Jdi na obsah Jdi na menu
 


Augustinus (354 - 430)

23. 6. 2011

rimske-dlazdeni-na-ceste-v-ostii.jpg

Augustinus (354 - 430)

 

Augustinův původ, povaha a vzdělání

Z víru zmatků, sporů, násilností, vzpour a krveprolévání, které v severní Africe vyplňovaly bouřlivé a rozporuplné 4. století, se vynořila postava, jež svými lidskými rysy zapadá zcela do své doby, vyjadřuje její neklid a horečnaté hledání smyslu vlastního osudu, a která zároveň pronikavostí svého ducha a dosahem svých myšlenek měla daleko překročit tento časový a lokální rámec a stát se pojmem, platným, živým a inspirujícím po celé dlouhé věky. Byla to osobnost Aurelia Augustina, který vešel do dějin jako jeden z velkých církevních otců, jako největší učitel západního křesťanství, ten, kdo vtiskl svým dílem snad nejvýraznější pečeť západnímu latinskému křesťanství.

Byl to nejplodnější a nejbystřejší křesťanský spisovatel skomírající antiky, poněvadž měl nejpohnutější život a nejvíce ze všech křesťanských autorů do sebe nasál pohanskou moudrost. Byl původem Afričan, jako mnoho jiných autorů významných pro vývoj západního křesťanství. Narodil se 13. listopadu 354 v Thagastu, provinciálním numidském městě. V zemi křesťanství již dávno zapustilo hluboké kořeny, ale zároveň zde bylo domovem i zarputilé rozkolnictví. Augustinův otec Patricius byl úředníkem římské správy. Byl tolerantní pohan a nijak se nezapojoval do různých názorových střetů, jimiž Afrika vřela. Matka Monica naproti tomu vyznávala křesťanství, a to velice vroucně, upřímně a horlivě. Měla na syna velký vliv a snažila se jej přivést k pochopení a přijetí její víry. Na mladého Augustina sice mocně působila její citovost, ale trvalo dlouho, než se matka dočkala splnění svého přání, neboť syn měl daleko k tomu, aby svůj čas strávil ve zbožném rozjímání. Projevoval bystrost ducha a nadání ke studiu, ale též rozervanou citovost a ohnivý a výbušný temperament, které ho zanášely mimo dráhu klidného a spořádaného života. Co ho jako jinocha vzrušovalo a poutalo, to o sobě později vypověděl ve svých Vyznáních: "K slzám mě dojímalo, jak se Vergiliova Dido z lásky zabila." Nebo: "Miloval jsem také onu partu darebů, s níž jsem prováděl nepravosti." Či: "Nenáviděl jsem klidnou hladinu, život bez vzruchů. Neboť jsem v sobě nosil hlad." A dále: "Má mysl jako by ani nebyla zdráva, plna ran, vrhala se ven, toužíc být rozjitřována smyslnou láskou." A také: "Strhovala mě i podívaná v divadle, rozevřela mi přemíru obrazů mého vlastního trápení a dala mi potravu pro můj žár." Byl synem své doby a byl jím snad dokonce až příliš, neboť žil uprostřed jejích bouří, a to nikoli jen jako trpný pozorovatel, ale jako jeden z hlavních účastníků - angažovaný, prudký a útočný.

Otec se postaral, aby se Augustinovi dostalo solidního vzdělání pro obvyklou úřednickou kariéru. Ovšem řecky se Augustinus, podle vlastního přiznání, nikdy pořádně nenaučil. Mladý bouřlivák se nejprve vzdělával ve svém rodném Thagastu, potom v Madauře a konečně v Karthágu, kde strávil pět let, zabývaje se hlavně studiem rétoriky, kterou se tu naučil mistrně ovládat. V Karthágu mimo hltání knih vedl velice volný život v radovánkách, pitkách a výtržnostích se svými druhy. Jako osmnáctiletý vzplanul silnou vášní k jakési dívce Melanii, jež se stala jeho milenkou a k níž, jak se zdá, pociťoval i hluboký niterný vztah. Měl s ní syna Adeodata. Žil s ní řadu let, aniž tento svazek nějak legalizoval. Příčinou byl zřejmě odpor matky - snad kvůli tomu, že jeho milenka nebyla odpovídajícího rodu, majetku a postavení. Později s hořkými výčitkami svědomí vzpomínal na prostopášnost svých mladých let.

Díky svým nevšedním, vskutku vynikajícím schopnostem měl zajištěnou oslnivou kariéru učeného gramatika, která ho v letech 383 a 384 přivedla do Říma a později do Mediolana. Za svých studií se seznámil s různými filozofickými směry a školami, jejichž vlivem postupně procházel, hledaje nějaké zakotvení a odpověď na naléhavě se vtírající otázky smyslu lidské existence. Byl získán učením manicheismu, tehdy velmi rozšířeným mezi filozofujícími vzdělanci, který na něho zapůsobil svými esoterickými rysy a svou celkovou exotičností. Nicméně hloubavý Augustinův duch se nehodlal zastavit u tohoto poznání, jež mu po počátečním okouzlení počalo připadat nedokonalé, neuspokojivé a plytké. Na to se přiklonil k probabilismu, jehož nauka spočívala v důsledném pochybování o všem, co je a co se nabízí ke zkoumání, neboť toliko tato metoda vede k odhalení a odvržení iluzí a přiblížení se k ryzí podstatě a pravdě. Ale ani stálé pochybování nedokázalo uspokojit tohoto náruživě přemýšlivého Afričana. Se zápalem se přiklonil k novoplatonismu, jehož metafyzické konstrukce ho natolik zaujaly, že se pohřížil do jejich studia a tímto způsobem vlastně našel cestu, která ho měla přivést ke křesťanství.

Pobyt v Itálii - krize a obrácení

Když přišel v roce 383 jako žádaný mladý advokát a učitel řečnictví z Karthága do Itálie, následován postupně celou svou podivnou suitou - matkou, bratrem, milenkou, synem a tlupou přátel a diskutérů, kteří ho všude doprovázeli - rozhodně netušil, jak velkou vnitřní proměnu zde prodělá. Táhlo ho to do Mediolana, který tehdy platil za nejrušnější intelektuální centrum v západořímské říši. Působil zde biskup Ambrosius, stojící tehdy na vrcholu své kazatelské slávy. Ambrosiova kázání se Augustinovi zalíbila nejprve z čistě rétorických důvodů. Ambrosiova osobnost postupně působila na Augustina fascinujícím dojmem, přitahovala ho a lákala, aby vstoupil do jejích stop. Přicházel na jeho kázání a opět odcházel - rozštěpen, ale nerozhodnut, přitažen blíže, ale nezískán. Pochopil, že stojí před volbou, která bude konečná a nesnese dále kompromisů.

Matčiny horlivé modlitby a naléhání měly ovšem také svou váhu, zejména když zapadaly do Augustinovy rozervanosti. Trvalo tři roky, než v sobě vybojoval tento dramatický vnitřní zápas. Augustinus se odebral na dvorec svého přítele nedaleko Mediolana a žil tam po způsobu poustevníků. S ním tam dlela jeho matka Monica, bratr Navigius, syn Adeodatus a přítel Alypius. Zde Augustinus prodělal prudkou krizi, jejímž výsledkem bylo jeho pověstné obrácení, k němuž došlo roku 386. O historičnosti této asi po deseti letech vyprávěné události se badatelé dlouho přeli, ale většina prací v současné době obhajuje stanovisko, že je možné ji pokládat za podání toho, co se skutečně stalo. Na vrcholu vnitřního boje se Augustinus nacházel v zahradě jednoho domu a později to popsal slovy: "Já jsem se ale vrhl pod fíkovník, nevím, jak se to přihodilo, popustil jsem uzdu svým slzám a z mých očí se vyhrnuly proudy (...). V tom jsem uslyšel ze sousedního domu hlas nějakého chlapce nebo děvčete, který stále opakoval zpěvavým tónem: 'tolle, lege; tolle, lege'". Tato slova znamenají doslova "vezmi, čti", ale byla vykládána rovněž v kontextu dětské hry. Augustinus dále vypráví: "Ihned jsem se vzchopil a začal s velkým úsilím přemýšlet, jestli děti něco takového při nějaké hře obvykle odříkávají; ale nemohl jsem si vzpomenout, že bych tato slova kdy slyšel. Potlačil jsem slzy a vstal; nenapadlo mě žádné jiné vysvětlení, než že mi Bůh poroučí otevřít knihu a přečíst si první úryvek, na který narazím (...). Proto jsem šel rychle na místo, kde ještě seděl Alypius; neboť sem jsem položil knihu apoštola (Pavla), když jsem odtud vstal." Věta, kterou čte, zní: "Ne v hýření a opilství, v nemravnosti a v bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním." Poté Augustinus vypráví, jak touto, ve starověku běžnou, formou knižního orákula "se do mého usouženého srdce vlila klidná jistota jako paprsek a všechna noc pochybností zmizela." Jeho obrácení především spočívalo ve změně postoje k manželství a sexualitě (Augustin se jich okamžitě vzdal) a k povolání (opustil své místo v Mediolanu a stal se asketou). V souladu se stylem celých Vyznání uzavírá biskup své podání scény v zahradě přímým oslovením Boha: "Takto jsi mě k sobě obrátil."

