Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho nařízení, přikázání a  právní ustanovení a že ho budeš poslouchat.

 A Hospodin prohlásil dnes tobě, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš dbát na všechna      jeho přikázání a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil.

 Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha, jak mluvil.

                                                                                                                                                   (5.M 26, 17-19) 

pokračování 

                                          O zakladateli našeho křesťanství není téměř nic faktického známé, protože sám o sobě zřejmě z „dobrých důvodů“ téměř nic podstatného neuvádí. Za jedinou výjimku by se snad případně mohl dát považovat jeho List Galatským, tedy pohanům do oblasti Malé Asie, odkud podle církevního učení by mohl, ovšem bez jakékoli záruky, pocházet. Anonymním autorem Evangelia podle Lukáše byly z tohoto a dalších důvodů jednoznačně účelově sepsané Skutky apoštolů, jejichž celá druhá polovina se snaží kritický nedostatek důvěryhodných informací o Pavlovi nahradit alespoň jeho heroizací a glorifikací. Navzdory tomu ale našeho rozporuplného zakladatele ani „Lukáš“ nikdy neoznačil jako apoštola, protože skutečným Ježíšovým apoštolem pochopitelně nikdy nebyl. To, že se navzdory této skutečnosti jako Kristův apoštol dvě desetiletí po Ježíšově ukřižování ve svých listech svým adresátům představuje, jen dokresluje jeho absenci schopnosti sebereflexe, a navenek přemíru nezdravého, avšak jen velmi málo opodstatněného sebevědomí, kterým ve skutečnosti zakrýval svoji nejistotu a nestálost:

„Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia“ (Ř 1, 1). Údajně povolaný a vyvolený před více než dvěma desetiletími ukřižovaným a pohřbeným Ježíšem, ovšem - ve svém snu...

Následujícím vyjádřením dokazuje Pavel svůj evidentní komplex ze skutečnosti, že faktickým Ježíšovým apoštolem nikdy nebyl, a ani se o to nikdy nepokusil. Přesto, nebo spíše právě proto se jím alespoň jmenoval sám, což také mnohé napovídá... Svým výrokem odhaluje svoji labilitu a vnitřní nejistotu, která se navenek projevuje nekompromisností spolu s až téměř diktátorskými tendencemi a autoritativním jednáním. Zároveň nepřímo potvrzuje skutečnost, že ho za Ježíšova „dodatečného“ apoštola považovala, pokud vůbec, pak zřejmě jen hrstka ovlivněných lidí z jeho nejbližšího okolí.:

„I kdybych pro jiné apoštolem nebyl, pro vás jím jsem!“  (1 Kor, 9, 2)

Zakladatel našeho křesťanství, podle ničím nepodloženého tvrzení autora evangelia podle Lukáše a |Skutků apoštolů pocházel z maloasijské oblasti rozvinutého pohanství, konkrétně prý z Tarsu. Ovšem vzhledem k tomu, že sám Pavel se nikdy o svém místě narození, dětství ani dospívání z nejasných důvodů nikdy nezmínil, informaci uvedeného evangelisty osobně pokládáme pouze za nezávazný názor, kterým chtěla naše církev doplnit zásadní nedostatek u svého zakladatele.

Pavel se svým novým originálním náboženstvím založeném na vlastní představě nejprve dvou (později už tří) stejně kompetentních bohů existujících v jednom, mezi zbožnými židovskými monoteisty, mezi které jednoznačně patřil i Žid Ježíš, kterého, začal označovat jako jednoho boha z této trojice, samozřejmě nemohl uspět. S hlásáním své teologicky převratné snové vize, ve kterém sice existuje jeden Bůh, ale tento bůh na rozdíl od Ježíšovy vlastní, zásadně odlišné víry, stejnou měrou existuje ve třech jsoucnostech, a přeci v jediné, se tedy zákonitě začal obracet k pohanským vyznavačům mnohobožství. Těm pochopitelně Ježíše neprezentoval jako striktního židovského vyznavače víry v jediného existujícího Boha Stvořitele, ale jako jeho syna, kterého když přijmou jako svého boha, přijdou prý zaručeně do místa jeho věčné existence na nebesích. Nic jiného od nich Pavel nevyžaduje, nic víc nemusí pohané pro své trvalé místo v nebi dělat.

