Aurelius Augustinus: Vyznání
Aurelius Augustinus: Vyznání 
Aurelius Augustinus se narodil berberským manželům Patriciovi, který byl téměř do své smrti pohanem a zbožné křesťance Monice 13. 11. 354 v numidském Tagastu, dnes zvaném Souk Ahras, který leží na území Alžíru. Studoval všechny význačné antické spisy, pokud byly napsány latinsky nebo do latiny přeloženy. Řecky příliš dobře neuměl. Byl zvyklý na jazykovou a literární dokonalost klasiků a z tohoto důvodu pokládal Bibli za ubohou a studia nevhodnou. Učil ve školách rétoriku v rodném Tagastu, později v Kartágu, Římě a Miláně. Spolu se sv. Ambrožem, Řehořem Velikým a Jeronýmem patří ke čtyřem učitelům západní církve.
Ve Vyznání píše Aurelius Augustinus v první části (kniha I. - IX.) o svém bouřlivém mládí a s vděčností vyznává Boží milosrdenství.
1. První kniha
obsahuje události dětského věku Augustinova, prožitého v otcovském domě v Tagastu - dobu od r. 354 až 369. Ve větě ?Člověk, sténající pod břemenem smrtelnosti, sténající pod svědectvím svého hříchu,?? se přiznává ke svým chybám, ke vzpouře svého těla a jeho smyslů proti duchu. Dále pak líčí, jak člověk dochází k víře v Boha: ??ta víra, kterou jsi mně vdechl vtělením svého Syna, úřadem svého kazatele.? Tedy že kázáním bývá vzbuzena víra, kterou člověk hledá. Zásadní myšlenku očisty lze spatřit ve větě: ??nechci klamati sama sebe, aby mě hřích můj nevinil ze lži. Nechci se hájiti před Tvým soudem, neboť budeš-li, Pane, hříchy míti na vědomí, Hospodine, kdož obstojí?? Tímto výrokem Augustin jasně nabádá k tomu, aby se člověk nejprve očistil od hříchů, než předstoupí před Boha a tedy ne aby se hájil až před Božím soudem. Augustin dokonce neomlouvá ani hříchy dětství, když popisuje, že ?Tak nevinnou jest u dětí jen slabost údů, ne však jejich mysl. Já sám jsem viděl na své vlastní oči závistivé dítě;? - nazývá špatné činy a myšlenky dětí hříchy, poněvadž je považuje za následky dědičného hříchu a protože tvoří zárodky hříchů, nejsou-li včas potlačeny. V souvislosti s tím popisuje tehdejší metodu kárání bitím: ??, což mně bylo jen ku prospěchu,? avšak následně uvádí: ?A přece jsem hřešil, Pane Bože,? čímž přiznává své trvající lidské slabosti, především v nechuti k učení, obzvláště jazyku řeckému. K tomu však dále dodává: ??spravedlivě jsi mně odplatil za mé hříchy. Neboť tak jsi nařídil a tak se obyčejně stává, že každý nespořádaný duch je sám sobě trestem.? Uvádí pak důležitou skutečnost, že: ?svobodná vědychtivost při tomto učení více dokáže, než vyhrůžné nucení. Leč toto nucení mírní mocný proud vědychtivosti dle Tvých zákonů, o Bože; dle Tvých zákonův od metly učitelův až k utrpení mučedníků;? Toto pravidlo, že snadno se člověk učí to, co chce a ne to, co musí, převzali do svých zásad mnozí pozdější pedagogové, např. J. A. Komenský heslem ?škola hrou?. Augustin však naznačuje cestu, jak se učit i nechtěné: ?Ale vše to jsou dary Boha mého; já jsem si jich nedal; ? Tím jsem hřešil, že ne v něm, nýbrž v jeho tvorech, v sobě a jiných jsem hledal radost, slávu, pravdu, a tak jsem upadl do žalosti, hanby, bludu. ?? Pokud je člověk schopen si uvědomit Boží vůli ke konání dobra, čímž je i učení, protože je to ve prospěch člověka, pak se učí s radostí a snadno. A čím více se učí, tím snáze je pak schopen rozpoznat dobré od zlého.
