Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Křesťanství po konstantinovském obratu

 autor: ?

Roku 313 vydává císař Konstantin společně se svým spoluvládcem Liciniem tzv. Milánský toleranční edikt, ve kterém zaručuje křesťanům svobodu vyznání a rovnost před zákonem. Křesťanství se navíc stává náboženstvím upřednostňovaným a prosazovaným náboženstvím. Roku 392 se ediktem císaře Theodosia stává jediným státem uznávaným náboženstvím. Tato skutečnost je dodnes v církevních kruzích (a nejenom v nich) příčinou mnoha polemik.

    Křesťanství se tedy stává nedílnou součástí posledních let římského impéria, které i nadále čerpá ze svých antických kořenů, navazuje na kulturní podhoubí antických autorů (Livius, Vergilius). Toto období je i dobou přechodu od svitku ke kodexu, který postupem času definitivně vítězí. Dochází k přejímání některých antických děl; obecně můžeme říci, že z antiky se v západních oblastech římské říše zachovalo pouze to, co bylo nějakým způsobem shledáno důležitým pro lidi ze 4.stol.

    Theodosiuův edikt znamenal náboženský monopol. Církev během středověku dokázala být nesmírně tolerantní a začlenit v sebe i četné „nekřesťanské prvky“, ale i velmi tvrdým a nelítostným utlačovatelem.

    Prvními významnými osobnostmi církve byli lidé spjatí s římským impériem, produkty římského antického školství, skvělí rétoři a potencionální vysocí státní úředníci. Pracovali v ovzduší rozpadající se říše, v dobách velkých sociálních a kulůturních posunů, migračních vln, atd. Výzkum uplatňuje hledisko kontinuity a diskontinuity.

    Samotná periodická definice středověku je velmi problematická. Za základní se považuje údaj v rozmezí od roku 476, kdy byl sesazen poslední římský císař, do roku 1492, doby Kolumbova objevení Nového světa. Tento údaj postačí jako hrubě orientační.

    Edikt milánský církev hluboce poznamenal. Ta se nepřizpůsobila pohanským polyteistickým kultům, ale prosadila se absolutně. Křesťanství se v Theodosiově době stalo státním náboženstvím, které samo pronásledovalo své názorové oponenty. Ve snaze udržet stávající státoprávní uspořádaní, přejala církev četné správní praktiky římského státu. Ve východní části se prosadil v součinnosti s křesťanstvím i kult císaře – cézaropapismus. Císař sám se angažoval v boji proti schizmatikům, podílel se na formulaci křesťanského dogmatu. Církev se plně asimilovala do podmínek helénistického prostředí, stala se mocenskou silou, což vzbudilo veliký odpor, i uvnitř jejích řad (růst poustevnických hnutí). Rostla touha po mravním rigorizmu a k odmítání vlivu světské moci na vnitrocírkevní život.

    Dochází k prvním christologickým a trojičním sporům. Nejvýznamnější z nich, arianismus, popíral plné božství Kristovo. Byl odsouzen na koncilu v Nikaji. Stal se i politickým problémem, neboť Germáni se s křesťanstvím setkali především v této podobě.

    První velkou osobností západního středověku byl sv.Ambrož (*339 - 397), biskup v Miláně. Narodil se v Trevíru, jeho otec byl velitelem císařské gardy. Oba rodiče byli křesťané. Pomýšlel na kariéru státního úředníka, byl jmenován správcem provincie. V době, kdy v Miláně došlo ke sporům ohledně právoplatnosti biskupa, byl jím jmenován jako kompromisní řešení svářících se stran. Zajímavé je, že v této době ještě nebyl ani pokřtěn (křest byl pokládán za možnost odpuštění hříchů, často byl odkládán až do chvíle těsně před smrtí). Ambrož si v krátkém čase získal značnou autoritu, usiloval o uznání platnosti nikajského vyznání víry (homoúsios), bojoval proti arianismu. Citlivě reagoval na zásahy státu do života církve. Byl velmi dobrým kazatelem, dokázal zaujmout a stát se učitelem Augustina Aurelia. Byl výborným exegetem, pracoval s alegorickou metodou. Dokázal oslovit i vzdělance.

