Sv. Augustin a židovské náboženství IX.část
Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu IX.
pokračování
Skutečnost, že své dílo začal psát rok před svojí smrtí jednoznačně dokazuje, že ani v závěrečném období svého života ve své podstatě nezměnil svůj (nebo přesněji od církve převzatý) převážně negativní názor na národ, díky kterému vznikla naše víra a naše křesťanství. V úvodu této části přednášky její autor píše: „V díle Tractatus adversus Iudaeos Augustin přebírá jen zčásti témata vlastní protižidovským tradičním polemikám svého času, interpretuje je hlavně skrze pastorační klíč,odvolávajíc se přitom ne tak na židy, jako spíše na křesťany, aby jim ozřejmil některé problematiky spojené se vztahem mezi křesťanstvím a židovstvím.“ Zastavme se na chvíli u několika uvedených vyjádření, a hned si položme otázku, která nás musí napadnout vzápětí po přečtení první věty: Proč vůbec už v pátém století z naší křesťanské strany dlouhodobě existovalo cosi, co autor přednášky nazývá už tradičními protižidovskými polemikami? A proč se vůbec musely tyto za Augustina ještě jen „tradiční protižidovské polemiky“ z naší křesťanské strany již brzy změnit na takřka „tradiční protižidovské nálady“ a následně až na „tradiční protižidovský“ systematický duchovní i fyzický útlak národa, bez jehož dvou velkých osobností té doby, tedy Ježíše a Pavla, by naše víra neexistovala? A to s veškerými důsledky například na pozdější vybudování celého tzv. vyspělého západního světa?
Jak by vypadala a co by po sobě zanechala kupříkladu Římská říše, kdyby se její pohanský, velmi kontroverzní císař Konstatntin později zvaný Veliký, roku 313 na základě doporučení dvou vlivných křesťanských dvořanů nerozhodl všeobecně a všemi způsoby začít podporovat křesťanství výměnou za modlitby u mocného Boha za jeho další válečné úspěchy, a tím naší církvi zaručit naprosto jedinečný všeobecný rozmach se všemi pozdějšími politickými i ekonomickými důsledky? Jak by se asi rozvíjel první monoteistický národ světa, kdyby jej právě Konstatninovi pohanští předchůdci takřka nevymazali z existence, a kdyby jejich velkého syna Ježíše nepopravili? Proč vůbec jsme i díky našemu velkému Otci církvi zaujali k Bohem vyvolenému národu (tuto vyvolenost, jak jsme už mnohokrát podotkli, si ani v nejmenším nedovolil nezpochybňovat ani náš Augustin) nesmířlivý postoj, přestože jsme z principů judaismu do našeho náboženství převzali jeho jednoznačně převažující většinu?
Proč jsme i spolu s Augustinem a dalšími velikány církve považovali až do zcela nedávné doby za zcela správné a prospěšné (komu?) zaujímat zmíněný trvale negativní a nekompromisní postoj „contra“ k národu, jehož učení vzniklo o přibližně třináct a více století dříve, než přišel velký syn židovského národa Jošua na svět a než další velký syn tohoto národa Saul napsal svých sedm prokazatelně pravých dopisů prvním maloasijským náboženským skupinám bývalých pohanů, které tam z vlastní iniciativy založil? (Zbylých šest až sedm listů - míněno i původně Pavlovi připisovanému listu Židům - uznává i sama naše církev jako pozdější falzifikáty jiných neznámých autorů.) Těch dopisů, které spolu s „Janovskou“, od reálného světa odpoutanou nebeskou teologií tvoří základní kameny našeho odlišného způsobu víry v onoho „původního židovského“ Boha jejich vzájemně ratifikované Smlouvy, a které se staly i hlavním zdrojem a inspirací pro Augustinovo teologické myšlení a celé jeho dílo. Pokud chce právě nyní někdo vznést námitku, že Bůh přeci není ani židovský, ani žádný jiný, že je prostě Bůh všech, pak dokonale vystihl hlavní smysl těchto našich zamyšlení: Proč i tak zcela výjimečná osobnost patristiky, jakou byl Augustin Aurelius, považoval za správné a dokonce tímto Bohem chtěné a požehnané, aby o půldruhého tisíciletí mladší křesťanský bratr ve víře v toho samého Boha přesvědčoval staršího všemi existujícími prostředky o tom, že Smlouva, kterou s tímto Bohem na Sinaji kdysi dávno uzavřel, je díky tomu, že se nyní zrodil on, už neplatná. A z toho že pro staršího bratra vyplývají jen dvě možnosti; buď že jedna z ratifikujících stran na Sinaji tehdy o obsahu vzájemné Smlouvy nemluvil pravdu, nebo tento bratr správně nepochopil Boží důrazná slova o tom, že je Bůh jediný a není nikdo kromě něho. Mladší bratr má pro obsah a platnost Smlouvy staršího bratra jiné vysvětlení a pokud chce prvorozený bratr docílit své spásy, musí jeho vlastní výklad bezpodmínečně přijmout.