2. Druhá kniha
líčí šestnáctý rok života Augustinova, prožitý rovněž v otcovském domě v Tagastu. Popisuje tento rok jako život ve hříchu, se zjevným odsouzením takového způsobu života: ??propadal jsem hnilobě před očima Tvýma??, ??A já ubožák jsem vzplanul, poddávaje se návalu smyslnosti??. Pravdivě se vyznává z hříchů, které hojně rozmnožoval, a nenalézá slov k jejich omluvě. Avšak zmiňuje se o vině svého otce, který ??nic se nestaral o to, jak sem pro Tebe dorůstal, nebo jak jsem byl cudným; jen když jsem byl v řečnictví vycvičen, třeba Tvého vzdělání zbaven, Bože,??, na studiích vydržoval Augustina, ač spíše nemajetný, tedy především z ješitnosti. V této době si matka začala uvědomovat nebezpečí způsobu života svého syna a napomínala jej, avšak Augustin se tím více snažil vyrovnat svým zvrhlým druhům, takže se kromě smilstva a nevázaného života dopustil dokonce i krádeže. Při popisování příčin těchto hříchů se ztotožňuje s Katilinem, když říká, že ??nemiloval svých zločinů, nýbrž jen důvody, ze kterých je páchal.? Při úvaze o příčině krádeže, které se dopustil, dospívá Augustin k závěru, že i ve své krádeži miloval zdánlivou krásu, totiž nepravou svobodu, jež spočívala ve lsti a jež byla převráceným napodobením všemohoucnosti Boží: ?O hnilobo, ohyzdný živote, o propasti smrti! Tedy se mně mohlo líbiti nedovolené jen proto, že to bylo nedovolené?? V závěru druhé knihy projevuje díky Pánu za odpuštění o ochranu před dalšími zlými činy a vyjevuje, že jej těšilo, když špatné skutky nečinil sám, čímž svou tehdejší společnost označuje za špatnou, protože bez ní by sám krádež nespáchal. Avšak naleznul klid v Bohu a upřímně lituje svých hříchů: ?Odvrátil jsem se od Tebe, Bože můj, a bloudil jsem; vzdálil jsem se příliš od Tebe??
3. Ve třetí knize
podává Augustin obraz svého života po dobu tříletých studií v Kartagu (v letech 371-373). Život to byl stále ještě nevázaný - hned v prvním roce studií, tedy roku 371, se mu narodil ze soužití s konkubínou syn Adeodat. Ale Augustin si liboval rovněž ve studiu rétoriky: ?Také ona studia, jež slula čestnými, měla pro mne zvláštní přitažlivost se zřetelem na veřejná líčení, abych v nich vynikl;?A již v řečnické škole jsem byl mezi prvními a pyšně jsem se z toho těšil nadouvaje se hrdostí, ? jsem dychtil vyniknouti s úmyslem zavrženíhodným, abych totiž hověl lidské ješitnosti.? A právě tato záliba jej přivedla k filosofickému Ciceronovu spisu Hortensius, který způsobil zlom v Augustinově životě. Tuto změnu Augustinus ve Vyznání popisuje s nadšením: ?Ta kniha změnila mou náklonnost, k Tobě, Pane, obrátila mé modlitby, mým přáním a touhám dala zcela jiný měr. Všechna marná naděje se mně rázem znechutila a s neuvěřitelným zápalem srdce jsem vzplanul po nesmrtelné moudrosti, takže jsem počal vstávati, abych se vrátil k Tobě.? V této době - na přelomu let 372-373 - se však na základě četby Hortensiových spisů přidal k učení Manichejců (nazváno podle zakladatele sekty ?zaslíbený Utěšitel Mani?), čehož ve spisu Vyznání pak lituje: ?Tak jsem upadl mezi lidi šílené pýchou, nad míru smyslné a mnohomluvné, jejichž řeči byly jenom ďáblovou léčkou a lepem připraveným ze smíšeniny slabil jména Tvého a jména Pána Ježíše Krista a Utěšitele našeho, Ducha svatého?? (než však prozřel ze svého omylu, trvalo to téměř 13 let). Popisuje zde svou pošetilost, když souhlasil s podstatou učení Manichejských, neznaje jiného učení nežli jejich. Bylo to tedy hlavně z neznalosti Písma: ?Kde jsi tedy byl tehdy a jak daleko ode mne vzdálen? Daleko od Tebe jsem bloudil zbaven jsa i lusků, jimiž jsem krmil vepře.? Zde Augustin obrací slova sv. Lukáše na sebe: jako učitel řečnictví krmil žáky své lusky nebo slupkami, tj. světskou výmluvností. V dalších kapitolách Augustin líčí zármutek své matky (sv. Moniky) a její modlení k Bohu za odvrácení Augustina od bludařství, další prosby matky u biskupa, který sám poznal nebezpečnost sekty Manichejských a utekl od ní.
