Výběr z některých vlastních úvah a zamyšlení VIII.
Vymýtím tvé tesané modly a posvátné sloupy z tvého středu
a již se nebudeš klanět dílu svých rukou.
(Mich 5, 12)
„Sloužili hnusným modlám, ačkoliv jim Hospodin řekl:
„Nic takového nedělejte.“
(2Kr. 17, 12)
Novozákonní evangelia v žádném případě nejsou historickými dokumenty, ani autentickými záznamy Ježíšova života a okolností vedoucích k jeho ukřižování. Ani jedno nevzniklo z dobových záznamů, protože Ježíš pro svůj židovský národ nebyl nikým natolik mimořádným, aby vznikla potřeba jeho život a rozhodně ne jedinečnou veřejnou obrodnou činnost jakkoli zaznamenávat. Jinak řečeno, téměř vše, co je v románově stavěných evangeliích zaznamenané a řečené, je předpokládané, možné, a nevyloučené, ale kromě nezpochybnitelné existence Ježíšovy osoby, mají práce evangelistů více než hodnotu jakéhosi historického dokumentu bezesporu hodnotu uměleckou. Tedy většina tam uvedeného se říci nebo udát skutečně mohlo, ale zrovna tak nemuselo, nebo nikdy nestalo a nikdy nebylo řečeno. To platí nejen pro zaznamenané události spojené s jeho životem a smrtí, ale i s obdobím před jeho narozením a po jeho ukřižování...Především tato dvě období jsou pro přijetí naší víry, nebo její odmítnutí, naprosto prioritní. Z evangelií se my křesťané dovídáme hlavně to, co slyšet chceme, avšak jako věřící poslušni učení své církve v prvé řadě to, co podle ní máme slyšet a čemu máme věřit. V tomto smyslu jsou údajným potřebám nás věřících (někdy tyto potřeby sice sami dost dobře nevíme, ale církev to ví za nás...) všechna evangelia řádně přizpůsobená. Stejně jako náš zakladatel „apoštol“ Pavel, tak ani žádný ze čtyř evangelijních autorů o sobě z dobrých důvodů téměř nic relevantního nesděluje. Tuto velmi podstatnou mezeru se snaží vyplnit zdroj z velké části vlastních, fiktivních, a pro svůj účel náležitě upravených informací, jejichž celku říkáme křesťanská tradice. Ta se ovšem od Ježíšem praktikované, o dvě tisíciletí starší židovské tradice nejen velmi často a v těch nejdůležitějších teologických bodech diametrálně odlišuje.
Pokud by čistě teoreticky vůbec někdy některé evangelium existovalo opravdu v původní a písemné podobě, buď se nedochovalo, nebo nám křesťanům zřejmě z dobrých (rozuměj dogmatických) důvodů není souzeno se s ním, a nebo s nimi, seznámit. O jejich autorech jsme psali a hovořili už tolikrát, že považujeme za zbytečné se o nich znovu detailněji zmiňovat. Jen připomínáme, že ani jeden z autorů nebyl ani Ježíšův učedník, a s ohledem na dobu, kdy jejich díla vznikala (cca 40 až 80 roků po Ježíšově ukřižování), s velkou pravděpodobností nebyl dokonce ani žádný jeho současník. Stoprocentně to platí především o autorovi Evangelia podle Jana, kterému by v době vzniku „jeho“ díla muselo být minimálně sto a spíše více roků (!), u ostatních se v některých pramenech uvádí pravděpodobnost nanejvýš jen o několik málo procent menší. Žádný z evangelistů tedy rozhodně nebyl očitým svědkem novozákonních příběhů, o kterých psal. Nanejvýš mohlo jít o výhradně ústně předávané - a úměrně vypravěčova talentu a imaginace zaujmout své posluchače i náležitě přikrášlované - které až na pár možných výjimek nejvíce pocházely od novokřesťanů z mladých církevních obcí. Obsahem a zaměřením hotových prací se jejich autoři obraceli zase zpět ke svým původním pramenům, tedy především k další generaci věřících sdružených v jednotlivých obcích. Zároveň své „Dobré zprávy o Kristu“ koncipovali způsobem, který měl přesvědčit, nebo alespoň zaujmout své současníky směrem k Pavlovu novému křesťanství, a to doslova všemi způsoby.