    Kladl důraz na skutečnou podstatu eucharistie, zastával názor, že jde o skutečné tělo a o skutečnou krev Kristovu (transsubstancie – uznáno na IV. lateránském koncilu r.1215).

    Měl blízké kontakty s císařským dvorem, dostal se do tří vážných konfliktů s panovníky. Roku 384 se novoplatonik Symmachos, Ambrožův vzdálený příbuzný, obrátil na císaře Valentiana, s žádostí, aby byla do budovy senátu vrácena socha pohanské bohyně Niké. Ambrož se postavil proti s odůvodněním, že restaurace sochy by znamenala návrat k polyteismu. Druhý konflikt vzešel ze snahy Justiny, matky císaře Valentiana, přidělit jeden z římských kostelů ariánům, kterým stranila. Ambrož se znovu důrazně postavil proti s poukazem na nutnost bránit jednotu církve. Tvrdil, že císař nemá co přidělovat chrámy, ale má se starat o běh světských a státních událostí. Třetí konflikt byl svou povahou nejvážnější. Císař Theodosios krvavě potlačil povstání v řecké Thessaloniké (masakr tisíců lidí, vraždění v chrámu) Ambrož se listem obrátil na císaře, aby se oddal pokání, jinak jej exkomunikuje z církve (neslýchaný čin). V tomto listě nebyl císař traktován jako císař, nýbrž jako prostý věřící, jeden z křesťanů. Církev si v Ambrožově podání osobovala právo na diktát v oblasti morálky, kde má císař stejné povinnosti jako každý jiný.

    Byl bytostně spjatý s římským impériem, barbary, tj. neřímany, považoval za nevzdělané, cizí, drsné lidi hovořící nesrozumitelným jazykem (němci). Římané byli v této době již značně zdegenerovaní a zchoulostivělí. Germáni je předčili silou, Římané jimi přesto (nebo právě proto pohrdali). Barbar zůstávalo pejorativním označením. Ambrož však trval na názoru, že křesťanství je určeno všem. Lidé se obecně velmi těžce vyrovnávají s jiným životním způsobem a jinými hodnotami. Bible žádné rozlišování na barbary a nebarbary nezná ( Ř 1:14 Cítím se totiž dlužníkem Řeků i barbarů; 1K 3:23 …vy však jste Kristovi a Kristus je Boží). Z přísně římského pohledu by i Ježíš musel být nazván barbarem. Římané Germány využívali jako pracovní sílu a ve vojsku.

    Církev působí ve společnosti jako tertius genus – třetí rod (Tertulián). Ambrož byl ještě příliš poplatný římskému myšlení. Na cizince se díval s předsudky a byl přesvědčen o výjimečnosti římského impéria. Byl obratným konzervativním politikem, toleroval četné neduhy stávající římské společnosti – např. otroctví. Typickou Ambrožovou vlastností bylo libido dominandi – touha ovládat. Ve svém biskupském úřadu se choval jako Říman, co se příčilo místním mravům, velmi tvrdě potlačoval všemi prostředky. Nedožil se dobytí Říma r.410 Alarichem, jen velmi těžko by se s touto událostí vyrovnával.

    Byl důrazným odpůrcem ariánů, velmi plodným spisovatelem. Psal exegetické, dogmatické a kazatelské spisy; De officiis – parafráze na dílo Ciceronovo; výklady evangelií – De fide, De spiritu sanctu (dogmatické spisy); četné dopisy; tvůrce hymnů (ale ne všech). V teologických otázkách byl propagátorem panenství panny Marie – Virgo Mater, vyjadřoval obecnost prvotního hříchu, uznával církev coby prostředníka mezi Bohem a lidmi. Soudil, že svátosti jsou nutným předpokladem spásy. Lidé se dočkají konce světa v Hádu (předobraz budoucího očistce). 

