Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Ve světě neexistuje nic, co by bylo svaté. Je jen Boží jméno, které je svaté.

                                                                                                     (J. Leibowitz) 

            Na všechno, co jsem vám řekl, budete bedlivě dbát.

                              Jméno jiného boha nebudete připomínat; ať není slyšet z tvých úst.

                                                                                                                      (2. Moj 23, 13)

                                                Zakladatel a tvůrce našeho křesťanského náboženství své ojedinělé a teologicky naprosto převratné učení, pracně a mimo Izrael důkladně připravované na základě jeho snového prožitku, opíral o své přesvědčení, že: „Bůh má syna jménem Ježíš“, a to navzdory všem zcela opačným sebevyjádřením právě tohoto Boha, smluvního ochránce židovského národa. Jak víme, samotný zbožný Ježíš, jehož jeho víra je pro nás z teologického hlediska jednoznačně a plně rozhodující, po celý svůj život vyznává pravý opak: „Bůh je jediný!“. Pavel bohužel snad opravdu nevěděl, že Ježíšův Bůh a Otec židovského národa ve své Tóře a dalšími jinými způsoby opakovaně zdůrazňuje, že je jediný, a žádný jiný Bůh prostě neexistuje? Našeho zakladatele se Stvořitelova slova zjevně nijak netýkala, a nebo Boží slova o své jedinečnosti neznal, protože o nedávno ukřižovaném, velmi zbožném náboženském aktivistovi a buditeli Ježíšovi v několika svých dopisech stále a stále opakuje své přesvědčení, že je to Stvořitelův syn. Že je to sám Bůh. Velký prorok a požehnaný vykladač Božího Zákona Mojžíš v průběhu putování pouští po vyvedení z Egypta říká v tomto duchu svému pod horou shromážděnému židovskému národu v počtu více něž šesti stům tisíc dospělých bojeschopných mužů, zcela jednoznačně: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ (5. Moj, 6, 4-5). Tato svým významem, jak se zdá, zcela nejvýznamnější a nejzávaznější slova v dějinách židovského národa budou řídit jeho kroky a tvořit jeho duchovní uvědomění až do konce světa a stávají se jeho nejvýznamnějším atributem. Jediný Hospodin je jediným Bohem (samozřejmě nejen) Izraelského národa, jediným existujícím Bohem Stvořitelem, ve kterého věřil stejně jako celý jeho národ i jeho zbožný náboženský aktivista a buditel Ježíš.

Mojžíšova mimořádná zbožnost a s velkým respektem uznávaná lidská a duchovní výjimečnost dosáhla až takových hodnot, že se jako jediný člověk v dějinách světa měl tajemným, zázračným způsobem až na doslech přiblížit všemohoucímu neviditelnému Bohu svého národa, a slyšet a rozumět obsahu a smyslu sdělení Jeho vůle. Tento výjimečný, nesmírně senzitivní člověk ze židovského národa naprosto nikdy, až do konce svého života pochopitelně ani nenaznačil nic podobného tomu, že by mu snad na Sinaji nebo kdekoli jinde tento Bůh svěřil, že není jediný, jak dosud svému národu tvrdil, ale že je bohem, který se skládá z bohů (božských osob) tří, a jeden z této božské trojice je jeho božský syn a jmenuje se Ježíš. Mojžíš naopak po celý život svůj židovský národ stále a velmi naléhavě ujišťoval, že jejich Bůh je jediným preexistujícím Bohem, který stvořil zemi a celý vesmír: „Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není“ (5. Moj 4, 39), a znovu a znovu varoval citováním Božího příkazu: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ (5. Moj, 5, 7) Znal vůbec náš zakladatel tyto a další vyjádření Stvořitele vší existence ve stejném duchu, když vyhlásil za tohoto Boha Stvořitele právě židovského náboženského buditele Ježíše, o kterém náš Katechismus katolické církve s odkazem na § 495 a 509 jasně říká, že: „Je to sám Bůh“. Proti sobě tedy stojí dvě naprosto neslučitelná, zásadně opačná, protichůdná tvrzení. Jedno po celý život ve svých modlitbách vyznával Ježíš a všichni ostatní zbožní židovští věřící : „Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není“, druhé, naprosto opačné křesťanské tvrzení o stejném Ježíšovi, že: „Je to sám Bůh“, za jeho života nevyznával naprosto nikdo.

