Výběr z některých vlastních úvah a zamyšlení II.
Ty jsi svatý a Tvé jméno je svaté a svatí Tě každý den velebí, sela.
Kdo je jako Ty mezi bohy, Hospodine?
(Sidur)
V evangeliích, které nazýváme jako synoptická, tedy ve smyslu vzájemně si podobná, příbuzná, obdobná, z jednoho zdroje, atd., a která postupně vznikala přibližně čtyřicet (Marek) až šedesát a více roků (Lukáš) po Ježíšově ukřižování římskými pohany, nacházíme tohoto příslušníka židovského národa nejprve především jako proroka. Ovšem už poměrně brzy poté se v mimožidovském církevním prostoru k tomuto prorockému atributu začíná postupně přidávat další, a daleko podstatnější vlastnost, kterou se stává Ježíš už pojatý christologicky. Rozmach této koncepce mezi křesťany byl přímo úměrný rozvoji učení církve ruku v ruce s velmi intenzivním tlakem na její nové členy nejen na přijetí, ale především na jejich osobní zapojení k veřejné propagaci víry o Ježíšově (nyní už téměř výhradně „Kristově“) vzkříšení nebo zmrtvýchvstání. Popis údajného Ježíšova zmrtvýchvstání v žádném křesťanském dobovém spisu, dokonce ani v jeho Zákonu naprosto očekávaně neexistuje. Jde o opět o Pavlův další pokus z celé řady jiných, desetiletí po Ježíšově smrti dodatečně, a velmi vytrvale mu mnoha nejrůznějšími způsoby přidávat auru nadpřirozenosti.
Koncem prvního století, a především pak v průběhu druhého, se z tohoto židovského náboženského buditele stává v ryze nežidovském pavlokřesťanském prostředí nanebevzatý pomazaný Kristus a Pán, a dokonce rovnou i hlava „nové Boží církve“. Nový atribut ukřižovaného a zázračně na nebe vyvýšeného Žida Ježíše však díky silnému působení církve nezůstal posledním, takže postupem doby se v souvislosti se silnou „sebevelebící“ aktivitou církve v tomto směru začaly objevovat jeho nové a nové přívlastky typu: „Kristova Boží církev“, „Ježíš Kristus Syn Boží, zakladatel křesťanství“, nebo „Svatá Kristova církev“, a desítky jim podobných.
Neznámý autor třetího evangelia, které církev nazvala jako Evangelium podle Lukáše, byl zřejmě velmi zdatný romanopisec obdařen značně širokou obrazotvorností, a byl autorem většiny obsahem mnoha vznosných rozsáhlých řečí v jeho dalším díle, které dostalo název Skutky apoštolské. Tato kniha ze začátku druhého století byla při utváření a pozdější kanonizaci církví zařazena hned jako páté novozákonní dílo pro svůj velmi významný podíl na propagaci a rozvoji jak zmíněné nově vytvořené christologie, tak i na heroizaci díla a osoby našeho zakladatele Pavla, a to především v celé druhé polovině tohoto románově pojatého díla s převládajícím vlastním oslavným přínosem obsahu od jeho autora.
V následujícím období se díky jeho autorovi z příkladně zbožného Žida Ježíše, a podle církevního vnímání také údajného proroka se zpětnou platností stává Bohem vyvýšený Kristus a Pán na základě prosté a jednoduché dedukce: Pokud pohřbený Ježíš třetího dne po svém ukřižování ve svém provizorním hrobě ve skále nebyl, pro židovské svědky celé události bylo vysvětlení poměrně jednoduché: Ježíše z hrobu ještě za úsvitu odnesli jeho učedníci, nebo známí, možná i ve spolupráci s jeho rodinou, aby ho umístili do nějakého definitivního místa. Připomínáme, že ze židovských pramenů neexistuje jediný přímý autentický záznam o jeho rodině, dětství, o jeho veřejné náboženské aktivitě v dospělosti, nebo o okolnostech jeho zatčení, odsouzení a smrti. Z pohledu náboženských autorit židovského národa Ježíš nevynikal ničím natolik mimořádným, aby byl jeho život i tragická smrt zaznamenávány, a to ani průběžně, ani alespoň nějakým unikátním zpětným vylíčením po jeho smrti nějakým židovským autorem, například členem jeho rodiny. Nebýt jediného původce naší víry a náboženství Pavla, který na Ježíšově existenci za převažující fikce vystavěl počátky křesťanství, Ježíšova existence by se v jeho domovském židovském prostředí velmi rychle přetvořila jen do vzpomínek rodinných příslušníků a jejich nejbližších a brzy upadla v zapomenutí.
