Jdi na obsah Jdi na menu
 


svatý Augustin a jeho církev I.část

augustinus_171_m.jpg

 

 

 

Augustin a učení církve


 

 


 

                                                                Už mnohokrát jsme se v souvislosti se svatým Augustinem zmiňovali o velmi důležité, a vzhledem k  celkovým důsledkům i zjevně přehlížené a opomíjené skutečnosti, kterou je jeho nevídaná až bezbřehá oddanost církvi. Velmi mnoho indicií z jeho učení a života po přijetí křesťanské víry může čtenáře jeho děl dovést až k poznatku, že jeho trvalá oddanost této instituci nakonec dosáhla bodu, kdy se s největší pravděpodobností rozhodl v její prospěch zcela potlačit své mnohé vědomosti a snad i vlastní přesvědčení. Jinak řečeno, pozdější velký teolog a filozof Augustin měl evidentně o svém náboženství daleko rozsáhlejší vědomosti, než vyznívá z tématického okruhu jeho spisů. Jako příklad uveďme jeho patrné znalosti o historii a prvopočátcích křesťanství, které nepochybně musel mít, ale které z určitých důvodů pouze zaevidoval a dál zastával oficiální učení církve tak, aby nijak nenarušoval v té době už pevně ustanovené a církví plně přejaté „pavlovsky inovované“ pojetí pradávného židovského způsobu života a víry v Boha.

     Projdeme-li si celkový seznam jeho děl, a máme-li možnost do některých nahlédnout, zjistíme, že nepovažoval za potřebné zabývat se vůbec, nebo pouze jen velmi okrajově pro věřícího tak podstatnými tématy, jako je sám Ježíš (!), na jehož osobě vzniklo několik desetiletí po jeho umučení především zásluhou svatého Pavla také i Augustinovo náboženství. Alespoň oficiálně se tedy nijak zvlášť nezabýval a nekomentoval například Ježíšovým vlastním životem a vznikem jeho hnutí v širokém kontextu tehdejší mesiášské doby, nebo skutečným původním smyslem a cílem. Ježíšovy veřejné činnosti. Přestože se Augustinovi stalo učení svatého Pavla - tak jako celé církvi - jeho naprosto nejvydatnějším teologickým pramenem, nepovažoval za potřebné zabývat se důkladněji kupodivu ani jeho osobou, přestože tento apoštol měl na vzniku křesťanství naprosto jednoznačně zcela největší podíl. Nebojme se říci přímo, že naše křesťanství založil, protože ne snad židovským nepřijetím Ježíše, ale přijetím Pavla a jeho vlastní teologie maloasijskými pohany vzniklo nové náboženství. Zdá se, že po svém vstupu do církve a po základní orientaci v této instituci a v jejím učení vždy velmi prakticky uvažující Augustin usoudil, (ani ve svém původním manichejském náboženství nebyl nějakým „rebelem“ kladoucím nepříjemné otázky, ale právě naopak devět let spokojeným, zcela loajálním a horlivým manichejským aktivistou) že je pro jeho záměry výhodnější přijmout zcela bezvýhradně teprve nedávno takřka už definitivní ustanovení a ukotvení křesťanské nauky v podání církevní instituce v těsném spojenectví s římským státem a mít klid na svoji práci, než se veřejně zabývat otázkami přesahující oficiální učení.

     Nemůžeme ignorovat, nebo se snažit jakkoli umenšovat fakt, že ze zcela prapůvodního, ovšem jen krátce zdůrazňovaného obsahu Ježíšových kázání jeho vlastními učedníky a přívrženci začal několik přibližně dvě desetiletí po jeho smrti náhle obrácený židovský aktivista Pavel jako úplně první ( a po něm v průběhu cca 80ti a více let i autoři evangelií, o kterých i dnešní církev přiznává, a v podsatě už i učí, že skuteční autoři ovšem byli jiní, než ti, pod jejichž jmény je známe) stále více zdůrazňovat Ježíšovu Božskost a mesiášství. V žádném případě to ale nebyli Ježíšovo bratři, rodina, ani jeho nejbližší učedníci a jiní přímí svědci jeho života! Byl to velký apoštol Pavel, který jako první vůbec začal Ježíše chápat tak, jak učí naše církev, vystavěná na tomto Pavlově vnímání. V tom je bohužel apoštolova hlavní role dosud plně nedoceněná a dokonce naopak ještě spíše potlačovaná. Augustin si tohoto zásadního Pavlova podílu však byl dobře vědom, a proto přijal Pavlovo chápání Ježíše stejně jako už předtím církev zcela za své a stalo se mu nejvydatnějším zdrojem jeho učení a také nejsilnější argumentací.

