Výběr z některých vlastních úvah a zamyšlení IV.
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
(5. Moj 6, 4)
Prostředníka není potřebí tam,
kde jedná jen jeden, a Bůh je jeden.
(Gal 3, 20)
Dnes se budeme znovu věnovat tématu našeho křesťanského dogmatu o Nejsvětější Trojici, protože právě Trinitární teologie patří k jednomu z nejvýznamnějšímu teologickému odvětví. Důvod je jasný. Náš zakladatel Pavel své křesťanské náboženství vytvořil na mytologických základech především řeckého pohanství, které mu bylo velmi blízké, a v jehož prostředí se dlouhá léta pohyboval. Je tedy zcela zákonité, že celé učení naší církve je především řeckým pohanstvím velmi silně ovlivněno, a to v každém případě nesrovnatelně více, než vlastním učením, vírou i náboženskou praxí zbožného příslušníka židovského národa Ježíše. Toho Pavel jako první člověk na světě určil jako syna Boha Smlouvy se židovským národem a dárcem Tóry bez ohledu na to, že tento jediný skutečný Bůh Stvořitel na své jedinosti bezpodmínečně a vždy rezolutně trval.
Pokud je tedy celé naše křesťanství založeno na jednom jediném snovém prožitku svého zakladatele, který měl především k domovské řecké mytologii nesmírně blízko, je v takovém případě logické, že celé církevní učení, a tedy i její Trinitární teologie má základy právě v pohanství. Víra Ježíšova židovského národa a tedy i naprosto zásadní a nesmírně důsledně praktikovaný monoteismus samotného Ježíše těmto pro svoji víru zhoubným okolním vlivům v době vzniku našeho náboženství úspěšně odolávala už téměř dvě tisíciletí. Na světě neexistuje žádné jiné náboženství, které by přes všechnu snahu - včetně té naší křesťanské - o jeho úplnou likvidaci - v původní podobě a nepřetržitě existovala takřka čtyři tisíce roků! Svět se zřejmě už nikdy nedozví, jaké důvody našeho zakladatele vedly k tomu, že své náboženství postavil především na osobě Krista, jak od začátku nazýval světským titulem Ježíše, když snad věděl, že Ježíš je velmi zbožný syn židovského národa, který velmi důsledně při své veřejné činnosti prosazoval právě restart víry svého národa a návrat k čistotě víry svých otců, a šel v tom svým ostatním židovským soukmenovcům příkladem. Obnova duchovního života židovského národa tehdy spočívala na čisté víře v jednoho jediného Boha Stvořitele vší existence, a plnění a dodržování předpisů Jím předaného učení, Tóry.
První verš První knihy Mojžíšovy - Genesis uvádí: „Na počátku stvořil Elohim (Bůh) nebe a zemi“, v originále viz zvýrazněný výraz Elohim: אבְּרֵאשִׁ֖ית בָּרָ֣א אֱלֹהִ֑ים אֵ֥ת הַשָּׁמַ֖יִם וְאֵ֥ת הָאָֽרֶץ. Elohim – Bůh jak vidíme, má v tomto Bohem inspirovaném textu koncovku množného čísla, a tento fakt ve své zřejmě nedostatečné znalosti Ježíšova jazyka někteří křesťanští popularizátoři učení o trojici mylně uváděli jako důkaz Boha několika osob. Ty náš zakladatel Pavel a naši dávní předkové ve víře už na samém počátku existence našeho náboženství pojmenovali jako (osoba) Otec a (osoba) Syn. Vytvoření další osoby trojice, tzv. Ducha svatého, který nikdy nebyl církví pojmenován, záležitostí našeho zakladatele ale není. Pro své náboženství mu stačily osoby dvě, a třetí osoba byla k Pavlově dvojici Bůh a Jeho syn a existence Ducha svatého jako třetí Božské osoby se objevuje až koncem čtvrtého století, pro naši církev nejpříznivější doby za celou dobu její existence.
