Jdi na obsah Jdi na menu
 


Katecheze Svatého otce Benedikta XVI. o sv. Augustinovi

7. 9. 2010

Katecheze Svatého otce Benedikta XVI. o sv. Augustinovi

Obrazek

 

 

 

 

 

(Převzato z Rádio Vaticana – česká sekce Vatikánského rozhlasu)

 

 

 

 

 

Drazí bratři a sestry,

 

Po vánočních svátcích bych se chtěl znovu vrátit k meditacím o církevních otcích a mluvit dnes o největším otci latinské církve, svatém Augustinovi: muži citu a víry, vysoké inteligence a neú-navného pastoračního nasazení. Tento velký světec a učitel církve je svou pověstí často znám i těm, kteří křesťanství neznají anebo k němu nemají důvěrný vztah, protože zanechal hlubokou stopu v kulturním životě Západu i celého světa. Díky svému unikátnímu významu měl svatý Augus-tin obrovský vliv a lze tvrdit, že všechny cesty latinské křesťanské literatury z jedné strany vedou do města Hippo (dnes Annaba na pobřeží Alžírska) a z druhé strany pak z tohoto města římské Afriky, kde Augustin od roku 395 až do své smrti roku 430 působil jako biskup, vycházejí mnohé další cesty následného křesťanství i samotné západní kultury.

 

Zřídka se v nějaké civilizaci najde duch tak velký, který dovede shrnout její hodnoty a vyzvednout jejich vnitřní bohatství, a přitom vytvářet ideje a formy, které pak přebírají příští generace, jak to zdůraznil také Pavel VI.: „Lze říci, že veškeré myšlení antiky ústí do jeho díla a z něho pak vychá-zejí myšlenkové proudy, které pronikají celou věroučnou tradici následujících století“ (AAS, 62, 1970, str.426). Augustin je také církevní otcem, který po sobě zanechal největší počet spisů. Jeho životopisec Possidius říká: „zdá se nemožné, že by jeden člověk mohl za svůj život napsat tolik věcí“. O těchto různých dílech budeme mluvit na příštím setkání. Dnes svoji pozornost soustředíme na jeho život, který lze z jeho spisů dobře rekonstruovat, zvláště z jeho Vyznání, mimořádné du-chovní autobiografie, kterou napsal ke chvále Boží a která je jeho nejproslulejším dílem. A právem, protože augustinovská Vyznání svým důrazem na niternost a psychologii představují v západní literatuře jedinečný vzor, a to nejenom v západní, ba nejen v náboženské až do moderní doby. Tento důraz na duchovní život, tajemství já, tajemství Boha, které se skrývá v já, je něčím mimo-řádným, co nemá obdoby a navždy zůstane určitým duchovním „vrcholem“.

 

Ale abychom se vrátili k jeho životu. Augustin se narodil 13.listopadu roku 354 v Tagaste, v Nu-midské provincii římské Afriky, Patriciovi, pohanovi, který se později stal katechumenem, a Monice, horlivé křesťance. Tato zapálená žena, ctěná jako světice, měla na syny obrovský vliv a vychovala je v křesťanské víře. Augustin přijal sůl na znamení svého začlenění do katechumenátu. Byl vždyc-ky přitahován postavou Ježíše Krista, ba dokonce sám píše, že Ježíše vždycky miloval. Postupně se však stále více vzdaloval církevní víře a církevní praxi, jako se to děje i dnes u mnoha mladých.

 

Augustin měl také bratra Navigia a sestru, jejíž jméno neznáme a která se po té, co ovdověla, stala představenou ženského kláštera. Chlapec pronikavé inteligence obdržel dobré vzdělání, i když ne vždy byl příkladným studentem. Dobře však studoval gramatiku. Nejprve ve svém rodném městě, pak v Madaura a od roku 370 rétoriku v Kartágu, hlavním městě římské Afriky. Dosáhl dokonalé znalosti latinského jazyka, nenaučil se však ve stejné míře jazyku řeckému a neovládal ani jazyk punský, kterým mluvili obyvatelé jeho rodiště. Právě v Kartágu Augustin poprvé četl Hortensia, Ciceronův spis, který se později ztratil, má místo na jeho cestě ke konverzi. Ciceronský text v něm odhalil lásku k moudrosti, jak napíše po té, co se stane biskupem, ve svým Vyznáních: „Tato kniha opravdu změnila můj způsob vnímání“, takže „najednou ztratila cenu jakákoli prázdná naděje a s neuvěřitelným zápalem srdce jsem zatoužil po moudrosti nesmrtelné“ (III, 4.7).

 

Protože byl však přesvědčen, že bez Ježíše skutečně není možné najít pravdu, a protože v této přitažlivé knize jeho jméno chybělo, začal hned po jejím přečtení číst Písmo, Bibli. Byl však zkla-mán. Nejenom proto, že latinský styl překladu Písma svatého byl nedostačující, ale také proto, že mu nepřipadal uspokojivý samotný jeho obsah. Ve vyprávěních Písma o válkách a dalším lidském dění nenacházel vznešenost filosofie, záři hledání pravdy, která je jí vlastní. Přesto však nechtěl žít bez Boha a hledal tedy náboženství, které by odpovídalo jeho touze po pravdě a jeho touze přiblížit se Ježíšovi. Upadl pak do sítě manichejců, kteří se představovali jako křesťané a slibovali naprosto racionální náboženství. Tvrdili, že svět je rozdělen na dva principy: dobro a zlo, což mělo vysvětlo-vat celou složitost lidských dějin. Také dualistická morálka se svatému Augustinovi líbila, protože obsahovala velmi vysokou morálku pro vyvolené, a těm, kteří se tam hlásili, umožňovala život více přizpůsobený situaci doby, zejména pro mladého muže jako on. Stal se proto manichejcem a byl přesvědčen, že nalezl syntézu mezi racionalitou, hledáním pravdy a láskou k Ježíši Kristu. A mělo to také konkrétní výhodu pro jeho vlastní život. Vstupem k manichejcům se mu totiž otevřely snadné perspektivy kariéry. Osvojení si tohoto náboženství, k němuž hlásilo mnoho vlivných osob-ností, mu umožnilo pokračovat ve vztahu, který navázal s jednou ženou, a rozvíjet také svou karié-ru. Tato žena mu dala syna, Adeodata, jemu velice drahého, velmi inteligentního, který je později přítomen přípravám na jeho křest u jezera Como a podílí se na „Dialozích“, které nám svatý Augus-tin předal. Chlapec však, bohužel, předčasně zemřel. Učitel gramatiky se ve svých přibližně dvaceti letech ze svého rodného města rozjel do Kartága, kde se stal brilantním a proslulým učitelem réto-riky. Postupem času se však Augustin začal vzdalovat víře manichejců, kteří jej zklamali právě v intelektuálním ohledu, poněvadž nedokázali vyřešit jeho pochybnosti. Přestěhoval se do Říma a potom do Milána, kde tehdy sídlil císařský dvůr a kde obdržel prestižní místo díky zájmu a dopo-ručení Římského prefekta, pohana Symacha, nepřítele Milánského biskupa Ambrože.

