Historický Ježíš a naše víra v Ježíše jako Boha
„Veřejně oznamují, že znají Boha, ale svými skutky
Ho zapírají, protože jsou odporní a neposlušní
a nezpůsobilí k jakémukoli dobrému dílu.“ (Tit 1, 16)
„Od Abrahamových dní není židovským úkolem stoupat
k nebi, ale naopak přinášet nebe dolů na zem konáním
dobrých skutků, ochotou a pohostinností.“ (Sir J. Sacks)
Ježíšova víra v Boha nemá s vírou v Ježíše jako boha nic společného.
Jak známo, veřejná nábožensky obrodná aktivita Žida Ježíše zaměřená na zbožné věřící jeho vlastního židovského národa v žádném případě neznamenala rozpor s Boží Tórou, stejně jako se židovskými tradicemi tehdejší doby. Z této skutečnosti vyplývá, že žádný z jeho skutků, stejně jako výroků, v židovském světě nikdy nebyl, a ani nemohl být vnímán ve smyslu skutečného rouhání se jedinému existujícímu Bohu izraelského národa. Při jedné příležitosti dva přítomní křesťanští teologové odpovídali na různé otázky posluchačů, z nichž jedna zněla; proč vlastně byl zbožný příslušník židovského národa Ježíš ukřižován. Oba odpovídali přesvědčivě zhruba v tom smyslu, že to bylo za to, co řekl, tedy za rouhání, a za to, co udělal. Co to tedy bylo, nebo mělo být především? Jaká byla údajná Ježíšova provinění, která ho přivedla až na smrt ukřižováním římskými pohany?
Ježíšova údajná tvrzení, řeči a proslovy do jednoho pochází z našeho křesťanského prostředí. Kupříkldu že byl židovským králem, dále Mesiášem svého národa, nebo jeho údajná kritika vládců, stejně jako další jeho údajné (ovšem naprosto vyloučené, nemyslitelné) tvrzení, že je dokonce prý vlastním Božím synem, tedy vždy existujícím spolustvořitelem světa a vesmíru! Dále jeho údajné nedodržování a přestupování některých nařízení Božího Zákona, týkajících se například šabatu, očisty, nebo stravovacích předpisů.
K tomu ještě připočtěme jeho - opět údajné - extrémně hrubé, naprosto bezdůvodné násilí v jednom ze čtyřech sloupových nádvoří jeruzalémského Chrámu na Pesach proti důležitým oficiálním chrámovým směnárníkům a prodavačům obětních zvířat. V jednom našem dřívějším zamyšlení jsme si dokazovali, že se tento údajný brutální agresivní Ježíšův skutek v žádném případě, a to z více důvodů nemohl zakládat na pravdě. Nestal se, a jedná se jen o další dodatečnou křesťanskou legendu, kdy - snad nechtěně a bez rozmyslu - z příkladně zbožného a mírumilovného židovského náboženského aktivisty, vytvořili anonymní autoři evangelií nesnášenlivého, agresivního a opovrženíhodného znesvětitele centra židovského náboženství a duchovního místa přebývání smluvního Boha Židů. A především : Tímto způsobem žádný normální vyrovnaný člověk nejedná, natož aby tak jednal - z pohledu naší křesťanské víry - preexistující syn Stvořitele světa a samotný dobrotivý Bůh! Stejně tak je uvedný údajný skutek naprosto nemyslitelný, vyloučený u jakéhokoli zbožného příslušníka židovského národa, tím spíše u jejich náboženského aktivisty Ježíše.
Uveďme hlavní důvod, proč se uvedný skutek ve skutečnosti rozhodně nemohl stát, a proč se jedná zjevně jen o smyšlenou historku vzniklou pravděpodobně více než třicet roků po Ježíšově smrti, a poprvé uvedenou anonymním autorem Evangelia podle Marka. Pečlivě vybraní výhradně věřící židovští směnárníci a prodavači obětních zvířat na Chrámovém nádvoří byli naprosto zásadně potřební, vyhledávaní a nenahraditelní pro hladký průběh nejvyšších židovských svátků. V našem konkrétním případě každoročního nesmírně důležitého svátku Pesach, kterého se zúčastňovali až miliony židovských poutníků. Prověření prodavači zvířat a směnárníci pracovali s výhradním povolením saducejských chrámových správců u speciálně k tomu účelu vyrobených těžkých masivních stolů, a kvůli klidu na práci se směňováním peněz a jejich bezpečnosti byli nepřetržitě chráněni pečlivě vybranou, důkladně vycvičenou a ozbrojenou všudypřítomnou elitní chrámovou strážní jednotkou. Její členové svými fyzickými dispozicemi budili už na první pohled velký respekt, a v případě už jen náznaku určitého neklidu u veřejnosti, nebo náznaku nevhodného chování či vznikajícího konfliktu okamžitě na místě s velkým důrazem a nekompromisně zasahovali. Zbožný a mírumilovný Ježíš by ve skutečnosti neměl nejmenší šanci jen začít jakýkoli náznak nepokoje nebo rebelie, kterou mu naše křesťanství úmyslně nepravdivě připisuje. A především by ho nic podobného ani nenapadlo, protože služeb prodavačů obětních zvířat stejně jako směnárníků využívala vždy při své každoroční pesachové pouti do Chrámu on i celá jeho rodina.