4. Kniha čtvrtá
je popisem devíti let Augustina setrvaných v bludech sekty Manichejských, kdy nejen že byl jimi sváděn a klamán, ale sám sváděl a klamal jiné, hojně přitom využívaje svých znamenitých řečnických dovedností. Oddal se rovněž astrologii a po celou dobu učil v Tagastě a Kartagu řečnictví. Nesmírný vliv na něj mělo divadlo a filosofie, v té době především spisy Aristotelovy. Jak v této knize uvádí, se ženou, s kterou měl syna Adeodata žil stále sice v nezákonném poměru, avšak zachovával jí věrnost.
Zde pak vystupuje na scénu další významná postava v životě Augustina, lékař (v dalších knihách se dočteme, že jde o lékaře Vindiciana), který mu rozmlouval jeho zájem o studium knih hvězdářských s odůvodněním, že se tímto studiem v mládí též zabýval a sám se přesvědčil, že jde pouze o marné trávení času a klamání lidí.
Smrtí svého přítele byl velmi zraněn, ve svém díle se poměrně obsáhle zabývá úvahou o truchlení nad ztrátou drahé osoby a nenávistí k smrti, z velikého zármutku pak opouští Tagastu a odjíždí do Kartaga, kde dochází k poznání, že pravé přátelství má svůj základ v Bohu, že veškeré stvoření je pomíjející: ?Mnohem však lepší jest Ten, který stvořil všechno, a tj. Bůh náš, jenž nepomíjí, ?? a tedy teprve nalézá jakýsi klid pro svou duši. Pak už se zabývá úvahami o původu lásky a o tom, co je krásné a co vhodné. Tento spis ?O Krásném a Vhodném? věnuje řečníku Hieriovi. ??Ale ten řečník byl takovým, že jsem ho miloval, dychtě mu býti podobným; tak jsem bloudil ve své pýše,? - vyznává se z toho, že neodvozoval ?krásné a vhodné? od nekonečné moudrosti Boží, neznal pravý základ velikých věcí v umění Božím.
V závěru čtvrté knihy se Augustinus zaobírá užitečností porozumění Aristotelovým kategoriím - považuje první kategorii za hlavní a ostatních devět pouze za přívlastky té první (1. kategorie je podstata, další kategorie: 2. jakost, 3. postava, 4. příbuzenství, 5. kde, 6. kdy, 7. zda stojí nebo leží, 8. co má, 9. co koná, 10. co trpí).