    Do dějin vešel jako obratný politik a diplomat. Křesťanská liturgie je významnou měrou spojena s jeho postavou. V tehdejší době byly známy četné varianty, mezi nimi i ritus prováděný v Miláně – tzv. ambroziánská liturgie. Uspořádal a zreformoval stávající liturgii, hymny (latinské písně, součást liturgie), velkou část hymnů zredigoval a některé také sám sepsal.

    Na obrazech je zobrazován jako světec s bičem se třemi uzlíky (boj proti ariánům – zastánce Boží trojjedinosti), v pozadí úl, symbol pracovitosti a píle; v ruce dále třímá brk a knihu (vzdělanec), oblečen je do biskupského pláště a mitry. Někdy zobrazován i s císařem Theodosiem, kterému brání ve vstupu do kostela.

    Dalším významným křesťanským myslitelem oné doby byl sv. Jeroným (*347/8 - 420). Narodil se na hranicích Itálie a Dalmácie, žil ve 4.století a zažil pád Říma, se kterým se jen obtížně vyrovnával (podobný problém jako Ambrož, člověk spjatý s Římem a jeho tradicemi). Byl velmi nadaným filologem. Znalec klasických autorů a knih, pokřtěn v devatenácti letech. Po křtu se oddal askezi, ale pro slabou vůli měl s jejím uskutečňováním problémy. Putoval do Svaté země, ale pro chatrné tělesné zdraví se dostal pouze do Antiocheje, kde setrval.

    Uvědomoval si kvalitativní napětí mezi spisy latinských a řeckých klasických autorů a spisy Nového a Starého zákona s jejich neohrabanou a neobratnou stylistikou. Odebral se do pouště, kde založil poustevnu. Přestěhoval tam knihovnu a vedl rozsáhlou korespondenci. Naučil se velmi dobře řecky a hebrejsky.

    Roku 382 odešel do Říma, kde se stal sekretářem papeže Damasa. Když ten v roce 384 zemřel, ocitl se bez zaměstnání. Připojil se ke skupině zbožných asketických žen a společně se vydali do Betléma, kde založili konvent.

    Jeho významným dílem je latinský překlad bible – Vulgáta (z lat. vulgus – obecný, všeobecně rozšířený). Ta byla kanonizována na tridentském koncilu. Z filologického hlediska představuje výrazný krok kupředu. Předtím byla k překladu Starého zákona používána výhradně Septuaginta, Jeroným překládal z hebrejského originálu. Do Starého zákona též zahrnul pouze knihy, které Židé považovali za kanonické, tedy bez apokryfů a deuterokanonických děl, s odůvodněním, že Starý zákon byl dán Židům a křesťané nemají právo do něj přidávat cokoli, co Židé neschvalují. Překlad bible do latiny odůvodnil tvrzením, že lidé mají nárok číst písmo v jazyce, kterému rozumějí, navíc opatřené komentářem (obrovský problém především ve středověku, překlady bible do místních jazyků; kdo má právo jí číst, pouze kněží nebo i laikové, jak přistupovat k jejímu výkladu; český překlad – 13.stol. žaltář, 14.stol. překlad celé bible, tolerováno biskupem a církví). Jeho dalším významným dílem je De viris ilustribus, encyklopedie církevních spisovatelů a bibliografie. Dále zanechal velmi rozsáhlý korpus osobní korespondence, ostře vystupoval proti pelagiánům a proti učení Origena Alexandrijského.

    Žil v době rozporů mezi mnišstvím a životem písmoznalce; propagoval pannenství a vdovství jako symboly svatosti.