„My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista.“ (Flp 3, 20)

„pro naději zakotvenou v nebesích. Víte o ní, protože i k vám přišlo slovo pravdy, evangelium“ (Kol 1, 5)

„Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.“ (2.Kor, 5, 1)

Ježíšovo jediné existující náboženské učení – Tóru, Pavel ve svém vlastním náboženství tak zaměnil za dávno umučeného Ježíše. Jeho hlásáním především v ryze pohanském prostředí Malé Asie téměř už výhradně pohanům, mělo za následek nakonec úplné odloučení od všech znaků a principů Ježíšovy židovské víry, a úplný přechod k jeho vlastnímu náboženství. Ovšem to, jak víme, obsahuje velké množství indicií a tvrzení, které bezesporu pocházejí právě z široce rozvinutého polyteismu, který mu byl nepochybně velmi blízký. Toto postupné, nakonec až definitivní odvržení od vlastní víry Žida Ježíše, kterého Pavel pohanům prezentoval jako božího syna, mělo nakonec za následek paradoxně zrod našeho křesťanského náboženského antisemitismu. Ten ve skutečnosti v mnoha podobách prakticky dodnes trvá jak v církevním myšlení, tak i v jejím jednání, a konečně přetrvává i v myšlení většiny starších tradičních, a teologicky méně vzdělaných křesťanů. A to především všude tam, kde křesťanské náboženství mělo, nebo ještě i dnes má určitou, přestože už setrvační, a dramaticky ubývající autoritu, vliv a postavení, tedy zvlášť v Evropě.

Překvapivě právě odtud však pochází názor, že postupný úpadek našeho křesťanství a nezadržitelný úbytek jeho věřících je zákonitým důsledkem odtržení se od Ježíšovy víry v jednoho jediného existujícího Boha, a definitivního přiklonění se k ze snu pocházejícího náboženství Pavla i s jeho následným antisemitismem.

Po svém snovém údajném „spatření vzkříšeného Ježíše na nebesích“ někdy kolem roku 36 začal Pavel považovat sám sebe za jeho osobního pověřence k hlásání především pohanům dobré zprávy o spáse skrze víru, že údajně ve snu viděný Ježíš je pomazaný Kristus, boží syn. Tomu však předcházela na neznámém místě s neznámými lidmi kdesi v pohanské Arábii utajená důkladná přibližně tříletá příprava na založení nového nežidovského náboženství, ovšem v čele se Židem Ježíšem. Brzy po nikdy nevyjasněném dlouhodobém působení v mezi arabskými pohany a návratu do Izraele nahradil Ježíšův neotřesitelný teocentrismus svým vlastním  christocentrismem. Tedy Ježíšovu pevnou židovskou víru v jednoho jediného existujícího Boha, Stvořitele vší existence a smluvního Boha izraelského národa začal směrovat nejlépe až k úplnému zapomenutí, a mezi pohany zavedl vlastní nové nežidovské náboženství, a to víru v božství či v božské synovství právě tohoto zbožného příslušníka židovského národa.

Co se týče Palovy ideje o bohovi, který má syna, v tomto konkrétním případě dokonce příslušníka židovského národa, zopakujme si v krátkosti nejprve pár našich dřívějších postřehů a tvrzení z předchozích příspěvků.

V prvé řadě musíme mít stále na paměti, že nic z toho, co kdy bylo napsané o Ježíšovi, a to především v případě našich křesťanských evangelií, není autentické. Na světě neexistoval žádný člověk, který by jeho život dokumentární formou dlouhodobě sledoval a zaznamenával jakýmkoli časosběrným způsobem. Naprosto vše, co je napsané o Ježíši, začalo „se zpětnou platností“ vznikat díky našemu zakladatelovi nejprve přibližně až dvě desetiletí po jeho ukřižování Římany, a postupně se k němu na výzvy nově vzniklé církve začaly se svými díly přidávat neznámí autoři jednotlivých evangelií, kteří však osobně Ježíše za jeho života stejně jako Pavel nikdy neviděli. Jejich zprávy začaly vznikat přibližně od roku 70 až do druhého století, tedy asi třicet (neznámý autor tzv. Evangelia podle Marka), až osmdesát a více roků (neznámý autor evangelia podle Jana) po jeho tragické smrti. Jakákoli autentičnost jejich děl je tedy výhradně věcí osobní víry.

Ježíšovo dětství, dospívání, rodina, život v dospělosti, dokonce ani jeho veřejná nábožensky obrodná kazatelská činnost, a konečně ani jeho odsouzení a smrt ukřižováním Římany – nic z toho nebylo pro jeho věřící židovské soukmenovce natolik zajímavé, nebo jedinečné, či strhující, nebo dokonce zázračné, aby někdo z možných přímých svědků tyto události a poznatky zapisoval ať už systematicky, nebo jako jeho jednotlivé udivující a mimořádné výroky, proslovy a údiv vzbuzující jednání. Pro tohoto velmi zbožného příslušníka židovského národa, stejně jako pro každého jeho příslušníka, existovala jedna jediná víra; víra v jednoho jediného skutečného Boha a svého Otce, Stvořitele světa a vesmíru, v Boha Smlouvy s národem Izraele a Milosrdného Dárce Božské Tóry.

„Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde Zákon a mé právo svitne všem lidem.“ (Iz 51, 4)

Ježíš svůj život prožil jako běžný pracující člověk a teprve krátké, zřejmě pouhý rok trvající poslední období svého života věnoval – tak jako desítky jiných pocestných náboženských aktivistů - veřejné obrodné činnosti burcováním věřícího lidu k pokání před tehdy očekávaným příchodem židovského Mesiáše, kterým ovšem měl být výhradně člověk z tohoto národa. Každý zbožný Žid považuje jediného existujícího Boha za skutečného Nejvyššího Otce svého národa, proto Ho jako svého Otce také oslovují, obrací se k Němu, prosí Ho, a jako Otci mu také děkují za všechna dobrodiní. Pokud se podle našich křesťanských evangelijních a dalších zpráv o zbožném židovi Ježíši, které začaly vznikat až desítky roků po jeho ukřižování dovídáme, že se k Bohu obracel slovy: „Otče, můj Otče, můj Otec“ a že tedy z toho logicky vyplývá, že tedy Ježíš je syn Stvořitele světa a vesmíru, pak jsme nuceni prohlásit, že v celých dějinách světa zřejmě neexistoval větší omyl. Toto oslovení totiž neznamená nic závažnějšího, než že tak oslovoval svého Boha židů stejně, jako celý jeho národ. Nic víc a nic méně. Stvořitel vší existence je Otcem svého židovského národa; je ale i Otcem každého člověka, který v Něho jako v jediného existujícího Boha věří. A tak Ho také každý věřící, především židovský člověk oslovuje, aniž by se pochopitelně sám považoval za Boha nebo Jeho syna.

Stejně jako Ježíšovo (a jakéhokoli jiného věřícího) oslovení Boha slovy „Můj Otče“ a podobně nikdy neznamenalo, že je, nebo se považuje za Boha - syna, tak i v opačném případě, hovoří-li Stvořitel vší existence o svém synovi, nehovoří o žádném svém potomkovi, nýbrž vždy a jedině o svém izraelském národu:

„Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta.“(Oz 11, 1)

Konečně, i naše křesťanská Modlitba Páně, jak všichni víme, začíná slovy "Otče náš, jenž jsi na nebesích“, aniž by snad nějaký křesťan díky tomuto vroucímu zvolání sám sebe považoval za Boha, Božího Syna, za Toho, kdo stvořil svět a vesmír. Považovat, nebo někoho nazývat - například nějaké význačné postavy judaismu, třeba krále - Božím synem, rozhodně neznamená, že tento člověk není člověkem, ale má božský statut. Jak jsme si právě ukázali, jediný existující Bůh označuje výrazem „svého syna“ celý izraelský národ, a přesto se pochopitelně nepovažuje za jakýsi národ plný bohů. V Tórě nalezneme například anděly v přímém, zvláštním vztahu ke Stvořiteli, aniž by to ale samozřejmě znamenalo, že Bůh Stvořitel během utváření světa a vesmíru vytvořil další bohy. Ovšem jakékoli použití oficiálního titulu Boží syn tam nehledejme, protože pro Bohem vyvolený židovský národ žádný Jeho syn neexistuje. Ježíšův Bůh je a vždy byl preexistující a samojediný Tvůrce.

Už jen těchto několik málo namátkou vybraných argumentů, citací a poznámek by mohlo pozorného věřícího přivést k hlubšímu zamyšlení, a inspirovat k vytrvalému, systematickému a detailnímu samostudiu Písma. Možná by pak označení Boží syn nebo můj Otec a další v tomto smyslu začal vnímat, a nakonec i možná chápat pod docela jiným prizmatem, než ho vnímal až dosud. Například jako zcela chybně pochopené původní významy těchto a podobných výrazů Pavlem a jeho prvocírkví. Výraz Syn Boží na Ježíšův božský status rozhodně neodkazuje, a vzhledem k učení a naprosto unikátnímu postavení jediného existujícího Boha v jeho židovském národě ani nikdy odkazovat nemohl. Jsme spíše svědky důsledku hluboce zakořeněného pohanského polyteistického myšlení našeho zakladatele, které proniklo do jeho vlastního nového učení, a které pak v této podobě začal přinášet zpět těm, kterým byl polyteismus v mnoha podobách vlastní. 

Pavlovo křesťanství v základních naukách pohanství v podstatě  adoptovalo.

„Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem, a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky.“ (5. Moj, 32, 39)

„Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Mal 2, 10)

„Poznáte, že jsem uprostřed Izraele. Já jsem Hospodin, váš Bůh, a jiného Boha není. A můj lid nebude navěky zahanben.“ (Jóel 2, 27)

„Neuchýlíš se napravo ani nalevo od žádného ze slov, která vám dnes přikazuji, tím, že bys chodil za jinými bohy a sloužil jim.“ (5M, 28, 14)

„Nepřestávejte si udatně počínat v Hospodinu, přimkněte se k němu, aby vás posílil; Hospodin všemohoucí je jediný Bůh a kromě něho není spasitele.“ (Sir 24, 24)

„Takto odplácíte Hospodinu, lide zbloudilý a nemoudrý? Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš. On tě učinil a zpevnil.“ (5.Moj, 32, 6)

pokračování 

M.F.C.