Zákon Ježíšův a Zákon Pavlův
Každý, kdo se dopouští hříchu, jedná i proti Zákonu Božímu,
neboť hřích je porušení Zákona.
(1.J 3, 4)
Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků!
Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já.
(Iz 46, 9)
Pouze věřit v Krista, ignorovat jediný existující Boží Zákon jako zastaralý a Ježíšovou existencí překonaný, a očekávat za to náš věčný život a nekonečný pobyt v nebi právě u Boha, tvůrce už prý neplatného Zákona, který měl z lidí dělat otroky, a který už lidstvo údajně už nemusí dodržovat, je ukázkovým případem nesmírně tragické nevědomosti a velmi nízké úrovně schopnosti některých lidí pochopit, kdo je skutečný Stvořitel. Jak politováníhodné, dětsky prosté myšlení zvlášť v případě, když jde o samou podstatu tří základních otázek; proč Bůh stvořil člověka, proč mu dal Zákon, a co od svého stvoření očekává...
K jednomu z největších a bohužel často až dodnes přetrvávajících omylů naší církve je její dosud zřejmě zcela vážně myšlené tvrzení asi v tomto smyslu: „Starý Zákon existoval proto, aby nás připravil na Kristův příchod.“ Nejprve uveďme na pravou míru, že pro židovský národ a především pro jeho smluvního Boha nikdy žádný „Starý Zákon“ neexistoval. Jediný existující Zákon (Tóra) jediného existujícího Boha Stvořitele je platný po dobu existence lidstva, a jakýkoli pokus tento Zákon relativizovat, porovnávat, nebo snad toto Boží dílo dokonce vyhlašovat za překonané a už neplatné, je cestou k neodvratnému zavržení každého, kdo by se snad o Božím díle v tomto smyslu vyjadřoval. Název „Starý Zákon“ si o Božím Zákoně tendenčně vymysleli až naši křesťanští prapředkové ve víře, a to na základě následující skutečnosti.
Zakladatel křesťanského nežidovského náboženství Žid Pavel se za svého života utkvěle „držel“ jedné své vlastní, z hlediska náboženství Ježíšova národa však naprosto nepřijatelné, zcestné fixní idey, zrozené buď z jeho nedostatku principiálních znalostí židovského náboženského učení, nebo podle některých zdrojů údajně z nenávisti po údajně prožitém zklamání v citové oblasti. Od něho jako prvního křesťana pochází pro věřící Židy naprosto nepřijatelná, a vůči Bohu smrtelně rouhavá teorie, že Ježíšovou existencí pozbyl jediný Zákon Stvořitele světa svojí platnost. Přestože v několika vzácných případech se o Zákonu ve svých listech vyjadřuje i ve zdánlivě příznivém světle, díky svým často výstředním myšlenkovým procesům, náladám a projevům vzápětí mnohonásobně Boží Zákon relativizuje, kritizuje a odmítá jako překonaný, tedy jako něco starého, neplatného a překonaného. A jde ještě dál. Protože se vytvořením svého vlastního boha fakticky zříká víry v Boha židovského národa, dostává se ve svém euforickém nadšení dokonce až do stavu, kdy neváhá jediné učení preexistujícího Stvořitele světa a vesmíru, Boží Tóru, dávat do jedné roviny s prokletím: „ Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona“ (Gal 3, 13). Jestliže si dovolil o Božím dílu nejen myslet, ale dokonce veřejně ve svém listu ještě nedávným pohanům do Galacie (dnes střední Turecko) psát o jediném existujícím Zákoně Boha v dějinách světa v souvislosti s kletbou, nebo jako o prokletém díle Stvořitele světa, pak už o zakladatelovi našeho křesťanství nepotřebujeme vědět víc… (Pokud by někdo chtěl v tuto chvíli poznamenat, že v Bibli několikrát i Bůh Izraele hrozí prokletím, má pravdu. Ale tam tak hovoří všemocný Stvořitel světa a všeho tvorstva na něm, a my nemáme ani nejmenší právo Jeho výroky hodnotit nebo posuzovat!. Kdo jsme my lidé? Nic víc, než služebníci Boha a jeho Zákona. Ovšem Pavel to zřejmě viděl po svém, to znamená: „Když může Bůh, můžu také.“ Ovšem kdo byl Pavel a kdo je Bůh? )
