Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Ty jediný Bože jsi tím, jenž byl před stvořením světa,

                                  a Ty jediný Bože jsi týž po jeho stvoření.

                                              Ty jediný Bože budeš i po jeho úplném konci.

                                                                                                                                             Sidur

                 Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra,

                                                        jenž jsi nás posvětil svými přikázáními,

                                                                   a nám nařídil zabývat se slovy Tóry.

                                                                                                                                                     Sidur

„Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘. (Gal 2, 16)

(vyjádření o Božím Zákonu odpadlíkem od Ježíšova židovského náboženství a zakladatelem křesťanství.)

„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým.“ (Mt 5, 17-19)

(vyjádření o Božím Zákonu Ježíšem v podání evangelisty |Matouše.)

„Kniha tohoto Zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě.(Joz 1, 8)

(vyjádření o Božímu Zákonu Mojžíšovým nástupcem, který po čtyřicetiletém putování dovedl židovský národ do Zaslíbené země.)

„Věčnou láskou jsi si zamiloval dům Izraele, Svůj lid. Tóře a přikázáním, zákonům a soudům jsi nás naučil. Proto, Hospodine, Bože náš, když uléháme a když vstáváme, rozmlouváme o Tvých zákonech a budeme se radovat ze slov Tvé Tóry a z Tvých příkazů na věky věků. Neboť Ty jsou naším životem a délkou našich dní a o nich budeme rozjímat dnem i nocí. Ať nás Tvá láska nikdy neopustí.“

(vyjádření o Božím Zákonu židovskými věřícími, společně recitovaném při večerní bohoslužbě )

                                 Na úvod jsme jako příklad názoru našeho zakladatele na nedotknutelný Zákon - Tóru (neboli Učení, Návod, Vodítko, Manuál pro život...) Stvořitele světa zopakovali jedno z jeho vyjádření v dopise skupině svých prvních příznivců do pohanské Galatie, kterou se mu tam podařilo založit při jeho druhé misijní cestě. Jeho list začíná autorovým tradičně velmi sebevědomým tvrzením, že svoji autoritu nemá od žádného člověka, nýbrž od samotného Boha : „ Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých.“ (Gal 1, 1) Zřejmě mu nesmírně záleželo na tom, aby právě v této známé baště maloasijského pohanství (které podle našeho názoru už někdy v minulosti aktivním zapojením osobně poznal a podle některých indicií možná i praktikoval, proto do této důvěrně známé oblasti směřuje nejvíc svých listů), získal nejvíc nových přívrženců. Zřejmě proto se o Božím Zákonu vyjadřuje naprosto nepřijatelným způsobem, který by prvé řadě za svého života naprosto rezolutně zavrhnul a odsoudil sám Ježíš, jako zbožný židovský vyznavač tohoto Božího učení. Tehdy už zase jako nežid, apostata Pavel svým novým spoluvěřícím do Galatie předkládá svoji vlastní, pro zbožné Židy však doslova smrtelně rouhavou verzi (za kterou by byl každý skutečný Žid odsouzen k ukamenování), a sice že Bohem daná Tóra je prý díky Ježíšovi už v podstatě překonaná, nebo snad dokonce už neplatná. Tímto způsobem se podle našeho názoru snažil předem eliminovat jejich případné dotazy, nebo možná dokonce i jejich případný zájem začít osobně hledat informaci, jaké tedy učení Ježíš sám praktikoval, jestliže Zákon Boha - podle Pavla tedy Zákon svého Otce - prý „překonal“. Pokud by totiž některý zvídavější člen jeho nového křesťanského společenství chtěl sám osobně víru tohoto Krista poznat a pochopit, mohlo by takové poznání existenčně ohrozit celé jeho dosavadní evangelizační úsilí mezi pohany. Ti by totiž mohli postupně s nabytými poznatky o Ježíšově praktickém židovství a jeho Zákonu začít často populistické výklady svého guru zpochybňovat, nebo dokonce odmítat. V takovém případě by mohlo reálně hrozit, že by se někteří z nedávných pohanů, nynějších novokřtěnců, raději zase vrátili ke svému tradičnímu polyteismu. Jiné by naopak mohl hlubší zájem o Žida Ježíše, a jeho Zákon vést k úsilí o ještě důkladnější poznání, čímž by logicky byla dosavadní jistá soudržnost Pavlovy mladé křesťanské obce v Galatii minimálně narušena. Musíme si uvědomit, že zvláště v počátcích jeho misijního úsilí tvořily nově vzniklé křesťanské „obce“ třeba jen jedna, nebo dvě rodiny v celé pohanské osadě, nebo městě. A je vcelku logické, i v tak malých nově založených komunitách docházelo už v prvním století k různé řevnivosti, rozbrojům a nejednoty, a dokonce i ke zpronevěře společných peněz, jak čteme v jeho listech.