Augustinovu nejednoduchou, a v mládí i velmi nevyrovnanou osobnost nejlépe samo charakterizující jeho oblíbené slovo contra se za jeho doby (ani předtím) neprojevilo tak, že by židé contra svým křesťanským odpůrcům agresivně hájili své učení všemi dostupnými prostředky, ale právě naopak. A přesto zní jeho rétorika proti náboženskému judaismu Ježíšova národa jasně. Ti, kteří s Bohem uzavřeli jedinečnou a neopakovatelnou Smlouvu o způsobu života na zemi podle Jeho příkazů a přání, se měli podle nás křesťanů, ještě nedávných pohanů této Smlouvy zříci, jelikož prý podle apoštolova tvrzení ztratila platnost, přestože Smlouva židů s Bohem nebyla nikdy a ničím časově omezená. Národ, který dal světu Ježíše, a který se třináct a více staletí snažil podle těchto přikázání žít, tvrzení našich křesťanských předchůdců o ukončení platnosti jejich Smlouvy ovšem v žádném případě nemohl přijmout. Věrnost Smlouvě totiž židé na Sinaji hromadně slíbili přímo jejímu Nejvyššímu autorovi a proto zásadně odmítali přijmout pro ně naprosto nepřijatelný křesťanský výklad jejího obsahu a významu, který se v mnoha zásadních bodech lišil od jejich dosavadního chápání a praktikování tohoto dokumentu. Augustin nepochybně věděl, že židé za každých okolností zůstanou věrni své Smlouvě s Bohem, protože porušením jejích principů by na sebe seslali Boží hněv a pomstu na svém národě. Po přijetí křesťanství se však přesto velmi ochotně a aktivně zapojil do bohužel již tradičních contra židovských polemik a nálad, které mají kořeny v nepřijetí jejich soukmenovce za Mesiáše, který však podle jejich učení měl a má přijít až na konci světa.
Pokud chtěl velmi ctižádostivý, ale z křesťanského hlediska zpočátku téměř nevzdělaný Augustin vědomostně uspět mezi svými spolubratry v komunitě a později mezi kolegy duchovními, musel díky svému značně pozdějšímu přijetí křesťanství - a předchozímu faktickému nezájmu o něj - nastudovat a osvojit si obrovské množství nových poznatků. Připomeňme, že Augustin během svého pobytu v Miláně ještě jako hledající velmi usiloval o to, aby se blížeji seznámil s politicky velmi mocným člověkem, který měl nesmírný vliv nejen na milánské křesťany, ale i na císaře, respektive jeho matku. Jeho obliba, moc a respekt, který budil, tehdy ještě silně ctižádostivého kariéristu Augustina fascinovaly a tak neustále vyhledával příhodné chvíle, jak se s tímto člověkem setkat. Jmenoval se biskup Ambrož. Ten ovšem o bližší setkání s Augustinem nejevil žádný velký zájem, což sebevědomého Afričana uráželo a zároveň velmi rmoutilo. Biskup Ambrož však měl pro svůj postoj minimálně dva důvody; první byl, že o Augustinovi zaslechl, že je a nebo ještě zcela nedávno byl zapálený příslušník bludné manichejské sekty. A druhý byl ten, že by si s ním takřka neměl o čem vyprávět, protože o křesťanství a teologii tehdy Augustin ještě neměl téměř žádné vědomosti. Augustin byl z jeho silně rezervovaného postoje nesmírně zklamaný a přestože Ambrož nakonec Augustina pokřtil, na jejich vztahu to nic nezměnilo. Zklamaný Augustin se především z této příčiny rozhodl k návratu domů do Afriky, přestože se sám tímto způsobem z pochopitelných důvodů raději nikdy nevyjádřil.
Je celkem pochopitelné, že se jako nadějný filozof – konvertita primárně zabýval především tématy a autory, se kterými se v mládí v Kartágu již kdysi setkal, tedy především řeckou filozofií a jejím vztahem k Bohu. Ostatní přišlo později, ale pravděpodobně z časových důvodů stále odkládal potřebné velmi důkladné studium dějin judaismu a prvopočátku křesťanství se všemi dalšími souvislostmi. To mu však nebránilo, aby se k Ježíšovu národu vyjadřoval v podstatě přesně v intencích své milované církve, to znamená, že většinou pouze dál předával její spíše negativní názory a tendence vyhrocené netolerantnosti (mající své kořeny u svatého Pavla, resp. u různých horlivých napodobitelů jeho děl. Nutno však přiznat, že i zde, a to především v pozdějším věku v několika málo případech vložil do stávajícího učení své církve určité vlastní originální myšlenky a jejich překvapivé kombinace. Uveďme například právě jeho zde už několikrát zmiňované dílo Proti židům.
Ovšem ať už to byl u něho nedostatek času, dokonalé a bezvýhradné převzetí učení církve a schopnost rychlého přizpůsobení se jejím postojům, jeho celoživotní pragmatizmus, nebo další důvody, Augustin na téma nepřijetí Krista nikdy nenapsal takové dílo, které by do této problematiky přinesly určité originální myšlenky a nové kombinace, vedoucí církev až k případné revizi některých svých - v pátém století už zřetelně negativních - postojů. Názory, které by čistě teoreticky i zbožní židovští učenci považovali za tak pozoruhodné, že by o nich byli ochotni s druhou stranou diskutovat. Ovšem v nekonfrontačním a nesoutěživém způsobu dialogu na principu vzájemné úcty a respektu svobody vyznání bez toho, aby se museli bát o své bezpečí a životy, jak nám ukazují některé příklady takových disputací z historie.