Poslechněme si, co o smluvním, preexistujícím Bohu židovského národa říká jeho velmi významný prorok Nehemjáš: „Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich.“ (Neh 9, 6), Hospodinovu výsadní jedinečnost nemůže nezmínit ani žalmista : „...ať poznají, že ty jediný, jenž Hospodin máš jméno, jsi ten nejvyšší nad celou zemí!“ (Ž 83, 19). Zakladatel našeho náboženství soudě podle jeho učení zřejmě také nikdy neslyšel, jak Nehemjášův současník prorok Malachiáš (Malachi) dlouhých pět století před narozením Ježíše apeluje na židovské kněžské autority: „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (2, 10). Těmito slovy přibližně o půl tisíciletí dříve, než Pavel zřejmě s přáteli v průběhu několikaletého pobytu v pohanské  Arábii „zkompletoval“ křesťanskou víru do výsledné podoby, jakoby mu tento zbožný židovský autor ve fikci vyvracel hned dva zcela zásadní prvky jeho náboženství. Věta: „Což nemáme my všichni jednoho Otce?“ zcela vyvrací pozdější Pavlovu argumentaci, že Ježíš je Božím synem, proto, že Boha oslovuje slovem: „Otče“. Malachiáš však hovoří jasně: „Celý židovský národ, my všichni, máme jednoho Otce“, a jistě nikdo se zdravým rozumem by na základě tohoto ujištění nemohl vážně myslet a tvrdit, že tedy každý příslušník tohoto požehnaného národa je v tom případě Božím synem! Druhá věta má svým významem tak jako první stejně nedostižnou hodnotu. Když se v ní prorok ptá“ „Což nás nestvořil jediný Bůh?“ hovoří jasně a bezpochyby o jednom jediném Bohu! Víc jich náboženství zbožného Žida Ježíše nemá a nikdy nemělo. Konečně, pro nás osobně je nesmírně udivující zjištění, že výraz Trojice, kterým naše učení pojmenovává svojí vlastní představu o židovském Bohu, Stvořiteli vší existence, v křesťanském Zákoně prostě neexistuje.

Náš zakladatel zřejmě neznal, nebo nepovažoval za hodný své pozornosti ani další příklad víry v jediného Boha, jímavý Esteřin příběh a její vroucí vyznání: „Pane můj, náš Králi! Ty jsi jediný.“ Snad neznal ani známého židovského autora jednoho z mimořádných mudroslovných biblických děl Ješuu ben Eleazara ben Síracha (řečený Sírachovec) z přelomu třetího a druhého století před občanským letopočtem. Ten byl velmi zbožným, moudrým a vysoce vzdělaným židovským učencm, jeruzalémským (i alexandrijským?) soudcem, uznávaného učitele a mimořádného sofera, který v jedné z nejdelších knih (51 kapitol!) hovoří také o Moudrosti, která například vyznává Boha ukázkově jednoduchým, prostým, a přesto zcela všeříkajícím způsobem, který nepotřebuje dalších slov: „Hospodin všemohoucí je jediný Bůh a kromě něho není spasitele“ (Sír 24, 24). Víra ve skutečného, jediného existujícího Boha a Spasitele je pro ben Síracha právě projevem Božího daru – Moudrosti.

Už jsme zmínili, že Pavlovo křesťanské náboženství je v nejzákladnějších teologických otázkách v podstatě přesně opačné od náboženství, které se s typickou židovskou zbožnou horlivostí, osobním příkladem a strhujícím způsobem ve veřejném prostoru několik posledních roků svého života praktikoval zbožný příslušník židovského národa Ježíš. Především; ve svém nepochybném, silném ovlivnění rozvinutým svým domácím, dobře známým řeckým polyteismem, a přesně v jeho duchu náš zakladatel tvrdí, že Bůh, který stvořil veškerou existenci, má syna a jmenuje se Ježíš (kterého Pavel posmrtně obdařil titulem Kristus) A to navzdory tomu, že právě tento Ježíš stejně jako celý židovský národ, ze kterého pocházel, naprosto nepochybně velmi důsledně vyznával právě Stvořitelovu jedinečnost na základě jednoznačných Božích vyhlášení na toto téma. Opravdový, jediný skutečně existující, a všemocný Stvořitel všeho, co existuje, je všemocný právě proto, že je jediným Bohem. To znamená, že pro okamžitou přeměnu jakékoli své vůle v jakýkoli skutek nepotřebuje žádného pomocníka, ani žádného tvora, kterého jako všechny ostatní na počátku světa také zcela sám stvořil. (Vždyť jaká by to byla Boží všemohoucnost, pokud by pro uskutečnění nějakého svého záměru potřeboval ať už jakéhokoli pomocníka?) Sám jen svojí vůlí stvořil svět, sám všechny další světy a jejich tvory v Jím stvořeném jediném vesmíru Veškerou existenci bez jakékoli pomoci jiné existence stvořil skutečný jediný a samotný Bůh, pozdější smluvní Bůh židovského národa, a nepochybný osobní, vlastní Bůh Ježíše. Na rozdíl od našeho zakladatele; Ježíš ani na jediný okamžik neměl jiného! Stvořitel světa není žádným živým tvorem, protože existuje vždy a nikdo Ho nikdy nestvořil a ke své věčné existenci a realizaci jakékoli své vůle nepotřebuje „výpomoc či spolupráci“ naprosto nikoho a ničeho! Opakujeme; skutečný Bůh je jedna jediná, pevná, celistvá a neměnná existence, která se nemůže žádným způsobem dělit se na žádné jiné bohy, protože Stvořitel světa je jeden jediný a žádní jiní bohové neexistují!!! V Božím superglobálním, celovesmírném projektu pro ně samozřejmě není připraveno žádné uplatnění, žádná pozice, jelikož Všemocný Stvořitel je skutečně všeho mocný. Bůh je plně samostatný a jeho trvalá všeexistence se neopírá o nějaké jiné, stejně jako nemá žádné jiné vazby na nic a nikoho. Nelze mu v žádném případě dávat lidské vlastnosti, které naopak On jediný dal svému výtvoru člověku. Jedinečný Bůh je cele jedinečným Bohem a jedinečným Bohem zůstane i tehdy, až existenci svého vesmíru jednou ukončí.