Je zajímavé, že v našem v křesťanském tzv. Novém Zákoně tento dodatečný, a z hlediska víry a učení prvotní církve nadbytečný a bezejmenný Duch svatý bez statusu osoby v podstatě není ani vzývaný, ani velebený, ani doporučovaný k následování. V učení církve a její trojičné hierarchii má postavení outsidera, přestože nutně do svého učení nutně potřebovala nějakou nadpřirozenou sílu, díky a prostřednictvím které by křesťan měl směřovat a adresovat své modlitby a přání Stvořiteli světa. Náboženský judaismus se svým přísným monoteismem neměl zapotřebí vytvářet žádné Boží osoby a pomocníky, takže Ježíš se učil a vyznával, že Bůh je všemocný a všudypřítomný, a tudíž zcela logicky pochopitelně v žádném případě ke své věčné a nekonečné existenci nepotřebuje žádné prostředníky. Všeobecná přítomnost smluvního Boha židovského národa, který není žádnou osobou, (tzv. imanence) se nazývá šchina, která také není žádnou osobou a je všude tam, kde je Bůh. Tedy všude. Někdo jí pociťuje opakovaně, někdo jen výjimečně, a jiný vůbec. To je ale záležitostí duchovního stavu každého člověka.
Každý, kdo má alespoň minimální povědomí o hebrejštině ví, že termínem Elohim neoznačuje pouze jediného existujícího Boha Stvořitele, ale například i anděly, i některé osoby v jistém mimořádném postavení, a dokonce v Tóře nalezneme případy, kdy jsou slovem elohim označované některé mimořádné nežidovské osobnosti. Jako příklad uveďme situaci, kdy se na poušti zjevil Abrahámovi (Avraham) jediný existující Bůh:
„Když pak za horkého dne seděl ve vchodu do stanu, zjevil se mu v Elonej Mamre Hospodin. Zvedl oči a spatřil, že u něj stáli tři muži, a vida je, spěchal jim ze vchodu stanu vstříc a poklonil se k zemi. Řekl: Pokud jsem nalezl milost v tvých očích, Pane, nemíjej svého služebníka! Dám přinést trochu vody, omyjete si nohy a odpočinete si tu pod stromem“ (Genesis 18, 1-4) Abrahám si je vědom, že se mu zjevil jediný Bůh, ovšem v registruje Ho v podobě tří poutníků, a proto Stvořitele oslovuje v jednotném i množném čísle. Jde ovšem stále o jednoho jediného existujícího Boha! Abrahám nehovoří chvíli k jednomu Bohovi a chvíli ke třem jednotlivým Bohům, nebo dokonce snad ke třem Bohům v jednom!!!
V originále: "וַיֵּרָ֤א אֵלָיו֙ יְהֹוָ֔ה בְּאֵֽלֹנֵ֖י מַמְרֵ֑א וְה֛וּא ישֵׁ֥ב פֶּֽתַח־הָאֹ֖הֶל כְּחֹ֥ם הַיּֽוֹם
וַיִּשָּׂ֤א עֵינָיו֙ וַיַּ֔רְא וְהִנֵּה֙ שְׁלשָׁ֣ה אֲנָשִׁ֔ים נִצָּבִ֖ים עָלָ֑יו וַיַּ֗רְא וַיָּ֤רָץ לִקְרָאתָם֙ מִפֶּ֣תַח הָאֹ֔הֶל וַיִּשְׁתַּ֖חוּ אָֽרְצָה:
וַיֹּאמַ֑ר אֲדֹנָ֗י אִם־נָ֨א מָצָ֤אתִי חֵן֙ בְּעֵינֶ֔יךָ אַל־נָ֥א תַֽעֲבֹ֖ר מֵעַ֥ל עַבְדֶּֽךָ!
Uvedli jsme, že v původním jazyce Ježíšova národa se někdy označuje termínem Bůh jak v jednotném, tak i v množném čísle, a stejně tak se stejně mohou označovat i některé významné postavy z duchovní, ale i světské sféry.
Tak například v knize Soudců ve verších 13, 21 - 22 se píše:
„Potom se už Věčného posel Manóachovi a jeho ženě neukázal. Tehdy Manóach poznal, že to byl posel Věčného, a řekl své ženě: Určitě zemřeme, neboť jsme viděli Boha“ (tedy jednotné číslo – viděli jsme jednoho Boha, ovšem psané v množném čísle jakoby - viděli jsme Bohy - Elohim)“.