Z vlastního vnímání Ježíšova pozemského poslání a jeho významu pro věčný život nesmírně nadšený benjamín Boží rodiny tedy žádá nejprve po dobrém a později už po zlém svého nejstaršího sourozence, aby také i on přijal za svůj prvotní výklad apoštola Pavla, že Smlouva, kterou kdysi dávno uzavřel s Bohem, ztratila Kristovým příchodem na svět svoji platnost. A to navzdory tomu, že sama ústřední postava celého pozdějšího konfliktu Ježíš o svém poslání na zemi hovořil zcela opačně, tedy „Nepřišel jsem Zákon zrušit, nýbrž naplnit.“ Ještě zásadnější bylo rozdílné chápání Ježíšovy osobnosti, jelikož Bůh při ratifikaci sinajské smlouvy jasně a důrazně uvedl, že je jen jeden jediný, a že není jiného boha. Jako varování před případným jiným výkladem jeho slov Bůh dodává, že je Bohem žárlivým. To znamená, že by „žárlil“ na jakéhokoli jiného „boha“, který by se případně zrodil v mysli smluvního partnera a tyto lidi by za takovou modloslužbu stihl těžký trest. Pokud Ježíšův národ chtěl v Boží bázni Jeho zákony důsledně dodržovat, nemohli se jeho slovy neřídit a riskovat Boží hněv. To byl další důvod, proč židé nemohli, a ještě jasněji řečeno nesměli příslušníka svého národa Ježíše za svého Mesiáše a dokonce za Syna svého jediného Boha Smlouvy uznat. Bez ohledu na naše pozdější křesťanské chápání jejich mimořádné osobnosti Ježíše a víru v jeho Božství bylo a je nutné takový postoj židovského, Bohem vyvoleného národa chápat, přestože s jejich vnímáním původu a poslání Ježíše na zemi od počátku nesouhlasíme. Z pohledu Izraele to je naše vnímání, naše víra a naše věc, ale z jejich hlediska není možné, aby mladší člen Boží rodiny staršího žádal, nebo vyvíjel jakýkoli tlak na přijetí jeho výkladu. Pro smluvního partnera Hospodina Stvořitele světa není myslitelné vzepřít se uzavřeným ujednáním a Jeho příkazům. Ať už se my křesťané díváme na takové neměnné stanovisko jakýmkoli zorným úhlem, bylo v době našeho Otce církve a je stále stejně nutné ho vnímat jako jejich trvalé, tedy nezměnitelné.
Uvedená a mnohá další fakta z počátků křesťanství nepochybně Augustin velmi dobře věděl, přesto však plně zastával a vášnivě hájil pojetí mladšího bratra Boží rodiny, tedy církve založené na teologii, kterou na cestě do Damašku zjevil zmrtvýchvstalý Ježíš apoštolovi Pavlovi. Náš Otec a Učitel církve ovšem bohužel neuměl hebrejsky, případně aramejsky; to znamená, že stará díla významných židovských učenců by v případě vlastního zaujetí tématem nemohl číst v originálech, a zároveň ani nemohl vést se židovskými mudrci zmíněné případné teologické disputace. Ty měl ve velké v oblibě, jak víme z jeho veřejných rozprav například s předními donatisty, manichejci a pelagiány, na které se dokázal vždy perfektně připravit. Pro možnou polemiku byla především nutnost dokonale nastudovat originální hebrejské texty, což znamenalo bravurní znalost jazyka a tomu odpovídající časové možnosti, které však Augustin bohužel neměl. Pravděpodobně z podobných důvodů se nenaučil ani řečtinu, která tehdy byla předpokladem pro získání potřebných odborných znalostí na filozofickém poli.
Ze zmíněných i dalších důvodů nemohl Otec církve proti trvale se vzdělávajícím hebrejům nalézt, osvojit si a přesvědčivě použít natolik závažné a hlavně nové, originální argumentace v takovém rozsahu, aby v druhé straně snad mohl případně vyvolat určité pochybnosti ve svém dosud nezlomném náboženském přesvědčení. Proto se tedy tak jako třeba v případě jmenovaného díla Tractatus adversus Iudaeos odvolává především na křesťany, aby jim vysvětlil problematiku vztahů křesťanství a židovství. Tam už byl náš vynikající rétor „doma“ a navíc mu z naší křesťanské strany pochopitelně nehrozilo nebezpečí polemiky, nebo nesouhlasu s jeho výklady, neboť jak víme, učení tzv. Starého zákona pro nás není - i přes jeho nenahraditelnost - nosným tématem naší víry. Toto dílo však v podstatě nepřináší závažnější a případně novou originální argumentaci, a spíše nepřesahuje prostor, který k tomuto tématu již před svatým Augustinem vymezilo oficiální církevní učení. V zásadě to znamená, že i přes mnoho vlastních zajímavých myšlenkových kombinací se autor tohoto traktátu opírá především o některé citace z dopisů apoštola Pavla, nebo některých jemu jen připisovaných, a poměrně zdařile jimi dokládá své vlastní interpretace. Pro křesťanskou pedagogiku zjevně přínosné, v poměru k učení hebrejského Tanachu a jeho vnímání a zachovávání židovskými věřícími však bezvýznamné.
