnných, věčných atributů nejvyššího Spasitele ani v nejmenším nebránila ještě v její zformulování do ohavné substituční teologie, kterou naše církev užívala jako jeden z podnětů k legalizaci svého vražedného antisemitismu?
-o-
"Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechna pokolení. Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje. Oči všech s nadějí vzhlížejí k tobě a ty jim v pravý čas dáváš pokrm, otvíráš svou ruku a ve své přízni sytíš všechno, co žije. Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích. Hospodin je blízko všem, kteří volají k němu, všem, kdo ho volají opravdově. Vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí, slyší, když volají o pomoc, a zachrání je. Všechny, kdo ho milují, Hospodin ochraňuje, ale všechny svévolníky vyhlazuje." (Ž 145, 13-20)
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
