Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

 Myšlenky od Cassiciaca a jiné

 dokončení 

           Až se na sklonku života bude Augustin ve svých Retractationes zmiňovat také o tom, jak před asi čtyřiceti  psal Samomluvy (druhou část bohužel už nikdy nedokončil), napíše: „Ptal jsem se sám sebe a sám si i odpovídal, jako bychom byli dva, rozum a já, přestože jsem byl jen já sám a proto jsem to nazval Samomluvy“. Ovšem věřme, že Augustin sám by velmi rezolutně popřel, kdybychom chtěli Samomluvy prezentovat, nebo jen vnímat jako dílo plné jeho originálních myšlenek. Z toho, co už znal z Platóna a jeho stylu práce, se mu mimo jiné právě jeho hledání pravdy (nezapomeňme v tomto smyslu také na Sokrata) už osvědčenou formou dialogu velmi zalíbilo, takže ho nyní sám použil. Také mnohé další jeho myšlenky a jejich vzájemné filozofické  kombinace naprosto jasně nesou prvky už v minulosti částečně, nebo téměř stejně řečeného. Například když píše o smyslovém vnímání (zrakem, sluchem, čichem, atd.), podobný styl užívá Lucretius , nebo když ve spisu  do své úvahy použil jeden velice zajímavý verš, byl to ten, který již dávno ve své práci použil  Cicero. Ani on ale nebyl jeho autorem, nýbrž starověký dramatik Pacuvius. Když v dialogu s rozumem Augustin použije porovnání kamenu a dřeva, to samé již  dávno použil Platón ve svém díle Faidón, nebo například spojení  „bodák s ostřím z olova“ vymyslel  Cicero. „Duše s křídly“ se zase objevuje v dialogu Sokrata a Faidra, sofista Protagoras je kupříkladu autor učení o poznávání smysly, které v Samomluvách tentokrát nabízí formou dialogu Augustinovi jeho rozum. Nalezli bychom ještě velmi mnoho převzatých myšlenek (např. z Aristotela) a citací, které však ani jednou Augustin nevyhlašuje za své originální – i když na druhou stranu jejich autory neuvádí. Snad jen jednou v tomto díle je konkrétní, a v dialogu jako autory jmenuje Platóna a Plótina. Uvedené však v žádném případě nemůže jakkoli zpochybnit sílu myšlenek a význam Augustinova prvního filozofického díla (a pochopitelně i těch  dalších) ještě před přijetím víry, zvlášť v kontextu s pečlivým zvážením jeho možností plynoucích z dosud převážně filozofického vzdělání, pochopitelně ještě zdaleka ne teologického.                

         Doplňme ještě poznámku, že v Cassiciacu nebyl mimo jeho matky (ovšem ta neuměla číst, takže její argumentace bývala spíše citového a rozumového charakteru) pravděpodobně nikdo, s kým by mohl o Kristu diskutovat, protože malá skupina přátel, která tam s ním pobývala, měla - tedy pokud vůbec, snad  alespoň v těch nejmenších základech určité všeobecné představy o filozofii, ale nejspíš nikdo neznal podstatnějšího o životě a působnosti Krista Ježíše. Z nejspíše devítičlenné skupiny tam byl vedle matky ještě snad jistý Zenobius, o kterém téměř nic nevíme, pak bývalý voják římského vojska Trigetius, dále jeho sice nadaný, ale nezkušený syn Adeodatus, básník a snílek Licentius, a snad ještě dva mladí žáci, synové jeho přátel, které tam Augustin vyučoval. Zbývá nám nakonec možná jen věrný  a inteligentní přítel Alypius, který s Augustinem prožil jeho bouřlivé přerody a téměř ve všech ho také následoval, včetně dlouholetého působení v církvi perského proroka Máního. Z devíti členů tedy bylo asi pět sice věrných přátel a druhů, ale co se týče duchovního potenciálu, potřebného k diskusím na úrovni Augustinovy vzdělanosti, to byli spíše statisté - ovšem velmi dychtiví se učit. Diskuze, které tam jistě i o Ježíši Augustin s matkou a přáteli vedl, měly tedy pravděpodobně spíše charakter sdílení osobních vnitřních pocitů a názorů, a spíše mu byly impulzem k vlastnímu intenzivnímu studiu, než k rozhodnutí své první názory a  poznání už nyní sepisovat.

