K naší nenávisti Ježíšova národa I.
Vyznáváme, že Kainovo znamení je na našem čele...
Odpusť, že jsme Tě podruhé ukřižovali v jejich těle;
odpusť, neboť jsme nevěděli, co jsme činili.
(papež Jan XXIII.)
Křesťanství za dobu svého trvání prošlo několika fázemi svého vlastního spojení s pronásledováním. Nejprve bylo samo nárazově pronásledované většinou v samostatných jednotlivých fázích od římských vládců, například od Diocletiana, Nera, Valeriana, Caliguly, a dalších. Tyto jednotlivé nárazové násilné represe většinou končící mučednickou smrtí křesťanů trvaly několik prvních století křesťanství a v žádném případě nebyly výsledkem nějakého systematicky propracovaného vládnoucího systému. De facto skončily „už“ ve čtvrtém století, ale samozřejmě i tak můžeme v každém případě oprávněně hovořit o tehdejší mladé církvi v mnoha jednotlivých případech jako o pronásledované.
Druhé stadium je církev pronásledující. Právě o ní je výše uvedený papežův citát. Toto lidským rozumem naprosto nepochopitelné období brutálního církevního antijudaismu, nesmírně zrůdného rasismu s genocidními prvky, největšího a nesmazatelného křesťanského provinění vůči Bohem vyvolenému národu trvalo od samého vzniku našeho nového náboženství, diametrálně odlišného od vlastní Ježíšovy židovské teologické praxe, až téměř na konec druhého tisíciletí. Lze říci, že antijudaismus byl po celou dobu křesťanské existence vedle dogmatiky trvalou součástí církevní ideologie. Její nepochybný, především protižidovský rasismus má na svědomí naprosto neuvěřitelný útlak, perzekuci, násilí, loupeže, znásilňování, hromadné masakry celých rodin včetně dětí, vypalování domovů a celých náboženských obcí a synagog i s jejich věřícími, a miliony zavražděných příslušníků Ježíšova židovského národa.
Ale nejen jich. Především ve středověku se tento náš nábožensko-ideologický protižidovský teror často v podobném měřítku i cíli týkal také i vyznavačů dalšího abrahámovského monoteistického náboženství, islámu. Vyvražďovali jsme stejně tak i protestanty, pohany, jiné heretiky a další a další. A vrchol všeho: během svých loupeživých tažení především během některých křížových válek jsme my křesťané dokonce neváhali ve velkém počtu vyvražďovat i věřící, nábožensky aktivní katolické spolubratry (sic!), jak nevěřícně zdůrazňují někteří badatelé a historici. A to vše ve jménu Ježíše Krista, podle naší víry tedy ve jménu vždy existujícího Boha, Stvořitele světa, vesmíru a vůbec všeho, co existuje.
Třetí stadium lze také nazvat dvěma slovy: Boží mlýny. Osobně považujeme za logické a zákonité, že po dvoutisíciletém pronásledování Bohem vyvoleného židovského národa z naší strany se lidsky řečeno: Stvořitel světa a židovský Bůh na naši odvěkou snahu o likvidaci Jeho národa už nemohl dívat a došla Mu konečně trpělivost. Řečeno jinak: Pokud chtěl Stvořitel světa z nějakého zásadního důvodu potrestat svůj vyvolený židovský národ en bloc tak, že dopustil založení nejen nového, ale především často až fanaticky protižidovského náboženství se všemi nejhoršími myslitelnými důsledky, pak se snad Bohu po dvou tisíciletích nejkrutějších hrůz spáchaných na Jeho národě námi křesťany nakonec svých Židů zželelo. Do třetího tisíciletí jim jak se zdá, znovu dává šanci na národnostní a duchovní restart a návrat zpět k původní, posinajské židovské snaze o zbožný život podle Jeho Zákona. Z církve - podle své vlastní charakteristiky - donedávna tzv. svaté, triumfující, slavné, Boží, jedinečné, pravé, vítězné, nekonečné, a podobně, se nepochybně Stvořitelovou vůlí znovu na mnoha místech světa bohužel v tomto smyslu stává znovu církví pronásledovanou…
Statistiky navíc jasně ukazují, že ve vyspělých zemích a oblastech světa, kde naše tzv. vítězné křesťanství svým náboženským a mocenským vlivem ještě nedávno řídilo, nebo se účinně spolupodílelo na jejich řízení a kde téměř nikdy žádné vlastní pronásledování nezažilo, dlouhodobě a nezadržitelně členů církve ubývá. Situaci nepomáhají také jak nejrůznější schismata, tak i stále častější zrody nových náboženství a podobných společenství. O tom, co tento stav znamená a co nám křesťanům tím chce Bůh sdělit, snad nemusíme dlouho přemýšlet. Jeden současný religionista se k tomuto současnému stavu vyjádřil ve smyslu, že: „Ze židovského náboženského hlediska jejich Bůh připustil vznik křesťanství proto, aby lidé sami na sobě nakonec poznali dopady své neposlušnosti a ignorace Jeho vůle vyjádřené v Zákoně.“