5. V knize páté
se dovídáme události kolem roku 383, kdy Aurelius Augustinus působí jako řečník v Kartagu, Římě a Miláně. Tuto dobu v díle Vyznání popisuje: ?Před tváří Boha svého chci nyní mluviti o dvacátém devátém roce svého života. Do Kartaga přišel manichejský biskup jménem Faustus, veliké osidlo ďáblovo, jenž chytil mnohé do léčky svou sladkou výmluvností.? Z těchto slov již čiší počáteční nedůvěra a následné zklamání z manicheiské nauky. Nakonec se od sekty manichejské zcela odvrací, když se vzdal veškeré naděje, že by biskup Faustus mu dokázal objasnit pochybnosti, které měl o tomto učení: ?Jejich knihy jsou totiž přeplněny nekonečnými bajkami o nebi, hvězdách, slunci a měsíci.? I proti vůli své matky proto odchází vyučovat do Říma, kde ho nejdříve zachvátila nemoc. Po uzdravení se však nejdříve připojil ?k těm oklamaným a klamajícím svatým?, tedy zase k manichejským, protože ?Dosud jsem totiž věřil, že nehřešíme my, nýbrž že jiná jakási bytost v nás hřeší;?. Tápal v bludech, avšak už si uvědomoval, že jde o nauku klamnou, vrhnul se tedy horlivě do vyučování řečnictví. Brzy poznal, že v Římě nejsou mladíci tak zpustlí jako v Africe, ale že mají jinou nectnost - jsou věrolomní, ?z lásky k penězům šlapou po spravedlnosti?. Augustinus vyznává Bohu, že ?Tehdy však jsem těch zlých nenáviděl více kvůli sobě, než jsem si přál, aby se stali dobrými kvůli Tobě.?, čímž přiznává i svou špatnost myšlení. Manichejských se Augustinus zbavuje odchodem do Milána, když předtím obstál u zkoušky z řečnictví u proslaveného řečníka, prefekta a římského konzula jménem Lucius Aurelius Symmachus. V Miláně se Augustinus seznámil s biskupem Ambrožem, známým ve světě pro své vynikající ctnosti, přiznává se však, že ještě nevěnoval tolik pozornosti obsahu řečí biskupa Ambrože: ?Ambrož byl učitelem spasitelné pravdy. Avšak daleko jest spása od hříšníků (Žalm 118, 155), jakýmž jsem tehdy byl; ponenáhlu však a nevědomky jsem se k ní blížil.? Pod vlivem onoho věhlasného biskupa začíná se konečně více přiklánět ke katolické víře a rozhoduje se být katechumenem v této církvi.
6. Kniha šestá
Třicátý rok života Augustinova, odpovídající r. 384, byl rok plný nespokojenosti a nerozhodnosti; když za ním přijela matka /sv. Monika/, nalezla ho již zbaveného bludů manicheismu, avšak necítil se ještě zcela katolickým křesťanem. Matka i nadále doufala v úplné obrácení Augustina, modlila se na něj a pečlivě navštěvovala v chrámu biskupa Ambrože, u kterého věřila v pomoc k milosti Boží. Augustin vysvětluje důvod svého pochybovačství zcela logicky: ?Ale jako se stává, že ten, který zkusil špatného lékaře, bojí se i dobrému svěřiti, tak bylo i s nemocnou mou duší, která mohla býti uzdravena jedině věrou, a odříkala se léčení ze strachu, aby nevěřila bludu, vzdorujíc tak Tvým rukám, jež připravily lék víry a rozšířily na nemoci lidského pokolení, když jsi jim udělil tak velikou účinnost.?
V Miláně Augustinus našel další přátele, s kterými důvěrně rozmlouval, především pak s Alipiem a Nebridiem. Alipius byl jeho oddaným žákem, měli však rozdílný názor na manželství a celibát, Alipius byl vzorem zdrženlivosti. Když Augustinus kázal o ničemnosti her v cirku, podařilo se mu odvrátit Alipia od této neřesti: ?A kde by se byl jiný rozhněval na mne, ten dobrý jinoch se rozhněval na sebe a tím více mne miloval.? Ne však nadlouho, protože když Alipius odešel do Říma, byl tam znovu stržen svými spolužáky. Přesto ale zůstal čestný a bezúhonný: ?maje za to, že užitečnější jest spravedlnost, jež to zakazovala, než moc, jež to dovolovala.? Také Nebridius opustil své rodiště v Kartágu, aby v Miláně sdílel s Augustinem pochybnosti o pravdě a hledání víry. Ještě s dalším přítelem, Romanianusem, hodlali zavést společný život tak, že by i jmění patřilo všechno všem a počítali s tím, že bych jich v takové společnosti žilo asi deset. Někteří však již měli manželky a tak z tohoto bláhového plánu společného soužití sešlo. Augustinus byl pak těžce duševně raněn tím, že žena, s kterou žil, se musela vrátit do Afriky, protože byla překážkou jeho manželství, které se pak stejně neuskutečnilo. Zanechala mu syna Adeodata. Vzal si k sobě náhradou jinou ženu, s kterou žil opět v pokleslém nemanželském stavu.
