Názory, postřehy a zamyšlení III.
Nuže, vizte, já, já to jsem a žádného božstva se mnou není,
já usmrcuji a oživuji, rozpoltil jsem a uzdravím, z mé ruky nelze vyváznout.
(5.Moj 32, 39)
Ježíš věřil v jediného existujícího Boha. My křesťané navzdory tomu věříme,
že tímto jediným existujícím Bohem je právě Ježíš.
Díky našemu zakladatelovi Pavlovi jsme se my křesťané dozvěděli, že Bůh izraelského národa není jediný, jak sám ve své Tóře tolikrát proklamuje, ale jeho božská podstata se skládá ze dvou, následně dokonce až ze tří jeho stejně hodnotných a stejně mocných částí; tedy tří jedinečných preexistujících bohů stvořitelů dohromady sídlících v jednom bohu. To znamená, že věříme a vyznáváme, že tento „trojbůh“ jedné podstaty ve složení Bůh Otec, Bůh Ježíš a Bůh Duch nejprve stvořil (nebo dohromady jako celek stvořili ?) vesmír, svět a život. Tento trojbůh svému lidskému stvoření předal vlastní návod, učení (Tóra) k dobrému prožití života člověka na světě, který zřejmě ve své nejužší součinnosti s ostatními svými božími částmi dohromady vytvořili. Dále věříme, že jedna součást, neboli osoba Boha se od Něho dočasně oddělila, a prošla stejným rozmnožovacím procesem, který tato jedna součást Boha spolu s ostatními dvěma osobami, v průběhu utváření světa a života na něm, přidělily lidem. Ta část Boha, která prý standardním lidským procesem početím, zrodem a smrtí jako každý jiný člověk prošla, pak údajně v době své lidské dospělosti na zemi pouze svojí existencí podle Pavlovy idey z nějakého neznámého, nevysvětlitelného důvodu nějakým stejně nevysvětlitelným způsobem „nahradila“ jediný existující návod, učení pro život, Zákon, který vytvořila jiná součást toho samého Boha.
Zakladatel našeho křesťanství tedy v podstatě tvrdí, že bůh Ježíš zřejmě v naprostém společném souladu s ostatními dvěma božskými osobami, nahradil učení boha otce, se kterým ale ještě s bohem duchem tvoří jedinou podstatu. Jinak řečeno; jedna údajná „osoba“ stvořitele a Boha vytvořila pro své lidské stvoření návod, jak na Jeho světě má žít, a druhá část, „osoba“ téhož Boha, dílo první „osoby“ zvané Zákon, prý „nahrazuje“. Angažovanost údajné třetí božské osoby, ducha, není v této záležitosti známa. Ovšem my osobně ale skutečného Boha a našeho Tvůrce vnímáme pod vlivem a v duchu Jeho sebepředstavení v Tóře, to znamená úplně jinak. A jak doufáme, tohoto skutečného jediného Boha Stvořitele vnímáme podobným nebo stejným způsobem, jakým Ho vnímala ústřední postava našeho křesťanského náboženství, kterou je zbožný židovský náboženský aktivista Ježíš.
Vzhledem ke své veřejné náboženské aktivitě byl Pavel od druhé poloviny prvního století svým národem celkem logicky považovaný za zrádce nejen tehdy už téměř dvě tisíciletí existující Abrahamovské víry, ale zároveň i poselství zbožného, a ve své víře příkladného židovského buditele Ježíše. Pavel se měl několik roků po ukřižování jemu zcela neznámého Žida Ježíše prý dostat do stavu údajného vidění, odborníky někdy pojmenovávaného jako tzv. lucidní snění. Z průběhu tohoto snu usoudil, že právě k němu tento neznámý člověk jako nanebevzatý syn posmrtně hovoří z nebe od svého nebeského otce, a z moci svého údajného božství právě jeho dokonce pověřuje vytvořením nového, po teologické stránce převratného a především nežidovského náboženství se třemi bohy sídlících v bohu jednom. Zdůrazňujeme nežidovského náboženství navzdory Ježíšově čisté příslušnosti k židovskému národu, jeho praktikování židovské víry, a vyznávání jediného existujícího Boha Smlouvy se židovským národem. Jinak řečeno, v jednom ze svých dopisů náš zakladatel tvrdí, že od ukřižovaného zbožného Žida Ježíše prý dostal ve snu „pověření“, aby založil náboženství, které ovšem bude teologicky zásadně odlišné od toho, které ale sám po celý život až do své tragické smrti stejně jako celý jeho národ praktikoval. A Pavel ve snové postavě do té chvíle absolutně neznámého člověka prý náhle poznal „Ježíše“, jako syna boha a stvořitele světa. Po probuzení se ovšem ničemu nedivil, a rozhodl se údajnou výzvu neznámé osoby splnit. Nebylo mu nijak divné, že zemřelý zbožný Žid ze snu právě po něm, bezvýznamném, duchovně nestálém a názorově nevyhraněném člověku požaduje, aby založil nové, nežidovské náboženství, ve kterém už nebude figurovat Bůh jeden jediný, nýbrž Bůh v sobě obsahující ještě další dva Bohy. Tedy založit náboženství do té doby Židům zcela neslýchané a teologicky naprosto převratné, zásadně bořící dosavadní základní principy víry celého židovského národa, a tím i celoživotní osobní víry údajného Pavlova „snového zadavatele“ Ježíše.