     Nebyl to Ježíš, kdo přišel zrušit Zákon, ale jiný příslušník židovského národa, a tím byl apoštol svatý Pavel. Ježíš totiž na toto téma říká naprosto jasně toto:

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon, nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy ZRUŠIL jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým“(Mt. 5, 17-19)

     Naproti tomu v Pavlově (který Ježíše nikdy neviděl) mysli představuje Kristus něco úplně jiného, totiž konec Zákona, jak například uvádí: „ Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni (poz.aut: myšleno ten Zákon, o kterém v předešlém odstavci hovoří Ježíš), byli jsme zproštěni Zákona“. Pavel po svém vidění v nehostinné damašské poušti začal vidět Zákon naprosto opačně, než jak o něm s tradičně velkou židovskou úctou za svého života hovořil Ježíš. To ale Pavel ani nemusel vědět (a podle jeho projevů opravdu nevěděl mnohé, co Ježíš na zemi kázal, jelikož tehdy zřejmě nikdo Ježíšova autentická slova nezaznamenával z důvodu, že Židům nepřipadala nijak revoluční, nebo dosud nikdy neslyšená), protože vše o Ježíšovi znal buď jen z doslechů, nebo jak říká, přímo od něho ze zjevení...Apoštol bohužel nikdy ani nenaznačil, v jakém rozsahu měl Ježíš právě jemu předat své učení, protože z toho bychom mohli hypoteticky usuzovat, proč se prvotní a logický důraz na Ježíšovo učení brzy přeměnil na učení „O Ježíši“, ovšem ne v úplnosti, nýbrž s vynecháním mnoha velmi podstatných okolností jeho života.

    Není nejmenších pochyb, že vše, co zde dosud bylo a ještě bude naznačené, nepochybně věděl i svatý Augustin. Dokonce - a to je velmi zajímavý poznatek už proto, že se o něm navenek nikdy nevyjádřil - si podle našeho názoru byl jednoznačně jistý tou skutečností, že už v jeho stále ještě poměrně raném křesťanství vlastně existují dva Ježíšové. Ten první byl skutečný historický Ježíš, mimořádný příslušník židovského národa, ten druhý byl Kristus křesťanů, Kristus vyznávaný, Kristus Pavla. Měli by být stejní - Kristus historický s Kristem Pavla, s Kristem církve, Kristus historický s Kristem vyznávaným, ale bohužel opravdu nejsou, a ani za Augustina už dávno nebyli...Zvlášť od největší postavy církevní teologie a filozofie (neoddělovat od sebe, teologie a filozofie spolu úzce souvisejí!) pátého století bychom tedy očekávali zvýšenou aktivitu a mimořádnou pozornost tomuto jevu, a mnoha dalších, ale bohužel o tento dávný problém (a mnoho jiných) nikdy ani slovem nezavadil. Jsou jen dvě možnosti proč, a vzhledem k Augustinovo mimořádné inteligenci hned vyškrtněme tu první, totiž že by o tom nevěděl. Pak nám ale jasně vychází, že o tom věděl, ale tuto skutečnost alespoň navenek ignoroval, jelikož jí ignorovala i jeho milovaná církev. Týká se mnoha a mnoha případů, kdy Augustin věděl, ale vzhledem k oficiálnímu stanovisku církve mlčel. Jeho láska k instituci Boží církve, jak jí vždy chápal, byla skutečně bezbřehá. Stanovisko církve u něho bylo vždy stanovisko Boha, takže vůle Boha Otce je, aby se zcela původní důraz z Ježíšova pozemského posleství přeměnil v hlavní důraz na Ježíše nebeského. Proto nebylo téma Ježíšova pozemského života a jeho mise nebylo ani pro našeho učitele hlavním námětem jeho prací.