 

V Milánu si Augustin, zpočátku za účelem rozšíření svých rétorických dovedností, navykl naslouchat krásným kázáním biskupa Ambrože, který byl reprezentantem císaře pro severní Itálii. Africký rétor byl slovy velkého milánského biskupa okouzlen. A to nejenom co do rétoriky, ale zejména obsah se stále více dotýkal jeho srdce. Velký problém Starého zákona, nedostatku rétorické krásy a filosofic-ké vznešenosti našel řešení v kázáních svatého Ambrože díky jeho typologické interpretaci Starého zákona. Augustin pochopil, že celý Starý zákon je cestou k Ježíši Kristu. Našel tak klíč k porozumě-ní kráse, hloubce – i té filosofické – Starého zákona a pochopil jednotu tajemství Krista v dějinách a také syntézu mezi filosofií, racionalitou a vírou v Logos, v Krista, ve věčné Slovo, které se stalo tělem.

 

V krátké době si Augustin uvědomil, že alegorická četba Písma a novoplatonická filosofie, které praktikoval Milánský biskup, mu umožnily vyřešit intelektuální těžkosti, které se mu v mládí při jeho prvním kontaktu s biblickými texty zdály nepřekonatelné.

 

Po četbě filosofických spisů tak Augustin začal znovu číst Písmo a zejména pavlovské listy. Konver-ze ke křesťanství 15.srpna roku 386 je pak vrcholem dlouhé a úmorné vnitřní cesty, o které bude-me ještě mluvit v jiné katechezi. Afričan se pak odstěhoval na venkov, na sever od Milána k jezeru Como, aby se tam spolu s matkou Monikou, synem Adeodatem a malou skupinou přátel připravil ke křtu. 24.dubna roku 387 během velikonoční vigilie v Milánské katedrále byl pak Augustin ve svých ve dvaatřiceti letech Ambrožem pokřtěn.

 

Po křtu se Augustin spolu s přáteli rozhodl vrátit do Afriky s myšlenkou začít společný život mniš-ského typu ve službě Boží. V Ostii však během čekání na loď nečekaně onemocněla matka, krátce na to zemřela a zanechala syna se zlomeným srdcem. Konvertita se nakonec vrátil domů a usadil se v Hippo, aby tam založil klášter. V tomto městě na africkém pobřeží byl i přes svůj odpor roku 391 vysvěcen na kněze a začal s několika druhy žít mnišským životem, na který předtím dlouho pomýšlel. Svůj čas dělil mezi modlitbu, studium a kázání. Chtěl pouze sloužit pravdě, necítil se povolán k pastorační službě, ale potom pochopil, že je to Boží povolání, aby byl pastýřem mezi druhými, a podával tak dar pravdy druhým. O čtyři roky později v Hippo roku 395 byl vysvěcen na biskupa. Augustin pokračoval v prohloubeném studiu Písma a textů křesťanské tradice a přitom se svým neúnavným pastoračním nasazením stal příkladným biskupem. Kázal několikrát týdně svým věřícím, podporoval chudé a sirotky, věnoval se formaci kněží a organizaci ženských i mužských klášterů. Bývalý rétor se v krátké době stal jedním z nejdůležitějších exponentů křesťanství té do-by. Byl nesmírně aktivní ve správě své diecéze, což mělo i značný dopad v občanské sféře, a bě-hem více než 35 let svého episkopátu dosáhl biskup z Hippo širokého vlivu ve vedení katolické církve v římské Africe i všeobecně v křesťanství své doby. Přitom čelil úporným, rozkladným, nábo-ženským a heretickým tendencím jako manicheismus, donatismus a pelagianismus, které vystavo-valy nebezpečí křesťanskou víru v jediného Boha, plného milosrdenství.

 

Bohu se svatý Augustin svěřoval denně až do konce svého života. Když byl uprostřed Vandaly ob-léhaného města Hippo stižen horečkou, požádal biskup – jak vypráví jeho přítel Possidius ve Vita Augustini – „aby mu velkými písmeny přepsali kající Žalmy a listy si nechal upevnit na zeď tak, aby je mohl z postele během své nemoci vidět a číst; nepřetržitě plakal a ronil vroucí slzy“ (31,2). Tak uběhly poslední dny Augustinova života, který zemřel 28.srpna roku 430 ve svých nedovršených 76 letech. Jeho dílu, odkazu a jeho vnitřnímu životu se budeme věnovat v příštích setkáních.

 


Katecheze o sv. Augustinovi (2)

 

Drazí bratři a sestry,

 

Stejně jako minulou středu i dnes bych chtěl mluvit o velkém biskupovi z Hyppo, svatém Augusti-novi. Čtyři roky před svou smrtí nechal zvolit svého nástupce a za tím účelem 26.září 426 svolal lid do baziliky Pokoje v Hyppo, aby představil věřícím toho, kterého k tomuto úřadu určil. Při té příleži-tosti řekl: „Všichni jsme v tomto životě smrtelní, ale kdy nastane poslední den tohoto života, je pro každého jedince vždycky nejisté. Nicméně v dětství se s nadějí čeká na dospívání, v dospívajícím věku na mládí; v mládí pak zase na dospělost. V dospělosti potom na zralost; ve zralém věku na stáří. Není jisté, že se tam dojde, ale doufá se v to. Avšak stáří před sebou nemá žádné období, v něž by mohlo doufat, a samotné jeho trvání je nejisté.. Já jsem z vůle Boží přišel do tohoto měs-ta v plné síle, ale nyní je moje mládí pryč a stal jsem se starcem“ (Ep. 213,1). V tomto bodě pak Augustin oznámil jméno svého nástupce, kněze Herakla. Ve shromáždění vypukly souhlasné ovace a třiadvacetkrát bylo zopakováno: „Díky Bohu! Chvála Kristu!“. Kromě toho pak dalšími aklamace-mi věřící schvalovali i to, co Augustin řekl o svých úmyslech do budoucna. Chtěl se po zbytek let věnovat co nejintenzivnějšímu studiu Písma svatého (srov. Ep 213,6).

