Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

 Svatý Augustin a jeho vnímání judaismu

pokračování
 

                               Dnešní zamyšlení nad jednou přednáškou o vztahu svatého Augustina k judaismu začneme přepisem citace části textu již dříve zmiňovaného díla Contra Faustum Manichaeum (Proti manichejci Faustovi) 12, 13 : „Je neobyčejné konstatovat, jak národy podřízené Římu přešli na níboženství svých dobyvatelů, zachovávali jejich zvyky a slavili jejich svatokrádežné obřady, ale židovský lid, pod pohanskými anebo křesťanskými králi neztratil nikdy znak svého zákona, pro který se odlišuje od opstatních národů a lidí. Každý vladař, který našel ve svém království lidi z tohoto rodu, našel je s tím znakem a nezabil je, neudělal nic, aby nebyli více židy. Oni byli oddělení od každého společenství s osotatními národy díky znaku – jistému a specifickému náboženskému zachovávání zákona...“ Konečně jsme se od Augustina dočkali určitého střízlivého pohledu na Ježíšův národ, dokonce s nefalšovaným podtextem, pro nás – vzhledem k jeho minulým prohlášením až překvapivě znamenajícím jistý stupeň uznání pevnosti víry židovského národa.

Přednáška pokračuje konstatováním, že je důležité povšimnout si skutečnosti, že se židé neasimilovali, ale raději se svým (nesmírně důsledným a příkladným) zachováváním zákona od ostatních lidí separovali. Dále čteme, že Augustin jako neustálý refrén opakuje, že nikdo nemůže ublížit židům, protože to nedokázali ani vládci, ani císaři. „Nikdo nemůže vyhubit židy, nikdo nemůže zrušit, aby žid byl židem. Obrácení židů silou tedy není v souladu s Božím plánem“ Dodáváme, že jediný, komu by teoretické vyhubení židů mohl jako jediný fakticky uskutečnit, je samozřejmě sám Bůh, který to však se svým vyvoleným národem neměl, přes všechnu jeho neposlušnost, nikdy v úmyslu. Někteří naši horlivci především ve středověku na to měli bohužel jiný názor a podle toho se také chovali.

A ještě doplňme, že ve skutečnosti ani nelze tak úplně jednoznačně říci, že se židé nikdy neasimilovali, protože z předkřesťanské historie židovského národa známe více událostí, kdy určité části židovské populace (především některé kmeny, nebo jejich části) byli hlavně následkem prohraných bitev a válek (např s Asyřany v 722 př.n.l, nebo s Babylóňany v roce 586 př.n.l), odvlečením od otroctví, a také vlivem dalších okolností asimilováni s majoritním obyvatelstvem té které vítězné země. Ovšem i tam, někdy ilegálně, někdy s omezujícím dozorem se dařilo uchovávat alespoň náboženský judaismus v základních formách ještě často po několik generací a docházelo tak mnohdy k pardoxním situacím, kdy právě v diasporách, na samé konečné asimilizační hraně, docházelo mezi tamními židy naopak k příkladnému uvědomění a upevnění jejich víry natolik, že se svojí zbožností a pevným stmelením stali zářným příkladem pro jinde svobodně žijící a vyznávající židy. Nevidíme důvod k tomu, abychom se mohli domnívat, že by snad něco z právě uvedeného náš Učitel církve nevěděl.

Co se týče věty, že se židé místo (často asi velmi lákavé a svůdné) možnosti asimilace raději svým zachováváním Zákona separovali, a dále Augustinova přesvědčení, že nikdo nemůže ublížit židům, nikdo nemůže vyhubit židy a nikdo nemůže zrušit, aby žid přestal být židem, poznamenejme, že toto příkladné zachovávání Božích zákonů od Ježíšova národa bylo často velmi nelibě a závistivě vnímáno mimo dalších také i od některých našich křesťanských předků, přestože právě původní židovské Desatero je (respektive mělo by být) základem chování i každého křesťana. Tady se Augustin se svým přesvědčením, že nikdo nemůže ublížit židům, prokazatelně zcela mýlil a v tomto příkladě neprokázal ani potřebné dějepisné vědomosti, ani žádné prorocké schopnosti. Židům se ubližovalo v podstatě vždy od samého vzniku jejich národa a kýmkoli, kdo měl nad nimi převahu. Augustinovi by v případě jeho znalostí tehdy poměrně nedávných událostí názorně ukázalo pravý opak jeho vlastní křesťanství na příkladech antijudaistických výpadů několika světců jeho milované církve, například hned v druhém století od sv.Justina Martyra, nebo o. Cypriána. Augustin sice o národu Krista Ježíše píše, že nikdo nemůže ublížit židům, ale jakoby přitom nevnímal odporné antisemitské výpady od svého současníka Jana, později dokonce zvaného Zlatoústý. Jen necelých třicet let před Augustinovým narozením prohlásil velmi krutý a chorobně podezřívavý římský křesťanský císař, který se však zároveň nikdy nevzdal titulu Pontifex maximus, tedy nejvyšší pohanský kněz (a který například neváhal postupně vyvraždit přes polovinu vlastní rodiny včetně své manželky, maky jeho tří synů) Constantinus I. na Prvním nikajském koncilu o Ježíšově národu mimo jiné že: „…zdá se hanebným, že bychom...měli dodržovat zvyky židů, kteří mají ruce bezbožně poskvrněné nesmírným hříchem a jsou tudíž zaslouženě postiženi slepotou duše.“ A ještě jedna malá ukázka rétoriky prvního křesťanského císaře ke Ježíšovu národu: „...Potom nám dovolte nemít nic společného s ohavnou židovskou lůzou, neboť jsme přijali jiné způsoby od našeho spasitele“. Ovšem tento pohansko-křesťanský císař nezůstal jen u protižidovské rétoriky, jak víme, ale slova začal měnit v úměrné činy.

