Od Ježíšovy víry zpátky k Ježíšově víře IV.
Skutečného Boha nelze s ničím lidským jakkoli spojovat.
Boha se boj a Jeho příkazy zachovávej, protože tím je člověk člověkem.
Křesťanství přijalo pohanský polyteismus jako pevnou součást svého učení.
pokračování
V minulých úvahách jsme se mimo jiné zmínili, že žádný přímý, očitý svědek Ježíšova života a smrti, který by ho určitou časosběrnou formou dlouhodobě sledoval a zaznamenával, s největší pravděpodobností nikdy neexistoval. Náš zakladatel Pavel ho neznal a nikdy neviděl, a přesto především na jeho židovské osobě založil přibližně dvě desetiletí po Ježíšově ukřižování své nové, vlastní nežidovské náboženství, a to na základě jeho snu. Do té doby byl veřejně spíše neznámým zbožným náboženským aktivistou, který především v Galileji a okolí putoval od vesnice k vesnici a burcoval věřící lid k pokání a změně jejich života před tehdy zvlášť intenzivně očekávaným příchodem židovského Mesiáše. Vzhledem k tomu, že podobnou obrodnou náboženskou činnost v izraelské zemi vykonávalo velké množství podobných samozvaných obroditelů (Ježíše k této činnosti inspiroval jeho asketický, později Herodem popravený bratranec Jan), Ježíšova kazatelská, učitelská, případně léčitelská aktivita nevzbuzovala natolik mimořádný zájem lidu, aby se o jeho aktivitu začala zajímat širší vrstva obyvatel napříč Svatou zemí. Téměř vše, co je o Ježíši napsané, tedy nepochází z Ježíšova židovského národa, ale výhradně až z nového křesťanského náboženství, se kterým tento Žid samozřejmě neměl, a ani nemohl mít nikdy nic společného. Teprve dvě desetiletí a více po Pavlovi, na pokyn nové církve, začali o Ježíši psát anonymní autoři tzv. dobrých zpráv, kteří ale nikdy nebyli očití svědkové ani Ježíše, ani jeho života. Své práce přizpůsobovali potřebám a cílům nově vzniklé Pavlovy církve, a tedy v žádném případě u nich nejde o autentická svědectví; vždyť mezi vznikem prvního evangelia Podle Marka, a posledního Podle Jana existuje rozpětí minimálně 40, možná i více roků!
Už jen tato skutečnost hovoří sama za sebe, protože právě duchovní, nadzemský „Jan“ je na rozdíl od mírně realističtějších synoptiků svým obsahem a stylem většinou už mimo pozemskou realitu. Z tohoto a dalších důvodů řada autorit dlouho toto dílo za skutečné evangelium ani nepovažovala, nebo ho přímo odmítala. Z jeho díla nemůže mít běžný čtenář dobrý a radostný pocit. Naopak jakoby jeho neznámý autor své dílo psal pod vlivem dlouhých vysilujících postů, nekonečných meditací a přemíry tajemství, se kterými si ale nakonec jakoby sám nevěděl rady. Jeho Ježíš hovoří jinak a je celkově jiný, než Ježíš synoptiků. Ježíšovu příslušnost k židovskému národu a jeho víru v jediného existujícího smluvního Boha Židů ignoruje, a bez ohledu na tuto skutečnost označuje slovy žid, židé a podobně Ježíšovy údajné zaryté odpůrce a nepřátele. Protižidovsky tendenční zaměření mladé církve už na začátku druhého století pracuje naplno. Nejmladší evangelium se tedy od dobrých zpráv svých předchůdců liší na první pohled zcela zásadně. V celém křesťanském Písmu není nikde tak silně a opakovaně kladen důraz na Ježíšovo údajné božství, resp. synovství. Hlavní téma Ježíšových řečí má být jeho údajný osobní vztah k Otci, ovšem v této souvislosti stejně jako v jiných případech opakovaně zdůrazňujeme, že velmi zbožný Žid Ježíš vnímal svého jediného existujícího Boha jako každý jiný zbožný Žid, tedy jako svého Otce. Tak se k Němu modlil, vzýval Ho, uctíval Ho, a děkoval Mu za všechny prokázané milosti. Autor evangelia však ze synovského vztahu každého zbožného jedince z Ježíšova židovského národa ke svému Bohu, a naopak otcovského vztahu Boha ke svému vyvolenému lidu, s velkým úsilím z tohoto jedinečného posvátného vztahu vytváří exkluzivní poměr výhradně Ježíše jako jediného božího syna, ke svému Bohu Otci. To je ale autorův kardinální omyl.
