Výběr z některých vlastních úvah a zamyšlení III.
Proto poznej dnes a vezmi si k srdci,
že יהוה je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.
(5.Moj 4, 39)
Čistý a Spravedlivý Hospodine, pomoz!
Ty, kdo se slituješ nad ubohým, dopřej zdaru!
Dobrý a Dobrotivý, odpověz nám v den, kdy voláme.
Sidur
Vraťme se ještě k tématu Boží jedinosti, jak jí podle Stvořitelova příkazu Nebudeš mít jiného boha mimo mne jednoznačně uznával Jeho židovský národ, a naším křesťanským o dvě tisíciletí pozdějším chápáním tohoto Boha Židů, navenek také jako jediného, ovšem v sobě údajně obsahujícího další Bohy, respektive takzvané Boží osoby tvořící jeho trojjedinost. Bůh Ježíše a jeho národa se v souvislosti s Trojicí pochopitelně nikde v židovském Bohem daném učení - Tóře nevyskytuje, a vzhledem k druhému přikázání Božího Desatera logicky nikdy ani nemůže. Údajně první a nejznámější, kdo v západní církvi poprvé použil (konkrétně v díle Adversus Praxean) latinské slovo Trinitas (Trojice) jako důsledek svého chápání jediného, neviditelného a neživého Boha jako Boha skládajícího se ze tří stejných, a přesto rozdílných částí, později církví označovaných jako „osoby“, byl až na začátku třetího století významný, po lidské stránce prý ale nesmírně problematický, konfliktní, nesnášenlivý a ve svých názorech nestálý, teolog a spisovatel Tertullianus (160-220). Pocházel a působil ve stejné severoafrické provincii, jako učitel církve Augustin, a stejně jako on byl nadšený konvertita ke křesťanství. Jeroným o něm dokonce hovořil jako o knězi, což však bylo ve skutečnosti jen "přání otcem jeho myšlenky", protože zpočátku měl pocit, že by se kněžský úřad pro něho hodil a dodával mu chybějící autoritu a důstojnost. Nakonec však (kolem roku 205) tento učenec od křesťanství díky své nestálosti a problematičnosti nepřekvapivě odpadl jako sektář (přijal montanismus), který pak zase nenávistně útočil jak na církev a její učení, tak velmi zaujatě na papeže Callista. Zemřel jako heretik. Nicméně „jeho“ učení o Trojici už bylo na světě, ačkoli ho nikdy „nedotáhl“ do konce a navíc vykazovalo mnohá protichůdná tvrzení. Tak například velmi tvrdě a nekompromisně zastával a hájil své zajímavé přesvědčení, že osoby Trojice si v žádném případě nejsou navzájem rovné. Pro pořádek ještě podotýkáme, že přibližně ve stejné době, se stejné slovo jako novinka objevuje také i u Theofila Antiochejského.
Tetullián ve svých výkladech v souvislosti s Trojicí měl prý jako příklad zdánlivě velmi trefně zmiňovat herce, kteří tak, jak vídal v divadelních představeních doma v Kartágu, hrají více rolí, kupříkladu právě tři. Na každou z nich si přitom nasazovali jinou masku (persona). Odpůrci, kteří s jeho dělením jediného Boha na tři osoby vzájemně odlišného postavení nesouhlasili, na tento zajímavý příklad namítali, že postava, kterou herec v divadle chvíli hraje, se jakoby „stane“ určitou postavou pouze jen na chvíli, po kterou jí herec představuje, a to ještě jen tehdy, jestliže jí tak vidí, lépe řečeno především chce jí tak vidět divák. Tato postava je však pouhopouhý přelud; fikce, hra na „jako“, jako na někoho jako na něco. Herec se do svých postav podle svých schopností sice má maximálně vžít, ale to platí jen po dobu jeho vystoupení, a opakujeme: je to jen „jako“. Každá role a hra na „jako“ dříve nebo později končí, a zůstává jen jeden existující skutečný představitel rolí. Jakoukoli osobu věc nebo osobu ve své roli pouze představuje, ale jak každý víme, nikdy se jí doopravdy nestane. Představitel pouze představuje jako jednu, dvě, tři, nebo snad i více osob, a jakmile takové představení skončí většinou závěrečným potleskem, je z něho zase jedna jediná osoba.