         S uvedeným koresponduje naše poznámka, že nejen samotné jméno Ježíše, ale dá se říci, že ani žádná jiná konkrétní křesťanská terminologie není v díle Soliloquia, ani v dalších raných dílech z Cassiciaca obsažena. Pokud se tedy na statku o Kristu snad společně hovořilo, bylo to s největší pravděpodobností hlavně na základě matčiných znalostí a informací, získaných z knih, které tam Augustin na základě doporučení vzal ke společnému studiu. V prvé řadě to musely být listy svatého apoštola Pavla, které měl doma ještě před svým největším životním rozhodnutím. V některých pramenech se hovoří o tom, že to byl přímo milánský biskup Ambrož, kdo mu jako ještě novoplatonikovi k základnímu prostudování do Cassiciaca buď  půjčil, nebo alespoň doporučil pro získání základního křesťanského obzoru před vstupem do křesťanství některé důležité knihy, například Žalmy a snad i některé další. Není však žádným tajemstvím, že vztah milánského biskupa k Augustinovi jako bývalému protěžovanému a zapálenému manichejci byl více ostražitý, a vyčkávající, než vřelý, proto se i my přikláníme spíše k názorům tvrdícím, že doporučení některých vhodných titulů dostal od biskupova teologického poradce kněze Simpliciana, který  snad měl mít pro jeho dosavadní křivolaké cesty životem více pochopení.

         Augustinovo křesťanské myšlení, a samozřejmě nejen jeho, ale v podstatě celé křesťanství je založeno na pozadí myšlenek obsažených už v řecké filozofii. Zřetelná vyhraněnost tímto směrem, kterou započal naprosto zřejmě ne Ježíš z Nazareta, nýbrž paradoxně židovský učenec Saul, dostala ještě silnější náboj přibližně dvě stě padesát let po tomto geniálním apoštolovi, jehož listy a celé učení tvoří základ křesťanské nauky. Pokud přijmeme za svůj fakt, že Kristus nepřišel na svět kvůli založení křesťanství, pak nejstarší literaturou, na které toto náboženství vzniklo, jsou  právě listy a učení svatého apoštola Pavla (dříve Saul, syn učeného farizeje). Tento fakt nemůže nijak ovlivnit skutečnost, že celou polovinu ze všech listů,dlouho připisovaných tomuto apoštolovi, napsali jiní, neznámí autoři. Augustin měl ještě před svojí konverzí kvalitně osvojený převážně už zmíněný řecký filozofický směr, který se mu nyní velice hodil a velmi mu usnadnil jeho tak rozhodný, až razantní vstup do křesťanství. Staří židovští proroci, z jejichž  národa pocházel nejen Pavel, ale samozřejmě i Kristus, jeho předci, rodina i učedníci, měli však částečně na rozdíl od řeckého, trochu jiné filozofické pojetí o nalezení místa na světě a smyslu života každého člověka. To není žádný objev, stačí si důkladně pročíst, případně si poznamenat některé Ježíšovo výroky a porovnat je s Pavlem (který je však „z první ruky“ jako Ježíšovo učedníci neznal, proto se o Kristu samém ve svých listech téměř nezmiňuje), respektive s jeho teologií a v ní obsaženými řeckými myšlenkami. Mějme však přitom na mysli, že v podstatě i všichni evangelisté vycházeli - někdo více, jiný méně - z apoštolova učení, popřípadě ještě z jednoho prokazatelného zdroje. Přestože i toto učení obsahuje mnohé ideje, které vyznával a stále vyznává židovský národ, liší se částečně mimo ony zásadní rozdíly také i v pojetí  smyslu života a způsobu jeho žití zde na zemi. Zatímco judaismus ve své podstatě chápou Židé spíše jako způsob a snahu o dobrý život dodržováním Božích zákonů obsažených v Tóře a nesoustřeďuje se nijak výrazně a konkrétně na život, respektive odměnu či trest v posmrtném životě, naše  křesťanství, které obsahuje evidentní Pavlovo dodatečné prvky řecké filozofie, soustřeďuje své učení hlavně na odměnu za dobrý život, kterou jak věříme, má být naše věčná přítomnost  ve Stvořitelově společnosti.