Zmínili jsme již prokázaná falza přibližně poloviny Pavlových listů, a mezi ně patří i list Koloským. Nebudeme se nyní zabývat nestoudností a nemorálností neznámého autora tohoto listu, který se svůj padělek odvážil začít pozdravem stejně jako své listy uváděl skutečný apoštol, tedy: „Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus Božímu lidu v Kolosách, věrným bratřím v Kristu...“ a mystifikovat tak celé generace křesťanů, Augustina nevyjímaje. Tato donedávna úspěšná snaha vtisknout svoje vlastní myšlenky do úst zakladatele křesťanství svatého apoštola Pavla ovšem v mnohém ovlivnila i svatého Augustina a mimo jiné i jeho názory na judaismus a křesťanství. V přednášce na téma svatý Augustin a judaizmus, nad kterou se zamýšlíme, se její autor zmiňuje, že právě na (podvrženém, pozn.autora) listu Koloským, konkrétně na Kol 2, 17 položila své základy jedna z nejvýznamnějších křesťanských škol, a to alexandrijská. Pro nás má tato skutečnost velký význam hlavně z toho důvodu, že svatý Augustin zase na tomto verši stavěl svoji hermeneutiku problematiky nepřijetí Ježíše jeho vlastním národem jako jejich Mesiáše a Božího Syna. Jinak řečeno; konkrétní verš, který zní „ To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus“, o kterém byl náš Augustin přesvědčený, že jeho autorem je tak zásadní osobnost vzniku křesťanství, jako je svatý apoštol Pavel, měl právě u našeho učitele při posuzování židovsko-křesťanské problematiky velmi podstatný význam. Autor přednášky uvádí další zajímavost v tom smyslu, že Augustin, vycházející z křesťanské tradice alexandrijské školy, která ovšem na základě falzifikátu položila svoje základy, spatřuje všechna přikázání Tóry především díky tomuto verši v tzv. listě Kol 2, 17 za předobraz věcí příštích. Tedy jistý neznámý autor tzv. listu Koloským ho možná až několik desetiletí po smrti skutečného apoštola svatého Pavla napsal s jasným cílem, podpořit ideu, že všechna Boží přikázání obsažené v hebrejské Bohem dané Tóře, kterou později náš Augustin vnímá jako stín (sic !), mají za cíl upozornit a připravit na budoucí příchod Krista, kterého označuje naopak jako novozákonní světlo. Pojmy světlo (jako Mesiáš Kristus) a stín (jako Tóra, sbírka Božích zákonů, doplňků a výkladů , které Otec církve používá jako nástroj své argumentace kritizující jejich nepochopení a zatvrzelost nepřijetí, a kterými je protkané celé jeho dílo Proti židům, bohužel tedy vznikly na základě falešného listu zveřejněného pod jménem apoštola Pavla, který byl Augustinovi celoživotním generálním teologickým zdrojem. Svatý Augustin by nikdy neuvěřil, že největší inspiraci ke své práci čerpá z poloviny od pouhých imitátorů slavného apoštola, a tato skutečnost znamená, že jeho myšlení a učení je v mnoha případech bohužel prodchnuté tendenčními texty sice v Pavlově stylu, ale rozhodně ne jeho vlastními. Ať už šlo o práce vytvořené z vlastní vůle a nadšení různými náboženskými entuziasty, nebo práce na objednávku, pro církevní učení měly svým významem obrovskou hodnotu. Proto byly církví i tyto listy uznané jako skutečné Pavlovy dopisy a později i kanonizované, tedy ustanovené jako posvátný a Bohem inspirovaný text, neboli Boží slovo.
Předchozími poznámkami jsme jen chtěli poukázat na fakt, že mnohé překvapivé Augustinovy myšlenky a některé zcela ojedinělé teologické konstrukce nemají svůj původ v inspiraci u velkého apoštola Pavla, nýbrž u neznámých falzifikátorů. Podobné je to bohužel i u jeho prací zabývajících se judaismem ve vztahu k Ježíšovi a církevnímu učení, kde často nevědomky citoval nepůvodní, vsunuté myšlenky a tvrzení. A tak jako ve jmenovaném případě listu Koloským, tak i v mnoha dalších případech v dobré víře v původní zdroj staví své konstrukce na zjevných pozdějších interpolacích, nebo dokonce na evidentně falešných listech a jiných zdrojích neznámých autorů. Podle jejich vyjadřovacího způsobu a argumentačního důrazu můžeme celkem snadno odhadnout jejich motivaci...Jejich hlavní společný důvod bylo paradoxně především ještě zřetelnější a ráznější oddělení Ježíšova židovství od Ježíšova křesťanství, lépe řečeno od křesťanství vybudovaném na osobě důsledně praktikujícího žida Ježíše.
Jak už jsme si řekli, Augustin vůči Kristovu národu nezastával vždy jen jedno zcela zásadní a neměnné stanovisko, lze však říci, že kvůli (židovskému) nepřijetí jejich Ježíše za (židům) slíbeného Mesiáše bylo v principu negativní, stejné jako byl postoj naší církve. Jelikož přijal křesťanství značně později, tedy až ve stejném věku, kdy Ježíš zemřel, okamžitě se v tradičním euforickém nadšení téměř každého konvertity pustil do velmi intenzívního studia nesmírně širokého spektra všech kategorií církevního učení. Jak úspěšný byl, dokazuje jednoznačně jeho bibliografie obsahující 113 knih, dále více než 200 dopisů a přes 500 kázání. Řekli jsme si, že přibližně jedna třetina Augustinových knih z tohoto počtu byla polemických, tedy těch, které přímo oplývaly slovem contra a že část těchto knih často měla pokud ne přímo antisemitský náboj, tak mnohokrát zřetelně nábožensky antijudaistický. Tato skutečnost nás může překvapit mimo jiné už jen proto, že celý příběh první monosteistické víry na světě se odehrává výhradně v židovském národě v židovské zemi, ale samozřejmě že i sám Ježíš, jeho rodina, učedníci, a příznivci, ale i Pavel, jako faktický zakladatel našeho křesťanství, byli do jednoho židé. Přestane nás však udivovat v tom okamžiku, jakmile si uvědomíme, že tento Augustinův postoj byl bohužel přesným odrazem postoje církve, jak už jsme mnohokrát uvedli. Nazvěme tedy jeho vztah k židovskému národu spíše jako od církve převzatý náboženský antijudaismus z důvodu židovského zavržení Ježíše jako Mesiáše židovského národa.
