Z katecheze sv.Augustina o Židech II. část
O jednom vyjádření z Augustinovy (?) katecheze
II.část
dokončení
Nikdo jiný, než brutalitou pověstný guvernér Pilát však nemohl akci k zatčení schválit. Kněží by si nedovolili zvlášť v době svátků zatýkat zbožné poutníky, pokud by se snad přímo neprovinili například rouháním, nebo proti jiným náboženským a chrámovým předpisům a podobně. Jako občané však patřili pod zákony okupantů. Římané a saducejové měli pro zatčení Ježíše zcela odlišné pohnutky, jak jsme si už naznačili, o tom není pochyb. Ať už tedy větu Židé ho zajmou napsal skutečně Augustin, nebo kdokoli jiný, bylo to na skutečně na popud Židů, ovšem samotný akt zatýkání byl logicky v režii Římanů. Tento fakt by nebylo nutné nijak zvlášť zdůrazňovat, nebýt nesčetných vyjádření z historie, bohužel zcela cílevědomě hovořících jinak.
Nejvýznamnější židovský historik z 1.století Josephus píše, že pokud saducejové zasedli k židovskému soudu, byli ke svým soukmenovcům: „bezcitnější než kdokoli z ostatních Židů.“ Těmto saducejským kněžím šlo zpočátku především o určitou izolaci tohoto cit: „galilejského buřiče“ od ostatních poutníků a znovuobnovení pořádku v Chrámu a okolí, aby nepřetržitý a nekontrolovatelný přísun peněz do chrámové pokladny nebyl ohrožen. O Ježíši už mnohé věděli z prosince roku 29 (nejde o omyl!), kdy se na jiný velmi významný svátek Chanuky odhodlal k téměř čistě soukromé „průzkumné“ cestě do Jeruzaléma. Tehdy už na sebe poprvé významněji upozornil, když se pohyboval v Herodově Chrámu a kolem Šalamounova sloupořadí a podle svého správného přepokladu byl místními občany a knězi poznán. Pro saduceje to byla první velká příležitost se Ježíše zbavit, proto se ho už tehdy otázali, jestli je ten celým národem toužebně očekávaný Mesiáš, nebo ne. Byla to léčka, do které se ale na vše dobře připravený Ježíš nechytil. Řekl jim vyhýbavou, avšak velmi promyšlenou odpověď: „Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí.“ Ani v Zákonu vysoce vzdělaní kněží si s takovou odpovědí nevěděli rady a na zatčení nestačila. Rozzuřila ale místní zbožné občany, protože v odpovědi viděli rouhání vůči Bohu. Evangelista Jan o tom s chutí vypráví a uvádí, že se tito zbožní lidé sami chystali Ježíše podle platných židovských zákonů potrestat kamenováním. Nešlo apriori o zlobu proti Ježíšovi, stejně by se museli (jako Zákon poctivě dodržující) chovat ke komukoli jinému rouhači. Tehdy jim ale utekl až za hradby města. Zatím ještě neměl v plánu se nechat zajmout a soudit; ještě nebyl ten správný čas na vyplnění dávných proroctví. Doplňme ještě dvě poznámky: Kdykoli Ježíš hovořil o sobě, nikdy nepoužil titulu Mesiáš. Kdykoli Ježíš hovořil o Synu člověka, vždy hovořil ve třetí osobě.
Brutální a všemocní okupanti by samozřejmě nejednali na radu či doporučení těch, které okupovali a krvavě utiskovali, a kteří na nich byli všeobecně závislí. Pro ně nebylo ani důležité, ani nebezpečné to, o čem se Židé hádali a naopak velmi často jen s jízlivým pobavením sledovali jejich někdy velmi vyhrocené, především vnitřní náboženské spory, kterým pochopitelně nemohli dobře rozumět. Kdyby na veřejnosti Žid zabíjel Žida - a určitě se tak mnohokrát dělo, možná by ani nezasáhli, ale se vší brutalitou by zakročili a podle svých zákonů také kohokoli a urychleně odsoudili k smrti, pokud by se někdo vydával za krále Judeje. To, co se však nyní o Pesachu začalo odehrávat, už zavánělo možnou vzpourou proti římským utiskovatelům a rozsáhlými nepokoji. Ježíš měl nepochybně obrovské charizma a Židé, v nervozitě čekající na svého Mesiáše, by se dali lehce strhnout k vybití vzteku a k pokusu o pomstu na Římanech za všechny roky krutého útisku. Pokud Jeruzalémští obyvatelé opravdu už provolávali slávu králi, šlo o jeden z nejhorších přečinů ne těch, kteří tak volají, ale toho, kdo si tak nechal říkat.
Nápis na odsouzencově kříži obsahoval kromě jiného provinění, za které byl dotyčný odsouzen k té nejhorší smrti ze všech možných. Když Římané Ježíše s křížem na zádech vlekli a popoháněli na popraviště, měl tabulku potupně připevněnou na krku, aby si každý zvědavec na cestě mohl přečíst závažný přečin, který zapříčinil jeho odsouzení k smrti. Jestliže tedy měl na tabulce napsané jméno a pak bylo ve třech jazycích - latinsky, řecky a hebrejsky - velkými písmeny napsáno Židovský král, znamenalo to jeho provinění vůči státu, za které byl podle platných římských zákonů odsouzen k smrti. Nápis byl vždy tak velký, aby si ho mohli kolemjdoucí přečíst jako varování a odstrašení. Tento fakt je jeden z velmi významných prvků ke složení konečného obrazu, ukazujícího počátky a příčiny našeho pozdějšího, zjevně nepopiratelného křesťanského antijudaismu. Judaismu, od kterého jsme převzali jejich Ježíše a určili si ho jako středobod našeho nového náboženství.