Neznámý autor, který psal toto - mimochodem z křesťanského hlediska teologicky velmi rozvinuté - evangelium minimálně sedm desetiletí po Ježíšově ukřižování má jeden zásadní nedostatek: původní, historický Žid Ježíš se v něm bohužel nenachází, takže o jeho skutečném původním poselství lze v tomto případě pouze spekulovat. Při čtení tohoto evangelia alespoň my osobně máme pocit, že jeho nesmírně emotivní autor se snažil Ježíše představit čtenářům způsobem, o kterém byl vnitřně přesvědčený, že jeho mysl i ruku vede sám Bůh. Tedy že skutečný pozemský člověk Ježíš se nakonec vytratil, aby udělal místo nebeskému Kristu, jak ho chápe naše víra. Jinými slovy; Janův už ryze křesťanský, nebeský Kristus nahradil skutečného zbožného příslušníka židovského národa, který věřil v jediného existujícího Boha, Stvořitele světa a vesmíru, v Boha Otce všech Židů. Už není horlivým propagátorem Božího Zákona, není židovským prorokem, ani náboženským aktivistou a buditelem svého národa před očekávaným příchodem Mesiáše. Už není dokonalým člověkem, ale lidem natrvalo vzdáleným, plně nebeským Kristem.
Vraťme se ještě na chvíli k našemu křesťanskému učení, které bylo pro Ježíše naprosto cizí, protože mimo jiné se v jeho víře stejně jako v jeho jediném náboženském učení, tedy v židovské Boží Tóře, nikde nevyskytuje. Jde o pojem, který se ale dokonce nevyskytuje ani v našem křesťanském Zákoně. Hovoříme o křesťanském dogmatickém učení o trojici božských osob, z nichž jedna je připsaná právě tomu, kdo o ní však nikdy a naprosto nic nevěděl, protože v naší křesťanské teologii oficiálně našla své uplatnění až ve čtvrtém století. To znamená, že více než tři století křesťané vyznávali svého Boha, aniž však existovalo jeho trinitární pojetí. Mnohé naše církevní autority prvních století museli uznat, že v Ježíšově jediném existujícím posvátném náboženském učení v Boží Tóře, se o žádné božské trojici zcela nic neuvádí, a že dokonce z žádného textu naprosto nic v tomto smyslu ani nevyplývá. Žádný židovský náboženský autor o čemkoli v trojičném smyslu zákonitě nemohl nikdy napsat ani slovo, protože stejně jako pro jejich židovského soukmenovce Ježíše takový termín v Božím učení prostě neexistoval. Nebylo o čem přemýšlet, protože číslo jedna je minimálně od Božího stvoření světa zase jen číslem jedna a ničím jiným. Neomylná Boží matematika typu 1 = 1 byla i pro nás křesťany až do čtvrtého století jasným, logickým a neotřesitelným faktem, ovšem v té době se v našem křesťanském učení začalo objevovat tvrzení Bohu zásadně odporující, totiž že 1 = 1+1+1. Tedy jakoby Bůh v době svého tvoření světa učinil sice jeden svět, který se ale zároveň skládá ze světů tří. Byl by to ještě stále jeden svět?