Padly i intelektuální pochyby klasického vzdělance. Později píše, že se pokoušel (zřejmě na počátku 70. let 4. století) o čtení Bible: "Neboť ne tak, jak o ní nyní mluvím, jsem tehdy soudil (...), spíše se mi zdála nehodná toho být srovnávána se vznešeností ciceronského (stylu); ano, můj nabubřelý patos se zpěčoval jejímu nenápadnému stylu a mé oko nedohlédlo až do jejích hlubin."

Na Ambrosiovu radu se přihlásil do sboru katechumenů, čekatelů na křest a chodil s mládeží - ačkoli bývalý advokát a učitel filozofie a řečnictví - naslouchat výuce křesťanského učení. 24. dubna 387, právě na Bílou sobotu byl pak spolu s Alypiem a Adeodatem rukou biskupa Ambrosia pokřtěn jako již třiatřicetiletý muž. "Dialogy", které Augustinus napsal asi tři měsíce po tom, co prodělal svou krizi, předcházející jeho obrácení ke křesťanství, ukazují, jak se myšlenkově propracovával od novoplatonismu k bezvýhradnému oddání se křesťanské víře.

Návrat do Afriky

Augustinus se hned nato rozhodl vrátit do Afriky. Když dorazil se svým doprovodem do Ostie u Říma, aby vstoupili na loď, jeho matka se zde roznemohla a zemřela. Později byla vyhlášena za svatou. Augustinus pohřbil její tělo v Ostii a pokračoval v cestě sám. V Africe se usadil spolu s přáteli ve svém numidském rodišti Thagastu, kde strávil tři roky jako poustevník. V té době zemřel jeho syn Adeodatus. Ztrativ takto brzy po sobě matku i syna, Augustinus zasvětil další život již jen službě svému křesťanskému ideálu. Na žádost lidu přijal roku 391 kněžské svěcení a stal se pomocníkem a spolupracovníkem karthaginského biskupa Aurelia a brzy potom - roku 395 - byl sám vyvolen za biskupa v Hippo Regiu. K tomuto učenému biskupovi se nakonec obraceli v pravověrných otázkách o radu církevní hodnostáři z celého západního světa.

Obrácení znamenalo v Augustinově životě radikální přelom - světonázorový, myšlenkový, mravní i citový. Změnil se opravdu od základu, či jak se sám vyjádřil, zrodil se v něm nový člověk. Stejně tak i jeho vnější způsob života byl obrácen zcela jinam, nežli dříve. Augustinus měl vynikající vlastnosti, které dlouho marně hledaly na své plné uplatnění. Nyní mohl dát konečně vše do služeb velikého díla, k němuž se cítil povolán - svého vroucího, dychtivého ducha, svou vytříbenost, vůli a temperament, který z něho vždy činil vůdce, svůj pronikavý bystrozrak a taktickou obratnost, jež vyznačovaly rozeného organizátora a diplomata. Stal se africkým Atlasem, nesoucím nebesa církve. Díky rozvinutému intelektu a ryze osobním sklonům Augustinus nacházel nejvlastnější doménu své činnosti jako vpravdě strhující řečník a skvělý spisovatel.

Nikdy předtím nemělo křesťanství takového bojovníka. To velice brzy pocítili rozkolníci a heretici, proti nimž začal soustavně vystupovat. Vůdce donatistů Primianus neměl snadnou pozici, měl-li se střetávat s tímto výborně vzdělaným, obratným a úderným protivníkem. Donatistická sekta navíc nebyla jednotná a neustálé spory v jejích řadách ji oslabovaly. Po církevním sněmu, který se konal roku 393 v Hippo Regiu, Augustinus využil vhodného okamžiku a energicky přešel do útoku, jehož cílem byla likvidace dosud silného vlivu donatismu v Numidii a Mauretánii.

Snaha o konsolidaci po Gildonově revoltě

Gildonovo povstání a z něho pramenící zmatky zabraňovaly katolické straně, která se politicky projevovala jako prořímská, aby se v těchto letech nějak výrazněji exponovala, neboť sama byla vystavena pronásledování. Donatisté měli naopak plnou možnost znovu otevřeně demonstrovat svou nenávist proti římské nadvládě. Augustinus nadšeně pozdravil a oslavil Gildonovu porážku a vítězství Říma, kterému od počátku jako jedna z vedoucích osobností katolického tábora pochopitelně stranil. Církev si uvědomovala, že soudobé římské impérium vytváří nejlepší základ k dalšímu rozvoji křesťanství a že sama i nadále potřebuje jeho účinnou pomoc v boji proti stále živým heretickým směrům. Nyní nic nepřekáželo tomu, aby katolíci, tentokrát pevně opření o římskou moc, uplatnili vůči protivníkům tvrdé represálie. Augustinus stanul v čele tohoto útoku jako duchovní vůdce a ospravedlnitel. Byl výborným stratégem a taktikem, který se nebál ani ústupků a nevzdával se mírnosti a laskavosti, kde se takovýto postup ukazoval jako účelný. Dovedl však také tvrdě udeřit a veřejně vyzývat či potají ponoukat k mocenským zákrokům všude tam, kde cítil zarputilost a odpor, vůči nimž sebesilnější slova, sebepádnější argumenty, přesvědčování, či hrozby byly málo účinnou zbraní.

Doba Gildonovy vlády zanechala všude stopy, které se nedaly jen tak odstranit, zvláště pozůstatky rebelie v myslích. Augustinovy dopisy, kterými se obracel k nejrůznějším vlivným adresátům, ba i mnohá místa v jeho spisech svědčí o tom, že se v těchto letech obnovování římského pořádku nedařilo všechno zcela hladce. Hipponský biskup viděl kolem sebe spousty svízelných problémů, které mu způsobovaly vážné starosti. Hned po rétorickém velebením nových poměrů, které zavládly po likvidaci Gildonova režimu a donatistické zvůle, se počaly v jeho písemných projevech ozývat nářky a stížnosti. Rozhořčené připomínání stále se opakující násilnosti circumcellionů [?], donatistů a ostatních skupin před námi odkrývá mozaiku velice rozrušeného a trvale opětovně narušovaného římského míru. Pax Romana kdysi býval pevný a neotřesitelný pojem. Tentokrát se však uklidnění nedostavovalo.

Hluboké rozpory se Gildonovou porážkou nikterak nezměnily a tudíž ani neurovnaly. Vládnoucí vrstvy usilovaly jen o zachování své autority a svého majetku. Střední stav ztratil na významu a v řadách zemědělské chudiny to vřelo. K akcím circumcellionů se družily excesy pohanských kruhů a majetkové delikty i jiné zločiny, jichž se dopouštěli lupiči nebo barbarští nájezdníci.

Augustin se snažil ze všech sil vytvořit předpoklady pro jednotu církve a pro její jednotný postup v souladu a v součinnosti s politickými záměry a cíli římské státní moci. Již za svého pobytu v Thagastu a zejména pak v Hippo Regiu sdružil kolem sebe své blízké druhy a přátele v jakousi klášterní pospolitost asketů, v jejichž okruhu se pod Augustinovým vedením diskutovaly, precizovaly a posléze formulovaly nové společenské názory a ujasňovala stanoviska, která se měla stát závaznými pro celou africkou církev a jejím prostřednictvím ovlivnit celé západní, latinské křesťanství. Myšlenky, jež s tak neobyčejnou přesvědčivostí, rázností a jednoznačností razil Augustinus, musely opravdu silně zapůsobit na vládnoucí a vlastnické kruhy i na mnohé příslušníky nižšího stavu a najít u nich příznivou odezvu.