Zbožný Žid Ježíš se v prostorách posvátného Chrámu ve skutečnosti žádného násilí nikdy nedopustil. Nikdy by na sebe tímto způsobem neupozorňoval. Případným falešným obviněním v tomto smyslu by se žádný, tj. ani židovský, ani římský soud nezabýval. Je tedy otázkou, co tehdejší církev tímto dalším smyšleným příběhem sledovala.
Každý křesťan zná nepochybně i podobnou navazující, a stejně fantastickou historku, která se měla údajně stát druhý den pozdě večer v Getsemanské zahradě nad Jeruzalémem. Samozřejmě jde o další evidentně fiktivní příběh, tentokrát údajné zrady Ježíše jeho učedníkem Jidášem. Tento novozákonní příběh má přibližně stejnou historii, jako mělo údajné nikým nezastavené, dlouhotrvající svévolné Ježíšovo běsnění mezi oficiálními chrámovými směnárníky a úředně stanovenými prodavači obětních zvířat. Znovu připomínáme, že žádný z autorů evangelií nebyl ani Ježíšovým učedníkem, ani žádným jiným svědkem událostí a promluv, které evangelia popisují. Neexistuje tedy ani jeden jediný autentický záznam Ježíšových činů, nebo jeho řečí. Evangelia hovořící o Ježíši vznikala v rozmezí čtyřiceti až padesáti roků počínaje autorem Evangelia podle Marka, a konče v až v druhém století sepsaným Evangeliem podle Jana. S tímto vědomím bychom měli přistupovat nejen k obsahu těchto „dobrých zpráv“, ale především pak k otázce míry možnosti jejich reálnosti. Co se týče fiktivní historky o Jidášově zradě uváděné ve všech evangeliích; ta měla za cíl především odůvodnit a podpořit tehdy již náš rozvinutý křesťanský antijudaismus a všemi možnými prostředky poškodit pověst Ježíšova židovského národa. Nutno říci, že také i na základě této nesporně vymyšlené události se to tehdejší církvi podařilo, viz například jedno z odpuzujících vyjádření zarytého antisemity a Otce církve, kterým se odkazuje na stejnou církví vytvořenou legendu o bezcharakterním zrádci Jidášovi: „Židé jsou hadí plémě, jehož pravým obrazem je Jidáš“. (Eusebius Hieronymus) Věděl opravdu, že Ježíš byl také Žid, který ale podle tohoto nenávistného vyjádření byl také „příslušníkem hadího plemene, jehož pravým obrazem je Jidáš“? Ten, kterému jeho údajnou zradu Ježíše ovšem přiřkla desetiletí od této údajné události právě naše církev? Jinak řečeno: neznámí autoři novozákonních evangelií vytvořili sice poutavý, ale fiktivní příběh o údajné zradě Ježíše, na jehož základě mohly horlivé křesťanské antisemitské autority Ježíšův židovský národ těmi nejhoršími způsoby beztrestně diskreditovat, ponižovat a hanobit.