Jedním z nich byly zcela vědomé, úmyslné opravy, přepisy, interpolace různých rozsahů, a jiné podobné pozdější zásahy do hotových textů evangelií jak od jejich autorů, tak i od množství duchovních, a především řeholních osob, které se k tomu cítily povolané, nábožensky a duchovně dostatečně vyspělé a náležitě vzdělané. Za takové se ovšem s trochou nadsázky považovaly téměř každá taková osoba, a v některých případech jejich „zbožné“ úpravy textu dodnes nepřehlédnutelně vyčnívají, a tím do mysli čtenářů bohužel naopak často vnášejí zmatek a nejistotu. Nejvíce provedených poměrně podstatných změn „pro ještě větší slávu Boží“ proběhlo především ve druhém století, ale díky různým překladatelům a především horlivým mnišským opisovačům vždy vedených jen „dobrými a zbožnými úmysly“ ještě i o tisíciletí později. Neexistuje jediný rukopis našeho Zákona, ve kterém by alespoň jedna jediná kniha byl odpovídající opis originálu.
Novozákonní rukopisy se kromě úmyslných úprav a interpolací velmi často během jejich opisování nevyhnuly mnohdy zásadním odchylkám a hrubým chybám od předloh. Ty pak při dalším opisování s použitím nesprávně opsané předlohy mohly vykazovat, a také vykazovaly neuvěřitelné množství odchylek, které geometrickou posloupností stále narůstaly. Jen tak se mohlo stát, že celé množství dochovaných rukopisů našeho Nového zákona se v podstatě neshoduje ani v polovině slov (sic!!!). Naprosto šokující a zdrcující poznání pro nás věřící v této souvislosti přichází v okamžiku, když dojdeme k poznatku, že v novozákonních rukopisech existuje více než čtvrt milionu nejrůznějších odchylek nebo variant (sic!!!). V takovém případě musí zákonitě přijít otázka, nakolik jsou tedy tyto rukopisy vůbec relevantní, abychom mohli tvrdit, že všech 27 knih našeho Zákona je skutečně inspirovaných a naplněných „týmž Duchem“?
Evangelijní mlčení kolem faktu, že Ježíš, jeho matka, rodina, učedníci a další lidé z jeho okolí byli velmi zbožní Židé, vyznavači jediného existujícího Boha Stvořitele jednoznačně dokazuje, že výrazný antijudaismus a její následný naprosto katastrofální středověký antisemitismus byl od samého počátku nedílnou součástí Pavlova myšlení a následně církevní doktríny. Skutečné důvody jeho ryze protižidovského postoje nejsou příliš známé, takže si v tuto chvíli musíme vystačit alespoň s jedním pozdějším nezaručeným, ale ani nikdy nevyloučeným tvrzením.
Ebionité jsou křesťané, kteří dodržují židovské zvyky a Žida Ježíše chápou jako obyčejného člověka. Odmítají ho jako nadpřirozeně počatého a narozeného z panenské matky, ale jako syna Josefa a Marie, řádně sezdaných rodičů. Ježíš měl ještě několik dalších sourozenců, vzešlých z tohoto Bohem posvěceného svazku muže a ženy. Podle těchto křesťanů byl Pavel nadmíru horlivý Řek, který se prý z neznámých důvodů dostal až do Jeruzaléma. Tam se měl vášnivě zamilovat do velmi pohledné a zbožné dcery židovského kněze, která ho však měla vytrvale odmítat. Kvůli ní absolvoval nelehkou a dlouhou přípravu na konverzi k Ježíšovu židovství, a nakonec podstoupil i základní podmínku pro každého Žida mužského pohlaví, a nechal se rituálně obřezat. Na knězovu dceru a především na jejího významného otce však ani poté Pavel nijak nezapůsobil, protože jeho konverzi údajně považovali za čistě účelovou.
Poté, co byl údajně knězovou dcerou přes všechny své marné pokusy o sblížení definitivně odmítnutý, a jeho předpisová několikaletá příprava na přijetí Ježíšovy víry se ukázala jako marně vynaložená námaha a ztráta několika let života, začal příčinu svého neúspěchu plný zklamání, návalů emocí a zuřivého vzteku hledat, a podle jeho klamného přesvědčení také nacházet v Bohem vyvoleném židovském národě a jejich náboženské praxi. Jeho důkladně tajené a skrývané obřezání mu prý až do konce života měla připomínat jeho velké citové fiasko a utrpěné hluboké ponížení od židovské dívky, a znovu a znovu přiživovat jeho nenávist všeho židovského. Obřezaný židovský zakladatel nežidovské církve neobřezaných pohanů Pavel, se z tohoto pro něho nesmírně ponižujícího prožitku už prý nikdy náležitě nevzpamatoval. Nikdy se už neoženil, a mnoha autoritami bývá charakterizovaný jako misogyn, zapřísáhlý nepřítel žen. Odtud by tedy zřejmě mohl pocházet i jeho prokazatelně negativní vztah k Židům, ke kterému jistě přispělo jeho další životní zklamání, kterým je v podstatě jednoznačné odmítnutí jeho ze snu pocházejícího učení právě Ježíšovým židovským národem. Pavlův neúspěšný pokus o evangelizaci mezi Židy údajně vyvolal jeho nesmírně intenzivní a obětavou aktivitu své nové, vlastní teologicky převratné náboženství nabízet řecky mluvícím pohanům. Jeho stejně neúspěšný pokus o život s vysněnou židovskou dívkou však u něho většinou vyvolával vášnivý protižidovský odpor.
