Výběr z některých vlastních úvah a zamyšlení V.
Střezte se, aby nebyla svedena vaše srdce a nesešla na scestí
a nesloužili jste cizím bohům a neklaněli se jim.
To by vzplanul hněv Hospodinův na vás…
5. Moj 11, 16-17
Já jsem Věčný a jiného už není,
mimo mne žádného Boha není.
Iz 45, 5
Naší minisérii zamýšlení na téma - z našeho křesťanského hlediska - existence, nebo podle víry židovského národa bezpochybná neexistence boží trojice, a úvahy o naší trinitární teologii na pozadí Ježíšovy židovské víry, kterým jsme věnovali několik posledních úvah, jsme se vzhledem k tomuto naprosto zásadnímu teologickému tématu, a zároveň v reakci na některé žádosti, rozhodli věnovat ještě pár zamyšlení.
Není sporu o tom, že trojičné téma bylo pro Ježíšův židovský národ i pro samotného Ježíše samozřejmě zcela neznámým, fantastickým pojmem, protože Stvořitel vší existence, dárce Zákona a smluvní Bůh židovského národa opakovaně, jasně a nesmlouvavě říká, že je Bohem jedním jediným existujícím. A jak všichni věřící víme, o projevené Boží vůli, nebo o jeho vnuknutých slovech nesmí žádný člověk na světě ani zapochybovat, takže: „Bůh Stvořitel světa a vesmíru je jeden jediný a nikdy nebylo a není žádného jiného“. Má vůbec nějaký smysl o této skutečnosti vést jakékoli debaty a úvahy, když nad Boha a Jeho vyjádření už nic víc na tomto Jím stvořeném světě neexistuje? Uvedené naprosto unikátní a přesto skromné Boží konstatování nemůže zpochybnit, a nebo dokonce se pokusit nahradit či vyvrátit žádné náboženství, sekta, víra ani přesvědčení, které vždy a výhradně vycházelo jen z lidí, tedy tvorů, které tento jedinečný skutečný existující Bůh zcela sám stvořil. Pro Bohem vyvoleným a k nelehké službě pověřeným, čtyři tisíciletí existujícím židovským národem je naše vlastní „trinitární“ učení vycházející, nebo spíše navazující na Pavlovo křesťanství, v protikladu s vědomím a víře starobylého židovského národa zcela bezpředmětné, protože se skutečným a jediným existujícím Stvořitelem světa a projevům Jeho Božské vůle, nemá žádnou přímou ani nepřímou souvislost. Ježíšův národ se nezabývá žádným bludným učením, které bez výjimky a naprosto vždy pochází výhradně jen z lidské vůle a mysli, nýbrž jen jedním jediným existujícím Božím učením, které jim předal jeden jediný existující Bůh a Stvořitel. To je potřeba mít stále na mysli; především v případech, kdy se například setkáme s nedomyšleným, tendenčním bludem, že zakladatel křesťanství, a tím i jeho trojičného učení (sic!) je Žid Ježíš, který se ovšem s tímto ryze křesťanským dogmatem nikdy za svého života nesetkal, a tedy s ním osobně nemá, ani kvůli své víře nemůže mít naprosto nic společného.