         Tomu pak odpovídá i veškeré Augustinovo učení (nahlédněme například do jeho pozdního veledíla, De civitate Dei - O Boží obci, respektive do knih, jež se zabývají právě tímto tématem), ve kterém byl apoštol Pavel vůbec nejčastěji citovaným autorem. V době, kdy Augustin již směřoval k pro něho v mnoha ohledech nejbližšímu křesťanství, trvala již několik desetiletí velmi silná a důrazně prosazovaná tendence římských císařů o privilegovanost křesťanství, počínaje Konstatntinem. Tomu měl původně křesťanský Bůh (dosud k tomu využíval „přízně“ bohů pohanských) dopomoci k dalším vítězstvím v chystaných válkách. Křesťanství se tak postupně stalo státním náboženstvím římských císařů, protože císař znamenal stát, a stát rovnal se císař.  Manichejství, které bylo devět let Augustinovým původním náboženstvím, ale i judaismus a další náboženské proudy, byly postupně stále více represivněji potlačované a s přihlédnutím na dříve a nyní řečené je logické, že po jedinečném zážitku z milánské zahrady  velký církevní Otec soustředil svůj život a veškerou svoji práci naprosto bezvýhradně na hlásání křesťanského učení a na (velmi úspěšnou) snahu o nové teologické objevy. I z těch čerpá církevní učení dodnes a také v mnohém tvoří jeho základy.

        Poznámka na okraj: Existuje určité množství vědeckých prací z různých „táborů“, včetně našeho, poukazující na jistý rozpor mezi některými Ježíšovými výroky snad ve zcela autentickém podání, a Pavlovým učením - a tím ovšem i Augustinovým. Zaujal nás  příklad jednoho našeho asi nejvýznamnějšího současného křesťanského filozofa, konkrétně jím uvedený rozdíl v chápání pojmu víra u Krista, který - pojato opravdu velmi zjednodušeně – učil o víře všeobecné, nevztahující se trvale  k nějaké jediné konkrétní věci, nebo osobě, ale víře zásadní, nutné a příkladně i léčebné. Viz třeba (Mat 9, 1-8)  a řada dalších udávaných příkladů uzdravení Ježíšem v tomto a jiných evangeliích. Svatý Pavel podle zmíněného filozofa toto Ježíšovo vnímání pojmu víra údajně zcela a do všech nejmenších nuancí  nepochopil, právě prý pro své některé řecké myšlenkové prvky, lišící se od původních hebrejských tradic, které převzal až několik let po svém vidění v damašské poušti. Najdeme-li tedy někdy při bližším zkoumání i v Augustinově učení (s některými ještě poměrně dlouho zřetelnými prvky platónských a novoplatónských idejí), případně nějaké myšlenky, které se nám v některých nejmenších detailech budou snad zdát mírně odlišné od toho, co podle  dochovaných záznamů při různých příležitostech prohlásil sám Ježíš Kristus, může se podle autorů zmíněných vědeckých prací jednat o určitou  infiltraci drobnými prvky řeckého myšlení, respektive o mírně odlišné chápání stejného pojmu v podobě, jak ho chápal apoštol Pavel.