Pod Augustinovým vedením oslovovala církev majetné, aby - vycházejíc z nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a z bezpodmínečné podřízenosti otroků, kolónů [?] a jiných členů domácnosti pánovi domu - jim ukládala mravní odpovědnost za všechny, kdo stojí v dosahu jejich suverénního práva a na něm téže založené povinnosti o tyto svěřence všestranně pečovat. Podle Augustina měli páni domu, latifundisté, statkáři a každý, kdo má moc nad nějakým vlastnictvím a tím i nad lidmi, právo a povinnost užít prostředků, jež jsou jim dány, aby ovlivňovali a vedli podřízené, jako to odpovídá božím záměrům a požadavkům církve.

Augustinus vynaložil mnoho úsilí, aby dokázal, že mezi vládnoucími a ovládanými existuje nezrušitelné pouto, které jednu i druhou stranu navzájem zavazuje k tomu, aby plnila to, k čemu je v řádu tohoto života a světa povolána. Řád znamená vyváženost částí a rovnováhu celku. V tomto smyslu je řád dokonalý a tudíž neměnný. To se odráží i ve složení a soustavě lidské společnosti. Pán nad ostatními má právo požadovat od svých podřízených poslušnost a je povinen je vést i třeba proti jejich vůli správnou cestou, za což musí cítit svou odpovědnost před Bohem. Podřízený - otrok, kolón, poddaný státu - má povinnost uznávat a ctít pána jako vrchnost, poslouchat jí a respektovat její rozhodnutí a zároveň má právo na to, aby jeho pán o něj otcovsky pečoval, vedl ho a vychovával.

V tom je stručně shrnuto jádro celého Augustinova pojetí sociální otázky. V té míře, jak se stával v období mezi léty 398 až 411 obráncem a hlasatelem katolické jednoty proti rozkolnictví donatistů, stával se i obráncem stávajících poměrů. Augustinus svým původem náležel ke střední vlastnické vrstvě, ale vzděláním a společenskými svazky tíhl k vedoucím kruhům pozdně antické římské říše. To vše pochopitelně ovlivnilo jeho názory a celou jeho morální, sociální a politickou orientaci, kterou jakožto biskup bojovně prosazoval jako dobově aktuální program církve.

Ve víru duchovního zápolení

Augustinus byl zmítaný nepokojem a neustále prahnul po jednotě myšlenky i činu, byl to člověk, zápasící s křehkostí své přirozenosti a zároveň bojující o dar milosti, učitel, jenž přesvědčuje, učí a vychovává nejprve sám sebe, aby svou niternou zkušenost pak zobecnil v návod k jednání a učinil z ní normu křesťanského životního postoje. Učinil to s takovou pronikavou důsledností, že jeho příklad uchoval svou inspirativnost na dlouhé věky a dokázal dalekosáhlým obsahem svých myšlenek a mocně se rozléhající ozvěnou svého vroucího i vášnivého kazatelského hlasu působit na celá staletí a ovlivňovat vývoj křesťanského myšlení až po dobu reformace a protireformace.

Tradice, která je spjata s Augustinem, je obrovská - zahrnuje životní drama a lidský osud tohoto bouřliváka, náruživce a bojovníka, jenž celou svou výbušnou povahu, strhující temperament, vzdělání a um postavil s nekompromisností jen sobě vlastní do služeb církve. Je však třeba jej pochopit v souvislostech jeho doby, v níž řešil svou hluboce niterní při, své bolestné a rozporuplné vyrovnávání se s odkazem antické vzdělanosti, kterou si osvojil a vstřebal a nesl s sebou jako nevykořenitelnou součást své bytosti a s novými obzory křesťanské víry, namnoze se tomuto odkazu vzdalujících. Byl z těch, kteří zásady pouze nepřijímají, ale kdo se o přesvědčení bijí sami se sebou, urputně a nelítostně, aby se právě tak tvrdě a neúprosně, houževnatě a úporně rvali za to, co sami uznali za závaznou pravdu - pro sebe i pro jiné. V tomto boji, kde zkoumal a zkoušel jakoby v laboratoři svého života lidské nitro, spočívá klíč k jeho myslitelskému dílu, učitelskému i pastoračnímu působení. Jeho rozhodnutí, týkající se jeho samého, byla vždy impozantní, protože se v nich rozhodovalo nikoli v rozměru jednotlivce, ale s vědomím, že tu jde o osud člověka v tom nejširším smyslu. Augustinus jako biskup poctivě a upřímně cítil odpovědnost za druhé a snažil se ve zmatcích své doby a z hlediska svého postavení vést africkou církev k vítěznému překonání rozporů a k upevnění její autority a moci, k čemuž zaměřil veškerou svou nezdolnou energii.

Dokážeme-li ho posuzovat výhradně jakožto historickou osobnost, jako člověka, jenž vyrostl ze své doby, jenž se potýkal s jejími problémy a přemýšlel a jednal v jejím dějinném rámci, pochopíme ho zajisté lépe, nežli spatřujeme-li v něm jen kanonizovanou postavu jednoho z největších církevních otců, jenž jakoby stál mimo prostor a čas. Tento světec a učitel církve byl upřímně a pokorně člověkem, který nezakrýval své slabosti a poklesky, ale vyznával se z nich s otevřeností, jež není strojená a tím méně vypočtená na to, aby jen zamaskovala mravní úzkoprsost. Augustinus žil uprostřed dramatických jevů a bouřlivých událostí, do nichž sám zasahoval a na nichž se účinně podílel svým vlivem a svými skutky. Nic mu nebylo vzdálenější než stát stranou zápasu, v němž znal své místo i úlohu, neboť sám oboje dlouho a tvrdošíjně hledal. Když konečně nalezl smysl a cíl svého života, rozhodl se mu sloužit, což znamenalo, že se věci dával cele, jednoznačně a do nejzazších důsledků.

Biskupský úřad vykonával s neobyčejnou horlivostí, poskytuje příklad neúnavné práce pro blaho svěřené obce a zároveň nesmiřitelného boje proti herezím a rozkolnictví. Nebylo druhého biskupa v severní Africe, který by více a výrazněji zapůsobil na vývoj církve, nežli Augustinus. Zdá se, že měl jediné přání a ctižádost - dokázat, že církev, ke které se přihlásil a jíž se dal do služeb, je jediná a nedílná co do své autority a že každá odchylka od ní, jejího učení a organizace, je nejen zradou na jejím charismatickém poslání, prohřeškem na díle vykoupení a spásy v rovině teologické, ale i společensky nebezpečným počínáním, které narušuje uspořádání ryze lidských záležitostí a vztahů, vázaných právě tak na božský řád, o jehož dodržování dbala církev, tak i na politický systém, nad nímž bdí světská moc - státní orgány a instituce.

Otec inkvizice

Toto přesvědčení a přání uvést je v život přivedly Augustina postupem doby k neobyčejně ostrému, ba přímo tvrdému postoji vůči jeho ideovým protivníkům. Jestliže na počátku svého působení se jakožto hipponský biskup obracel k donatistům a pokoušel se je přesvědčit a získat svými prostě a srozumitelně koncipovanými kázáními a polemickými spisy, v nichž celkem vlídně, smířlivě a otcovsky domlouval zbloudilým a chybujícím, po deseti letech, v období na rozhraní 4. a 5. století zaměřil náhle svou pozornost od lidového množství k individuálním adresátům. K nim pak promlouval přímo, případ od případu - ať už šlo o zásadní odpůrce, biskupy, úředníky či statkáře, s nimiž se chtěl útočně vyrovnat, nebo o vlivné stoupence, od nichž požadoval pomoc a podporu svému dílu a úsilí z mocenských pozic.