Za Augustinova života tyto tendence ještě spíše postupně gradovaly, takže se může uvedená věta nikdo nemůže ublížit židům jevit buď jako záměrná ignorace skutečnosti, nebo vrcholný cynismus k národu, do kterého nechal Bůh Stvořitel zrodit Ježíše, a kterému se ubližovalo už dlouhá staletí před jeho narozením a hlavně nejméně devatenáct dalších století i poté, a to od především od nás křesťanů, kteří jsme právě tohoto mimořádného žida přijali jako Mesiáše, Božího Syna a základ naší víry. Z naší strany se systematicky ubližovalo židům de facto už od prvního století po Kristu, Augustinovu dobu nevyjímaje, takže nad větou z naší přednášky, mající reprodukovat jeho názor, že nikdo nemůže ublížit židům, nikdo nemůže vyhubit židy a nikdo nemůže zrušit, aby žid přestal být židem, visí velmi mnoho otazníků s možností rozličných odpovědí. A navíc, když jsme my křesťané nesmírně ubližovali tomu národu, kterého si určil za svůj vlastní vyvolený národ sám Bůh Otec, kterého - na rozdíl od samotných židů - chápeme jako Otce především proto, že dle naší víry je otcem Ježíše...Velmi podivná byla logika našich křesťanských předků, kteří třeba už jen podle svatého Augustina věděli, že nikdo nemůže ublížit židům, a přesto jim ubližovali jen proto, že se pokud možno nanejvýš důsledně drželi svého Desatera, Božího Zákona, své naprosto unikátní Smlouy národa s Bohem. Právě tato nedostižná unikátnost byla bohužel od dob její existence až dodnedávna vedle prostého nepochopení také častým terčem závistivých výpadů, pomluv a nenávisti, a stála za mnohým neuvěřitelným utrpením Ježíšova národa.

Víme nejen o prapůvodním antisemitismu a náboženském antijudaismu mající počátky už v Řecku, o pokračujícím římském antijudaismu a antisemitismu v okupovaném Izraeli, ale dále například i v Egyptské Alexandrii už pět, šest let po Ježíšově ukřižování, a zmiňme také i častý a nezpochybnitelný novozákonní antijudaismus (např. List do Sard, Janovo zjevení 3, 9 : „Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám...“ pozn: autora tzv. „Jana“ neztotožňovat s apoštolem Janem, kniha Zjevení má maloasijský původ minimálně z roku 95 a více).

Africký biskup Augustin se naštěstí nedožil útisku, nelidského ponižování, krutého pronásledování, a dokonce i vraždění tisíců nevinných příslušníků Ježíšova národa s podílem, nebo zcela v režii lidí, horlivě se hlásících k náboženství (krvavé křížové výpravy) které vzniklo na této osobě, a trvající v podstatě od pátého do dvacátého století na území minimálně od Anglie, Polsko, Rusko, Německo, Vlámsko a podobně po Pyrenejský ostrov, Čechy nevjímaje. Heslo nikdo nemůže ublížit židům ztratilo svoji platnost už při jeho vyřčení. Když Hipponský biskup zakládal své první kláštery v severoafrické Numidii, ani ve snu by ho nenapadlo, že o jedenáct století později sepíše příslušník stejné církve a navíc člen jeho augustiniánského řádu Martin Luther těžko uvěřitelný nenávistný pamflet nazvaný O židech a jejich lžích, příručku k masovým likvidacím Ježíšova židovského národa. Tento vrcholný středověký křesťanský antisemita svým zrůdným počinem naprosto nepochybně udělal rozhodující krok na cestě nenávisti k židům končící holocaustem (hebr. Šoa) v minulém století se svými šesti miliony zavražděných soukmenovců Ježíše. Svatý Augustin zastával vůči židům stanovisko totožné s vždy nepříznivým stanoviskem církve, a na jiné by si i v případě svého odlišného postoje zřejmě oficiálně netroufl, neboť by si tím přivodil problémy a komplikace ze strany nadřízených a možná i Říma. Nelze mu tedy jeho některé silně negativní názory na Ježíšův národ příliš vyčítat. Naopak věříme, že pokud by byl obdařený určitými vizionářskými schopnostmi a viděl kam až jednou dospějí neuváženě vyřčené výrazy na adresu hebrejského národa typu bohovrazi, služebníci křesťanů, nepřátelé církve, vrazi Krista a podobně, zcela jistě by v tomto směru zásadně změnil svoji rétoriku, protože na rozdíl od mnoha jiných významných postav křesťanství v něm samotném skutečná protižidovská nenávist ve své podstatě zakořeněná nebyla.

