svatý Augustin a jeho církev II.část
Augustin a učení církve
dokončení
K tomuto závěru musí dospět každý, kdo se s velkým myslitelem seznámí v trochu větším rozsahu, než například jen přečtením jeho už zmiňovaného unikátního autobiografického díla Confessiones – Vyznání. Ale už i tam nalezne čtenář jeho vlastními slovy potvrzení vlastností, které jsme jen namátkou před chvílí uvedli - a další podobné bychom mohli dále vyjmenovávat. Přestože se náš světec snaží svým čtenářům rozličným, avšak pokaždé velmi usilovným způsobem dokázat, že už od malička přes všechny své pády, pokusy a hlavně bloudění směřoval neomylně za Bohem v tom pojetí, v jakém ho vyznáváme my křesťané, ve skutečnosti se v jakési elipse od středobodu veškeré existence maximálně jen přibližoval a opět vzdaloval. A to téměř polovinu svého života. Takovou dobu pravého Boha neznal, jinak by byl jeho život do konverze jistě trochu jiný. Už jen sama skutečnost, že ačkoli jistě velmi nerad, přesto však nakonec právě ve Vyznáních zmiňuje, jak se jako dospělý vysmíval matčině křesťanství, nebo jak veřejně ponižoval své vlastní žáky tohoto vyznání, vyvrací jeho jiné zmínky mající čtenáře ujistit, že byl jen bloudícím katechumenem, ovšem o Bohu mající vždy jasno. Z pochopitelných důvodů si nyní nemůžeme vysvětlovat, jaké byly kupříkladu hlavní principy manichejského náboženství, které Augustin aktivně vyznával, řekněme si jen zcela otevřeně, že po celých devět let svého života vyznával Bohy dva: Boha dobra a Boha zla. Zmiňme dále kupříkladu jeho stoicismus, nebo epikurejství a jeho „krátkodobé výlety“ do oblasti dalších, hlavně řeckých filozofických proudů se svými vlastními pojetími boha a bohů. Existují však i další příklady jeho dlouholeté vnitřní nejednoty a zmatku v oblasti „teismu“, a to ještě na konci třetího desetiletí svého života.
O Bohu tehdy skutečně ještě příliš jasno neměl. V opačném případě by totiž například nikdy nemohl dopustit, aby se stala už zmiňovaná tragická událost, totiž aby naprosto pasivně přihlížel na svojí navenek nevídaně zbožnou matku, jak stejně nemilosrdně jako chladnokrevně od něho nadobro vyhání mladou ženu (podle názorů některých augustinologů dokonce pravděpodobně pokřtěnou!), která s ním dokázala jako věrná družka žít jistě nelehkých třináct let. Ani to ale Augustinovo matce Monice nestačilo a bezmocné, nesmírně ponížené a odvržené mladé ženě navíc odepřela vzít si sebou domů to nejcennější, co v životě měla – syna Adeodata, kterého zrodila a o kterého se s láskou starala. Je zajímavé, jak se svatý Augustin z této otřesné události pokusil pro sebe před veřejností získat alespoň nějaký kladný bod: Tónem, který má naznačit tichou a klidnou vzájemnou dohodu mezi ním, matkou a přítelkyní o jejím osudu a hlavně o osudu jejich syna Adeodata, popisuje Otec církve, jak "žena, s níž jsem žil...vrátila se do Afriky, činíc Tobě slib, že nikdy nebude náležet jinému muži, ponechávajíc mně syna naší lásky". Tato - řekněmě přímo - velmi neupřímná slova mají naznačit, že po třináctiletém vztahu plného Augustinovy žárlivosti a výstupů, které musela přítelkyně snášet od svého druha, po stejně dlouho trvajícím velmi negativním postoji k ní od "tchyně", a přesto s Augustinem vytrvala, najednou tato žena v klidu pochopí, že je nejvyšší čas zmizet z Augustinova života. Pochopí, že jí druh vymazává z paměti, pochopí, že jeho matka vlastně má pravdu, neprotestuje, když jí tchyně odvede její dítě. Dokonce - to snad aby Augustin nežárlil, a měl klid pro další budování kariéry, slíbí v chápající pokoře, míru a přetrvající lásce k druhovi, že může být klidný a doma v Africe nebude už žít s žádným mužem.
Snaha o takové vykreslení jejich rozchodu je ovšem až příliš fantaskní, příliš kýčovitá, neupřímná. Reálnější pohled o celé tragedii získáme, představíme-li si obrovskou scénu plnou africky temperamentních scén, křiku, výčitek a nadávek, možná i prokletí, zoufalství, prosby, válení po zemi při přetahování o syna, zoufalství, slz a nakonec rezignace a zoufalství na pokraji zešílení. To vše za přítomnosti zcela vyděšeného syna Adeodata, kterého jeho matka nechce tchyni za žádných okolností vydat, a za stoického klidu a naprosté pasivity Augustina - pokud hned v počátku ze situace neutekl a nenechal jednat jen samotnou matku Moniku....
V tomto ukázkovém případě musel být Bůh v Augustinově mysli kdesi hluboce v pořadníku...Jestli tam tehdy opravdu vůbec byl. Jaké hodnoty asi tehdy byly v jeho mysli na místech před ním? A kde byl milovaný Bůh u jeho příkladně zbožné svaté Moniky, když chladnokrevně a natrvalo odervala syna od jeho matky? Pro tuto otřesnou událost především platí to, co jsme si před několika okamžiky řekli o povaze svatého Augustina: „...byl schopný vroucí bezbřehé lásky, ale i vášnivé nenávisti. Vlastnil hořící a zároveň kamenné srdce, byl schopný stejné náruživosti jako mrazivé kalkulace, bezpříkladně dobrotivý, ale i nepochopitelně sobecký.“ To samé však můžeme říci i o Augustina bezmezně milující matce.