Těžko posuzovat, jakou mírou se tento příběh zakládá na skutečnosti, pravdou však zůstává, že tento velmi neklidný, a nesmírně impulzivní zakladatel křesťanství sám o sobě v podstatě mlčí, nebo o sobě podává často velmi nedůvěryhodné a nepravděpodobné informace a tím dává a přiživuje prostor ke spekulacím. Z našeho vlastního pohledu, a s přihlédnutím na Pavlovu nestálou, neklidnou a vznětlivou povahu spolu s jeho nesmírně vysokým sebevědomím, vyhrožováním a dokonce i schopností proklínat toho, kdo nesdílí jeho přesvědčení nebo o jeho slovech pochybuje (viz například způsob jeho projevu a argumentace v Gal 1, 1; 1, 6; 1, 8 – 9, 1, 14 – 16 a desítky jiných podobných příkladů) bychom uvedenou historku považovali spíše za možnou, ne-li přímo za pravděpodobnou.
Drtivé židovské zavržení Pavlovy teologie o tom, že součást božského Stvořitele světa trvale tvoří i jeho stejně božský potomek způsobilo, že svoji dosavadní evangelizační snahu soustředil už výhradně mimo Ježíšův národ na jemu dobře známé uctívače pohanských božstev a kultů. Důsledkem této aktivity byly mimo jiné také jeho dvě cesty do římské provincie Galatia, jejíž hlavním městem bylo pohanské město Ankyra na místě dnešní islámské Ankary. V Galacii založil několik křesťanských obcí, ovšem je potřeba vědět, že tehdejší církevní obec mohla tvořit často i jen jedna rodina. Před mnoha lety jsme se o Galaťanech krátce zmínili v jednom zamyšlení, a dnes si ho pro zajímavost a jako doplnění tématu dovolíme pár slovy znovu připomenout. S nadsázkou můžeme říkat, že Pavlův list do Galacie byl mimo jiné určen také i našim pohanským praotcům právě proto, že tito Galaťané vznikli mimo jiné také z Keltů, našich prapředků.
Divoký keltský kmen původem z Asie se dostal asi čtvrt století před Ježíšem do střední Evropy a na území přibližně dnešní jižní Francie. I u nás v naší zemi máme množství památek na Galaťany; například některé místopisné názvy, jména několika řek – Mže, Ohře, Vltava, Labe, nebo hora Říp, a různé archeologické nálezy. Také i některé názvy vrchů, návrší a menších lokalit patří do období nadvlády Galaťanů v Čechách. Ostatně, sám název Bohemia údajně znamená tehdejším jazykem Galaťanů Domov Bójů. Je zákonité, že se Galaťané během svého panování na území dnešních Čech i částečně promísili se zdejším obyvatelstvem, a tak lze s trochou nadsázky říci, že apoštol Pavel mohl v Malé Asii vlastně evangelizovat i potomky pohanů, kteří se s nimi promísili i zde v Čechách. Galaťané se jmenovali podle Galů, což byli příslušníci keltských kmenů obývajících Galii, území velmi zhruba zahrnující dnešní Francii, Belgii, Švýcarsko, severní Itálii a oblast Turecka, a kteří hovořili galským jazykem. Původně se ale jmenovali nám dobře známým jménem Keltové...