Otázka existence - oproti Ježíšově víře v jediného Boha - více bohů, nebo naším křesťanstvím deklarovaných několika tzv. božích osob je tedy v souvislosti s naším „Pavlo - náboženstvím“ jeho výhradním dogmatickým tématem. Ježíš o něm ale neměl nikdy ani ponětí. Nutno podotknout, že se otázka existence nebo neexistence Stvořitelovy trojičnosti nevyvíjela hned od samého počátku Pavlovy veřejné aktivity, jak by se mohlo předpokládat, nýbrž celých několik prvních století, až od Nikajského, vůbec prvního ekumenického koncilu svolaného v roce 325. Ovšem nesvolaného tehdejším papežem Silvestrem I., jak by bylo z hlediska věřícího člověka logické a zákonité, ale pohanským (!) císařem, labilním a nesmírně obávaným bezohledným intrikánem Konstantinem I., kterého dokonce východní křesťanské církve uctívají jako světce (sic!) a modlí se k němu jako k nábožensky i svým příkladným životem mimořádně významné osobě, která už dosáhla svatosti a těsné blízkosti Bohu. Tato deklarovaná svatost a mimořádná zbožnost u tohoto zarytého pohana, držitele doživotního titulu pontifex maximus, neboli velekněz všeho pohanského kněžstva zřejmě spočívala kupříkladu také i v postupném vyvražďování více něž poloviny své vlastní rodiny, například včetně udušení v horké lázni své vlastní manželky Fausty, zabití vlastního syna Crispa, dvou švagrů, tchána a dalších členů. A za vedení tohoto mocného, ale po stránce duševní kondice postiženého vraždícího pohanského velekněze, bylo na tomto katolickém koncilu formou vyznání víry uzákoněno, že Žid Ježíš je jedné podstaty se Stvořitelem světa, svým Otcem Bohem. A to přestože o takové byť jen fiktivní představě sám Ježíš za svého života nikdy neměl ani ponětí, ani se tak nikdy nechoval, ani v tom smyslu jako příkladně zbožný židovský náboženský aktivista pochopitelně nikdy nemohl říci ani jediné slovo. Jakékoli případné zmínky v našem křesťanské zákoně na toto téma pocházejí až druhé poloviny prvního století a dál od neznámých autorů evangelií, kteří nikdy nebyli Ježíšovými učedníky, a kdy už pracovali na objednávku církve a jejího utvářejícího se učení. Dodejme, že teprve až na tomto koncilu vedeného tímto „svatým nevěřícím pohanem“ bylo vedle formulace a zmíněného vyhlášení vyznání původní křesťanské víry například údajné Kristovo Zmrtvýchvstání jednoduše ustanoveno na první neděli po prvním jarním úplňku, podobně jako tento nejvýznamnější pohan vyhlásil římský sluneční den neděli, za svátek.
V uvedeném duchovním prostředí a za hlavní účasti tohoto pohanského císaře tedy bylo formou vyznání víry v Nikaji vyhlášeno a uzákoněno pravé a plné božství (příslušníka židovského národa) Ježíše. Nejprve tedy v naší mladé církvi existovala „svatá dvojice“, a teprve až mnohem později později jsme tuto dvojici doplnili ze židovského náboženství převzatou existenci šechiny, orig. (שְׁכִינָה). Ovšem obratem a opět chybně jsme z ní na rozdíl od židovského pojetí šechiny vytvořili další božskou osobu, a to bezejmenného tzv. ducha svatého, naštěstí zatím už poslední osobu boha našeho zatím stále ještě trojičného křesťanství. Duch svatý (שְׁכִינָה) v židovském náboženství znamená především označení místa, a prostoru v situaci, kdy chceme zdůraznit jasnou, zřetelnou a evidentní přítomnost jediného existujícího Boha. V žádném případě však v Ježíšově víře svých Otců neexistuje pojem Svatého ducha, který nemá jméno, pro jednu Boží část, neboli osobu, jako v našem originálně trojičně upraveném křesťanství, které se ale stále i za této situace dosud považuje a vyhlašuje za náboženství monoteistické. Jelikož Ježíšovo židovské náboženství už téměř čtyři tisíciletí bezpečně stojí na absolutní jedinosti Boha Stvořitele všeho co existuje, a bude nadále stát do okamžiku, kdy rozhodne o konci existence světa a vesmíru, měli by se lidé vrátit zpátky k víře, kterou praktikoval Ježíš, jeho učedníci, rodina a ostatní příslušníci národa, který s tímto jediným existujícím pravým Bohem uzavřel vzájemnou Smlouvu. Princip Ježíšova náboženství, oproti našemu ve svém trojičném dogmatu nejasnému, složitému, a plnému nejrůznějších teologických labyrintů, náznaků, tajemství a zjevení, spočívá především ve své jednoduchosti: Věř v jednoho Boha a dodržuj Jeho Zákon! To je vše, a víc už není potřeba. Trinitární učení sice prošlo dlouhým a složitým vývojem, ale ve skutečnosti nemá naprosto žádnou oporu v posvátných textech, které veřejně učil Ježíš, ani v něm samotném. Přesvědčte se sami.