Mezi všemi náboženstvími ve světě má nepochybně opět jen Stvořitelovou vůlí už dlouhé období naopak nejvyšší tempo růstu počtu vyznavačů zmíněný, ve středověku námi křesťany velmi krutě pronásledovaný islám. Skoro čtyři tisíce let existující Ježíšův židovský národ a jeho náboženství přežil všechny dosavadní nesmírně tragické pokusy o odstranění ze světa a nyní naopak vykazuje trvalý nárůst počtu svých věřících ve světě i v jejich původním domově, Izraeli. Nynější antisemitismus ve světě není až tolik záležitostí tradičních forem islámu, ale především mnoha států a zemí, které byly ještě nedávno stabilními a nejen nábožensky vysoce vlivnými baštami našeho protižidovsky zaměřeného křesťanství. Myslíme tím hlavně vyspělý západní, nedávno ještě většinou „křesťanský“ svět.
Vznik naší církve a především její definitivní oddělení se od Ježíšova židovství bylo otázkou několika generací. Na jejím počátku stál původně zcela osamocený a samozvaný „apoštol“ Pavel ze stejného národa se svým údajným viděním zmrtvýchvstalého Ježíše, kterého ale nikdy předtím neviděl ani neslyšel. Nebýt jeho a jeho vlastního výkladu svého snového prožitku na sluncem rozpálené damašské poušti, kam jel jak sám uvádí v jednom ze svých sedmi lisů doslova, „vyhubit křesťany“, nebylo by ani naše křesťanství. A stejně tak, kdyby nebylo Pavla a jeho euforicky horečného hlásání - pro Ježíše i jeho židovský národ - neslýchaně rouhavé proklamace, že Kristův příchod zrušil židovský Zákon, tedy ten Zákon, který bezvýhradně vyznával a důsledně plnil právě tento Kristus, neexistoval by ani prvotní a hned hlavní, zcela zásadní rys židovsko-křesťanského konfliktu. Co se týče titulu Kristus, který Ježíšovi posmrtně přidělil – za Ježíšova života ho takto nikdo nikdy neoslovil, ani za pomazaného krále ve skutečnosti nikdo z jeho národa pochopitelně nepovažoval. Tím méně on sám sebe. To bylo záležitostí čistě až našeho pozdějšího křesťanství.
Ježíšova nepopiratelná vlastní židovská víra v jediného Boha v té době existovala přibližně už dva tisíce roků a měla na jeho národ naprosto zásadní vliv. Naše křesťanské prameny o svém vzniku hovoří zcela idealisticky, jakoby vznik církve nebyla opravdu neuvěřitelně obětavá práce Pavla, ale záměr a rychle uskutečněný cíl jiného Žida, a sice Ježíše jako preexistujícího Boha Stvořitele. Jinými slovy; vznik nového křesťanského náboženství a jeho církevní instituce je Boží dílo a výsledek Jeho vůle. To ovšem říká sama o sobě právě jen naše církev. Bůh Židů nikdy nic podobného svému národu neavizoval, právě naopak. Je známo, že největší náboženské autority ještě v pátém století nesly s velikou nelibostí a snažili se řešit skutečnost, že mnozí křesťané dosud v sobotu vyznávají v synagogách židovského Boha Stvořitele jako jediného existujícího, a v neděli v kostelech se už zase modlí „pokřesťansku“ k Ježíši jako pomazanému mesiáši, později už přímo jako ke křesťanskému Bohu. Modlit se ve dvou dnech ve dvou různých modlitebnách ke dvěma odlišným Bohům mnoha tehdejším křesťanům zjevně nedělalo žádné potíže. Tato situace přetrvávala někde až do sedmého, nebo dokonce osmého století. Jestliže tedy naše církev o sobě a křesťanství hovoří jako o Božím díle a vyvrcholení Božího záměru, pak by Jeho záměr ještě dlouhá staletí u lidí narážel na velmi těžké překážky, jakoby toto Jeho údajné dílo mělo určité vážné trhliny. To je však u skutečného Boha naprosto vyloučeno. Vždyť celý vesmír, a kompletní svět i s člověkem tvořil jak víme, šest dní...A naše křesťanství mělo se svojí čistě jen nežidovskou identifikací, jak jsme právě uvedli, mnohde velké problémy ještě šest a více století po svém vzniku. Nepoměrně rychleji, takřka od svého začátku však byl do tohoto náboženství, ovšem samozřejmě ne Bohem, ale jeho architekty a staviteli, zakomponovaný antijudaismus.