Pavel ve svém listu Galatským v podstatě tvrdil, že kvůli překonanosti Božího učení jeho synem nemusejí mít žádné obavy ve smyslu, že přijmou-li jeho vlastní náboženství založené na existenci Ježíše, budou muset dodržovat stejný Zákon, který se všemi jeho povinnostmi a nařízeními zcela nepochybně Ježíš sám zachovával. Uklidňuje je tak, že Žid Ježíš, který Tóru sám důsledně zachovával, nyní už není Židem Ježíšem, nýbrž je nanebevzatý Božský Kristus. A díky tomuto jeho Božskému statusu je prý už Boží Zákon, překonaný a zastaralý.

Co na tom, že pro Ježíše a jeho národ existovala a stále existuje absolutní nedotknutelnost Tóry jako díla nejvyššího Stvořitele předaného Izraeli; díla, které nelze žádným člověkem na světě ani čárkou doplnit, a ani čárku z něho vyjmout. Boží Zákon nelze ničím překonat stejně, jako nelze překonat Jeho Tvůrce. Zákon Boha nikdy nelze považovat za starý a překonaný stejně jako nikdy nelze hovořit o starém a překonaném Stvořiteli světa, vesmíru a člověka. Zákon jediného existujícího Boha lze snad jedině ignorovat, ovšem v takovém případě už jdeme cestou modloslužebnictví a polyteismu.

Pokud většinu podstatných tvrzení našeho zakladatele shrneme, nemůžeme dojít k jinému výsledku, než že pokud je Ježíš Bůh (viz. Katechismus katolické církve), pak Ježíš, o kterém Pavel hovoří jako o Kristu, nejprve stvořil nebe a zemi. Později tento Bůh Kristus osvobodil židovský národ z egyptského otroctví a následně daroval židovskému národu své vlastní učení, Zákon, neboli Tóru. Ve velmi přísném, nesmlouvavém duchu svůj vyvolený národ nabádá k jeho dodržování. Uběhne řada století, a ten samý Bůh Ježíš Kristus se objeví na Zemi, kterou sám stvořil. Je vychovaný ve zbožné židovské rodině spolu s několika svými sourozenci v hluboké úctě k Božímu Zákonu. Úzkostlivě ho dodržuje, a ovlivněn svým zbožným bratrancem, asketou Janem, se vydává po Galileji veřejně hlásat nutnost restartu duchovního života svého národa před velmi intenzivně očekávaným Mesiášem, kterým má být člověk ze židovského národa. Ty, které Ježíšovo nabádání oslovuje, namístě polévá vodou jako symbolické smytí všech nečistot v duši kajícníka, který se chce náležitě na příchod Mesiáše připravit. Potulných náboženských aktivistů, jako byl Jan a posléze Ježíš, existovaly po celé zemi desítky, ne-li dokonce až stovky. Náš zakladatel, přestože byl přibližně stejně starý, jako Ježíš, však o ničem podobným neví vůbec, nebo se o takovou hromadnou náboženskou aktivitu nezajímá a překvapivě se do ní nezapojuje, aniž někdy vysvětlí důvod. Ježíšovo obrodné hnutí - pokud vůbec o něm někdy něco slyšel - ho nikdy a nijak neosloví, stejně jako sám kazatel, o kterého se žádným způsobem až do jeho ukřižování osobně nezajímal. Ovšem za pár roků poté má Pavel sen, ve kterému se mu prý zjevil do té doby neznámý Ježíš, a poznává v něm Boha, Stvořitele vší existence. Po uplynutí dalších roků začne o Ježíši ve svých dopisech psát jako o někom, kdo (bohužel neuvádí jakým způsobem…) nahradil, cit.: „otrocký“ Zákon, tedy Učení Boha, které podle Pavla člověka „zotročovalo“. Stále hovoříme výhradně jen o jediném existujícím Božím Zákonu, tedy Učení Skutečného Stvořitele světa, který nesmírně důsledně dodržoval a učil Ježíš jako dílo Otce svého židovského národa. O tom se zřejmě Pavel nedozvěděl vůbec, nebo pozdě, když už na svém učení o Ježíšovi nešlo nic měnit…