 

Čtyři roky, které pak následovaly, byly vskutku obdobím mimořádné intelektuální činnosti, kdy dokončil důležitá díla a začal další, neméně náročná, věnoval se veřejným diskusím s heretiky – neustále usiloval o dialog – vystoupil na podporu míru v afrických provinciích, obsazených barbar-skými kmeny z jihu. V této souvislosti napsal vévodovi Dariovi, který přišel do Afriky, aby odstranil neshody mezi vévodou Bonifácem a císařským dvorem, kterých využívaly ve svůj prospěch kmeny Maurů: „Největším odznakem slávy – píše v dopise – je zabití války slovem, namísto zabíjení lidí mečem, a nastolení či udržení míru mírem a nikoli válkou. Jistě, že i ti, kteří válčí, pokud jsou dob-ří, také usilují o mír, ale za cenu prolití krve. Ty jsi byl naopak poslán, abys učinil přítrž snahám o prolévání něčí krve“ (Ep. 229,2). Naděje na smíření na afrických územích byla, bohužel, zklamá-na. V květnu roku 429 Vandalové, které natruc pozval samotný Bonifác, přešli přes Gibraltarskou úžinu a obsadili Mauretánii. Invaze se rychle rozšířila do ostatních bohatých afrických provincií. V květnu nebo červnu roku 430 „ničitelé římského císařství“, jak tyto barbary označil Possidius (Vita, 30,1), dorazili k Hyppo a obklíčili je.

 

Ve městě hledal útočiště také Bonifác, který se příliš pozdě smířil s císařským dvorem, a nyní se marně snažil zastavit postup agresorů. Životopisec Possidius opisuje Augustinovu bolest takto: „Slzy se hojněji než obvykle staly jeho chlebem ve dne i v noci, a nyní, na sklonku svého života, více než druzí upadal do hořkosti a zármutku svého stáří“ (Vita, 28,6). A vysvětluje: „Onen Boží muž totiž viděl krveprolévání a destrukci měst, zničené domy na venkově a obyvatelstvo zabíjené nepřáteli nebo rozprášené a na útěku; kostely bez kněží a služebníků, řádové sestry a řeholníky rozptýleny do všech stran, z nichž někteří unikli mučení, jiní byli zabiti, další uvězněni, ztracena byla integrita duše a těla a také víry a všichni upadli do bolestného a dlouhého otroctví nepřátel“ (ibid., 28,8).

 

Augustin, byť starý a unavený, byl však i nadále činný a utěšoval sebe i druhé modlitbou a rozjí-máním nad tajemnými plány Prozřetelnosti. Mluvil v této souvislosti o „starobě světa“. Vskutku tento římský svět zestárnul. Mluvil o této starobě již několik let předtím, kdy utěšoval uprchlíky, kteří přišli z Itálie poté, co roku 410 Alarichovi Gótové obsadili Řím. Ve stáří se nemoci násobí: kašel, rýma, slabozrakost, úzkostlivost, malátnost. Avšak stárne-li svět, pak Kristus je trvale mla-dý. Augustin proto vybízí: „Neodmítejte mládnout v jednotě s Kristem i ve světě starém. Říká ti přece: Neboj se, tvoje mládí se obnoví jako orlice“ (srov. Serm. 81,8). Křesťan proto nemusí ma-lomyslnět ani v těch nejtěžších situacích, ale nasazovat se v pomoci těm, kteří ji potřebují. Velký biskup to navrhuje v odpovědi biskupovi z Tiaby, Honorátovi, který se jej tázal, zda před vpádem barbarů smí biskup nebo kněz nebo jakýkoli člověk zachránit svůj život útěkem: „Je-li nebezpečí všem společné, tedy pro biskupy, kněze i laiky, pak ti, kteří mají zapotřebí pomoci by neměli být opuštěni těmi, kteří mají povinnost jim pomáhat svátostnou službou, takže buď se zachrání společ-ně nebo společně budou snášet nouzi, pokud Otec rodiny dopustí, aby jí trpěli“ (Ep. 228,2). A uza-vírá: „Je to nejvyšší zkouška lásky“ (ibid., 3). Jak nerozpoznat v těchto slovech hrdinské poselství, které během staletí mnozí kněží přijali a uskutečnili?

 

Město Hyppo mezitím odolávalo. Augustinův klášterní dům otevřel své brány, aby přijal bratry v biskupské službě, kteří hledali pohostinství. Byl mezi nimi také Possidius, jenž byl už dříve jeho učedníkem a který nám tak mohl zanechat přímé svědectví oněch posledních, dramatických dnů: „Třetí den onoho obležení Augustin ulehl s horečkou. Byla to jeho poslední nemoc“ (Vita, 29,3). Svatý Stařec konečně využil tento volný čas k tomu, aby se věnoval intenzivněji modlitbě. Tehdy se běžně mělo za to, že nikdo – biskup, řeholník či laik – jakkoli bezúhonným by se jeho život mohl zdát, nemůže čelit smrti bez odpovídajícího pokání. Proto bez ustání mezi slzami opakoval kající žalmy, které tolikrát spolu s lidem recitoval (srov. ibid., 31,2).

 

Čím více se nemoc zhoršovala, tím více umírající biskup cítil potřebu samoty a modlitby: „Aby ne-byl nikým rušen ve svém usebrání – píše Possidius - prosil nás přítomné asi deset dní před odcho-dem z těla, abychom nikomu nedovolovali vstupovat do jeho komnaty mimo dobu, kdy jej přichá-zeli navštívit lékaři anebo kdy mu byl přinášen pokrm. Jeho vůle byla přesně splněna a celý tento čas trávil v modlitbě“ (ibid., 31,3). Skonal 28. srpna 430 a jeho velké srdce konečně nalezlo pokoj v Bohu.