Naše tolik oblíbené zavádějící spojení Žida jako heretika (přestože z principu židovské víry bylo právě naopak naše „poježíšovské“ prvokřesťanství chápáno nejprve jako židovská sekta a následně jako bludné učení bludného náboženství) se poměrně rychle smísilo s dalším naším protižidovským „vynálezem“. A to s prezentováním věřícího Žida jako ďáblova kamaráda, přítele a důvěrníka, které pojí stejný protikřesťanský záškodnický zájem. Bez ohledu na fakt, že sám Ježíš byl Žid celoživotně vyznávající výhradně učení Boha svého národa, vytvořilo křesťanství tímto spojením téměř na dvě tisíciletí obraz natolik pevného přátelství Žida a ďábla, úhlavního nepřítele Žida Ježíše a ztělesnění všech protibožských nejtemnějších sil, že se jejich postupným prolínáním nakonec začaly tyto dva obrazy stávat v mysli křesťanů obrazem jedním. A nejen v mysli, ale především v následném už praktickém antisemitismu! Mnohé duchovní autority té doby se své svědomí připomínající jim jejich vlastní morální a jiné poklesky snažili ve svých kázáních přehlušit halasnými charakteristikami Židů jako „ďáblova národa, satanovo plémě, bohovrahů“ a mnohými dalšími. A brzy šli ještě dál.
Nenávistné a vlastně nikdy nekončící křesťanské protižidovské tendence, postoje, nálady a konečně neuvěřitelné, naprosto nelidské zločiny za to, že celý tento národ včetně Ježíše zůstal věrný svému Bohu, nakonec došly bohužel až natolik daleko, že různí naši zbožní ilustrátoři, umělci i mnozí přehorliví kazatelé nakonec vytvořili obraz Žida jako samotného ďábla. Tedy naše křesťanství přibližně sedmnáct století prezentovalo příslušníky národa, ze kterého si vybralo ústřední postavu své víry Žida Ježíše, jako přímo ďábly, nebo alespoň ďáblovy nerozlučné spojence. Církvi oddaní, ale duševně velmi prostí věřící tak zřejmě začali poslušně chápat a velmi aktivně zpodobňovat Satana různými způsoby, například tak, jak jim byl často předkládán kněžími v kázáních při bohoslužbách - jako špinavého, usmoleného kozla se zahnutým „židovským“ nosem a vypoulenýma očima, nejlépe ještě slintajícím a s vyplazeným jazykem. A Židy buď přímo jako ďábly či sloučeniny obou do jedné postavy, nebo alespoň jako odpudivého, shrbeného, ve špinavých hadrech a křivě se usmívajícího Žida u jednoho stolu kujícího protikřesťanské pikle se stejně šeredným úlisným ďáblem. To už se nacházíme ve vrcholném a pozdním středověku, pro Ježíšův národ v nejstrašnějším období často až likvidačním útlaku z naší strany. Právě z této doby pochází nejvíce takových vypodobnění příslušníků Ježíšova vlastního národa s cílem vytvořit u prostých křesťanů k Židům bytostný odpor. Komu z nich asi došlo, že tímto způsobem takoví církví prosazovaní tvůrci de facto ponoukají k zaujmutí nenapravitelného odporu - k Židovi Ježíšovi?