Římští pohané, ne Židé, jak píše v tomto katechetickém dílku údajný svatý Augustin, pověsili Pána na dřevo. Římané ukřižovali Ježíše určitě ne proto, že by řešili, zda opravdu je a nebo není Boží Syn, ale protože podle jejich přesvědčení organizoval vzpouru vůči římskému státu už jen tím, že se prohlásil za krále židovského národa, který okupovali. Jediným možným králem pro porobený prastarý národ židovských věřících byl pohanský císař Tiberius Julius v Římě. Někteří naši věřící bohužel tento nápis na kříži chápou jako uznání Římanů, že Ježíš byl skutečně Bohem seslaný král, Mesiáš. Uvědomme si ještě jednou, kde sice fakticky začala, ale především kde skončila židovská aktivita v tomto tak tragickém konci Ježíšova života.
Trest smrti u Židů byl naprosto výjimečně vykonávaným trestem, jehož vyhlášení podléhalo přísným židovským talmudickým předpisům a zkoumáním viny tzv. Malým sanhedrinem; váženým soudním dvorem, který tvořilo 23 nejzkušenějších a nejváženějších mužů. V židovských pramenech se podotýká, že k hrdelnímu trestu se soudy uchylovaly velmi nerady a podnikaly vše možné proto, aby se jeho vykonání vyhnuly. V pramenech čteme: „Sanhedrin, který jednou za sedm let popravil člověka, bývá nazýván zhoubným.“ Ovšem jiný rabínský pramen už totéž hovoří o soudu, který vydá trest smrti jednou za sedmdesát let! Pročítáme si úryvky z velmi detailně propracovaného Židovského trestního práva a nacházíme čtyři způsoby trestu smrti podle Sanh.VII, 1: ukamenování, upálení, stětí a uškrcení. Ke každému způsobu najdeme výpis činů, za jaké připadaly tyto tresty v úvahu, ale v Ježíšově době by přicházel v úvahu pokud vůbec, tak pravděpodobně už „jen“ trest ukamenováním v případě jasně prokázaného činu a s vyčerpáním naprosto všech polehčujících okolností včetně všech svědectví ve prospěch odsouzeného.
V Ježíšově případu jeho soudní frašky tedy opravdu nešlo v prvé řadě o to, zda je Mesiáš, a navíc - to je velmi důležité si uvědomit, zda je Boží Syn. V této kauze nelze spojovat tyto dva pojmy dohromady! Šlo navenek o jeho domnělé buřičství a v podstatě o jeho pasivní připuštění možnosti, že je skutečně králem Izraelců, ovšem za těmito obviněními stály prvé řadě saducejská hamižnost a udržení pořádku v okupované zemi za každou cenu. Znovu - především kvůli navenek pevnému stanovisku svatého Augustina k této záležitosti – opakujeme, že Ježíšovo urychlené souzení a odsouzení šlo s největší pravděpodobností mimo zákonné soudní náležitosti nejen podle židovského trestního řádu, ale dokonce i podle stejného řádu těch, kdo mají Ježíšovu smrt plně na svědomí – tedy Římanů.
Židovský zákoník neobsahuje nic ani vzdáleně podobné něčemu, připomínající trest smrti ukřižováním. Židé ze své soudní praxe prostě neznali tento čistě římský a hojně užívaný vynález a nikdy by ho ani čistě hypoteticky nemohli převzít do svých zákonů. Stovky, spíše však tisíce jich však tuto strašnou smrt během římské okupace poznalo na vlastní kůži. Nebyli to tedy Židé, kteří svého významného soukmenovce: „...zajali, vysmívali se mu, svázali ho, korunovali ho trním, ostouzeli plivanci, bičovali, zasypávali nadávkami, pověsili na dřevo, probodli kopím...“ Za přibližné tři století poté, co pohanští Římané zbožného Ježíše tím nejkrutějším způsobem umučili, se z náboženství vzniklém na tomto umučeném paradoxně stalo jediné oficiální státní náboženství potomků jeho vrahů.
Nápis na kříži tedy opravdu v žádném případě neznamenal uznání, ale z hlediska Římanů provinění dle jejich zákonů. V jiných případech měl odsouzený například napsané buřič, vrah, a podobně. Jak už bylo zmíněno, prohlásit se králem bylo pro Římany nejhorší provinění ze všech a vnímali ho jako vzpouru, nebo výsměch císaři. Když Ježíš se svým velmi početným doprovodem sjížděl na oslátku prudkou cestou z Olivové hory do Jeruzaléma aby vyplnil prastará proroctví, a už po cestě nechal davům zvědavců, aby ho provolávali králem, věděl velmi dobře, co ho od Římanů očekává. Není nejmenších pochyb o tom, že cokoli, co zde až dosud bylo dosud řečené, nebo spíše jen připomenuté, by snad svatému Augustinovi, popřípadě jinému autorovi spisu O vyznání víry ke katechumenům nebylo dokonale známé.