         Do Cassiciaca Augustin neodjel proto, aby, jak byl zvyklý, učil druhé, ale aby se sám učil. Mohl by své přátele učit rétorice, hvězdopravectví, poznávat skepticismus, nejvýznamnější básníky, akademiky, učit o platonismu a mnohé další, nemohl je však učit křesťanské teologii, kvůli které  především se na statek vydal. Písmo, které jistě patřilo mezi knihy, které tam vzal, v podstatě neznal - vzpomeňme na jeho odmítnutí před mnoha lety. (Nejpřesvědčivější důkaz o jeho neuvěřitelném celoživotním zápalu pro učení církve a schopnosti se stále učit je fakt, že během dalšího života použil ve svých dílech celkem téměř 43 000 (!) citací z Bible) Nehledě na to, že neuměla číst, měla tomto směru z celé skupiny asi největší znalosti jeho matka Monika, a tak se poprvé (a naposled) v životě v této záležitosti pravděpodobně stala na pár měsíců učitelkou a konzultantkou převážně dospělých  katechumenů. Byla by ovšem chyba, kdybychom si tamní život skupiny představovali jako klášterní a asketický, soustředěný výhradně na samostudium a v přesně vymezených časech si sdílející své nové poznatky. Například Augustin v Cassiciacu oslavil se svými přáteli své dvaatřicáté narozeniny a není důvod se domnívat, že tentokrát neuspořádal řádnou a veselou oslavu, jak byl zvyklý dříve. Také některé knihy, které si vzal sebou, vypovídají o jeho rozhodnutí o volnějším denním režimu, než jen hloubání v Žalmech a Písmu. Jde například o jeho milovaného Vergilia, kterého rád dával číst ostatním, konkrétně snad sbírku s rolnickou tématikou nazvanou Georgica, rozhodně jím doslova zbožňovanou Aeneidu – z té znal a rád recitoval celé oddíly nazpaměť, pravděpodobně sebou  vzal i jeho písně na pastýřské téma Bucolica  a další. Stále mějme na mysli, že v tomto období byl stále ještě především novoplatonik (je otázkou, kdy jím vlastně definitivně přestal být), a podle toho také vypadá styl a téma jeho prvních knih z Cassiciaca. Pro  něho v podstatě úplně nové křesťanství se teprve snažil velmi intenzivním úsilím pochopit a určitým přijatelným způsobem promísit s vědomostmi a poznatky, které o Bohu získal  předešlým studiem starých i novějších filozofických směrů. Všechno uvedené a mnohá další fakta jsou nutné mít trvale na mysli, chceme-li reálně poznat rozsah jeho práce pro poznání pravdy, i to, jak velikou a náročnou cestu urazil mezi tím, kým byl dříve a tím, kým se nakonec stal.