     Naše křesťanství brzy vykrystalizované v základní důraz na osobu Ježíše Krista jako jediného prostředníka naší spásy („věřte v Ježíše a přijdete do nebe“) tedy založil sice jeho současník, ne však jeho svědek, přestože jím mohl kdykoli být, pokud by chtěl, vždyť Ježíš minimálně rok (dříve se mínilo až tři roky) působil zcela veřejně. Po svém zmrtvýchvstání a nanebevzetí nepovažoval Ježíš za vhodné oslovit pro založení nového náboženství například někoho ze svých učedníků, nebo bratrů, se kterými žil v posledním období svého života, nýbrž právě člověka, který tvrdě pronásledoval jeho první stoupence a dokonce který se podle svých vlastních slov snažil všechny „kristovce vyhubit“. Mějme přitom na paměti, že tito úplně první židovští stoupenci Ježíše a jeho učení, se ani za jeho života, ani po ukřižování nezabývali otázkami jeho mesiášství, nebo Božství – o tom neexistuje jediný věrohodný záznam. Znali jeho rodinu a někteří jeho bratří putovali s ním. Neřešili tedy osobu Ježíše, ale zabývali se jeho učením obsaženým v Zákoně, v tom Zákoně, o kterém Pavel později v podstatě prohlásí, že Ježíš už pouhou svojí existencí tento Zákon zrušil. Ale jak jsme si ukázali, Ježíš se ve svých promluvách stavěl ne proti Zákonu, který dal Mojžíšovi na hoře Sinaj sám Bůh před šesti sty tisíci dospělými muži, nýbrž pokud vůbec, tak se stavěl proti jejich pozdějšímu ústnímu rabínskému výkladu - a to proto, že se podle Ježíše mohl odchylovat od prvního sinajského Božího učení - a také proti přehnaně až do krajnosti důslednému dodržování některých předpisů. Konečně, kdyby se tak jak snad Pavel opravdu původně mínil, Desatero a celý Zákon Ježíšovým příchodem měly zrušit, podle jakých kriterií by se pak řídila zákonnost života obyvatel pohanského světa po přijetí nového náboženství? Jestliže tedy bylo Desatero jako prazáklad Zákona dáno samotným Bohem na Sinaji před tolika svědky (a o tom se nepochybuje), bylo do všech detailů promyšlené Pavlovo tvrzení, že Syn tohoto Boha a v principu tedy sám Bůh (nebo jak Augustin říkával, Bůh Ježíš) ho přišel na zem zrušit? Dal ho exkluzivně Židům, a po patnácti stoletích přišel ho těmto Židům zase snad odebrat a sám svoje pokyny a příkazy zrušit kvůli nám pohanům, kteří jsme tehdy ještě o pravém Bohu nevěděli vůbec nic? Kolikrát do té doby a kolikrát ještě poté se Bůh lidem představil stejně jako na Sinaji a kolikrát jednostranně vypověděl svojí vlastní smlouvu se svým stvořením?