V některých dřívějších zamyšleních nad počátky našeho křesťanství jsme si řekli, že původně šlo jen o další pokus z několika předcházejících, v rámci židovského národa pokusit se především u některých významnějších náboženských skupin vyvolat potřebnou náboženskou obrodu. Ta spočívala především v pokání, odvrácecení ze špatné cesty, a v návratu zpět k původnímu náboženství otců ve světle učení o posledních věcech Božího světa a Jeho nejvyššího výtvoru na něm – člověka. S tím samozřejmě také nedílně souvisela snaha mnoha moudrých osobností náboženského života v izraelské zemi o znovunabytí odpovídajícího vztahu, a k plnému ztotožnění se s Božím učením a návodem k požehanému životu zvanému Tóra. A to v takové výši, a především na takové úrovni, jakou si tento naprosto unikátní Boží dar člověku v dějinách světa nesporně zasluhuje.
Zbožný náboženský buditel a aktivista Ježíš v žádném případě neměl v úmyslu zakládat ( a také nezaložil!) nějaké náboženství, nebo sektu; natolik byla jeho židovská víra samozřejmě pevná a naprosto nezlomná. Jeho veřejná obrodná náboženská aktivita trvala jak víme, jen jeden rok, a vyvrcholila a tragicky skončila v Jeruzalémě na svátek Pesach, což je téměř nejstarší židovský náboženský svátek. Ten trvá v podstatě týden, a připomíná vysvobození Ježíšova židovského národa z Egyptského otroctví, a spolu se svátky Šavuot a Sukot patří ke třem nejvýznamnějším každoročním poutním svátkům v Izraeli. V Ježíšově době byla účast každého dospělého věřícího Žida na všech třech svátcích povinností předepsanou v Tóře, kterou každoročně samozřejmě plnil i on, a to nejprve se svými rodiči, sourozenci a dalšími poutníky z Galileje, později v dospělosti se svátků zúčastňoval už sám se svými přáteli. Svátek Pesach ve Svaté zemi trvá celkem sedm dní mezi 15. a 21. nisanem, což je jarní měsíc židovského kalendáře a zúčastňují se ho miliony Židů po celém světě. Ježíš zemřel 14. nisanu odpoledne (čtvrtek 4. dubna roku 30), a druhý den začal samotný Pesach.
Víme, že ani jeden z evangelistů nebyl Ježíšův učedník, stejně jako že neexistuje jediné autentické svědectví o jeho veřejné náboženské aktivitě v době, kdy byl celým židovským národem očekávaný příchod Mesiáše. Ježíšova veřejná nábožensky obrodná činnost rozhodně nebyla unikátním dílem výjimečného aktivisty, který by v židovském národě vzbuzoval mimořádný ohlas, pozornost a davové nadšení. Sám Ježíš se ke své veřejné činnosti původně nechal inspirovat především aktivitou svého hluboce zbožného asketického příbuzného; bratrance Jana zvaného Křtitel. Tento poustevník nazirita vedle veřejných kázání a volání k pokání především v okolí Jordánu, ale i jinde symbolicky omýval vodou prohřešky a provinění příchozích kajícníků, kteří se před příchodem svého Mesiáše rozhodli k pokání a důsledné změně svého náboženského života.
Jan byl ve skutečnosti Ježíšův rabbi, učitel, a Ježíš jeho pozorným učedníkem a později pokračovatelem, a byl to on, kdo se připojil ke hnutí svého učitele, ne naopak. Předtím se ale ještě dal Ježíš na znamení pokání, odpuštění hříchů a jako výraz odhodlání ke změně dosavadního života, dal od svého učitele pokřtít. Nesmíme si však představovat, že tehdejší křtící formule byla podobná té dnešní. Jan provázel svůj skromný křestní obřad přibližně slovy: „To je křest pokání k odpuštění hříchů“ a tímto židovským způsobem byli pokřtěni kromě Ježíše i jeho matka, otčím, bratři a sestry, i učedníci a všichni další přítomní kajícníci.