         Je mnoho předpokladů vidět dobu, kterou Augustin s přáteli na venkově prožil, jako jeho poslední bezstarostné období v životě. Úchvatné Cassiciaco mu bylo definitivní tečkou za dosavadní život plný neklidného hledání, neúmyslných přehmatů i mnoha rozporuplných jednání, za kterými se však skrývalo jeho veliké, přesto dětsky naivní  čisté srdce, dosud tak snadno zneužitelné. Kartágo, Řím i Miláno, města plné neklidu a zmatků byly svědky jeho vynuceného, a hlavně nespokojeného přizpůsobování okolnostem, svědky jeho úsilí o zabezpečení slušné úrovně života jeho rodiny, studijních vítězství i většiny jeho učitelských neúspěchů. Za tím vším nyní mohl udělat ve svém dokonalém štěstí  čáru, a konečně žít v klidu a radosti. Tehdy ovšem nemohl tušit, že oproti budoucnosti, která ho čekala už za pár let, byla jeho uplynulá pouť životem příjemnou procházkou...Skutečný klid na hluboké rozjímání měl však až v noci, kdy utichl všechen ruch v domě a z těchto chvil se rodilo jeho první, zatím čistě filozofické pojednání, které jak už bylo řečeno, nazval Soliloquia (Samomluvy). Rozmlouvá v nich sám se sebou, respektive klade otázky a odpovídá svému rozumu. V platonismu nyní ještě výrazněji nachází určité návěstí křesťanské teologie, v Bohu, o kterém hovoří Plótinus, teď spatřuje Boha křesťanského, a dál nekonečně vyhledává, kombinuje, a snaží se o určité nenásilné, přirozené navázání zažitého myšlení staré řecké filozofie s nově objeveným. Své už definitivně bývalé manichejství, stejně jako skepticismus už dávno zavrhnul, a nyní se z novoplatonismu, který ho tak výraznou měrou nepřímo přivedl k Bohu (teprve pak se dostal  až ke Kristu), ve své mysli snaží uchovat jen to nejdůležitější z důležitého už ne proto, aby toto učení dál rozvíjel, ale mu některé tyto myšlenky usnadnily  průnik do křesťanské nauky. Bude ovšem ještě chvíli trvat, než zažitý hlavně  novoplatonský vyjadřovací způsob postupně opustí. V porovnání s jeho původním, čistě filozofickým myšlením, to však šlo evidentně rychleji.

         Bůh k sobě povolává těmi nejroztodivnějšími způsoby, jak ukázkově dokazuje svatý Augustin. Byl vychován mimo jiné i v tom smyslu - nutno  znovu podotknout, že oběma rodiči - že čím slavnější jméno, nebo vyšší post nějakého člověka, tím zaručenější je jeho moudrost a učenost. Tohoto zažitého omylu se ostatně zbavoval jen velmi těžko, ovšem na druhou stranu byl pro něho alespoň jednou v životě užitečný. Dopomohl mu totiž ukončit jednu velkou životní etapu, konkrétně máme na mysli ukončení své devítileté velmi angažované působnosti v manichejské církvi. Zásadním okamžikem pro takové jeho rozhodnutí nebyly například určité rozpory uvnitř církve, nebo tradiční řevnivost několika názorových proudů v místní komunitě, ale dokonce ani samo učení! Vzdělaný a hloubavý Augustin se nespokojoval jen s tím, co na shromážděních manichejců slyšel, ale v duchu na řečené navazoval, i u nich už porovnával a kombinoval s filozofickým učením a výsledky dál rozvíjel. To mu samozřejmě během let přineslo mnoho nejrůznějších  otázek, na které ostatní manichejci většinou nebyli schopni dostatečně jasně odpovídat. Do Kartága měla přijet na vizitaci nejvyšší hlava (a právě díky své zmíněné výchově byl Augustin přesvědčený, že tím i hlava nejmoudřejší...) manichejské církve, biskup Faustus z Milevi. Augustin si pro něho přichystal řadu otázek postavených především na rozporu mezi Máního nebeským učením a výsledky výzkumů řecké astronomie, tedy tím, co Augustina velmi zajímalo a v čem dosud získal poměrně obstojné  znalosti. Jednoduše řečeno, Faust ho svými odpověďmi nejen nepřesvědčil, ale těžce zklamal svojí všeobecnou nevědomostí. Nejmoudřejší se v očích tazatele stal rázem nevzdělanec, a někde tady byl začátek konce Augustinova manichejství. Boží zásah v tomto rozhovoru viděl Augustin samozřejmě až po mnoha letech. Položme si nyní otázku: Co by se stalo, kdyby manichejský biskup odpověděl na všechny otázky naprosto jasně a přesvědčivě? Augustin by v tom případě podle všeho neměl žádný důvod k uvažování o opuštění této církve. I když...nezapomínejme, že to byl velmi prakticky, někdy skutečně velmi chladně uvažující a racionálně jednající člověk a nad manichejstvím se díky sílícímu trendu římských císařů privilegovat křesťanství, poslední dobou i v severní Africe stále důrazněji a dokonce i bolestivěji zatahovala opona.