Dodejme, že na vyhnání synovy družky se svatá Monika připravovala dlouhodobě a dokonce kvůli tomu doma v Thagaste prodala nějaké pozemky, aby náročnou plavbu do Itálie mohla zaplatit. Nejednalo se tedy o nějaké zkratkovité jednání, a vyhnání mladé matky ani nebylo vyvrcholení nějaké vášnivé hádky, nebo dlouholetých vzájemných sporů. Připomeňme si už jednou řečené, a v žádném případě nehledejme za tímto skutkem jakýkoli náznak náboženské motivace, šlo čistě o onu zmíněnou mrazivou kalkulaci kvůli vysněné skvělé světské kariéře svého syna. Uvedený ukázkový příklad z mnoha dalších rozhodně nemá za cíl posuzovat některé vlastnosti a často nečekané projevy Augustina a jeho žárlivé a přehnaně emotivní matky, které vyústily až v tak otřesnou a politováníhodnou událost. Má pouze jen naznačit, že v prvních třech desetiletích svého života až do přijetí víry měl podle našeho přesvědčení Augustin ke skutečnému a pravému Bohu zatím ještě hodně daleko. Jinak by se choval jinak. O to dynamičtější a horlivější byl jeho vstup do křesťanství a jeho pozdější až neuvěřitelně aktivní angažovanost v něm.
Neposuzujme však příliš unáhleně, pokud neznáme všechny podstatné okolnosti a pohnutky, za kterých tato světově ojedinělá autobiografie vznikala... Některé se už nikdy nedozvíme, jiné však jsou zjevně evidentní. Položme si například otázku, proč svatý Augustin svá Vyznání začal psát v roce 397, tedy až deset let od svého křtu a nezačal je psát hned v době, kdy bychom to očekávali spíše. To znamená především už během svého šestiměsíčního vnitřního usebrání před pokřtěním, tedy na milánském venkově, kde měl pro takovou práci naprosto ideální podmínky. A navíc tam už s velkou vervou dokonce psal, vždyť během půl roku tamního pobytu dopsal čtyři knihy a pátou v Cassiciacu ještě stačil rozepsat! Samozřejmě, že tato raná dílka ještě neměla ještě příliš společného s teologií, ani s hlubší filozofií, to samé ale můžeme říci v podstatě o třech čtvrtinách celého obsahu skvělých Confessiones. Kdyby svoji nejznámější knihu začal psát například už na zmíněném statku, byly by jeho mnohé vzpomínky daleko živější a především oproštěné o někdy příliš intenzivní dávku vrcholného náboženského patosu, za který bylo jeho dílo mnohokrát kritizováno – a to nejen jeho oponenty. Proč svatý Augustin pocítil tu pravou potřebu začít psát svoji autobiografii až deset let po křtu, a dokonce už jako nepřehlédnutelný a vysoce angažovaný biskup v Hipo Regio, se však nakonec ukazuje jako celkem logický a promyšlený krok.
Už během venkovského pobytu, ale poté především doma v africkém Thagaste ve své první mnišské komunitě si jako vždy velmi prakticky uvažující člověk uvědomoval obrovské, a už trvalé výhody, které sebou přinesl původní, ve skutečnosti spíše pragmatický příklon ke křesťanství, než skutečná vnitřní konverze římského císaře Konstantina, a tím i zákonité přijetí křesťanství drtivou většinou obyvatel říše. Augustin se narodil už do doby, kdy křesťanství už přibližně čtyřicet roků v podstatě fungovalo jako jediné oficiální, tedy státní náboženství. Je zajímavé a dosud málo zdůrazňované, že tak jako naše křesťanství vzniklo na základě určitého úkazu, vidění, či zjevení pozdějšímu apoštolovi Pavlovi, téměř stejně tak vznikl i první křesťanský stát a náboženství mající ve svém názvu hlavní město už dávno neexistující říše. Skoro padesát let před narozením Augustina se 27. října roku 312, den před obrovskou vojenskou řeží u Říma měl údajně ve vidění zjevit Ježíš Kristus pohanskému císaři Konstantinovi a slíbit mu, že další tisíce svých protivníků opět úspěšně pozabíjí pod podmínkou, že v něho císař uvěří. Kdo z nás nyní nepociťuje až mrazení ze zjištění, že se tu na Pavlově prvotním chápání láskyplného Ježíše něco nenávratně pokazilo? Ježíš Kristus, Beránek Boží, Boží Syn a tedy Bůh sám, vzor mírumilovnosti a nejvyšší možné Božské lásky ke svému stvoření, nabídne ve zjevení krutému pohanovi krvavý obchod? Za přijetí víry utrpení druhých?
Na rozdíl od svatého Pavla, kterého měl na nebe vzatý Ježíš vybrat jako svého mírumilovného hlasatele a aktivistu, tentokrát si měl Kristus vybrat už ne Žida ze svého národa, ale krutého pohanského valdaře, který se po svém údajném příklonu ke křesťanství například nerozpakuje vyvraždit část své vlastní rodiny. Pohana, který destitisícům nebohých lidí zapříčinil nesmírná celoživotní utrpení, a to jen proto, aby nová a nová utrpení druhým lidem i nadále úspěšně působil z ještě širšího prostoru... Tentokrát měl sám Bůh Ježíš tomuto člověku údajně zjevit, aby si jeho vojáci namalovali jeho (Kristův) monogram a díky tomu že opět úspěšně zmasakruje tisíce vojáků z opačného tábora. Stalo se obojí a Konstantin proměnil řeku Tiberu na několik dní v krvavou lázeň. "Úspěšně" plná řeka mrtvol a její okolí poseté mnoha tisíci mrtvými a zohavenými přeživšími vojáky stálo za Konstantinovým přesvědčením, že odteď je pod ochranou mocného Boha křesťanů. Přesto si pro jistotu až do smrti zároveň tento pohanokřesťan (pokřtít se ovšem nechal několik týdnů před smrtí, ovšem heretikem biskupem Eusebiem, ariánem, proti nimž jednou bude Augustin bojovat na teologickém poli) ponechal i titul vrchního pohanského velekněze Pontifex maximus.