Skutečně nikoho z našich tak horlivých náboženských autorit nikdy za celou dobu protižidovského běsnění nenapadlo, že podle křesťanské víry vzato Bůh Otec poslal svého Syna na svět narodit se do „satanova národa“? Není snad právě Bohem stvořený satan zároveň Jeho úhlavním nepřítelem? Není satan podle křesťanského Zákona zároveň trvalým a zlovolným pokušitelem a nepřítelem Ježíše? Genocidní protižidovské běsnění a nekonečná, věčná touha po cizím majetku zřejmě natolik zdevastovala schopnost racionálního myšlení většiny tehdejšího duchovenstva a jejich představených, že se ani nezarazili při svých vášnivých protižidovských kázáních nad naprosto šílenou představou, že by Stvořitel světa předhodil svého Syna na zemi ďáblovi, kterému sám dal obrovskou moc nad lidmi! Nebyl snad Ježíš, křesťanským pohledem vzato Jeho Syn, na zemi člověkem, a to „se vším všudy“? Ze židovského hlediska byl jen a jen jejich obyčejným člověkem; nebyl ani mesiášem vykupitelem jeho židovského národa, ale především zde na zemi nebyl ani Bohem, protože kdyby jím byl, staly by se podle židovské víry na Jím stvořeném světě pro lidstvo neuvěřitelné události končící definitivní zkázou. A navíc skutečný neviditelný a - lidským chápáním - neživý Bůh židovského národa se nemusí jakkoli vtělovat do svého lidského ani jiného stvoření, protože On je se svým národem každým okamžikem, všude a navždy.
Jaké byly například zdroje a kdo iniciátorem této šílené, chorobné nenávisti věřících křesťanů k druhým lidem? Kde vznikla naprosto lživá, nesmyslná a stejně šílená pomluva Ježíšova národa s těmi pro ně nejtragičtějšími následky, například že Židé rituálně zabíjeli křesťanské děti, aby pili jejich krev navzdory tomu, že Bůh Židů jakoukoli krev přísně zakazuje požívat jakémukoli člověku (v tom případě tedy i nám křesťanům)? Kdo a s jakým úmyslem rozšiřoval podobně zvrácené lži, že krev malých křesťanů potřebují Židé k léčení a k nejrůznější magickým rituálům, přestože cokoli podobného mají Bohem velmi přísně zapovězené a nikdy neexistoval jediný relevantní důkaz, že by se někdy něco podobného opravdu stalo? Byli to snad duševně omezení lidé, kteří o židovství nevěděli ani to, že jakékoli podobné rituály, věštění, prognostiky, předpovědi z hvězd, nebo budoucnosti člověka z lidských či zvířecích orgánů a podobně, jsou rovněž jejich smluvním Bohem nejpřísněji zakázané? Byli to ti nejzbožnější ze zbožných spoléhající na nekonečnou Boží lásku, Jeho zaručené milosrdenství u posledního soudu a věčný život v nekonečné radosti a blaženosti u Jeho nebeského trůnu? Kdo vymyslel, že Ježíšovo soukmenovci bodají do hostií, aby tak znovu a znovu nenávistně křižovali Ježíše, přestože ho ve skutečnosti k smrti odsoudili a ukřižovali Římané? Ti, po kterých se naše náboženství paradoxně jmenuje římsko - katolické?
Titulem svatý, nebo světec označuje naše církev osobu, které se přiblížila, nebo už úspěšně dosáhla ideálu křesťanství. (Mimochodem, co je vlastně tzv. ideál křesťanství?) Věřící jsou vyzýváni, aby takovou osobu následovali, brali si z ní příklad a snažili se být „jako ona“. A protože je tato „svatá osoba“ svým životem tak výjimečná a ideální, pak je logické, že jí Stvořitel světa a vší existence miluje a má jí u sebe v nebi. V takovém případě prý Bůh naší určitou prosbu vyslyší ještě zaručeněji, když se k Němu budeme modlit právě „skrze“ tuto výjimečnou, pravou, čistou a příkladně následováníhodnou osobnost. A což teprve, jde-li o samotného svatého Otce naší církve, tedy snad až přímo jakéhosi „Božího mluvčího“? Co takový náš příkladný "Otec" například řekl o Bohem vyvoleném národě, který si vyvolil Stvořitel světa a vesmíru za svůj vlastní poté, co Židé přijali za svojí Jeho nauku? Co tedy o Ježíšových Židech ve čtvrtém století mimo jiné prohlásil například Otec Církve Řehoř z Nyssy ze čtvrtého století? „Jsou to spojenci ďábla, plemeno zmijí, šířitelé pomluv, klevetnící temné mysli, kvas farizeů, sanhedrin démonů, proklatci, skrz naskrz odporní, snadno zneužitelní, nepřátelé všeho dobrého.“ Tak o bližních hovoří příkladný křesťanský světec „velmi vysokých duchovních i morálních hodnot“, který po celý život jako Boha Syna a Stvořitele světa vyznával člověka Ježíše narozeného v národě cit.: „...spojenců ďábla, nepřátel, plemene zmijí, skrz naskrz odporných...“ a podobně.