Tento vždy existující Bůh jakýmsi nepochopitelným, zázračným způsobem předal svému stvoření - lidem svůj návod, jak mají žít, a to formou svého Zákona, ale v žádném případě nedal tomuto člověku ještě jako bonus určitou část sebe samého, navíc právě ve formě svého výtvoru - člověka, do kterého přenesl svoji existenci. Jaký by byl smysl existence jediného a všemocného Boha, kdyby se měl třeba jen jednou v dějinách světa třeba jen na nějakou omezenou dobu rozdělovat na další části své existence, „stejně jediné a stejně všemocné bohy“, z nichž jeden má podobu viditelného, živého člověka, kterého kdysi sám stvořil, a druhý je stejně jako Bůh neviditelný? A kdyby jednu část sama sebe nechal tímto svým výtvorem - člověkem zbavit části své preexistence, a pak jí znovu kdesi v Jím stvořeném světě znovu v původním rozsahu své božskosti nabýt?

Tento Ježíšův Bůh, jak věříme, vytvořil nepředstavitelné a nekonečné množství dalších „světů“ a dalších „vesmírů“ s dalšími, délkou svého jsoucna omezenými existencemi na nich. A i Ježíšem vyznávaný jediný smluvní Bůh židovského národa jistě tyto vesmírná jsoucna od určité míry omezených schopností neučinil proto, aby se v každém takovém svém vlastním „světě a vesmíru“ dělil na další bohy stejné podstaty a stejného významu, a jednoho z nich nechával – byť možná jen dočasně, jak to měl udělat na Zemi – zbavovat své existence? A to jen proto, že nebyl spokojený se způsobem, jak tito Jeho tvorové prožívají dobu bytí, kterou jim přidělil?

Když všemocný a vševědoucí Bůh člověka utvářel, udělal to podle našeho názoru zcela logicky tak, aby jeho výtvor nebyl a nikdy nemohl být dokonalý, nesmrtelný neživý, ale stále existující, všemohoucí, a neviditelný jako je On sám, protože pak by bytí takového napůl boha a napůl člověka na světě ztratilo smysl, stejně jako by ztratil smysl Jeho svět plný takových polohříšných a polodokonalých, polosmrtelných a polopreexistujících poloexistencí. To se jistě týká i vše jiných Jeho světů, a jejich ne plně dokonalých existencí. Proto počínaje už od prvního svého člověka Adama s lidskou problematičností, neposlušností a nespolehlivostí samozřejmě jako vševědoucí Stvořitel počítal. Jaký smysl by mělo utvářet nevěrného, nespolehlivého, neposlušného, a hříšného člověka proto, aby za jeho neposlušnost trestal nejen jeho, ale dokonce i Sám Sebe, který je příkladný doklad existence nanejvýš dokonalého, nepřekonatelného a nedostižného preexistujícího Jsoucna? Tento Bůh nezbavil sám sebe sebetrýznivě s jakýmsi masochistickým uspokojením jedné své části nesmrtelnosti jen proto, aby jí svým stvořením – člověkem nechal (dovolil, nebo snad přikázal) sadisticky týrat, mučit, a nakonec zbavit existence. Toto není skutečný, jediný vždy existující, dobrý, tolerantní, milující a milosrdný Stvořitel světa a vesmírů, ve kterého věřil, a jakého horlivě vyznával a uctíval Ježíš, příkladně zbožný syn národa, kterému jako jedinému v dějinách světa dal skutečný Bůh svůj návod k životu jménem Tóra! Tento bůh není onen „Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův“ (Gn 28,13), Bůh Mojžíšův, není to Ten, který zachránil židovský národ z egyptského otroctví, aby s ním poté na Sinaji ratifikoval dvoustrannou Smlouvu, dal mu požehnání, Desatero a návod ke spokojenému, smysluplnému životu výměnou za hromadný celonárodní slib poslušnosti a věrnosti Jeho jedinému existujícímu Božskému majestátu. Není to Ježíšův Bůh, není to náš Stvořitel, není to Bůh.

