Výběr z některých vlastních úvah a zamyšlení VI.
„Když vjel Ježíš do Jeruzaléma,
po celém městě nastal rozruch;
ptali se: „Kdo to je?“!
(Mt 21, 10)
V praxi Ježíšova náboženského judaismu mají přirozené věci
větší hodnotu než nepřirozené, tajemné a zázračné.
Okolnostmi v hebrejštině poměrně běžného užívání množného čísla pro jediného existujícího Boha, ale i některé významné osobnosti historie Izraele jsme se několikrát zabývali v minulých zamyšleních a dnes půjde spíše o shrnutí a zopakování některých faktů. Řekli jsme si, že množné číslo v první osobě před staletími často užíval například nějaký vysoký státní, nebo církevní hodnostář, nebo sám král, když mluvil o sobě, a to pochopitelně i v našem království (např. my vyhlašujeme, my jsme rozhodli, my jsme podepsali, a podobně), a že i tato skutečnost nám jak věříme, pomůže porozumět užívání množného čísla v případě Boha Ježíšova židovského národa.
Znovu připomínáme, že výraz Elohim znamená v hebrejštině množné číslo slova Bůh, a navzdory tomu v židovském náboženském prostředí znamená výhradně jednoho jediného existujícího Boha! Jeho význam dokazuje skutečnost, že v hebrejské bibli je toto slovo užito ve více než dvou a půl tisících případech! Slovo Elóhim většinou my křesťané mylně chápeme jako Bohové, a ve smyslu dogmatického pojetí učení naší křesťanské trinitární teologie už přímo jako důkaz; potvrzení Boží Trojjedinosti. Jak v takovém případě ale máme například rozumět faktu, že stejným slovem Elóhim oslovuje jediný Bůh židovského národa třeba i vůbec nejvýznamnější jejich dějin postavu Mojžíše? Začneme snad proto my křesťané tvrdit, že i Mojžíš je také jednou z několika osob boha stvořitele, pokud ne snad přímo bohů Ježíšova národa? Uvedli jsme, že Elohim, jako hebrejské slovo pro jediného Boha, se objevuje hned v první větě Boží Tóry: “Na počátku Božího stvoření nebe a země" (1. Moj, Genesis, hebr. Berešit 1, 1,), hebrejsky: "בְּרֵאשִׁ֖ית בָּרָ֣א אֱלֹהִ֑ים אֵ֥ת הַשָּׁמַ֖יִם וְאֵ֥ת הָאָֽרֶץ" - zvýrazněné a podtržené slovo v originále je však Elohim, tedy v množném čísle.)
Když se modlíme k jedinému existujícímu Bohovi, nezapomínejme, že jen jediný existující skutečný Bůh (Eloah) a nikdo jiný je Tím, který stvořil nebesa a zemi, oddělil světlo od tmy, vodu od země i noc ode dne. Jméno vždy existujícího Boha ve věřícím, zbožném příslušníkovi Ježíšova národa velmi často evokuje jedinečný obraz a stálou připomínku Boží neomezené tvůrčí síly, jeho jedinečné autority a svrchovanosti. Slovo Elohim je jak už jsme řekli množné číslo slova Eloah, (ale také i jména El, které je v hebrejské bibli uvedeno více než dvěstěkrát), a jedná se o jedno z vůbec nejstarších existujících označení božství na světě. Označení svého Boha El Židé s největší pravděpodobností převzali od Kanánců a vztahuje se jak na pravého, jediného existujícího Boha Židů, tak dokonce překvapivě na i některé bohy pohanů. Připomínáme, že slovo Elohim se v judaismu zásadně neužívá k označení více fiktivních bohů, ale k zdůraznění unikátnosti majestátu jediného pravého vždy existujícího Boha, Otce každého člověka a Stvořitele vší existence. Je jeden jediný, všeobsažný Bůh Hospodin, a neexistuje nikdo a nic, kdo a nebo co by se s tímto naším Stvořitelem mohlo porovnat.
Podívejme se pozorně na celou 1. kapitolu abychom zjistili, kolikrát je v Bohem inspirovaném textu jmenován Bůh židovského národa v množném čísle, přestože samozřejmě vždy jde o jednoho jediného Tvůrce světa a veškeré další existence. Zjistíme, že slovo Elohim se v první kapitole Genesis vyskytuje dvaatřicetkrát, a přesto v každém jednotlivém užití tohoto výrazu pochopitelně jde vždy o Toho samého, jediného existujícího Boha, který s Ježíšovým židovským národem jako jediným národem v dějinách světa ratifikoval naprosto unikátní vzájemnou Smlouvu.