    Je zobrazován v podobě polonahého kajícníka na poušti, v ruce drží kámen (kámen jako symbol erotických halucinací) a bičuje si prsa; lebka a přesýpací hodiny. Druhým typem zobrazení je učenec v knihovně, obklopený knihami, kalamář a brk. Třetím typem je typ teolog, oděný v kardinálské roucho, v ruce třímající model chrámu, a se lvem v pozadí. (např. obraz Mistra Theodorika na Karlštejně; jde o zobrazení ex post, jelikož v Jeronýmově době titul kardinála neexistoval)

    Nejvýznamnější osobností západní patristiky je však bezesporu Aurelius Augustinus (*354 - 430). Byl především teologem a svým dílem dal vzniknout navýsost pesimistické tradici. Zabýval se problémy vzniku zla a hříchu, lidstvo je v jeho pojetí massa perditionis – hříšná masa. Jeho názory jsou z velké části stále platné v křesťanských kruzích, především v protestantských směrech. Zabýval se filosofickým problémem vztahu církve a státu, otázkou času, atd.

    Augustinův život byl velmi dramatický. Narodil se v Africe, v Thagastě. V jeho životě se prostřídalo několik etap – život prostopášníka, manicheismus; vycházel ze svých zkušeností, měl schopnost hlubokého pohledu do věci. Je považován za největšího myslitele západního křesťanství, spojil v sobě antické myšlení a křesťanskou zbožnost, prohloubil církevní dogmata. Je duchovním otcem západní církve, jeho myšlení ovládlo celý středověk.

    Narodil se roku 354, jeho otec byl pohan, matka, Monika, byla křesťanka. Studoval v Kartágu. S Novým zákonem a Starým zákonem byl seznámen již od mládí, ale byl pohoršen jejich hrubým a neumělým jazykem. Přiklonil se proto k řecké filosofii (novoplatonismus) a později k dualistickým manichejcům (hlásali názor, že svět je rozdělen na dva protikladné principy, které se spolu sváří v neustálém boji; obě tyto síly jsou rovnocenné, což zdánlivě vysvětluje existenci zla). Později odchází do Milána, kde byl jmenován učitelem rétoriky. Zde se setkává s Ambrožem, který na něj svou učeností a mravní silou učiní velký dojem a má rozhodující vliv na jeho obrácení. Augustin se stává křesťanem na samém sklonku antiky, jejíž součástí se křesťanství neoddělitelně stalo.

    Narodil se 13.11.354 v Thagastě na území dnešního Alžírska, v tehdejší římské provincii Numidie. Prožil císařskou epizodu Juliána Apostaty, zažil vpád Hunů a Germánů. Dožil se i pádu Říma roku 410, na který byl nucen reagovat. Zemřel 28.8.430 v Hippo Regiu během obléhání města Vandaly. Žil v převážně rozporné době, v konfliktu mezi křesťanstvím a antikou. Otec byl římský úředník, pohan, matka zbožná křesťanka. Zpočátku byl jeho názor vůči křesťanství krajně negativní, žil rozkolísaným životem, ve kterém stavěl chtíč do protikladu k vědění. Četl Platóna, Cicerona a Plótina, znal i bibli, ale pokládal ji za stylisticky velmi neumělou a plytkou. Byl osloven manicheismem, velkou koncepcí na tehdejším náboženském trhu. Manicheismus se vyznačoval ostrým rozporem mezi tělesností a duchovností, byl zaměřen ostře proti judaismu (předzvěst názorů Sigmunda Freuda, rozlišení mezi ego a id (libido), kde ego představuje vnějšek a id vnitřek a id potlačuje ego). Manichejci nevytvářeli žádnou církevní hierarchii a neformulovali žádná intelektuální dogmata. Roku 383 odchází jako mladý advokát se svou „rodinou“ (milenkou a svým synem Adeodatem) do Milána, předtím krátce Řím, kde se střetává s Ambrožem. V roce 386 se obrací na křesťanství a v roce 387 je Ambrožem pokřtěn. Manicheismus odvrhl jako v konečném důsledku neplodné učení, které příliš laciným způsobem vysvětluje svět a dění v něm. Východisko nachází ve víře postavené na monoteismu. Vrátil se do Afriky, kde se roku 396 stává biskupem v Hippo Regiu. Dostává se zde do polemiky s manichejci, s donatisty a s pelagianismem.