Změna adresáta, který je oslovován v úvodu každého listu, promluvy či traktátu, podmínila snad i formu a obsah těchto Augustinových invektiv a výzev. Lze sledovat, jak velice osobně se hipponský biskup dovedl angažovat v boji s odštěpeneckým hnutím a jak stále výrazněji se v průběhu zápasu přibližoval ke krajním stanoviskům, která mnohdy překvapují svou strohostí a tvrdostí, takže se někdy až vnucuje otázka, kam se vytratila křesťanská mírnost, shovívavost a láska, když se tu mluví o nezbytné potřebě přísných trestů, s jejichž pomocí je snad jedině možno přinutit odpadlíky uznat svrchovaná práva církve a státu, jež se podle Augustina mají vzájemně podporovat a doplňovat ve své péči o blaho celé společnosti. Augustinus jde tak daleko, že v souboji s odpůrcem nešetří tvrdými osobními výpady a zahrnuje protivníka zničující pohanou, v čemž se až příliš zřetelně projevuje rys rigoróznosti a fanatismu, k nimž je jeho povaha značné náchylná.

Je jisté, že v tomto Augustinově vývoji se odráží celkový charakter doby. Donatisté, které potíral, mu čelili neústupným a zatvrzelým puritánstvím, na němž si marně lámala zuby oficiální církev. Augustinus postupem doby převzal mnoho z výzbroje a taktiky svých protivníků. Je to přímo až kriminálně justiční posuzování odpůrce, které v Augustinově boji proti donatistům v těchto letech dosahuje svého příznačného vyvrcholení. Augustinus vytýkal donatistům odpadnutí od Boha a církve, revoltu proti pozemské autoritě, jež byla dosazena od Boha, vzpouru proti klidu, míru a pořádku, jež jsou garantovány římskou církví a státem, zradu na Cyprianově duchovním dědictví, kterého právě donatisté velice uctívali. To vše označoval za zločin a v této rovině mravního hodnocení požadoval bezpodmínečné skoncování s tímto rozkolem. Protože se trpělivé přesvědčování a domluvy míjely účinkem, dospěl Augustinus ve svých úvahách k jedinému závěru: není-li jiného prostředku, jak zapůsobit na mysl zatvrzelých, neváhat a donutit je přísnými tresty a tvrdým nátlakem k tomu, aby se vzdali svého vzdorného postoje a navrátili se zpět do poslušenství církve.

Láska k bližnímu podle Augustina přímo velí prosazovat a uskutečňovat dílo spásy třeba i proti jeho vůli a za užití násilí. Tak krok za krokem postupně rozvíjel své učení, shrnuté do hesla "donuť ho vstoupit", aby tak religiózními důvody ospravedlnil požadavek násilí a donucení jakožto prostředku, jímž i nezdárný člověk může být doveden k dobrodiní spásy. Někdy od roku 405 Augustinus ve svých spisech i ve své korespondenci otevřeně hlásal, že že je povinností tvrdě postihovat a trestat schizmatiky. Označoval je za lidi pomatené a zvrácené, neschopné ve své zaslepenosti rozumného uvažování, a proto přístupné jen argumentu drsnému postihu. Proto vzýval držitele moci a majetku, aby v tomto směru využili svého postavení a vlivu a hleděli působit na své podřízené a dosáhli jakýmkoli způsobem - po dobrém či po zlém - jejich obrácení. Na prostředcích nezáleží, důležitý je konečný cíl, jímž je v nejzazším důsledku spása duše.

V přesvědčení, že nedělá nic jiného, než sleduje dílo dobra a spasení, se Augustinus stále více odvracel od myšlenky smírného, trpělivého přesvědčování a o to důrazněji prosazoval názor, že přísnost a ráznost, směrující k donucení vzdát se bludu a rozkolnictví, je pro zbloudilce dobrodiním. Byl sice zahrnován výtkami, jež poukazovaly na neblahý a namnoze negativní výsledek těchto metod. Někteří z jeho protivníků, proti nimž se obracel a žádal jejich trestní postih světskou mocí, byli doslova dohnáni k sebevraždě, k níž se celkem snadno rozhodovali na základě své touhy po mučednictví, jak to odpovídalo výstřední moralitě pronásledované a zatlačované sekty. Augustinus se těmito případy příliš neznepokojoval a v polemice je přecházel s odzbrojujícím poukazem na absolutní správnost a spravedlnost své věci. Měl vždy pohotově tezi, která vše překrývala svou logikou: přísnější potrestání vyplývá jen z větší lásky.

Těmito názory a výroky, týkajícími se otázky násilného obracení, se stal Augustinus bezděčně ideovým otcem středověké inkvizice, neblahé instituce, která svým doslovným chápáním toho, co napsal, uskutečňovala jeho projekt bezvýhradné mravní zodpovědnosti církve a státu za spásu duší, a to i násilnou cestou a za cenu zničení toho, co je na člověku tělesné, smrtelné a pomíjivé a tudíž nepodstatné před soudem věčnosti. Hipponský biskup dal takto nevědomky podnět a morální podklad k vývoji, jenž ve středověku a leckde ještě daleko do novověku velmi tragicky zasahoval do duchovního dění a života lidské společnosti. Jak by řekl současník, pro vítězství pravdy a lásky je i humanitární bombardování dobré. Augustinus se ovšem ze svého subjektivního pohledu cítil nástrojem a prostředníkem vyšších cílů a je příznačné, že v tomto smyslu hájil zájmy církve, jež se hleděla co nejúžeji přimknout k římské státní moci a zároveň tím nahrával centralistické politice ravennské vlády. Církev a stát se takto sešly na společné platformě, jež zaručovala vzájemný prospěch.

Násilí a nátlak, na němž se spojenými silami podílely církevní instituce i správní úřady, se nemohly minout účinkem. Pod tímto soustředěným náporem se organizovaná opozice začala rychle hroutit. Bohatým se hrozilo v případě odporu vysokými peněžními pokutami, odnětím práva odkazu či přímo konfiskací majetku a aby nebylo pochyb, že je to myšleno zcela vážně, došlo k řadě takovýchto postihů. Chudí lidé, kolóni nebo otroci, byli přinuceni k poslušnosti církvi prostřednictvím tělesných trestů či nucených prací. Za laskavým slovem následovaly hrozby, po výhružkách přišly na řadu peněžní a hospodářské sankce či rány holí u nemajetných. Augustinus ideologicky zdůvodnil trestání schizmatiků a císařské zákonodárství si hned pohotově přispíšilo s příslušnými opatřeními, což dostatečně naznačuje dobře promyšlenou a koordinovanou spolupráci mezi nejvýznamnějším mluvčím církevních kruhů a římskými vládními místy.

Zostřený postup proti donatistům, který byl zaveden v letech 404 - 405, znamenal jen důsledek vývoje, k němuž události již dříve směřovaly a který v této době dozrál k frontálnímu útoku na poslední pozice rozkolnického hnutí. Augustinus stál v čele těch, kdo se osobně angažovali v úsilí o likvidaci donatismu, a to ne již jen v teoretickém smyslu, ale i organizačními zásahy, nehledě na neúnavnou činnost kazatele, řečníka a spisovatele, rozvíjejícího vskutku s ojedinělou horlivostí, argumentační schopností a literárním umem propagandu jediné, univerzální, katolické a duchem i charakterem zcela římské církve.  Toto úsilí se neminulo cílem. Prokatolická politika, kterou osobně prosazoval císař Honorius s družinou svých nejbližších rádců, se ukázala jako velice úspěšná a je možno říci, že v letech 411 - 414 se podařilo donatismus natolik potlačit, že se v dané chvíli přestal jevit jako náboženský, politický a společenský problém.

Díky Augustinovi vyšla katolická církev z vleklých bojů se severoafrickými odbojníky jako vítěz. Byla obnovena její jednota, ale jak se ukázalo později, všechny tyto oslnivé triumfy spočívaly jen na vnějším zdání. V hloubi duše mnohých nadále kypěla nechuť a nenávist proti římské vládě a oficiální církvi, které uzavřely spojenectví a vynutily si společně uznání svých mocenských nároků způsobem, který nebyl příliš vybíravý a kompromitoval každého z obou partnerů. Katolíci se totiž zaštítili bezvýhradnou podporou zájmů impéria, římské úřady se pak zase přičinily z církevního popudu o násilnosti, ba brutální likvidaci donatistického hnutí, jež mělo mezi obyvatelstvem mnoho přívrženců.