Část kapitoly přednášky, nad kterou se zamýšlíme, končí těmito slovy: „Augustinovo zdůrazňování, že židům bylo dovolené zachovávat jejich pradávné zvyky, není partikulárně nové. Důkladné zkoumání Theodoziánského kodexu, římské císařské legislativy, nám dokazuje, že dokonce i křesťanští císaři dodržovali starou a posvátnou tradici zákonů, které zaručovaly židům povolení zachovávat jejich náboženské praktiky. Dva zákony, partikulárně jeden z roku 392 a jeden z roku 397, explicitně povolují židům dodržovat jejich náboženské praktiky. Tyto oficiální prohlášení vyšly jen pár let před Augustinovým dílem Contra Faustum“. K tomu musíme připojit několik poznámek. Je sice pravda, že „Dva zákony, partikulárně jeden z roku 392 a jeden z roku 397, explicitně povolují židům dodržovat jejich náboženské praktiky“, ovšem už nejméně od začátku čtvrtého století naše katolická církev (zvlášť po prvním koncilu) v jednotlivých regionech Římské říše uplatňovala svá vlastní nejrůznější protižidovská, silně restriktivní opatření, které měly díky vzrůstající moci církve navzdory oficiálním státním dekretům téměř nepostižitelné dopady na Ježíšův národ. Církev už začínala mít velmi silný a trvale vzrůstající vliv na jednotlivé panovníky, takže například už přibližně po čtyřiceti letech od zmíněných dvou zákonů Theodoziánského kodexu císař Theodosius II. podléhá silnému nátlaku církve a vydává zákon o jediném povoleném, a tedy státním katolictví. Co toto vyhlášení jediného legálního náboženství státu znamenalo pro judaismus, není potřeba zvlášť rozebírat. V podstatě tím byla dána volnost k postupně zesilujícímu útlaku židovských obyvatel, a to nejen na sekulárním, ale především nejbolestivěji na stále obtížnějších možnostech jejich praktikování duchovního života, které více či méně intenzivněji de facto přetrvávalo dalších šestnáct století. To vše především za židovské nepřijetí jejich Ježíše jako svého Boha Mesiáše, a tedy absolutní neschopnosti základního lidského projevu tolerantnosti vládnoucí a mocné majority vůči nezlomného přesvědčení slabší, ale nezlomné minority.

Zkusme si na chvíli sami představit pro nás křesťany něco naprosto nemyslitelného, a možná se pak alespoň někdo dokáže na pár okamžiků vžít do situace národa, který jako jediný v historii světa nepochybně uzavřel s Bohem smlouvu. Do našich kostelů a chrámů začnou během bohoslužby pronikat pro nás naprosto podivní, horliví aktivisté, kteří během bohoslužby začnou mimo jiného z kazatelen hlásat, že už nemusíme dodržovat přikázání, že Boží Desatero ztratilo platnost, a další, pro nás velmi matoucí informace... Že to, co vyznáváme už dva tisíce let, v podstatě nedává smysl a celá ta staletí jsme se my vyznavači křesťanství mýlili, protože jeden člověk měl ohromující vidění a na základě tohoto úžasného zjevení zjistil skutečnou pravdu, která je nesmírně daleko od té, kterou jsem až dosud vyznávali. Oni jsou pravda, přidejme se k nim, ať jsme také spaseni!