     Svatý apoštol musel rychle vyřešit problém, do kterého se tak sám dostal, když pohanům hlásal de facto opak toho, co o židovských Zákonech a jejich neměnnosti kázal sám Ježíš. A udělal to - bez ironie - opravdu geniálně. Bez ohledu na shora uvedený Ježíšův citát – a mnohé další - o Zákonu začal pohany v Řecku (u zbožných Židů se z logických důvodů nemohl se svým novým učením dost dobře uchytit) učit ne ve víru v učení Krista, tedy v to, co učil například o nutnosti dodržovat Zákon, ale v už řečenou osobu Krista. Vracíme se tak zpět k naší původní poznámce, že v žádném případě ne Ježíš (až po své smrti zvaný Kristus), ale apoštol Pavel založil naše náboženství, a to ne na základě Ježíšova učení, nebo snad dokonce poslání hlásat nápravu a navrácení k původnímu Zákonu, ale na základě víry v osobu Ježíše Krista, ve kterého - zjednodušeně řečeno - když uvěříme, a k němu se budeme modlit, přijdeme jednou do nebe. Augustin a jeho církev dokonce až donedávna trvala na jediné možnosti spásy lidí výhradně skrze Ježíše Krista. A o tom, jak to v takovém nebi (ale i v pekle) vypadá, psal velmi působivými slovy například v De civitate Dei i jinde. Kdežto Ježíšův i Pavlův vlastní národ učil už někdy před třemi a půl tisíci roky, učil v době veřejného působení Ježíše, a uči i dnes stále to samé: Dodržujte Zákon (doslovně a lépe řečeno je: návod k životu, učení), který nám dal Bůh na Sinaji. O odměnu (tedy o nebe a jeho obsazení a vybavení) nemějte zbytečnou péči. To byl zakódovaný vzkaz i pro našeho Augustina, kterého jako už předtím Pavla především zaujal ne tak současný pozemský život, ale posmrtný nebeský. Tomu také odpovídá jeho dílo.

     Apoštol Pavel se jak už bylo řečeno, podobně jako svatý Augustin samotným a na světě prožitým životem a osobou Ježíše takřka nezabýval, a v podstatě osobu Ježíše v této souvislosti až na několik málo vyjímek nezmiňuje v žádném ze svých dopisů pohanům. To je ale značně neobvyklé, pokud na Ježíši vystavěl nové náboženství... Učitel církve Augustin tento Pavlův způsob pojetí Ježíše takřka bezezbytku převzal a nepovažoval za příliš vhodné jeho přístup k osobě Ježíše jakkoli komentovat, nebo se jím – alespoň veřejně – zabývat. Jak bylo řečeno, i naše církev, kterou svatý Augustin tolik miloval, dává největší důraz stejně jako Pavel a  ještě mnohem více jako evangelista svatý Jan především na Ježíšovu nesmírnou lásku k lidem a zároveň na jeho nutném prostřednictví mezi Bohem Otcem a námi, o kterém Augustin napsal tolik prací. Ježíše zprostředkovatele milosti chápe jako nutnou spojku mezi Bohem a námi, jako naší jedinou možnou cestu do nebe. Po svatém Pavlovi byl z novozákonní oblasti druhým největším inspiračním zdrojem právě onen neznámý autor, jehož známe jako evangelistu Jana, a právě toto "Janovo" evangelium Augustina uchvátilo svojí sice značně nejednotnou, ale nadzemskou, nebeskou teologií, na kterou je celé evangelim zaměřené.   

     Apoštol Pavel ovšem měl svým pojetím Ježíše vlastně následně i ty naprosto největší zásluhy na vznik celé západní civilizace. Bez něho a jeho masivního náboru mezi řeckými pohany by křesťanství nejspíše zůstalo tím, čím bylo po smrti Ježíše, tedy malou židovskou sektou v malém židovském národě. A například i my Češi bychom asi ještě mnohá staletí poté zůstali pohany i se svými dřevěnými bůžky, magií a dětskými oběťmi. Konečně, když svatý Pavel psal Galaťanům, psal opravdu našim pohanským předkům, protože tito Galaťané vznikli mimo jiné také z Keltů, tedy z našich prapradědů.

     Ačkoli se velký muž církevního učení Augustin o Ježíšově židovském národu vyjadřoval téměř zcela v duchu negativních názorů apoštola Pavla, několika dalších postav a stejného postoje celé církve, navenek pouze převzal a snad ještě trochu rázněji propracoval jejich stanovisko, avšak nezabýval se nijak významněji již kupříkladu zmíněnými zásadními historickými okolnostmi Pavlova tak rázného a úspěšného oddělení tzv. starého od nového. Připomínáme znovu: „Příchodem Krista na svět ztrácí staré (Zákon) platnost“, bez ohledu na Ježíšova vlastní slova o tomto Zákonu. Právě na tomto Pavlově oddělení tedy nakonec vznikla, jak už bylo řečeno, západní civilizace se všemi svými kulturně sociálními vymoženostmi.