 

„Při uložení jeho těla do hrobu – informuje Possidius – byla Bohu přinesena oběť, které jsme se všichni účastnili, a potom byl pohřben“ (Vita, 31,5). Jeho tělo bylo neznámo kdy převezeno do Sar-dinie a odtud kolem roku 725 do Pavie do baziliky sv. Petra in Ciel d´oro, kde spočívá dodnes. Jeho první životopisec o něm podává tento závěrečný úsudek: „Zanechal církvi velký počet kněží, jakož i ženské a mužské kláštery plné osob povolaných ke zdrženlivosti v poslušnosti svým představe-ným, spolu s knihovnami obsahujícími knihy a promluvy jeho i ostatních svatých, o nichž se ví, jaké byly milostí Boží jejich zásluhy a jejich význam pro církev, a v nichž ho věřící stále nacházejí živého“ (Vita, 31,8). S tímto závěrem můžeme souhlasit. V jeho spisech jej i my nacházíme živého. Když čtu spisy svatého Augustina nemám dojem, že je člověkem, který zemřel přibližně před tisíci šesti sty lety, ale vnímám jej jako člověka dneška, přítele, současníka, který svou živou a aktuální vírou mluví ke mně, mluví k nám. U svatého Augustina, který mluví k nám a mluví ke mně ve svých spisech, vidíme trvalou aktuálnost jeho víry, víry, která přichází od Krista, vtěleného věčného Slova, Syna Božího a Syna člověka. A můžeme vidět, že tato víra není včerejší, přestože byla hlá-sána včera, ale je stále dnešní, protože Kristus je skutečný dnes i vždy. On je Cesta, Pravda a Ži-vot. Svatý Augustin nás tak povzbuzuje, abychom se tomuto stále živému Kristu svěřili a nalezli tak cestu života.

 


Katecheze o sv. Augustinovi (3)

 

Drazí přátelé,

 

po Týdnu modliteb za jednotu křesťanů se dnes vrátíme k velké postavě svatého Augustina. Můj drahý předchůdce Jan Pavel II. mu roku 1986 věnoval k 1600. výročí jeho konverze dlouhý a hutný dokument, apoštolský list Augustinum Hipponensem. Papež sám označil tento text za „díkůvzdání Bohu za dar, který touto zázračnou konverzí poskytl Církvi a skrze ni i celému světu“ (AAS, 74,1982,str.802). K tématu konverze bych se rád vrátil na příští generální audienci. Je to základní téma nejenom pro jeho osobní život, ale také pro náš. Samotný Pán shrnul v evangeliu minulé neděle svoje kázání slovem: „Obraťte se“. Budeme sledovat cestu sv. Augustina, abychom mohli meditovat o tom, čím tato konverze byla: byl to definitivní, rozhodující krok, ale zásadní krok se musí rozvinout v celém našem životě.

 

Dnešní katecheze však bude věnována tématu víry a rozumu, které je tématem zásadním, nebo lépe: zásadním tématem životopisu sv. Augustina. Jako dítě si od svojí matky Moniky osvojil kato-lickou víru. Potom v mladickém věku však tuto víru opustil, protože nebyl s to vidět její rozumnost a nechtěl náboženství, které by pro něho nebylo také výrazem rozumu, tedy pravdy. Jeho žízeň po pravdě byla radikální a zavedla jej pak daleko od katolické víry. Jeho radikalita však byla taková, že se nemohl spokojit s filosofiemi, které nedosahovaly samotné pravdy, které nedosahovaly k Bohu. A to k Bohu, který by byl nejenom poslední kosmologickou hypotézou, ale který by byl pra-vým Bohem, Bohem, který oživuje a vstupuje do našeho vlastního života. Celá intelektuální a du-chovní cesta svatého Augustina je tedy i pro dnešní dobu platným příkladem vztahu mezi vírou a rozumem; je to téma nejen pro věřícího, ale pro každého člověka, který hledá pravdu; je to ústřední téma vyváženosti a údělu každé lidské bytosti. Tyto dvě dimenze, víra a rozum, není třeba oddělovat, ani klást proti sobě; spíše mají kráčet pospolu. Jak to napsal sám Augustin po své kon-verzi: víra a rozum „jsou dvě síly, které nás vedou k poznání“ (Contra Academicos, III, 20, 43). V této souvislosti prosluly právem dvě augustiniánské formulace (Sermones, 43,9): crede ut intelli-gas (věřím, abych chápal) – víra uvádí na cestu, aby byl překročen práh pravdy, ale neoddělitelně platí také intellige ut credas (chápu, abych věřil) - zkoumáním pravdy lze nalézt Boha a věřit.

 

Dvě Augustinova tvrzení vyjadřují s účinnou bezprostředností a zároveň hloubkou syntézu tohoto problému, v níž katolická Církev vidí výraz své vlastní cesty. Historicky se tato syntéza utváří ještě před příchodem Krista setkáním hebrejské víry a řeckého myšlení v helénském judaismu. Následně pak tato syntéza byla přejata a rozvinuta mnohými křesťanskými mysliteli. Harmonie mezi vírou a rozumem je zejména výrazem toho, že Bůh není daleko. Není daleko od našeho rozumu a od našeho života; je nablízku každé lidské bytosti, blízko našemu srdci a blízko našemu rozumu, vy-dáme-li se skutečně na cestu.

 

Augustin postřehl s mimořádnou intenzitou právě tuto blízkost Boha člověku. Přítomnost Boha v člověku je hluboká a zároveň tajemná, ale může být rozpoznána a objevena ve vlastním nitru. Nevycházej ven – praví konvertita Augustin – ale „vrať se do sebe, v nitru člověka přebývá pravda, zjistíš-li, že tvoje přirozenost se mění, překroč (transcenduj) sebe sama. Pamatuj však: když pře-kračuješ sebe sama, překračuješ duši, která je rozumná. Směřuj tedy tam, kde se rozžíhá světlo rozumu“ (De vera religione, 39, 79). Zdůrazňuje to svým nejslavnějším výrokem v začátku svých Confessiones (Vyznání), duchovní autobiografie, sepsané na chválu Boží: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je srdce naše, dokud nespočine v Tobě“ (I, 1,1).