A pokud tedy Ježíš, který jako Bůh tento - podle Pavla - „otrocký“ Zákonný systém vytvořil, a potom - opět podle Pavla - ho zase jako překonaný něčím „nahradil“ (všimněme si, že Pavel vnímá Všemocného Boha Stvořitele vší existence jako toho, který vydává nedokonalé Zákony, které pak musí opravovat a nahrazovat!), je potřeba vytvořit Zákon vlastní, Zákon křesťanů, a účinně ho od Tóry odlišit názvem Nový Zákon. Zákon, který učil Ježíš, je označen jako Starý, myšleno zastaralý, překonaný, neaktuální a podobně, tedy všeobecně závazný právní předpis Boha určený každému člověku, který však podle Pavla ztratil aktuálnost, a proto ho prý (nikdy nespecifikovaným způsobem) „nahradil“ Ježíš. Jak známo, většinou je-li něco prezentované a vnímané jako „staré“, je to proto, že už existuje „nové“, které sice v některých ohledech může vycházet ze „starého“, ale nyní se užívá už jen „nové“, které je z mnoha hledisek lepší, aktuálnější, na základě nových poznatků více odpovídá skutečnosti, a podobně. A právě o to našim předkům ve víře nejvíce šlo. Snažit se vzbudit zdání, že Ježíšova osobní víra v Boha židovského národa je passé, a nyní už jde jen o víru v Ježíše jako Boha.

Zopakujme si: Pavlovo učení o Božím Zákoně je v kostce takové, že Žid Ježíš jako Bůh a Stvořitel světa nejdřív Zákon vytvořil a pak jako Bůh Ježíš na Zemi sám svůj vlastní Zákon vytvořený pro Židy vyznával, ctil a především velmi důsledně dodržoval. Následně podle Pavla ten samý Bůh Ježíš svojí vlastní, a zřejmě tedy už zastaralou, překonanou a neaktuální Tóru údajně nahradil, přestože ve skutečnosti nikdy nic z duchovní oblasti nenahrazoval a nenahradil. A už vůbec ne věčný Zákon, dílo svého Boha. To je naprosto nemyslitelné!

O svém vlastním životě z doby před svým odpadnutím od Ježíšova náboženství na první pohled překvapivě neuvádí téměř nic. Možná je to i proto, že podle mnoha tvrzení byl prý původně pohan, aktivně praktikující polyteismus, poté prý z citových důvodů konvertoval k judaismu, a po svém pokoření a hlubokém zklamání z odmítnutí své vyvolené následně odpadl i od něho. Z jeho nově přijatého židovství mu prý zbylo jen znamení na těle v podobě obřízky a hořké vzpomínky na jeho nevyplněné naděje na získání vysněné židovské dívky. Až do smrti zřejmě ze svého zklamání zůstal už svobodný a bezdětný, což zvláště v tehdejší době bylo značně neobvyklé. Zřejmě také i kvůli tomuto prožitku prý o svém soukromém životě sám raději mlčí. Podle některých pramenů právě tehdy, tedy v době kdy byl odmítnutý židovskou dívkou poté, co ho údajně blíže poznala, prý u něho zahořela nejen jeho náhlá nenávist ke všemu židovskému, jakoby Židovský národ za odmítnutí mohl, ale měl se zároveň stát skutečným misogynem a šovinistou. Pavel měl mít o své budoucí manželce představy - kromě jiných kritérií - především ve smyslu její naprosté podřízenosti a poslušnosti, a to doslova ve všem. Jako silně podpůrné a argumenty k tomu dokonce využíval vyjádření ve smyslu že se to tak sluší, že je to tak psané v Písmu, nebo že tak se mají chovat ty, které věří v Krista, a podobně, přestože to tak ve skutečnosti samozřejmě nebylo. Tomu by odpovídala některá jeho vyjádření o ženách a k ženám v jeho listech. Jakoby v nich na adresátech chtěl aby na svých manželkách vyžadovali vše, co se jemu nikdy v životě uskutečnit nepodařilo:

„Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na ty, kdo patří Pánu.“ (Kol 3, 18)

„Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. (!!!) Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.“ (1. Tim 2, 11-12)

„Pokud jde o to, co jste psali: Je pro muže lépe, když žije bez ženy.“ (1. Kor 7, 1)

„Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům.“ (Ef 5, 24)

„Mladší ženy nezapisuj mezi vdovy. Neboť jakmile je smyslnost odvrátí od Krista, chtějí se opět vdávat.“ (1 Tim 5, 11)

„Patří k nim ti, kdo vnikají do rodin, aby nalákali lehkověrné ženy plné hříchů, ovládané rozličnými touhami, které by se pořád chtěly učit, a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy.“ (2 Tim 3, 6-7)

Všimněme si: Když Pavel potřebuje něco prosadit, zdůraznit, a podobně, je mu v podstatě úplně jedno odkud, a z jakého prostředí svoji argumentaci čerpá. V následující větě ve svém šovinistickém tónu pokračuje, a na jeho podporu najednou přidává podle něho pádný argument, a to že „to říká i Zákon“. To je ale vrchol pokrytectví, protože když se mu to hodí, je mu autorita Božího Zákona náhle velmi vhodná, přestože není schopný ukázat na konkrétní místo v Tóře, na které se odvolává:

„Ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon.“ (1Kor 14, 34)

Jindy, když se mu jediný existující Zákon Stvořitele světa k žádné argumentaci nehodí, tak se o něm, přestože ho velmi ctil a dodržoval Žid Ježíš, jeho rodina i učedníci, vyjadřuje velmi rouhavě a vůči Jeho Autorovi nesmírně troufale:

„...jak chtěli ti, kteří předstírali, že jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona.“ (Gal 2, 4)

O Pavlově vztahu k Zákonu, Božímu učení, které řídilo Ježíšův život, jsme už napsali dost poznatků k tomu, aby si každý z nás mohl své vlastní stanovisko vytvořit sám. Přestože na Tóru jsou přímým obrazem a důsledkem jeho povahy, tedy nejednotné, nestálé, stále se měnící, to znamená, že jednou Boží Zákon jakoby stoprocentně ctí a uznává jeho majestátnost, a už dva verše poté se o stejném Zákonu stejného autora nebojí vyjádřit smrtelně rouhavým způsobem. V cestě za svým cílem vybudovat ryze nežidovské náboženství (akcelerovalo snad tuto jeho ideu uvedené zklamání z údajného odmítnutí jeho přízně právě židovskou dívkou?) neměl žádný problém chovat se způsobem, který nazýváme: Kam vítr, tam plášť, chameleónství, a nebo jak on sám o sobě v listu do Korintu s  nepochopitelným uspokojením a hrdostí píše: Byl jsem Židem, byl jsem pod zákonem, byl jsem bez zákona… Žádný rozumný člověk podobných vlastností, zvlášť jestliže si je jich sám vědom, se jimi samozřejmě nijak nechlubí, protože okolí k takovému bezcharakternímu, bezpáteřnímu člověku nemůže mít důvěru, a často jím hluboce  pohrdá. To se ale zřejmě netýká našeho zakladatele, který se naopak takovým jednáním naopak s dětskou prostotou ještě veřejně chlubí, jakoby se všem moralistům ze srdce vysmíval:

„Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. “ (1 Kor 9, 20-21)

Jaká škoda, že se Pavel začal o Ježíše zajímat až roky po jeho ukřižování, a ne v době, kdy veřejně a zcela svobodně putoval po celé Galileji, kázal, uzdravoval, křtil v Jordánu, a byl k dispozici každému člověku, který ho oslovil. Kdoví, jak by dopadlo jejich setkání, kdyby jeden druhého alespoň trochu poznal. A především, kdyby Pavel měl možnost poznat a pochopit Ježíšovu osobní víru. Oslovil by ho i po tomto setkání Ježíš, aby se stal jeho dalším, skutečným apoštolem? A měl by Pavel o Ježíšovu hypotetickou nabídku vůbec zájem? Trvalo by jejich setkání alespoň do západu slunce? Stal by se i po tomto něm a po zřejmě oboustranném zklamání a rozčarování později po Ježíšově tragické smrti zakladatelem našeho nežidovského, křesťanského náboženství, a teprve tam se sám sebe za Ježíšova apoštola považovat a vyhlašovat? Za apoštola, kterému ve snu podle jeho vlastních slov prý bylo svěřeno zvěstovat evangelium pohanům? A přestože se o tom přímo nezmiňuje, kterému zřejmě v tom samém snu musela být zjeveným Židem Ježíšem představena a výhradně jemu svěřena k dalšímu šíření pohanům zcela nová, po teologické stránce zcela revoluční, a především nežidovská víra? Nová nežidovská víra pocházející prý od příkladně zbožného Žida Ježíše, prostého galilejského dělníka, syna stejně zbožných židovských rodičů vychovávaného spolu se svými sourozenci ve víře v jediného vždy existujícího Boha Stvořitele světa, Otce každého jednotlivého příslušníka židovského národa, a původce Tóry, vodítka pro život každého zbožného Žida...

Věříme, že je snad zbytečné podotýkat, že uvedené spojení Otce každého jednotlivého příslušníka židovského národa pochopitelně v žádném případě neznamená, že každý Žid nebo Židovka, kteří se denně modlí ke svému Bohu slovy Otče, můj Otče, a podobně, se považují za faktické Boží syny a dcery. Tedy že všichni Židé jsou bohové a bohyně, které počal Stvořitel světa, případně jeho určitá část. To by nikdy žádného zbožného Žida pochopitelně nikdy nemohlo ani napadnout. Jejich zbožnost, víra a bázeň před svým Bohem by jim to nikdy nedovolily... 

M.Č.