Přebírají sice většinu naší liturgie a dalších obřadů a zvyklostí, berou si od nás dokonce i většinu základů našeho náboženství do svého nového učení, ale další je už nové a zcela jiné, než jsme dosud praktikovali a čemu jsme poctivě věřili. Následovníci tohoto člověka nás věřící nesmírně naléhavě nabádají, abychom rychle, dokud je ještě čas a tedy pokud možno ještě dnes změnili svůj život podle jejich návodu, jinak nikdy nedojdeme spasení a budeme nadobro zatraceni. Náš Bůh je něco jiného, než jsme dosud byli stoprocentně přesvědčeni. Vše je jinak! Jsme zaslepení a tvrdohlaví, pokud je nechápeme. Představme si dál, že bychom tyto - pro nás naprosto šílené – sektáře nejprve v poklidu nechávali v našich chrámech vášnivě agitovat a přesvědčovat naše věřící o našem zásadním „omylu“. A tito lidé ve své přesvědčovací rétorice brzy přitvrzují. Nyní ve svých představách přeskočme pár století a zkusme si představit dramatický nárůst členů této původní sekty a její přerod v regulérní náboženství a vzrůstající nenávist vedení i samotných členů tohoto vůči nám jen kvůli našemu jinému teologickému přesvědčení. Naše prastaré náboženství začíná být v mnoha místech světa nesmírně krutě pronásledované, kostely jsou bořeny, naši věřící jsou násilně převáděni na jejich vyznání a ti, kteří odmítají, jsou mučeni, upalováni, je jim konfiskován majetek a podobně. V různých státech jsou vypalované chrámy i s věřícími, a našich věřících je pácháno nepopsatelné násilí. Počty umučených věřících dramaticky stoupají, farnosti, školy, kláštery a další jsou drancované a vypalované, a ve světě pro nás až na krátkodobé výjimky neexistuje zastání. Zákony, které nás mají chránit jsou bezcenným výsměchem. Naše případné ilegální bohoslužby a další podzemní náboženská aktivita se trestají vězněním, nebo častěji smrtí. A stačilo by jen tak málo, aby nám vše tak děsné ustalo: Přidejte se k nám, věřte v to, co my a zřekněte se svého náboženství. Jen tak dojdete spásy, myslíme to s vámi dobře.

Mohli bychom ještě daleko detailněji a s použitím faktických historických událostí dále rozvíjet náš naruby obrácený sci-fi příběh - sice díky Bohu jen vymyšlený, ale svojí obdobou až děsivě naturalistický, ale raději se vraťme do reality a pevně věřme, že Bůh by takovou situaci nikdy nedopustil. A nyní si představme, že do doby, než se mu začaly dít podobné věci, si totéž o sobě myslel vysoce zbožný národ, do kterého ten samý Bůh nechal zrodit Ježíše Krista

Další část přednášky uvádí, že se Hebrejci stávají svědky vítězství víry a učení o svědectví potvrzuje, že přes hebrejský lid spása dosáhla pohanů. Skutečně, už sám hlavní teologický architekt a horlivý zakladatel křesťanství apoštol Pavel brzy po započetí svého evangelizačního hnutí pochopil, že u svých židovských soukmenovců až na výjimky nemá se svým učením šanci na úspěch. Jediné prostředí, které dobře znal a kde judaismus nebyl nijak rozšířený, byla jeho pohanská maloasijská domovina. A první členové z pohanského prostředí ve vznikajícím Pavlově hnutí byli opravdu srdečně vítáni (jak píše autor přednášky: přes hebrejský lid spása dosáhla pohanů), ovšem na základě univerzálního etického poselství judaismu pro všechen lid. Ale nikdo z přítomných židů, ať už skutečných svědků Ježíšovy veřejné činnosti, nebo jejich nástupců ani neuvažoval o tom, že by jejich soukmenovci Galilejský Ježíš, nebo ještě dřív jeho předchůdce a vůbec první organizátor celého očistného hnutí, jeho bratranec Jan Křtitel zrušili, nebo měli v úmyslu zrušit zákony darované jejich národu na Sinaji. Víra v Ježíše jako Mesiáše a Božího Syna a tedy spása mezi pohany nepřišla sama, ale jak správně uvádí autor textu, ale přes hebrejský lid, tedy především díky obrovskému dílu velkého muže odpadlého od židovské víry, nesmírně horlivému aktivistovi židovi Saulovi, později známého jako Pavel.