To prohloubilo dané rozpory a vytvořilo stav, kdy navenek vládl klid a projevovalo se loajální smýšlení, ale pod povrchem dále doutnaly staré vášně. Dosáhlo se četných "obrácení" a " návratů" do lůna církve, nad čímž Augustinus neváhal plesat a honosit se těmito úspěchy. Otřeseni, zastrašeni, zdeptáni a zbaveni jakékoli opory a možnosti zastání a odvolání, donatisté navenek zapřeli svůj názor, avšak svého přesvědčení se nevzdali. Tak umírali bez pokání a smíření s katolickou církví mnozí, kdo byli sice přinuceni se přizpůsobit poměrům, ale činili tak s vědomím hrubého příkoří.

Jaké bylo skutečné smýšlení širokých vrstev obyvatelstva, zejména na venkově, se ukázalo v době vpádu Vandalů. Rychlé zhroucení římského panství v severní Africe je zčásti vysvětlitelné tímto vývojem a jím ovlivněným postojem lidových mas, jež neprojevily ani nejmenší zájem o osud impéria, ale namnoze byly spíše nakloněny myšlence s nenáviděnou římskou vládou skoncovat.

Následky, které vzešly z odsouzení donatismu na karthaginském sněmu v roce 411, měly vážnější dohru, než si protagonisté římského vítězství mohli uvědomit. Augustinus, tento severoafrický rodák, který byl zároveň do morku kostí Římanem, je prototyp bystrého a neobyčejně všestranného vzdělance, jenž v sobě obsáhl schopnosti myslitele, právníka, politika a diplomata a jako takový též reprezentoval zároveň římskou církev, římskou kulturu a římskou imperiální orientaci. Jen z tohoto hlediska je možno ho pochopit a porozumět jeho snažení, jež se nezaměřovalo kamsi mimo čas a prostor, ale sledovalo zcela určité, z dané historické situace a z daného prostředí vyplývající cíle.

Je nutno obdivovat sílu jeho myšlenky a houževnatost, s níž podstupoval své boje s odpadlíky, heretiky a rozkolníky. V tomto smyslu je velkou postavou, nicméně ani mezi jeho protivníky nechyběly osobnosti, které se obdobně dokázaly zcela zasadit za věc svého přesvědčení. Na karthaginském sněmu promlouval za donatisty se strhující výřečností Godencius z Thamugadi, člověk železné vůle a nezlomného odhodlání, který proslul tím, že se mu podařilo zabránit konfiskaci baziliky, protože hrozil, že ji zažehne a sám v ní zaživa shoří. Uhájiv takto svatyni donatistické sekty, dal se do písemné polemiky s Augustinem. Právě tak znamenitým řečníkem a spisovatelem byl Pelitianus z Cirty, jeden z vůdců donatistické sekty a obávaný pamfletista, který se rovněž slovem i písmem utkával s Augustinem. Právě v zápase s takovýmito odpůrci Augustinus zformoval princip "užitečného násilí", jehož následky se měly ukázat tak strašlivými.

Bojoval i proti jiným herezím, jako bylo pelagiánství. Původcem tohoto směru byl bretaňský mnich Pelagius, který učil, že člověk může být spasen toliko svou vůlí a svými vlastními silami bez pomoci boží milosti. Jeden z jeho žáků rozšířil tuto doktrínu a byl odsouzen na karthaginském církevním sněmu. Augustinus se pak v několika spisech zabýval otázkou odpuštění hříchů, vztahem svobodné vůle a boží milosti, v nichž formou teologických úvah vysvětlil své pojetí, dokládaje slabost lidské povahy. Podle jeho názorů člověk bez přispění boží milosti nemůže odolat neustálým pokušením života. Ve shodě s apoštolem Pavlem učil, že člověk je do přirozenosti neschopen konat dobré skutky, což mu umožnilo vyslovit teorii dědičného hříchu - temnou stránku křesťanství. Ovšem i to, že však určití jednotlivci jsou z milosti boží předurčeni k věčnému spasení (predestinace). Pelagianismus, odsouzený papežem, byl ospravedlněn jeho nástupcem. Afričtí biskupové se však odmítli podrobit tomuto rozhodnutí a znovu se obrátili s žádostí k římské státní moci. Ta zasáhla a papež byl nucen odstoupit, nicméně postavil se na stranu kněží, proti nimž směřovala kritika biskupa z Hippo Regia. Na sklonku svého života Augustinus vedl tedy boj doslova na dvou frontách - proti nepřátelům vně i uvnitř církve.

24. srpna 410 král Visigótů Alarich dobyl a vyplenil Řím. "Nebe a země pominou. Pomine, co Bůh sám učinil, oč rychleji pomine to, co založil Romulus", prohlásil v Karthágu Augustinus. S pohanským Římem se nadobro rozešel a při pomyšlení na jeho slávu a pád necítil nejmenší vlastenecké hnutí. Pád Říma se v určitých konzervativně smýšlejících kruzích vysvětloval jako trest za rozšíření křesťanství a jako důsledek z něho pramenící slabosti. Augustinus napsal hned brzy na to jedno ze svých nejvýznamnějších děl De civitate Dei - O obci boží. Ve svém díle odmítl výtku, že křesťané jsou příčinou neštěstí římského státu. Dílo je spekulací o zápasu mezi nebeskou říší boží milosti a svatosti a pozemskou říší hříchu, smyslnosti a zla vůbec. Představitel pozemské říše - stát - má sice také Bohem daný úkol konat spravedlnost, ale jeho původ tkví v ďáblovi. Pozemský stát je nutným zlem, které bude trvat do konečného příchodu nebeské říše. Proto se stát musí podřizovat církvi. Augustinus zde vyložil své křesťanské pojetí státu, v němž viděl nezbytného spojence církve a záštitu proti anarchii. Přikazoval, že je třeba stát respektovat v jeho právech a nárocích a být poslušný toho, co požaduje, a to bez ohledu na jeho zjevné nedostatky. Zvláštní důraz kladl na význam křesťanského státu, jenž dává svůj meč plně do služby církve v boji proti herezi. Nad všechny státní útvary, jež jsou jako každý lidský výtvor vratké a pomíjivé, kladl ovšem "obec boží" ve smyslu nebeského Jeruzaléma. Augustinovy vývody byly kořenem středověkých názorů církve v boji papežství s císařstvím a hybnou silou římsko-katolické církve v jejích požadavcích na stát.

Augustinova organizační, kazatelská a spisovatelská činnost byla obrovská a zasahovala do takové šíře a hloubky, že se v ní vskutku jako v zrcadle odráží vše, čím žila, vzrušovala se, zmítala a trpěla jeho doba. Kromě jeho velkých spisů se dochovalo několik set jeho kázání a 276 listů z jeho rozsáhlé korespondence, což v úhrnu podává dostatečně přesvědčivý a živoucí obraz jeho osobnosti. Nejvíce však vypověděl sám o sobě ve svých nesmrtelných Vyznáních, jež napsal na sklonku 4. století, nejspíše někdy koncem roku 397 či počátkem roku 398. Je to první veliká autobiografie světových dějin a první filozofie, zbudovaná na katolickém světovém názoru, dílo vnitřně pravdivé, lidské a úchvatné přes jistou teatrálnost a mnohomluvnost, ve kterém - vnitřně smířen - definitivně zúčtoval se svou minulostí, vyznal se z poklesků a pobloudění svého mládí a ze své víry v neskonalou boží milost, jež podle jeho přesvědčení jediná může člověku pomoci, aby se osvobodil od hříchu a nalezl vnitřní vyrovnanost a klid.

Spis měl mohutný účinek, neboť je v něm vytyčen jakýsi návod k hledání životní cesty, která vede k Bohu. Asketický ideál, jejž Augustinus zastával a snažil se uskutečňovat ve formě poustevnicko-mnišské pospolitosti v Thagastu i v Hippo Regiu, je tu neobyčejně působivě a plasticky vyjádřen, vysvětlen a formulován na základě hluboce osobní zpovědi. Západní latinské křesťanství tak odpovědělo na Origenovu nábožensko-filozofickou spekulativně mystickou koncepci. Origenes a Augustinus, dva největší myslitelé křesťanství, založili vskutku "dvojí náboženství", z nichž každé svým zvláštním rázem vyhovovalo jedné kulturní sféře římské říše - spekulaci oddanému Východu i právním představám oddanému Západu. Do středu života křesťana postavil Augustinus lásku k Bohu a vnitřní posvěcení. Učil, že věčný život věřící získá ne vnějšími formami (pokání a almužny), ale vnitřním obrozením a čistým srdcem. Katolická víra vedla Augustinovým vlivem věřícího především k mravnosti, zatímco se východní svět utápěl ve spekulaci, mystice, kultu a askezi. Augustinova křesťanská církev stavěla věřícího především před etické úkoly, Origenova obracela jeho mysl především k hloubání, formálnostem kultu a mystice.