         Uveďme jiný příklad Božích cest v podání Augustina, ke kterému je už potřeba trochu popustit uzdu své představivosti. Už během studií, a tedy v době svého manichejství i později, získal Augustin jak víme, velmi dobré znalosti z oblasti řecké filozofie. Připusťme, že z nějakého důvodu by tak jako tak manichejce opustil a po pár létech by přeslechl, nebo dostatečně nepochopil onu zřetelnou  výzvu v milánské zahradě. Jeho manichejství by už bylo minulostí, ale jeho příslušnost ke katolické církvi z nejrůznějších důvodů zatím mimo úvahu. Přesto se mohlo stát, že by se v Miláně setkal osobně s problémem donatistické církve a tento problém by ho tehdy jistě velmi upoutal. Zapálit se okamžitě pro věc, která ho určitým způsobem zaujala, nebyl pro Augustina problém a tak se mohlo stát, že i navzdory svým ne zcela dokonalým znalostem všech detailů celého problému se mohl postavit jako tisíce jiných lidí na stranu, cituji „pravověrných křesťanů, kteří nezradili“. Tedy těch, kteří  svoji víru osvědčili při posledním krutém Diokleciánově pronásledování a uhájili před zhanobením mnohé bohoslužebné předměty i Svatá Písma a nezřekli se ani mučením své víry. Nebudeme se zabývat tímto velkým  problémem donatistů s katolíky, kteří se zachovali prostě jinak, jde jen o to poukázat, že hrdinské skutky zvlášť působivě popisované především v řeckých bájích postavou malého Augustina nesmírně, až vášnivě zaujaly a inspirovaly, takže není nemožné si představit, že – opět nebýt Božího řízení, by v takovém případě Augustin pravděpodobně inklinoval spíš k oněm hrdinným donatistům. Skutečnost však byla nakonec zcela opačná, a z Augustina se po čase stal horlivý, celoživotní potírač donatistů, i když nutno říci, že ne zcela úspěšný. Paradoxně donatismus v severní Africe o několik století  přežil Augustinovo křesťanství, kterému začal po jeho smrti rapidně ubývat zbylý čas existence.

         Ještě poslední příklad na téma nezpochybnitelného Božího řízení v Augustinově životě: Jeho dlouhodobý zájem o platonismus svým pozdějším významem řadíme mezi jeho několik dílčích obrácení, které vyvrcholily tím nejznámějším v milánské zahradě a  počátky tohoto zájmu sahají do roku 371, kdy začal studovat v tehdy hlavním městě celé Afriky, v Kartágu. Tam se poprvé seznámil nejen s některým z děl Cicerona, ale brzo i s myšlenkami celé řady starých filozofů obsažených v několika více či méně odlišných směrech. Pro nás je důležité, že jak už jsme zmínili, našel zalíbení hlavně v řecké filozofii, jejíž některé prvky apoštol Pavel implantoval do svého historicky úplně prvního křesťanského učení.(viz např. víra v něco konkrétního...) Stejně důležité pro Augustinovu budoucnost ale bylo jeho souběžné seznamování se manichejským učením a posléze jeho plné a bezvýhradné přijetí za své náboženství.