Dále čteme, že v Augustinově veledíle De Civitate Dei (které psal v závěrečné části života jako reakci na dobytí „nesmrtelného“ Říma Vandaly) je potvrzeno jeho přesvědčení, že Bůh tím, že Hebrejce nezničil, dokazuje Církvi milost svého soucitu. A skutečně taková slova ve jmenovaném díle nalezneme, a dokonce ještě horší. Už kvůli například jen tomuto jednomu jedinému vyjádření jsme si před chvílí dovolili popustit uzdu své fantazii a zkusili jsme se na malou chvíli vžít do pocitů nesmírně zbožného, ale pro svoji víru často krutě pronásledovaného židovského národa, snažící se za každých okolností do těch nejmenších detailů praktikovat zákony a předpisy, které výhradně jim předal Bůh na hoře Sinaj. Svatý Augustin tedy vyjadřuje své přesvědčení, že Bůh své Církvi (nikdy neopomněl o církvi psát jako o Boží církvi) dokazuje milost svého soucitu tak, že nezničil svůj vyvolený národ, ten národ, se kterým v vůbec poprvé v dějinách světa uzavřel vzájemnou Smlouvu! Běžnému křesťanovi, který má alespoň základní znalosti o historii národa, do kterého nechal Bůh zrodit Ježíše, a zároveň i o okolnostech vzniku našeho náboženství, musí jít z uvedených slov našeho Otce a Učitele církve skutečně mráz po těle. Svatý Augustin právě těmito vyjádřeními znovu a znovu se vší zarputilostí a totální absencí tolerance k jinému způsobu cesty k Bohu, než naší křesťanskou, dokazuje světu, že ani přibližně třináct let před svojí smrtí buď mnohé nepochopil, nebo naopak nakonec velmi dobře pochopil, ale už prostě nedokázal své celoživotní přesvědčení zredigovat, protože by se muselo lišit od názorů a učení jeho skutečně milované, a jak už jsme uvedli, jeho Boží církve. Totální absurdnost uvedeného Augustinova vyjádření tkví především v jeho zdá se opravdu skutečném přesvědčení, že Bůh snad měl zničit Hebrejce za jejich oddanost a nezlomnou věrnost Smlouvě, kterou s nimi uzavřel, a navíc tímto milosrdným skutkem že dokazuje naší Církvi tzv. milost svého soucitu ! Navíc tento vysoce vzdělaný vyvolený národ, na jehož širokých základech bylo vzniklo naše inspirované křesťanství, tento skutečný genius pozdní antiky vytrvale nazývá našimi nepřáteli, ačkoli historie hovoří nemilosrdně o pravém opaku. Židé nás pro naši odlišnou víru, vzniklou z jejich původní, jako své nepřátele v podstatě nepovažovali, ani nás nepronásledovali - na rozdíl od nás. Zatímco svatý Augustin považuje jejich trpký úděl cit. : „rozptýlení po světě až do jejich přijetí Ježíše Krista jako Mesiáše, Božího Syna“ jako trest od Boha, za to, že našeho Krista jako Boha nepřijali, sami židé vnímají svoji diasporu, pronásledování a všechny krutosti na nich spáchané do Augustinovy doby a poté až dodnes, jako zkoušku jejich věrnosti svému Bohu, případně jako jeho trest za jejich – jak sami vnímají – přes veškerou snahu stále ještě nedostatečné a nedůsledné plnění Boží vůle vyjádřené ve Smlouvě.

Věříme-li my křesťané mimo jiné skutečně také i v Boží soud, pak nám musí být naprosto jasné, že jednou se budeme my a především naši věřící předkové skutečně zodpovídat z našeho postoje vůči národu, který si Hospodin vyvolil pro určité specifické vykonávání služby, kterou si sám ustanovil. O tomto vyvolení židovského národa si nikdy nedovolil zapochybovat ani náš Augustin, a přesto připouští myšlenku, že by tento Bůh mohl zničit Hebrejce za jejich odlišné chápání původu, postavení a veřejné činnosti příslušníka jejich národa, kterého jsme my nežidé přijali jako ústřední základ našeho náboženství. Augustinova v tomto případě sice neoriginální a převzatá, a dobovými tendencemi Pavla a církve z větší části už zdeformovaná logika vnímání celé situace nás skutečně udivuje.

Sami židé se však vytrvale a doslovně už tři a půl tisíciletí snaží žít podle své Tóry, ve které však až dodnes – na rozdíl od nás – nenašli jednoznačné odkazy na budoucí existenci a poslání jejich Ježíše, které však v jejich svatých Písmech nalezli naši křesťanští učenci. Kdyby náš Učitel církve jen tušil, jak myšlenky podobné té jeho o zničení Hebrejců Bohem mohou o patnáct století později kdesi ve střední Evropě přerůst v její praktické uskutečňování, ovšem samozřejmě ne Bohem, ale vrcholným „Hamanovsky“ ztělesněným zlem v podobě jednoho duševně nemocného člověka, zcela jistě by je nikdy nevyřkl...