- Židé ho svážou, korunují ho trním
Jednoznačně zastáváme názor, že nic z Božího, nic z Ježíšova života a působení, žádný detail z počátků vzniku křesťanství a jeho „pavlovsky důsledného“ oddělení od judaismu není zbytečností znát, pokud se jedná o naší víru. Po všech dostupných historických faktech je potřeba pátrat, ověřovat je a vzájemně porovnávat a pak je možné pracovat na postupném vytváření vlastního pohledu – ovšem jen za podpory stále prověřovaných dějů z hluboké minulosti. Svatý Augustin ze své vlastní zkušenosti věděl, že skutečná víra neznamená jen pasivní konzumaci už dříve zpracovaných informací, ale každodenní, často úmornou práci a proto v této oblasti dosáhl tak jedinečných výsledků. V kontextu s tím nám ale o to výrazněji a (alespoň na první pohled) i nepochopitelněji musí znít jeho mnohé názory a výroky o národu, který dal světu Jěžíše Krista. V tomto případě Učitel církve pravděpodobně obětoval své zcela nepochybné vědomosti a pevně věříme, že i své vnitřní přesvědčení jen kvůli své naprosté oddanosti církvi. Zdá se, že jeho veřejný postoj k této otázce byl jen čistým odrazem, opakováním jejích tehdejších stanovisek bez jakéhokoli jeho vlastního názorového vkladu. Církev své učení o Židech pak zase zpětně, ale už jako Augustinovy názory užívala jako důkaz a potvrzení správnosti svých původních. Úplný základ tohoto ve svých důsledcích tak tragického nahlížení na své starší bratry hledejme opět tam, kde už jsme mnohokrát ukázali: V zapálené jednostranné horlivosti židovského učence Saula, později známého jako velký apoštol Pavel, který se snažil všemi prostředky a velmi důsledně oddělit tzv. nové od starého.
Učil, že nyní už není třeba striktně dodržovat zákony Tóry (které sám ještě nedávno příkladně a velmi zbožným způsobem plnil) se všemi jejími předpisy, zákazy a příkazy. „Mojžíšovo zákony ztrácí platnost, protože přišel Boží Syn Ježíš Kristus a svojí existencí tyto zrušil. Blíží se konec všeho utrpení a ztrpčování vašeho života obtížným dodržováním židovských zákonů. Každou chvíli můžeme očekávat Kristův druhý návrat a soud nad mrtvými a živými a jen ti, kteří v něho uvěří, se spolu s ním vydají k jeho nebeskému Otci do věčného štěstí a radosti. Nic pozemského už nemá smysl, protože Kristus svojí přítomností na zemi nahradil všechny zákony. Zákony Vás svazovaly pro zemi, Kristus Vás rozvazuje pro nebe. Věřte v osobu Ježíše Krista!“
Židovství Ježíše nešlo popřít, stejně jako nešlo jeho slova uzpůsobit pozdějším představám nadšeného aktivisty svatého Pavla. Ježíš sám například nikdy nezmiňoval svůj údajný davidovský původ a právě tak ani nevznesl otevřený nárok na izraelský královský trůn. Posleství, které hlásal, sice bylo o příchodu Božího království, ne však o něm samotném, o jeho roli v něm. Už pojem Boží království je v Pavlově mysli jiný než o kterém kázal Ježíš. Pavel ho chápal čistě duchovním způsobem, a co je podstatné – chápal ho ne tady na zemi, nýbrž téměř výhradně v nebi. Protože Ježíše nikdy neviděl, ani ho neslyšel kázat, nemohl svoji teologii vystavět na čistém obsahu jeho kázání. Navíc - čteme-li jakýkoli dopis svatého Pavla, nemůže nám ujít zásadní fakt, že sice velmi hojně používá jméno Ježíš (a k němu připojený přívlastek Kristus, což hebrejsky znamená pomazaný, tedy kněz, prorok, nebo také korunovaný král), ale vystačí nám prsty jen jedné ruky, budeme-li počítat, kolikrát svatý Pavel zmiňuje nějaké konkrétní údaje, nebo události z Ježíšova osobního života. Pohanům o nich nemohl psát, protože je dostatečně dobře neznal. V pouštním vidění u Damašku mu měl podle jeho slov zjevený Ježíš předat pouze své poselství a povolání.
Věř v Ježíše Krista a přijdeš do věčné radosti v nebi. Ovšem Ježíš sám hlásal svému židovskému národu především celkové pokání, ale pokání - opět - svého židovského národa (!) a změnu k lepšímu života obyvatel tohoto národa. O nás tehdejší pohany šlo při Ježíšově obrodné misi až v druhé linii, přestože námi nijak nepohrdal. (Pavlovo listy pohanským Galaťanům jsou vlastně listy Keltům, ze kterých my Češi pocházíme) Stačí, když se podíváme na mapu, kde a jakému obyvatelstvu jeho příbuzný Jan zvaný Křtitel a po něm Ježíš hlásali nutné obrácení a urychlenou přípravu pokáním na brzký příchod Spasitele. Šlo hlavně o území Galileje a okolí s naprostým většinovým počtem židovských obyvatel, a cíleně mezi pohany začal chodit přibližně dvacet a více let po Ježíšově smrti právě až svatý Pavel. Ježíš nevykresloval svým posluchačům svůdné představy nebe jako později velký apoštol, a jako ještě později náš učitel Augustin (viz jeho De civitate Dei a podobně). Židovské učení je celé o dodržování zákonů, které dal Bůh židovskému národu na Sinaji a o dobrém žití podle Boha zde na zemi. (Tyto zákony dobrovolně přijali a proto je i s požehnáním dostali skutečně Židé, ne my - tehdejší pohané! I nám pohanům je Bůh podle tradice nabídl, ale nepřijali jsme je prý pro jejich obtížnost) Za toto jejich přijetí zákonů je jednou „nějakým způsobem“ odmění Bůh, ale není jejich věcí se o takovou odměnu zajímat už teď během života. Je potřeba neztrácet čas líbivými představami o krásách nebe. Je třeba tady a teď hned žít poctivě podle zákonů Božích a vrátit se k nim zpět celým svým životem a celou svou duší.