Poslechněme si některé úryvky na toto téma z Ježíšova zdroje víry a moudrosti, ale i ze samotného Zákona nás křesťanů. Hned první vybraná ukázka je svým skrytým, přesto však jasným sdělením z našeho hlediska velmi významná a pro mnohé i překvapivá:
„Když Ježíš učil v chrámu, řekl jim ještě: „Jak mohou zákoníci říkat, že Mesiáš je syn Davidův? Sám David řekl v Duchu svatém: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy. Sám David nazývá Mesiáše Pánem, jak tedy může být jeho synem?“ Početný zástup rád mu naslouchal.“ (Mk 12, 35-37)
„Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“ (Jan 5, 30)
Ježíš zde nehovoří o žádném svém otci, ani případně o duchu, tedy boží přítomnosti (hebr. Šechina (שְׁכִינָה). Netvrdí, že je jednou z částí (osobou) trojičného Boha. Netvrdí, že je Bohem a jako Bůh že stvořil svět a vesmír. Naopak plný pokory uznává, že sám nemůže dělat naprosto nic, a v porovnání s Bohem Stvořitelem svého izraelského lidu je ničím. Skutečný Bůh sám od sebe může dělat a dělá vše, co chce. Skutečný Bůh pochopitelně sám sobě nic nepřikazuje, to dělá jen nám lidem – viz např. jeho příkaz, výzvu dodržovat Jeho Desatero. Skutečný Bůh umožňuje každému člověku, aby naslouchal, četl a hledal Jeho vůli, ale určitě k tomu neposílá „sám sebe“, tedy jednu ze svých údajných částí, osob, aby jí v jiné osobě té samé božské trojjediné existence hledal. Tedy sám v sobě.
„Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech? Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho; a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary.“ (Mk 12, 28-33) Jakoby zde zákoník Ježíšovi úmyslně, ale nesmírně naivně takzvaně „nahrál na smeč“, aby mu umožnil prohlásit se za Boha, ale pochopitelně k tomu nikdy nemohlo dojít! Moudrý Žid Ježíš, který měl v jistém období své veřejné aktivity kvůli nepochopení dokonce problémy i se svojí vlastní matkou i dalšími členy rodiny, o sobě ani náznakem nehovoří ve smyslu Boha židovského národa, nýbrž o tom, že pouze: „Hospodin, Bůh náš je jediný Pán“, jinak řečeno: „My všichni máme jediného Boha“. Jak vidíme, neexistuje zde jakýkoli náznak nějakého jsoucna nebo prorokování budoucí „trojjedinosti“, tedy jakéhosi svazku několika bohů v jednom. Žádný náznak, že by se zbožný Ježíš považoval za někoho jiného, než za věřícího židovského člověka, který zná Boží příkazy, rozumí jim, plní je, a excelentním způsobem je vykládá ostatním lidem. A není mu lhostejná náboženská vlažnost a trestuhodné spoléhání na Stvořitelovu nekonečnou dobrotu bez odpovídajících skutků člověka.
„Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou Ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“ (Jan 4, 23) Uvedená ukázka svojí výstižností a jednoznačností nepotřebuje větší komentář. Autor Evangelia podle Jana ústy Ježíše hovoří jasně o Bohu v jednotném čísle a ne v žádném jiném formátu. Když Ježíš hovoří o Otci, je to naprosto přirozené a správné. Bůh je Otec, tvůrce každého člověka, a naprosto každý člověk je tedy Jeho unikátní výtvor, Jeho osobité dílo. Je Otcem vás i nás; to však nikdy a v žádném případě nemůže znamenat a nikdy také neznamenalo, že každý člověk, který se kdy narodil, byl a je Bohem, Stvořitelem světa. Žádný člověk na Božím světě, a to bez jediné výjimky, nemůže považovat sám sebe, nebo být považován za Boha Stvořitele světa na základě faktu, že existuje díky Boží vůli. I my křesťané se jak známo několikrát denně modlíme modlitbu, která začíná slovy „Otče náš“. A víme snad o nějakém věřícím člověku ve standardní duševní kondici, který si na základě skutečnosti, že Stvořitele světa v „Otčenáši“ denně oslovuje jako svého otce, nárokuje status jedné osoby jediného existujícího Boha? Znamená snad, že na základě tohoto nesmírně důvěrného oslovení samotného Božího majestátu jsme zákonitě všichni jeho syny a tedy Bohy? Nebyl by pak svět přeplněný bohy, kteří stvořili svět, vesmír, a vše ostatní, co existuje, a pro obyčejné lidi by tam kvůli přeplněnosti bohů už nebylo místo? Takový je snad smysl stvoření světa?
Ani z další uvedené novozákonní citace tedy neplyne žádná možnost existence Boha v trojičné podobě, právě naopak! V následujících příkladech vidíme, že Ježíš o sobě nemluvil tajemně a v náznacích, v obklopení nejrůznějšími tajemstvími ve smyslu, které by se snad mohly vyložit i jako chování člověka, který vlastně člověkem není. Jako někdo tajuplný, kdo raději jen naznačuje a zaštiťuje se tajemstvími. Bylo tomu právě naopak!
„Ježíš mu řekl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem jim neříkal tajně.“ (Jan 18, 20)
„Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal. (Jan 5, 30) Hovořil by tak Bůh Stvořitel, nebo ten, který je tímto Bohem Stvořitelem pověřen, poslán?
„A řekl jim: „Přichází snad světlo, aby bylo dáno pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen?" (Mk 4, 21) Ježíšova Bohem Otcem vnuknutá a zřejmě jen rok trvající veřejná aktivita náboženské kajícné obrody před očekávaným příchodem mesiáše, kterým nikdy neměl být bůh, ale člověk ze židovského národa, nemá nic společného s undergroundem. Ježíš je vždy dobře vidět a slyšet a není zahalen do náznaků a neproniknutelných tajemství, která budou posluchačům odhalena až po jejich smrti. Mluví jasně a přesně ví co. Plní vůli Otce svého národa ve stylu tady a teď.
„Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.“ (Jan 14, 10) Ježíš hovoří naprosto srozumitelně jako každý jiný zbožný příslušník národa, který svého Boha logicky vnímá jako svého Otce. Je tedy ve svém Otci, uvnitř Jeho stálé přítomnosti díky svým vroucím modlitbám. Bůh existuje v Ježíši díky jeho modlitbám. Jako každý upřímně zbožný člověk cítí přítomnost a vůli Stvořitele, smluvního Boha Otce všech Židů a nechává se Jím ve svých skutcích inspirovat a vést. V žádném případě se ale neprojevuje jako jedna Boží část, osoba. S Bohem se jako potomek lidu, který po vyvedení z egyptského otroctví uzavřel se svým zachráncem Smlouvu o dodržování Jeho vůle, neztotožňoval o nic víc, a o nic méně, než každý jiný jeho zbožný příslušník. Ježíš nepochybně mohl mít s Bohem vzájemně niternější vztah než jeho jiní souvěrci, ale zcela jistě se díky tomuto nevyloučenému nadstandardnímu vzájemnému stavu nepovažoval za něco víc, než za tímto svým židovským Bohem stvořeného člověka. V opačném případě, který je však sám o sobě naprosto vyloučený, by tento vztah jediný existující Bůh ukončil velmi rázně a definitivně hned v okamžiku jeho vzniku.