Text pokračuje tentokrát jinými slovy opětovným opakováním Augustinova přesvědčení nejen o tom, že židé jsou našimi nepřáteli a zároveň na jeho podporu cituje z listu židovského odpadlíka od judaismu a pozdějšího zakladatele křesťanství apoštola Pavla z jeho listu Římanům (11, 11), že zločin židů se stal spásou národů. Vrcholný křesťanský aktivista Pavel po svém odpadnutí už trvale pokládal svůj vlastní i Ježíšův národ za zločince, přestože – jak už jsme mnohokrát podotkli, Ježíše popravili Římané na základě svých zákonů. Ten, kdo by byť jen pasivně připustil a rozhodně nevyvrátil nařčení, nebo snad přímo možnost, že by mohl být  v Římem okupované zemi králem zdejšího národa, automaticky zvolil svoji smrt. Římská říše mohla mít za svého jediného vládce logicky výhradně jen svého císaře a jakýkoli jiný náznak se rovnal vzpouře. Do teologických a náboženských problémů uvnitř porobených zemí, zvlášť v tak vysoce specifické Judei, se nemísili a jejich interní řešení nechávali už kvůli zajištění své bezpečnosti a klidu na místních autoritách. Taková byla i vzájemná dohoda.

Tedy ne Kristovo skuteční vrazi, ale jeho národ jako celek jsou zločinci, a toto stanovisko kolektivní viny v podstatě doslovně převzal podobně jako celou teologii svatého Pavla i náš otec Augustin.

„Nezabij je, aby nezapomněli na tvůj zákon“ (Ž 58, 12 Septuaginta) Další kapitola textu uvádí, že Augustin v tomto žalmu spatřuje poukaz na: „... židy jako na nepřátele, protože oni vlastní Zákon. Při výkladu žalmu tvrdí, že když židovský lid přežil, je to díky tomu, aby se přes jeho přežití rozmnožoval lid křesťanský. Židé byli rozptýleni mezi národy, ale zůstali židy, zachovali si své charakteristiky a svůj zákon daný od Boha. Když však čtou proroky a zákon, nevidí tam světlo, které přináší Kristus. Nejenže ho teď nevidí, ale ani za jeho života ho nepoznali a stali se vinnými za jeho prolitou krev. Někteří se však obrátili a stali se příkladem toho, jak může být odpuštěné i zabití Krista.“

Nejprve uveďme jako zajímavost, že židovský král David, který má být podle židovské tradice autorem také i zde citovaného žalmu, začal jako třetí král jednotného Izraele vládnout přesně před třemi tisíci roky a jeho vláda trvala celých čtyřicet let. A také že přes svoji veškerou proslulost, legendárnost a zvlášť pro židovský svět naprostou nenahraditelnost, ani on nebyl jen podle Božích příkazů dokonale žijícím Hebrejcem a sami židé na jeho nedokonalost vždy upozorňují. Co se Augustinovo chápání tohoto verše, údajně poukazující na židy jako nepřátele (a samozřejmě má na mysli nepřátele nejen nás křesťanů, ale pro své odmítnutí Ježíše je pro takový případ považuje i za nepřítele Boha), nemůže se nám bohužel jevit jinak, než jednoznačně mylný. Pokud si sami tento 58. (resp. biblický 59.) žalm přečteme celý, na první pohled poznáme, že se náš svatý Augustin v tomto případě skutečně zmýlil. Už samotný fakt, že s odkazem na jmenovaný verš spatřuje židy jako nepřátele proto, že oni vlastní Zákon, je značně neobvyklé vysvětlení, jehož už jen samotná snaha o pochopení si si od nás vyžádala mnoho úsilí. Připomínáme, že středobodem veškeré problematiky vztahů křesťanů k Hebrejcům je jejich nepřijetí příslušníka židovského národa Ježíše jako svého Mesiáše, protože takové pojetí se z jejich hlediska neshoduje s učením Tóry. My křesťané však na Mesiášství Ježíše, a na proroctví o něm i o naší církvi v jejich svatých Písmech máme, stejně jako Augustin, názor jiný. Vyjádřit se však v tom smyslu, že židé jsou něčími nepřáteli, protože mají přímo od Boha daný Zákon - což Augustin nikdy nezpochybnil, pravděpodobně nemůže dát běžnému věřícímu příliš smyslu.

Při výkladu žalmu tvrdí, že když židovský lid přežil, je to díky tomu, aby se přes jeho přežití rozmnožoval lid křesťanský. Tento svůj výklad podle našeho mínění chápe Augustin v tom smyslu, že (tak jak uvádí jinde) Bůh svůj židovský národ nezničil především kvůli nám křesťanům, kteří se tzv. přes ně rozmnožujeme, a jednou tedy – až se my křesťané doknale rozmnožíme, a židé tak splní svoji úlohu, Bůh pravděpodobně jejich existenci ukončí! Nebudeme se už znovu a znovu zabývat otázkou proč by podle něho měl Bůh Stvořitel ničit národ, se kterým uzavřel exkluzívní smlouvu, a kterou právě tím, že se jí snažil do posledního písmene (tím neříkáme, že jí vždy a všichni židé v takovém smyslu dodržovali, viz řečený David) plnit, nemohl z jejich hlediska Krista přijmout.