První klášterní komunity a jejich duch, který měl vtisknout své výrazné rysy celé následující epoše křesťanského středověku, byly založeny na půdě severní Afriky, a to z podnětu a pod přímým vedením, dohledem a duchovní patronací hipponského biskupa Augustina, který tudíž právem platí za otce afrického mnišství.

Rozklad římské moci v Africe

Římská africká politika a v závislosti na ní i osudy severní Afriky doznaly v prvním desetiletí 5. století řadu změn. Vedle vážných problémů s donatisty začal vystupovat do popředí problém, jak zajistit bezpečnost držav proti vpádům zvenčí. Na jihu docházelo ke stále častějším loupeživým nájezdům berberských kmenů. Tyto nápory byly odráženy jen s velkým úsilím. Augustinus, pilný komentátor veškerého dění, podává ve svých dopisech průkazné svědectví, že tyto vpády pokračovaly až do vandalské invaze. Obrana proti nim byla obtížná - vzhledem k délce ohrožené hranice a nedostatečného stavu vojenských kontingentů.

V porovnání s tím, co znamenaly velké pohyby a válečné události stěhování národů v Evropě, nemohly akce saharských kmenů dosáhnout takové důraznosti a následků, jako tomu bylo v jiných ohrožených částech impéria, nicméně pro obyvatelstvo, které se stávalo jejich obětí, znamenaly nepochybně otřesný zážitek. Nelze se proto divit hrůze a panice, která zachvacovala celé kraje. Římské úřady se však spíše nežli o zesílení vojenské obrany staraly o náboženské spory a potlačování rozkolnických sekt.

To muselo budit roztrpčení a provokovat opozici. Podle důležitého údaje, jejž zaznamenal Augustinus ve svém díle O obci boží, císařští místodržitelé přikročili 19. března roku 399 na celém území římských držav v Africe k plánovitému ničení pohanských chrámů a soch starých bohů. Tento státně organizovaný vandalismus způsobil tradičnímu obrazu římských měst a osad bolestné rány. Těmito prvními tragickými ruinami započal rozpad velkolepého světa římské civilizace. Barbaři, kteří později ovládli tato místa, nalezli již pobořené Kapitoly, pokácené sloupy, vyvrácené veřeje... Řím jakoby cítil svou nadcházející agónii, jež měla brzy a neuvěřitelně rychle skončit zánikem římské moci v severní Africe a sám z vlastní vůle strhal vznešené a hrdé symboly své někdejší síly a velikosti.

Římská civilizace se nemohla ubránit rozkladu, který nezadržitelně nahlodával její životnost. Vnější okolnosti byly silnější nežli chtění, vycházející ze subjektivních představ. Ani Augustinus, tak bystře registrující dění a události kolem sebe, tak ostře a pronikavě se orientující ve sporech a zmatcích, tak osobně zúčastněný na dramatických zápasech své doby, nedokázal odhadnout, jak málo stačí, aby se vše, co tvořilo dosavadní životní hodnoty a jistoty, náhle zhroutilo jako domek z karet. V jeho literárních výtvorech se to přímo hemží varovnými zmínkami o propukající a šířící se anarchii a povážlivě narůstajícím chaosu, výstražnými příklady, kterými dokládá své vývody a náhledy na soudobou společnost, ale zůstává jen u tohoto konstatování, čímž zpravidla ospravedlňuje své postoje a zásahy vůči těm, které pokládá za škůdce a rušitele jednoty církve a státu. Tím, jak se obracel se na státní moc, ukazoval, jak velice pevně byl přesvědčen o její spolehlivosti a trvanlivosti, zatímco ve skutečnosti - aniž si to kdo uvědomoval nebo jen tušil - její doba se rychle naplňovala a dozrávala k okamžiku náhlého zásadního zlomu.

Sociální krize, která se v severní Africe projevila velmi výrazně v řádění circumcellionů a v prudkých náboženských sporech, měla své hluboké hospodářské kořeny. Jako ve všech částech impéria i zde docházelo k postupnému přesunu ekonomického těžiště z měst, která dříve byla hlavními pilíři impéria, na venkov, kde rozhodující úlohu hrál zemědělský velkostatek. Agrární aristokracie nabývala na významu i vlivu a postupně přebírala stále více a důsledněji funkce, které mívaly municipální instituce. Silný a bohatý vlastník pozemků se stával absolutním pánem nejen nad otroky a kolóny, kteří náleželi do jeho kompetence, ale i nad svobodnými lidmi v dosahu svého hospodářského vlivu. Jeho majetnost mu dovolovala podplácet městské úředníky i vysoké hodnostáře, zastupující centrální císařskou vládu, jeho poměrná nezávislost k němu přitahoval hospodářsky slabé svobodné obyvatelstvo, aby u něho hledalo zajištění a ochranu.

V důsledku toho statkářská aristokracie soustřeďovala na svých pozemcích převážnou většinu produktivních sil, což vylidňovalo osady městského charakteru i ostatní venkov, kde se drobný zemědělec dokázal jen stěží samostatně obživit. Jako všude jinde na římském území města, která opustila aristokracie, chudla, zatímco velkostatky sílily a bohatly a na sklonku trvání římské říše měly stejné výsady a práva jako města a postupně je nahrazovaly v jejich správním a politickém postavení.

Rozbujelý byrokratický aparát se stával stále tíživějším břemenem pro zchudlé obyvatelstvo provincií. Despotismus mocných a bohatých latifundistů a dravých autokratů z řad vysokého úřednictva nemohl mít jiný účinek než podrývat vztahy ve společnosti a vést k apatii, lhostejnosti, demoralizaci, ztráty důvěry ve stávající instituce a spolu s tím i zájmu na jejich udržení. Nahradím-li ve větě latifundisty společnostmi a k úřednictvu přidám bankéře, právníky, soudce, politiky a exekutory, je to popis situace v naší zemi... To ochromilo možnost a vůli společnosti na cokoli reagovat a Augustinus si na apatii a lhostejnost, vyvěrající z této situace, nesčetněkrát stěžoval. Severní Afrika se nalézala mimo okruh nebezpečí, které v důsledku stěhování národů otřásalo v evropské části římské říše její stabilitu. Alarich sice roku 410 shromáždil na jihu Itálie loďstvo, aby se zmocnil severní Afriky, ale prudká bouře mu rozbila flotilu sotva po vyplutí v průlivech u Sicílie. Šest let na to Wallia, král Visigótů, utrpěl za podobných okolností nezdar v Hispánii. Oba pokusy ukázaly, že moře znamenalo pro bojovné barbary, kteří se v tuhých a krvavých bojích vedrali do římského Středomoří, neobyčejně zákeřnou a nebezpečnou překážku. To ukolébávalo římské úřady v těchto končinách k bezstarostnosti. Nikdo nepředpokládal, že postačí jediný neočekávaný úder, aby se římské panství v Africe naráz zhroutilo, jak se to mělo brzy stát pod náporem Vandalů.

Bonifatius

Augustinus sice upozorňoval na nebezpečí, že by se jednoho dne mohli spojit vnitřní i vnější nepřátelé impéria, ale tato jeho věčná varování, jimiž podpíral své časté intervence u vládní moci, se nebrala jinak nežli jako nezbytné rekvizity, sloužící k neustálému zastrašování římských úřadů a k podněcování jejich policejní ostražitosti. Velice zajímavý se v tomto ohledu jeví vztah, který se vyvinul mezi hipponským biskupem a posledním nejvyšším představitelem římské moci v severní Africe, jímž byl comes Africae [?] Bonifatius, muž, jehož počínání přivodilo invazi Vandalů a spolu s tím i zásadní zvrat celého dosavadního vývoje v této oblasti.