V originále: „לאחר מכן, השליח הנצחי לא הופיע שוב בפני מנוח ואשתו.
(Elohim - Boha) אז ידע מנוח שהוא שליחו של הנצחי, ואמר לאשתו: "אנחנו בוודאי נמות, כי ראינו את אלוהים"
Z textu vyplývá, že uvedený Manóach, Samsonův otec, naprosto přirozeně označuje termínem Elohim (Bohové) jak skutečného jediného existujícího Boha Stvořitele, tak i jednoho Božího posla. To samozřejmě v žádném případě neznamená a je naprosto nemyslitelné, že v době babylonského zajetí, tedy přibližně kolem druhé poloviny šestého století před občanským letopočtem, ze kterého s největší pravděpodobností spis pochází, by kdokoli ze židovského národa vyznával ať už několik bohů, nebo zdánlivě jen jednoho boha, ovšem ještě obsahujícího další bohy, tzv. boží osoby, a hovořil o nich a psal jako o přirozeném faktu. V období, kdy naše mladé křesťanství bylo už téměř zcela odtržené z Ježíšova židovství, dogma o trojjedinosti Boží se vytvářelo a postupně vyvíjelo až do čtvrtého století našeho letopočtu, což pro někoho může být logicky poměrně velmi překvapivá informace.
Pro odpovědné církevní autority, často bohužel často s velmi omezenými znalostmi hebrejštiny, bylo pro účel křesťanského ustanovení trojičného dogma vítaným podpůrným zdrojem argumentace, (viz např. Izajáš a další) také i zmíněné dílo Soudců, orig. שופטים a v něm užívaného množného čísla pro Boha židovského národa.
Řekli jsme, že trinitární teologie patří vedle christologie k esenciálním teologickým odvětvím, a toto konstatování silně podtrhuje mimořádný význam trojičného učení v našem náboženství. Ovšem ustanovení našeho nejzákladnějšího trojičného dogmatu na jednom z omylů našich autorit, způsobeným zřejmě nedokonalou znalostí Ježíšova jazyka s tím, že cit: "některé hebrejské zdroje samy hovoří o více bozích v jednom bohu, jelikož ho uvádějí v množném čísle", přesvědčivě dokazuje hodnotu podstaty nežidovského náboženství, které vzniklo na základě jednoho jediného snu našeho zakladatele Pavla. A díky tomuto snu jeho vlastní christologie má zase své pevné místo mezi základními teologickými fundamenty, ke kterým patří zmíněná trinitární teologie. I ta však má své nepochybné základy u Pavla. Jinými slovy krátce řečeno; nebýt tohoto jediného člověka, nebylo by křesťanství. Jak christologie, tak zmiňovaná trinitární teologie, nebo pneumatologie, soteriologie, eschatologie a další teologické základy a odvětví přímo vznikly, nebo jsou odvozeny na základě Pavlových myšlenek a učení. Žádný člověk na světě nemá o existenci našeho náboženství větší zásluhy, ani větší vliv na jeho teologické základy, než tento náš zakladatel. Je to bezesporu nesmírná škoda, a vůči němu velká nespravedlnost, že mnohé tyto zásluhy byly od Pavla postupně tendenčně církví přenášeny na Ježíše tak, aby mohl být jako zakladatel našeho nežidovského náboženství zcela nepravdivě uváděn on. Bez ohledu na to, že na vzniku jakékoli nežidovské sekty pochopitelně neměl jako pravověrný syn židovského národa naprosto žádný zájem a o vzniku nějakého nového nežidovského náboženství v brzké budoucnosti neměl žádné ponětí. Stejně jako o existenci Pavla. Několik posledních roků svého života Ježíš, jak každý člověk ví, v žádném případě nezasvětil aktivitě ke vzniku nějaké nové víry, nebo nějaké snaze o rozštěpení uvnitř náboženského židovství, nýbrž právě naopak duchovní obrodě svého národa, a zapálené aktivitě k návratu k víře svých otců, a to právě v době očekávaného příchodu Mesiáše. Nehledě na to, že Pavel měl mít svůj údajný sen o Ježíši teprve až roky po jeho smrti a až na jeho základě začal svoji velmi horečnou veřejnou hlasatelskou aktivitu o něm jako o Kristu, Božím Synovi. Navzdory tomu, že sám zbožný Žid Ježíš důsledně dodržující Zákony smluvního Boha svého národa se jako psychicky naprosto zdravý, a moudrý člověk pochopitelně ani na okamžik za Krista, ani za Božího Syna, nebo snad přímo za Boha Stvořitele vší existence nikdy nepovažoval. Přisuzovat mu jakoukoli aktivitu v tomto smyslu osobně považujeme za pokusy o zlovolnou dehonestaci jeho protivníků a nepřátel. Narodil se jako Žid, žil jako Žid a také tak zemřel.