Zajímavé je i líčení příjezdu a několika prvních dní Ježíše s cílem oslavit svátek Pesach v Jeruzalémě, jak ho popisují jednotliví autoři evangelií. Pesach patří mezi tři nejdůležitější poutní svátky Ježíšova židovského národa v celé jeho čtyřtisícileté historii. Každoročně připomíná zázračné vyvedení národa z Egyptského otroctví. Dalším stejně důležitým poutním svátkem je Šavuot. Připomíná den, kdy jediný existující Bůh židovského národa a Stvořitel světa na hoře Sinaj daroval Mojžíšovi Tóru. Třetím poutním svátkem je Sukot, který každoročně připomíná čtyřicetileté putování Izraele na poušti po vyvedení z Egypta - viz Pesach - a přebývání ve stanech. Všech tří nejdůležitějších svátků se každoročně v jeruzalémském Chrámu se nepochybně s příkladnou zbožností zúčastňoval i Ježíš. Ani na okamžik se nikdy od své víry ve svého jediného Boha Židů neodvrátil. Zpochybňovat jeho víru, a z naší křesťanské strany o něm tvrdit a dokonce veřejně publikovat, že je zakladatelem křesťanství, je projevem té nejhlubší možné urážky, kterou jsme kdy mohli na Ježíše a jeho víru uvalit.
Připomínáme, že stejně jako v ostatních případech evangelijního vyprávění, tak i v případě údajného slavného Ježíšova vjezdu do města může, ale také vůbec nemusí jít o skutečnost, ale o výsledek vlastní autorské tvůrčí činnosti. Od chvíle, kdy se údajně po dlouhé cestě s velkým průvodem triumfálně a s odpovídajícími poctami objevil na Olivové hoře nad městem, ho evangelisté líčí v superlativech. Dav údajně freneticky jásajících Židů ho podle evangelistů vítá pompézně jako hrdinu, mesiáše a krále, ovšem jedoucího (alespoň podle autora Matoušova evangelia, který však stejně jako ostatní evangelisté nikdy očitým svědkem popisované situace nebyl !) současně na oslici a oslátku, viz: „Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je? Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ (Mt 21, 7 – 11) K uvedeným veršům malá poznámka. Ať už je uvedený úsměv vyvolávající popis Ježíšovy cesty z Olivové hory dolů do Jeruzaléma jedoucího na dvou oslech - oslu a oslici - najednou výsledkem nepozorností, nebo má jinou příčinu, autor Matoušova evangelia tak vytvořil jistě nechtěnou, přesto nepochybnou první křesťanskou karikaturu Žida Ježíše na světě.
Smutné je, že tato karikatura už devatenáct století až dodnes zřejmě žádné naší křesťanské autoritě nevadila. A to dokonce ani pozdějším mnišským opisovačům, nebo překladatelům, kteří často neváhali menšími zásahy pozměňovat text „pro větší slávu Boží“, jako by o ní všemocný Stvořitel světa a vesmíru od nás stál. Autor Janova evangelia, který ho psal asi o třicet roků byl oproti „Matoušovi“ buď zřejmě pozornější a této pro církev značně trapné situace si všiml, nebo o existenci takového evangelia ani nevěděl. Jisté je, že při svém popisu stejné situace už správně použije jednotné číslo „oslátko“ (Jan 12, 14-15). To samé platí o zbylých dvou autorech evangelií.
A ještě si ve výše citované části u autora „Matoušova“ evangelia mimo jízdy na dvou oslech všimněme další nesrovnalosti. Ježíš prý vjíždí do vesnice Betfage poblíž Olivové hory nad Jeruzalémem uprostřed nadšeně jásajícího davu svých židovských spolubratří. Tento dav údajně přesně ví, kdo na dvou oslech současně jede, a nikomu to nepřijde jakkoli nepatřičné, protože jezdce podle evangelistů údajně zdraví: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!“ a podobně...Nejvýše za půl hodiny už Ježíš vjíždí v doprovodu rychle rostoucího davu zvědavců do Jeruzaléma, ovšem tam o Ježíšově identitě zbožní židovští poutníci zřejmě už neví naprosto nic (?), protože se ptají „Kdo to je?“
„Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“ (Mt 21, 10)
Jak tedy mohou autoři evangelií bezostyšně psát ve smyslu nenávisti židovského národa vůči svému zbožnému spolubratru ve víře Ježíšovi, pokud ho ani ve městě, které podle Boží vůle na poutní svátky pravidelně navštěvuje, podle všeho téměř nikdo z přítomných poutníků nezná a nic o něm neví? Nemohou ho logicky vzato náhle jako bleskem začít nenávidět ani davy, které ho z daleké Galileje doprovázejí, stejně jako ho nemohou nenávidět židovští poutníci, kteří se v Jeruzalémě ptají ostatních, kdo že to je. A pokud Ježíš vykládá některé části Zákona ve Chrámě, který je plný pozorných mužských posluchačů, získává si jejich uznání a obdiv, a ne nenávist! Na koho tedy většinou nepřímo, ale i adresně evangelisté ukazují, že nenávidí svého židovského soukmenovce Ježíše?