Od vítězné bitvy u Milvijského mostu přes Tiberu absolvoval první křesťanský císař ještě několik vítězných válek, které však tehdy znamenaly spíše masakry a nevýslovné utrpení a neštěstí pro statisíce jiných lidí, někdy dokonce i nepřímo křesťanů. K těmto výsledkům měl tomuto vládci - za to, že navenek uvěřil v Boha – dopomoci ten samý Bůh, který dal lidem na hoře Sinaj Desatero se svým důrazným příkazem nezabiješ, Zákon, o kterém tak často hovořil Ježíš. Navíc tento první křesťanský císař za svého života nijak znatelně neomezil pokračující praktikování tradičních pohanských kultů, obětí a svátků. Východní křesťanství tohoto muže uctívá jako svatého.
Dostali jsme se k bodu, abychom si řekli, co s tím vším má společného Aureilus Augustinus a jeho učení, či spíše ne-učení. Konstatntin nepřinesl křesťanům jen opětovnou svobodu, kterou ztratili díky nedávnému, přibližně osm let trvajícímu krutému pronásledování započatému císařem Diokleciánem, druhému, a naštěstí už poslednímu v křesťanských dějinách. Ještě před křesťany ovšem císař stejně krutě pronásledoval i Augustinovo původní manichejce. Právě z tohoto období druhého pronásledování se datuje počátek vzniku donatismu, a svatý Augustin jednou povede nesmiřitelný teologický boj nejen proti manicheismu (přibližně od roku 386 do roku 400), ale především bude bojovat proti donatistům, které však ve skutečnosti nikdy definitivně neporazí a svůj dlouholetý boj (asi od roku 400 do roku 412) jako marný předčasně ukončí.
Jelikož císař Konstantin uvěřil některým svým našeptávačům a rádcům, že jejich (křesťanů) Bůh mu pomáhá úspěšně zabíjet jiné lidi, a chystal se na další a další války, potřeboval k tomu modlitby a přímluvy na tento účel od těch, kteří v tohoto Boha věřili srdcem. A protože tito lidé byli sloučeni ve společenství, v instituci nazvanou církev, rozhodl se císař Konstantin zajistit si přímluvy a modlitby za zdar dalších válek mimo všeobecného prosazování a zvýhodňování jejích členů také i obrovskou materiální podporou, dosud nemající obdoby. Dnešní možná až zbytečně velké materiální zabezpečení a zázemí naší církve po celém světě má své pevné základy právě v těchto prvních veledarech církvi římským císařem, ještě později mnohokrát násobené velmi těsnými a oboustranně prospěšnými vazbami státu s církví a opačně. Od něho dostala církev nejen úplnou svobodu, ale i různé paláce, pozemky, chrámy a další obrovský majetek výměnou za modlitby za Boží žehnání římské říši v čele s jejím císařem. Od té doby byly na praporech Konstantinových vojsk ve všech dalších krvelačných válkách symboly Ježíše Krista, pod standartami s písmeny X a P (Chí a Ró – první dvě písmena jména Christos) i nadále umíraly další tisíce mužů v krvavých řežbách. Jejich poslední pohled před vyhasnutím života na bojištích často patřil právě těmto monogramům. Byla toto skutečná vůle Ježíše z Galileje, nanejvýš mírumilovného Božího Beránka plného zcela nevyslovitelné lásky k lidem?
Když se Augustin narodil, bylo už uvedené všeobecné privilegování v plném proudu a církev dostávala od císařů další a další materiální, personální i jiné výhody. Na Konstantinem zavedeném jednoznačném zvýhodňování křesťanů a zároveň úměrně silnému až násilnému potlačování jiných denominací nakonec - po období poměrně rychlého střídání několika císařů s někdy rozdílným náboženským postojem - plně navázal další křesťanský císař, tentokrát oproti Konstantinovi zdánlivě umírněnější císař Theodosius I. V době, kdy Augustin vyučoval v Kartágu rétoriku, vyhlásil v roce 380 Theodosius edikt Cuctos populos, ve kterém byla nicejská formulace křesťanství už definitivně ustanovena jako státní náboženství římské říše. Dokončuje tak práci, kterou započal už přibližně sedm desetiletí předtím zmiňovaný kontroverzní císař a kontroverzní světec Konstantin. V období, kdy Augustin v podstatě z donucení a naprosto nepřipraven přijímá v Hippo Regio kněžské svěcení (391) byl Theodosius už 11let oficiálně křesťanem a bohužel za úplného souhlasu naší církve začal sám sebe chápat jako zástupce Boha na zemi. Kde v knize Genesis o stvoření světa hovoří Bůh o svém zástupci?
Svatý Augustin toto zcela nepochybně věděl a věřme, že vnitřně s takovým pojetím nesouhlasil, na druhou stranu vždy velmi prakticky uvažující světec viděl všechny nesmírné výhody, které loajalita s císařem a jeho politikou přináší jeho církvi a tím i jemu samému, myšleno především klid pro jeho práci. Jediný, kdo si jedenkrát dovolil vystoupit velmi tvrdě proti císaři, byl milánský biskup Ambrož, Augustinův světitel, ovšem Ambrož byl co se politiky týče, oproti Augustinovi naprosto jiná kategorie. Tvrdíme to i přes vědomí Augustinových (ovšem ne vždy ideálních) celkem ojedinělých pokusů o zasahování do politiky státu. Biskup Ambrož v jednom velkém sporu dokázal císaře zcela pokořit, ale to jen bohužel dokazuje už obrovský vliv církve na stát a jeho představitele a naopak, viz už zmíněný císař Theodosius, zástupce Boha na zemi za souhlasu církve. A v podstatě i samého Augustina, jestliže se proti této nedomyšlené provázanosti nevyjadřoval, přestože není nejmenších pochyb, že dobře věděl, jak dalece se tento vztah liší od vlastního Ježíšova, a po něm i Pavlova apolitického života. Svatý Augustin ale viděl vytvoření mohutného křesťanského impéria na tomto světě jako důležitou ukázku Boží vůle, jako předstupeň Božího nebeského království ( například právě v De civitate Dei, O Boží obci). Ale ve svém obrovském nadšení ze srdce upřímného, radostně euforického konvertity možná plně nedomyslel, jak mnoho se už nenávratnou provázaností zpolitizované církve s pokřesťanštělým státem vzdaluje původnímu principu Ježíšova jedinečného hnutí.
