Výběr z některých vlastních úvah a zamyšlení VI.
„Když vjel Ježíš do Jeruzaléma,
po celém městě nastal rozruch;
ptali se: „Kdo to je?“!
(Mt 21, 10)
V praxi Ježíšova náboženského judaismu mají přirozené věci
větší hodnotu než nepřirozené, tajemné a zázračné.
Okolnostmi v hebrejštině poměrně běžného užívání množného čísla pro jediného existujícího Boha, ale i některé významné osobnosti historie Izraele jsme se několikrát zabývali v minulých zamyšleních a dnes půjde spíše o shrnutí a zopakování některých faktů. Řekli jsme si, že množné číslo v první osobě často užíval například nějaký vysoký hodnostář, nebo sám král, když mluvil o sobě (např. my vyhlašujeme, my jsme rozhodli, my jsme podepsali, a podobně), a že i tato skutečnost nám částečně pomůže porozumět užívání množného čísla v případě Boha Ježíšova židovského národa.
Znovu připomínáme, že slovo Elohim znamená v hebrejštině množné číslo slova Bůh, a navzdory tomu znamená vždy, a pouze jednoho jediného existujícího Boha! Jeho význam dokazuje skutečnost, že v hebrejské bibli je toto slovo užito ve více než dvou a půl tisících případech! Slovo Elóhim většinou my křesťané mylně chápeme jako Bohové, a ve smyslu učení naší křesťanské trinitární teologie už přímo jako důkaz; potvrzení Boží Trojjedinosti. Jak v takovém případě ale máme rozumět například faktu, že stejným slovem Elóhim oslovuje jediný Bůh židovského národa třeba i Mojžíše? Začneme snad proto my křesťané tvrdit, že i Mojžíš je také jednou z několika osob Boha Stvořitele?
Elohim, hebrejské slovo pro jediného Boha, se objevuje hned v první větě Boží Tóry: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ (Hebrejsky: "בְּרֵאשִׁ֖ית בָּרָ֣א אֱלֹהִ֑ים אֵ֥ת הַשָּׁמַ֖יִם וְאֵ֥ת הָאָֽרֶץ") 1. Moj, (Genesis, hebr. Berešit), 1, 1. Když se modlíme k jedinému existujícímu Bohovi (Elohim), nezapomínejme, že jen On (Eloah) a nikdo jiný je Tím, který stvořil nebesa a zemi, oddělil světlo od tmy, vodu od země i noc ode dne. Jméno vždy existujícího Boha v člověku evokuje obraz Boží tvůrčí síly, jeho autority a svrchovanosti. Slovo Elohim je množné číslo slova Eloah, (ale i El, v hebrejské bibli uvedeno více než dvěstěkrát), a jedná se o jedno z vůbec nejstarších existujících označení božství na světě. Označení svého Boha El Židé s největší pravděpodobností převzali od Kanánců a vztahuje se jak na pravého, jediného existujícího Boha Židů, tak dokonce i na některé bohy pohanů. Jak už jsme dříve mnohokrát uvedli, slovo Elohim se v judaismu zásadně neužívá k označení více smyšlených bohů, ale k zdůraznění majestátu jediného pravého Boha, našeho Otce a Stvořitele vší existence. Je jeden jediný, všeobsažný Bůh Hospodin, a neexistuje nikdo a nic, kdo a nebo co by se s tímto naším Stvořitelem mohlo porovnat.
Podívejme se pozorně na celou 1. kapitolu abychom zjistili, zda a kolikrát je v Bohem inspirovaném textu jmenován Bůh židovského národa v množném čísle, přestože samozřejmě vždy jde o jednoho jediného Tvůrce světa a veškeré další existence, protože žádný jiný neexistuje. Zjistíme, že slovo Elohim se v první kapitole Genesis vyskytuje dvaatřicetkrát, a přesto v každém jednotlivém užití tohoto výrazu jde vždy o Toho samého, jediného existujícího Boha, který jednou s Ježíšovým židovským národem uzavře unikátní vzájemnou Smlouvu.