     Skutečnost, že tomuto tak zásadnímu kroku v dějinách lidstva nevěnoval svatý Augustin odpovídající pozornost, musí na první pohled zarazit každého čtenáře Augustinových děl, jelikož se dokázal častokrát úžasně nadchnout a nesmírně rozsáhle, ale zároveń i velmi poutavě psát i o - v porovnání s právě uvedeným – zcela podružných záležitostech často jen „městského“ významu. (V tento okamžik považujeme za zcela zbytečné znovu a znovu vyzdvihovat nesporné jedinečné zásluhy Augustinova takřka gigantického učení zásadního významu nejen pro další učení církve, ale v důsledcích i například několikrát na poválečná uspořádání světa a podobně!). Vše bude ale skutečně jasnější, budeme-li mít stále na paměti jeho vztah k církvi. Chceme-li se pokusit najít některé důvody a poukázat na možné příčiny tohoto jeho až dětsky něžného a zároveň vášnivě ochranitelského vztahu k této instituci, musíme si připomenout některé důležité okolnosti jeho života.

     Obdivuhodný africký biskup Augustin byl rozsahem a důsledky svého díla hned po apoštolovi svatém Pavlovi druhou největší postavou církve prvního tisíciletí. Jako každá výjimečná osobnost, a podobně jako i tento apoštol, ani Augustin nebyl jednoduchým člověkem, jak je zřejmé už jen z letmého nahlédnutí do jeho života. Po své matce Monice, kteá byla svatořečena za svoje modlitby za synovo obrácení, zdědil hlavně její psychickou labilitu, neurotičnost a přecitlivělost, ale především oba dva velmi trpěli stavy, které se dnes nazývají emoční ambivalencí, tedy téměř sebezničujícím současným prožíváním například horoucí lásky a urputné nenávisti a podobně. U Moniky a jejího syna se uvedené projevy navíc násobily tím, že od určitého Augustinova věku se matka do něho „zamilovala“, takže jejich vzájemný vztah byl často oboustraným utrpením. Ovšem toto vášnivé „zamilování“ se téměř kryje s dobou, kdy mladý Augustin začal žít s velmi pěknou dívkou a tento vzah jim vydržel dlouhá léta, než se ho nakonec po dlouhých létech Monice přeci jen podařilo definitivně zničit.

     Z hlediska lidských vlastností byl Augustin v mládí a ještě dlouhý čas poté charakteristický především svojí nestálou a těkavou povahou s často měnícími se náladami a protichůdnými názory, a také nečekanými rozhodnutími pod vlivem momentálních nálad a emocí. Přestože se mu jeho nervní matka především v době jeho dospívání a poté i v dospělosti snažila všemi možnými prostředky neúnavně nabízet svoji velmi silnou křesťanskou víru, neklidné srdce hledajícího její vyznání vytrvale odmítalo a není nesnadné domyslet si proč. Povahové vlastnosti zdědil především právě po ní, takže je zřejmé, že například toto matčino náboženství odmítal stejně vášnivě a intenzivně, jak mu ho předkládala. Augustinův především vnitřní život do konverze byl podobně jako její emočně velmi bouřlivý a často vrcholně vypjatý a jejich vzájemný vztah procházel tomu odpovídajícími obdobími. Jedno takové období vyvrcholilo Augustinovým útěkem z Afriky do Itálie z politických, ale hlavně osobních důvodů, a tím nejzásadnějším byla právě jeho snaha vymanit se jako třicetiletý konečně z matčina vlivu. Vždyť měl už - s ohledem na africké poměry - takřka dospívajícího syna...

