Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

pokračování

                                       Existence příslušníka židovského národa Ježíše a jeho nesmírně krutá poprava římskými pohany jsou bohužel jen jedinými doloženými historickými fakty. Pokud pomineme naše křesťanské informace prvně získané z Pavlova převyprávění svého údajného živého, extatického snu o Ježíši formou několika svých listů, později Lukášovo Skutky, stejně jako evangelijní příběhy, popřípadě novozákonní apokryfy, dozvíme se o Ježíšově existenci například ještě krátce od židovského historika Josepha Flavia. Podobně i zmínkami římského dějepisce Tacita, nebo Plinia ml, a Suetonia, a konečně i několika větami uvedenými přímo v židovském Talmudu. Všimněme si, že o Ježíšovi se tam autor zmiňuje čistě oznamovacím tónem, prostým jakékoli emoce, nebo pohnutí. V židovském národě totiž se svojí veřejnou kazatelskou a křtící aktivitou neměl žádný natolik mimořádný význam, nebo ohlas mezi věřícími, aby u nich vyvolal nějaké větší pozdvižení, nebo snad až davové reakce.  Naprosto v žádném případě se neprohlašoval a nepovažoval za Mesiáše židovského národa; natolik byl moudrý, psychicky vyrovnaný a nábožensky vzdělaný. Pokud naše učení dokonce říká, že se tento zbožný Žid považoval za Božího Syna, a že proto byl ukřižován, pak takové tvrzení považujeme nejen za neobyčejně těžkou urážku jeho zbožnosti, a za urážku jeho nezdolné, absolutní víry v jediného existujícího Boha Tvůrce a jeho učení o své jedinosti. V židovském národě v otázce existence jediného Stvořitele nikdy neexistovala žádná alternativa! Pro židovské věřící  naprosto nepřijatelná a nesmírně rouhavá otázka Ježíšova údajného božství, vznikla poprvé až dlouhé roky po jeho smrti, a to nejprve v mysli našeho zakladatele, a teprve poté až po letech jeho nesmírně usilovné práce na její popularizaci mezi pohany. Důvody Ježíšova ukřižování, které udává naše křesťanská víra, tedy především cesta k Bohu, vykoupení za naše hříchy a projev boží lásky, jsou pro jeho národ irelevantní, matoucí a odvádějící od samé podstaty věčné existence jediného Boha Stvořitele a od Jeho učení.

„V předvečer Pesachu byl pověšen Ješu. Čtyřicet dní před konáním jeho popravy vyšel hlasatel a volal: „Bude ukamenován, protože provozoval čarodějnictví a sváděl Izrael k odpadu od víry. Kdokoli by mohl říci něco k jeho prospěchu, ať předstoupí a promluví na jeho obhajobu.“ Protože však nikdo na jeho obhajobu nevystoupil, byl pověšen v předvečer Pesachu.“ 

Ježíš je ale v Talmudu také zmíněný například i jako nemanželský syn, nebo falešný prorok a podobně. Pro nás křesťany je ovšem velmi důležité konstatování, že pokud chceme opravdu poznat skutečného historického Ježíše, musíme se v tomto smyslu evangelijním, románově psaným zdrojům důsledně vyhýbat a čerpat z jiných, relevantních zdrojů. Tímto konstatováním však pochopitelně v žádném případě nechceme evangelia jakkoli znevažovat nebo relativizovat jejich ve své době přelomový význam, o kterém je zbytečné více hovořit. Ve Flaviově velmi známém díle Židovské starožitnosti existuje jedna část textu (18, 3,3) nazvaná  Flaviovo svědectví, kterou naše církev s velkým zadostiučiněním užívala jako příklad toho, že i někteří vzdělaní Židé už v prvním století uznávali Ježíše za zmrtvýchvstalého božího syna, a tím tedy vlastně uznávali naše nové nežidovské náboženství vzniklé na základě jediného snu našeho zakladatele Pavla. Ovšem když si tento text přečteme, tak zjistíme, že jde - tak jako ve stovkách jiných případů - o další nepochybný falzifikát, jehož autorství patří téměř nepochybně tradičnímu „velmi zbožnému, horlivému mnišskému opisovači“ ze 2. až 3. století. I naše církevní učení a většina novodobějších učenců v drtivé většině uznává, že tento text židovského autora je po vnějším křesťanském zásahu buď kompletní, nebo alespoň většinová interpolace, kterou byla část původního textu uvedeného významného Žida v podstatě znehodnocena.