A ještě doplňující poznámka: Nikajský koncil (r. 325) pod vedením pohanského císaře Konstantina (křest měl prý přijmout až na smrtelné posteli, ovšem vzhledem k tomu, že se nikdy svého titulu Nejvyšší pohanský velekněz, nezřekl, budeme jeho údajný křest v posledních chvílích života považovat jako čistě iluzorní a spíše za naše přání otcem myšlenky) potvrdil, že Kristus je stejné podstaty s Bohem. Toto oficiální vyhlášení dalo základ našemu pozdějšímu křesťanskému dogmatu o trojjedinosti boha. Ovšem zarážející je skutečnost, že tento pohan neinicioval žádné oficiální koncilové vyhlášení; naprosto nic o tom, že by „svatý duch“ měl být brzy určen třetí božskou osobou. V té době - a dlouho poté - tedy náš křesťanský Bůh oficiálně obsahoval jen Syna. Připomeňme si, že Konstantin byl ukázkový pohanský pragmatický politik, a rozhodně nebyl křesťanem, jak někteří manipulátoři historie uvádí. Naopak svým pohanským myšlením nemohl pochopit ani základy křesťanského, natož Ježíšova židovského učení, zato však velmi dobře chápal, že probíhající náboženský rozkol v říši ohrožuje jeho postavení, jediní křesťané mu zaručují rozhodující pomoc jejich boha v budoucích válkách.
Tato skutečnost mu však nemohla být překážkou k tomu, aby mnoha biskupy (údajně šedesáti až osmdesáti) bojkotovaného koncilu předsedal, velmi aktivně zasahoval do náboženských diskuzí, a navzdory své teologické nevzdělanosti přítomným účastníkům tento uznávaný pohan přednesl z hlediska dalšího směřování církve naprosto přelomovou formulaci, kterou pro pohanského císaře společně vypracovalo několik nejaktivnějších autorit. Šlo o vyznání víry pro všechny křesťany, které by uznávalo zbožného příslušníka židovského národa Ježíše za plného a pravého Boha jedné podstaty s Otcem. Nekonečné bouřlivé debaty přítomných biskupů o reálnosti nebo zavržení této myšlenky trvaly bez výsledku přes dva měsíce, až nábožensky nevědomý předsedající pohan v duchu svého postavení a moci přítomným biskupským delegátům oznámil svou pro všechny závaznou vůli ve prospěch Ježíšova božství. Naše ještě později ustanovená naprosto zásadní trinitární teologie má tedy své i dnešní dogmatické postavení díky rozhodnutí mocného pohana císaře Konstantina ověnčeného doživotním titulem Pontifex maximus, tedy nejvyšší pohanský kněz! V Nikaji se však v žádném případě na téma boží trojice nediskutovalo, protože ještě neexistovalo a křesťanům dva bozi stačili.
Katechismus naší katolické církve ovšem přesto učí, že její trinitární dogma je Bohem zjevenou pravdou, což ale z hlediska samotné Ježíšovy židovské víry v jediného existujícího Boha a v Jeho učení, je zcela vyloučené. Podle této víry je však skutečnost právě naprosto opačná! Pokud naše církevní učení skutečně hovoří o naprosto a ve všem stejném Bohu, v jakého věřil Žid Ježíš, pak musí jednoznačně hovořit o jediném existujícím Bohu, Stvořiteli vesmíru a země. A především o dárci svého učení, o Tóře. Jiný Smluvní Bůh Ježíšova židovského národa není, stejně jako není žádná jiná varianta Jeho Božské existence. V tom případě ale máme velmi podstatný problém, protože tento Bůh Stvořitel je jeden jediný a na své jedinosti velmi důsledně trvá. A především; slova Jeho Božského Majestátu mají naprosto jednoznačně trvalou a ničím neomezenou platnost, takže pokud jednou Stvořitel lidem zjevil, že je Bohem jediným, tak musíme přijmout fakt, že je skutečně Bohem jediným. Jinak bychom věřili v jiného Boha, než věřil Ježíš. Věřili bychom v jednoho z množství falešných bohů pohanských.
V naprosto žádném případě nikdy, nikdo a nic na světě nemůže Stvořitelovo vyhlášení o své jedinečnosti na jakýkoli popud anulovat, a naopak tzv. „zjevit lidem pravdu“, že počínaje čtvrtým stoletím našeho křesťanského letopočtu na přání mladé katolické církve Jeho unikátní preexistující jedinost definitivně končí, a nadále pozbývá svojí platnost. Že od teď v jednom bohu už existují bohové dva. A dokonce ještě později k těmto dvěma bohům přidává církev dalšího, a to boha ducha.