„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mat 28, 19-20) Další údajný důkaz o boží trojici, ovšem už v době, kdy bohužel došlo k evidentnímu a nevratnému oddělení církve od synagogy *) znamená definitivní opuštění od víry Žida Ježíše, od zákoníků kterým naslouchal, od synagog, které se až do smrti pravidelně modlil, od židovského národa, který ho zrodil, a příklon k novému „trojičnému“ náboženství jeho autora zastřené minulosti Pavla. Oddělení církve od synagogy ale v prvé řadě znamená vzpouru člověka proti Bohu. Vzpouru tvora proti svému Tvůrci. Vzpouru lidí proti vůli, učení a Zákonu Stvořitele světa a celého vesmíru.
*) I tento anonymní autor „Evangelia podle Matouše“ a další podle pokynů církve dávají uvedené oddělení už velmi aktivně najevo výrazy jako „ jejich zákoníci“, viz: Mt 7, 29; Mt 4, 23; Mt 9, 35; ale i třeba Lk 5, 30 a podobně, nebo výrazy „jejich synagogy“, viz: např. Mt 1, 39; Mt 12, 9; 4, 23; v případě Lk např. 4, 15 a podobně, ve stejném tendenčním duchu naznačujícím, že: „Oni jsou Židé, ne my, jejich, Židů jsou zákoníci, ne naši, a jejich jsou židovské synagogy, ne nás křesťanů. Ne my, ne naši, ne naše! Jejich,.Židů! A antisemitismus byl na světě.)
Z našeho pohledu zásadní problém s autenticitou textu uvedeného evangelia je stejný jako u třech ostatních evangelistů, tedy v tom, že také i „Matouš“ je neznámý pisatel, který samozřejmě nebyl Ježíšovým apoštolem, a své dílo na objednávku církve (jediný autor tohoto díla v něm uvádí právě slovo „církev“, a naši novozákonní odborníci toto dílo i z tohoto důvodu nazývají „evangelium církve“) začal psát až koncem prvního století občanského letopočtu. Připomínáme, že žádné evangelium, a tedy ani „Evangelium podle Matouše“ není a nemůže být autentický záznam Ježíšových výroků , protože je ve skutečnosti nikdo za jeho života nezaznamenával.
Termín Elohim ve smyslu lidské autority najdeme například také v Druhé knize Mojžíšově ve verši 22, 8:
„Ve všech majetkových přestupcích, ať jde o býka, osla, ovci, plášť či cokoli ztraceného, o čem někdo řekne: To je ono, přijde záležitost obou před Bohy (ad ha-Elohim) [před soudce]; koho Bohové (Elohim) [soudcové] označí jako svévolníka, ten poskytne svému bližnímu dvojnásobnou náhradu.“
Podívejme se na jeden výklad tohoto verše s dvojím užitím slova Elohim od velkého židovského učence, lékaře, filozofa a jednu z nejvýznamnějších a nejvzdělanějších osobností židovského náboženství Maimonida (Rambam), které jak jsme už podotkli, díky množnému číslu mnozí křesťané mylně chápou jako uznání a potvrzení samotnými věřícími židovského národa křesťanské boží trojičnosti:
"...kdyby neposlal svou ruku k dílu druhého. A pokud neposlal svou ruku v díle svého bližního, myslel si Raši, že se měl přiblížit k Bohu a přísahat, že neposlal svou ruku kvůli svému příteli. A je správné, aby se přiblížil k Bohu a přísahal, že byl ukraden, jak tvrdí, pokud neposlal ruku, aby ji použil pro svou vlastní potřebu v díle někoho jiného, protože ten, kdo pošle ruku v pokladu, se stává uzurpátorem a je odpovědný za onsin.!