Mimořádnou pozornost si zasluhuje fakt, že ani jeden z Ježíšových učedníků, pokřtěný tímto způsobem, nebyl nikdy pokřtěn pozdějším křesťanským způsobem, tedy známým „Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha“. Stejně jako jejich rabi se apoštolové jako Židé narodili, jako Židé byli židovským způsobem pokřtěni, jako pokřtění Židé žili, a jako tímto způsobem pokřtění také i umírali. Podle autora Evangelia podle Matouše, a podle už zmíněného neznámého autora Evangelia podle Lukáše dokonce Ježíš uvádí, že jeho bratranec je svým duchovním životem na vrcholně nepoměrné výši nejen než on sám, nýbrž ve své podstatě en bloc lidstvo:
„Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království Božím jest větší nežli on .“ Mt 11, 11.
„Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan; avšak i ten nejmenší v království Božím jest větší nežli on.“ Lk 7, 28. Nemusíme snad poukazovat na skutečnost, že druhá část věty: „ … avšak i ten nejmenší v království Božím jest větší nežli on.“, a to u obou autorů evangelií naprosto shodná, jsou nad slunce jasnými, a především průhledně naivními, dětinskými interpolacemi církve. Ta se totiž nemohla smířit se situací, kdy Ježíš, kterého naše učení prezentuje nejen jako Božího Syna, ale dokonce jako samotného Boha, a to znamená vždy existujícího a nesmrtelného stvořitele světa a vesmíru, u obou evangelistů doslovně stejně konstatují Ježíšovo naprosto „nebožské“ vyjádření ve smyslu, že jeho bratranec je nejen „větší“ než on sám, ale je dokonce větší, než kterýkoli člověk tehdejší doby ! Takové jednoznačné, konstatování Ježíše, jak věříme „boha stvořitele světa a vesmíru“, by ovšem v případě své pravdivosti zcela zpochybnilo, a spíše muselo přímo odmítnout veškerá dogmata církve o Ježíšovi jako všemocném Bohu stvořiteli vší existence. „Matouš“ psal svojí práci na objednávku přibližně až čtyřicet let po Ježíšově smrti, a „Lukáš“ dokonce až šedesát a více roků poté, a přesto mají uvedenou nepochybnou interpolaci naprosto shodnou, a to tedy znamená že pochází z jednoho stejného zdroje, a to mimo evangelijní prostředí.
Ježíš na svoji veřejnou kazatelskou činnost navázal také i křtěním kajícníků, a dokonce si později s bratrancem pro tyto účely rozdělili každý jednu oblast kolem Jordánu. Jan zůstal na severu kolem Galileje a na jeho bratrance zbyla na jihu oblast Judeje: „Potom Ježíš odešel se svými učedníky do judské země; tam s nimi pobýval a křtil. Také Jan křtil v Ainon, blízko Salim, protože tam byl dostatek vody; lidé přicházeli a dávali se křtít.“ (Jan 3, 22-23) Pro někoho z věřících může být představa Ježíše jako křtitele překvapivá (a na světě zřejmě neexistuje jediné jeho vyobrazení v této činnosti), protože v křesťanském Písmu se tato skutečnost různými způsoby kamuflovala, nebo ignorovala a jen autor Evangelia podle Jana tuto skutečnost uvádí těmito jasnými slovy. Důvod, proč tomu tak bylo, je stejný jako v dalších podobných případech. Mnohým horlivým církevním autoritám i v tomto případě připadala jako nevhodná představa Boha Stvořitele světa, vesmíru, a vůbec vší existence, kterou podle naší křesťanské nauky Katechismu je Bůh Ježíš ( např. Katechismus katolické církve KKC § 495, 509, nebo v Kompendiu KKC pod č. 95, citujeme: „Ježíš je sám Bůh“ ), jak stojí v zakalené vodě a vodou v hliněné misce polévá každý den desítky nejrůznějších příchozích kajícníků a jejich rodin.