Ovšem skutečný Stvořitel světa a vesmíru, a a jediný existující Bůh Ježíšova národa nikoho nepředstavuje. Podle svých slov je „Tím, kým je“, a to by mělo každému člověku stačit. Je jediným a nejmocnějším Bohem Tvůrcem, který na sebe v žádném případě nemusí brát, a v žádném případě také nebere nějakou roli, ve které by představoval sám sebe jako svého potomka. To je naprosto absurdní a zcela zbytečná, od Stvořitelovy absolutní jedinosti promyšleně odvádějící, zcestná a zcela zavádějící myšlenka Zla, které se snaží, přestože vždy marně, zanést chaos a dehonestovat Stvořitelův. Nesmrtelný, věčný Bůh, kterého vyznával Ježíš, není herec trojrole, a žádná jeho činnost nikdy nebyla pouhou „hrou na něco“.
Skutečný nesmrtelný a preexistující Bůh a jediný Stvořitel vší existence ve svém vesmíru nepochybně vytvořil i další a další „světy“ a podobné prostory, kde podle nás existuje nekonečné množství nejrůznějších druhů jiných „tvorů“. Byli bychom jen politováníhodní naivní prosťáčci, kdybychom si mysleli, že svět a vesmír utvořil jen kvůli nám lidem, nebo snad dokonce, že kvůli nám existuje. A že Mu právě výhradně na nás lidech natolik záleží jak se chováme, aby se speciálně kvůli tomuto svému přirozeně nehodnému lidskému výtvoru rozdělil na několik částí, a jednu z nich lidmi, které sám pro pobyt na Zemi stvořil, sebe, nebo jinou svoji část nechal trýznit, mučit a údajně i dočasně zbavit existence jen proto, aby jeho ostatní části tzv. osoby tímto odporným, sadistickým aktem uspokojily svojí zlobu nad svým nehodným výtvorem. Tedy aby Všemocný Tvůrce nesmírně krutě potrestal sám sebe za to, že jím stvořená lidská bytost není dokonalá a bezhříšná, přestože jí právě s tímto neodlučitelným, a tedy přirozeným atributem stvořil !!! To je naprosto absurdní představa, která má své prokazatelné kořeny kdesi ve starých mytologiích, například v řeckých, egyptských, římských a mnoha dalších.
Otázka k zamyšlení: proč by jediný existující, dokonalý a vševědoucí Bůh a Stvořitel vší existence vytvořil chybující, hříšné lidské tvory, pokud by Ho tato Jím samým vytvořená a přidělená negativní lidská vlastnost „mrzela, trápila, iritovala a nesmírně popouzela“ ? A to až natolik, aby se měl kvůli této Jím dané přirozené lidské vlastnosti - podle naší křesťanské nauky - přes všechnu svoji deklarovanou jedinečnost rozdělit na několik bohů (navzdory tomu, že svému lidskému stvoření mít jiného boha přísně zakazuje, viz Jeho vlastní druhé přikázání svému vyvolenému židovskému lidu: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne!“), a jednoho z těchto dalších bohů dát napospas právě jeho přirozeně hříšnému lidu, aby tohoto tohoto boha nesmírně krutým způsobem umučil a zbavil jeho existence. Proč? Aby prý bůh a jedna jeho zbylá božská osoba touto nevyslovitelnou krutostí uspokojily svůj hněv nad přirozenou vlastností lidí, které jim sami přidělili? Je tedy skutečný Bůh dobrý, nebo není? Opravdu masochisticky mučí a zabíjí sám sebe, resp. jednu svoji část proto, že při stvoření světa přidělil jako neomylný Bůh svému lidskému výtvoru vlastnost, která byla navzdory této neomylnost snad Jeho omylem? Judaismus o svém dobrém Bohu hovoří bezpochyby oprávněně jen v naprostých superlativech a o téměř dva tisíce roků po uzavření věčné Smlouvy s Bohem židovským národem na sinajské poušti jsme tohoto Boha Židů začali považovat za svého i my, pavlokřesťané.
