Výběr z některých vlastních úvah a zamyšlení VII.
Víra Ježíše a víra v Ježíše jsou naprosto neslučitelné pojmy.
Střezte se, aby se vaše srdce nedalo zlákat,
takže byste se odchýlili, sloužili jiným bohům a klaněli se jim.
To by Hospodin vzplanul proti vám hněvem
(5.Moj, 11, 16-17)
Jak známo, zbožného příslušníka židovského národa, horlivého náboženského aktivistu Ježíše nesmírně krutým způsobem zavraždili pohanští Římané. Potomci jeho vrahů pak necelá čtyři století poté za panování římského císařského spoluvladaře Theodosia vyhlásili edikt, kterým ustanovili křesťanství jako jediné zákonné náboženství v celé Římské říši. Naše Římsko - katolická církev má tedy ve svém oficiálním názvu jméno pohanského národa vrahů ústřední osoby našeho náboženství, kterou považuje za preexistujícího nesmrtelného Boha, Stvořitele světa a vesmíru. Připomínáme složení názvu: na vždy přednostním prvním místě je název národa, který zabil Ježíše, teprve pak je název naší církve. A nejznámějším a také hlavním symbolem našeho křesťanství se zase stal osvědčený - opět římský - popravčí nástroj, kříž.
Jednoznačná odpovědnost za popravu příslušníka židovského národa Ježíše leží na římských okupantech, ovšem svůj nepochybný podíl na jeho zatčení zase nese tehdy velmi nepopulární místní nadmíru bohatá židovská aristokratická třída saducejů, kněžských správců jeruzalémského Chrámu, kteří se stávali terčem také i Ježíšových veřejných kritik. Mimo jiné právě i za jejich čistě pragmaticky vybudovaný loajální vztah k okupantům, a především pak k velitelům vojenské posádky v Jeruzalémě, protože z jejich řad byl volen velekněz, ovšem výhradně s politickým souhlasem Římanů. Posádka speciálně vybraných a vycvičených brutálních vojáků měla za úkol v tomto nádherném, ale velmi neklidném a často až bouřlivém prostředí posvátného starobylého židovského města všemi prostředky udržovat klid a pořádek. A to především v období tří největších židovských poutních náboženských svátků oslav ve Chrámu a jeho okolí, kterých se zúčastňovaly statisíce věřících z celé země, nevyjímaje pravidelných účastí Žida Ježíše a jeho zbožné rodiny. Ti putovali do Jeruzaléma kromě povinných každoročních účastí na slavnostech svátků Šavuot, svátek týdnů, na Sukot, svátek stánků, a také na Pesach, svátek nekvašených chlebů a Ježíšova poslední účast na tomto svátku kolem roku 32 n.l. byla pro něho jak všichni víme, osudná.