Pozdější velký filozof a teolog si tedy po dlouhých letech tápání nemohl ke konečnému přijetí víry vybrat lepší dobu a lepší denominaci. To samé a vlastně ještě v daleko větším rozsahu platí pro jeho zahájení praktické veřejné duchovní činnosti. Církev byla v obrovském materiálním rozkvětu a vzhledem k tomu, že se obyvateli státu díky různým výhodám jednoznačně vyplatilo být křesťanem, hlásilo se denně do církve mnoho lidí. Ti dostávali například lepší a trvalejší práci, pozice vyšších státních úředníků a podobně, a je nutné zmínit, že se mnozí z nich později skutečně také stali platnými a aktivními příslušníky státní církve. Do této pro církev zcela nejpříznivější situace tedy nyní svým tradičně nepřehlédnutelným způsobem vstupuje na její scénu budoucí velký muž křesťanství Augustin.
Nemusel překonávat žádné velké překážky a nic mu nebránilo evangelizovat a duchovně povznášet africký venkov, do kterého jen velmi pomalu docházely císařské výnosy, například ten o zákazu tradičních pohanských slavností a obřadů. Přístavní město Hippo Regio, kde náš biskup sídlil, nebylo mimo svého přístavu už vcelku ničím zvlášť zajímavé, nebo významné. Byla to spíše poklidná venkovská výspa, ve které strávil celý svůj kněžský život, přestože jeho nikdy neplněným cílem bylo dostat úřad v nejvýznamnějším severoafrickém městě Kartágu, které znal z dob svých studií a kantorství, a které nesmírně miloval. (O tomto městě se při každé vhodné příležitosti s láskou zmiňoval, kdežto například Řím, kde dohromady strávil přibližně dva roky života neměl rád a nikdy se o něm pochvalně nevyjádřil.) Pokud někdy řešil problémy uvnitř i vně církve, bylo to především proto, že se do řešení těchto problémů sám a z vlastní iniciativy zapojoval. Kromě mnoha dalších to byly především jeho teologické boje a disputace s heretiky a schizmatiky, kterým v podstatě věnoval celou druhou půli svého života. Jeho první životopisec a spolubratr z hipponského kláštera Possidius měl po Augustinově smrti velmi nesnadný úkol, když chtěl veškeré jeho dílo přehledně a tématicky uspořádat. Jistě v tom nebyl úmysl, ale následujícím uspořádáním částečně naznačil Augustinovu - zvlášť při obhajobě své církve – nekompromisní a spíše útočnou, než tolerantní povahu. Všech devět skupin má stejného jmenovatele a tím je slovo proti. Augustin tedy podle Possidia bojoval za církev proti: pohanům, astrologům, proti Židům, Manichejcům, Priscilianům, proti Donatistům, Pelagiánům, Ariánům a konečně proti Apollinaristům.
Jen z tohoto značně originálního výčtu si můžeme potvrdit už řečené, totiž že Augutsin jako věrný služebník a nesmírně pracovitý dělník církve se alespoň veřejně téměř nezabýval tím, co jeho milovaná církev už dříve uznala za pravdu a dogma. Jednoznačnou pravdu, o které se nediskutuje, spatřoval především v dopisech pohanům a teologii svatého apoštola Pavla, na které jak víme, vystavěla církev svůj pevný základ. Pavlovo učení tak logicky tvoří i veškerou podstatu jeho vlastního učení a tento apoštol je i jeho naprosto nejcitovanější zdroj ze všech textů Písma a stejně jako v našem katechismu tvoří i u Augustina drtivý zdroj celého jeho studijního zájmu a předávaného učení. K důležitým výjimkám patří například jeho velmi zásadní práce De Genesi ad Litteram - O knize Genesis slovo od slova, dále jmenujme třeba De octo quaestionibus ex Veteri Testamento - Osm otázek ze Starého Zákona, ale v tuto chvíli především nyní zdůrazněme jeho obrovské dílo na starozákonní téma: Enarrationes in Psalmos - Výklad Žalmů, na kterém s přestávkami pracoval neuvěřitelných 28 let!
Připomeňme si jen pár faktů k naší Bibli. Nový Zákon tvoří přibližně jen dvacet procent jejího celého jejího obsahu, zbylých asi osmdesát procent tvoří hebrejská Bible, tedy Tanach. Samotný Nový Zákon obsahuje přibližně polovinu učení, jejímž autorem je zčásti skutečný apoštol Pavel, druhou část jeho údajných listů ale prokazatelně vytvořili různí falzifikátoři nerozpakující se svá díla podepsat jeho jménem a mást tak celé nekonečné generace poctivých věřících. Tradiční odpověď církve na podobnou námitku je vždy taková, že není rozhodující autor, nýbrž obsah diktovaný Duchem svatým… Do této části Písma musíme zařadit i autory, které známe jako evangelisty, kteří psali svá díla až po svatém Pavlovi, a je tedy zřejmé, že pokud alespoň částečně obsah jeho listů znali, tak se jimi také pochopitelně nechali ovlivnit. I u otázky skutečného autorství pisatelů evangelií uslyšíme stejnou odpověď, jako v případě poloviny tzv.„Pavlových“ dopisů pohanům. Důležitý je obsah, ne osoba toho, kdo obsah tvořil.