Nic z naší víry v Boha by v nás nemělo být definitivně ukončené, nelze jen zůstat stát a být spokojen se svým vztahem k Bohu v podřimujícím ukolébání vlastní pohodlností a domnělou jistotou. Sebeuspokojení s naším životem ve víře je svými důsledky horší než hřešit, protože hříšnost - na rozdíl od lenosti a pasivity - v nás dobrý Bůh Otec za určitých okolností akceptuje. Právě náš velký učitel Augustin nám v přístupu k celoživotnímu poznávání Boha může být jedinečným příkladem. Vzhledem k jeho zájmům a obsahu jeho monumentálního díla je však dobré mít na paměti, že tvořil v době, kdy už několik století byl učením církve stále silněji kladený důraz na samotnou osobu Ježíše na úkor životně nutné pozornosti jeho učení. Ježíš skutečně nepřišel na svět kázat sebe samého, nýbrž obrácení, pokání a nápravu života svého národa. A především víru. Máme-li možnost pracovat s původními ještě neupravenými záznamy o Ježíšově veřejném působení, nikde nenalezneme jeho otázku Věříš ve mě?, nýbrž jen Věříš?, nebo Víra tvá tě uzdravila, a ne Víra ve mě tě uzdravila. To už je však téma k jinému zamyšlení.
Jestliže tedy snad svatý Augustin opravdu napsal Židé ho svážou, připusťme alespoň částečně tento výrok i přesto, že vzhledem k již uvedenému zní logičtěji, že Římané jako nekompromisní představitelé moci by si tento akt nenechali ujít, nehledě na jejich jasné předpisy pro dané situace, která pro ně rozhodně nebyla ojedinělá. Chybí důvod pro jakoukoli spolupráci Římanů se Židy při zatýkání jejich lidí. Jestliže v tomto případě snad částečně připouštíme diskusi, v druhém to už možné nebude.
Židé ho totiž podle textu ještě také korunují trním. To už je ovšem v důsledcích daleko závažnější obvinění Židů, které má pouze křečovitě a za každou cenu udržet vyvolaný dojem, že vše bylo začátku do konce v jejich režii. Pokud by tomu tak skutečně bylo, mohlo by to věřícím pomoci snadněji přijmout pozdější vysvětlení k chování některých našich bratrů „křesťanů“ při protižidovských pogromech a v jiných případech našeho podílu na útisku tohoto národa. Toho se naštěstí Augustin už nedožil, ačkoli první náznaky pozdějšího stupňujícího se útlaku potomků Krista se začaly dít už za jeho života. Historická pravda s židovským korunováním Ježíše je však samozřejmě jiná a k tomuto konstatování nám stačí číst třeba „jen“ samotné Písmo.
Pilátova pretoriánská garda byli pro velmi specifickou Judeu speciálně vycvičení vojáci. Patřit k nim znamenalo projít speciálním mimořádně náročným výcvikem a mezi římskou posádkou v Jeruzalémě tvořili absolutní elitu. Jedině tato garda svojí brutalitou značně převyšující ostatní vojáky, tvořící také guvernérovu ochranku, měla výsadní právo nakládat s odsouzenci podle libosti, omezeni jen nutností, aby na smrt odsouzený skutečně skonal až na kříži. Ještě před korunováním Ježíše se tedy odehrálo ono v našem textu zmíněné Židé ho bičují, ovšem s tím rozdílem, že pochopitelně v elitní pretoriánské gardě nemohli v žádném případě být Židé, to je ale snad zbytečná poznámka. Už samotné nesmírně kruté téměř neomezené zbičování (židovské zákony povolují ve výjimečných případech nejtěžších provinění svých lidí maximální možný počet ran na 39) vedlo často ke smrti odsouzeného a je důležité podotknout, že podle římských zákonů se v žádném případě nesmělo praktikovat na římských občanech. Snad už tedy opravdu není dál potřeba rozvádět, kdo ve skutečnosti mohl jako jediný Ježíše zbičovat a poté jako židovského krále navíc posměšně korunovat trním. Pozornost by si ale spíše zasloužilo, z jakých dalších důvodů - mimo už zde naznačených - se takto upravený záznam z Ježíšova soudu pro další generace poctivých věřících křesťanů zachoval, přestože se odpověď každému z nás vzápětí nabízí sama. Ani tento bod však není přímým tématem dnešního zamyšlení. Pro nás by bylo v tuto chvíli spíše důležité znát, co o tomto dalším bodu Pilátova soudu věděl Augustin v případě jeho skutečného autorství spisku, o kterém hovoříme. Nebo naopak řečeno: Existovalo vůbec něco, co by svatý Augustin o posledních dnech Ježíše Krista nevěděl? Znal snad dvě pravdy – literárně tradiční, ale zároveň i historickou?
- Židé ho ostouzejí plivanci, zasypávají nadávkami
Má vůbec smysl ještě pokračovat a hovořit o tom, že Ježíš nemohl být tímto způsoben ponižovaný svými spoluobčany, pokud by se snad ovšem nejednalo o jednotlivý projev některého duševně nemocného člověka? Židům vzali nenávidění krutí okupanti k odsouzení jejich soukmenovce, jejich možného slíbeného vysvoboditele právě z tohoto římského jha a nyní se mu mají posmívat a plivat po něm? Důvod? Spíše se znovu zamysleme nad příčinou, proč je tímto způsobem celý proces Ježíšova soudu, odsouzení a umučení na kříži tak tragicky (s přihlédnutím na pozdější následky) vzdálený skutečnosti. Pokud by text, nad kterým vede naše zamyšlení, skutečně napsal svatý Augustin, o čemž však musí nestranný čtenář stále více pochybovat, musela by mu uniknout v tomto konkrétním bodě podstatná skutečnost. Přihlížející Židé se v žádném případě - i kdyby teoreticky chtěli – nemohli dostat do Herodova paláce, kam byl Ježíš bez soudu vydán. Pouze a jedině římští vojáci mohli ve vnitřním uzavřeném nádvoří objektu ukojit svoji touhu po krutém výsměchu židovskému králi. Právě tam byl v rámci všech událostí vedoucím k vydání Ježíše na smrt od římských vojáků poplivaný, tam od nich slyšel jen posměch, urážky a nadávky. Od římských vojáků.