 

Oddálení od Boha je tedy oddálení od sebe sama, jak to vyznává Augustin, když se obrací k přímo k Bohu těmito slovy: „Ty jsi uvnitř mne více než já sám a ty jsi výše než ta nejvyšší část mne sa-mého“ interior intimo meo et superior summo meo, takže – dodává v další pasáži, kde vzpomíná na dobu, jež předcházela jeho konverzi – „ty jsi byl přede mnou, já jsem se však vzdálil od sebe samého, nenalézal jsem sebe a tím méně pak tebe“ (Confessiones, V, 2,2). Augustin - právě proto, že tuto intelektuální a duchovní cestu prožil v první osobě – dovedl ji ve svých dílech podat s takovou bezprostředností, hloubkou a moudrostí. Ve dvou dalších slavných pasážích svých Vy-znání (IV, 4,9 a 14,22) praví, že člověk je „velkou otázkou“ (magna quaestio) a „velkou hlubinou“ (grande profundum), záhadou a propastí, kterou jenom Kristus osvěcuje a zachraňuje. Toto je dů-ležité: člověk, který je daleko od Boha, je také daleko od sebe sama, je odcizený sobě samému, a může nalézt sebe sama jedině, setká-li se s Bohem. Tak přijde také k sobě, svému pravému já, své pravé identitě.

 

Lidská bytost – zdůrazňuje Augustin v De civitate Dei (XII, 27) – je svou přirozeností společenská a v důsledku neřesti nespolečenská, a zachraňuje ji Kristus, jenž je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidstvím a „univerzální cestou svobody a spásy“, jak to zopakoval můj předchůdce Jan Pavel II. (Augustinum Hipponensem, 21). Mimo tuto cestu, která lidskému rodu nikdy nechyběla – tvrdí dále Augustin v témže díle – „není nikdo svobodný, nikdo není osvobozen, nikdo nebude osvobozen“ (De civitate Dei, X, 32,2). Kristus jakožto jediný prostředník spásy je hlavou Církve a s ní je mysticky sjednocen do té míry, že Augustin může tvrdit: „Stali jsme se Kristem. Je-li totiž on hlavou a my jeho údy, pak celým člověkem je on a my“ (In Iohannis evangelium tractatus, 21, 8).

 

Lid Boží a dům Boží, Církev v augustiniánském pojetí je tedy těsně spjata s pojmem Kristova Těla, založeným na kristologickém výkladu Starého Zákona a na svátostném životě soustředěném v Eucharistii, ve které nám Pán dává svoje Tělo a proměňuje nás na svoje Tělo. Proto je zásadní věcí, aby Církev, Boží lid v kristologickém a nikoli sociologickém smyslu byl opravdu začleněn v Kristu, který se – jak v jednom krásném textu praví Augustin – „modlí za nás, modlí se v nás a my se modlíme k němu, modlí se za nás jako náš kněz, modlí se v nás jako naše hlava a my se modlíme k němu jako k našemu Bohu, rozpoznáváme v něm tedy náš hlas a jeho hlas zase v nás“ (Enarrationes in Psalmos, 85,1).

 

Na závěr apoštolského listu Augustinum Hipponensem Jan Pavel II. klade tomuto světci otázku, co by řekl dnešnímu člověku, a odpovídá slovy, která Augustin napsal krátce po své konverzi: „Zdá se mi, že je třeba vést lidi k naději, že naleznou pravdu“ (Epistulae, 1,1), onu pravdu, kterou je sám Kristus, pravý Bůh, k němuž se obrací jednou z nejslavnějších a nejkrásnějších modliteb svých Vyznání: „Pozdě jsem si Tě zamiloval, Kráso tak dávná a přece tak nová, pozdě jsem si Tě zamilo-val! Hle, Tys byl uvnitř, když já jsem byl venku, a tam jsem Tě hledal, vrhal jsem se na to krásné, co jsi stvořil, já netvor. Tys byl se mnou, ale já jsem s Tebou nebyl. To, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v Tobě, drželo mě daleko od Tebe. Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; Tys zářil, svítil a zahnal mou slepotu; Tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po Tobě; okusil jsem a nyní lačním a žízním; Ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po Tvém pokoji“.

 

Ano, Augustin se setkal s Bohem a během celého svého života jej zakoušel do té míry, že tato sku-tečnost, která je především setkáním s Osobou, Ježíšem, změnila jeho život, jako mění život tolika žen a mužů, kterým se v průběhu věků dostalo milosti se s ním setkat. Modleme se tedy k Pánu, aby nám dal tuto milost a dal nám tak nalézt svůj pokoj.

 

 

 


Katecheze o sv. Augustinovi (4)

 

Drazí bratři a sestry,

 

po přestávce na duchovní cvičení minulý týden se dnes vrátíme k velké postavě svatého Augustina, o kterém jsem na středečních katechezích již třikrát hovořil. Je to církevní otec, který po sobě za-nechal velký počet spisů, o nichž chci dnes krátce promluvit. Některá z augustiniánských děl mají zásadní důležitost a to nejen pro dějiny křesťanství, ale pro formaci celé západní kultury: zřetelným příkladem toho jsou jeho Vyznání, bezpochyby jedna z dodnes nejčtenějších knih křesťanského starověku. Jako ostatní církevní otcové prvních staletí, ale v nesrovnatelně větší míře, měl široký a trvalý vliv také biskup z Hippo, jak je to patrné z obrovské rukopisné tradice jeho děl, která jsou opravdu velice početná.

 

On sám pořídil jejich seznam rok před tím než zemřel v tzv. Retractationes a těsně po jeho smrti byly přesně zaznamenány v Indiculus („seznamu“), který připojil jeho věrný přítel Possidius k živo-topisu svatého Augustina Vita Augustini. Seznam Augustinových děl pořídil s výslovným záměrem zachovat jejich památku v době Vandalské invaze šířící se po celé římské Africe; čítá tisíc třicet spisů, které očísloval jejich autor, a k tomu další, které „spočítat nelze, protože je neočísloval“. Biskup ze sousedního města – Possidius – diktoval tato slova právě v Hippo, kam se utekl a kde byl svědkem smrti přítele a skoro jistě se přitom opíral o katalog Augustinovy osobní knihovny. Dnes je známo kolem 300 dopisů, které se po biskupovi z Hippo zachovaly a téměř 600 homilií, kterých však bylo původně mnohem více, možná dokonce mezi 3 až 4 tisíci, plody 40 let kázání antického rétora, který se rozhodl následovat Ježíše a mluvit nikoli pro velké císařské dvory, ale k prostému obyvatelstvu z Hippo.