Po církevním zásahu text vypadá následovně. Zvýrazněním některých částí upozorňujeme na naprosto jednoznačné a nepochybné, zřejmě tradičně mnišské zásahy do původního židovského textu. Ovšem i bez našeho označení jsou nepřehlédnutelné. Například ryze tendenční interpolace „A když ho na základě udání předních mužů mezi námi...“ v tomto textu jen zdůrazňuje už jednoznačné, široce rozvinuté církevní protižidovské zaměření s využitím jakýchkoli možností i prostředků. Existuje však také nezanedbatelné množství přesvědčení dokonce i ze strany křesťanských badatelů, že zřejmě jde dokonce o kompletní křesťanské falzum:

„V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme nazývat člověkem. Dělal totiž zázraky, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu, a získal si mnoho Židů i mnoho Helénů. Tento byl Mesiáš (Christos). A když ho na základě udání předních mužů mezi námi Pilát odsoudil k smrti ukřižováním; ti, kdo si ho prve oblíbili, ho nepřestali milovat. Opět živý se jim totiž ukázal třetího dne, když božští proroci o něm toto i mnoho jiných věcí předpověděli. A ještě dodnes nezanikla rodina křesťanů (christianoi), kteří se jmenují podle něho.“ (Testimonium flavianum (18,3)

Uvedeným, výrazně křesťanským způsobem by se totiž o svém židovském soukmenovci Ježíšovi nikdy žádný, Žid nevyjádřil. To je naprosto vyloučené; dokazují to především zvýrazněné části textu. Žid by nenapsal nic podobného tomu, jako je konstatování tento byl mesiáš Kristus. To je naprosto vyloučené, protože žádný v Boha věřící Žid by svého soukmenovce Ježíše nikdy v životě nemohl považovat (stejně tak jako jeho vlastní rodina, otčím, matka Marie i jeho sourozenci!) za Krista, pomazaného Mesiáše, protože jím prostě nebyl! A také se za něho pochopitelně nepovažoval! To o něm začali tvrdit desítky let po jeho smrti až náš zakladatel Pavel a po něm podle intencí mladé církve neznámí autoři evangelií. Ježíš nebyl žádným pomazaným Mesiášem mimo jiné proto, že ho nikdo a nikdy ve skutečnosti slavnostně nepomazal, a to ani na znamení jeho jmenování nebo uznání postavení, nebo funkce, majestátu a podobně. Ježíš nenaplnil ani jediný čin přibližně ze šesti, které židovský národ dodnes od svého Mesiáše očekává! A především, on se k ničemu podobnému nechystal, protože věděl, že skutečným židovským Kristem Mesiášem nebyl, a ani se za něho ve skutečnosti nepovažoval, ani nevyhlašoval. Věděl, že očekávané události spojené s Mesiášovým příchodem může splnit jen úplně jiný člověk z jeho národa. Pokud se v našem křesťanském Písmu dočteme něco jiného, nejde o nic méně ani více, než o naší další, bohužel tradiční křesťanskou interpolaci přizpůsobenou momentálním potřebám autora a hrubou literární deformaci. Co se týče výrazu „moudrý člověk“, ten spolu s dalšími badateli považujeme za zřejmě autentický. A to už jen kvůli faktu, že ho v novozákonních textech v souvislosti s Ježíšem nikde nenajdeme, přestože je mnohem výstižnější, než mnohé jiné tam uvedené výrazy. Jako vždy neznámý, horlivý křesťanský opisovač buď uvedenou část napsal zcela sám, nebo podle intencí církevních autorit „božsky“ upravil původní kratší variantu, v následném arabském překladu tohoto díla:

„V té době žil moudrý muž jménem Ježíš. Jeho způsob života byl dobrý a byl znám jako ctnostný. A mnoho lidí z Židů i z jiných národů se stalo jeho učedníky. Pilát ho odsoudil k ukřižování a ke smrti. Říkali, že se jim zjevil třetí den po ukřižování a že byl živ; podle toho byl pokládán za Mesiáše, o němž proroci předpovídali zázraky.“

Uvedená varianta je v každém případě už na první pohled jakoby čistší, důvěryhodnější a prosta tendenční nenávistí k jinak smýšlejícímu národu, a jak sami vidíme, daleko více odpovídající originálu. Navíc není zatížena narážkami na Ježíšovo údajné božství, a na rozdíl od církevního falzifikátu se v něm o posmrtném zjevení Ježíše nehovoří jako o hotové věci, viz: „Opět živý se jim totiž ukázal třetího dne...“, ale odkazuje se zcela nekonkrétně, jakoby chtěl autor značně rezervovaně a spíše skepticky naznačit, že „někdo o někom něco říkal“ : „Říkali, že se jim zjevil třetí den..“ Navíc, a to je ještě daleko důležitější, v této původní verzi nikdo z Ježíšovy smrti Židy neobviňuje!

Zbožný Žid Ježíš hlásající Boží království v žádném případě nebyl zakladatelem křesťanské církve a neměl s ní nikdy v životě osobně nic společného. Skutečným a jediným zakladatelem křesťanství byl na základě svého snu do té doby v podstatě zcela neznámý člověk jménem Pavel, o kterém bohužel nevíme vůbec nic. Fakticky nevíme kdy a kde se narodil (pokus autora Lukášova evangelia jeho původ ve svých Skutcích umístit do pohanského Tarsu, stejně jako psát o jeho vzdělání u židovské velmi vysoké náboženské autoritě rabiho Gamaliela je naivní pokus tohoto téměř neidentifikovatelného člověka vůbec někam zařadit), ani kdy a kde skutečně zemřel. Nevíme ani, zda se následovníci a rodní bratři Ježíše, kteří po jeho popravě ještě jistou dobu setrvávali v Jeruzalémě, pro jeho zřejmě často nepřijatelné chování „rozloučili“ s ním, nebo po vyjádření jejich pochybností o Pavlových duchovních kvalitách odešel uražený od on od nich. Co však o něm víme naprosto jistě, a to je na našem zakladatelovi, potažmo na celém křesťanství naprosto klíčové, je fakt, že zcela nejstarší vylíčení poslední večeře a Ježíšových eucharistických slov, které při ní měl údajně pronést, a které jsou základem a vyvrcholením každé křesťanské bohoslužby, původně pochází výhradně z jeho snu!

K následujícím, ve snu Pavlem údajně slyšeným slovům jen znovu podotýkáme, že Ježíšovým Bohem zjevená vůle nekompromisně zakazovala, a dodnes zakazuje požití i jediné kapky krve, a to svým Židům i nám nežidům. Požívání lidského masa v židovském národě je něco tak naprosto nemyslitelného, odpuzujícího a nemožného, že něco takového ani nebylo třeba Bohem konkrétně zakazovat. Buď náš zakladatel o tomto konkrétním Božím zákazu nevěděl, nebo ho znal, ale nebral ho bohužel vážně. O to daleko horší by pak bylo jeho líčení údajného naprosto opačného projevu Boží vůle. Pavel zřejmě nevěděl, že Ježíšův skutečný, pravý Bůh svá rozhodnutí jako jím stvořený člověk nemění. Pokud něco (v tomto případě pít krev) Nejvyšší Bůh zakáže, pak neexistuje, aby svůj zákaz změnil. A jestliže něco povolí, nebo připustí, pak toto Jeho rozhodnutí platí až do konce světa.