V originále:
אם לא שלח ידו במלאכת רעהו. וטעם אם לא שלח ידו במלאכת רעהו על דעת רש''י שיקרב אל האלהים לישבע שלא שלח ידו בשל חבירו. והנכון שיקרב אל האלהים לישבע שנגנב כמו שהוא טוען, אם לא שלח הוא יד להשתמש לצרכו במלאכת רעהו, כי השולח יד בפקדון נעשה עליו גזלן וחייב באונסין:
Rambam ve svém originálním výkladu verše Ex 22, 8 v textu naprosto jednoznačně zmiňuje dvakrát jednoho jediného existujícího Boha židovského národa, viz překlad výše, a přesto ho zmiňuje množným číslem, tedy opět slovem Elohim. Jak víme, tento v mnoha ohledech nedostižný učenec často uváděný pod jménem Maimonides by nikdy ve svém životě ani na okamžik nepomyslel, nebo snad nechtěl naznačit, že Bůh jeho národa není jeden Bůh, jak z nebes tolikrát upozorňoval, nýbrž Bohů několik!
Uvedené příklady dokazují, že slovo Elohim sice má více různých významů, ovšem je naprosto vyloučeno, aby jakákoli část židovskému národu Bohem předaného Zjevení potvrzovala, nebo jen naznačovala cokoli jiného, než je Jeho jedinečnost. Tento a žádný jiný Bůh dal člověku svobodnou vůli a je na každém z nich, jestli věří, a zda ve své víře plně důvěřuje svému jedinému existujícímu Tvůrci, což byl nepochybně případ i Ježíše, nebo jestli více než svému Stvořiteli věří některému člověku.
Podívejme se na jiný příklad. Uvedli jsme, že naše křesťanské autority používaly jako argumentaci pro svoje učení o Boží trojjedinosti označování slovem Bohové (orig. אֱלֹהִ֖ים ), které se vyskytuje na mnoha místech Tóry. Jak by asi znělo jejich vysvětlení například označení Elohim, tedy bohové, (navzdory tomu, že pro židovský národ člověka jednoznačně zásadního významu) pro člověka Mojžíše v Exodu 7, 1:
„Bůh nyní Mojžíšovi odpověděl: "Pozor! Ustanovil jsem vás pánem (Elohim, אֱלֹהִ֖ים ) nad faraónem. Tvůj bratr Aaron bude tvým mluvčím.“
Originál:
וַיֹּ֤אמֶר יְהֹוָה֙ אֶל־משֶׁ֔ה רְאֵ֛ה נְתַתִּ֥יךָ אֱלֹהִ֖ים לְפַרְעֹ֑ה וְאַֽהֲרֹ֥ן אָחִ֖יךָ יִֽהְיֶ֥ה נְבִיאֶֽךָ:
V uvedeném případě Stvořitel nazývá Mošeho stejným slovem, kterým označuje sám sebe (!!!), a dokonce stejně tak označuje jeho bratra Aarona. Vysvětlí někdo tuto situaci snad způsobem, že trojjediný bůh považuje za další bohy Mojžíše a jeho bratra?