Pokud někdo právě nyní v této chronologii „ všech židovských provinění“ postrádá zmínku o tom, kdo Ježíše odsoudil, jde o dobrou připomínku. Výstižnější důkaz tendenčnosti celého textu nám autor, ať je to kdokoli, nemohl dodat. Kdyby se nejednalo o tak závažnou a zásadní dějinnou událost , snad bychom se už neubránili drobnému , ale nakyslému úsměvu.
- Židé ho pověsí na dřevo, Židé ho probodnou kopím
Nyní se už dostáváme k dvěma bodům, které snad ani nezasluhují delší pozastavení. Tato tvrzení znovu postrádají jakoukoli soudnost a sebemenší zlomek smyslu pro skutečnost. Jestliže snad před chvílí šlo o reálnosti jednoho bodu textu částečně snad polemizovat, těmito dvěma tvrzeními se katechetická příručka O vyznání víry ke katechumenům destruuje. Dětským poukazováním na pasáže v Písmu, dokonale vyvracející toto zcela nedomyšlené a absurdní tvrzení, bychom se ocitli na myšlenkové úrovni pisatele. Můžeme si s upřímnou touhou už jen přát, aby se jednou s konečnou platností prokázalo, že tuto příručku náš velký Učitel a Otec církve ve skutečnosti nikdy nenapsal. V opačném případě bychom velmi neradi, přesto však museli přiznat, že navzdory naší každodenní, už více než desetiletí nepřetržitě trvajícímu zájmu o svatého Augustina, o něm bohužel stále ještě nic nevíme. I to nakonec nemusí být vyloučené, a pokud se tato možnost ukáže jako skutečnost, začneme pokorně se studiem svatého Augustina úplně znovu od začátku, konkrétně od 13.listopadu roku 354, kdy se v severní Africe narodil.
- Židé ho nakonec pohřbí
Konečně realita! Ovšem kdo jiný by měl příslušníka židovského národa na území židovského království pohřbít, když ne zase Žid? Pohanští Římané Židy (a nejen je) rádi pro výstrahu zabíjeli, ale v žádném případě své oběti nepohřbívali. Nechávali běžně na kříži své oběti shnít na slunci do doby, než se zbytky těla sesuly pod kříž a záleželo na jejich blahovůli a výše nabízeného úplatku od případných pozůstalých, zda mrtvolu povolí sundat vzápětí, nebo alespoň brzy po smrti, dokud si ještě zmučené tělo zachovalo tvar, nebo zda pohřeb zakáží, jelikož příbuzní neměli na úplatek. Židovské dodnes platné předpisy nařizují pohřbení mrtvého pokud možno do jednoho dne od smrti. Na umučeného Ježíše, respektive na jeho příbuzné se tedy tyto předpisy vztahovaly úplně stejně a snad je jen méně podstatnou otázkou, proč se o tuto povinnost nepokusili sami. Je spíše pravděpodobné, že se o to pravděpodobně nejprve nějakým způsobem snažili, ale snad neúspěšně. Akce na důležité pohřbení Ježíšova těla před nejvýznamnějšími židovskými svátky se tedy ujali – kdo jiní, než Židé, kteří měli mezi okupanty své kontakty a potřebné prostředky. Byli to z evangelia nám všem známí Josef z Arimatie, významný člen několikrát zmíněného Jeruzalémského sanhedrinu a bohatý člen jeruzalémské městské rady a jeho přítel ze stejného soudu Nikodém. Při té příležitosti musíme poznamenat skutečnost, samu o sobě jasně dokazující pozdější manipulaci se skutečností. Nejvyšší židovský soud sanhedrin měl kdesi za jeruzalémskými branami ve svém vlastnictví dva nepoužívané hroby, určené pro dočasné pohřbení těch soukmenovců, kteří by snad skutečně byli popraveni na základě svých vlastních židovských zákonů, konkrétně po rozhodnutí o popravě Malým sanhedrinem. Je tedy snad zbytečné opět poukazovat na to, že sanhedrin, tedy Židé Ježíše nemohli odsoudit, jinak by pro něho měli přichystaný jeden ze svých hrobů a Josef z Arimatie by byl ušetřen ponížené žádosti u Piláta o vydání těla.