    Jeho velmi rozsáhlé dílo je typickou ukázkou průniku antického racionalismu do křesťanského myšlení. Augustin  kladl důraz na pastorační práci. Nosnou myšlenkou jeho díla je opuštění teologie řeckých otců a zaměřil se na detailní promýšlení vztahu Boha k člověku, vyvinul tzv. antropomorfizační teorii. Je prékurzorem západního filosofického myšlení, jeho styl se vyznačuje praktickým rázem, je silně psychologizující a moralistické. Odlišuje se od převážně metafyzicky laděné teologie řecké.

Typologie Augustinova díla

i.         životopisné dílo – Confessiones (kolem roku 400) a Retractiones –          

          sebekritické poznámky k dřívějším spisům

ii.       dopisy – důležitá korespondence, především se sv. Jeronýmem

iii.      filosofické spisy – O pořádku, O hudbě

iv.     dějepisné dílo – De Civitate Dei

v.       nábožensky meditativní spisy – O blaženém životě, Soliloquia

vi.     apologetické spisy – proti manichejcům, donatistům a pelagiánům

vii.    exegetické – tóra, žalmy, atd.

viii.    teologicko dogmatické – De Trinitate Dei

ix.     homiletické – kázání a proslovy

    Rozhodujícím pramenem k poznání Augustinovy osobnosti je dílo Confessiones. Obsahuje několik vzpomínek na mládí (očesání sousedových hrušek – špatnost pro špatnost) a pasáž ohledně času, který představuje v křesťanském pojetí stvoření ex nihilo obrovský problém Augustin jde ohledně výkladu času proti aristotelsko-platonské tradici, které je takovéto pojetí zcela cizí. V řecké antické tradici dává Bůh tvar látce, která je svou povahou věčná a nestvořená. Augustin naproti tomu zastává názor, že svět byl stvořený z ničeho, tj. že Bůh nejprve stvořil hmotu, se kterou následně pracoval. Toto pojetí implikuje otázku o čase, proč právě teď a ne dříve či později. Augustin kontruje, že žádného dříve nebylo. Bůh je věčný a bezčasový, Bůh je věčná přítomnost, stojící mimo čas. Čas je tak relativizován, neboť existuje jen zdánlivě, minulost a budoucnost je záležitostí vzpomínek a představ, ne reality. Čas je subjektivní kategorie (podobný názor zastává i I.Kant a jiní novověcí filosofové).

    Augustinova teologie je silně psychologizující Augustin klade silnou polaritu mezi Boha a člověka, vytváří mezi nimi vzájemný vztah. Zájímá se o Boha myslí, Bůh je pro něj prožitkem lidí a konečným cílem uvažování, tj. absolutním klidem, kterého však nelze za života dosáhnout. Reálným lidským údělem je stálé hledání a neustálý vnitřní zápas. Víra není klid, ale boj, ve kterém je jedinou jistotou pochybnost. Odchylky od víry pokládal Augustin za podnětné, vedou k tzv. dialektice víry.