 

Poměrně nedávno byla naše znalost tohoto velkého církevního otce obohacena objevem několika dalších dopisů a homilií. „Mnohé knihy – píše Possidius - byly sepsány a publikovány, mnohá kázání byla pronesena v kostele, přepsána a opravena jednak za účelem potírání různých heretiků, jednak jako interpretace Písma svatého a povzbuzení svatých dětí církve. Těchto děl – zdůrazňuje přítel biskup – je tolik, že jediný znalec bude mít stěží možnost je přečíst, osvojit si je a poznat.“ (Vita Augustini, 18,9).

 

Mezi Augustinovou literární produkcí, tedy více než tisícem publikací z oblasti filosofie, apologetiky, věrouky, mravouky, mnišských, exegetických, protiheretických spisů a dalších dopisů a kázání, vyčnívá několik význačných děl velkého teologického a filosofického dosahu. Především je třeba vzpomenout již zmíněná Vyznání, napsaná ke chvále Boží ve třinácti knihách mezi lety 397 až 400. Je to určitý druh autobiografie, psané formou dialogu s Bohem. Tento literární druh reflektuje právě život svatého Augustina, který nebyl životem uzavřeným do sebe, ale vyjadřoval se v mnoha vě-cech a zároveň byl podstatně žit jako dialog s Bohem a tím jako život s druhými. Samotný název Vyznání se vztahuje v první řadě k vyznáním vlastních slabostí, ubohosti hříchů, ale vyznání záro-veň znamená chválu Boha, vděčnost Bohu. Vidět vlastní ubohost ve světle Božím se stává chválou Boha a díkůvzdáním, protože Bůh nás miluje, přijímá nás, proměňuje a pozvedá k sobě samému. O těchto Vyznáních, která měla velký úspěch ještě za života svatého Augustina, on sám napsal: „Hodně na mne zapůsobila, když jsem je psal a působí na mne dosud, když je čtu. Mnoha bratřím se tato díla líbí“ (Retractationes, II, 6). Musím říci, že také já jsem jedním z těchto „bratří“. Díky Vyznáním můžeme sledovat krok za krokem vnitřní cestu tohoto mimořádného a nadšeného Božího muže. Méně rozšířené, ale stejně originální a velmi důležité dílo jsou Retractationes, sepsaná ve dvou knihách kolem roku 427, v nichž už zestárlý svatý Augustin provádí jakousi „revizi“ (re-tractatio) celého svého psaného díla, čímž po sobě zanechal jedinečný a nesmírně cenný literární dokument, ale také výraz upřímnosti a intelektuální pokory.

 

De civitate Dei – impozantní a zásadní dílo pro rozvoj západního politického myšlení a pro křesťan-skou teologii dějin bylo napsáno mezi lety 413 až 426 ve 22 knihách. Podnětem k jeho sepsání bylo vyplenění Říma Góty v roce 410. Mnozí dosud žijící pohané, ale také mnozí křesťané tehdy říkali: Řím padl, křesťanský Bůh a apoštolé už město neochraňují. Dokud byla přítomna pohanská bož-stva, byl Řím caput mundi, velkoměstem, a nikomu nemohlo přijít na mysl, že by padl do rukou nepřátel. S křesťanským Bohem však už toto město není bezpečné. Křesťanský Bůh už jej nechrá-nil, nemůže být proto Bohem, jemuž se lze svěřit. Na tuto námitku, která se hluboce dotýkala také srdcí křesťanů, odpovídá svatý Augustin tímto velkým dílem De civitate Dei a vysvětluje, co máme od Boha očekávat a co nikoliv, jaký je vztah mezi politickou sférou a sférou víry, Církví. Také dnes je tato kniha zdrojem dobré definice pravé laicity a kompetencí církve, velké pravé naděje, která nám dává víru.

 

Tato významná kniha prezentuje dějiny lidstva, jimž vládne božská Prozřetelnost, ale které jsou rozděleny dvojí láskou. Toto je základní obraz jeho interpretace dějin, totiž zápas mezi dvěma lás-kami: láskou k sobě „až ke lhostejnosti vůči Bohu“ a láskou k Bohu „až ke lhostejnosti vůči sobě“ (De civitate Dei, XVI, 28), za plnou svobodu od sebe a pro druhé ve světle Božím. Tato kniha je proto zřejmě nejvýznamnější knihou svatého Augustina a má trvalou důležitost. Podobně důležitou je De Trinitate, dílo o patnácti knihách o hlavním jádru křesťanské víry, víře v trojičního Boha, kte-ré napsal nadvakrát: prvních 12 knih, napsaných mezi lety 399 až 412, bylo publikováno bez Au-gustinova vědomí, a ten je kolem roku 420 dokončil a celé dílo přepracoval. Zde reflektuje tvář Boha a snaží se porozumět tajemství Boha, který je jediný, jediným stvořitelem světa, nás všech, a přesto je právě tento jediný Bůh trojí, je kruhem lásky. Snaží se pochopit toto nevyzpytatelné tajemství. Právě trojiční bytí ve třech Osobách je tou nejreálnější a nejhlubší jednotou jediného Boha. De doctrina Christiana je zase ve vlastním a pravém smyslu kulturním úvodem do interpretace Bible a v posledku i do samotného křesťanství, které mělo rozhodující vliv na formaci západní kultury.

 

Přes všechnu svou pokoru si byl Augustin zajisté vědom své vlastní intelektuální velikosti. Přinášet křesťanské poselství obyčejným lidem však pro něho bylo důležitější než psaní velkých děl vysoké-ho teologického rozletu. Tento jeho nejhlubší úmysl jej provázel po celý život a je patrný v dopise, který píše kolegovi Evodiovi a ve kterém sděluje své rozhodnutí přerušit na čas diktování knih De Trinitate, „protože jsou příliš únavné a srozumitelné jen málokomu, zatímco naléhavější jsou texty, které – jak doufám – budou užitečné mnohým“ (Epistulae, 169,1,1). Za užitečnější tedy považoval předávání víry způsobem srozumitelným všem než psaní velkých teologických děl. Bystře po-střehnutá odpovědnost za šíření křesťanského poselství stojí u počátku spisů jako je De catechi-zandis rudibus, jakási katechetická teorie a zároveň praxe, nebo Psalmus contra partem Donati. Donatisté představovali v Africe v době svatého Augustina velký problém. Bylo to vlastně africké schizma. Tvrdili, že pravé křesťanství je to africké. Odporovali jednotě církve. Velký biskup bojoval proti tomuto schizmatu celý život a snažil se přesvědčit donatisty, že pouze v jednotě může existo-vat i africké křesťanství. A aby ho chápali i ti neprostší, kteří nerozuměli vznešené latině rétora, řekl: musím psát i s gramatickými chybami, velmi zjednodušenou latinou. A učinil tak zejména v tomto Psalmus, určitém druhu jednoduché básně proti donatistům, aby pomohl celému lidu po-chopit, že pouze v jednotě církve se pro všechny uskutečňuje náš vztah s Bohem a ve světě roste pokoj.