V té samé knize, kapitola 1, verš 26, mluví Stvořitel světa opět zdánlivě v množném čísle, v originále: וַיֹּ֣אמֶר אֱלֹהִ֔ים נַֽעֲשֶׂ֥ה אָדָ֛ם , tedy „Bůh řekl: Učiňme člověka...“ a tento fakt by možná někdo mohl opět chápat podobným způsobem; čili že nejprve sám hovoří za sebe, tedy „Bůh řekl“. Vzápětí slovy „Učiňme člověka...“ pokračuje jakoby v budoucím křesťanském trinitárním duchu zřejmě za celou trojici (z hlediska nejzákladnějších principů Ježíšovy židovské víry fiktivních) bohů, božských osob, tedy za sebe jako boha otce, za Ježíše jako boha syna, i za božího ducha. V tomto textu zprávy o stvoření světa je, jak vidíme, pro výraz „Bůh“ opět použito slova elohim (אֱלֹהִ֔ים), tedy množné číslo od eloah, které ale znamená výhradně opět: jeden Bůh. Množné číslo se v hebrejštině používalo a používá například k označení vznešenosti, jedinečnosti, majestátu, výjimečnosti, výsosti, nedostižnosti, unikátnosti, znamenitosti a tak podobně. V žádném případě se však nepoužívá k označení nějakého fiktivního většího počtu bohů, nebo jejich takzvaných osob, např. dvou, tří, nebo více, z jednoduchého důvodu: v učení Ježíšova židovského náboženství pro takové "bohy" není žádné místo. Neexistují. Už jsme se mnohokrát vyjádřili ve smyslu, že vystavět naší křesťanskou Trinitární teologii, svým významem nejdůležitější, základní teologické odvětví našeho náboženství na našem mylném chápání množného čísla slova Bůh (Elohim), jako „Bohové“, v náboženském judaismu znamenající vždy a výhradě jen jednoho jediného Boha, užívaného v Chumaši a dalších židovských posvátných textech, je jedním ze základních omylů našeho křesťanského učení.
„Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli. I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. (1. Moj, 11, 7-8) Nepředpokládáme, že by uvedené dva verše někdo chápal a snad dokonce vykládal tím způsobem, že z nebe nejprve hromadně sestoupily všechny tři božské osoby boha (viz množné číslo), aby v zemi zvané Šineár zmátli lidi, kteří si chtěli postavit pro všechny jedno velké město s věží sahající až k nebi, aby je pak ten samý bůh, ale tentokrát už sám, (viz jednotné číslo) za jejich troufalost rozehnal po celé zemi!
V 41. kapitole zmiňované 1.Mojžíšovy knihy slovo Elohim – Bůh nalezneme hned třikrát. Nejprve ve verši 16 : „Josef faraonovi odpověděl: "Není to mou vlastní mocí; Bůh (jeden jediný) skrze mne poskytne odpověď pro faraónovo blaho." Hebrejsky, jak vidíme, je ale pro svoji závažnost v tomto případě slovo Bůh (jeden jediný) užité v množném čísle jako Elohim: וַיַּ֨עַן יוֹסֵ֧ף אֶת־פַּרְעֹ֛ה לֵאמֹ֖ר בִּלְעָדָ֑י אֱלֹהִ֕ים יַֽעֲנֶ֖ה אֶת־שְׁל֥וֹם פַּרְעֹֽה
Další příklad je ve stejné kapitole, ve verši 38, ve kterém tentokrát slovo Elohim jen ve zdánlivě množném čísle dokonce užívá sám faraon, nejvyšší vyznavač egyptského polyteismu: „ Farao řekl svým dvořanům: "Mohli bychom najít jiného takového muže, který by měl v sobě Ducha Božího? " V originále:
וַיֹּ֥אמֶר פַּרְעֹ֖ה אֶל־עֲבָדָ֑יו הֲנִמְצָ֣א כָזֶ֔ה אִ֕ישׁ אֲשֶׁ֛ר ר֥וּחַ אֱלֹהִ֖ים בּֽוֹ: Snad jen v určitém smyslu opožděný člověk by možná mohl tuto větu vykládat tímto způsobem: „"Mohli bychom najít jiného takového muže, který by měl v sobě Ducha Bohů?“
A konečně verš následující, číslo 39:„Farao Josefovi řekl: "Od té doby, co ti Bůh toto všechno oznámil, není nikoho tak bystrého a moudrého jako ty.“ Hebrejský originál: וַיֹּ֤אמֶר פַּרְעֹה֙ אֶל־יוֹסֵ֔ף אַֽחֲרֵ֨י הוֹדִ֧יעַ אֱלֹהִ֛ים אֽוֹתְךָ֖ אֶת־כָּל־זֹ֑את אֵֽין־נָב֥וֹן וְחָכָ֖ם כָּמֽוֹךָ: Další příklad, kdy nedostačující znalost Ježíšova hebrejského jazyka podpořila vznik nového křesťanského trojičného dogmatu. (Podtržené a zdůrazněné hebrejské slovo elohim je opět uvedeno v množném čísle, přestože farao hovoří k Josefovi o jeho jediném Bohovi).