Ovšem v jiném příkladě (Deuteronomium 32, 15) narazíme pro označení toho samého, to znamená jediného existujícího Boha na slovo Eloha, čili na jednotné číslo jinde užitého slova Elohim v čísle množném:
„Ale Ješurun ztloustl a vzpurně kopal. Ztloustli, ztloustli jste a pokryli jste se tukem. Opustila Boha (אֱל֣וֹה ), který ji učinil, a pohrdla skálou její spásy.“
Originál:
וַיִּשְׁמַ֤ן יְשֻׁרוּן֙ וַיִּבְעָ֔ט שָׁמַ֖נְתָּ עָבִ֣יתָ כָּשִׂ֑יתָ וַיִּטּשׁ֙ אֱל֣וֹהַּ עָשָׂ֔הוּ וַיְנַבֵּ֖ל צ֥וּר יְשֻֽׁעָתֽוֹ:
Také v Žalmech (Ž 50, 22) nalezneme stejný příklad užití jednotného čísla slova Bůh:
„Pochopte to nyní, vy, kteří zapomínáte na Boha, abych vás neroztrhal na kusy a nebyl nikdo, kdo by vás zachránil.“
Originál:
כבבִּֽינוּ־נָ֣א זֹ֖את שֹֽׁכְחֵ֣י אֱל֑וֹהַּ פֶּן־אֶ֜טְרֹ֗ף וְאֵ֣ין מַצִּֽיל:
Ovšem hned v následujícím verši (Ž 50, 23) je zdánlivě „vše při starém“ a jen jakoby k zadostiučinění našich vynálezců Trinitární teologie:
„Kdo zabíjí oběť vyznání, ctí Mne, a já připravím cestu. ukážu mu Boží (Elohim) spásu."
Originál:
זֹבֵ֥חַ תּוֹדָ֗ה יְכַ֫בְּדָ֥נְנִי וְשָׂ֥ם דֶּ֑רֶךְ אַ֜רְאֶ֗נּוּ בְּיֵ֣שַׁע אֱלֹהִֽים:
Kniha Izajáš 44, 6 nám říká:
„Tak pravil Hospodin, král Izraele a jeho Vykupitel, Hospodin zástupů: "Já jsem první i poslední a kromě mne není žádného Boha (Elohim).“
Originál:
כֹּֽה־אָמַ֨ר יְהֹוָ֧ה מֶֽלֶךְ־יִשְׂרָאֵ֛ל וְגֹֽאֲל֖וֹ יְהֹוָ֣ה צְבָא֑וֹת אֲנִ֚י רִאשׁוֹן֙ וַֽאֲנִ֣י אַֽחֲר֔וֹן וּמִבַּלְעָדַ֖י אֵ֥ין אֱלֹהִֽים
A kapitola 44, 8:
„Neboj se a nelekej se; nedovolil jsem vám to slyšet od té doby a řekl jsem vám to, a vy jste Mými svědky. Je snad Bůh kromě Mne? A není skála, kterou bych neznal.“
Originál:
אַל־תִּפְחֲדוּ֙ וְאַל־תִּרְה֔וּ הֲלֹ֥א מֵאָ֛ז הִשְׁמַעְתִּ֥יךָ וְהִגַּ֖דְתִּי וְאַתֶּ֣ם עֵדָ֑י הֲיֵ֚שׁ אֱל֙וֹהַּ֙ מִבַּלְעָדַ֔י וְאֵ֥ין צ֖וּר בַּל־יָדָֽעְתִּי
V tomto případě je (jen zdánlivě logicky) zase Bůh v jednotném čísle.
Dnes jsme si ukázali i na dalších příkladech, že ti, kdo znají alespoň základní okolnosti existence slov označující jediného skutečného Boha Stvořitele ve formách Bůh i Bohové, tedy Eloha i Elohim, logicky, nebo alespoň s trochou dobré vůle dost dobře nemohou naší teorii o Trojjedinosti před věřícími Ježíšova národa úspěšně hájit. Natož pak po nich přímo, a jak z historie naší církve víme, mnohdy za skutečně každou cenu požadovat její přijetí. V náboženském judaismu znamená použití množného čísla slova Bůh jako Elohim především, ne však zásadně, snaha o vyjádření neomezené Boží velikosti a moci. Pokud opravdu naše křesťanské učení o trojici na toto slovo v tomto tvaru argumentačně odkazuje jako na důkaz o správnosti, pak jsme dnes byli účastníky jeho pochybení.
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Utrpení Ježíšova národa