7. Kniha sedmá
vypravuje o dalším roce Augustinova života, kdy už se začíná pozvolna dobírat pravdy o Bohu, přemýšlí o příčině hříchu, usilovně se snaží vypátrat původ zla a poznat bytost božskou, její neporušitelnost. Zatím se mu podařilo s jistotou doložit, že správné odpovědi, dané z pozorování hvězd, nejsou dány na základě vědy, nýbrž náhodou a nesprávné odpovědi nejsou dány z neznalosti vědy, nýbrž opět z klamavé náhody. Připomněl vhodný příklad narození rozdílných dvojčat Esaua a Jakoba, kteří se vlastně narodili ve stejném znamení, ve stejném uskupení hvězd, a přesto byly jejich osudy rozdílné. Smyslem tohoto Augustinova výkladu je to, že není hadačským uměním, řekne-li hvězdopravec někdy pravdu, je to pouze náhoda, avšak se strany Boha je to spravedlivé a moudré řízení. Člověk však nesmí Boha vyzývati, nepřísluší mu zkoumat a hledat pravdu a budoucnost tímto způsobem.
Augustinus začal studovat některé knihy Platoniků, přeložené z řečtiny do latiny, v kterých našel mnoho nedostatků - chyběly mu v nich části vět z Písma, např. ??., že do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali. Kolikokoli však jej přijali, dal jim moc státi se dítkami Božími, těm, kteřívěří ve jméno jeho /Jan 1, 9-12/.? a také ?Slovo tělem učiněno jest a přebývalo mezi námi /Jan 1, 13-14/? a d. Nastiňuje pak Ezaua, který obrazně představuje v dalším židy a Jakoba, představujícího pohany. Raduje se pak, že zahlédl duchovním okem nad svým rozumem nezměnitelné světlo Páně: ?Kdo zná pravdu, zná to světlo, a kdo je zná, zná věčnost. Jest viditelno okem lásky.? Je to doklad toho, že se stále více přibližuje Bohu, že mu konečně zasvitlo pravé poznání Boha. Už ví, že zlo je to, co působí škodu odnětím nějakého dobra; Bůh však neporušitelný a nezměnitelný nemůže být zbaven nějakého dobra. A zde projevuje smysl pro logiku - Bůh je posledním cílem všech věcí, k němuž se dobré i zlé věci ve svém místě a v čase co nejvhodněji vztahují a odnášejí; z toho vyplývá, že všechny jsou dobré, poněvadž souhlasí se svým konečným cílem, i když jsou v nesouladu s cílem nejbližším. I nestvůry jsou tedy dobré, třebaže se rodí proti úmyslu přírody, poněvadž se nerodí proti úmyslu Původce přírody. Kdyby zlem bylo to, co je v nesouladu s jednotlivou věcí, vůbec nic by nebylo dobrým.
Augustinus pochopil, že cesta k nalezení Boha vede skrze Ježíše Krista. Nedovedl si však vysvětlit, jaké tajemství obsahuje ono ?Slovo tělem učiněno jest?. Považoval Krista za muže neobyčejné moudrosti, vlastně podle novoplatonické nauky, který říká, že celý člověk se skládá z těla, duše a ducha. Co je označeno slovem duše, uznává v té době Augustinus za zdroj života. Četba Platoniků jej učinila moudřejším, ale také pyšnějším na své vědomosti. To si však brzy uvědomil a obrátil svou pozornost na knihy Písma, zvláště pak na dílo apoštola Pavla a cítil, že vše, co četl, mu vstupuje do srdce.
8. Kniha osmá
Tato kniha líčí nejdůležitější událost ze života Augustinova, totiž jeho obrácení ve třicátém druhém roce věku, tedy v roce 386. Navštívil Simpliciana, duchovního vůdce sv. Ambrože (a jeho nástupce na milánském biskupském stolci r. 397), aby mu označil vhodný způsob, jak kráčet po cestách Božích. Už jej neuspokojoval dosavadní život, přestala jej rozněcovat žádostivost po cti a penězích. Od Simpliciana se dozvěděl příběh o obrácení Viktorinově, jehož latinské překlady Platoniků četl. V souvislosti s tím se zabývá otázkou, proč největší radost působí obrácení největšího hříšníka - ?Vždyť i Ty, milosrdný Otče, více se raduješ nad jedním hříšníkem pokání činícím, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří nepotřebují pokání? /Luk. 15, 7/.