Zatímco Bůh židovského národa, a zdůrazňujeme, že jednoznačně i jediný existující Bůh Ježíšův (!!!), zůstal Bohem takovým, jaký byl v době Jeho tvoření světa a vesmíru, my křesťané jsme tohoto židovského Boha velmi brzy obdařili některými lidskými atributy, stejně jako mají falešní a ve skutečnosti pochopitelně neexistující, smyšlení bohové polyteistů. Jediný existující Stvořitel světa a Bůh Smlouvy se židovským národem a dárce Zákona, je jak jsme řekli, především Bohem dobrým, trpělivým, laskavým, soucitným, odpouštějícím a podobně. A tohoto Boha a Otce Židů jsme na počátku vzniku křesťanství pojali také i jako Boha naší nové víry, ovšem s několika naprosto zásadními, převratnými znaky, které jsme tomuto námi převzatému Bohovi přidělili. Tento skutečný jediný existující Stvořitel světa a vesmíru uzavřel Smlouvu s Ježíšovým židovským národem, (a pouze jemu daroval svůj Zákon) nikoli s námi křesťany. Opakujeme a zdůrazňujeme, že "apoštolem" Pavlem založení křesťané jsme nic podobného jako Tóru, jak víme nikdy od Boha židů neobdrželi, stejně jako s námi křesťany Bůh a Otec Židů nikdy žádnou Smlouvu neratifikoval. To samé platí mimo jiné o Božím Desateru. Obdržel ho židovský národ, ne někdy dva tisíce roků poté i my křesťané. My od Boha židů pochopitelně nedostali nic, ani Desatero, ani Zákon – Tóru, ani s námi nezavřel žádnou dohodu, protože jsme velkou část Jeho učení odvrhli a příkazy platné i pro nás nežidy zavrhnuli. Navíc dokonce náš Augustin si dovolil toto Boží veledílo tzv. z katechetických důvodů přizpůsobit požadavkům svým i církve, což je pro Ježíšův národ něco naprosto neuvěřitelného, neodpustitelného a trestuhodného.
Základní požadavek pro vznik nového náboženství mít svého Boha ochránce vyřešil náš zakladatel spolu s dalšími aktivisty šalamounsky. Smluvního Boha židovského národa prostě jednostranně takzvaně „převzali“, a tento zásadní nedostatek naši křesťanští prapředkové vyřešili přisouzením židovskému Bohu některých lidských, ale i zcela jiných, naprosto unikátních atributů. Tímto úkonem vznikl vedle Ježíšova Boha i náš křesťanský. Naprosto zásadní a převratnou vlastností našeho Boha je především údajná trojjedinost, u Boha Židů věc naprosto nemyslitelná a nepřijatelná. Bůh židovského národa jako jediná skutečná láskyplná Božská existence na Jeho světě dává svému lidu formou jeho učení, Tóry, návod, jak dobře a smysluplně žít. Bůh nás křesťanů kvůli vrozené a tedy přirozené neposlušnosti lidí dává jednu svoji osobu nelidským způsobem usmrtit, aby se tímto způsobem spolu se třetí osobou nad lidskou hříšností usmířili sami sebe. Ovšem v židovském Božím učení a jeho výkladech bezvýhradná poslušnost - pro někoho možná překvapivě - nejvyšší hodnotu nemá! Právě proto, že lidská neposlušnost je od našeho Tvůrce vlastností tolerovanou, což ale neznamená, že Bohem vysloveně vítanou. Ježíš se tak jako každý jiný zbožný Žid učil, že jejich Bůh je ke svému národu dobrotivý a s jeho poklesky vykazuje nekonečnou trpělivost. To znamená poslušnost určitě ano, ale synovskou a ne slepou, bez ducha, a z pozice Všemocného nesmlouvavě vyžadovanou, a to i za cenu potrestání za lidskou neposlušnost sám sebe za účelem usmíření se sebou samým. To jsou velmi závažné rozdíly obou náboženství.
A když už hovoříme o jejich podstatných rozdílech: jedním z mnoha dalších je také i téma dědičného hříchu. Ježíš žádný neměl ne proto, že podle naší křesťanské víry byl bohem, ale proto, že v náboženském judaismu žádný dědičný hřích neexistuje. Žádný židovský člověk Tóry a Smlouvy s Bohem, tedy i Ježíš, se nikdy nenarodil a nenarodí sice jako naprosto bezmocné a na druhé zcela odkázané, ovšem hříchem už stigmatizované novorozeně! To je jen naše další absurdní tvrzení podobné tomu, že Žid Ježíš, cit: "Byl za nás (křesťany) ukřižován" proto, aby jako Bůh usmířil sám sebe, a k tomuto aktu použil jednu svoji část. Bezesporu výjimečný a vysoce inteligentní Učitel církve Augustin naprosto vážně dokazoval údajnou existenci dědičného hříchu dokonce na příkladu hladových novorozených dvojčat, které při kojení jeden druhého odstrkuje od zdroje(!). Raději bez komentáře...
