Výběr z některých vlastních úvah a zamyšlení I.
Učiň, ať celý tvůj národ a každý kmen to pozná a zví,
že ty jsi Bůh, Bůh veškeré moci a síly, a že není jiného,
kdo by byl štítem izraelskému pokolení, kromě Tebe.
(Júd 9, 14)
V Boha, jehož slovo chválím, v Hospodina, jehož slovo chválím,
v Boha doufám, nebojím se, co mi může udělat člověk?
(Ž 56, 11-12)
Původní velmi rané Pavlovo křesťanství v sobě po jisté krátké období neslo určité znaky náboženství, které vyznával Ježíš, jeho rodina, učedníci a jeho přátelé, a které bylo jediným existujícím a smluvně ratifikovaným náboženstvím židovského národa se Stvořitelem světa a vesmíru. Netrvalo však dlouho, a nové náboženství se začalo díky úsilí svého zakladatele Ježíšově praktické víře stále více vymezovat. Tento krok byl v podstatě nutností, protože v opačném případě by byla Pavlova idea původně vzešlá výhradně z jeho snu a následná horečná práce na stavbě dalšího náboženství v zemi Izrael (ארץ ישראל Eretz Jisrael) , kde už přibližně sedmnáct století existovalo jediné židovské náboženství, naprosto nerozumným skutkem, který by v zemi Izrael neměl sebemenší úspěch na přijetí. Na vznik nového nežidovského náboženství v židovském prostředí a především s prezentací Žida Ježíše jako údajného syna smluvního Boha izraelského národa a dokonce jako Boha Stvořitele vší existence tak, jak ho ve svém snu měl vidět Pavel, pohlížel Ježíšův národ pouze jako další sektu, bludné učení nevěrohodného zakladatele bez jasné minulosti.
Za takové situace Pavel a snad ještě jeho několik přátel museli pochopit marnost a dětinskou naivitu svého úsilí, samozřejmě předem odsouzeného k nezdaru, pokud si opravdu představovali, že zbožný židovský národ přesvědčí, aby se zřekli svého náboženství zřekli a nahradili ho novým „pavlonáboženstvím“ (viz nesmírně zlovolný výmysl naší rané církve z konce 1. století kterou nazvala jako substituční teologie, také jako teologie náhrady, měl velmi silný vliv na vzrůstající křesťanský, od druhého tisíciletí už systematický likvidační antisemitismus proti Ježíšovu národu, neodstranitelnou skvrnu na dějinách naší církve), a přijali jako fakt, že jeden člověk z jejich národa je Bohem a Stvořitelem světa a vesmíru. Nutno podotknout, že zbožného Žida Ježíše by samozřejmě nikdy nic takového ani nenapadlo, ani si nic takového nemyslel a nikdy neměl s naším křesťanstvím osobně naprosto nic společného. Pavel začal na vzniku nového náboženství postaveného na představě Ježíše jako všemocného nesmrtelného Boha pracovat až dlouhá léta po Ježíšově smrti. Pokud by ho čistě teoreticky napadlo na této své vizi začít pracovat ještě za Ježíšova života a ten se to nějakým způsobem dozvěděl, byl by Pavlův osud v židovském národě nadobro zpečetěný, a on sám si toho byl naštěstí velmi dobře vědom.
Proto svojí představu, že založí nové nežidovské náboženství, a do jeho čela postaví zbožného Žida a prohlásí ho za Boha, Syna Stvořitele, mohl začít realizovat až po jeho smrti. Nakonec však jen velmi nerad a s pocitem marnosti tohoto svého úsilí vymyslel náhradní řešení a své nové nežidovské náboženství začal pomocí svých evangelizačních cest nabízet ve vzdáleném helénském pohanském prostředí, které dobře znal, protože odsud pocházel. Jeho práce postupně přinášela určité, třebaže ještě skromné úspěchy, protože jeho vlastní teologie byla v základech jednoduchá. Přestaňte věřit a sloužit svým hrozným pomstychtivým bohům, zlým polobohyním, bájným zvířatům, nejrůznějším zrůdám a mocným příšerám, obrům, a jejich pololidských variant a zbavte se strachu z nich, i tíživé nejistoty z toho, co vás čeká po smrti. Nabízím vám věčný posmrtný život v nebi, kde budete žít v nekonečné radosti a jásání ze svého štěstí. Potřebujete k tomu jedno jediné. Uvěřte a přijměte za svého toho, kdo vás po vaší smrti do tohoto ráje s radostí uvede. Přibližně tímto a dalšími podobnými lákavými způsoby, kdy náš zakladatel na pohanech nepovažoval život podle jejich skutků, tedy jak se chovali a jak žili, a snad ani jak se dál budou chovat, ale chtěl od nich jen a pouze víru v toho, kterého jim prezentoval jako záruku nekonečného posmrtného života.