 

V tomto díle určeném širokému publiku nabývá zvláštního významu množství homilií, často proná-šených spatra, které byly přepisovány těsnopisci už během kázání a ihned pak dávány do oběhu. Mezi nimi vystupují do popředí překrásné Enarrationes in Psalmos, které byly velmi čteny ve stře-dověku. Byla to právě tato praxe publikování tisíců Augustinových homilií, často bez kontroly auto-ra, která vysvětluje jejich šíření a následnou ztrátu, ale také jejich vitalitu. Kázání biskupa z Hippo se totiž díky pověsti jejich autora okamžitě stávala velmi hledanými a sloužila i dalším biskupům a kněžím jako vzory, jež byly přizpůsobovány stále novým kontextům.

 

Ikonografická tradice na jedné z lateránských fresek, pocházejících až ze 6.století, představuje svatého Augustina s knihou v ruce. Zajisté proto, aby tak poukázala na jeho literární produkci, která tak významně ovlivnila mentalitu křesťanů, ale také proto, aby vyjádřila jeho lásku ke kni-hám, k četbě a k poznání obrovské kultury minulosti. Po své smrti nezanechal nic, vypráví Possidi-us, ale „vždycky doporučoval pečlivě uchovávat příštím generacím knihovnu své církve s jejími kodexy“, včetně svých vlastních děl. V nich, zdůrazňuje Possidius, je Augustin „stále živý“ a potě-šuje toho, kdo jeho knihy čte, ačkoliv – uzavírá - „myslím, že mnohem větší užitek měli z kontaktu s ním ti, kteří ho mohli vidět a slyšet, když mluvil osobně v kostele, a ještě více ti, kteří znali jeho každodenní jednání mezi lidem“ (Vita Augustini, 31). Ano, také pro nás by bylo krásné mít možnost jej slyšet. Ale je skutečně živý ve svých spisech, je přítomný mezi námi a tak vidíme také trvalou vitalitu víry, které odevzdal celý svůj život.

 

 

 


Katecheze o sv. Augustinovi (5)

 

Drazí bratři a sestry,

 

Dnešním setkáním bych chtěl zakončit prezentaci postavy sv. Augustina. Věnovali jsme se již jeho životu, jeho dílu a některým aspektům jeho myšlení a dnes bych se chtěl vrátit k jeho niternému zážitku, který z něj učinil jednoho z největších konvertitů křesťanských dějin. Nad touto jeho zku-šeností jsem za zamýšlel minulý rok během své pouti do Pavie, abych tam uctil ostatky tohoto cír-kevního otce. Chtěl jsem mu tak vyjádřit úctu celé katolické církve, ale také zviditelnit svou osobní zbožnost a vděčnost této postavě, s níž se cítím svázán ve svém životě teologa, kněze i pastýře.

 

Zážitek sv. Augustina je dodnes přístupný především díky jeho Vyznáním, díla, které napsal ke chvále Boží a které stojí u počátků jedné ze specifických literárních forem Západu: autobiografie, tedy osobního výrazu vědomí o sobě samém. Kdokoli se seznámí s touto mimořádnou, okouzlující a dodnes velmi čtenou knihou, snadno postřehne, že Augustinova konverze nebyla ani nečekaná, ani od počátku plně uskutečněná, ale může být v plném a vlastním smyslu definována spíše jako cesta, která zůstává vzorem pro každého z nás. Toto putování zajisté vyvrcholilo konverzí a pak křtem, ale neskončilo onou Velikonoční vigilií roku 387, když tohoto afrického rétora v Milánu bis-kup Ambrož pokřtil. Cesta Augustinovy konverze totiž nenápadně pokračovala až do konce jeho života, takže lze opravdu říci, že její tři různé etapy, které lze snadno rozlišit, představují jednu jedinou velkou konverzi.

 

Svatý Augustin byl vášnivým hledačem pravdy a to od začátku až do konce svého života. První etapa cesty jeho konverze se uskutečnila postupným přibližováním ke křesťanství. Od jeho matky Moniky, k níž byl neustále velmi připoután, se mu totiž dostalo křesťanské výchovy a ačkoli pak během svých mladých let vedl nespořádaný život, vždycky pociťoval hlubokou přitažlivost ke Kris-tu, protože lásku k Pánovu jménu pil spolu s mateřským mlékem, jak sám zdůrazňuje (srov. Vy-znání, III,4,8 ). Avšak i filosofie, zejména platónského ražení přispěla k jeho dalšímu přiblížení se Kristu a ukázala mu existenci Logu, stvořitelského rozumu. Knihy filosofů mu ukazovaly, že existu-je rozum, z něhož pochází celý svět, ale neřekli mu, jak dosáhnout tento Logos, který se zdál tak vzdáleným. Teprve četba listů svatého Pavla ve víře katolické církve mu plně zjevila pravdu. Tuto zkušenost syntetizuje Augustin v jedné z nejproslulejších pasáží svých Vyznání. Vypráví tam, že v mukách svých reflexí se jednoho dne odebral do zahrady a najednou zaslechl dětský hlas, který opakoval říkanku, kterou nikdy dříve neslyšel: tolle, lege, tolle, lege, „vezmi, čti, vezmi, čti“ (VIII, 12,29). Vzpomněl si tehdy na konverzi Antonína, otce mnišství, a spěšně se chopil pavlovského kodexu, který měl chvíli před tím v rukou, otevřel jej a pohled mu padl na úryvek z listu Římanům, kde apoštol vybízí odložit skutky těla a obléknout se v Krista (13, 13-14). Pochopil, že toto slovo bylo v té chvíli určeno jemu osobně, přicházelo od Boha prostřednictvím apoštola a ukazovalo mu, co má v oné chvíli dělat. Pocítil tak, že se rozpouštějí temnoty pochybností a on je svobodný k to-mu, aby se dal cele Kristu: „Obrátil jsem k tobě celé svoje bytí“, komentoval to později (Vyznání, VIII,12,30). To byla jeho první a rozhodující konverze.