V uvedeném případě, kdy Pavel o Božím Zákoně hovoří ve smyslu jeho kletby nebo prokletém díle ho schopnost reálně uvažovat zřejmě zcela opustila. Jestliže byl stav jeho mysli alespoň v některých případech skutečně takový, jak z uvedeného, a dalších jeho podobných naprosto nepřijatelných výroků nutně vyplývá, pak už je bohužel jen málo možností, jaký postoj k našemu zakladatelovi zaujmout. Dříve než sám jako Žid z dosud neznámého důvodu založil své nové náboženství právě na hluboce zbožném Židovi Ježíšovi, o kterém nic nevěděl, měl si v každém případě nejprve zjistit, co vyznával, a jakým způsobem své vyznání praktikoval. Býval by se zřejmě dozvěděl, že sám ten, koho vnímá a hlásá jako Boha a tedy Stvořitele světa a vesmíru, byl zaníceným vyznavačem a v dospělosti i vykladačem právě Zákona, Bohem dané, naprosto jedinečné Tóry jako učení, manuál pro nepromarněný život příslušníků smluvního Židovského národa. Pak by mu zřejmě zbyly jen dvě věci; buď do středu svého náboženství dosadit člověka, který měl negativní postoj k Božímu Zákonu, ale tím by rozhodně nemohl být zbožný Žid, nýbrž pohan. Nebo si tam mohl Ježíše nechat, ale pak by ze svých dopisů musel vyřadit všechny své zmínky o něm, kterými neznámého Ježíše apriori staví do role téměř apostaty od židovství. Všimněme si ještě jedné věci: Zřejmě se dosud nikdo z náboženských autorit nepokusil relevantním způsobem přiblížit věřícím skutečnost, proč si sám odpadlík od židovství Pavel do centra svého náboženství vybral právě zbožného Žida pevných náboženských zásad. Protože na rozdíl od mytologie Malé Asie, odkud zřejmě pocházel, v Ježíšově židovském náboženství žádný prostor pro boha, který se skládá ze tří osob, v žádném případě neexistuje.
Jeden náš konzultant, vystudovaný „lékař duší“ a zároveň duchovní osoba, ze svého osobního hlediska navrhuje k nesmírně impulzivnímu apoštolovi Pavlovi, jeho učení, a chování přistupovat opatrně, s tolerancí a mírností jako k člověku sice velkého srdce, ale se zřejmou emočně nestabilní poruchou osobnosti. Takový člověk podle něho mívá často proměnlivý, bohužel velmi nízký stupeň sebeovládání, nestálou emotivitu i většinou nepředvídatelné chování a proto často nejprve jedná, a teprve potom do procesu zapojuje mysl. Pokud se náš erudovaný přítel se svým názorem nijak zásadně nemýlí, potom by v případě zakladatele našeho křesťanství byla za jeho převážně velmi hrubý, odmítavý a především nesmírně rouhavý, trestuhodný postoj k Zákonu jako dílu Stvořitele světa podle všeho alespoň částečně odpovědná jeho zřejmá, vrozená porucha osobnosti. To samozřejmě neplatí jen v případě jeho konkrétních postojů k Tóře jako Božímu Zákonu, ale z tohoto hlediska je prý nutné v obecném smyslu posuzovat nejen jeho vlastní chování, projevy a názory, ale i jeho celkový postoj ke svému velkému dílu.
K tomu ještě doplníme, že různá prokletí, proklínání, nebo natolik časté, že téměř všední vyjadřování se v takovém smyslu nám už samo o sobě sděluje různé informace, a to například o náboženském, sociálním, ale především právě o duševním stavu člověka, kterému k užívání těchto vyjadřovacích způsobů nemá zřejmě žádných zábran. V takovém případě je pak zákonité, že ve svých listech pohanům tato vyjádření evidentně nepovažuje za nic nenormálního, nepřípustného, prostě tabu, a to dokonce ani v případě, že se jedná o dílo samotného Stvořitele vší existence. Zopakujme si: „Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou“ (Gal 3, 10) Nebo jeho vyhlášené prokletí: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“(Gal 1, 8) Ovšem obzvlášť v jeho případě, a s přihlédnutím na některé výše uvedené poznatky by nás zřejmě mnohé z jeho vyjadřovacích způsobů a postojů k preexistujícímu Stvořiteli a Jeho dílu neměly zase až tolik šokovat. I když jde o zakladatele křesťanství a odpadlíka od Ježíšovy víry a jeho náboženské praxe. Pavel však z pohanství pocházel, jeho náboženství obsahuje až znepokojivě mnoho indicií stejného původu, a konečně mezi pohany se jeho náboženství také poprvé ujalo. Přesto, podle našeho názoru právě Ježíšovo židovské učení zřejmě nikdy neuvádělo možnost nějakého ještě horšího provinění člověka, než je vyjádření se o Boží Tóře způsobem, jakým to mnohokrát udělal náš zakladatel.