     Pozdější Učitel církve tímto útěkem však dosáhl pravého opaku, než jistě očekával. Hned po příjezdu do Říma pod vlivem dalších emocí a výčitek svědomí psychicky onemocněl a ještě hůřeji na tom byla jeho matka, kterou svým odjezdem k smrti zklamal. Bez syna nesmírně trpící Monika se nakonec po určité době odhodlala k odvážnému činu a sama bez doprovodu se za synem vydala nebezpečnou cestou po moři, aniž by to on sám jen tušil. V té době však už její Augustin žil velmi spokojeně a také už dávno bez výčitek v Miláně jako výborně situovaný profesor rétoriky obklopený jeho africkými přáteli, svojí dlouholetou přítelkyní a jejich synem. Jeho velká, často až naivní dobrotivost se nyní plně projevila jeho neomezenou velkorysostí a mecenášstvím, se kterým u sebe doma celou skupinu přátel nezištně ubytoval a živil.

     Šťastný a veselý život africké skupiny však pro některé skončil okamžikem, kdy na vrata Augustinova milánského domu po absolvování dlouhé a strastiplné plavbě překvapivě zabouchala jeho matka, a brzy poté začala dělat v domě „pořádek“ podle svých představ. Zcela nejhůře na jejím nekompromisně obnoveném vlivu na syna bohužel dopadla jeho družka, se kterou žil od svých sedmnácti let. Nebylo to - jak by se u zbožné matky dalo předpokládat a v tom případě i možná snad trochu chápat - z morálních, nebo náboženských důvodů, ale čistě z důvodu ohrožené další světské kariéry svého miláčka a z důvodu její nesnesitelné žárlivosti na mladou krasavici. Za Augustinova naprosto neuvěřitelného, zcela pasivního přihlížení jí Monika nemilosrdným a brutálním způsobem z domu vyhnala, aniž si by jí dovolila vzít sebou alespoň svého jediného syna. Je zajímavé, a to je mimochodem druhá Augustinova tvář, že nikdy v životě nepocítil potřebu svůj tehdejší nepochopitelný postoj vysvětlit, například ve Vyznáních Bohu, kterému především knihu původně psal.

     Augustin byl také člověk velkého sebevědomí, a projevil téměř až prorocké nadání, když ani na chvilku nezapochyboval nad tím, že více než pro současníky píše pro další generace a ty že ho také budou studovat. Mnoho problémů mu v jeho životě i po konverzi přineslo jeho známé černo-bílé myšlení, takže často byl sice schopný vroucí bezbřehé lásky, ale i stejně vášnivé nenávisti. Měl žhnoucí, a zároveň kamenné srdce, byl schopný stejné náruživosti jako té nejmrazivější kalkulace, byl sice bezpříkladně dobrotivý, ale i nepochopitelně sobecký. Dovedl žasnout jako malé dítě nad věcmi, nad kterými dítě už dávno nežasne, zároveň ale dokázal nevidět věci, nad kterými jiní lidé žasli už tisíciletí. O lásce jak víme, dokázal napsat celé nádherné statě, na druhé straně bez špetky lásky k bližním vyznávajícím stejného Boha, žádá vojsko o zásah proti heretikům a těm, kteří měli jiný názor na učení jeho drahé církve. Včera na hranici bezuzdnosti, dnes za hranicí snesitelné askeze. Krajně vypjatě prožívaná ženská krása a vůbec ženskost mu rozpalují mysl až do stavu horoucí nemoci, kterou se nakonec snaží vyléčit - jak jinak než opět radikálně - pohrdáním, zraňováním ženské důstojnosti a jejich ponižováním. Existují dva Augustinové a dva augustinismy, tak je zapotřebí tento sloup církve vnímat.

     Katolická církev pátého století měla nesmírné štěstí, že právě s ní dne 14.dubna roku 387 v milánském chrámu uzavřel doživotní smlouvu ponořením do baptisteria. Pokud by právě tento životní krok neudělal a neuposlechl tehdy už velmi intenzivní Boží apel, mohlo se teoreticky také stát, že by osud odvál trvale neklidného Augustina až někam na úplně opačný břeh, a místo vášnivého zastánce a bojovníka by v jeho osobě měla církev možná stejně vášnivého odpůrce.


 


 


 


 

pokračování
 

 


 

M.Č.