 

K této základní etapě svého dlouhého putování došel africký rétor, díky svému vášnivému zaujetí pro člověka a pro pravdu, vášni, která jej vedla hledat velkého a nedostupného Boha. Víra v Krista mu umožnila pochopit, že Bůh, zdánlivě tak vzdálený, ve skutečnosti tak vzdálený nebyl. Stal se nám totiž blízkým tím, že se stal jedním z nás. V tomto smyslu vedla víra v Krista k dovršení dlou-hého Augustinova hledání na cestě pravdy. Pouze Bůh, který se stal „hmatatelným“, jedním z nás, byl skutečně Bohem, ke kterému bylo možné se modlit, pro něhož a s nímž bylo možné žít. To je cesta, kterou je třeba kráčet s odvahou a zároveň pokorou, v ustavičné otevřenosti a očišťování, které má každý z nás neustále zapotřebí. Avšak onou Velikonoční vigilií roku 387, jak jsme řekli, Augustinova cesta neskončila. Vrátil se do Afriky a založil malý klášter, kde se usadil s několika přáteli, aby se věnovali kontemplativnímu životu a studiu. To byl jeho životní sen. Nyní byl povolán žít plně pro pravdu, s pravdou a v přátelství s Kristem, který je pravda. Krásný sen trval tři roky, až do doby kdy byl, ke své nevoli, vysvěcen v Hippo na kněze a byl poslán sloužit věřícím. Přitom sice pokračoval v životě s Kristem a pro Krista, ale ve službě všem. Bylo to pro něho velmi obtížné, ale hned na počátku pochopil, že pouze životem pro druhé a nikoli jenom pro svou soukromou kon-templaci, mohl skutečně žít s Kristem a pro Krista. Augustin se tedy zřekl života pouhé meditace a naučil se - nikoli bez obtíží – dávat k dispozici plody své inteligence k užitku druhých. Naučil se předávat svou víru prostým lidem a žít tak pro ně ve městě, které se stalo jeho městem, neúnavně vyvíjet velkodušnou a svízelnou činnost, kterou v jednom ze svých krásných kázání popisuje takto. „Kázat, diskutovat, znovu získávat, povzbuzovat, být k dispozici všem – to je obrovský úkol, velká tíže a nezměrná námaha“ (Serm. 339,4). Tuto tíži však na sebe vzal, neboť pochopil, že právě tak mohl být blíže Kristu. Pochopit, že k druhým se přichází v jednoduchosti a pokoře – to byla jeho pravá druhá konverze.

 

Ale je tu ještě poslední etapa augustiniánské cesty, třetí konverze. Ta, která jej každý den jeho života vedla k tomu, aby prosil Boha o odpuštění. Zpočátku si myslel, že když už je jednou po-křtěn, žije ve společenství s Kristem, ve svátostech a při slavení eucharistie dosahuje života, jak je podán v horském kázání: dokonalosti darované křtem a opětovně potvrzované v eucharistii. V poslední etapě svého život pochopil, že to, co řekl ve svých prvních promluvách o horském kázá-ní, tedy že jako křesťané nyní žijeme trvale v tomto stavu, bylo pomýlené. Jen samotný Kristus opravdu a úplně realizoval horské kázání. My máme zapotřebí být obmyti Kristem, který nám umy-je nohy, a být od něho obnovováni. Potřebujeme ustavičnou konverzi. Až do konce budeme potře-bovat pokoru, která uznává, že jsme hříšníky na cestě, dokud nám Pán nepodá ruku definitivně, aby nás uvedl do života věčného. V tomto posledním postoji pokory, den po dni prožívaném, Au-gustin zemřel.

 

Tento postoj hluboké pokory před jediným Pánem, Ježíšem, jej přivedl také ke zkušenosti intelek-tuální pokory. Augustin, který je jednou z největších postav dějin myšlení, totiž během posledních let svého života podrobil všechna svá četná díla pronikavému kritickému zkoumání. Tak vznikl jeho spis Retractationes („revize“), kterým tak svoje, opravdu velkolepé, teologické myšlení zařazuje do pokorné a svaté víry té, kterou nazývá jednoduše jménem Catholica, tedy Církví. „Pochopil jsem – píše právě v této své nejoriginálnější knize (I,19,1-3), že jeden jediný je opravdu dokonalý a že slova horského kázání jsou uskutečněna pouze v jednom jediném: v samotném Ježíši Kristu. Avšak celá Církev – my všichni, včetně apoštolů – musíme každý den prosit: odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům“.

 

Augustin se obrátil ke Kristu, který je pravda a láska, následoval jej po celý život a stal se vzorem každé lidské bytosti, nám všem, kteří hledáme Boha. Proto jsem chtěl skončit svou pouť do Pavie před hrobem tohoto velkého milovníka Boha a symbolicky předat církvi a světu svou první encykli-ku, nazvanou Deus caritas est. Ta totiž mnoho dluží, zejména ve své první části, právě myšlení svatého Augustina. I dnes, stejně jako v jeho době, potřebuje lidstvo poznat a především žít tuto základní skutečnost: Bůh je láska a setkání s ním je jedinou odpovědí na neklid lidského srdce. Srdce, obývané nadějí, která je snad ještě v mnoha našich současnících potemnělá a neuvědomělá, ale která nám křesťanům už dnes otevírá budoucnost, takže svatý Pavel napsal, že „v naději jsme spaseni“ (Řím 8,24). Naději jsem věnoval svou druhou encykliku Spe salvi a také ona je široce poplatná Augustinovi a jeho setkání s Bohem.

 

V jednom krásném textu sv. Augustin definuje modlitbu jako výraz touhy a tvrdí, že Bůh odpovídá tím, že rozšiřuje naše srdce směrem k Němu. My musíme očišťovat naše touhy a naše naděje, aby-chom přijali Boží něhu (srov. In I Ioannis 4,6). Ta jediná nás totiž otevírá také pro druhé a zachraňuje nás. Modleme se tedy, aby nám bylo v našem životě každý den dopřáno následovat příklad tohoto velkého konvertity, abychom jako on potkávali v každé chvíli našeho života Pána Ježíše, jediného, který nás spasí, očišťuje a dá nám pravou radost, pravý život.

 

 

 

 

Přeložil Milan Laser

 

 

Náhledy fotografií ze složky svatý Augustin v umění III. díl