- Opuštěn těmi, kdo se mu posmívali
Pomineme-li urputnou a vytrvalou snahu horlivého antisemity, neznámého autora tzv. Markova evangelia o obvinění en bloc národa Židů za Ježíšovu smrt skutečně za každou cenu, a budeme-li se v zájmu o realitu přidržovat méně tendenčního autora Lukášova evangelia, dozvíme se od něho jinou zprávu, než že by snad byl Ježíš opuštěn těmi, kdo se mu posmívali. U Lukáše prostě posměch židovských spoluobčanů téměř zcela schází, kdežto jmenovaný antisemita posměchem těch Židů, kteří Ježíše prý opustili, přímo hýří. Porovnejme si obě evangelia popisující ukřižování a nepřehlédnutelné rozdíly nás musí výrazně „bít do očí“. Marek s jasným úmyslem například vynechává Ježíšův nářek, stejně jako věty určené naříkajícím a plačícím židovským ženám. Vynechal také například Ježíšova slova z kříže o odpuštění těm, kteří nevědí, co činí, jelikož ti, co stáli kolem kříže, byla pochopitelně jeho rodina a přátelé, kteří nedělali nic jiného, než plakali a snad tiše proklínali římské vrahy. Ty Ježíš nenapomínal, nevzýval Boha za odpuštění projevů smutku a zoufalství své rodiny, nýbrž zcela zákonitě se modlil za nevěřící pohany, kteří ho právě křižovali. Ježíšovo reální židovští nepřátelé by ho na smrt jen těžko vyprovázeli, ti už by svůj „úspěch“ někde ve městě mohutně zapíjeli.
Židovský lid v Jeruzalémě nepochybně stál v rámci možností tvrdě limitovaných Římany za svým výjimečným galilejským znalcem zákonů, léčitelem a vzdělaným sebevědomým prorokem, jak ho alespoň vnímali. Byl to jejich člověk, Žid jako oni a každý, kdo k nemilosrdně utiskovanému národu promlouval svíce či méně skrytě protiřímským podtextem, byl jejich hrdina. Tak jako se Ježíš jako léčitel nikdy neptal nemocného, zda věří v něho, tak se až do jeruzalémské akce nikdy sám neprohlásil za krále a spasitele Židů, tím méně pohanů. Početně velmi silný zástup židovských spolubratrů ve víře se od Ježíše nehnul po celou dobu událostí, jak jinak by totiž dokonce i zmíněný protižidovský Marek nemohl ve svém evangeliu napsat to samé, co Lukáš, totiž že velekněží nezatkli Ježíše, protože se báli lidu.
Celá situace s dvěma druhy popisů posledních dní nakonec dospěla do stádia, kdy například Ježíšovu větu: „ Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ měli opisovači od druhého století „doporučeno“ vynechávat úplně. Lukáš, podle jehož popisu minimálně třikrát v těchto vypjatých okamžicích projevil židovský lid sympatie a účast s Ježíšem, přestal být alespoň v této části evangelia pro další záměry vycházející z původního Pavlova úsilí o oddělení všeho židovského od Ježíše vyhovující. Toužebně si přejeme věřit, že slova Opuštěn těmi, kdo se mu posmívali z příručky Vyznání víry ke katechumenům nepatří k Augustinovi, protože ten nepochybně věděl, že Ježíšovi se posmívali ti, kteří ho samozřejmě i opustili po vykonání svého vražedného úkolu, tedy římští vojáci. Zároveň si ale připomeňme velký dobový tlak prvních „architektů křesťanství“ vykreslit Božího Syna jako téměř všemi naprosto opuštěného (viz také například: učednící spali, učedníci se rozutekli, a podobně).Na druhou stranu bychom se mohli vžít do Augustinovy nejistoty a neklidu, jak se vypořádat s faktem, že teprve nedávno si potomci těchto vrahů Ježíše zákonem ustanovili náboženství vzniklé ne na učení Ježíše, nýbrž na jeho osobě, za výhradní náboženství státu, který právě tuto osobu zabil. To už ale znovu opakujeme už dříve řečené.
Ježíš dokonce nebyl opuštěn ani od úplně všech Římanů; například setník dosvědčující u kříže, že tento člověk byl nevinný, nebyl jistě jediným, to však Markovi (a po něm i Matoušovi) nemohlo příliš zapadat do usilovně vytvářeného dojmu o naprosto opuštěném Božím Synovi. (Povšimněme si, že Marek na rozdíl od Lukáše rovnou píše, že římský setník prohlásil Ježíše za Syna Božího). Chtěl zdůraznit a znásobit myšlenku původně snad opravdu pocházející od faktického zakladatele křesťanství apoštola Pavla a jeho okruhu, že přestože byl Ježíš Žid, neměl jako Boží Syn se Židy vlastně vůbec nic společného. Ježíšovo učení podle toho už není učením židovských mudrců. Znovu jsme u utkvělé idey jednoznačného oddělení starého od nového. Proč ale vlastně Bůh „zařídil“, aby se Ježíš narodil právě do tohoto národa, jak se zdá, „evangelista Marek“ se raději vysvětlovat nechystal. Zato však se nerozpakuje ve třech případech za sebou vložit do Ježíšových úst výrok o budoucnosti vyvolených, čímž nemohl sledovat nic jiného, než se snažit vyvolat dojem, že Ježíš hovořil o našem budoucím křesťanství, o naší církvi, o nás.