    Známý je jeho spor s donatisty. Ti tvořili v severní Africe velmi mocnou církev, která si velmi zakládala na svém mravním rigorizmu a skutečnosti, že během pronásledování nikdy nezradila křesťanskou víru. Kritizovali jakékoli kolaborování s vládním režimem, byli sociálně reformní, velkou odezvu sklízeli především ve slabších ekonomických a společenských vrstvách. Vystupovali proti zákonům a státnímu uspořádání. Augustin s jejich názory polemizoval, především s názorem, že jen kněží, kteří se nacházejí ve stavu milosti, jsou schopni udělovat svátosti. Napětí vytvářené donatisty bylo ve společnosti velmi silně, bylo z velké části odrazem partikulárních snah místního berberského obyvatelstva. Augustin v reakci na ozbrojené akce circumelliónu (přívrženců donatistické církve z řad otroků a banditů) použil k odůvodnění ozbrojeného boje proti nim výroku z Lukášova evangelia: compelle intrare (L 14:23), přinuťte je vstoupit, čímž ospravedlňuje násilné přivádění k víře (tzv. společný ovčinec jedné víry). Později byla snaha tento jeho výrok bagatelizovat a poukazovat na jeho mylnou interpretaci, stal se však součástí Gratiánova kodexu, tedy závaznou právní normou. Stejnou argumentaci použil i Martin Luther v roce 1525 při svém boji proti vzbouřeným sedlákům a anabaptistům (stejně i Kalvín).

Augustin. měl velké pochopení pro Platóna. Jeho teologie člověka vyznává především zásadní důležitost vůle. Podle Augustina je vše otázkou svobody vůle, což formuluje ve svém díle De libero arbitro. Klade si otázku, do jaké míry bylo lidstvo postiženo dědičným hříchem.

    Ve spise De malum je Augustin trápen problémem zla. Klade si otázku, odkud se na světě bere tolik zla, jestliže je dílem dobrotivého Boha. Přichází s tvrzením, že zlo jako samostatná ontologická substance neexistuje, jedná se jen o pouhou nepřítomnost dobra – privatio boni, odvrácení vůle od nejvyšší podstaty, o odklon od univerzálního k partikulárnímu, od stálosti ke změně. Tato situace je ovšem nutná, neboť tento stav musí vyniknout – bez zla by nemohlo být dobro poznáno.

    Lidstvo jako celek se rodí předurčené k zatracení, je massa damnata. Proti této tezi ostře vystoupil britský mnich Pelagius, který skutečnost dědičného hříchu nebral jako definitivní, nýbrž jako pouhou výstrahu, kterou lze překonat konáním dobrých skutků a ctnostným životem. Augustin jeho názory ostře popíral, tvrdil, že lidé se musí spoléhat na to, že Bůh některé z nás nepředvídatelně předurčí ke spáse, jiné k zatracení, a tento fakt mu nelze ani vyčítat, neboť je přirozeným vyústěním. Lidé nejsou schopni do důsledků porozumět tajemství spasení. Otázkou pro Augustina zůstává, jak velká je tedy míra svobody jednotlivce v rámci Božího supremátu aktivity, a do jaké míry je odvislá od jeho milosti - gratia. Modernímu pohledu je jistě bližší Pelagius, v jeho myšlení přežívají zbytky antického racionalismu. Pelagius napadl dogma o hříchu a milosti a na první místo postavil svobodné rozhodnutí člověka konat dobro, tedy cestu vlastní aktivity, sebespasení člověka. Toto pojetí tedy eliminuje církevní organizaci a postuluje spásu v individualistickém kontextu (problém mysticismu). Člověk je emancipatus – svobodný a nezávislý ve svém konání na Bohu. Tento problém později církev vyřešila kompromisem – semipelagianismu. Augustin proti Pelagiovi vyznává supremát Boží moci, Boží aktivita je tedy nadřazena aktivitě lidské. Člověk není sám schopen dosáhnout spásy. Toto pojetí je značně pesimistické (později navazují existencialisté (v pesimistickém pohledu, ale jiné řešení spásy) – Sören Kierkegaard, Fridrich Nietzsche).