Pavlovy informace o tomto člověku, kterého na rozdíl od židovských soukmenovců vnímal a pohanům prezentoval jako boha, v žádném případě nebyly historické, protože osobně Ježíše překvapivě neznal a ani ho nikdy neviděl. Jsou založeny výhradně na jeho představě, kterou měl údajně získat v jednom ze svých snů, a na hlásání zvěsti o smrti, a především o vzkříšení tohoto prostého, ale jemu naprosto neznámého zbožného příslušníka židovského národa, kterého od určitého okamžiku on sám vnímal jako syna Stvořitele světa a vesmíru. A to bez jakékoli osobní zkušenosti s ním a bez znalostí alespoň těch nejzákladnějších relevantních vědomostí o osobní víře a životě tohoto člověka. V řeckém pohanském světě plném nejrůznějších bájí, pověstí, kultů, obětí, oslav a orgií se v místech své evangelizace sám prezentoval jako vzor, jak se má Ježíš, který zájemce přivede ke svému nebeskému otci, následovat. Skutečná postava a existence tohoto židovského náboženského buditele se působením našeho zakladatele postupně vytrácela, a na jeho místo nastupuje v duchu Pavlových vlastních snových představ jiná, všemocná preexistující boží existence, kterého ale jako člověka přesto Římané života nesmírně krutým, ale běžným a osvědčeným způsobem zbavili. Nesmrtelný, neviditelný, neživý a vždy existující Stvořitel světa, a vesmíru, jak vnímáme Ježíše, zemřel stejně jako desetitisíce jiných Římany ukřižovaných Židů. Jak všichni víme, navzdory tomu, že náš zakladatel Ježíše nebo jeho rodinu, ani učedníky, ani nikoho z jeho blízkých neznal, nikdy se s nimi nesetkal, nikdy se za Ježíšem nevydal, aby slyšel jeho veřejné promluvy, nebo kupříkladu aby se dal od něho alespoň na znamení pokání pokřtít, přesto z něho vytvořil ústřední postavu svého náboženství jako Spasitele Krista. A to jen na základě svého údajně jednoho jediného snu, ve kterém měl stejně údajně spatřit člověka, ve kterém prý poznal Ježíše, kterého ale nikdy v životě neviděl. Dodejme, že kdyby o Ježíše a jeho učení za jeho života stál, kdyby se s ním chtěl osobně setkat, kdyby se chtěl k němu na chvíli přidat a následovat ho, nebo jen kdyby se chtěl anonymně seznámit s jeho učením a názory, měl k tomu velmi mnoho možností. Přesto nic z toho nikdy neudělal, protože ho tento obřezaný Žid naprosto nezajímal, a nestál mu ani za sebemenší projevení zájmu o něho samého, nebo alespoň o jeho učení. Uplynulo pár let, a stačil jeden jediný přeludový sen kdesi na rozpálené poušti v průběhu naprosto vyčerpávajícího putování, a právě tohoto zbožného galilejského řemeslníka Ježíše začal jako první člověk prezentovat jako božího syna…
Budoucím generacím svých křesťanů z uvedených důvodů bohužel nemohl předat jakoukoli jeho autentickou citaci, odkaz, poučku, nebo učení, takže cokoli o neznámém Ježíši napsal, logicky musí pocházet a také pochází výhradně od něho samého. Tak se například stalo, že vůbec první vylíčení Poslední večeře Páně na světě, a Ježíšova slova, kterými večeři s učedníky provází, opět nepochází od nikoho jiného, než od našeho zakladatele Pavla (!). Ne apoštolové jako přímí účastníci večeře, ani nikdo jiný, ale Pavel jako první člověk na světě pronáší slova jemu neznámého Ježíše z večeřadla, kde samozřejmě nikdy nebyl. Jak je to možné?