Ukažme si na několika ukázkách, jakým způsobem se náboženská praxe našeho zakladatele liší od praxe, kterou až do posledního vydechnutí praktikoval sám Ježíš. Uvedené zvyklosti, principy, podklady a další poznatky a informace slouží samozřejmě pouze jen ke zcela základní orientaci v uvedené problematice a její praxi, a každý z nich vyžaduje další vlastní velmi pečlivé zkoumání. Zároveň je nutné mít na zřeteli určitý zákonitý vývoj, kterým za dobu své existence jak judaismus, tak naše pavlokřesťanství prošly.
Například Ježíšovo židovské „náboženství“, lépe řečeno „životní způsob“ ve shodě se Stvořitelem a Jeho vůlí ve porovnání s Pavlovým náboženstvím vždy bylo a je v principu nesrovnatelně jednodušší. Podle našeho mínění je především přímé, jasné a srozumitelné a ke své existenci nepotřebuje žádné tajemné a zázračné prostředky, vidění, zjevení a podobně. Vzato z toho naprosto nejzákladnějšího hlediska, Ježíš a jeho národ v drtivé většině svého Boha Smlouvy nevyznával a nevyznává kvůli splnění svých přání, snů a cílů. Jeho náboženská praxe se nezakládala tak jako u nás křesťanů na heslu: „něco za něco“, tedy „nebe za víru v Krista“. Nestojí na žádném slibu o budoucí odměně v nebi u Boha, jako je to u nás. Židé věří a vykonávají náboženskou praxi ve prospěch jediného Boha Stvořitele vší existence prostě proto, že to tak požaduje. A žádnou odměnu, žádné nebe plné nekonečného plesání a jásotu „ruku v ruce s Bohem“ za plnění Jeho vůle rozhodně nečekají. A mnozí ani nechtějí. Věří, modlí se, vzdělávají se a vychovávají své děti v této víře jen proto, že je o to jejich Bůh požádal, aniž by jim za to cokoli slíbil, nebo je za to obdaroval, či zlepšil jejich životní standard. Neočekávají, že by je Bůh Stvořitel světa ještě jakkoli obdarovával a odměňoval za to, že se snaží žít podle Jeho pokynů, přání a příkazů, a tak mají šanci prožít na zemi dobrý život. Vždyť své učení Tóru vytvořil jen a jen pro dobro jejich života, a co bude po smrti následovat, o tom Stvořitel nemluví, nic neslibuje, ani nenaznačuje. Židé svého Boha vyznávají proto, že Mu to slíbili a že Bůh jejich slib přijal. Takový je základní princip víry, který po celý svůj život naprosto bezpochyby vyznával a praktikoval také i jejich soukmenovec Ježíš.
Protože smluvní Bůh židovského národa je zároveň jejich milujícím Otcem a ochráncem, vztah věřícího národa ke Stvořiteli a Stvořitele ke svému národu tomu plně odpovídá. Jejich životní způsob ve shodě s Bohem je téměř prostý od různých vnějších fanatických a často extatických exhibicí údajné mimořádné a příkladné zbožnosti a náboženského zanícení. Vztah věřících Židů k teologickým otázkám, k celoživotnímu studiu Tóry, k víře, k Bohu a Jeho učení my sami jako praktikující křesťané považujeme za velmi konstruktivní, upřímný, a přímočarý, radostný, v plnění předpisů nadšený, vytrvalý a velmi pozorný.