V té samé knize, kapitola 1, verš 26, mluví Stvořitel světa opět zdánlivě v množném čísle, v originále: וַיֹּ֣אמֶר אֱלֹהִ֔ים נַֽעֲשֶׂ֥ה אָדָ֛ם , tedy „Bůh řekl: Učiňme člověka...“ a tento fakt by možná někdo mohl opět chápat podobným způsobem; tedy že nejprve sám hovoří za sebe, tedy „Bůh řekl“. Vzápětí slovy „Učiňme člověka...“ pokračuje zdánlivě „v trinitárním duchu“ zřejmě za celou trojici údajných bohů, božských osob, tedy za sebe jako boha otce, za Ježíše jako boha syna, i za „božího ducha“. V tomto textu zprávy o stvoření světa je, jak vidíme, pro výraz „Bůh“ opět použito slova elohim (אֱלֹהִ֔ים), což je jak už víme, množné číslo od eloah, které ale znamená výhradně opět: jeden Bůh. Množné číslo se v hebrejštině používalo a používá například k označení vznešenosti, jedinečnosti, majestátu, výjimečnosti, výsosti, nedostižnosti, unikátnosti, znamenitosti a tak podobně. V žádném případě se však nepoužívá k označení nějakého fiktivního většího počtu bohů, nebo jejich takzvaných osob, např. dvou, tří, nebo více, z jednoduchého důvodu: v Ježíšově židovském náboženství žádní takoví bohové neexistují! Už jsme se mnohokrát vyjádřili ve smyslu, že vystavět naší křesťanskou Trinitární teologii, svým významem nejdůležitějším, základním teologickým odvětvím našeho náboženství, na našem mylném chápání množného čísla slova Bůh (Elohim), jako „Bohové“ (ve skutečnosti ale i tento tvar Elohim znamená vždy a výhradě jen jednoho jediného Boha), užívaného v Chumaši a dalších židovských posvátných textech, je jedním ze základních omylů našeho křesťanského učení.
„Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli. I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města. (1. Moj, 11, 7-8) Nepředpokládáme, že by uvedené dva verše někdo chápal a snad dokonce vykládal tím způsobem, že z nebe nejprve hromadně sestoupily všechny tři božské osoby boha (viz množné číslo), aby v zemi zvané Šineár zmátli lidi, kteří si chtěli postavit pro všechny jedno velké město s věží sahající až k nebi, aby je pak ten samý bůh, ale tentokrát už sám, (viz jednotné číslo) za jejich troufalost rozehnal po celé zemi!
V 41. kapitole zmiňované 1.Mojžíšovy knihy slovo Elohim – Bůh nalezneme hned třikrát. Nejprve ve verši 16 : „Josef faraonovi odpověděl: "Není to mou vlastní mocí; Bůh (jeden jediný) skrze mne poskytne odpověď pro faraónovo blaho." Hebrejsky, jak vidíme, je ale pro svoji závažnost v tomto případě slovo Bůh (jeden jediný) užité v množném čísle jako Elohim: וַיַּ֨עַן יוֹסֵ֧ף אֶת־פַּרְעֹ֛ה לֵאמֹ֖ר בִּלְעָדָ֑י אֱלֹהִ֕ים יַֽעֲנֶ֖ה אֶת־שְׁל֥וֹם פַּרְעֹֽה
Další příklad je ve stejné kapitole, ve verši 38, ve kterém tentokrát slovo Elohim jen ve zdánlivě množném čísle dokonce užívá sám faraon, nejvyšší vyznavač egyptského polyteismu: „ Farao řekl svým dvořanům: "Mohli bychom najít jiného takového muže, který by měl v sobě Ducha Božího? " V originále:
וַיֹּ֥אמֶר פַּרְעֹ֖ה אֶל־עֲבָדָ֑יו הֲנִמְצָ֣א כָזֶ֔ה אִ֕ישׁ אֲשֶׁ֛ר ר֥וּחַ אֱלֹהִ֖ים בּֽוֹ: Snad jen trochu opožděný člověk by možná mohl tuto větu vykládat tímto způsobem: „"Mohli bychom najít jiného takového muže, který by měl v sobě Ducha Bohů?“
A konečně verš následující, číslo 39:„Farao Josefovi řekl: "Od té doby, co ti Bůh toto všechno oznámil, není nikoho tak bystrého a moudrého jako ty.“ Hebrejský originál: וַיֹּ֤אמֶר פַּרְעֹה֙ אֶל־יוֹסֵ֔ף אַֽחֲרֵ֨י הוֹדִ֧יעַ אֱלֹהִ֛ים אֽוֹתְךָ֖ אֶת־כָּל־זֹ֑את אֵֽין־נָב֥וֹן וְחָכָ֖ם כָּמֽוֹךָ: Další příklad, kdy nedostačující znalost Ježíšova hebrejského jazyka podpořila vznik nového křesťanského trojičného dogmatu.