V našem křesťanském vnímání věřícího židovského národa často ještě i dnes převažuje především nábožensky protižidovský obraz, na kterém má za všech evangelistů největší „zásluhy“svatý Marek. K jeho osobě si jen řekněme, že sami křesťanští badatelé a teologové především minulého a současného století připouštějí (a také pro teologické fakulty vydávají skripta a učí), že tento evangelista Marek, není tím, za koho byl přibližně osmnáct století pokládaný, není tedy oním evangelijním „Janem, nazývaným Marek“ (Sk 12, 25). Tak jako ve zmíněném případu nepravých listů apoštola Pavla od neznámých autorů je i toto evangelium nyní pokládáno za nepravé a jeho autor je opět anonymní. Podle odborné křesťanské kritiky tradice byl nepochybným autorem „Markova evangelia“ neznámý židokřesťan, který zcela jistě nebyl ani apoštol, ani „Petrův učedník a tlumočník“. Své evangelium adresuje pohanokřesťanům a nejpravděpodobnější místo vzniku se jeví Řím a vzniklo přibližně kolem roku 70, rozhodně ne dříve. Dokonce i toto evangelium nepravého autora navíc ještě obsahuje pozdější interpolaci, to znamená, že navíc i závěr evangelia dříve připisovaný „Markovi“ (Mk 16,9 – 20) je další zjevná vsuvka neznámého autora do textu (jiného neznámého autora) tzv. Markova evangelia. Pro nás je však zcela nejdůležitějším aspektem - tak jako v nepravém Pavlově listu Kolosanům – teologie evangelia, tedy důvod, proč vůbec opět někdo neznámý toto evangelium napsal a pak ho kvůli dodání patřičné autority neváhal do posvátných textů podstrčit pod cizím jménem. Teologie tohoto evangelia má totiž přímou souvislost s naším dnešním hlavním tématem, tedy se svatým Augustinem a jeho postojem k židům, jak si za chvíli ukážeme.
Bez dlouhého úvodu rovnou zdůrazněme, že hlavním účelem sepsání protižidovsky laděného „Markova“ evangelia, jehož autorem však tradičně myšlený Marek ve skutečnosti nikdy nebyl, bylo zvěstování Ježíše Krista jako Mesiáše a Syna Božího. Proto také v evangeliu převažuje líčení především Ježíšových skutků, mající za úkol toto zvěstování podpořit.
Zrekapitulujme si nyní fakta, která nás vrátí zpět k učení o judaismu našeho Otce Augustina:
- Pavlovo nebo jemu připisované dopisy nedávným pohanům (včetně těch pro jeho a Ježíšův židovský národ v negativněji vedeném duchu), nyní již prvním tzv. christovcům, bezesporu tvoří základ našeho křesťanství a učení církve. Listy, které skutečně Pavel napsal, vznikly nejspíše mezi roky 51 až 58, ostatní imitace pravděpodobně až značně později. Tedy zcela první, velmi krátký list naznačující budoucí vzestupnou protižidovskou tendenci u apoštola Pavla a později církve, je jeho nejstarší novozákonní list Tesalonickým (avšak pouze první list, druhý je pozdější falzum). V něm se již zcela zřetelně objevuje první velmi důrazná snaha vylíčit Ježíšův národ v tom nejhorším světle, včetně použití nepravdivých tvrzení (1.Te 2, 14-16). Na obranu svatého Pavla uvádíme, že tato část jeho krátkého dopisu je dnešními špičkovými biblisty považována za pozdější interpolaci a evidentní manipulaci s Pavlovým textem s jasným úmyslem vylíčit národ Krista v nejhorším světle. Důvod je některými badateli udávaný jako zřetelný: cílené a důrazné oddělení Ježíšova židovství od „Ježíšova“ křesťanství a následná tendence židovství Ježíše vytěsnit.
- Nejmenovaný autor napsal kolem roku 70 evangelium (později připsané Markovi) mající podle vyjádření našich křesťanských odborníků za hlavní teologickou úlohu zmíněné zvěstování Ježíše Krista jako Mesiáše a Syna Božího.
- Na mnoha příkladech můžeme poukázat na znalost autora tohoto „Markova“ evangelia alespoň některých Pavlových textů a jeho teologie a z toho vyplývající nepochybný vliv učení faktického zakladatele křesťanství svatého apoštola Pavla na tohoto „Marka“. Svatý Pavel, ale ani onen „Marek“ osobně Ježíše nikdy neviděli, ani neslyšeli. Oba se však často vyjadřují v protižidovském duchu, evangelista dokonce ještě daleko tendenčněji a důrazněji.
- Všechna ostatní evangelia vznikla až později mezi roky 80 až
- Augustin po své konverzi jako hlavní zdroj svého teologického myšlení bezvýhradně převzal učení církve, fakticky založené na obsahu sedmi originálních dopisů nepochybného autora Pavla nově založeným křesťanským obcím. Jsou jeho nejcitovanějším zdrojem a nejzávažnějším důkazním materiálem i se svými negativními vyjádřeními proti Ježíšovu národu.
Pro úplnost jen poznamenejme, že obsah Pavlovo dopisů nepřímo (přes Marka) skutečně ovlivnil i evangelistu známého jako Matouš a inspiroval rovněž i dalšího evangelistu Lukáše. Pouze o Janově (nebyl to však ve skutečnosti do nedávna považovaný slavný apoštol, nýbrž židovský konvertita, presbyter z řeckého Efezu) výrazně duchovním a „mimozemském“ evangeliu z konce prvního století se dá říci, že do této kategorie autorů ovlivněných Pavlovými dopisy nepatří. Hlubší a jistě velmi zajímavý rozbor jednotlivých evangelií by nás nyní bohužel příliš odvedl od ústředního tématu našich zamyšlení, kterým je svatý Augustin a jeho vztah k Ježíšovu národu a jeho judaismu.