K nekompromisnímu prosazování své vlastní, teprve rodící se, ale brzy už doktrínní pravověrnosti používal cokoli, co v danou chvíli považoval za prospěšné. Proklínání, vyhrožování, sliby, stejně jako chování typu „kam vítr, tam plášť“, což je jak známo zavedené označení člověka, který mění své názory či chování podle toho, jak se mu to právě hodí, z čeho má prospěch, nebo co zapadá do jeho vize; vše považoval za správné a požehnané. A dokonce se tím ve svém zvláštním rozpoložení i veřejně chlubí, aniž by v takovém lstivém, podvodném jednání spatřoval cokoli špatného a zavrženíhodného: „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem.“ (1Kor 9, 20)
Víme že několik roků po Ježíšově smrti měl údajně prožít obrácení, když prý ve svém snovém zážitku uviděl osobu, ve které poznal do té doby jemu neznámého, vzkříšeného Ježíše. Od něho pak měl v průběhu svého snění dostat naprosto exkluzivní pověření, a to prý hlásat celému světu dobrou zprávu o spáse skrze víru v Krista. Velmi by nás zajímalo, zda by byl Pavel schopný i v tomto případě, jako vždy naprosto přesvědčivě tvrdit, že součástí tohoto jeho údajného speciálního úkolu byl také Ježíšův pokyn, aby k hlásání dobré zprávy o spáse používal metody podle svého vlastního uvážení, ať už jsou jakékoli. Tedy včetně proklínání, lhaní, přetvářky a dalších podobných metod, kterých sám Ježíš naprosto nepochybně nikdy ve svém životě nepoužil. Je snad zbytečné dodávat, že pro Ježíše pochopitelně žádný jiný, než Zákon Boha Židů, neexistoval, a stejně jako pro celý jeho národ, tak i pro něho byla zjevená Boží Tóra jediným a naprosto zásadním faktorem, vyučující a vedoucí každodenní, Bohem požehnaný způsob života židovského národa. Při té příležitosti by možná bylo dobré se zamyslet, zda by Pavel nezměnil svůj vcelku odmítavý, zcela nepřijatelný postoj k Božímu Zákonu poté, kdyby v sobě objevil alespoň stopy schopnosti sebereflexe. K tomu by si ale musel sám uvědomit a přiznat mnohé zjevné protiklady, velmi významně zakořeněný vliv pohanství, a řadu jiných nedostatků svého učení. Bohužel jsme se s ní u něho nesetkali. Možná si své četné omyly vůbec nepřipouštěl, protože je zřejmě nebyl schopný rozpoznat.
K uvedenému nakonec ještě připomeneme, že například velký Učitel a Otec církve Augustin z Hippa žijící tři století po Pavlovi, měl za hlavní a nejvydatnější pramen pro své učení (stejně jako celá naše církev) především citáty a úryvky z jeho veškerého díla. To ale dohromady tvoří pouhých sedm dopisů (které mu díky jeho nesmírně obětavé osobní přesvědčovací činnosti přesto stačily k založení našeho křesťanství) svým bývalým pohanům do Malé Asie. Také Augustin byl na své dílo, které na rozdíl od Pavlova musíme označit za skutečné veledílo, patřičně, a řekněme rovnou, že oprávněně hrdý. Tvoří ho minimálně 218 dopisů, více než 500 dochovaných kázání, a neuvěřitelných 113 spisů, z nichž některé jsou pro mnohé čtenáře těžko „stravitelně“ objemné, viz například jeho monstrdílo Enarrationes dokonce čítající téměř dva tisíce (sic!) stránek!…
Beneditkini z kláštera v Saint Maur k tomu kdysi ještě spočítali, že ve svých dílech citoval nejméně 13 276x z Tóry, a 29 540x z křesťanského Zákona. Přestože na svém veledíle nikdy nemínil nic opravovat, uvádět na pravou míru nebo její části jinak dovysvětlovat, ke sklonku života své oprávněně velmi vysoké sebevědomí zlomil, a v nikdy předtím nevídané pokoře před Stvořitelem začal své dílo redigovat. Výsledkem této bohulibé činnosti byl spis Retractationes (Retraktáty, nebo také jako Nová přemítání), z let 426 – 427, které dokončil tři roky před smrtí. Škoda, že Pavel k něčemu takovému, jako k obdobné sebereflexi v případě některých svých zcela nepřijatelných nebo velmi diskutabilních názorů a projevů ani v pokročilém věku nenašel odvahu, nebo o ní vůbec neuvažoval...Vzhledem k rozsahu jeho dochované práce by k tomu potřeboval sotva jen malý zlomek času, jaký k psaní Retractationes věnoval v té době již kající se Augustin.