 „Já jsem přijal od Pána *), co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ (1.Kor 11, 23-25)

*) přibližně dvě desetiletí po ukřižování Ježíše, a to v hlubokém snovém prožitku, v jehož průběhu podle názorů některých odborníků zřejmě prožíval velmi silné znepokojivé emoce. Přijal prý od „Pána“, kterého ale neznal a nikdy v životě ani nespatřil, a o jeho odsouzení Pilátem a ukřižování Římany zjevně nic nevěděl. V opačném případě by se o tom naprosto nepochybně s  neskrývanou hrdostí mnohokrát svým adresátům zmiňoval…

Jak už jsme řekli, v souvislosti s Božím příkazem rozhodně nepožívat krev, a Pavlovým výkladem svého snového prožitku existuje několik možností. Jedna z nich je, že náš horlivý zakladatel přísný a zásadní zákaz Stvořitele světa a Otce židovského národa požívání krve vůbec neznal, a v tom případě je pak zcela zbytečná a bezpředmětná například Lukášova průhledná snaha mystifikovat své čtenáře tvrzením, že se prý vyučil v tzv. Gamalielově škole:

„V Gamalielově škole jsem byl přesně vyučen zákonu našich otců.“ (Sk 22, 3) Kromě řady důvodů, proč by Pavel nikdy nemohl studovat přímo, nebo jiným způsobem u tak nesmírně významné židovské náboženské osobnosti, nebo případně u některého z jeho nejlepších dřívějších absolventů uvedeme jen jeden, zato ale zásadní: neovládal jazyk Ježíšova národa, hebrejštinu (ivrit). Ten, kdo tento jazyk neuměl na patřičné výši, neměl naprosto žádnou šanci se studia třeba i jen nepřímo spojeného s osobou tanaity a jednou z nejuznávanějších rabínských autorit první poloviny prvního století o.l. Gamaliela zúčastnit. Existuje také i možnost, že Pavel zásadní Boží zákaz požití krve znal, ale netušil, že ho samozřejmě i příkladně zbožný a jemu zcela neznámý Žid Ježíš (kterého jinak, než ze svého snu neznal) po celý svůj život jako každý věřící Žid důsledně dodržoval:

„Proto jsem rozkázal Izraelcům: Nikdo z vás nebude jíst krev, ani ten, kdo mezi vámi přebývá jako host, nebude jíst krev. Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo mezi vámi přebývají jako hosté, uloví zvíře nebo ptáka, které se smí jíst, nechá vytéci jeho krev a přikryje ji prachem, neboť život každého tvora je v jeho krvi, ta ho oživuje. Proto jsem Izraelcům řekl: Nebudete jíst krev žádného tvora, neboť život každého tvora je v jeho krvi. Každý, kdo by ji jedl, bude vyobcován.“ (3. Moj 17, 10-14)

Zopakujme si, že Ježíš, důsledně plnící Boží Tóru a všechny v ní obsažené příkazy a zákazy, pochopitelně nikdy v životě nepožil ani kapku krve (o tom, že by nikdy nepožil lidské maso snad není potřeba se zmiňovat), ovšem do té doby vskutku bezvýznamný zakladatel našeho nežidovského náboženství ve svém snu prý „přijal od Pána“ zcela jiný, dokonale opačný příkaz: abychom naopak lidskou krev pili a dokonce požívali Ježíšovo tělo! Něco takového je ale ve skutečnosti naprosto vyloučené a absolutně nemyslitelné! Jedná se každopádně o Pavlovu další hrubou mystifikaci... Aniž by si to zřejmě do všech důsledků uvědomoval, naprosto zásadním způsobem dehonestuje a znevažuje morální vlastnosti toho, koho současně určuje jako Syna stvořitele světa a vesmíru, protože z něho uvedenými slovy „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku…Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ zároveň dělá zcela bezzásadovou a pokryteckou postavu židovského národa. Postavu, která sice sama za svého života úzkostlivě dodržuje přikázání Boha Izraele, ale posmrtně prý naopak nabádá a pobízí ve snu naprosto neznámého a do té doby bezvýznamného člověka, aby lidé dělali pravý opak toho, co určil Stvořitel světa!