V přednášce ze které čerpáme, se v pokračování šesté části také hovoří o tom, že: „ podle Augustina židé už nechápou to, co čtou.“ To jsou další podivuhodná slova z jeho zmiňovaného traktátu Proti židům (Adversus judaeos tractatus), protože tímto prazvláštním způsobem chce nejspíše Učitel církve vyjádřit a podpořit pavlovsko-církevní, a tedy i své pevné přesvědčení o tom, že všechna starozákonní přikázání (správně bychom měli podle skutečnosti říci přikázání Tóry) jsou předobrazem budoucích věcí, jedním slovem myšleno křesťanství. Toto pro nás křesťany sice diskutabilní, přesto však za jistých okolností přijatelné tvrzení je pro židy, jako pro jediné skutečné vlastníky Tóry však zcela nepřijatelné. Židé neměli nikdy potřebu diskutovat s kýmkoli z jinověrců o obsahu, významu a výkladu jejich Smlouvy s Bohem v tom případě, jestliže se této jejich Smlouvě pokoušel dát ještě další, skryté významy. Nejenže neměli potřebu, ale především o své Smlouvě v takovém smyslu prostě diskutovat nesměli, protože o Božích slovech se smí diskutovat - pokud vůbec - jen v tom případě, pokud jim člověk chce ještě dokonaleji porozumět, ovšem vždy a pouze v rámci původní smluvní mojžíšovské víry. Boží slova jsou pro judaismus samým vrcholem vyjadřovací dokonalosti a nikdo z národu Izraele, kterému byla určena, jim nesmí dávat další, skrytý význam.
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.“
Co může jakýkoli člověk dodávat k těmto a dalším Božím slovům z úvodu jejich Zákona? Odtud pochází jejich postoj k naprosté neměnnosti významu každého slova Tóry, který mnozí křesťanští autoři včetně našeho Augustina zcela mylně posuzovali jako nevědomost, zatvrzelost, slepota, nenávist a podobně. Mimochodem, právě Augustin byl pravděpodobně vůbec první, kdo si tato Boží slova troufl používat ve zkomprimované, zkrácené a upravené formě, známé z našeho heslovitého křesťanského Desatera. Nemusíme zdůrazňovat původ a účel takové manipulace (což by si jediní původní majitelé originálního Desatera nikdy jakkoli nedovolili) a hned z prvního Božího přikázání židovskému národu zcela vypouští naprosto nezákladnější bod vzniku celého judaismu: Vyvedení židovského národa z egyptské země. A tak dále, jak zjistí každý z nás porovnáním původní originální Bohem diktovaného Desatera židům na Sinaji a naší křesťanské verze poprvé používané svatým Augustinem.
Vraťme se zpět k jeho slovům o tom, že židé už nechápou, co čtou. Porovnáme-li je s právě uvedenými realitami o chápání způsobu užívání Božích přikázání jejich židovskými adresáty a s Augustinovým užíváním téhož, ale velmi podstatně upraveného textu, musíme konstatovat, že ze svého hlediska původních smluvních Bohem určených majitelů Zákona židovští zbožní věřící naprosto přesně chápou slova v něm obsažená. A své znalosti se snaží ještě navíc každodenním, neuvěřitelně usilovným studiem už tři a půl tisíce let nejen soustavně prohlubovat, ale stejně tak je i zachovávat. Nikdo však netvrdí, že se jim to vždy a bezezbytku daří, a dokonce sami židovští učenci prohlašují, že všechny soustavné útisky jiné utrpení jejich národa (včetně toho z naší strany) jsou Boží odezvou právě na - přes všechnu snahu - stále ještě nedokonalé dodržování Jeho zákonů. Zamyslíme-li se nad uvedenými skutečnostmi v ještě širších souvislostech, a v porovnání s uvedeným Augustinovým vyjádřením, nezbývá nám než opakovat, že židé zcela přesně věděli a vědí, co generaci po generaci „čtou“. A ani za Mojžíše, ani v Ježíšově době, stejně jako za Augustina neměli nejmenší zájem cokoli na tomto postoji měnit. Revize postoje k tomu, „co čtou“ by totiž automaticky znamenala i revizi jejich postoje k samotnému autorovi textu. A tím i sebedestrukci Bohem vyvoleného národa.
Původně velmi zanícený židovský pronásledovatel křesťanů, které se podle vlastních slov „chystal vyhubit“ a pozdější horlivý apoštol Pavel, základní kámen našeho náboženství, po svém překvapivém bleskovém obrácení dokonce jako vůbec první o nedotknutelné Boží Tóře tvrdil, že Ježíšovým příchodem na svět tento Boží dokument ztratil platnost. To byl a je pro judaismus (ve smyslu náboženském) naprosto nemyslitelné a jeden z hlavních důvodů odmítání jakékoli diskuze s jinověrci o obsahu tohoto jejich unikátního, nejvýše posvátného dokumentu. Zajímavé v tomto případě je, že Augustin jako doslovně věrný duchovní žák apoštola Pavla v jednom bodě zmiňovaného spisu Adversus judaeos tractatus překvapivě se svatým Pavlem a jeho učením, že příchodem Ježíše na svět ztratila Tóra svoji platnost, nesouhlasí. V tomto případě se raději drží textu neznámého autora, jehož poselství známe pod jménem Matoušovo evangelium (vznik kolem roku 80). O autorovi víme bezpečně, že čerpal nejen z Marka, ale v podstatě přebírá a dál rozvíjí Pavlovu teologii a přesto si v tomto bodě dovolil nesouhlasit s Pavlem. A jeho nesouhlas s Pavlovým pojetím Tóry později překvapivě přebírá i Augustin. Autor tohoto textu pro nás zaznamenal dnes již zmíněná Ježíšova slova (Mt 5, 17), ale i následující verše:
„ Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v nebeském království vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým.“
Porovnejme uvedená Ježíšova slova o Tóře a o dvacet roků pozdější tvrzení apoštola Pavla (Gal 3, 24-25), který přestože osobně Ježíše nikdy nespatřil a neslyšel, stal se faktickým zakladatelem našeho křesťanství:
„ Zákon byl tedy naším (židovským) dozorcem (var. „vychovatelem“) až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra (Kristus), nemáme již nad sebou dozorce (tedy Tóru)“
Dají se vysvětlit apoštolova slova ještě jiným způsobem, než že chce nedávno pokřtěné adresáty svého dopisu pevně přesvědčit, že Tóra, tedy lidu Izraele na Sinaji Bohem darovaný Zákon byl jen dočasným zjevením, které nedávný příchod Ježíše na svět anuloval? Jinými slovy, že Pavel tak vyjádřil své přesvědčení v tom smyslu, že sám všemocný Hospodin, Stvořitel světa snad z pouhého rozmaru náhle zrušil všechna nejdůležitější a neměnná ustanovení své Smlouvy se židovským národem, a že tedy ani žádné Boží slovo, obsažené v této Smlouvě nemá trvalou platnost? Pokud by však ani všemohoucí Stvořitel světa nedodržoval své sliby a porušoval své vlastní smluvní podmínky a ujednání, jaký má smysl, aby za to samé trestat své tvory? Máme tvrzení apoštola Pavla z listu Galatským chápat tak, že přibližně čtrnáct století trvající snaha jeho vlastního národa o detailně přesné dodržování Božích zákonů byla pro Stvořitele pouhá epizoda, snad pro jeho rozptýlení? Na základě jakého skutečného podnětu po přibližně čtyřicetiletém vroucím praktikování Zákona tak náhle zcela obrátil svůj dosud typicky židovsky nesmírně důsledný postoj ke slovům samotného Boha?