Augustinovo Katechetické spisy jako celek posuzujme v kontextu doby, ve které je (nebo jejich většinu) psal. Byly určeny pro potřeby mladé církve, a právě za jeho života bylo křesťanství určené jako výsadní státní náboženství s veškerou možnou podporou. Této až nečekaně příznivé situace dokázal jako velký filozof a teolog, který v sobě nemůže zapřít kantora, široce využívat po celý svůj křesťanský život ve své práci na církevním poli. Naše konkrétní katechetická příručka, původně snad jen kázání nazvané De symbolo sermo ad catechumenos je však na Augustina, který například dokázal jednu jedinou větu rozepsat až na jeden a půl stránky v dnešní podobě, příliš stručně a jednoduše, a stejně tak až příliš prostě a lapidárně. Skutečný Augustin často dokázal ve své africkým sluncem rozpálené bazilice kázat tak dlouho, dokud stojící (lavice v kostelích tehdy ještě neexistovaly) věřící nepadali a zem zemdlením. Ani to mnohokrát nebyl pro něho signál k ukončení svého často už hodinu a déle trvajícího kázání. Prameny uvádějí, že v takovém případě vyhlásil přestávku na občerstvení (!) a jakmile se podařilo omdlelé přivést zpět k vědomí a lidé se najedli a napili, kázání pokračovalo. Jeho nesmírná a nezadržitelná mnohomluvnost byla všeobecně známá a když byl například jako výborný hipporegijský kazatel požádán o promluvu ke spolubratrům biskupům na jednom africkém sněmu, nechal si od něho kázání předem ukázat jeho nadřízený biskup z Kartága. Ten mu ho pak údajně k Augustinově nelibosti seškrtal ne kvůli obsahu, ale kvůli délce. Čteme-li například jeho disputace s donatisty, nebo manichejci, vidíme sami, že na jednu, dvě vyřčené věty svého protivníka Augustin odpovídal běžně patnácti až dvacetinásobkem, navíc často velmi rozvinutými větami. Především proto se Augustinovi teologičtí protivníci s ním neradi pouštěli do diskuzí.
Příkladů jeho nesmírné slovní zásoby a vědomostního a argumentačního potenciálu bychom mohli jmenovat nekonečně mnoho, v tuto chvíli však o něm hovoříme především v souvislosti s tvrzeními obsaženými v našem textu, který se svojí formou od jeho standardních natolik liší, že skutečně velmi silně pochybujeme o jeho autorství. A proč neříci, že si to i naprosto upřímně přejeme. Přečtěme si k závěru našeho zamyšlení tento text ještě jednou už s přihlédnutím na shora uvedené poznámky k jednotlivým bodům:
„ Hle, zde je Pánův konec: Židé ho zajmou, lidé se mu vysmívají, Židé ho svážou, korunují ho trním, ostouzejí plivanci, bičují, zasypávají nadávkami, pověsí na dřevo, probodnou kopím a nakonec pohřbí. Jako by byl opuštěn. Ale v jakém smyslu opuštěn ? Opuštěn těmi, kdo se mu posmívali!“
Tento text snad opravdu nemohl napsat všeobecně vysoce vzdělaný teolog a filozof, autor bezkonkurenčně objemného množství nejrůznějších spisů, pouček, listů a kázání, který minimálně na devět dalších století až do svatého Tomáše Akvinského tak dominantně ovlivnil celé učení církve. Ten, jehož některé zásadní myšlenky z jeho díla O obci Boží - De civitate Dei několikrát v historii a naposled dokonce ještě ve dvacátém století (!) stály vzorem k principům poválečného uspořádání států. Obsah textu na první pohled postrádající základní znalosti jen tři a půl století staré historie nemohl naspat ten, kdo tak skvěle ovládal díla a životy tolika významných spisovatelů, básníků a filozofů starého Řecka a Říma a o některých z nich hovořil s přesvědčivostí jejich starého dobrého přítele. A nebo také odpůrce, který s nimi živě, téměř on-line vášnivě i moudře polemizuje.
Na druhé straně samotný obsah textu skutečně v zásadě kopíruje Augustinův celkově negativní pohled na Ježíšův národ, jehož diasporu po světě po zničení Jeruzalémského Chrámu Římany chápe jen velmi málo lidsky. Mnohokrát v této souvislosti uvádí svoji oblíbenou originální kombinaci v tom smyslu, že židovský národ nebyl Římany zcela vyhlazen jen z Božího řízení. Podle něho Bůh tím chce, aby ony zbytky národa za prvé dostali ještě šanci pochopit svůj omyl s nepřijetím jejich Ježíše jako Boha a přihlásit se dodatečně do církve dokud je čas. Za druhé Augustin hovoří beze stopy lítosti v tom smyslu, že právě tím, že jim Římané těžce poničili jejich (tedy Ježíšovu) vlast a především Jeruzalémský Chrám (který pravidelně navštěvoval Ježíš s rodinou) a oni jsou rozprášeni po celém světě, dokazují svojí přítomností ostatním, jak mohou dopadnout ti, co v Ježíše jako Boha neuvěří. O tom, v jakých podmínkách žili a mnohde ještě žijí a co tento Kristův národ prodělal, snad není potřeba hovořit. Augustin byl tedy pravděpodobně jen z tohoto důvodu „svědectví o Kristu svojí přítomností“ proti úplnému zániku Ježíšova židovského národa. Tento názor se samozřejmě nelišil od názoru církve, spíše se ještě posiloval po celých šestnáct století minimálně až do II.vatikánského koncilu. Tehdy církev de facto poprvé veřejně uznala svůj historický omyl se svým přístupem k národu, od kterého převzala vše podstatné počínaje jejich Desaterem, přes jejich Svaté texty, modlitbu Otče náš, prvky liturgie a konče jejich Ježíšem. A pokud bychom nyní použili až hrůzu budící, ale Augustinova autentická slova o Bohu Židů, nebo židovském Bohu, Bohu Hebrejů, a podobně, pak by ovšem naše víra od Židů převzala i jejich Boha. To už je ale skutečně téměř šílená idea.
V šestnáctém století vznikl na základě pro církev vysoce důležitého Tridentského koncilu také tzv. Katechizmus Tridentského koncilu. V něm najdeme na svojí dobu naprosto převratnou větu, odrážející v sobě jěště stále pachuť křesťanských pogromů na příslušníky Ježížova národa například na Iberském poloostrově:
„ Křesťanští hříšníci nesou větší vinu na Kristově smrti, než těch několik Židů, kteří se na ní podíleli, protože oni vskutku nevěděli, co činí, kdežto my to víme až moc dobře“
V roce 1947 vznikl z podnětů šedesátičlené Mezinárodní rady Židů a křesťanů dokument nazvaný Deset článků ze Seelisbergu. Dokument mimo jiné na křesťanech požaduje, aby konečně přestali používat označení „Žid“ téměř výhradně ve smyslu „Ježíšův nepřítel“.