Písmu svatému patří zcela jednoznačně a naprosto plným právem titul Kniha knih, o tom se nikdy na světě nevedly spory, a Davidovo Žalmy tvoří nejnádhernější ozdobu této královny psaného slova. Žalmy a také proroci bylo Augustinovo oblíbené starozákonní téma, na kterých především v duchu Pavlovy teologické argumentace poukazoval na jednotlivá proroctví, která se podle jeho výkladů měla vztahovat na příchod, život a smrt Ježíše Krista, i na budoucí církev křesťanů. Vzhledem k tomu, že se zabýváme především životem a dílem svatého Augustina a jeho ovlivnění učením církve a zároveň jeho ovlivněním církevního učení, chápeme veškerá jeho stanoviska a učení – pokud se k nim církev nikdy oficiálně nevyjádřila v polemickém smyslu – jako i učení církve.
I v jeho dalším veledíle, v De civitate Dei, o kterém jsme se také již zmínili, a která psal celých čtrnáct let, najdeme ve druhém svazku poměrně velký prostor s veškerou pečlivostí a typickou obsažností věnovaný starozákonním proroctvím vztahovaným Augustinem (a tedy i samotnou naší církví) na poslední soud, na posmrtný život, na Krista Ježíše, "kralování svatých" a podobně. Augustin zde mimo jiné prokazuje evidentní znalosti skutečné historie Ježíšova židovského národa, ale přesto v duchu tehdejšího státně – církevního trendu ani zde nešetří známými výroky typu „Židé nám zabili Krista“, nebo kupodivu například dělí Boha na dva: „Bůh hebrejců a Bůh křesťanů“. (Dualismus jiného typu znal kupříkladu ze svého manichejství).
Tato část díla vyžaduje zvlášť pečlivé studium z jiného, daleko důležitějšího důvodu, než je jen nalézání dalších, k již zde uvedeným omylům. Zastavme se nyní například na 29. kapitole XVIII. knihy jmenovaného díla, Augustinem nazvané: „Co předpověděl o Kristu a Církvi Izajáš“. Není žádným tajemstvím, že právě prorok Izajáš, respektive jeho 53.kapitola, se pro naší církev a samozřejmě tedy i pro Augustina stala na první pohled zcela oprávněně tím naprosto nejjasnějším, nejdůležitějším, a tím i nejužívanějším pramenem křesťanských důkazů o dávno prorokovaném Kristu Ježíši a církvi. V Žalmech, ale i téměř ve všech dalších prorocích dokázal Augustin velmi pečlivým studiem jemu dosažitelných starozákonních textů nalézt a poukázat na jednotlivé výroky, z jeho pohledu jednoznačně poukazující na budoucího Krista a církevní společenství. Z proroků je to podle očekávání především jmenovaný prorok Izajáš.
Hovoříme-li to tom, že Augustin velmi usilovně vyhledával a potvrzoval už církví dlouho uváděné verše, mající ve starozákonních textech poukazovat na Ježíšovo mesiášství a podobně, měli bychom si nejprve připomenout jeho velmi omezené schopnosti číst na potřebné úrovni jiné, než latinské – tedy už přeložené a mnohokrát opisované a mnohdy také „mírně upravené“ starozákonní texty. Částečně snad trochu ovládal základní, hovorovou řečtinu, ovšem jen na nízké úrovni, ale původní hebrejštinu neovládal vůbec, takže v podstatě nikdy nemohl (jako třeba sv.Jeroným) přeložit nějaké významné cizojazyčné dílo. Augustin si však na druhou stranu tento nedostatek vynahradil mnohonásobně často skutečně úžasným obsahem svých prací nezřídka plných originálních kombinací vyplývajících ze svého jedinečného vztahu k Bohu Stvořiteli. O jeho jazykových schopnostech se zmiňujeme především proto, že v případě svých studijních zájmů a rozsáhlých prací na starozákonní témata nemohl číst a dál pracovat s texty v originálním jazyce, ale s překlady a opisy, které se často skutečně v mnohých, a to i podstatných detailech lišily od starých hebrejských textů. Tím mohlo docházet - a také nejen u něho docházelo - k mnoha dezinterpretacím a mylným stanoviskům. A jak dobře víme, pokud se Augustin o něčem utvrdil a přesvědčil, byla jeho schopnost změnit názor téměř nulová.
Pravděpodobně tedy dost dobře nemohl číst v jeho době už dvakrát překladatelsky upravenou Septuagintu, tedy překlad Starého zákona do řečtiny, zcela jistě ani Palestinský kánon v originále, nýbrž nejspíše řecko-latinský překlad zvaný Vetus Latina, nebo také jeho verzi Itala. S postupně, přibližně dvacet let vznikající Jeronýmovou Vulgátou, tedy vůbec prvním překladem hebrejských knih do latiny (jejíž existence by Augustinovi jeho práce například na Žalmech a Prorocích nesmírně usnadnila) se pravděpodobně nikdy nesetkal, nejvýše snad možná jen v jakési už přepsané „pracovní ukázce“. Vulgáta se ovšem ve skutečnosti v plné míře ujala asi až o dvě století později. Celé to připomínáme z toho důvodu, abychom si ujasnili, s jakým materiálem pracoval Augustin v době, kdy psal své dílo De civitate Dei, v jehož jedné části dokazuje na prorokovi Jeremiášovi budoucího Krista Ježíše a budoucí katolickou církev.
Nyní si na několika ukázkách předvedeme, že alespoň v případě proroka Izajáše se náš Učitel církve svatý Augustin v uvedeném dokazování evidentně mýlil. Nepřipouští totiž žádné další alternativy, nebo jiné vysvětlení a jím uvedený výňatek z proroka Izajáše zakončuje jednoznačnými slovy vylučujícími diskuzi: Potud o Kristu. Zcela jednoznačně tím říká, že v celém úryvku (Iz, 52, 13) hovoří prorok o budoucím Ježíši, který jednou přijde na svět. Jelikož se zabýváme téměř výhradně svatým Augustinem, podotýkáme, že v této souvislosti nebudeme brát v patrnost ani tehdejší, ani nynější učení církve k této otázce, ať už bylo, nebo je jakékoli. Zajímá nás pouze výklad Augustina.