Je však nesporným faktem, že kdyby svým rozruch vzbuzujícím veřejným chováním a kritickými projevy a proslovy mezi nekonečnými davy poutníků na sebe s jasným úmyslem a promyšleně neupozorňoval jak saducejské správce Chrámu a jejich stráže a dohlížitele veřejného pořádku, tak i římské vojsko ve městě a širším okolí Chrámu dohlížející na pořádek, tak pro něho účast na Pesachové oslavě být osudná nemusela. Během velmi krátké doby se v silně přelidněném městě stal mezi židovskými pesachovými poutníky (z nichž ho mnozí zvědavci očekávající další rozruch provázeli na každém kroku) natolik veřejně známým, že se nám musí jevit údajná Jidášova zrada naprosto nepatřičná a jakkoli postrádající smysl. Pochybnosti o Jidášově zdánlivě zcela zbytečném zrádcovském skutku, a vůbec o samotné jeho existenci podporují určité další náznaky i nepřímé důkazy. Svým ve skutečnosti nulovým významem pro Ježíšovo zatčení (Ježíš se před nikým neschovával, právě naopak na sebe halasně poutal pozornost, a s učedníky nocoval hned za branami města na úpatí Olivové hořy ve volně přístupné Getsemanské zahradě) považujeme Jidášovu údajnou zrádcovskou epizodu za pozdější smyšlenou interpolaci. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak především proto, že nejstarší novozákonní listy se o tomto domnělém činu vůbec nezmiňují, zatímco pozdější, mladší evangelia od neznámých autorů se o „židovském zrádci lačného peněz“ zmiňují už velmi emotivně a záštiplně. Z jakého důvodu? Rychle rostoucí odpor naší mladé církve proti prastaré židovské víře v jediného existujícího Boha a naprosto rezolutní odmítání nejvyšších židovských náboženských autorit možnosti existence jakékoli božsko-lidské a otcovsko-synovské syntézy u jejich smluvního Boha Hospodina v jakékoli podobě způsobily, že už jasně se vymezující křesťanský antijudaismus začal brzy a nabírat nabírat na síle. Jakýkoli nový smyšlený poznatek, nebo lživě vykonstruovaná událost nám křesťanům sloužily k silně negativnímu vykreslení Ježíšova národa mimo jiné i jako bezcharakterních hamižníků, zrádců a především tzv. bohovrahů (sic!), kterými je třeba opovrhovat, posléze je svévolně a beztrestně ponižovat, utiskovat a odebírat jim základní existenční práva. Posléze především pod vlivem Pašijí a velikonočních kázání nevzdělaných fanatických kazatelů plných zla a nenávisti hromadně provádět protižidovské pogromy na celé židovské obce jako odplatu za „zabití boha“. A konečně zvlášť výrazně ve středověku na Božím národě beztrestně páchat neuvěřitelené násilí, vypalovat celé jejich obce, upalovat zaživa její obyvatele často i během bohoslužeb v synagogách, znásilňování, zabíjení dětí před zraky jejich matek, loupeže, drancování a další nepředstavitelné ukrutnosti a zvěrstva páchaná tou nejhorší možnou, často i věřící a bohoslužby navštěvující lůzou na Božím národu s cílem vyhlazení tohoto Bohem požehnaného, smluvního národa ze světa.
Genocidu na národu, ze kterého si do čela svého nového nežidovského náboženství jeho hlavní tvůrce apoštol Pavel z nikdy neobjasněných pohnutek vybral jemu zcela neznámou postavu právě zbožného Žida Ježíše, přestože ho neznal, nikdy ani nespatřil a něm nic nevěděl. Proto také nikdy o jeho praktické víře a jeho osobním náboženském životě v podstatě nebyl schopný sdělit nic. Pavlovo ustanovení právě tohoto člověka, velmi zbožného a horlivého vyznavače tradiční židovské, přísně monoteistické víry do čela svého vznikajícího nového nežidovského náboženství jako „syna boha“ osobně nepovažujeme ani za přínosné, ani smysluplné, nýbrž naopak za postrádající jakoukoli logiku i význam. Ustanovení „Syna boha“, ale kterého boha (?), když jediný existující skutečný smluvní Bůh Ježíšova židovského národa, a Stvořitel světa a vesmíru to pochopitelně být nikdy nemohl? Přisoudil snad Pavel jemu neznámému Židovi Ježíšovi svévolně status božského syna především proto, že každé náboženství nějakého „boha“ má, a že byl sám ze své polyteistické domoviny zvyklý na desítky nejrůznějších „bohů“ a jiných bájných postav velmi rozvinutého řeckého pohanství?