    Otázkou trojice se Augustin zabývá v díle De trinitate Dei. Tato problematická otázka představuje problém ve vztahu křesťanství a judaismu nebo islámu, neboť, ačkoli křesťané zastávají názor, že vyznávají jednoho Boha, uctívají jej jako Otce, Syna a Ducha svatého. Tento zdánlivý rozpor řeší Augustin zavedením tří kategorií: 1)bytí 2)poznání 3)chtění (další příklady triadických koncepcí: bytí, rozum, dobro; fyzika, logika, etika; mysl, znalost, láska). Jejich podstata je však nepoznatelná rozumem, náleží k tajemství víry. V otázce ohledně trojice bylo a zůstalo mnoho sporů, např. filioque, o tom, zda-li Duch vychází ze Syna skrze Otce, nebo z Otce a Syna (příčina schizmatu mezi východní a západní církví). V Augustinově pojetí je Syn totožný z Logem, zavádí dynamiku myšlení jako důsledek psychologické zkušenosti.

     Církev je pro Augustina světskou organizací určenou jednotnou a sevřenou hierarchií. Je něčím, co spojuje věřící a nutí je k účasti na bohoslužbě. Církev má podle něj dvě tváře: 1) institucionální, kdy přebírá řízení státu (utilitární obraz církve) a 2) duchovní, kdy jako tajemná organizace shromažďuje lidi předurčené ke spáse. Je „mystickým tělem Kristovým“, důsledkem Boží ingerence do světového dění. Podporoval tedy institucionální nároky církve, které přetrvávají až do dnešních dnů.

    Vyrovnává se i s problémem chiliasmu, víry, že Kristus před koncem světa založí tisícileté království míru. Křesťanství zrušilo dosavadní představu cyklického času a nahradilo ho časem lineárním. Od prvního příchodu Krista do jeho konce, druhého příchodu. Ve svém spise De civitate Dei prosazuj Augustin zdravou filosofii dějin, výrazně se orientuje na budoucnost. Hledí především dopředu, vyzdvihuje Ježíšovu profétickou funkci. Augustin  považoval přebujelý chiliasmus za nepřijatelný, určování dat druhého příchodu za zbytečné, neboť Boží vůli nelze předem odhadnout nebo početně stanovit.

Augustin hledal přiměřený způsob zachování antického dědictví v novém křesťanském světě.

    Některá Augustinova teologická tvrzení: 1) církevnické – církev potřebuje i dimenzi mystéria, nemůže být tudíž zcela pochopitelná rozumem. Smysluplné místo člověka ve světě je dáno milostí a jeho členstvím v církvi. 2) morální - aktivita člověka vedoucí k tomu, aby jednal v souladu s církví, je žádoucí; Božská vůle a predestinace totiž neznamenají neexistenci svobodné vůle. 3) filosofická – ohledně vztahu individua a osobní svobody zastával názor, že osobní svoboda člověka je ovlivněna vlivem neindividuálních sil. Člověk je determinován prostředím, které mu propůjčuje Bůh svým úradkem. 4) lidské individuum je zkažené v důsledku prvotního hříchu – non potest non peccare. Toto pojetí augustinismu však fakticky směřuje k fatalismu, kvietismu, pesimismu a k odevzdanosti. V Augustinově pojetí však není dořešeno, jak se důsledek prvotního hříchu přenáší (vůbec není v církevní nauce tento problém dořešen – traducionismus nebo kreacionismus).

    Pozoruhodnou součástí jeho díla jsou tzv. soliquia, výklady způsobů, jak může člověk se svým poznáním překročit hranice fyzického světa.

    Významným dílem v oblasti teorie státu je De civitate Dei, ve které rozděluje svět na dvě obce – církev, tj. obec boží a obec ďáblovu. Obhajuje existenci státu, a to i pohanského, který je sice špatný, ale bezvládí je pro člověka ještě horším. Stát je nutný, aby svou kárnou funkcí a mocí čelil přirozené špatnosti člověka.

    Augustinovo dílo představuje vrcholnou syntézu antické vzdělanosti a křesťanské teologie. Některé jeho názory se nyní snaží církev mírnit a uvádět na pravou míru, vyskytují se i názory, že propadl omylu. Je velmi kontroverzní osobností a konečné hodnocení jeho díla není ještě doposud uzavřeno.

pozn.administrátora: po upozornění rádi zveřejníme autora této studie