Po přečtení zmiňované 29.kapitoly XVIII.knihy vypadá vše naprosto jasné. Stačí k tomu dva na první pohled zdánlivě ideálně vybrané výňatky z Izajáše, jak zmíněný Iz 52, 13 a 53, 1 - 12, tak i Iz 54, 1 a dále, který svatý Augustin uvádí jako důkaz toho, že prorok hovořil nejen o Kristu, ale i o budoucí církvi. Z pochopitelných důvodů zde nemůžeme uvádět celý dlouhý úryvek, a v tom případě je nezbytné přečíst si sami skutečně důkladně nejen tyto pasáže, ale v rámci pokusu o objektivní posouzení začíst číst proroka minimálně od 51. kapitoly až do konce 54. kapitoly. K tomu připomínáme, že Izajášovo dílo nebylo původně nijak rozčleněné, a bylo tedy jedním celkem! To je nesmírně důležitá připomínka, jejíž mimořádný význam za chvíli jistě pochopíme. Členění, tedy oddělování jednotlivých kapitol a jejich číslování z důvodů větší přehlednosti je osm století po Augustinovi dílem kardinála v Cantenbury a profesora na pařížské univerzitě Langtona, a o číslování samotných veršů se zasloužil až v šestnáctém století laik Robert Stephens (Stephanus), který byl tiskařem. Zdůrazňujeme to kvůli potřebě uvědomit si, s jakou formou Izajášových a dalších textů Augustin pracoval, tedy s nečleněným, monolitním textem. Ovšem o to více musel být Augustinovi naprosto nepochybně zcela jasný skutečný obsah Izajášova proroctví.
Ti z nás, kteří alespoň doporučenou (51. až 54. kap) část, nejlépe ale celé Izajášovo proroctví podrobně prostudují, a dokáží na text pohlížet neutrálním pohledem nestranného člověka, musí nejspíše dojít ke stejným, nebo alespoň podobným závěrům, jako my:
Kdykoli ve svém proroctví hovoří Izajáš o služebníku, vždy hovoří o národu Izraele. Pouze lid Izraele a nikdo jiný je Izajášem míněný, a také i nazvaný jako služebník Boha. Služebník je poslušný i neposlušný, trpící, pohrdaný, povolaný, služebník radující se, oslavený, utvářený, osvěžující se, sytící se, služebník vládců, vyzbrojený, zkroušený nemocemi, opovržený. Služebník, který spatří své potomstvo a také který bude dlouho živ, služebník, který je voják, protože se bude s četnými dělit kořist, a mnoha dalšími podobnými přívlastky charakterizuje řečí symboliky velký prorok Izajáš naprosto nezpochybnitelně lid Izraele. Krista Ježíše totiž by v žádném případě nikdy nešlo charakterizovat prorokovými slovy jako neposlušného, utvářeného, jako služebníka vládců, zkroušeného nemocemi, jako toho, kdo je ženatý a má své potomky, kdo dostává odměnu, jako toho, kdo bude dlouho živ, nebo snad dokonce jako bojovníka, který se po vítězném ukončení války bude s ostatními spolubojovníky dělit kořist a podobně! Nic z toho Ježíš nebyl, a o tom žádný člověk obdařený rozumem nemůže pochybovat!
I kdybychom si to sebevíce přáli, není zde možná jiná interpretace, jak jistě potvrdí každý objektivní čtenář tohoto proroka. Neexistuje jediný relevantní důvod k pochybnostem, že by tento naprosto jasný fakt alespoň vnitřně nesdílel i svatý Augustin, stejně jako jiní tehdejší významní učenci naší církve. Přesto nám Augustin, který sám mnohokrát a se svojí příslovečnou pečlivostí přečetl nejen celého Izajáše, ale i další proroky, nabízí zcela odlišný význam celého textu, jak jsme si uvedli. V prorokově textu přitom navíc nalezneme ještě celou řadu dalších jasných indicií o tom, že celé proroctví se týká služebníka izraelského národa. Kapitolu 52, 13-15, a celou následující „nejslavnější“ 53. kapitolu musíme číst tak, jak jsme si už řekli, tedy nestranně a hlavně jako jeden celek, protože tak také vypadal původní text. Potom, co jsme si ještě odmyslili číslování kapitol, oddělování, a číslování veršů, nám tato část proroctví jednoznačně vyzní jako slova utěšující a povzbuzující Izraelský národ. Tak například před kapitolou 53 čteme: „Zvučně spolu plesejte, jeruzalémské trosky, vždyť Hospodin potěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Hospodin obnažil svou svatou paži před zraky všech pronárodů...“ ( Iz 52, 9 – 10) V čem například v těchto pár verších viděl Augustin odkaz na osobu Ježíše, jestliže k ocitovanému textu ve své knize doplní ono už zmíněné: Potud o Kristu? A proč v nich „neviděl“ slova o izraelském lidu, který Hospodin chrání svou paží před nepřáteli svého služebníka? Nebo viděl, ale..?