Víra, kterou praktikoval Ježíš, existuje i bez hlubokých tajemství, bez nekonečného množství údajných zázraků, bez neurotických náboženských extází a zjevujících se a promlouvajících nebeských andělů. Je to náboženské vyznání víry bez nejpodivuhodnějších snových oznámení a pokynů, znamení, vidění a zjevení; je prosté hysterických projevů i přepjatých hnutí mysli, a spolehlivě funguje i bez existence tisíců světců. Židovský způsob náboženského života existuje bez jakýchkoli prostředníků lidských modliteb a proseb k Bohu, a věřící se ke svému Otci modlí přímo. Judaismus neuznává uměle vytvořenou teorii boha, který sice má být nesmrtelný, ale přes tuto svojí nepochybnou nesmrtelnost měl být jednou částí své „trojosoby“ určen k tragickému umučení na světě, a to navíc lidmi, které sám stvořil. Vždy existující Bůh židovského národa nemá žádné rodinné vztahy, nemá rodiče ani potomky. Je Bohem vždy jen jedním jediným a nikdy nebyl a není složený z bohů jiných, jak to známe z mnoha pohanských bájí z Pavlovy domoviny. Žid Ježíš stejně jako každý židovský věřící (s jedinou výjimkou a to jen jedenkrát za rok) při společné modlitbě nikdy neklečel, nikdy žádným znamením svoji modlitbu neuváděl ani neukončoval, neznamenal se žádným znamením. Podle našich informací z tohoto prostředí je kříž vnímán jako popravčí nástroj, kterým římští pohané nesmírně brutálním, krvelačným způsobem usmrtili desetitisíce židovských obyvatel. Pokud si prý někdo zaslouží být zvěčňovaný, pak je to každá židovská oběť krvavého běsnění římských pohanů, ne však vraždící nástroj, který k tomu užívali. Stejně tak se například Ježíš nikdy ze svých poklesků a hříchů nikomu z lidí nezpovídal, jen vždy svému Bohovi. Jediný Bůh může být k pokleskům člověka shovívavý, nebo může odpustit jakékoli provinění, jakého se dopustí ten, koho kdysi stvořil. Nikdo na světě nemůže skutečného Boha Stvořitele jakkoli, a to ani v otázce odpuštění zastupovat.
Ježíš samozřejmě nikdy nebyl pokřtěný po daleko pozdějším křesťanském způsobu, ale stejně jako každý jiný Žid byl obřezaný. Křest a obřízka jsou samozřejmě naprosto rozdílné náboženské úkony. V náboženském judaismu jde o jeden ze základních předpisů a biblické přikázání samotného Boha (tzv. Abrahámova smlouva), viz. 1Moj 17, 9-14. Naopak podle našeho křesťanského učení je křest jedinou řádnou cestou ke spáse člověka , viz Mk 16, 15-16. A co znamená termín spása, respektive z čeho má být člověk spasen vysvětluje církev například tímto způsobem: „Křesťanský Zákon na otázku co je to spása odpovídá: "Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy". A "následkem hříchu je smrt". "Bůh ale chce, aby se všichni lidé zachránili." (viz Řím 3, 23; 6, 23; 1Tim 2, 4). Jak sami vidíme, Pavlovo jedinečné názory a výklady získané z jeho snového pouštního vytržení jsou pro církev zcela základní a absolutně nenahraditelnou podmínkou pro její existenci.
Ježíš nenavštěvoval žádné křesťanském chrámy a kostely (ty ještě dlouho neexistovaly), ale jen předepsaný židovský Jeruzalémský Chrám. Když v období své veřejné náboženské aktivity (spolu se svým bratrancem Janem) Ježíš křtil, kajícníky samozřejmě nikdy nekřtil slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého“, nýbrž slovy přibližně takovými: „Křtím tě křtem pokání, abys dosáhl odpuštění tvých hříchů.“ Tímto ryze „nekřesťanským“ křtem ještě bez přítomnosti Otce, Syna Ježíše a Ducha byla pokřtěna i jeho židovská matka Marie, jeho bratři a sestry, učedníci, průvodci a další přátelé. Nikdo z nich pak už nikdy nebyl znovu pokřtěný křesťanským způsobem, a všichni tedy nakonec postupně zemřeli pokřtěni stejně jako ostatní Židé prosti křesťanské víry, kteří se v té době tímto způsobem zapojili do duchovně obrodné a kající kampaně před očekávaným příchodem jejich Mesiáše. Zbožný Ježíš žil ve víře, kde Bůh nemá žádné potomky a stejně tak v této víře nemá žádné místo jiný, „zázračný“ a nadlidský způsob početí ženy, než klasickým spojením s mužem, který člověku určil jeho Stvořitel. Za Ježíšova života, stejně jako dnes se věřící lidé, pokud už neexistovala jiná možnost, bez kladení různých téměř nepřekonatelných překážek rozváděli, a opakovaně uzavírali nová manželství bez ohledu na věk partnerů a počet jejich potomků. Nikdo manžele nenutil a nenutí k setrvání ve svazku, pokud by to mělo jim samým, nebo jejich dětem přinášet zoufalství a neřešitelná traumata na celý život.