Dědičný hřích tedy jak už jsme řekli, byl pro Ježíše naprosto neznámým, neexistujícím pojmem, protože lidstvo nemůže být a také není zodpovědné a stigmatizované za hřích žádných lidí žijících v minulosti, tedy ani prvních lidí v Edenu s jejich svobodnou vůlí. Naprosto každý člověk je především Boží výtvor a každý se rodí, (nebo i nerodí) vždy jen v souladu s Jeho vůlí. Skutečný a jediný Otec každého existujícího člověka pochopitelně nemůže být jakýmkoli způsobem nečistý, nebo snad poskvrněný zlem, a proto se i všichni Jeho tvorové rodí výhradně jen čistí a neposkvrnění. Takové bylo židovské učení Ježíše, ovšem naše učení postavené na Ježíšovi bohužel říká přesný opak.
Vraťme se ale ještě k původnímu tématu. Hovoříme-li o termínu trojice ve smyslu Ježíšovým Bohem darovaného židovského Zákonu, je naprosto logické, že se v tam v žádném případě nemůže vyskytnout, protože Židé mají už téměř čtyři tisíciletí jediného Boha. Je zcela sám, nemá žádné rodinné vazby, existuje, ale nežije ve smyslu života svého tvora člověka, takže nikdy ani nemůže přestat existovat, a ze žádných svých dalších "božských osob" se neskládá. To byla i víra zbožného Žida Ježíše, který byl spolu s tímto jeho jedinečným Bohem po nezbytných úpravách převzatý do našeho nového náboženství.
Výraz trojice se v našem vlastním křesťanském Zákonu nevyskytoval až do čtvrtého století (sic!) To znamená, že slovo trojice vztahující se k Bohu, a především samotný jeho význam není a nepatří mezi Bohem zjevené. Je pravděpodobné, že Tertullianus snad jako první, nebo současně s Theofilem Antiochejským věnoval významu slova trojice podobnou pozornost, jako později jiné velké křesťanské autority, kupříkladu Augustin, a další, ovšem na druhou stranu neexistuje dost relevantních zmínek o tom, že by o trojici přímo vyučoval. Tedy že by se ve své trojičné představě natolik orientoval, že by jí sám dokázal přesvědčivě obhájit a předávat; spíše naopak. To za něho mnohem poději dělali jiní křesťanští teologové, až se z trojice stalo církevní dogma. Není pochyb o tom, že se jeho myšlenky v církevním prostředí velmi rychle šířily a byly citované, nebo jen využité a rozšířené v mnoha dílech mnoha autorů. Jak jsme už poznamenali, Zákon jediného Boha židovského národa, který důsledně praktikoval a ctil také Ježíš, žádnou nauku o trojici pochopitelně neobsahuje. Jak snad všichni víme ze židovského Zákona, Stvořitel světa i samotného tohoto Zákona nesmírně důsledně trvá na své jedinosti a zakázal jakékoli uctívání a klanění se jakémukoli jinému, tedy falešnému bohovi. Vzpomeňme si například na důsledky klanění se zlatému teleti židovským lidem pod horou Sinaj a podobně.