K našemu křesťanskému učení, které říká, že příslušník židovského národa a zároveň Stvořitel světa tesař Ježíš je sám Bůh a existoval dříve, než existovalo cokoli jiného, tedy dříve, než stvořil svět a a celý vesmír, jsme v minulosti věnovali několik zamyšlení. Pro připomenutí jednoho takového jsme i v tomto případě vybrali několik vět z jednoho našeho staršího zamyšlení:
„ Věříme, že vždy existujícím Stvořitelem světa, vesmíru a vůbec vší existence je Ježíš, božský příslušník židovského národa. Ten podle nás coby Vše - mohoucí a ve všem plně rovnocenný Bůh jako vrchol svého utváření světa a celého vesmíru stvořil i člověka. V Katechismu katolické církve, § 456 – 460, nalezneme zvláštní vysvětlení církve, proč se Bůh Ježíš měl stát člověkem. Učení na toto téma shrnuje a velmi krátce, heslovitě vyjadřuje Kompendium Katolické církve v tomto smyslu: Bůh Ježíš (viz čl. 95) se vůlí jedné své části Boha Otce vtělil působením své další části Boha Ducha sám do sebe proto, aby nás hříšníky smířil s Bohem. To znamená, aby se usmířil sám se sebou. Stvořitel světa, vesmíru a veškeré existence, vždy existující a nesmrtelný Bůh Ježíš se tedy usmířil sám se sebou tím, že se nechal námi hříšnými lidmi nesmírně krutým způsobem mučit a zabít. Teprve tímto údajným brutálním, krvavým sadistickým aktem, kdy jedna jeho součást v nelidských mukách a nesnesitelných bolestech zemřela, podle učení církve jeho zbylé dvě božské součásti uspokojily svoji zlost nad námi hříšníky.“
Podobné to bylo kupříkladu v případě Ježíšovy obřízky. I v tomto případě připadalo mnoha zbožným církevním autoritám krajně nevhodná představa Ježíše jako Nejvyššího, Všemocného, a především nesmrtelného Boha Tvůrce vesmíru, jehož rodiče osmý den po jeho narození plní jeden ze základních předpisů Boha židovského národa (viz tzv. „Abrahámova smlouva“ Gn 17, 9-14), a nechávají svého syna (v naší víře tedy samotného Boha a Stvořitele světa a vesmíru) obřezat. Proč? Protože to nařídil Bůh židovského národa a Stvořitel světa a vesmíru. A tím je, jak učí náš Katechismus právě: Ježíš. Ovšem v tom případě by musel být Bůh Ježíš byl obřezán podle příkazu koho? Boha Ježíše (!) Podobných naprosto nelogických, zcela protismyslných a paradoxních situací, vyjádření a dalších falešných tvrzení nalezneme v našem katechismu velmi překvapivé množství.
Zakladatel našeho náboženství Pavel měl k Božímu příkazu obřízky mnohá relativizující i ryze negativní stanoviska, například: „Je mnoho těch, kteří se nepodřizují, vedou prázdné řeči a svádějí lidi: jsou to hlavně ti, kteří lpí na obřízce. Těm je třeba zavřít ústa. Pro hanebný zisk učí tomu, co se nepatří, a rozvracejí tím celé rodiny.“ (Tit 2, 10-11) Z ukázky jiného dopisu ještě nedávným pohanům vyznívá jeho snaha velmi hrubým, vulgárním způsobem urážet a dehonestovat židovské věřící, kteří jsou podle Božího příkazu obřezáni: „Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu ‚rozřízku‘! Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu (sic!!!), chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci.“ (Fil 3, 2-3) Uvedené dva verše o kondici zakladatele našeho křesťanství hovoří za všechno...
O obřezaném Ježíši v listu do pohanské Galacie 5, 6 píše: „ V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.“ Ale jak jsme uvedli, a co náš zakladatel zřejmě netušil: uvedený „Kristus Ježíš“ byl jako syn zbožných židovských rodičů předpisově obřezaný, takže přesně naopak: na Bohem přikázané obřízce v židovském národě nesmírně záleželo – a samozřejmě záleží i dnes!