„Moderní populární nauka o trojici…nečerpá žádnou podporu z jazyka Justina Mučedníka, a tento postřeh lze rozšířit a všechny přednikajské Otce, totiž na všechny křesťanské pisatele prvních tří století po narození Krista. Pravda, mluví o Otci, Synovi a …svatém Duchu, ale ne jako o jedné podstatě, ne jako o Třech v jednom v jakémkoli smyslu, který nyní připouští trinitáři. Opak je pravdou.“ (A. Lamson)
„Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval. Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?“ (4.Moj, 23, 19)
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (Desatero)
„Kdo je jako Ty, Hospodine?“ (Šema)
„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (Gn 1, 1)
„On je náš Bůh, není žádného jiného, náš Král je pravda, není nic kromě Něho, jak je psáno v Jeho Tóře: Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není“ (Alejnu)
„Není Boha kromě Tebe“ (Sid)
„Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (Ef 4, 6)
„Pravda je, že Ty jsi první a poslední a kromě Tebe nemáme krále, Vykupiteli a Spasiteli“ (Sid)
„A Ty jsi nás přivedl ke Svému velkému Jménu navěky v pravdě, abychom Ti děkovali a hlásali Tvou jedinost“ (Sid)
„Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Mal 2, 10)
„Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný“ (Šema)
„Bůh je jeden jediný existující, je všemohoucí a věčný, vytvořil svět a jeho milosrdenství převyšuje všechna jeho díla.“ (Vyz.)
„Já jsem Hospodin, váš Bůh“ (Sid)
Jak už jsme řekli, naše katolické dogma o víře v Trojici trvá přibližně šestnáct století, zatímco Ježíšem praktikovaná víra s jeho jediným existujícím Bohem má své počátky ještě zhruba o dvě tisíciletí dříve. Toto skutečnost má pro naše náboženské myšlení sama o sobě naprosto zásadní vypovídající hodnotu. Křesťané prvních století sice vyznávali a prokazovali svojí věrnost a oddanost Bohu Otci, Ježíšovi jako Božímu synovi a později ještě Duchu svatému, ale nikdy by tyto tři existenční pojmy neslučovali do jednoho! Několik století vyznávali jednoho samotného, jediného Boha především jako nesmrtelného, nestvořeného a věčného Stvořitele vší existence. Dokonce vyznávali i Ježíše jako Božího syna, ale pozor: ve stejném smyslu, v jakém vnímají všichni zbožní věřící Ježíšova židovského národa sami sebe, a v jakém je vnímá jejich Bůh! V žádném jiném. Tedy v milujícím, láskyplném otcovském vztahu ke každému příslušníkovi svého národa, a naopak: v synovském vztahu ke svému jedinému existujícímu Bohu Otci; výhradnímu Tvůrci světa a vesmíru, Dárci Desatera a Tóry a původci existence unikátního smluvního svazku s národem, který si vyvolil ke zvláštnímu druhu služby.