Z jednoznačných stanovisek nejvyšších židovských náboženských autorit Ježíšova národa, a z opakovaných vyhlášení jejich jediného existujícího smluvního Boha, Stvořitele světa a vesmíru v Tóře, i z celého židovského náboženského učení jasně vyplývá, že tento jejich jedinečný preexistující Bůh skutečně nikdy v celých dějinách Jeho světa žádného svého potomka neměl, a zároveň žádný člověk na světě za celou dobu jeho existence nebyl Jeho skutečným, fyzickým synem. Takovou třebaže jen možnost sám Otec a Stvořitel mnohokrát ve své Tóře zavrhl, rezolutně odmítl a vyloučil a pohrozil přísnými tresty těm, kdo by o něm smýšlel, nebo hovořil jinak. Neexistuje žádná pochybnost o tom, že právě taková a žádná jiná byla Ježíšova víra. To ale měl v každém případě Pavel předem vědět ještě dřív, než na základě svého snu začal tvořit nové náboženství. Protože kdyby si nejprve obstaral dostatek informací, tak by snad nikdy do čela svého nového náboženství neustanovoval za boha právě tohoto zbožného příslušníka židovského národa, galilejského dělníka, který sám skutečného Boha Stvořitele ze srdce upřímně vyznával, miloval a především důsledně plnil jeho vůli. A který několik posledních roků svého života zasvětil veřejným burcováním svých soukmenovců k pokání a zásadní změně jejich dosavadního často laxního a pasivního náboženského života před tedy zvlášť intenzivně očekávaným příchodem jejich mesiáše. Ten nikdy neměl být žádnou nadpřirozenou postavou, ani snad bohem, nýbrž člověk výhradně ze židovského národa mimořádných (ne však nadpřirozených!) vlastností a schopností, který pro tento svůj národ vykoná některé zásadní činy. K tomu malou poznámku.
Jak známo, my křesťané považujeme příslušníka židovského národa Ježíše podle představ zakladatele křesťanství Pavla za boha, (to by ale ve skutečnosti znamenalo považovat Ježíše za preexistujícího, neživého ve smyslu principů života člověka na zemi, dále za nesmrtelného Stvořitele světa, člověka a vesmíru, za vysvoboditele židovského národa z Egypta, za dárce učení Tóry židovskému národu, za jednu stranu z dvoustranně ratifikované Smlouvy mezi Bohem a jeho národem a podobně...), za syna tohoto boha (to by ale muselo znamenat úplně to samé jako v případě boha) a zároveň za mesiáše. Ovšem v případě, že Ježíše považujeme za boha, je jeho údajné mesiášství logicky naprosto vyloučeno. A naopak; pokud by židovským mesiášem přesto byl, pak podle židovského učení o jejich mesiáši není bohem.
Mesiáš židovského národa podle tisíciletých očekávání tedy nikdy nebude jejich Bůh, ale mimořádný židovský člověk. Židé považují Ježíše nanejvýš za jednu z postav historie svého národa z milionů jiných, a víc se o ní nezajímají. Podle jejich Bohem předaného učení - Tóry - absolutně nepřipadá v úvahu, že by snad jakýkoli člověk mohl být vždy existujícím bohem a stvořitelem nebo spolutvůrcem světa a vesmíru, protože skutečný Bůh Stvořitel je a vždy byl jen jeden jediný. Ježíš podle židovské teologie nemůže být ani jeho synem; opět proto, že skutečný Bůh je jeden jediný a jeho preexistující nadzemská jsoucnost nemá žádné „rodinné“ vazby k žádnému člověku, kterého stvořil. Není ani Mesiášem jejich židovského národa, protože nesplnil ani jeden ze základních, všemi Židy očekávaných skutků. Židé na příchod svého Mesiáše, osoby zrozené v židovském národě, stále čekají, ale znovu podotýkáme, že jejich Mesiáš nebude mít se skutečným Bohem Stvořitelem snad mimo požehnání od Něho zcela nic společného.