Několik dní po příjezdu do Jeruzaléma byl podle pozdějších křesťanských zpráv Ježíš se svojí rodinou a početným doprovodem galilejských přátel přítomnými davy židovských poutníků na každém kroku radostně vítaný a nadšeně zdravený. Když údajně odešel do Chrámu kázat a učit k této příležitosti pečlivě vybrané části Tóry, doprovázely ho prý, a napjatě poslouchaly údajně zástupy nadšených Židů. Když při jiné příležitosti přibližně den předtím měl údajně ale naprosto nepravděpodobně začít oficiálním židovským směnárníkům převracet stoly plné mincí připravených jako dar do chrámových pokladen, nebo prodavačům drobných zvířat určených k obětním účelům, nikdo z přihlížejících židovských davů, včetně obávané chrámové ochranky podle našich křesťanských evangelií prý proti němu nezasáhl. V líčení evangelistů (kteří jak víme, nikdy svědky žádné události, kterou popisují, ale nebyli) přichází poslední noc a den Ježíšova života a ve vyprávění nastává zásadní zvrat. Po údajné Ježíšově společné večeři s učedníky a jeho následném zatčení v Getsemanské zahradě následuje v evangeliích podle našeho přesvědčení zjevně tendenční a výrazně protižidovsky zcela smyšlený, fiktivní popis zjevně nikdy neuskutečněné a smysl postrádající údajné Jidášovy zrady, která jak už jsme řekli, nemá naprosto žádný faktický důvod, podklad nebo smysl, ani jakékoli jiné opodstatnění. Jak jsme už mnohokrát zmínili, Ježíše nemusel nikdo zrazovat a také to nikdo neudělal. Po Jeruzalémě se se svými blízkými pohyboval naprosto veřejně a svobodně jako každý jiný zbožný poutník, a nikdo z nich se netajil s tím, kde v modlitbách přečkají noc. K jeho případnému zatčení by stačil jediný římský voják, nebo příslušník židovské chrámové stráže. Smyšlené dramatické líčení o zradě bylo sepsané s jediným úmyslem; extrémně a všemi způsoby znectít, poškodit pověst Ježíšova Bohem vyvoleného národa natolik, aby se dal církví prezentovat jako národ bezcharakterních zrádců a bohovrahů, které je nutno trestat, nejlépe úplně sprovodit ze světa.
Smyšlený příběh Žida Jidáše, a jeho údajná zrada svého rabiho Ježíše je zlovolnou, odpudivou nepřátelskou literární fikcí s cílem pokročilé dehonestace Bohem vyvoleného národa, který Ježíše zrodil. Je naprosto nemyslitelné (!), že by zakladatel církve křesťanů Pavel o „kauze Jidáš“ v žádném ze svých sedmi dopisů k pohanům nenapsal ani slovo, pokud by už za jeho života tento literární paskvil existoval. Tehdy ještě žádné téma Jidášovy zrady neexistovalo, ale postupně se v myslích křesťanských autorit vytvářelo a usazovalo úměrně s jejich rostoucím antijudaismem tak, aby už první neznámý autor „Evangelia podle Marka“ o této smyšlence mohl čtenáře zaujatě informovat. Porovnejme si jeho nejstarší práci s nejnovější prací dalšího neznámého evangelijního autora „Evangelia podle Jana“, mezi kterými je přibližně 40 a více roků, co a jakým způsobem o fiktivní Jidášově zradě uvádějí. Zatímco prvnímu autorovi na vylíčení tohoto sci-fi příběhu stačily čtyři verše, poslední už k vylíčení naprosto stejné fikce potřeboval veršů deset. Do evangelií byl zařazen s jasným úmyslem odvést pozornost křesťanů od Ježíšova skutečného vraha, římského pohana Piláta, a pokusit se záludně převést jeho odpovědnost za odsouzení a smrt ukřižováním na židovský národ. V té době už Pavel, a jeho pomocníci misijní činnost mezi židovským národem přestali konat z důvodu jejího naprostého fiaska. Církev si s ohledem na její budoucnost spočítala, že pokud z ukřižování židovského člověka, kterého její zakladatel určil jako božího syna, vyviní pohanský Řím, a vinu bude systematicky přenášet na jeho národ, pohané se za to jednou odmění. A tak se také ve čtvrtém, respektive v pátém století stalo.
Název naší církve vzniklá dvojslovím Římsko – katolická (všimněme si slova Římsko na prvním, vždy důležitějším, přednostním místě…) je toho tím nejzářivějším důkazem. Velmi početné pohanské prvky dodnes tvoří základ našeho náboženství, které se navzdory tomu navenek prezentuje jako monoteistické. Úmysly, které vedly tehdejší církevní autority k vytvoření tohoto naprosto nereálného, smyšleného příběhu, byly zrozeny a vedeny naší křesťanskou protižidovskou nenávistí.
Před časem jsme se o tomto falešném příběhu několikrát zmiňovali, například i zde:
https://svatyaugustin.estranky.cz/clanky/nas-krestansky-antisemitismus/k-nasi-nenavisti-jezisova-naroda-xxvi..html
Z jakých dalších důvodů byl zbožný Žid Ježíš v Jeruzalémě postaven před římského prefekta Piláta, a nakonec jím odsouzen ke smrti ukřižováním? A především, jakou roli v této tragédii hrál Ježíšův vlastní národ? Z našeho křesťanského prostředí existují tvrzení, že to bylo mimo jiné i proto, že Stvořitele světa a vesmíru v modlitbách i na veřejnosti oslovoval: „Otče“, a hovořil o Něm ve stejném smyslu. K tomu rovnou podotýkáme, že z tohoto důvodu nebyl souzen v žádném případě, protože do věcí víry židovského národa vládnoucí římští pohané v žádném případě nezasahovali. Ježíš, stejně jako ostatní zbožní židovští věřící sebeoznačení jako „Boží syn, synové Boha“ a podobně, do důsledku vzato vždy vnímali a stále vnímají v podstatě doslovně. Bůh totiž mnohokrát o izraelském národu jako jediným v celých dějinách světa hovoří jako o svém lidu, o svém synovi, takže je logické a zcela zákonité, že židovský národ měl, má a bude mít až do konce světa jeho Tvůrce za svého Otce. Tak Ho také oslovují, tak se k Němu jako Jeho děti modlí, prosí Ho, vzývají, vzdávají úctu a především Mu za vše děkují. Také i za to, že je jejich jediným Bohem.