Židé však chápou takové učení církve a v tuto chvíli i našeho svatého Augustina dokonale opačně: Právě tím, že zůstali doslovně věrni obsahu své Smlouvy a nehledali v ní další skryté a mnohoznačné indicie mající další významy, a tedy také i proto, že svého Ježíše jako Mesiáše nepřijali, byli Bohem za svoji věrnost Smlouvě odměněni, a jejich národ i se svojí vírou přežil dalších dva tisíce roků až dodnes. Neočekávejme proto od praktikujícího židovského národa i nadále jakoukoli třeba jen myšlenku, připouštějící snad ochotu k jakési revizi či změně svého původního vnímání a zachovávání tři a půl tisíce let staré smlouvy s Bohem.

K tomu doplňme, že drtivá většina zbožných židů spatřovala veškerý svůj útisk, násilí, diasporu a mnohá další utrpení, ale především zničení jediného smluvního Božího sídla na zemi - jeruzalémského Chrámu, ústředního bodu praktického židovského náboženství, jako Boží trest právě za to, že někteří z nich - z nejrůznějších pohnutek – skutečně naše křesťanství přijali. Jen na těchto dvou ukázkách sami vidíme tak diametrálně odlišné chápání celého pojetí poslání a existence lidstva na světě, že vždy byla a pro vzájemné soužití dvou živých, vzájemně však absolutně nesmísitelných teologických proudů i nadále zůstane jediná možnost - vzájemná tolerance, mírumilovnost a respekt, úcta a upřímné přátelství s lidmi vyznávajícího jiný způsobem stejného Boha. A především: Zásadně nepřesvědčovat druhou stranu o své pravdě.

Vraťme se však k dalšímu textu : Když však čtou proroky a zákon, nevidí tam světlo, které přináší Kristus. Nejenže ho teď nevidí, ale ani za jeho života ho nepoznali a stali se vinnými za jeho prolitou krev. Jak už bylo mnohokrát řečeno, židé ve svých svatých knihách skutečně Ježíše neviděli a dosud nevidí. Přijetí, nebo nepřijetí příslušníka svého národa za Mesiáše je ovšem čistě jejich interní věc a na naše daleko mladší křesťanství, na naší víru, nemá žádný vliv – ale i naopak. Položme si otázku, jestli jejich nepřijetí je, a především zda to vůbec někdy mohl být důvod k nepřátelství, vedoucí místy až k zuřivé nenávisti a zločinům na Ježíšově národu. Mohli bychom zde nyní rozebírat a uvádět desítky a desítky ukázek sporného vnímání jejich svatých textů, především z Proroků a Žalmů, kdy nejprve evangelisté, ale „ve velkém“ především naši křesťanští učenci až několik století po Ježíšově ukřižování začali studovat jejich hebrejská Písma a hledat v nich možné odkazy na budoucího Krista a dokonce i na naši církev. Naši moudří je tam podle svého přesvědčení nacházeli, židovští učenci zase jejich nálezy obratem vyvraceli. Abychom kvůli pochopení principů nejrůznějších sporných bodů odlišného židovského a křesťanského chápání hebrejských textů Tóry alespoň v základním jádru přiblížili, vybrali jsme namátkou malou ukázku, vztahující se k právě zmíněnému textu svatého Augustina: „... ani za jeho života ho nepoznali....“

Předem však upozorňujeme, že polemiky, podobné několika nadcházejícím ukázkám, jsou již dávnou minulostí. Zpočátku rodícího se křesťanství, za Augustina, a potom především ve středověku, byly ještě běžné. Po velmi neblahých zkušenostech s následky takových polemik pro minoritní židovství se tito věřící spíše stáhli do ještě více důslednějšího, ale vlastního praktikování učení obsaženého v Tóře u každého jedince a společně pak ve svých komunitách. Tím nemá být řečeno, že by své učení před nežidovským světem zcela uzavřeli, dnes už ale s námi rozhodně žádné tzv. mesiánské diskuze nepovedou. Žádají od nás jen toleranci a pochopení pro praktikování jejich pradávného učení.

Ze židovské víry jsme mimo mnohé jiné převzali jejich proroky a žalmisty, na které jejich i naše starna rádi v dřívějších sporech poukazovaly jako na důkaz své víry, nebo tvrzení. Židé na rozdíl od nás ve svém soukmenovci Jošuovi nespatřují Mesiáše, ačkoli my čteme pro jeho mesiášství právě v jejich prorocích jasné indicie, ne-li přímo jednoznačné důkazy:

- my křesťané mimo jiné nezvratně spatřujeme v Ježíši prorokovaného Mesiáše, potomka krále Davida, židé však náš výklad odmítají, či spíše v dřívějších polemikách odmítali následovně: Ježíš podle evangelií nebyl potomkem krále Davida a jeho spřízněnost s králem je pouze nepřímá skrze jeho pěstouna Josefa, který však nebyl jeho otcem. Ježíš se tedy nemohl odkazovat na Josefův rodokmen. Původ Ježíšovy matky nebyl evangelistům znám. Ani v hypotetickém případě, že by se Ježíš považoval za jakéhosi „nevlastního“ potomka krále Davida přes svého otčíma, není jeho spřízněnost nijak prokazatelně dokázaná. Naopak existují evidentní rozpory už mezi líčením jeho rodokmenu mezi samotnými evangelisty Matoušem a Lukášem. Proroci však předpověděli bezvýhradně, že Mesiáš bude Davidův potomek.