Podívejme se, co o jediném existujícím Bohu uvádí zdroj ze všech nejpovolanější, tedy Jeho vlastní učení.
„I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ (1. Moj.1, 26)
Právě taková a další podobná užití množného čísla ve vyjádření samotného Boha Stvořitele chápaly naše dávné křesťanské autority jako jeden z důkazů, že Stvořitel světa nebyl sám, kdo tvořil, a kdo také vždy existoval. A že tedy jeho pomocníkem musel být jeho vlastní syn, bez ohledu na to, že sám Bůh se lidem prezentoval výhradně jako jeden jediný, a tím veškeré naše spekulace v tomto ohledu sám rázně odmítá a zavrhuje. Při utváření křesťanství pro jeho tvůrce různá vyjádření samotného Stvořitele rozhodně rozhodující nebyla. Autorům nového, nežidovského náboženství záleželo v prvé řadě uvedení pavlokřesťanské víry (tak zásadně odlišné od víry Ježíše) do praxe, a to za každou cenu. To znamená i za cenu občasného „přehlédnutí“, nebo „nepochopení“ některých Božích slov a vyjádření, přestože sám Žid Ježíš, kterého si naši předkové ve víře stanovili de facto do čela, smyslu a cíle našeho nového náboženství, ještě jako židovský rabbi nepochybně rozuměl Božím slovům naprosto dokonale.
Rozhodující váhu pro ustanovení Trinitární teologie do základního teologického odvětví formou dogmatu o tzv. Nejsvětější Trojici ale jak už jsme výše uvedli, neměla ve své nejedenosti v této otázce sama církev, nýbrž obávaný a krutý několikanásobný vrah, pohanský císař Konstantin I., držitel doživotního titulu Pontifex maximus, neboli velekněz všeho pohanského kněžstva, který na svých rukách nesl krev poloviny své vlastní rodiny. Nesmírně rozsáhlý majetek, který nám tento člověk věnoval za to, že se prý církev bude u svého boha modlit ze jeho další válečné úspěchy, byl pro naše tehdejší hrabivé a mocichtivé nejvyšší náboženské autority daleko silnější motivací, než opakovaná Stvořitelova vyjádření o své jedinosti.
Vraťme se ještě na okamžik zpět k verši 1. Moj. 1, 26, ve kterém Bůh hovoří v množném čísle, jakoby mluvil za další Bohy, což jen zdánlivě boduje a nahrává našemu křesťanskému dogmatu o Jeho trojjedinosti. Ale opravdu jen zdánlivě.
V originálním hebrejském textu zprávy o stvoření světa je skutečně pro výraz „Bůh“ použito slova elohim, tedy množné číslo slova eloha. To se zde, v 1. knize Mojžíšově, používá k označení mimořádného významu, znamenitosti a vznešenosti, a podobně, ale v žádném případě ne k označení množství bohů; například dvou, tří nebo více. Doplňme, že v Hebrejských Svatých Písmech má slovo eloha (Bůh) dvě formy množného čísla: jedno je elohim (bohové), poukazující na vznešenost a majestát, nikdy však ne na počet osob, a dále elohe (bohové něčeho konkrétního). Připomínáme, že hebrejské sloveso וַיִּבְרָ֨א אֱלֹהִ֤ים, tedy „Stvořil Bůh…“ (1.Moj, 1, 27), používal Ježíš jako každý věřící Žid výhradně v souvislostech s jejich smluvním Bohem, protože v Hebrejském Písmu jako Stvořitel světa a vesmíru pochopitelně nikde není a nemůže být označený nikdo jiný.
M.F.C.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