Pokračujme ve čtení Augustinova dokazování v následující kapitole, kde pokračuje slovy: „Poslechněme si už další text, o Církvi“. Poukazem na další kapitolu (54, 1-5) Izajáše a její citací nás tedy nyní ubezpečuje navíc o tom, že Izajáš neměl svými proroctvími na mysli jenom Ježšíe, ale dokonce i instituci naší církve: „Plesej neplodná, která jsi nerodila, zvučně plesej a výskej, která ses v bolestech nesvíjela, protože synů osamělé bude víc, než synů provdané, praví Hoaspodin“ Augustin alespoň navenek chápe tento text jakoby bez většího zamyšlení a opět až příliš jednoznačně. Tak jednoduché to však opět není, jelikož Izajáš jako osamělou nemůže mít na mysli naší budoucí církev, nýbrž pod tímto pojmem jednoznačně myslí a utěšuje Jeruzalém, místo dočasně opuštěného Chrámu, místa naděje a setkávání Izraelského národa - služebníka se svým Hospodinem. Text proroka Izajáše, který Augustin uvádí jako důkazy jeho proroctví o Kristu a církvi má tedy jiný cíl, a to útěchu Hospodinova služebníka Izraele v jeho těžkých chvílích, jak je z textu zřejmé a z celého kontextu logické.
Služebník Izrael, od stvoření světa zcela první monoteistický národ (monoteismus poznal jako první praotec Avraham, samotný Izraelský národ pak pochází od "dvanácti kmenů", což jsou děti Izraele: vnuka Avrahama a dvou dětí Josefa, Avrahamova pravnuka) v dějinách lidstva jako jediný jednomyslně přijal v počtu minimálně šesti set tisíc dospělých mužů na hoře Sinaj Hospodinovu nabídku mít tu jedinečnou šanci být Jeho služebníkem a stát se tak Jeho vyvoleným národem. Ovšem vyvoleným národem k vykonávání určitých specifických služeb a k zachovávání Jeho příkazů, které dal na znamení stvrzení smlouvy Mojžíšovi na dvou kamenných deskách. Jen v tom, a v ničem jiném je vyvolenost Ježíšova židovského národa. Nabídku se svým Zákonem učinil Bůh i jiným pohanským národům, ovšem ty ve své krátkozraké momentální spokojenosti sami se sebou považovaly za zbytečné přijmout - byť od samého Boha - jakási pravidla jejich soukromého života, které byly oproti jejich dosavadnímu životu jednoznačně omezující. Vyvolený židovský národ znamená vybraný k dodržováni Micvot, tedy náboženských příkazů a přikázání - a tato vyvolenost spočívá v odlišném způsobu života z tohoto vyvolení vyplývající. Nic víc.
K tomu jen poznamenejme, že Židé do té doby - ale často i poté - nebyli žádným vzorovým národem mírumilovných beránků a své časté prohřešky proti smlouvě s Hospodinem zapříčinily nejen jejich trvale neklidný život, ale i diasporu, útisk, války, možná i holocaust, ale především stále odkládaný příchod jejich Mesiáše, který však nebude Bůh, nýbrž smrtelný člověk. Naštěstí si je toho všeho Ježíšův národ dobře vědom a zbožní Židé se svými vroucími modlitbami a osobním životem nyní usilovně snaží o odčinění vin svých předků.
Ve zcela špatně chápaném pojmu vyvolenosti je prazáklad veškerých nedorozumění a pozdějších mylných výkladů o židovském národa, vedoucích napříč celými dějinami národa až k jeho nepopiratelnému útisku a krutému násilí od jiných národů a denominací v podstatě až do nedávné doby. A alespoň v myslích mnoha neinformovaných lidí vedoucích k až dodnes přetrvávajícímu tradičně negativnímu postoji k národu, jenž dal světu Ježíše, křesťanství a západní kulturu. Navíc je dobré si uvědomit, že ona vyvolenost byla oboustranná – Hospodin si sice vyvolil židovský národ k předání svých Zákonů do jeho rukou (za samozřejmé smluvní podmínky jejich dodržování), ovšem právě tento národ si zase vyvolil právě Hospodina za svého jediného a pravého Boha. To samé mohly udělat jiné národy, ale neudělaly. V tom případě ovšem nebylo férové později Židům tuto jejich vyvolenost závidět, zazlívat a vyvolávat zlobu.
Izajáš, kterého Augustin uvádí jako ústřední důkaz pro své výklady o prorokovaném Ježíšovi, tedy ve svém služebníkovi spatřoval výhradně národ Izraele. Tak například verš: „Panovník Hospodin mi pomáhá, proto nebudu zahanben, proto jsem nastavil svou tvář jako křemen“ (Iz 50, 7) si také i my vykládáme tak, že národ Izrael jako Boží služebník si je dobře vědom, že smlouva s Hospodinem mu vedle nesmírného požehnání na druhou stranu přinese i obrovský útlak a útrapy od jiných národů, ale díky vědomí Hospodinova požehnání se nebojí ničeho. Jen Hospodin ví, proč útrapy připouští a jaký je jejich smysl. Národ služebníků nepátrá po jejich důvodech a nezabývá se odměnou za ně. Jediný Hospodin stojí za to nastavit svojí tvář násilníkům a zachovat kamenný výraz. Ale to už tvrdil Ježíš.
Svatý Augustin, jak jsme si řekli, byl skutečným znalcem starzákonních spisů. Uveďme jeden náhodně vybraný verš z Izajáše a uvažme, zda po jeho přečtení mohl Augustin vskutku zastávat názor, že prorok hovoří o budoucím Ježíši: „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům.“ (Iz 42, 1) Když Augustin psal o Ježíši Kristu, aby ještě více zdůraznil jeho Božství, často užíval spojení Bůh Ježíš. Mohl v takovém případě hovořit Bůh prostřednictvím Izajáše o svém Synovi (a tím v oné tajemné podstatě sám o sobě) jako o svém služebníku? A v té samé souvislosti jako o svém vyvoleném? Je tedy Hospodin sám sobě služebníkem, nebo snad sám sebe vyvolil? Mezi kým volil? Trval by skutečně velký Augustin za každých okolností i dnes na tom, že Izajáš skutečně prorokoval o Ježíši?