„Marek“ ukazuje v souvislosti s výslechem u Piláta na židovské velekněze a židovskou radu.
„Matouš“ v tomto smyslu zdůrazňuje roli velekněží a také židovské rady. Dále z vlastní protižidovské aktivity přidává ještě všechny, samozřejmě tím myslí Židy a dále zmiňuje zástupy. Pochopitelně židovské zástupy…A korunu všemu dává výrazem všechen (židovský) lid.
„Lukáš“ uvádí ty, kteří měli nenávidět Ježíše, takto: Starší lidu, velekněží a zákoníci. Všichni byli pochopitelně výhradně Židé.
A konečně nejvýrazněji antisemitský autor nejpozději napsaného tzv. Evangelia podle „Jana“ svým neskrývaně nenávistným protižidovsky zaujatým líčením s přehledem překonává všechny tři evangelisty:
"Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků, k tomu stráž od velekněží a farizeů, a přišli tam s pochodněmi, lucernami a zbraněmi.“ (Jan 18, 3).
Jidáš rozhodně nemusel nikoho zrazovat! Ježíš se neměl proč skrývat a všichni ve věci zainteresovaní Židé věděli, že zcela veřejně s učedníky nocuje naproti jeruzalémských hradeb v Getsemanské zahradě, protože ve městě už nebylo, kde se ubytovat. Kdokoli mohl za Ježíšem svobodně dojít a nebyla k tomu nutná žádná konspirace. Jan chtěl touto fikcí ve čtenářích evangelia především vyvolat představu ukázkového, klasického bezcharakterního Žida, který za pár mincí zradí kohokoli, i svého přítele. Navíc, aby „Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků“ je naprosto nemyslitelné, zcela nemožné a tendenčně nepravdivé tvrzení! Žádný Římský voják by se nikdy nenechal kamkoli vést nesmírně opovrhovaným židovským člověkem v jeho okupované zemi. Natož snad celý vojenský oddíl!
„Vojáci s důstojníkem a židovská stráž se zmocnili Ježíše a spoutali ho“ (Jan 18, 12) Členové zvlášť vycvičené a proslule nemilosrdně brutální římské jednotky, mající také za úkol střežit Piláta a zajišťovat jeho bezpečnost, by si nikdy nedovolili s nenáviděným Židem ani prohodit pár slov, natož aby s chrámovou židovskou strážní jednotkou spolupracovali při jakémkoli zákroku! Smysl „Janova“ dalšího nepravdivého tvrzení je jasný; ve svých čtenářích diskreditovat morální obraz židovského člověka, a vyvolat v nich nesmyslnou představu naprosto nemorálního zrádcovského vztahu Ježíšových židovských soukmenovců k nenáviděným, nesmírně krutým římským zabijákům.
„Byl to ten Kaifáš, který poradil Židům, že je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid“ (Jan 18, 14)
„Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ (Jan 18, 36)
„ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám“ (Jan 18, 38)
„Pilát znovu vyšel a řekl Židům: „Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ (Jan 19, 4)
„Když ho (židovští) velekněží a jejich služebníci uviděli, dali se do křiku „Ukřižovat, ukřižovat!“ (Jan 19, 6)
„Od té chvíle ho Pilát usiloval propustit. Ale Židé křičeli: „Jestliže ho propustíš…(Jan 19, 12)
A přichází snad absolutní vrchol naší bezbřehé protižidovské nenávisti Ježíšova národa, uvedený v evangeliu:
„Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“ Oni (Židé) se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim (Židům) řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ (Židovští) Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ Tu jim (Židům, nebo židovským velekněžím) ho vydal, aby byl ukřižován, a oni ( Židé, nebo jejich velekněží) se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané ‚Lebka‘, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali (Židé?) a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed.“ (Jan 19, 14-18)
O pět veršů dál (Jan 19, 23) se snad v autorovi alespoň trochu pohnulo svědomí, a konečně tam narazíme na větu, ve které výjimečně Židy z ukřižování neobviňuje: „Když vojáci Ježíše ukřižovali...“. Napsat v duchu předchozích obvinění Židů, že Ježíše dokonce i ukřižovali, by zřejmě bylo i na něho příliš. Na druhou stranu nikdo z nás nemůže ignorovat fakt, že ještě o pár veršů dříve (Jan 19, 14-18) velmi zásadní slovo kdo ho ukřižoval, tedy vojáci, skutečně chybí:
"Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“ Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané ‚Lebka‘, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed."
pokračování
M.F.C.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