Zmíněný II.vatikánský koncil vydává první významnou deklaraci v dějinách církve, týkající se částečného uznání vin církve vůči Ježíšovo národu. Dokument nazvaný Nostra Aetate poprvé v historii „odmítá kolektivní vinu Židů všech dob a míst za Kristovo ukřižování. Zvrhuje a lituje projevů nenávisti a antisemitismu, jímž se kdokoli a kdykoli obrátil proti Židům. Židé zůstávají milí Bohu“.
Roku 1974 vydává společné prohlášení Mezinárodní sympozium o holocaustu, kterého se zúčastnili i zástupci křesťanů. Mimo jiné se v něm píše o tzv. teologii holocaustu, jejíž jednou částí je kritická exegeze novozákonních textů, které měly pro Židy v dějinách přímé negativní důsledky. Učení se zároveň pokouší zjistit, v jakém rozsahu může být křesťanství zbaveno svého dějinného průvodního jevu - antijudaismu – aniž by přestalo být křesťanstvím (!!!). Další bod upozorňuje na to, že je nutné zastavit křesťanskou misi vůči Židům, a podobně.
V roce 1985 vydává svůj dokument vatikánská Komise pro náboženské vztahy se Židy. Jmenuje se Poznámky ke správnému způsobu, jak prezentovat Židy a židovství v kázání a v katechezi římsko-katolické církve. Jak se zdá, teprve nyní naše římskokatolická církev konečně opouští způsob katecheze na toto téma, jak nám ho přenechal Aurelius Augustinus ve svých katechetických dílech. Teprve nyní konečně, snad a s mnoha nevyřčenými otazníky naše církev koriguje názor a přesvědčení svého Otce a Učitele Augustina o Židech a židovském národu.
Zopakujme si závěrem ještě jednou, na základě jakých pohnutek napsal pravděpodobně svatý Augustin své vyjádření o účasti Židů na smrti Ježíše v kázání a spisku nazvaném De symbolo sermo ad catechumenos:
Augustin katolický antijudaismus nevymyslel, nýbrž „jen“ převzal a poměrně zásadním způsobem rozvinul k vlastní originální tezi. Učil o smyslu existence židovství po příchodu křesťanství (nelze zde neslyšet ozvěny myšlenek židovského apoštola Pavla) s nepříliš šťastným použitím alegorického výkladu příběhu, který známe z Bible (Gn 4, 1 – 16) Nutno přiznat, že pro Augustinův úmysl se tento příběh přímo nabízel sám:
Starší syn prvních lidí na světě Kain zabil svého mladšího bratra Ábela, protože Hospodin přijal jeho obětní dar a Kainův ignoroval. Kain byl za tento skutek Hospodinem proklet a odsouzen k vyvržení ze země, kterou dostal k obdělávání. Ve zlém vrahovi Kainovi viděl Augustin Židy, v jeho mladší oběti spatřoval Krista Ježíše. Židé jsou za tento skutek prokleti Bohem a odsouzeni k trvalému putování ve vyhnanství. Podle knihy Genesis Hospodin vraha Kaina poznamenal určitým znamením, aby ho nikdo nemohl zabít a Augustin i tento verš převedl na Židy. Také oni se nesmějí zabíjet, ne však kvůli nějakému projevu milosrdenství, ale mají žít proto, aby byli svědky skutečnosti vítězného šíření křesťanství po celém světě. A nejen to, až do druhého Kristova příchodu na svět budou za tento zločin putovat po zemi jako vyhnanci. Svým trpným údělem mají dokazovat slávu křesťanství až do doby, než uznají svůj zločin a nekonvertují. Navíc plně přebírá a pouze opakuje Pavlovo celkově negativní vnímání jeho vlastního „neobráceného a zatvrzelého“ židovského národa.
Ve středověku se však Augustinova už tak hraniční teorie zvrhla do špatnosti a zla, nad kterým náš společný Bůh jistě hořce plakal. Naši horliví křesťanští předchůdci si totiž z Augustinovy teorie převzali jen její jednu polovinu, totiž že společenské postavení Židů musí odpovídat postavení zavrženého národa a dělali vše proto, aby byl takový statut důsledně uskutečňovaný. Druhá část Augustinovy teorie, že Židé by neměli být nikdy násilně křtěni, a že by měl být chráněn jejich majetek a především jejich životy, byla bohužel porušovaná téměř soustavně. Zopakujme si závěrem, že prvních větších důsledků své teorie o vyhnaných Židech, do které můžeme započítat i vyjádření o účasti a vině Židů na Ježíšově smrti v našem katechetickém dílku, nad kterým jsme se právě krátce zamýšleli, se Otec a Učitel církve svatý Augustin nedožil. Nedožil se jich bohužel ke škodě své a především naší církve, protože tehdy ještě mohl vzít narychlo do ruky své psací náčiní a pokusit se tak, jak uměl v jiných případech, s veškerým možným důrazem a na poslední chvíli zasáhnout.
M.Č.
P.S.
Z velkého množství dostupné literatury v češtině k tomuto tématu doporučujeme přečíst si například knihu Svatého Otce Benedikta XVI. nazvanou Ježíš Nazaretský II, a také Neusnerovu knihu s názvem Rabín mluví s Ježíšem, kterou Svatý Otec osobně doporučuje.