Hebrejský Tanach stejně jako Chumaš užívají dvě Boží jména Ha-šem, a Elokim , a to dokonce v množném čísle, celkem běžně, a není nám známo, že by tato skutečnost snad někdy ve svých židovských věřících evokovala falešný pocit, že jejich Hospodin zřejmě tedy pouze jeden jediný existující Bůh není. Křesťanské téma Boží trojičnosti po několik prvních století existence tohoto nového, striktně nežidovského (a Ježíšovi, který zemřel desetiletí před jeho založení Pavlem logicky naprosto neznámého) křesťanského náboženství, nebylo pro neznámé autory evangelií, i pro tehdejší církevní autority rozhodně žádným zásadním teologickým tématem. Pro Ježíše a jeho národ křesťanské téma otec – syn – duch - neexistovalo nikdy, a pochopitelně neexistuje ani dnes. Důvod je jasný: Stvořitel světa a vší existence, a smluvní Bůh židovského národa byl vždy a výhradně Bohem jediným, jak ukazuje první verš vyznání židovské víry, nosné části ranní a večerní modlitby, které byly nařízeny Ježíšovu národu samotným Bohem skrze svoji Tóru:
„Slyš Jisraeli! Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest.“ Orig: „שְׁמַ֖ע יִשְׂרָאֵ֑ל יְהֹוָ֥ה אֱלֹהֵ֖ינוּ יְהֹוָ֥ה“ (5. Moj, 6, 4) Podotýkáme, že modlitbu Šema Jisra'el, orig: שמע ישראל, (Slyš, Izraeli), má pro nás křesťany vyznávající dogma boží trojjedinosti zvláštní příchuť proto, že se jí mimo jiné nařízené modlitby naprosto bezpochyby dvakrát denně modlil i výrazně zbožný Žid Ježíš! Tedy právě ten, kterého naše Trinitární teologie označuje jako božího syna, a který se nejen sám za žádného božího syna samozřejmě v žádném okamžiku svého života nejen nepovažoval, ale naopak se denně nesmírně vroucně modlil: „Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest.“ Jinými slovy po celý svůj život říkal: „Hospodin, Bůh můj, Hospodin jeden jest“ Samozřejmě se modlil, studoval a zpaměti citoval mnohé další posvátné texty z Chumaše, hovořící výhradně o Boží jedinosti a ne trojičnosti, například:
V páté knize Mojžíšově ve verši 4, 35 je psané: „Tobě bylo odhaleno poznání, že Věčný je Bůh; kromě něho není žádný jiný.“ Žádná zmínka, ani náznak budoucího křesťanského dogmatu o Boží trojičnosti.
Ve verši 4, 39 : „Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Věčný je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.“
Izajáš 43, 11 : „ Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není.“
Ve verši 44, 6 prorok opakuje Stvořitelova vyjádření: „Toto praví Věčný, král Izraele, jeho vykupitel, Věčný zástupů: Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není.“
A ve verších 45, 5-7 interpretuje zjevené Stvořitelovo vyjádření těmito slovy: „Já jsem Věčný a jiného už není, mimo mne žádného Boha není. Přepásal jsem tě, ač jsi mě neznal, aby poznali od slunce východu až na západ, že kromě mne nic není. Já jsem Věčný a jiného už není. Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Věčný konám všechny tyto věci.“
Žalm 86, verš 10 Hospodina ujišťuje: „protože jsi veliký a konáš divy; jedině ty jsi Bůh.“
V První knize Paralipomenon například ve verši 17:20 čteme: „Věčný, není žádného jako Ty, není Boha kromě tebe, podle toho všeho, co jsme na vlastní uši slyšeli.“
A ještě Izajáš verš 40, 18: „Ke komu připodobníte Boha? Jakou podobu mu přisoudíte?“
Ozeáš ve verši 13, 4 předává: „Ale já jsem Věčný, tvůj Bůh, už z egyptské země. Nepoznal jsi Boha kromě mne; mimo mne jiného zachránce není.“
Nehemjáš ve verši 9, 6 uvádí: „Ty, Věčný, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě a nebeské zástupy se ti klanějí.“
Co na tyto ukázky z hebrejských historických pramenů, nekompromisně poukazující a zdůrazňující jednoznačnou Boží jedinečnost, může říci naše křesťanská, tzv. Trinitární teologie? Bůh, Stvořitel světa a vesmíru je absolutně jediný, a tento fakt byl především po útěku z Egypta, a následně po ratifikaci vzájemné Smlouvy, naprosto jasný a srozumitelný celému židovskému národu. Boží jedinost by měla být zcela pochopitelná každému člověku ve standardní duševní kondici, protože v podstatě na této jedinosti není nic natolik mystického, aby měl s jejím pochopením a přijetím větší problémy. Boží existence je prostě jedna jediná, jak nám dokládají některé předchozí namátkou vybrané ukázky, a tato existence je jediným původcem a prvotní příčinou všeho. Smluvní Bůh Ježíšova židovského národa je naprosto dokonalý, a to právě proto, že je sám dokonalá a uzavřená celistvost, kterou ze své podstaty v žádném případě nelze zmateným lidským myšlením rozdělit na další údajné části této celistvosti.