Bonifatius se vynořil na světlo dějin roku 413, když hájil přístavní město Massilii proti visigótskému králi Athaulfovi. Roku 417 se tento, nejspíše ještě velmi mladý, důstojník poprvé objevil v severní Africe, kde se zdržoval zpočátku v městě Vescera, pověřen ochranou blízkých hranic. Po několika letech působil v Thubunae, dalším důležitém středisku obranné linie. Zdá se, že jako velitel nepříliš dobře vyzbrojených hraničních oddílů docílil mimořádně skvělých výsledků v boji proti saharským nomádům, za jejichž zapuzení se mu dostalo náležitého ocenění. Z Augustinovy korespondence víme, že tyto divoké nájezdníky zčásti zahnal, zčásti podrobil a tvrdými zastrašujícími opatřeními postupně pacifikoval.

Augustinus si pospíšil, aby získal osobní kontakty s tímto úspěšným vojenským velitelem, jemuž kynula vzhledem k jeho výkonům rychlá kariéra. Bonifatius někdy trpíval pochybnostmi a výčitkami svědomí, zda ho jeho služební povinnosti v armádě neodvádějí od bohulibější činnosti a od života podle zásad křesťanské askeze. Augustinus ve svých listech rozplýval jeho pochybnosti zdůrazňováním toho, že spravedlivý válečník, který je spokojený se svým žoldem, je Bohu právě tak milý jako upřímný kajícník, neboť i on svým způsobem slouží božím záměrům. V jednom z nejdůležitějších dopisů, které mu Augustinus adresoval, jsou zevrubné údaje o donatistickém hnutí spolu s návodem, jak postupovat při provádění zákona proti schizmatikům.

V tomto obšírném líčení, jež později obdrželo podle svého obsahu název De correctione Donatistarum (O obrácení donatistů), jsou ještě jednou popsány hrůzy dlouholeté náboženské války se všemi průvodními jevy sociálního protestu s neobyčejně výmluvnými zmínkami o sebevraždách, k nimž byla řada rozkolníků dohnána násilným obracením na pravou víru, což Augustinus nezastírá, ale zahrnuje do svého rozpočtu i tyto ztráty, pokud se ukázaly jako nevyhnutelné a pokud byl celkově zajištěn úspěšný průběh a výsledek akce.

Korespondence, kterou Augustinus vedl s Bonifatiem, započala r. 417. K důležitému osobnímu setkání mezi hipponským biskupem a velitelem římské vojenské posádky došlo v Thubunae nejpozději někdy mezi rokem 421 a 422. Podnět k setkání obou mužů dalo úmrtí první Bonifatiovy manželky, jejíž jméno se nám nedochovalo. Ztráta ženy uvedla úspěšného důstojníka do takové krize, že se zcela vážně zabýval úmyslem požádat o uvolnění z vojska a věnovat se cele mnišskému životu.

Projevil se v tom určitý charakteristický rys doby, neboť právě v nejvyšších společenských vrstvách se stále výrazněji a častěji takovýto sklon ukazoval - snad jako reakce na politicko-hospodářský úpadek a pokus o únik z okruhu tíživých problémů, jež s sebou přinášela tehdejší doba, která vešla do historie jako stěhování národů. Je mnoho příkladů toho, jak se dosavadní světák náhle proměnil v asketu a mnicha a Bonifatius se ocitl na nejlepší cestě učinit tento osudový krok. Augustinus vynaložil velké úsilí, aby Bonifatia od jeho rozhodnutí odvrátil a celou záležitost mu rozmluvil, připomínaje, že je třeba i nadále chránit klid, pořádek a bezpečnost - již pro samotný prospěch a užitek církve - a že tedy Bonifatius musí setrvat na svém místě jako voják, což nevylučuje, aby i v tomto postavení nežil přísně asketicky. A Bonifatius měl brzy dostat nové úkoly.

Nejdříve byl povolán do Itálie a potom odeslán do Hispánie, aby podporoval vojevůdce Castina ve válce proti Vandalům, kteří si tam zřídili stát s králem v čele. Po roztržce s Castinem, která se nedotkla Bonifatiovy vojenské pověsti a neuškodila jeho dalšího vzestupu, následoval návrat do Afriky a hned potom - nejpozději v prvních měsících roku 423 došlo k slavnostnímu jmenování osvědčeného důstojníka do hodnosti vojenského místodržitele - comes Africae. Bylo to i v normálním případě neobyčejně důležité a odpovědné postavení, nikoli jen v rámci kompetencí pro samotnou severoafrickou oblast, ale v rozsahu, který se týkal celé západořímské říše, a to zejména proto, že z této pozice bylo nutno zajišťovat pravidelné dodávky obilí do Itálie, bezpodmínečně potřebné pro zásobování chlebem tamního obyvatelstva. Gildo, Heraclianus a další Bonifatiovi předchůdci z toho těžili a opírali o to svou zpupnost a posléze i pokušení k provádění vlastní politiky, třeba i proti zájmům Říma. Bonifatius měl nadto ještě silnější pozici než jeho předchůdci, protože v rozporech, jež nastaly mezi členy vládnoucí theodosiovské dynastie v Ravenně, podporoval císařovnu Gallu Placidii proti jejímu bratrovi Honoriovi. Po brzké smrti západořímského císaře, k níž došlo v létě 423, bránil Afriku ve prospěch nezletilého syna Gally Placidie, Valentiniana III., proti uzurpátorovi Ioannovi. To vše postavilo skromného důstojníka, který chtěl žít asketicky a spokojen se svým žoldem, do zcela jiné situace, takže nebylo divu, že záhy změnil své názory a svá předsevzetí.

Znovu se oženil - vzal si bohatou ženu jménem Pelagia, která původně vyznávala ariánské křesťanství. Její zásluhou se mu otevřely nové politické možnosti. Uvedla ho do vysokých společenských kruhů a byla mu nápomocna svým jměním, aby si vytvořil soukromou armádu, silnou a dobře vycvičenou tělesnou stráž, pověstné buccellarii, sbor, který mohl daleko lépe a účinněji zajistit samostatné vojensko-politické vystupování svého velitele nežli méně kvalitní a zdaleka ne tak spolehlivé oddíly státního vojska.

Zdá se, že se Bonifatius především v letech 423 - 425 těšil všeobecné přízni a podpoře všech vlivných vrstev obyvatelstva, takže se jeho pozice v severní Africe zdála velice dobrá. Podnícen tím se odvážil zasáhnout do sporů mezi Honoriem a Gallou Placidií a později vystoupit proti uzurpátorovi Ioannovi, k čemuž asi použil osvědčeného prostředku - zastavení dovozu obilí do Itálie. Theodosiovská dynastie a její přívrženci z tohoto boje vyšli vítězně nejen díky vojenským kontingentům z Constantinopole, ale též Bonifatiovou zásluhou.

Ioannes vyslal do severní Afriky vojsko, jemuž velel jeho přívrženec Castinus, který měl Bonifatia vypudit z Afriky a zlomit jeho obilnou blokádu. Bonifatius, jistý si podporou vládnoucích vrstev i představitelů katolické církve v Africe, vytáhl do pole a Castina porazil a zahnal. Ioannes válkou na dvou frontách - defenzívní v Itálii a ofenzívní v Africe - přecenil své síly a Aetiem sebrané vojsko Hunů dorazilo k rozhodující bitvě pozdě, neboť východořímský vojevůdce Aspar mezitím lstí dobyl Ravennu a uzurpátora zajal. Mezi Aetiem a Gallou Placidií došlo ke kompromisu, který však znamenal, že císařovna namísto toho, aby vyzvedla svého starého osvědčeného spojence Bonifatia, který se obětavě a čestně bil za zájmy dynastie, povýšila Aetia, kterého vyslala bojovat proti Visigótům. Nejdůležitější a nejvlivnější postavení obdržel jako magister utriusque militae [?] (nejvyšší velitel vojenských sil) Flavius Constantius Felix, který se jako stoupenec císařovny nikdy příliš neprojevil.

Mezi Bonifatiem a Ravennou se rozevřela propast. To dokumentuje v některých místech svých dopisů i Augustinus, jakkoli se o těchto záležitostech vyjadřuje s příznačnou diplomatickou zdrženlivostí. Zdá se, že hlavní příčinou napětí a později dokonce nepřátelství byla rivalita mezi Bonifatiem a Felixem a menším dílem i konkurence s Aetiem. Felix roku 427 využil Bonifatiovy roztržky s císařským dvorem, způsobené intrikami katolického kléru, jemuž se nelíbil Bonifatiův tolerantní postoj k donatistům a zazlíval mu také sňatek s ariánkou Pelagií. Bonifatius byl povolán na císařský dvůr k výslechu a když neposlechl, protože se obával vyhnanství, či popravy, byl prohlášen za vzbouřence a byla proti němu vyhlášena válka.