Z mnoha Augustinových vyjádření je tedy zcela patrný nesouhlas s tímto apoštolovým postojem k Zákonu. Nejenže podle něho Boží Zákon není a nikdy nemůže být zrušený, ale nemůže být ničím a nikým ani nahrazený. Uvědomuje si, že pro naše tehdy ještě mladé a nedávno dotvořené náboženství má Zákon existenční důležitost a podle toho se také k němu chová. S nesmírným respektem k Božím slovům hledá a také nalézá pro nás křesťany velmi úchvatně podanou teorii nepostradatelnosti existence jednoho Zákona s druhým, tedy tzv. Starého s Novým a naopak. Na rozdíl od svého nejdůležitějšího duchovního pramene Pavla vnímá židovský Zákon ne jako jen dočasný a Kristovým příchodem ukončený určitý souhrn morálních zásad, ale podle našeho mínění právě naopak jako nesmírně důležitý prostor hmatatelné Boží přítomnosti na zemi, a důkaz Boží starostlivosti, ze kterého se jednou zrodí Zákon Nový. Říká, že Nový Zákon je přítomný v obraze Starého a Starý je zjevený v Novém. Augustin vidí a potvrzuje to (s čímž však židé bohužel nemohou souhlasit), co podle svého mínění nalezli křesťanští badatelé ve starých originálních textech Tóry v době, kdy se křesťanství přetvářelo z původní pouhé sekty tzv. kristovců na regulérní náboženství, a bylo zapotřebí tento vznik podložit i historicko-duchovně. Své - podle původních vlastníků Tóry však zcela mylné - důkazy pro zakódovaný předobraz budoucího Krista a dokonce i církve podle svého přesvědčení nalezli především v některých Prorocích a Žalmech a Augustin později jejich objevy skrytých předobrazů dokonale využívá ke svým dalším pozoruhodným teoriím a výkladům. V textu šesté části přednášky, nad kterou se zamýšlíme, o tom její autor píše, že podle Augustina: „Všechno co bylo předobrazené, je nyní proměněné. Sobota se stává předobrazem pokoje křesťanů v Kristovi a rituál s velikonočním beránkem je předobrazem Krista.“
Uvedli jsme, že židé jako původní a jediní držitelé unikátní Smlouvy s Bohem nesouhlasí s Augustinovým a tedy i naším výkladem o předobrazu budoucích věcí (míněn Ježíš, církev a podobně) v jejich Tóře. O vztahu svatého Augustina k judaismu můžeme diskutovat jen tedy, budeme-li mít v rámci svých omezených možností alespoň ty nezákladnější znalosti i o principech židovské teologie. Aniž bychom se chystali jakkoli je komentovat, uvedeme za chvíli z několika desítek nám známých židovských protiargumentů pro ilustraci alespoň několik takových, kterými vyvrací náš křesťanským výklad o předobrazu Krista v jejich svatých textech.
Předem je však nutné si uvědomit několik věcí. Nejprve důležitou skutečnost, kterou bychom neměli nikdy zapomenout, totiž že obřezaný příslušník židovského národa Ježíš nikdy neměl v úmyslu, a proto se ani nikdy nepokusil „zrušit“ platnost nejposvátnějšího textu, který jeho vlastní národ převzal na Sinaji. Proto své posluchače ubezpečuje slovy: „Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit“. V případě, že by se o určitou devalvaci obsahu, nebo přímo anulování Božího Zákona snad někdo chtěl z neznámého důvodu chtěl pokusit, utrpěl by se svojí snahou drtivé fiasko, končící pro něho podle platného zákonu buď smrtí ukamenováním, nebo při prokázané slaboduchosti tzv.vytětím ze židovského národa a vyhnanstvím na poušť. Případná snaha kohokoli o jakýkoli jiný výklad významu a platnosti Bohem daného Zákona byla jeho pravými vlastníky považována za projev posedlosti a duševní nemoci. Když se o to například léta po Kristově smrti mezi původními Ježíšovými učedníky a bratry, tvořícími tzv. Jeruzalémskou radu poprvé neúspěšně pokoušel žid Saul, pozdější horlivý křesťanský aktivista Pavel, vyvolal mezi nimi nesmírný odpor. S Pavlem se pak skutečně ve zlém rozešli, respektive ho učedníci od sebe vyhnali. Nejenže se pak sám sebe začal považovat za posledního Ježíšova apoštola (přestože ho jak víme nikdy nespatřil), který prý na Ježíšův posmrtný pokyn nahradil místo po zemřelém zrádci Jidášovi, ale dokonce se začal s velkou trpkostí a pocitem křivdy a nepochopení od skutečných Ježíšových učedníků připodobňovat (jak víme z jeho dopisů) k trpícímu Ježíši Kristu (!). Dokonce napsal, že on se pro Krista napracoval víc, než jeho praví učedníci, kteří ho od začátku jeho mise po celý rok provázeli. Ježíšova mise začala jako navázání na přerušené hnutí jeho usmrceného bratrance Jana na pokání od hříchů a změnu života židovského národa, který se zájemcům stvrzoval symbolickým omytím, známým jako křest.