Ježíš sám v podobném smyslu uvádí ve verši 10, 40 v knize Matouš:
„Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ Ježíš se pokládal za Bohem židovského národa pověřeného k vykonávání hlasatelské a jiné veřejné činnosti určené k pokání lidu před tehdy zvlášť intenzivně očekávaný příchod mesiáše, významného člověka ze židovského národa. Ze slov: „…kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal“ vyplývá, že se ale nepovažuje za rovného židovskému Bohu, ale pouze za tímto Bohem stvořeného člověka, který poslušně vykonává určitý příkaz svého Stvořitele (…který mne poslal). Vylučuje tak sám jakoukoli nadzemskou jednotu s jedinečným, preexistujícím a nesmrtelným Bohem, jediným skutečným architektem a tvůrcem světa a vesmíru.
K závěru našeho pravidelného zamyšlení se ještě podívejme na tři ukázky z našeho křesťanského Zákona, kde zbožný Žid Ježíš hovoří o jediném existujícím Bohu svého i svého národa, respektive o Jeho věčné, markantní a nesmírně silné, až hmatatelně vyzařující Přítomnosti pod pojmem, který se v hebrejštině také nazývá šechina nebo šchina (שְׁכִינָה), doslova také znamenající (Boží) Přebývání. V těchto ukázkách se podle nás rozhodně v žádném případě nemůže jednat o údajné třetí božské osobě v křesťanském trojičném dogmatickém pojetí, protože za Ježíše žádné křesťanské náboženství, ani jeho trojičné učení samozřejmě ještě neexistovalo. Ježíš se tak o svém údajném výsadním božství, resp. božském synovství v křesťanském pojetí nikdy nedozvěděl.
Ve verši 12, 32 Matoušova evangelia se píše -
„I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.“ Tento verš osobně chápeme v duchu doby a náboženském prostředí, kdy ho měl Ježíš údajně vyslovit. Rozhodně tedy nejde o třetí božskou osobu, jak ještě dnes mnozí z nás chápou. Ježíš varuje přítomné židovské zbožné posluchače, že rouhat se jejich smluvnímu Bohu, respektive proti všudypřítomné boží přítomnosti (šechině) je smrtelný hřích, který Stvořitel vší existence nikdy nikomu neodpustí. To samé podle nás platí v dalších ukázkách.
Marek totéž zřejmě pro svoji závažnost zmiňuje v kapitole 3, 28-29:
„Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému (trvalé Boží přítomnosti, šechině), nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem.“
A konečně Lukáš ve verši 12, 10 říká to samé podobnými slovy: „ Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno. Avšak tomu, kdo se rouhá Duchu svatému, odpuštěno nebude.“ Ani on rozhodně nemohl o rouhání proti Duchu svatému hovořit ve smyslu našeho daleko pozdějšího křesťanského trojičného dogmatu.
Připomíná nám to situaci, kdy se o Ježíši hovoří, že učil v Chrámu, viz. např. Marek 12, 35. Během naší dlouholeté působnosti v aktivním křesťanském prostředí jsme se nejednou u věřících různého věku a vzdělání – a musíme poznamenat, že bohužel – dokonce setkali s názory, nejen že Ježíš byl bratrancem Janem pokřtěný „Ve jménu Otce, Syna i Duch svatého“, ale že učil v katolickém Chrámu…
M.F.C.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