Svatbu, obřízku chlapce, nebo i uvedení do náboženské dospělosti děvčete může v judaismu mimo rabína dělat kdokoli z mužů, který k tomu má náboženské a lidské předpoklady, stejně jako důvěru jejich okolí. Tedy například zbožný přítel, kamarád, rodinný příslušník a podobně. Za Ježíše stejně jako i dnes neměly v náboženském židovství žádné místo řehole, mnišství a podobně. Neexistují, protože skutečné poslání mužů a žen určené jejich Stvořitelem je v prvé řadě předávání lidského rodu, a předávání nejvzácnějšího Božího daru, Tóry dalším generacím. Náboženský judaismus v podstatě velmi striktně odmítá dogmata a všechny podobné „nezvratné pravdy“ vyjma existence svého jediného Boha, Stvořitele světa a jeho Zákona. Rabín není žádný kněz, nýbrž velmi vzdělaný učitel. Židovskou bohoslužbu může, ale nemusí vést ani on, ani jakákoli jiná nábožensky vzdělaná osobnost, ale v podstatě kdokoli k takovému čestnému náboženskému úkonu dostatečně fundovaný, příkladně zbožný a požívající důvěry a respektu ostatních věřících. K platné bohoslužbě je nutně zapotřebí tzv. minjan, to znamená deset nábožensky dospělých mužů. Nesejdou-li se k účasti alespoň v tomto počtu, nemůže se sloužit bohoslužba, ale recitují se jen společné texty a modlitby.
V židovské bohoslužbě také v žádném případě neexistuje nic podobného, co by snad mohlo nějakým způsobem připomínat naše křesťanské eucharistické proměňování chleba a vína, které se, jak věříme, v průběhu bohoslužby skutečně změní v opravdové tělo a krev Ježíše Krista. Ten je podle naší víry tímto jakýmsi mysteriózním způsobem v eucharistii sám přítomen a je tedy znovu obětován. Smyslem a podstatou eucharistického obřadu je rituální konzumace chleba a vína, ve kterých jsou podle naší křesťanské víry přítomny tělo a krev Krista. Jinými slovy; jíme maso z Ježíšova těla a pijeme jeho krev. Slova obřadu jsou základním kamenem a pilířem synoptických evangelií a souhrnem naší víry, kdy Ježíšovo obětované tělo a jeho krev spasí svět od hříchů. Katechismus katolické církve (KKT) věnuje zvláště tomuto tématu velmi mnoho prostoru, ale pro naši zcela základní informaci o svátosti eucharistie si nyní přečteme jen jedinou otázku a odpověď č. 282 z Kompendia katechismu katolické církve (KKKC):
Otázka:
„ Jak je Ježíš přítomen v eucharistii?“
Odpověď:
„Ježíš Kristus je v eucharistii přítomen jedinečným a nesrovnatelným způsobem. Je v ní totiž přítomen opravdu, skutečně a podstatně; se svým tělem a krví, se svou duší a se svým božstvím. V eucharistii je tedy svátostným způsobem, totiž pod eucharistickými způsobami chleba a vína, přítomen naprosto celý Kristus, Bůh a člověk.“
(pozn. aut: Nepožíváme tedy jen Ježíšovo tělo a krev, jak jsme se už zmínili: podle katechismu jíme i duši, a dokonce i samo božství (!) příslušníka židovského národa Ježíše. V tom případě každý z nás, kdo přijal eucharistii, se alespoň na určitou dobu zřejmě stává Bohem a tím i Stvořitelem světa a vesmíru (?).