„Můj lid bude sídlit na nivách pokoje, v bezpečných příbytcích, v klidných místech odpočinku“ (Iz, 32, 18)
„Potěšte, potěšte můj lid,“ praví váš Bůh. (Iz 40, 1)
„Vložil jsem ti do úst svá slova, přikryl jsem tě stínem své ruky, jako stan jsem roztáhl nebesa a položil základy země, a řekl jsem Sijónu: ‚Ty jsi můj lid.“ (Iz 51, 16)
„Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem. (Iz 51, 4)
„Toto praví Panovník Hospodin: Na začátku sestoupil můj lid do Egypta, aby tam pobýval jako host; na konci jej utiskovala Asýrie.“ (Iz 52, 4)
„Můj lid však pozná mé jméno, pozná v onen den, že to jsem já, kdo prohlašuji: ‚Tu jsem.‘“ (Iz 52, 6)
„Prohlásil: „Vždyť oni jsou můj lid, synové, kteří nebudou klamat. „Stal jsem se jim Spasitelem. (Iz 63, 8)
„V jakého boha věříme? V Boha vždy existujícího, nebo v boha vytvořeného?“ (Ji)
„Nám přísluší chválit zpěvem Pána všeho, vzdát se velikosti Tvůrce počátku, že nás neučinil jako pronárody zemí a neustanovil nás jako ostatní rody lidské, že nám nestanovil náš díl jako jim... Že se klaní marnosti a prázdnotě, a že se modlí k bohu, jenž nemůže spasit.“ (Sidur)
„Ustanovil jsem tě, abys přezkoušel můj lid, zkoumal jeho ryzost. Poznáš a přezkoušíš jejich cestu.“ (Jer 6, 27)
„Na mne však můj lid zapomněl, pálí kadidlo falešným bohům. Přivedu je k pádu na jejich cestách, na stezkách věčnosti, půjdou po neschůdných, neupravených cestách.“ (Jer 18, 15)
„Pravda je, že Ty jsi první a poslední a kromě Tebe nemáme Krále, Vykupiteli a Spasiteli.“(Sid)
„Bůh je nestvořený, nezničitelný a jediný pravý Bůh.“ (K. Alexandrijský)
Výsledek pohanem řízeného Nikajského koncilu dekretem závazně ustanovujícím, že „Kristus je stejné podstaty s Bohem“, byl v každém ohledu důsledkem Konstantinova pragmatického kalkulu s ohledem na přání naší církve, který se ovšem od původního Pavlova křesťanství v té teologicky naprosto nejdůležitější otázce, tedy v božské jedinečnosti, zásadně lišil. Až daleko později ustálená trojičnost nikdy, a to v naprosto žádném smyslu, nebyla učením Boží Tóry, a dokonce ani křesťanského Zákona, a přesto je dogmatickým, závazným článkem křesťanské víry, který naše církev prohlásila za bohem zjevenou, a tedy nepochybnou. Ovšem opomíjí opakovaně zmiňovanou zcela zásadní skutečnost, že skutečný, jediný existující Bůh, Stvořitel světa, vesmíru a vůbec vší existence, smluvní Bůh Ježíše a jeho židovského národa, naprosto jednoznačně trvá právě na své nepochybné jedinosti. To znamená, že právě tento Ježíšův jediný, neomylný a všemocný Bůh nikdy nemohl naší církvi zjevit něco, co by jakkoli zpochybnilo, nebo dokonce anulovalo jakékoli Jeho vyhlášení, vůli, nebo učení. Něco podobného u jediného existujícího Boha absolutně není myslitelné. Bůh není člověk.
Císařovo tzv. obrácení ke křesťanství nebylo žádným skutečným obrácením se k Bohu, žádným projevem nějaké interní zkušenosti s Jeho milostí, nýbrž čistě jen vojensko – politickým pragmatickým činem s cílem urovnání nebezpečného, a stále se rozmáhajícího vnitřního náboženského konfliktu a stupňujícího se napětí uvnitř země. Co se týče finální ortodoxní definice trojice, ta je jednoznačně výsledkem tehdejší církevní politiky v jejím boji nejprve za svojí existenci, a později za upevnění její moci za naprosto jedinečné, rozhodující pomoci světských vládců. Jak už jsme se zmínili, Nikajský koncil sice v zájmu církve vyhlásil, že Kristus je stejné podstaty s Bohem, a tím položil základ k později ustanovenému trinitárnímu dogmatu, ale samotnou božskou trojici neustanovil. O třetí Božské osobě, svatém duchu na koncilu totiž od přítomných delegátů nepadla ani zmínka, navzdory její pozdější církevní prezentaci jako biblické pravdy.
Závěry Nikajského koncilu řízeného nejvyšším pohanským knězem s doživotní funkcí a titulem Pontifex Maximus však byly částí biskupů a křesťanských náboženských autorit ještě dlouho poté zpochybňované a odmítané, protože byly chápané jako odklon od prvokřesťanských ideálů směrem zpět našemu původnímu pohanství. Tak se také stalo:
"Historii této nauky můžeme sledovat a její zdroj objevit ne v křesťanském zjevení, ale v platónské filozofii.." (A. Norton)
„Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.“ (2.Tim 4, 2 - 4)
M.F.C.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