Co z toho pro člověka, který věří v tohoto jediného Boha a věří tomu, čemu a komu na rozdíl od Pavla věřil Ježíš, může plynout? Ježíš, bezpochyby nábožensky velmi horlivý Žid právě svým příkladně zbožným životem a svojí celoživotně praktikující židovskou vírou v jediného Boha svého národa ještě za svého života jakékoli pozdější Pavlovo představy o tom, kým prý byl, a priori vylučuje. Ještě než tento náboženský aktivista a buditel, příbuzný a žák Jana Křtitele, rukama římských pohanů nesmírně krutým způsobem zemřel, tak svojí veřejně prezentovanou, tradiční židovskou vírou v jediného existujícího Boha, a svým příkladně zbožným životem odmítal možnost vykládat jeho existenci nějakým novým způsobem. O tom však náš zakladatel Pavel nevěděl, protože ho neznal a nic o něm, o jeho víře a o jeho životě nevěděl. Jestliže někdo nevěří v to samé, čemu věřil a koho vyznával Ježíš, tedy především v Boží sebepředstavení v prvním přikázání„ Já jsem Hospodin, tvůj Bůh “, a hned v druhém Jeho jednoznačný zákaz „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“, ale věří tomu, co Ježíš naopak po celý život v duchu Božího Zákona odmítal a zavrhoval (tedy Pavlův řecký polyteistický způsob vnímání bohů včetně jejich autonomních částí, osob), je to projev jeho svobodné, Stvořitelem dané vůle.

Žádný věřící člověk v optimální duševní kondici by neměl ani naznačovat, natož tvrdit, že by se Ježíš třeba jen na okamžik zpronevěřil víře svých dávných praotců, a že by za jediného vždy existujícího nesmrtelného Stvořitele, Boha židovského národa považoval někoho jiného. A nanejvýš důrazně odmítáme některá tvrzení že by tento horlivý buditel svého národa třeba jen na okamžik mohl považovat za Stvořitele světa, vysvoboditele svého národa z egyptského otroctví a autora Božího Desatera sám sebe. Taková už jen sama myšlenka by byla nejhorší možná, trestuhodná urážka Ježíše, jeho víry, učení, života, jeho náboženské praxe a zbožnosti, kterou bychom ho deklasovali na úroveň ubohého bezejmenného bezvěrce. Buď věříme v Ježíše jako skutečného, zbožného syna židovského národa, a ctím a uznávám jeho víru v jediného Boha, Otce všech Židů, nebo věříme v Pavlovo širokou imaginaci a ze svého snu vydedukovanou představu, ne kdo Ježíš byl, ale hlavně kým byl!

Svého vrstevníka, historického Izraelitu Ježíše ve svých listech dokonale, ale asi neúmyslně vytěsnil, protože až do jeho údajného spatření ve snu v době, kdy již Ježíš nežil, Pavel s největší pravděpodobností ani netušil, že existoval. Sám se nikdy ani jednou, a ani náznakem raději neodvažuje naznačit, že by tomu bylo jinak. Raději mlčí. A přesto právě na tomto jemu neznámém židovském člověku po svém probuzení v průběhu odpočinku na náročné cestě pouští, po letech důkladné přípravy kdesi v pohanské Arábii, a nepochybně ve spolupráci s nějakou místní nežidovskou autoritou, vybudoval svoji vlastní teologii o Ježíši.

Nepochybně  řízením našeho Boha se stalo, že se tito dva lidé nikdy nesetkali. Pokud by se to totiž někdy čistě hypoteticky vzato stalo, a v Izraeli neznámý bezvýznamný člověk nejistého vyznání i minulosti pocházející odkudsi z pohanské maloasijské oblasti by zbožnému náboženskému aktivistovi Ježíšovi přednesl svoje představy, kým prý že je a neví o tom, zřejmě by se Ježíš zachoval stejně, jako se měl údajně zachovat při své návštěvě Jeruzalémského Chrámu při spatření směnárníků a obchodníků...

M.Č.