Augustinus zahořel po následování Viktorina, o kterém mu vyprávěl Simplicianus, ale nebylo to tak jednoduché, protože byl ?spoutaný ne cizími okovy, nýbrž svou železnou vůlí. (?) Z převrácené vůle totiž povstává náruživost; slouží-li se náruživost, povstává zvyk; neodporuje-li se zvyku, stává se nutností. Těmito takořka spojenými články mne poutalo tvrdé otroctví; proto jsem je nazval řetězem.? Augustinus prožíval zápas mezi dvěma vůlemi - starou (tělesnou) a novou (duchovní) - ?tělo žádá proti duchu, duch pak proti tělu? /Galat. 5, 17/. Ku pomoci se mu naskytl jeden z jeho přátel, Pontitianus. Když náhodně u něj nalezl listy apoštola Pavla, začal vyprávět o egyptském poustevníku Antonínovi, o kterém četl (zřejmě šlo o životopis sv. Antonína od velikého Athanasia, jež se zachoval v jeho spisech). Po jeho slovech Augustinus znovu sváděl vnitřní boj a už si byl jist, že chce změnit způsob svého dosavadního života, ačkoli ho ještě napadaly různé pochybnosti, především o sobě samém: ?Proč se osměluješ spoléhati sám na sebe, když na tebe není spolehnutí??
Augustinus zašel ještě za přítelem Alipiem, jež se od něj lišil čistotou mravů a jehož si velmi vážil, ale pak nakonec vyhledal samotu, kde se s lítostí vyznal Bohu ze svých minulých pochybení a přitom nabyl dojmu, že slyší hlas, nabádající ho ke čtení Písma. Užaslý sám nad sebou se vrátil k příteli Alipiovi, který se připojil k jeho konečnému rozhodnutí a společně se vydali za Augustinovou matkou, aby jí vše podrobně vyprávěli a pověděli i o svém obrácení.
9. Kniha devátá
Augustinus zcela skončil s manicheismem a již r. 387 uveřejňuje první z polemik proti manichejským, které pak psal téměř stejně dlouho, jako byl stoupencem tohoto učení. Opouští řečnickou katedru v Miláně a uchyluje se na statek Kassiniakum, kde se připravuje ke křtu a čte hlavně žalmy. Po splnění všech potřebných podmínek a nápravě osobních vztahů přijal v Miláně o velikonoční noci z 24. na 25. 4. 387 spolu se synem Adeodatem a přítelem Alipiem křest z rukou sv. Ambože. Téhož roku na podzim při návratu do Afriky zemřela v Ostii jeho matka Monika, šťastná, že se její syn vrátil zpět k víře, ve které jej kdysi vychovávala. Podle jejího přání, aby jí byli pamětlivi u oltáře (byl u jejího lůžka před smrtí společně se svým bratrem Navigiem), Augustinus se za matku modlí a vyslovuje prosbu, aby kdokoliv, kdo bude jeho dílo číst, pamatoval u oltáře na Moniku. Smrtí své matky Augustinus uzavírá svůj životopis.
Z á v ě r
O tři roky později zemřel i jeho syn Adeodat. V té době již vedl Augustinus dva roky v Tagastu klášterní život. Roku 391 byl vysvěcen na kněze a při návštěvě chrámu v severoafrickém Hippu proti své vůli zvolen pomocným biskupem. To už patřil mezi známé a uznávané kazatele a spisovatele. V roce 397, tedy deset let po smrti svaté Moniky, začal psát dílo Vyznání; ve zbývajících čtyřech knihách (X. - XIII.) již o svém životě nic nesděluje, zabývá se v nich láskou k Bohu, vysvětlováním stvoření hlavně v souvislosti se záhadou času, stvořením nebe a země a obrazem toho, co Bůh učinil ke spáse a oslavě člověka v církvi.
Augustinus pak zemřel v Hippu jako biskup 28. srpna 430 v době, kdy bylo jeho biskupské sídlo obleženo Vandaly. Na tento den také připadá v církevním kalendáři jeho připomínka. Svůj život po návratu do církve prožil v neúnavné činnosti pro větší slávu Boží a v polemikách s různými náboženskými sektami.
II. Vyznání - 2. část
Ve druhé části tohoto díla (kniha X. - XIII.) vyznává moudrost a velikost Božího díla v duši lidské a ve stvoření světa.