Neexistuje žádná původní informace ze židovského prostředí ve smyslu, že by některý zbožný židovský člověk považoval svého soukmenovce Ježíše za skutečného Boha, Stvořitele světa a vesmíru. Stejně tak neexistuje žádná původní informace, že by některý židovský člověk považoval Ježíše za očekávaného Mesiáše. Kromě jiného proto, že nikdy nenaplnil (a ani jednou se o to nepokusil) ani jeden z očekávaných Mesiášových činů, nebo těch, které se za jeho života splní. V jeho době to měly být tyto hlavní skutky:
- Ve dnech příchodu Mesiáše do židovského národa dojde k sjednocení Judy a Efrajima, tedy celého Izraele. (Nestalo se)
- Mnoho národů se připojí k Izraeli jako k Božímu lidu. (Nestalo se)
- Po celé zemi díky Mesiášovi zavládne mír. (Nestalo se)
- Góg a Magóg, tedy mocnosti (síly) nepřátelské vůči Izraeli, budou navždy poraženi. (Nestalo se)
- Mesiáš bude vládnout celému světu. (Nestalo se)
Náboženské autority židovského národa naší křesťanskou ideu Ježíše jako židovského mesiáše jak víme, vždy rezolutně, a naprosto logicky odmítaly. Žádné z uvedených očekávání se jak vidíme v průběhu Ježíšova života nestalo a nikdy se o to ani nepokoušel, a stejně jako se pochopitelně nikdy neprohlásil za boha, se ve skutečnosti nikdy nepovažoval ani za mesiáše. Dokonce v případě, že bychom Evangelium podle Matouše teoreticky považovali za přijatelný zdroj některých relevantních informací o Ježíšovi, se o něm dozvíme něco hodně nečekaného a překvapivého. Ježíš v něm (Mt 10, 34-35) sám jednoznačně vylučuje, že by snad Mesiášem mohl být, protože:
„Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni.“
Takhle si tedy zavládnutí míru po celé zemi v žádném případě nepředstavujeme, a proto už – doufáme že definitivně - naší křesťanskou ideu Ježíše jako mesiáše židovského národa uzavřeme. Mesiáš židovského národa bude vládnout, a jako vládce určitě nebude zároveň i sluhou, jak se dočteme ve stejném evangeliu o pár listů dál (Mt 20, 28). Ježíš tu už měl opustit jemu nepříslušící bojovnou rétoriku a zase odepnout meč, (viz výše Mt 10, 34-35) a ve vší pokoře vyznat svůj nový záměr:
"Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ To je nepochybně velmi záslužný cíl, ale s opravdovým Mesiášem nemá nic společného. Věříme, že většina z vás nyní už má v Ježíšově hypotetickém mesiášství snad jasno.
Změníme trochu téma a nejprve si jen připomeneme, že v době Ježíšova života, ukřižování a roky poté pochopitelně ještě žádné křesťanství neexistovalo. Ani náznak. Musíme připomenout, že tvrzení, že zbožný židovský náboženský aktivista Ježíš od své víry odpadl, a založil nové nežidovské náboženství, a další podobná tvrzení v tomto smyslu se pochopitelně v žádném případě nezakládají na skutečnosti, ale spíše vyvolávají soucitné pousmání a lítost nad úrovní znalostí historie křesťanství.
V žádném případě nezaměňujme Ježíše se zakladatelem tohoto náboženství, ukázkovým pragmatikem Pavlem. Ten se pohyboval vždy tam, kde cítil osobní prospěch a pro jeho získání se nerozpakoval přetvařovat, lhát a podvádět, a to nejen s uváděním své identity: „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.“ (1.Kor 9, 20-21)
Zcela nepravdivá prohlášení o příslušníkovi židovského národa Ježíši jako tvůrci nového, nežidovského náboženství patří do kategorie zcela mylných přesvědčení, že naše přání, aby tomu tak bylo, a nebo dokonce, že tomu tak je, jsou v plném souladu s realitou. Ale ta realita je především v tomto případě stojí úplně jinde. Ježíš několik posledních roků svého života v žádném případě nevěnoval myšlence, přípravě, nebo snad dokonce počátku realizace výstavby nového nežidovského náboženství, ale právě naopak. Začal putovat především po Galileji a burcovat tamní židovské obyvatele rozhodně ne pro nějaké budoucí nové náboženství, ale pro restart, pokání a upevnění jejich tehdy asi sedmnáct století staré víry v jednoho jediného Boha, dárce Zákona a vzájemné Smlouvy, kterou obě strany nadšeně ratifikovaly.