Pavel nám to vysvětluje pouhými čtyřmi slovy, a to považuje za zcela dostatečné: „Já jsem přijal od Pána“. Kdo by si v takovém případě dovolil říci, že je to právě u něho vyloučené, že blafuje, že si jen vymýšlí? Myslí tím, že ve zmiňovaném snu, ve kterém se prý mělo zdát o Židovi Ježíšovi jako o Bohovi, výhradně jemu, tehdy ještě zcela bezvýznamnému Pavlovi (tedy ne Ježíšovým učedníkům, ani ne jeho bratrům, ne jeho rodině, ne svým přátelům, atd) tento Ježíš prý referoval, jakým způsobem probíhala jeho poslední večeře v předvečer jeho smrti: "Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: Toto je mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ (1. Kor 11, 23-25) Bohužel neexistuje jedna jediná záruka, jeden jediný důkaz, že slova, která náš zakladatel měl prý slyšet ve svém hlubokém snění, existovala i v jiném prostoru, než v jeho mysli. Protože těmito tendenčními slovy by zbožný Žid Ježíš, pokud by je opravdu vyslovil, což je naprosto a stoprocentně vyloučené, by zásadně popřel hodnotu Božího učení a Smlouvy se svým židovským národem. Popřel by svoji osobní, nadstandardně pevnou a nezlomnou víru, což ale pochopitelně nikdy ani na okamžik ve svém životě neudělal. Neurážejme a nedehonestujme tedy Ježíše tím, že bychom si třeba jen na jediný okamžik mohli myslet, že někdy ve své židovské víře snad - Bože chraň - tímto způsobem třeba jen na chvíli zakolísal a zpronevěřil se tak svému Bohu svého židovského národa a Stvořiteli všeho, co je.
„Také nebudete jíst žádnou krev, ať se usadíte kdekoli, ani krev ptactva ani dobytčat. Kdokoli by jedl jakoukoli krev, bude vyobcován ze svého lidu.“ (3.Moj 7, 26-27) Troufne si někdo z nás říci, že Ježíš tento jednoznačný Boží zákaz veřejně hrubě porušoval a přítomné nabádal k tomu samému? Že Bůh Stvořitel světa a ochránce židovského národa nechal z něho Ježíše za porušení tohoto zákazu navěky vyobcovat?
Musíme se tedy tak jako tolikrát v Pavlových listech, spolehnout většinou jen a jen na jeho slova, které vytváří také jeho křesťanství. Jiné novozákonní zmínky o Ježíšově večeři pocházejí až z doby desetiletí po Pavlově 1. Listu své komunitě v Korintu. Například nejmladší záznam o poslední Ježíšově večeři nalezneme v nadzemsky laděném Evangeliu podle Jana, které jeho neznámý autor napsal více než padesát roků po Pavlovi. Pro mnohé naše věřící může být snad až šokující poznatek, že autor tohoto z mnoha ohledů mimořádného evangelia se o Ježíšových slovech ustanovujících nový a naprosto převratný eucharistický obřad, ani jediným náznakem (sic!) nezmiňuje, a pro církev a její učení naprosto elementární Pavlova slova uvedená v Prvním listu do Korintu raději zcela ignoruje. To znamená, že autor bezesporu velmi mimořádného čtvrtého evangelia „podle Jana“ byl ve znalostech židovské víry a Božího Zákona daleko erudovanější, než náš zakladatel. Údajná eucharistická slova zmíněná zcela prvně Pavle zřejmě rovnou odmítl jako autorovu fikci, protože věděl, že Ježíš sám a celý jeho židovský národ měl a dosud má požívání krve přímo jejich Bohem Smlouvy velmi přísně zakázané. O absurdnosti už jen samotné představy požívání lidského masa (těla) jiným člověkem snad není potřeba se zmiňovat vůbec. Považujeme za možné a dokonce i pravděpodobné, že sice nám neznámý, ale v teologické oblasti zřejmě dostatečně vzdělaný pisatel tohoto evangelia odmítl do svého díla zařadit cokoli, co by se mohlo týkat Ježíšových slov ve večeřadle proto, protože možná nepovažoval Pavlův údajný snový příběh a hlas v něm za dostatečnou kvalifikaci a oprávněnost k tomu, aby se údajná slova eucharistické oběti z tohoto soukromého slyšení ve snu jednotlivce staly základem bohoslužby nového křesťanství v prvním století.
Pro tuto eventualitu hovoří mimo jiné i zdroj, který nemá žádnou návaznost na Pavlův vlastní výklad události poslední večeře ve večeřadle. Jde o původní, naprosto důvěryhodné a neovlivněné starokřesťanské řecky psané dílo z prvního století nazvané Učení Pána hlásané národům dvanácti apoštoly, jinak známé jako Didaché, příručka pro katechumeny, které má šestnáct kapitol. Devátá kapitola se týká právě eucharistie a pro mnohé z nás jistě bude výzvou k důkladnému zamyšlení. Učí, jak požehnání vína a chleba během křesťanské bohoslužby slovo od slova vypadá. Vzhledem k tématu nabízíme pro nás nejdůležitější část:
IX. kapitola
„Co se týče Eucharistie (večeře Páně) děkujte takto:
Nad kalichem: Děkujeme ti, Otče náš, za svatou vinnou révu tvého syna Davida, již jsi nám dal poznat skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž věčná sláva.