Bonifatius měl dost prostředků, aby si troufal odrazit útok. Vedle jiných měst dal dobře opevnit Karthágo, které bylo obehnáno novým pásmem hradeb. Jeho vojenské síly stály vzhledem k lokálním potyčkám s berberskými a maurskými kmeny neustále v pohotovosti a nečinilo žádný problém je uvést do plného bojového stavu. Soukromá žoldnéřská garda, kterou si Bonifatius vydržoval pro svou potřebu, znamenala znamenitou a navíc zcela spolehlivou posilu africké armády. Bonifatius najal též značné kontingenty bojovníků z berberských kmenů, takže se mohl opřít i o početné rezervy. Nebylo tedy divu, že první expedice, která byla r. 427 proti němu vyslána a jíž navíc veleli tři navzájem soupeřící vojevůdci, žalostně ztroskotala.

Jak lze vyčíst z dochované korespondence Bonifatia s Augustinem, následovala po tomto neúspěšném pokusu určitá přestávka v bojích, což obě strany využily k dalšímu vyzbrojování, ale snad i k vyjednávání. Augustinus učinil Bonifatiovi nabídku, aby mohl alespoň nepřímo zapůsobit jako čestný prostředník, ale tato iniciativa se nesetkala s ohlasem. Počátkem r. 428 se situace povážlivě přiostřila. Jako nový comes Africae byl jmenován gótský důstojník Sigisvult, který se vší rozhodností zahájil boj proti Bonifatiovi. Zdá se, že se mu podařilo Bonifatia zatlačit a sevřít v oblasti kolem osady Sifitis. Ohlížeje se po spojencích, Bonifatius údajně požádal o pomoc také vandalského krále Geisericha, tísněného v Hispánii nepřátelskými Sueby a Visigóty, což pro další osudy římské Afriky znamenalo fatální zvrat.

Sigisvultovy vojenské úspěchy však vzbouzely nevoli u převážné části katolického obyvatelstva, protože přísně ariánsky smýšlející gótský vojevůdce, zastupující zájmy ravennské vlády, se nedokázal vedle válčení zdržet vměšování do poměrů v zemi intenzívní propagandou svého vyznání. V Hippo Regiu se Augustinus setkal s ariánským biskupem Maximem, jenž náležel k Sigisvultově družině. Jestliže v té době Augustinus ve své náklonnosti k Bonifatiovi pociťoval, vzhledem k vývoji situace, určitou kolísavost, po tomto střetu se opětovně rozhodl podporovat svého dávného přítele, který byl sice v povážlivém postavení, avšak byl pevný katolík a ochránce pravověrné církve. Znovu se tedy pokusil vyjednávat a dosáhnout nějakého vyrovnání.

Invaze Vandalů

Vnitřní slabost římského postavení v severní Africe byla natolik zřejmá, že nemohla uniknout žádnému z protivníků impéria. Tím spíše si jí musel být vědom tak bytostně vnímavý, inteligentní, proradný, lstivý, bezohledný a protřelý hráč v aréně rozkládajícího se římského světa, jakým byl Geiserich. Pro svou akci zvolil příhodnou dobu - v zemi zuřila občanská válka, hospodářství bylo přesuny nepřátelských armád těžce poškozeno a Berbeři využili situace k plenění římských území.V květnu 429 vypluli Vandalové z přístavu Iulia Traducta (Tarifa) na hispánském pobřeží na moře a přistáli na pobřeží římské provincie Mauretánie Tingitské. Nedorazily ovšem jen Bonifatiem žádané posily, Vandalové přijeli s celými rodinami, bylo jich asi 80.000, z nichž asi čtvrtina mohla nosit zbraň a záhy se ukázalo, že Bonifatius nebude mít v Geiserichovi spojence. Po velmi obtížných jednáních, které urychlila invaze Vandalů, musel Bonifatius dát ravennské vládě rukojmí jako záruku, že dodrží uzavřené úmluvy, se dospělo k únosnému řešení. Bonifatius byl opětovně dosazen do své hodnosti a Sigisvult byl odvolán.

Přeprava po moři i další pochod podél afrického pobřeží probíhaly podle předem stanoveného plánu. Nejspíše ještě na podzim r. 429 Vandalové dosáhli důležité oblasti Numidie a obsadili značnou část Proconsularis a téměř celou Byzacenu. Bonifatius se snažil zastavit nástup Vandalů, nedokázal jim však čelit. Zdá se, že nikde nenarazili na vážnější organizovaná obranná opatření. Pokud zmocnit se náhlým přepadem dobře opevněného Karthága ovšem selhal, protože město se prostě uzavřelo za svými vysokými a pevnými zdmi, proti nimž se bez obléhacích strojů nedalo nic podniknout. Po tomto neúspěchu se Geiserich obrátil proti městu Hippo Regius, kde se rovněž uzavřel Bonifatius se svým vojskem, téměř výlučně složeným z příslušníků jeho soukromé tělesné gardy.

Počínaje červencem 430 Vandalové oblehli město, doufajíce, že se jim je podaří vyhladovět. Jen lehce ozbrojeni a bez obléhací techniky se spolehli jen na dlouhodobou blokádu obležených. V železném sevření a za neustálého dorážení vandalských harcovníků, což obojí mělo postupně vyčerpat síly obránců, se začal v obleženém městě brzy projevovat nedostatek potravin, pak nouze všeho druhu a jako následek všech běd i prudká úmrtnost z šířících se nemocí.

Stařičký biskup Augustinus vytrval na svém místě do konce a zasvětil závěr svého dlouhého života péčí o raněné, nemocné a umírající v hradbách města, obklopeného záplavou barbarských hord. Tak z vlastní zkušenosti ještě poznal hrůzy vandalského vpádu. 28. srpna 430 Augustinu zemřel ve věku 76 let v obleženém Hippo Regiu.

Mnohem později, když se severní Afrika stala kořistí Arabů, byly Augustinovy ostatky draze vykoupeny, převezeny na ostrov Sardinii a potom do severoitalské Pavie, kde nalezly místo svého spočinutí v ozdobném gotickém sarkofágu v bazilice San Pietro in Ciel d'Oro, kde jsou uloženy dodnes.

Augustinův význam

Augustinus byl jediný antický filozof křesťanství, ba jediný latinský myslitel, který si zaslouží jméno filozof. Vědecky se některým jiným církevním otcům nevyrovnal, ale všechny předstihl hloubkou a niterností obsahu. Vstřebal do sebe krásu i moudrost pohanského světa a přetvořil ji v křesťanském duchu. Jeho význam a pozdější hagiografie z něj utvořily tradiční představu titána víry, velkolepě výmluvného apologety a exegety, velebného a moudrého biskupa, který pozvedá své planoucí srdce blíže k Bohu, učitele úporného hledání mravního ideálu a boje o vnitřní rovnováhu a naplnění údělu člověka. Augustinovy spisy představují literární, filozofický a teologický monument, psaný vybroušenou latinou. V jeho osobě doznívá posledními velkolepými akordy bohatý myšlenkový odkaz antického světa a zároveň se v jeho díle otvírá brána středověku. Augustinus, zakladatel západní dogmatiky a největší teolog Západu, vtiskl svou naukou o hříchu a vykoupení pečeť katolické církvi, víře i všemu západnímu křesťanstvu pro dlouhá budoucí pokolení. Jeho vliv byl obrovský a katolická církev vždy stavěla na jeho myslitelském díle.

 

 

Zdroje:


Academia Praha – Encyklopedie antiky
Theodor Birt - Dějiny římské literatury v pěti hodinách
Jan Burian - Římské impérium
Thomas Cahill - Jak Irové zachránili civilizaci
Josef Češka - Zánik antického světa
Klub přátel poezie - Sbohem, starý Říme
Cristoph Markschies - Mezi dvěma světy
Stanislav Richter - Kartágo
Ferdinand Stiebitz - Stručné dějiny římské literatury pro střední školy
Josef Šusta a kolektiv - Římské impérium, jeho vznik a rozklad

 

(c) Radek Tůma

 

mailto:radek.tuma@seznam.cz

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Po stopách sv. Augustina