Svatému Pavlovi věnujeme ve svých zamyšleních vždy více prostoru, jelikož na základě jeho vidění v damašské poušti a několika dopisů, které napsal svým přátelům, vzniklo naše křesťanství. A také proto, že se tyto dopisy staly nejen základními prvky celé pozdější obrovské církevní stavby, ale i z toho důvodu, že Otec církve svatý Augustin od Pavla celou jeho teologii převzal a dál jí na něm rozvíjel. Ostatně odkazy na domnělé výroky svatého Pavla tvoří vedle Jana a Žalmů vůbec nečastěji užívanou Augustinovu teologickou argumentaci.
Nyní však konečně k avizovanému Augustinovu oblíbenému výkladu o předobrazu Krista ve starozákonních svatých textech.
Existuje jedna zcela základní kapitola v Písmu, která byla nejčastěji a nejpřesvědčivěji citována jako „důkazní materiál“ pro předobraz Krista ve starých proroctvích. Jde především o Augustinova zvlášť v záležitosti předobrazu velmi oblíbeného proroka Izajáše 53:
„Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkroušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni“ (Iz 53, 3-5)
Může pro nás křesťany vůbec existovat nějaká pochybnost o tom, o čem a o kom hovoří dávné židovské proroctví? Svatý Augustin, o kterém především hovoříme, pochybnosti zjevně neměl a dokazuje to svými častými odkazy právě na tohoto proroka. (Někteří křesťanští nadšenci dříve dokonce pro domněle nepochybnou zřejmost textu nadneseně chápali židovského autora Izajáše jako tzv. „pátého evangelistu“ !) Kdo by pochyboval, že trpící Boží služebník, který byl proklán za naši nevěrnost, nemůže být v proroctví někdo jiný, než náš Ježíš? Je snad zapotřebí hledat ještě srozumitelněji řečené a zcela jasné předobrazy o Kristu? Nebyl snad Ježíš před smrtí opovržený, nebyl snad pokořený, nebyl zmučený a proklán? Nebo nehovoří Izajáš například v 7, 14 tak jasně, že snad jen zatvrzelý ignorant by dokázal hrát roli nechápavého? „Aj, panna počne, a porodí syna a dá mu jméno Immanuel“
Pro nás, kteří jsme byli vychováni a žijeme v křesťanství, je tato záležitost na první pohled zcela jednoznačná a jakékoli případné diskuze o ní považujeme za ztrátu času, který dokážeme využít lépe. Snad stejný názor měl i svatý Augustin, který si některé pasáže z proroka Izajáše nesmírně oblíbil právě kvůli domnělé jednoznačnosti, která vyplývá z jeho textů, tak vhodně použitelných pro své „předobrazné“ učení.
A jak se na uvedená a další proroctví - z našeho pohledu jasně hovořící o Ježíši Kristu – a naše výklady jejich textů dívají jejich původní a jediní právoplatní držitelé, tedy sami židé?
Říkají v podstatě naprosto totéž, co my křesťané. Říkají úplně stejně jako my, že: „tato záležitost je na první pohled jednoznačná a jakékoli případné diskuze o ní považují za ztrátu času, který dokáží využít lépe.“ Problém, a to zcela zásadní problém je ten, že Izajášův (a samozřejmě také Ježíšův, Pavlův, atd.) národ Mojžíšem v přibližně 13. stol. př.n.l. počínaje, přes zde citovaného Izajáše ze 7. stol.př.n.l., až po posledního praktikujícího příslušníka národa Izrael dnešních dní; ti všichni vždy chápali svojí Smlouvu, své Zákony a svá proroctví také naprosto jednoznačně. Z pohledu židovského věřícího ovšem tato jednoznačnost zcela vylučuje možnost jakékoli jiné pozdější interpretace významu kteréhokoli z textů v jejich Tanachu (hebr. Mikra, nám známého spíše pod názvem Hebrejská bible), než jen v rámci důsledného a vytrvalého celoživotního studia vedoucího k prohloubení a ještě většímu porozumění Božím slovům těmi, komu byla určena - tedy smluvním židovským národem.
Jinými slovy řečeno: Bůh Stvořitel při předávání Tóry židovskému národu uvádí jako zcela první, tedy nejdůležitější a výchozí bod, na kterém staví svůj vztah: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví." Jako druhé nejdůležitější přikázání, které dal národu Izrael, jak všichni víme, zní: "Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit..." Už jen z letmého pohledu na tato slova musí být každému patrná nekompromisnost a jednoznačnost Božího vyjadřování v rozkazovacím způsobu. Dovolil by si člověk, kterému sám Bůh osobně, a takřka hmatatelným způsobem předal tak jasně řečené příkazy, snad tyto a další podobné naprosto přesně a pokud možno až do nejmenšího detailu neplnit?
M.Č.
pokračování
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