Závěr se nabízí takový, že židovský národ, který nám dal Pána Ježíše, jeho matku Marii, apoštola Pavla, židovské evangelisty - a tím Nový Zákon i celé naše náboženství, je nepochybně národem vyvoleným, zároveň však také služebníkem, jak ho vnímá prorok Izajáš. Služebníkem tedy není myšlena jakákoli osoba (!), nýbrž národ, ze kterého má vzejít nový, lepší, a hlavně zbožnější Izrael („ Řekl mi: Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím“ Iz 49, 3) a tato skutečnost musí být dokonale jasná každému nezaujatému čtenáři tohoto proroka. S případnou myšlenkou, že by snad naprosto jasná nebyla i našemu Otci církve Augustinovi, raději nebudeme ztrácet čas.
Oklikou jsme se nyní konečně dostali zpět k původní ústřední myšlence ze začátku naší úvahy, totiž že svatý Augustin, mimo jiné i z již dříve zmíněných důvodů, nadobro „zakonzervoval“ část svého obrovského vědomostního potenciálu ve prospěch církevního učení. Nepodařilo se nám najít jiný důvod, proč například v díle De civitate Dei, nad kterým jsme se pozastavili, poutavým, ale nesmlouvavým způsobem vykládá i pro příští generace čtenářů Izajášův text ve smyslu, na který jsme poukázali.
Nakonec si vedle již uvedených příkladů ukažme ještě jeden obdobný, potvrzující naše přesvědčení, že velký teolog a filozof pátého století a pevná opora církve proroka Izajáše navenek interpretoval jinak, než s největší pravděpodobností musel vnímat ve skutečnosti.
Ve stejné, tedy v XVIII.knize spisu O Boží obci, čteme ve čtyřicáté šesté kapitole o narození našeho Spasitele Augustinova slova: „Tak byl totiž předpověděl prorok: Aj, panna počne a porodí syna a nazvou ho jménem Emanuel, které znamená: Bůh s námi“ (Iz.7, 14). Nebudeme nyní hovořit o trochu hospodských argumentech nekřesťanů typu: Každá žena na světě byla panna a (téměř) každá počala, ale musíme zmínit například Český ekumenický překlad, který pannu uvádí jako dívku podle zcela přesného překladu z originálu. Augustin ale pracoval, jak jsme uvedli, s pozdějším překladem, kde už slovo dívka bylo možná i cíleně přeloženo právě jako panna. A podle toho tedy mohl v De civitate Dei psát o tom, že prorok Izajáš skutečně prorokoval o narození našeho Spasitele. Ovšem vzhledem k tomu, že nepochybujeme o jeho bravurních znalostech možná většiny starozákonních textů, a tím především Izajáše, musel z překladu textu, který měl k dispozici, vnímat i jiné poznatky.
Znovu se nyní vynořuje zmíněný podstatný problém, kterým byla jeho neznalost hebrejštiny, protože tak byl o mnohé zajímavé poznatky z originálních textů ochuzený. Snad by trochu váhal, má-li v knize XVIII, nazvat svoji 46. kapitolu nazvat právě „O narození našeho Spasitele, tj. O vtělení Slova...“, kdyby věděl, že hebrejské slovo הָעַלְמָה neznamená v Izajášově verši pannu, ale mladou ženu bez ohledu na její stav. A nejen to, ale stejné, nebo jen jinak psané slovo znamená v hebrejštině i dívku, děvče, vdanou mladou ženu, ale dokonce i mladého muže! Věděl, nebo nevěděl Augustin, že v Písmu je do detailu stejným označením, které mylně užívá ve vztahu k matce Ježíše také zmíněna samotná Izajášova těhotná manželka, pozdější matka dvou dětí?
Jistě by si - pokud by to věděl, což předpokládáme - uvědomil, že ani tento verš nelze řadit k prorctvím, hovořícím o budoucí církvi a o Ježíši. Víme, že díky své pověstné a obdivuhodné pracovitosti a nesmírné studijní zanícenosti Augustin našel a prozkoumal mnoho veršů od jiných proroků, které také chápal jako proroctví o Ježíši a církvi, a o některých se také v tomto díle zmiňuje. (Někdy se i nad nimi také zamyslíme.) Ovšem prorok Izajáš skutečně nebyl tím pravým a nejvhodnějším „důkazným materiálem“ a to nás opět vede k otázce - jestliže toto Augustin dobře věděl -, zda tohoto proroka cituje jako důkaz o budoucím Ježíši jen proto, že je to přesvědčení jeho milované církve.
Z kontextu této části proroctví jasně vyplývá, že Izajáš hovoří o judskému králi Achazovi, který žil přibližně tři čtvrtě tisíciletí před Ježíšem a tedy ještě o něco déle před vznikem naší církve. Ztrácí jakoukoli logiku myšlenka, že prorok hovoří o nesnázích judského krále a zároveň o panně, která v neposkvrněnosti počne Božského Syna! Není možné zde nyní podrobně hovořit o tehdejší velmi bouřlivé politické situaci v celém regionu, uveďme tedy jen poznámku, že tato část Izajášova díla směřuje k Achazovi s ujištěním, že jeho království odolá chystanému drtivému útoku nepřátel ze severu. Prostý rozum a logika nám v takovém případě podává otázku, jaký smysl by mělo utvrzovat takovým proroctvím judského krále v akutální, životně důležité otázce, pokud by se toto proroctví mělo vyplnit - navíc v dokonale jiné záležitosti, až o přibližně sedm set padesát roků později? O Ježíši jako Spasiteli samozřejmě můžeme hovořit v desítkách jiných souvislostí, ne však v případě Izajášova proroctví. Znovu zopakujme, že vše právě uvedené musel Učitel církve svatý Augustin naprosto jednoznačně znát, o tom žádný soudný člověk nemůže pochybovat.
Naše zamyšlení mělo především poukázat na Augustinovu bezbřehou oddanost církvi a jejímu učení i za cenu pravděpodobného anulování významu některých vlastních teologických objevů a poznatků. Pokud je tato úvaha postavena na alespoň částečně reálných základech, pak je možná vhodné chápat celé Augustinovo oficiální učení i se zřetelem na uvedené myšlenky.
M.Č.