Jak například uvádí jezuita Edmund Fortman ve své knize Trojjediný Bůh: „Starý zákon. . . nám nic výslovně neříká ani z něho nic nevyplývá o trojjediném Bohu, který je Otec, Syn a Svatý Duch. . . Nejsou žádné důkazy, že kterýkoli posvátný pisatel třeba jen tušil něco o existenci trojice v Božstvu. . . Už jen vidět v tzv. „Starém zákoně“ náznaky, nastínění, nebo znamení‘ trojice osob znamená jít nad to, co napsali a zamýšleli posvátní pisatelé.“. Zkoumání Hebrejských písem tyto výroky jednoznačně potvrzují. V prvních třiceti devíti knihách Bible, které tvoří pravý kánon inspirovaných Hebrejských písem, skutečně žádné zmínky o boží trojici nenalezneme a vlastně ani nemůžeme. Termín trojice v náboženském smyslu je záležitostí až už rozvinutého křesťanství (v žádném případě však náš zakladatel Pavel nikdy neměl s trinitární teologií naprosto nic společného), ovšem o téměř dva tisíce roků později, než Stvořitel světa předal svému židovskému národu učení o Jeho jedinosti. Zbožný Žid Ježíš nic takového, jako je výraz trojice samozřejmě neznal, a i kdyby opravdu jen čistě hypoteticky snad nějakou myšlenku z takového učení znal, z principu své víry by jí nepochybně okamžitě a rázně zavrhnul.
Nauka o trojici je tedy tak jako v mnoha jiných příkladech křesťanskou záležitostí založenou na pohanství a v našem náboženství se utvářela postupně a poměrně pozdě. Pocházela z myšlení několika málo církevních autorit, ovlivněných mimo jiné i Platónem a jeho filozofií, které později vedlo k pevnému propojení učení církve s řeckým, tedy pohanským myšlení. Tedy pojem trojice byl v církevním učení pevně ukotven až ke konci třetího století (!), a především od této doby začala církev do svého učení zcela otevřeně přijímat mnohé myšlení platónské filozofické školy. Povědomí, a vůbec ve vztahu ke svému židovskému Bohu jen samotný termín trojice, jak jsme už řekli, byl naprosto cizí a neznámý nejen Ježíšovi, jeho rodině, židovským učedníkům a přátelům, ale i celému jeho národu.
Nebudeme se zabývat otázkou, za jak relevantní a historicky vypovídající můžeme považovat dílo, ve kterém jsou údajné Ježíšovo řeči velmi detailně slovo od slova popisované, přestože víme, že ani jedno Ježíšovo slovo a ani jediná jeho řeč nebyly nikdy a nikým v jeho životě průběžné zaznamenávané. Důvod je prostý. Ti Židé, kteří se s Ježíšem a s jeho veřejnou činností, názory a poučkami někdy během jeho relativně krátkého putování především Galilejí náhodou setkali, je nepovažovali až natolik mimořádné a tedy hodné zaznamenávání, aby se takové činnosti někdo z nich věnoval. Musíme si uvědomit, že v době, kdy se Ježíš přidal s veřejnou nábožensky obrodnou aktivitou na venkově ke svému bratranci Janovi, aby se také zapojil do obrodné křtící kampaně mesiášského hnutí, existovaly v židovské zemi podle některých údajů minimálně vyšší desítky dalších, stejně zaměřených aktivistů, ke kterým se také většinou na omezenou dobu přidávali různí jejich přátelé a sympatizanti, jako v případě Ježíše. Přestože mnozí z nich svoji obrodnou veřejnou činnost včetně hlásání, léčení a uzdravování prováděli dlouhá léta a tedy mnohem déle než Ježíš, život a veřejná nábožensky obrodná činnost před očekávaným příchodem Mesiáše do izraelského národa nebyla průběžně zaznamenávaná u žádného z nich.
Jakékoli údajné činy a řeči židovského náboženského obrodného aktivisty uvedené v našem Křesťanském zákoně začaly být vyhledávané a zachycované teprve až roky po jeho ukřižování zřejmě u případných možných přímých židovských svědků, nebo jen náhodně z doslechu. Větší zájem o Ježíše a jeho kazatelskou činnost začala až na základě údajného snu do té doby v podstatě bezvýznamného Pavla pocházejícího z dnešního pohanského Turecka, kdy se mu prý na cestě vyprahlou pouští do Damašku prý měl zjevit Ježíš jako vzkříšený a nanebevzatý boží syn, který prý Pavla pověřil úkolem hlásat dobrou zprávu o spáse všech těch pohanů, kteří uvěří v Ježíše jako boha. To se mělo stát až několik roků po Ježíšově smrti, avšak do té doby o něm a jeho životě, ani o průběhu jeho veřejné kazatelské činnosti stejně jako v případech jiných podobných náboženských aktivistů nikdo z přímých svědků nic nenapsal.