V prvním listu nově se utvářející křesťanské komunitě do pohanského Korintu 7, 19 na stejné téma náš zakladatel zase uvádí ve stejném duchu: „Nezáleží na tom, zda je někdo obřezán nebo není, ale na tom, zda zachovává Boží přikázání.“ I z tohoto vyjádření vyplývá autorovo naprosté tápání v náboženském judaismu, a konkrétně v tomto případě zřejmě neschopnost pochopit, co pro Ježíšův židovský národ „Boží přikázání“ znamená. Smlouva obřezání je jedním ze základních předpisů judaismu. Jak jsme už zmínili, jde samozřejmě o jedinečné biblické přikázání k provádění obřízky, a splnění toto přikázání znamená neodstranitelný, celoživotní symbol věčného pouta se Stvořitelem světa. Pochází od Boha, který se židovským národem uzavřel a ratifikoval exkluzivní Smlouvu, aby se stal jejich židovským Bohem:
"Bůh dále Abrahamovi řekl: „Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních. Znamením mé smlouvy mezi mnou a vámi i tvým potomstvem, kterou budete zachovávat, bude toto: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Po všechna pokolení každý, kdo je mezi vámi mužského pohlaví, bude osmého dne po narození obřezán, doma zrozený i koupený za stříbro od kteréhokoli cizince, který není z tvého potomstva. Musí být obřezán každý zrozený v tvém domě i koupený za stříbro. Tak bude má smlouva pro znamení na vašem těle smlouvou věčnou. Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu.“ (Gen 17, 9-14)
Pavel, jehož skutečné a praktikující náboženské židovství bylo v prvé řadě značně pofidérní záležitostí, zřejmě proto nemohl pochopit a přijmout naprosto logickou věc; totiž že „Každý Žid, který je obřezán tímto znamením dokazuje, že zachovává Boží přikázání.“ Kdyby nějaký Žid Boží přikázání nezachovával, zřejmě by pocházel z nevěřících rodičů, kteří by k obřízce syna osmý den po jeho narození (Brit Mila, בְרִית מִילָה) neměli žádný důvod, a jejich syn tedy nebyl obřezán. A protože se náš zakladatel ani v dospělosti se tímto Božím příkazem sám zřejmě opravdu neřídil, protože k tomu neviděl důvod, a zůstal tedy neobřezán, pak na něho nemůže platit jeho tradiční a klasicky protiřečící si vyjádření: „Nezáleží na tom, zda je někdo obřezán nebo není, ale na tom, zda zachovává Boží přikázání.“
Dovolíme si mu zásadně oponovat s tím, že u zbožného příslušníka Bohem smluvně vytvořeného židovského národa právě na obřízce naopak záleží, a to nesmírně zásadně! Vždyť jen obřezaný Žid poslušně plní výslovné Boží přikázání. Ten, kdo Boží přikázání ignoruje, a tedy nevěří v Boha, zákonitě ignoruje například i přikázání o obřízce. Uvedené samozřejmě platí už více něž osmnáct staletí pro všechny generace židovských rodičů a jejich způsob výchovy svých potomků od ratifikace Smlouvy mezi Židovským národem a jejich Bohem na Sinaji.
Každý Žid mužského pohlaví, který je podle Stvořitelova příkazu obřezaný, je od prvních dní svého života po fyzické stránce svými rodiči připraven být zbožným Židem. A jako zbožný žid se Boží přikázání z toho titulu od dětství velmi snaživě učí, studuje a důsledně zachovává a k tomu je veden nejprve především svým otcem, a později už po celý život učiteli. Takovým zbožným Židem, kterého ke zbožnosti vedl nejprve jeho fyzický otec, poté náboženští učitelé – rabíni, byl samozřejmě i Ježíš, který nakonec v dospělosti o Bohu svého národa učil své soukmenovce sám. Žid, který případně obřezaný není, uvedené Boží přikázání většinou neplní, protože se necítí být mu povinný. A pokud Jeho příkazy a doporučení neplní, logicky žije bez Boha.
Mezi plněním a neplněním každého Božího přikázání je nepřekonatelný rozdíl, a bohužel i tato skutečnost jako mnoho jiných ke škodě nás křesťanů Pavlovi zjevně unikla.
M.Č.