Zbožný Ježíš se inspiroval svým učitelem, bratrancem Janem a jeho veřejnou křtící kampaní, která však s naším pozdějším křesťanským křtem nemá v podstatě nic společného. Jan a později Ježíš odděleně putovali kolem Jordánu a zájemce o vyslovení záměru pokání a změnu dosavadního života před příchodem jejich v té době očekávaného Mesiáše křtili „Křtem pokání k odpuštění hříchů“ Tímto způsobem a těmito slovy postupně probíhaly křty také i členů Ježíšovy rodiny, učedníků, apoštolů a dalších zájemců. Nikdo z nich nikdy nebyl křesťan a nikdy se jím ani nestal, a žádný z nich pochopitelně nebyl a ani nemohl být pokřtěn se slovy: „Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha Svatého“. Přestože se později naše církev neoficiálně snažila o prezentaci Janova křtícího hnutí jako židovského, a Ježíšova jako křesťanského, je nutno poznamenat, že tento mylný výklad neprošel ani u pozdějších náboženských autorit. Ti poukazovali na skutečnost, že během Ježíšova života, a ještě několik desetiletí poté existoval v izraelské zemi jeden jediný židovský křest a jedno jediné hnutí na pokání a změnu života před očekávaným příchodem Mesiáše.
Toto rozsáhlé hnutí po Izraelské zemi rozhodně nebylo záležitostí jen Jana a Ježíše, ale desítek podobných židovských náboženských aktivistů i celých osad a dalších skupin, které se rozhodly čekat na blízký příchod židovského Mesiáše společně v postech a modlitbách, viz např. esejci v Kumránu. Údajně tam s nimi měl určitou dobu pobývat právě i pozdější Ježíšův učitel Jan, o kterém se podle Lk 7, 28 měl vyjádřit Ježíš následovně:
„Pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nikdo není větší než Jan.“ (Lk 7, 28)
Verš uvádíme bez pozdější nesmírně naivní a dětinské interpolace, kterou za těmito slovy přidali zřejmě zbožní řeholní opisovači proto, že se jak víme, Ježíš také narodil ze ženy. A pokud by tedy ani on nebyl „větší“ než jeho příbuzný, pak by to v případě, že naše křesťanství chápe Žida Ježíše jako Boha Stvořitele muselo znamenat, že Jan je ještě „větším“ Bohem než Ježíš. A tedy že by podle nás křesťanů v židovském národě snad měli existovat dva židovští bohové; bůh Ježíš, a ještě „větší" bůh Jan? Nebo chceme tvrdit, že Žid Jan je bohem židovského národa, a jeho příbuzný Žid Ježíš bohem naším křesťanským? Nebo?
Zřejmě pro nás nastal čas individuálním úsilím poznat jediného existujícího Boha, kterého naprosto bezpochyby vyznávali oba dva tito zbožní Židé, a neztrácet čas nedůstojnými a planými sci-fi úvahami. Měli bychom si uvědomit, že z hlediska obsahu ratifikované Smlouvy preexistujícím Bohem, jediným Stvořitelem vší existence s Jeho vyvoleným národem, je v židovském náboženském myšlení naprosto irelevantní, jak naše o téměř dvě tisíciletí mladší Pavlovo nežidovské náboženství vnímá, a posuzuje některé jejich zbožné soukmenovce, a jaké atributy jim připisuje. Učení Ježíšova Boha, dárce Zákona, je úplně o něčem jiném. Jen se člověk nesmí bát se s tímto Ježíšovým vyznáním seznámit.
M.F.C.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