Do doby, než náš zakladatel Pavel ve svém snu prý „objevil“ pro něho zcela neznámého člověka, kterého nikdy v životě neviděl, ale navzdory tomu údajně poznal, že právě k němu exkluzivně hovoří Boží syn, Ježíše v tomto duchu samozřejmě nevnímal nikdo ani z jeho učedníků, dokonce ani z rodiny, prostě žádný příslušník židovského národa. Ježíš byl velmi zbožný Žid, který vyznával jediného existujícího Boha Stvořitele světa a vesmíru, a žil, choval se, a modlil se k Němu tak, jak mu to přikazovalo zjevené Boží učení zvané Tóra. Opakujeme, že o naprosté jedinečnosti izraelského Boha neměl příkladně zbožný Ježíš stejně jako každý jiný židovský věřící nejmenší pochyby, a nikoho z nich by také samozřejmě v souvislosti s jejich Bohem a Otcem nikdy nenapadlo nic jiného.
Jestliže jsme před chvílí o trojici hovořili ve smyslu, že jde o záležitost především až dalších století existence nové církve, a tedy i utváření vlastního křesťanského zákona tendenčně nazvaného jako „Nového Zákona“, je vhodné toto tvrzení ještě velmi krátce několika slovy doplnit a upřesnit. Náš zákon totiž navzdory tomu, že učení o Nejsvětější Trojici patří mezi křesťanská dogma, žádné vysloveně trojičně zaměřené učení neobsahuje. Žádní autoři evangelií a další pisatelé, ať už svá díla pro církev tvořili hned v prvním, nebo počátkem druhého století, nepodávají žádné trinitární učení ve smyslu, že jeden jediný existující Bůh a Stvořitel světa v sobě obsahuje ještě další dvě osoby. Z našeho Zákona neplyne žádná poučka, ani nauka, která by se zabývala snahou o alespoň formální výklad například způsobu existence a na sobě nezávislé aktivity tří bohů, které i přes svoji nezávislost, soulad a synchronizaci v konání, a vzájemnou rovnost přesto podléhají jedné božské „osobě“ z nich.
- „Ačkoli je tento Duch často popisován v osobních pojmech, zdá se zcela jasné, že posvátní pisatelé Hebrejských Písem tohoto Ducha nikdy nechápali ani nepředstavovali jako zřetelnou osobu“ uvádí katolický teolog Edmund Fortman.
- „Bible postrádá výslovné prohlášení, že Otec, Syn a Svatý Duch jsou stejné podstaty“, například konstatuje významný teolog z minulého století Barth.
- „Boží Duch není ještě ve Starém zákoně zjeven jako osoba, ale jako Boží síla, která proměňuje lidskou osobnost tak, že je schopna výjimečných činů.“ uvádí České katolické biblické dílo
- „Raní křesťané zprvu nepomýšleli na uplatňování myšlenky trojice na svou vlastní víru. Prokazovali oddanost Bohu Otci a Ježíši Kristu, Synu Božímu, a uznávali. . . Svatého Ducha; nikdy však ani nepomyslili na to, že ti tři jsou skutečná trojice, sobě rovná a spojená v jedno.“ (Pohanství v našem křesťanství.)
- „Ježíš Kristus se o takovém jevu nikdy nezmínil a v Novém zákoně se slovo ‚Trojice‘ nikde nevyskytuje. Tu myšlenku přijala církev až tři sta let po smrti svého Pána “ na stejné téma uvádí historik Weigall.
- „Catholic Encyclopedia“ zdůrazňuje podstatný církevní zásah ve prospěch svého trinitárního dogmatu: „Křestní formuli ve druhém století katolická cirkev změnila ze jména Ježiš Kristus na slova Otec, Syn a Duch svatý.” (!)
Jedna zajímavost pro hlubší zamyšlení v souvislosti s tzv. „Nejsvětější trojicí“ se například týká i faktu, že v této formuli stejně jako při jakýmkoli jiném užití jediný Duch svatý nemá žádné jméno, takže ve skutečnosti není žádnou osobou. V našem křesťanském Písmu navíc tento svatý duch není nikde uveden ve přímé spojitosti s Bohem, protože tam nikde není jmenován jako Bůh Duch svatý. (!!!)