Znovu připomínáme, že Pavlova teologie podle jeho slov údajně vychází ze zjevení a poslání, které mu měl prý v jeho snu zjevit nanebevzatý Bůh Ježíš, kterého ovšem neznal, a nikdy ve skutečnosti ho ani neviděl. Ten se mu podle jeho slov představil jako Kristus, který opustil tento svět, ale prý znovu žije u svého nebeského Otce, a právě ho pověřuje úkolem veřejné agitace na téma spásy všech lidí, kteří v něho uvěří. O tomto svém údajném snovém prožitku, kdy výhradně jen jeho na celém světě měl oslovit stvořitel vší existence bůh Ježíš ze židovského národa nikomu nic neřekl... Naprosto nelogicky a nečekaně zmizel na několik let kdesi v pohanské Arábii, kde začal (proč ne doma, ale právě v pohanském prostředí a za předpokládané pohanské spolupráce, ne-li přímo pod jejich vedením?) pracovat na zrodu nového nežidovského náboženství založeného na Židovi Ježíšovi. Toto nové učení považoval za nedotknutelné a nahrazující dosavadní bez ohledu na to, že Ježíš ze snu sám za svého života vyznával, a aktivně se podílel výhradně na náboženské praxi svého židovského národa. Ta obnáší především poslušnost a služba svému smluvnímu Bohu formou důsledného plnění Jeho Zákona. Pro Pavla měl jeho snový prožitek daleko větší relevanci, než byla vlastní víra a vyznání samotného Ježíše, ale navzdory tomu a v souladu se svým často značně nestandardním myšlením ho ustanovil za středobod učení svého nového náboženství. Ovšem ještě předtím ho přizpůsobil své představě jeho úlohy ve svém náboženství, a zbavil ho všech základních principů jeho židovské víry, jakoby zbožným Židem vyznávajícím jediného Boha a Jeho Zákon nikdy nebyl.
Podle Pavla je tedy Ježíš Bohem a v tom případě nemůže být pochyb o tom, že Zákon je Boží, tedy Ježíšovo dílo. Opakujeme: jestliže je Ježíš Bohem, pak musí být bezesporu autorem Zákona. Pokud tedy Bůh Stvořitel světa a vesmíru, preexistující Ježíš vytvořil Zákon pro dobrý život lidí, které sám jako Bůh stvořil, jak potom náš zakladatel může hlásat, že ten samý Bůh Ježíš a Stvořitel světa svůj vlastní Zákon nahradil sám svojí existencí? Podle tohoto Pavlova naprosto originálního myšlenkového procesu spásy nedojde ten, kdo Zákon Boha Ježíše podle Jeho instrukcí dodržuje, ale ten, kdo tento manuál naopak nedodržuje a ignoruje ho jako starý, nedokonalý a překonaný, a jako jedinou cestu ke své spáse vyznává v čele s Pavlem výhradně Krista. Tím je ale podle Pavla zase jen ten samý Ježíš, Bůh a Stvořitel. Zakladatel křesťanské víry tedy skutečně prezentuje Ježíše jako všemocného Boha, který se spletl, protože vytvořil Zákon, který lidem k ničemu není, protože jak hlásá; ne skrze tento Zákon (to v Pavlově učení znamená Zákon pocházející od Boha Ježíše), ale skrze víru (v toho samého) Boha Ježíše dojde člověk ke své spáse. I tak vpadá teologický labyrint v nečitelném nitru našeho zakladatele…
"Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona." (Lk 16, 17)
M.Č.