Oficiální učení naší katolické církve tedy tvrdí, že při tzv. svatém přijímání (eucharistii) požíváme veškeré maso a krev z umučeného Krista, zároveň požíváme i neviditelného a nehmotného Boha, konečně i naprosto celého člověka!!! Jíst lidské maso je v judaismu naprosto nemyslitelné, stejně jako přestupovat jednoznačný a přísný Boží zákaz, a pít jakoukoli krev. Magický rituál s kořeny v bájných pohanských rituálech do křesťanství nezavedl nikdo jiný, než opět náš zakladatel Pavel, který ho ve svém snu prý zase, citujeme: „přijal“ - od ukřižovaného Žida Ježíše a jako první člověk na světě ho kolem roku 54 (tedy přibližně až čtvrt století po Ježíšově ukřižování) zmiňuje v prvním dopisu do Korintu (11, 23-25). V této souvislosti nesmíme zapomenout, že kromě jiných, např. egyptských, římských apod., také i v řeckých bájích známých v Pavlově domovině existují popisy nejrůznějších tajemných magických obřadů, kdy se například kapka krve přimíchaná do poháru vína, za doprovodu tajemných zaklínadel stává magickým prostředkem k dosažení určitého cíle. Pavel pocházel z velmi rozsáhlého území pohanské maloasijské oblasti plné nejrůznějších bájných božstev, z nichž se mnohé propojovaly mezi jak sebou, tak i dokonce s pozemšťany... Jeho slova z údajného ustanovení eucharistie zbožným Ježíšem nikdo nikdy neslyšel, a tedy je ani nikdo jiný nemohl zaznamenat, nebo alespoň potvrdit. Nikdy neexistoval ani jeden jediný přímý svědek, který by Pavlovo líčení absolutně nepravděpodobných, a ze židovského náboženského pojetí významu a dopadu Božích příkazů na život člověka naprosto vyloučených slov, pocházejících z jeho snového vytržení, a která vložil do úst Ježíšovi, mohl potvrdit.
Pro Ježíše a jeho národ například nikdy neexistovalo něco jako „dědičný hřích“, stejně jako pozdější Augustinovo učení „o predestinaci“. Dědičný hřích byl pro Ježíše naprosto neznámým, neexistujícím pojmem, protože lidstvo nemůže být a také není zodpovědné a stigmatizované za hřích žádných lidí žijících v minulosti, tedy ani prvních lidí v Božím ráji s jejich svobodnou vůlí. Člověk je Boží výtvor a každý se rodí, (ale i nerodí) vždy jen v souladu s Jeho vůlí. Boží Otec každého existujícího člověka pochopitelně nemůže být nečistý, nebo poskvrněný zlem, a proto se i všichni Jeho tvorové rodí výhradně jen čistí a neposkvrnění. Ježíšova židovská víra a její Boží Tóra často výslovně a velmi naléhavě zakazují uctívání jakýchkoli jiných, falešných „bohů“, proroků, a míst podvodných „zjevování“ nejrůznějších postav, stejně tak jakékoli uctívání a klanění se různým sochám jako bohu. Zapovídá provádět uctívání „svatých“ předmětů, adorování výrobků vyrobených lidskou rukou, klanění se „posvátným“ místům, nebo zbožšťování přírodních úkazů a podobně. Uvádíme některé příklady:
Dan 3, 18: Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.
3.Moj 26, 1: Ve své zemi si nebudete dělat bůžky, ani si nevztyčíte tesanou sochu nebo posvátný sloup, ani nepostavíte přitesaný kámen, jimž byste se klaněli. Já jsem Hospodin, váš Bůh.
5.Moj 4, 19:…abys nepovznášel své zraky k nebesům, a když bys viděl slunce, měsíc a hvězdy, všechen nebeský zástup, nedal se svést a neklaněl se jim a nesloužil tomu, co dal Hospodin, tvůj Bůh, jako podíl všem národům pod celým nebem.
3.Moj 26, 1: Ve své zemi si nebudete dělat bůžky, ani si nevztyčíte tesanou sochu nebo posvátný sloup, ani nepostavíte přitesaný kámen, jimž byste se klaněli. Já jsem Hospodin, váš Bůh.
5.Moj 4, 23: Dávejte si pozor, abyste nezapomněli na smlouvu Hospodina, svého Boha, kterou s vámi uzavřel, a neudělali si tesanou sochu, zpodobení čehokoli, co ti Hospodin, tvůj Bůh, zakázal.
5.Moj 4, 25: Budeš plodit syny a vnuky a dožijete se v té zemi stáří; zvrhnete-li se však a uděláte si tesanou sochu, zpodobení čehokoli, a dopustíte se toho, co je zlé v očích Hospodina, tvého Boha, co ho uráží…
5.Moj 7, 5: Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte.
5.Moj 7, 25: Tesané sochy jejich bohů spálíte. Nebudeš žádostiv stříbra ani zlata z nich, nevezmeš si je , abys nepadl do léčky. Před Hospodinem, tvým Bohem, je to ohavnost.
5.Moj 9, 16: Tu jsem spatřil, jak jste zhřešili proti Hospodinu, svému Bohu. Odlili jste si sochu býčka! Brzo jste sešli z cesty, kterou vám přikázal Hospodin, váš Bůh.
5.Moj 12, 5: Jejich oltáře zboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly spálíte, tesané sochy jejich bohů pokácíte a jejich jméno z toho místa vyhladíte.
dokončení příště
M.Č.