         Tedy za prvé převážně řecká filozofie, nebo filozofie s jejími převažujícími  prvky, ve kterých poprvé nalezl Boha v pro něho přijatelné formě. Za druhé to je sice skrytější, zato možná ještě důležitější pohnutka pro další směrování jeho cesty, a tou je manicheismus se svým zavrhováním Starého zákona(!) a zároveň manichejská přízeň k učení apoštola Pavla(!) Spojme myšlenky řecké filozofie, apoštola Pavla se svojí teologií s některými z těchto řeckých prvků a doplňme k nim Augustinovo devítileté odmítání Starého zákona v souladu s učením jeho manichejská církve. Nyní máme hned tři naprosto evidentní pohnutky, které jeho mysl už od  sedmnáctého roku  vedly skrytě ke křesťanství, přestože o tom tímto způsobem tenkrát možná nikdy  neuvažoval. Celých patnáct let tedy měl  Augustin v podvědomí díky svým manichejcům  kladně zafixovaného apoštola Pavla a stejně tak i platonismus se svým pro něho v mnohém velmi příznivým pohledem na Boha a svět. A stejnou dobu si alespoň v podvědomí udržoval manichejskou  nepřízeň ke Starému zákonu, tedy k učení Tóry, k základu celého judaismu. Mohl s tímto tak dlouho skrytým potenciálem celá ta léta směřovat jinam, než ke křesťanství? Bylo by logické, kdyby s takto obsazeným podvědomím převzal někdy v životě například jiný, než převážně negativní Pavlův postoj k (svému) národu, ze kterého vzešel Kristus? Augustin sice zpočátku z tradičního pubertálního vzdoru, později pak už jen z principu dělat cokoli po svém a jinak, než chtěli rodiče – v tomto konkrétním případě jeho matka Monika, a principiálně odmítal křesťanství, ale jak vidíme, i bez matčiny zásluhy si sám a nevědomě v sobě dlouhé roky paradoxně „zakládal“ na křesťanství. Dětský hlas v milánské zahradě byl už jen tím posledním faktorem, jiskrou, potřebnou k onomu nebývale prudkému zážehu.

        Vraťme se k tomu, čím jsme tuto úvahu začali, ke Cassiciacu. V deváté knize svých Vyznáních Augustin píše: „Odebral jsem se se svými přáteli na venkov. Co jsem tam studoval..., o tom svědčí knihy, napsané z rozhovorů s přáteli, nebo se sebou samým...a listy, které jsem posílal vzdálenému Nebridiovi...Po prázdninách jsem oznámil do Milána, aby si ke svým žákům našli jiného prodavače výřečnosti, protože jsem se rozhodl Tobě (Bože) sloužit...“ Augustin už přímo přeplněný dojmy z poslední doby, a z velké touhy objevené svěřit i jiným, by už nyní nejraději psal úvahy o svém nově nalezeném křesťanství, avšak po pečlivém zvážení svých momentálních znalostí se rozhodl psát raději nejprve ona zmíněné filozofické úvahy v ještě novoplatonském duchu. Během několika měsíců tam strávených napsal hned čtyři(!) díla:  Soliloquia (Samomluvy, 1.díl), Contra Academicos (Proti Akademikům), dále De beata vita (O  šťastném životě), a De ordine (O pořádku). K nim můžeme ještě připočíst jeho další dílo, napsané ještě před křtem, a to De immortalitate animae (O nesmrtelnosti duše). I tento spis dostal základní kontury v Cassiciacu, a napsal, či dokončil ho v Miláně těsně před velikonočními svátky roku 387. Už v Cassiciacu, ale především pak po svém přijetí do křesťanského společenství začíná objevovat stále více menších i větších rozporů mezi svými dosavadními novoplatoskými postoji a podněty, vycházející z  pro něho nového křesťanství. Některé se mu přes velké úsilí nepodařilo rozumově skloubit a posléze tedy na základě těchto nesrovnalostí, se kterými si nevěděl rady, začal mnohé své minulé filozofické postoje revidovat. Jedinou  jistotou se pro něho nyní stalo  už výhradně křesťanství.

         Cassiciacum pro Augustina zůstalo natrvalo v paměti jako jeho vysněná první a bohužel už poslední oáza radosti, klidu a pokoje, místo nálezu velkého pokladu, kde chráněný před vlivy vnějšího světa mohl sice krátce, přesto alespoň chvíli žít svůj dávný sen.       

M.Č.