Hebrejský Tanach stejně jako Chumaš užívají dvě Boží jména Ha-šem, a Elokim, a to dokonce v množném čísle celkem běžně, a není nám známo, že by tato skutečnost snad někdy ve svých židovských věřících evokovala falešný pocit, že jejich Hospodin zřejmě tedy pouze jeden jediný existující Bůh není. Křesťanské téma Boží trojičnosti po několik prvních století existence tohoto nového, striktně nežidovského (a Ježíšovi, který zemřel desetiletí před jeho založení Pavlem logicky naprosto neznámého, se kterým nikdy nepřišel do styku a se kterým nikdy za svého života neměl naprosto nic společného) křesťanského náboženství, nebylo pro zcela neznámé autory evangelií, i pro tehdejší církevní autority rozhodně žádným zásadním teologickým tématem. Pro Ježíše a jeho národ křesťanské téma otec – syn – duch - neexistovalo nikdy, a pochopitelně neexistuje ani dnes. Důvod je jasný: Stvořitel světa a vší existence, a smluvní Bůh židovského národa byl vždy a výhradně Bohem jediným, jak ukazuje první verš vyznání židovské víry, nosné části ranní a večerní modlitby, které byly nařízeny Ježíšovu národu samotným Bohem skrze svoji Tóru:
„Slyš Jisraeli! Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest.“ Orig: „שְׁמַ֖ע יִשְׂרָאֵ֑ל יְהֹוָ֥ה אֱלֹהֵ֖ינוּ יְהֹוָ֥ה“ (5. Moj, 6, 4) Podotýkáme, že modlitbu Šema Jisra'el, orig: שמע ישראל, (Slyš, Izraeli), má pro křesťany vyznávající dogma boží trojjedinosti zvláštní příchuť proto, že se jí mimo jiné nařízené modlitby naprosto bezpochyby až do své smrti dvakrát denně modlil i příkladně zbožný Žid Ježíš! "Hospodin jeden je" se modlil právě ten, kterého naše Trinitární teologie označuje jako božího syna, jinými slovy jako boha, a který se nejenže sám za žádného božího syna samozřejmě v žádném okamžiku svého života nepovažoval, ale naopak se denně nesmírně vroucně modlil: „Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest.“ Samozřejmě se modlil, studoval a zpaměti citoval mnohé další posvátné modlitby a texty z Chumaše, hovořící výhradně o Boží jedinosti a ne o jakési dvojičnosti, trojičnosti, a podobně.
V páté knize Mojžíšově ve verši 4, 35 je psané: „Tobě bylo odhaleno poznání, že Věčný je Bůh; kromě něho není žádný jiný.“ (Žádná zmínka, ani náznak budoucího křesťanského dogmatu o Boží trojičnosti.)