Při lámání: Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě věčná sláva.“
Stejně jako u „Janova evangelia“ i v tomto případě nenalezneme o údajných Ježíšových slovech: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“, nebo „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví“ z Pavlovy snové literárně-teologické dílny (1.Kor 11, 23-25) ani jedinou zmínku !!!
Co jediného z toho může plynout? Kdo má uši k slyšení, slyš!
Přesto však to, co bylo v Ježíšově židovské domovině naprosto nemožné a předem odsouzené k fiasku, a tím myslíme kupříkladu Pavlův výklad vlastního snu, že Ježíš je Bůh sedící po Otcově Božské pravici, což ze své podstaty znamená, že je vždy existující, neviditelný a nesmrtelný tvůrce celého vesmíru a světa, ve velmi rozsáhlé maloasijské oblasti zakořeněného řeckého pohanství s desítkami bohů, posvátných zvířat, různých zrůd a podobně, a s jejich nejrůznějšími vzájemně kříženými variantami, bylo možné hlásat v podstatě cokoli. Jestliže se tedy hlavně k prostým pohanům postupně dostávala zvěst o tom, že z neznámé daleké země k nim přišel posel, aby jim představil nového, dobrého boha který nikdy nikoho nezavrhne, a naopak všechny zájemce po jejich smrti umístí k sobě na nebesa jako věčnou odměnu jen za to, že v něho uvěřili, a nic víc nepožaduje, šlo o velmi lákavou nabídku bez nutnosti přinášet oběti i strachu se svých bohů často nesmírně bizarního vzhledu i chování. Věř a přijdeš do nebe. Ve většině případů šlo navíc o nebe, kde podle místních bájí sídlili právě bohové, z nichž se mnohým museli pohané klanět, přinášet nejrůznější oběti, pořádat pro ně veřejné oslavy a podobně. A v takové situaci jim Pavel nabízí víru v božího syna, který obývá nejvyšší možné sféry a vítá u sebe každého, kdo za svého života takovou víru přijal. Už dávno oddělil život skutečného historického Ježíše od dějin, protože ten v jeho pojetí nemá žádný význam. Pro něho mají skutečný význam pro spásu maximálně závěrečné chvíle Ježíšova života před jeho ukřižováním a pak především jeho zmrtvýchvstání, vítězství nad věčnou smrtí a tím vykoupení celého lidstva.
V této souvislosti ještě připomínáme, že například v Lukášově knize Skutků podobně jako v listu Ježíšova bratra Jakuba žádnou zmínku nebo alespoň náznak na údajné božství Žida Ježíše nenalezneme. Stejně tak tam neexistuje cokoli, co by mohlo připomínat Pavlovo vnímání Krista jako Syna Boha Stvořitele. Pokud bychom chtěli poukázat alespoň na jeho pozdrav z úvodu Jakubova listu; „Jakub, služebník Boží a Pána Ježíše Krista.“, všimněme si jasného oddělení titulu „služebník Boží“ a „Služebník Pána Ježíše Krista“ Tento v pořadí druhý titul byl v Ježíšově době běžným výrazem úcty, v našem případě k adresátovi, ovšem bez dalšího skrytého významu. Příkladně zbožného Jakuba, se kterým Ježíš od malička vyrůstal v jedné venkovské židovské rodině v Galilei, by nikdy ani na okamžik nenapadlo svého bratra považovat za Boha židovského národa, kterému dal své učení, uzavřel s ním na Sinaji skrze Mojžíše věčnou Smlouvu a který stvořil svět, vesmír a vše, co k nim patří. To samé pochopitelně platí pro jeho matku, jeho sourozence a další příbuzné. Taková třeba jen myšlenka v celé historii židovského národa nikdy neexistovala, nepočítáme-li projevy v tom smyslu různých duševně nemocných, psychicky labilních postav falešných proroků a mesiášů…
Právě stále důraznější křesťanské oddělování se od Ježíšova židovství směrem k Pavlovu pohanskému helénství sebou přinesl stále větší důraz na jeho vlastní snovou vizi, kdy je Ježíš zbožštěný. Jedině v Pavlově důvěrně známém bájném pohanském polyteistickém prostředí Malé Asie, odkud pocházel, a v bezpečné vzdálenosti od izraelského národa a Ježíšova židovského ryze monoteistického náboženství, se jeho vlastní učení mělo šanci uchytit, a to i například s údajnými eucharistickými slovy Ježíše z jeho snového prožitku, o kterých také, jak už bylo zmíněno, říká: „Já jsem přijal od Pána.“
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