Pro nás křesťany bude jistě zajímavostí skutečnost, že mnozí zbožní věřící židovského národa děkují svému Bohu také i za to, že Mu mohou děkovat. To je pro nás (kteří - ruku na srdce - praktikujeme především klasickou zištnou formu naší víry typu něco za něco, tedy splň naše sny, přání, naše prosby, a pak Ti za to v případě splnění poděkujeme), něco naprosto nepochopitelného
„Slyš, můj lide, svědčím proti tobě, kéž bys mě poslechl, Izraeli. Nesmíš mít cizího boha, nebudeš se klanět cizáckému bohu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě přivedl z egyptské země. Otevři svá ústa, naplním je. Neuposlechl mě lid můj, Izrael mi povolný být nechtěl. Nechal jsem je tedy být s tím zarputilým srdcem, ať si jdou za svými plány. Kdyby mě však můj lid uposlechl, kdyby Izrael mými cestami chodil!“ ( Ž 81, 9-14)
„Pak řekneš faraonovi: Toto praví Hospodin: Izrael je můj prvorozený syn. Vzkázal jsem ti: Propusť mého syna, aby mi sloužil.“ (2. Moj 4, 22-23)
„Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám byl Bohem. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (4. Moj 15, 41)
„A tehdy poznáte, že já jsem v Izraeli, že váš Bůh jsem já, Věčný, a žádný jiný není. Můj lid už navěky nedojde potupy! Věčnou láskou jsi si zamiloval dům Izraele, Svůj lid. Tóře a přikázáním, zákonům a soudům jsi nás naučil. Proto, Hospodine, Bože náš, když uléháme a když vstáváme, rozmlouváme o Tvých zákonech a budeme se radovat ze slov Tvé Tóry a z Tvých příkazů na věky věků. Neboť Ty jsou naším životem a délkou našich dní a o nich budeme rozjímat dnem i nocí.“ (Sid)
„Takto odplácíte Hospodinu, lide zbloudilý a nemoudrý? Cožpak není on tvůj Otec? Vždyť mu patříš. On tě učinil a zpevnil.“ (5.Moj, 32, 6)
„I na samařských prorocích jsem viděl bláznovství: Prorokovali skrze Baala a sváděli můj lid, Izrael.“ (Jr 23, 13)
„Prohlásil jsi při Hospodinu, že ti bude Bohem a ty že budeš chodit po jeho cestách a dbát na jeho nařízení, přikázání a právní ustanovení a že ho budeš poslouchat. A Hospodin prohlásil dnes tobě, že budeš jeho lidem, zvláštním vlastnictvím, jak k tobě mluvil. Budeš dbát na všechna jeho přikázání a on tě vyvýší nade všechny pronárody, které učinil. Budeš mu chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha, jak mluvil. (5. Moj 26, 17-19)
„Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde Zákon a mé právo svitne všem lidem.“ (Iz 51, 4)
„Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh?“ (Mal 2, 10)
Pro židovský národ a jeho zbožné věřící je Stvořitel světa a vesmíru tím, kdo s prvním izraelským praotcem Abrahamem uzavřel smlouvu, ve kterém mu za jeho víru v tohoto jediného existujícího Boha Stvořitele slíbil nesmírně široké potomstvo a místo pro jeho život na Zemi. To byla zcela prvně evidovaná smlouva Boha s člověkem, díky které mohl Abraham, a následně jeho potomci zcela oprávněně považovat nejvyššího Boha za svého věčného Otce. A zde, a od této doby, začíná veškerá nesmírně intimní, důvěrná židovská identita s Bohem, a jejich věčná příslušnost k Bohu, Otci svého národa. Exkluzívní smlouva s Abrahamem jako jediného Boha Stvořitele světa se svým tvorem jednoznačně nemá v dějinách světa obdoby, a tvoří základ celého židovského monoteistického učení. Po záchraně židovského národa z Egypta tuto smlouvu dále v přesných Božích intencích rozvinul Mojžíš v Zákoně, který mu tento jejich Stvořitel a Zachránce vnuknul.
pokračování
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