S veškerou naléhavostí a důrazem podotýkáme, že naše církev ustanovila eucharistii, (o které primárně existuje pouze a výhradně Pavlovo vlastní vyložení svého jediného údajného snu prožitého v extázi !!!) za vrchol a cíl každé bohoslužby. Nikde jinde, v žádném jiném dřívějším pramenu na světě, než v jeho jediném tvrzení, že ve spánku „přijal od Pána…“ (1. Kor 11, 23-25) neexistuje nic podobného, a přesto jen výhradně Pavlův výklad svého snového prožitku tvoří základ každé naší křesťanské bohoslužby! Teprve až roky (!) po jeho zveřejnění údajného Ježíšova revolučního příkazu jeho krev pít a požívat lidské maso ze svého snu začali také i všichni čtyři neznámí autoři evangelií zřejmě na pokyn církve věnovat tomuto tématu zvláštní pozornost. Mohli však čerpat opět jen z Pavlova snu, a svých představ.

Kompendium katechismu katolické církve s odkazy na patřičné paragrafy Katechismu katolické církve uvádí pod číslem 282 otázku: Jak je Ježíš přítomen v eucharistii a následující odpověď:

„Ježíš Kristus je v eucharistii přítomen jedinečným a nesrovnatelným způsobem. Je v ní totiž přítomen opravdu,

skutečně a podstatně: se svým tělem a krví, se svou duší a se svým božstvím. V eucharistii je tedy svátostným způsobem,

totiž pod eucharistickými způsobami chleba a vína, přítomen naprosto celý Kristus, Bůh a člověk“

Otázka č. 283: Co je přepodstatnění a odpověď:

„Přepodstatnění je proměna celé podstaty chleba v podstatu Kristova těla a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. K

této proměně dochází při eucharistické modlitbě účinností Kristových slov *) a působením Ducha svatého. Nicméně

vnímatelné podoby chleba a vína, to je eucharistické způsoby, zůstávají nezměněné.“

*) které údajně jako první člověk na světě slyšel náš zakladatel – ve snu.

Do doby svého snu byl Pavel zcela neznámý, a podle způsobu psaní a vyjadřování v některých svých listech také značně nestálý, často nedůtklivý a nevyrovnaný, snadno podléhající silným pocitům střídavého neklidu a vytržení, euforického nadšení a skepse, nezměrné lásky, ale i nenávisti, a obětavého zápalu pro své snové náboženství, snovou teologii a snové učení. Ve svém zanícení pro vybudování svého nového nežidovského náboženství založeného na vnímání ve snu údajně spatřeného Ježíše jako preexistujícího syna Stvořitele světa a vesmíru byl nesmírně nadšený, a často až do krajnosti obětavý člověk, ale zároveň mnohdy i velmi problémový a ve věcech svého přesvědčení nekompromisní člověk, který dokonce dokázal bez rozpaků a zábran proklínat ty, kdo měli na jeKopírovatho výklady jiný názor než on; viz např. (Gal 1, 8): „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“. Jiný příklad: „Kdo nemiluje Pána (myšleno Ježíše), ať je proklet! Maranatha!“ (1.Kor 16, 22) Nic ani vzdáleně podobného by si ke svým bližním ale nikdy nedovolil zmíněný příkladně zbožný Žid Ježíš, který oproti Pavlovi svého skutečného jediného Boha Stvořitele a Boha Smlouvy se svým národem nanejvýš ctil a důsledně dodržoval vůli vyjádřenou v Jeho Zákoně. O tom nelze  ani na okamžik pochybovat.

pokračování 

M.F.C.