- o Ježíši nezpochybnitelně víme, že byl Mesiáš - mimo jiné i z jeho kázání a chování. Židé na naší více než jistotu například odpovídají většinou podobným zůsobem, jako je naše ukázka:

Ježíš podle evangelisty Matouše o sobě řekl: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni.“ Co však o budoucím Mesiáši například říká náš prorok Zachariáš 9, 10: „Vyhlásí pronárodům pokoj...“

Ježíš říká, že přišel na zem přinést meč, ale naše Písmo říká v knize Izajáš 2, 4 o mesiášské době: „I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ Dále Ježíš jak jsme si ukázali říká, že přišel postavit otce proti synovi. V naší knize Malachiáš 3, 23-24 je psané: „Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“

Ježíš dále prohlásil v Mat.20, 28, že „...nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ Náš Žalm 72,11 říká zcela jasně: „Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit.“ Tedy žádný služebník, ale král králů. Zachriáš 9, 10 nám k tomu například ještě dodává: „... jeho vláda bude od moře k moři, od Řeky až do dálav země“ a náš prorok Daniel 7, 27 charakteristiku Mesiáše doplňuje slovy: „...a všechny vladařské moci ho budou uctívat a poslouchat.“

Podobnou polemiku by židé doplnili slovy, že jak sami vidíme, každý hovoříme o někom jiném.

- dále z jejich vlastních Písem my křesťané vidíme poměrně jasně, že prorokovaná doba příchodu Mesiáše celkem přesně konvenuje s Ježíšovou dobou. A argumentace učenců jeho národa? Například:

Ježíš na svět nepřišel a nepůsobil v době, na kterou proroci předpověděli příchod Mesiáše, tedy na dobu posledních dní, viz prorok Izajáš 2:2: „ I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor“ Nebo třeba ve 4. verši říká o budoucím králi Mesiáši : „On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji.“ Náš prorok Daniel říká ve verši 2, 44 o Králi a Mesiáši: „Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky“ Protože v dnešní době existuje velké množství říší, které se vzájemně liší svými zákony a zvyky, a v každé z nich vládne jiný vládce, je zřejmé, že náš Mesiáš ještě nepřišel. Co se tedy z uvedených pár příkladů za Ježíše opravdu stalo? Tak zní jejich další odpověď na naši rozhodnou argumentaci o tom, že Ježíš přišel přesně podle starých proroctví. Židé dále poukazují na skutečnosti, že v době jeho života nebyly splněny podmínky spojené s příchodem Mesiáše, jelikož plnění těchto podmínek vyžaduje pevnou víru lidí v Něho.

V diskuzi také například uvádějí, že: „V době našeho Mesiáše budou všechny modlářská zobrazení a jejich připomínky, stejně jako falešní proroci a prohřešky proti víře vymazány z povrchu zemského, jak čteme v naší v knize Zachariáš 13:2 „V onen den, je výrok Hospodina zástupů, vyhladím ze země jména modlářských stvůr, takže už nikdy nebudou připomínána. Vypudím ze země rovněž proroky a ducha nečistoty.“ Vzájemná debata se dostává do slepé uličky...

Mohli bychom ještě dlouho pokračovat opravdu nekonečným výčtem argumentací a citacemi našich starších bratří ve víře v Boha na každý náš jednotlivý poukaz na to, že ve svých svatých textech mají velmi mnoho jasných odkazů na budoucího Ježíše jako Mesiáše, kterého však, jak už shora uvedl svatý Augustin: „... ani za jeho života ho nepoznali...“ Uvedené ukázky mají za cíl jediné, a to opětovně poukázat, že podle svých výkladů učení obsaženého v Tóře, které jim nepochybně jako jedinému národu v dějinách světa předal sám Bůh, Ježíše jako dávno avizovaného Mesiáše skutečně ani za jeho života, ale ani poté v tomto učení poznat nemohli. Zůstává však otázkou, zda například právě náš svatý Augustin i přes nepochybně stejné zjištění neměl i tak projevit k národu, díky kterému nakonec naše náboženství fakticky vzniklo, více pochopení, tolerance a především oné „svatojanské“ lásky k bližním, které patří mezi tak proklamované atributy našeho křesťanství.

M.Č.

pokračování