Druhá naše pobídka k vlastnímu zamyšlení na téma Trojice se týká verše Mt 10, 40 :„Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“
Podle našeho názoru neznámý autor Evangelia podle Matouše uvedenou větou, která začíná slovy: „Kdo přijímá vás, přijímá mne“, kterou vkládá do úst Ježíšovi chce nás křesťany dovést k víře, že Žid Ježíš a jeho dvanáct židovských učedníků jsou naprosto rovnocenní. V tom případě by se dalo hovořit o jakési pevné, nerozlučitelné vazbě zatím dvou subjektů, které de facto tvoří jediný celek, a ten obsahuje Ježíše a jeho učedníky. Nepřipomíná nám to snad počátek pozdějšího trinitárního dogmatu, zatím jen ve dvou částech v jedné? Ovšem hned následuje i ta třetí jednotka tvořící jednu, a tou je Bůh Otec: „…kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ Nejprve tu je tedy Ježíš, pak učedníci a nakonec Bůh. Autor Matoušova evangelia a uvedeného verše se tak stává tím, kdo možná nevědomky naznačuje, že v budoucnu se církevní učení o Trojici bude muset rozšířit o nedělitelnou dvanáctku Ježíšových učedníků. Ovšem v tom případě dostane Duch svatý buď jiný atribut, nebo se dosavadní trojice bude musel rozšířit na Boží čtveřici. Ostatně takový trend už ve světě mezi některými křesťany funguje několik století. Jejich cílem je z Ježíšovy židovské matky vytvořit další Božskou osobu, a pokud by jednou snad ve svém úsilí - nedej Bože - byli úspěšní, trinitární dogma by se muselo i bez vyřešení otázky případné nedělitelnosti skupiny Ježíšových učedníků, značně pozměnit.
- „Formulace ‚jeden Bůh ve třech osobách‘ nebyla ustálena a rozhodně ne plně vtělena do křesťanského života a jeho vyznání víry dříve než na konci 4. století. . . Mezi Apoštolskými otci nebylo nic, co by se jen vzdáleně přibližovalo k takovému smýšlení nebo náhledu.“ (Nová katolická encyklopedie)
- „Křesťanská víra zprvu neznala Trojici. . . Ani v apoštolských, ani v poapoštolských dobách, jak vysvítá z „Nového“ Zákona a jiných raně křesťanských spisů.“ (Encyklopedie náboženství a etiky)
- „Prvotní křesťanství nemělo výslovnou nauku o trojici, jakou později vypracovala ve vyznání.“ (Nový mezinárodní slovník novozákonní teologie)
- Dokonce i jiný neznámý autor evangelia, nazývaný jako Jan, v první polovině verše 17, 3 de facto tvrdí to samé, co se učil a co vyznával Žid Ježíš, co je naprosto logické: Hovoří o jediném a pravém Bohu, který věřícím zajistí věčný život, a to tehdy, až Ho poznají :
„A život věčný je v tom, když poznají Tebe, jediného pravého Boha, (a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“) Druhá polovina verše v závorce je evidentní pozdní interpolace, které byla do textu dopsaná až o pár století později v duchu revize textů určených ke kanonizaci našeho Písma.
Skutečnost, že v žádné z 39 posvátných knih Ježíšova izraelského národa inspirovaných Stvořitelem světa nenalezneme žádný náznak o třech božských osobách stejné podstaty, je naprosto logická, a snad nikoho nemůže překvapit. Plně koresponduje s učením jejich jediného existujícího Boha, a Ježíšovou nepochybnou vírou v Něho, po celé generace a za každých okolností předávanou z otce na syna.
Otázku okolností vzniku a další existence křesťanského Trojičního dogmatu po jeho ustanovení velmi výstižně zodpovídá ve své knize Původ a vývoj náboženství (vyd. 1923) významný americký profesor E. W. Hopkins: „Konečná ortodoxní definice trojice byla převážně věcí církevní politiky.“ Dodejme, že naprosto zásadní úlohu v církevní politice té doby sehrál pohanský římský císař Konstatntin na Nikajském koncilu, který sám svolal a kterému navzdory svému oficiálnímu pohanskému postavení i předsedal a řídil její další směřování. Řada zákonů a vyhlášek, které vydal, byly na výslovné přání církve silně protižidovského, antisemitského charakteru, velmi omezujícího jejich existenci.
M.F.C.
Poznámka: některé zde uvedené citace ve vztahu k trojici pocházejí z biblelive@seznam.cz