Ve verši 4, 39 : „Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Věčný je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.“
Izajáš 43, 11 : „ Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není.“
Ve verši 44, 6 prorok opakuje Stvořitelova vyjádření: „Toto praví Věčný, král Izraele, jeho vykupitel, Věčný zástupů: Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.“
A ve verších 45, 5-7 interpretuje zjevené Stvořitelovo vyjádření těmito slovy: „Já jsem Věčný a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Věčný a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Věčný konám všechny tyto věci.“
Žalm 86, verš 10 Hospodina ujišťuje: „protože jsi veliký a konáš divy; jedině ty jsi Bůh.“
V První knize Paralipomenon například ve verši 17:20 čteme: „Věčný, není žádného jako Ty, není Boha kromě tebe, podle toho všeho, co jsme na vlastní uši slyšeli.“
A ještě Izajáš verš 40, 18: „Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte?“
Ozeáš ve verši 13, 4 předává: „Ale já jsem Věčný, tvůj Bůh, už z egyptské země. Nepoznal jsi Boha kromě mne; mimo mne jiného zachránce není.“
Nehemjáš ve verši 9, 6 uvádí: „Ty, Věčný, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě a nebeské zástupy se ti klanějí.“
Co na tyto ukázky z hebrejských historických pramenů, nekompromisně poukazující a zdůrazňující jednoznačnou Boží jedinečnost, může říci naše Trinitární teologie? Bůh, Stvořitel světa a vesmíru je absolutně jediný, a tento fakt byl především po útěku z Egypta, a následně po ratifikaci vzájemné Smlouvy, naprosto jasný a srozumitelný celému židovskému národu. Boží jedinost by měla být zcela pochopitelná každému myslícímu člověku, protože v podstatě na této jedinosti není nic natolik mystického, aby měl každý s jejím pochopením a přijetím větší problémy. Boží existence je prostě jedna jediná, jak nám dokládají některé předchozí ukázky, a tato existence je jediným původcem a prvotní příčinou všeho. Smluvní Bůh Ježíšova židovského národa je naprosto dokonalý, a to právě proto, že je sám dokonalá a uzavřená celistvost, kterou ze své podstaty v žádném případě nelze rozpolceným lidským myšlením rozdělit na další údajné části této celistvosti.
Ježíš sám v podobném smyslu uvádí ve verši 10, 40 v knize Matouš:
„Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ Ježíš se pokládal za Bohem židovského národa pověřeného k vykonávání hlasatelské a jiné veřejné činnosti určené k pokání lidu před tehdy zvlášť intenzivně očekávaný příchod mesiáše, významného člověka ze židovského národa. Ze slov: „…kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal“ vyplývá, že se ale v žádném případě nepovažuje za rovného židovskému Bohu, ale pouze za tímto svým Bohem stvořeného člověka, který poslušně vykonává určitý příkaz svého Stvořitele (…který mne poslal). Vylučuje tak sám jakoukoli možnost existence jakési věčné nadzemské jednoty s jedinečným, preexistujícím a nesmrtelným Bohem, jediným skutečným architektem i tvůrcem světa a vesmíru.
K závěru našeho pravidelného zamyšlení se ještě podívejme na tři ukázky z našeho křesťanského Zákona, kde zbožný Žid Ježíš hovoří o jediném existujícím Bohu svého i svého národa, respektive o Jeho věčné, markantní a nesmírně silné, až hmatatelně vyzařující Přítomnosti pod pojmem, který se v hebrejštině také nazývá šechina nebo šchina (שְׁכִינָה), doslova také znamenající (Boží) Přebývání. V těchto ukázkách se podle nás rozhodně v žádném případě nemůže jednat o údajné třetí božské osobě v křesťanském trojičném dogmatickém pojetí, protože jak už jsme řekli, za Ježíše žádné křesťanské náboženství, ani jeho trojičné učení samozřejmě ještě neexistovalo. Ježíš se tak o svém údajném výsadním božství, resp. božském synovství v křesťanském pojetí nikdy nedozvěděl.
Ve verši 12, 32 Matoušova evangelia se píše -
„I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“
Tento verš osobně chápeme v duchu doby a náboženském prostředí, kdy ho měl Ježíš údajně vyslovit. Rozhodně tedy nejde o třetí božskou osobu, jak ještě dnes mnozí z nás chápou. Ježíš varuje přítomné židovské zbožné posluchače, že rouhat se jejich smluvnímu Bohu, respektive proti Jeho všudypřítomné boží přítomnosti (šechině) je smrtelný hřích, který Stvořitel vší existence nikdy nikomu neodpustí. To samé platí v dalších ukázkách.
Marek totéž pro svoji závažnost uvádí v kapitole 3, 28-29:
„Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému (trvalé Boží přítomnosti, šechině), nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“
A konečně i Lukáš ve verši 12, 10 říká to samé podobnými slovy: „ Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Avšak tomu, kdo se rouhá Duchu svatému, odpuštěno nebude.“ Ani on rozhodně nemohl o rouhání proti Duchu svatému hovořit ve smyslu našeho daleko pozdějšího křesťanského trojičného dogmatu.
O Ježíši evangelista Marek hovoří, že učil v Chrámu, (viz 12, 35). Během naší dlouholeté působnosti v křesťanském prostředí jsme se nejednou u věřících různého věku a vzdělání – a musíme poznamenat, že bohužel – setkali jak s přesvědčením, že Ježíš učil v katolickém Chrámu, případně v kostele, ale stejně tak že byl svým židovským bratrancem Janem pokřtěný „Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého."
Duch jako duch, chrám jako chrám, křest jako křest...
M.F.C.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