Archivy vypovídají, že například protižidovsky zaujatý lyonský arcibiskup Agobard z přelomu 8. až 9. století proslul svým bojem proti církevním bludům a jejich šiřitelům a mimo jiné nad teologii synoptických evangelií daleko vyvyšoval Janovo evangelium nepochybně i pro jeho neskrývaný antisemitismus. (O tzv. Janově evangeliu, napsaném až ve druhém století, tedy možná až sto roků po Ježíšově tragické smrti sama církev učí, že se na jeho vzniku podílelo více osob delším procesem v rámci tradic a my jen připomeneme, že zvlášť výrazně od druhého století už na všech církevních frontách bujel antijudaismus jako pevná součást její ideologie.) Tehdejší francký král Ludvík zvaný Pobožný, syn Karla Velikého byl sice méně výrazným, přesto osvíceným a inteligentním panovníkem a samozřejmě dobře věděl, díky jakému národu Ježíš existoval a jakou víru sám vyznával. Proto měl k Židům až do určité míry relativně slušný vztah. Politicky velmi vlivný antisemita Agobard v jednom dopise svému královi tento jeho vztah k Bohem vyvolenému národu vyčítá, a když se snaží co nejvíc zdůraznit židovskou špatnost a zlo, píše o nich v souladu s jedním antisemitským vyjádřením svého oblíbeného evangelisty Jana jako o „synech ďábla“ (J 8, 44), jinde o nich píše jako „nádobách ďáblových“ a podobně.
Uvědomil si někdy mimo jiné například i tento francký církevní hodnostář o čem vlastně Janovo evangelium hovoří a co tedy říká i on sám svým použitím spojení „synové ďábla“ se židovským národem? S národem, se kterým Věčný Bůh uzavřel smlouvu a na základě její ratifikace pak tento národ vyhlásil za svůj... Pokud by byli Židé „syny ďábla“, kdo by pak měl podle této rétoriky být jejich Otcem? A jestliže se Ježíš zrodil do národa potomků ďábla, kdo by podle stejného klíče měla být jeho matka? Odpovězme si sami. Jen z tohoto jednoho jediného příkladu musí každý rozumně uvažující člověk uznat absolutní nepromyšlenost, nesmyslnost a naprostou nepřijatelnost této a podobné křesťanské protižidovské ideologie, a to jak jsme si právě ukázali, jak pro Ježíšovo Židy, tak ale i pro nás křesťany. Ne námi nenávidění Židé, ale my křesťané užíváním tohoto naprosto šíleného antisemitského spojení říkáme, že Stvořitel světa, nás lidí i nekonečného vesmíru, Všemocný Bůh je ďábel! Právě ten Bůh, kterého po celý svůj život za jediného existujícího Boha vyznávala ústřední postava našeho náboženství Ježíš. My křesťané, nikdo jiný podle stejného klíče téměř po celou dobu své existence říkáme to samé ale i o Ježíši a o jeho matce! O Ježíši, kterého vyznáváme jako Syna tohoto Boha! Jsme vůbec schopni pochopit nevyslovitelnou hrůznost těchto a podobných slov z „Janova evangelia“? Jsme schopni se alespoň v dnešní době podobných nesmírně rouhavých vyjádření, kterými jsme si nejvíce ublížili sami sobě, definitivně zříci a sprovodit jejich existenci ze světa dřív, než bude pozdě? Quo vadis Christiani?
Nenastala právě nyní ta pravá chvíle na záchranu křesťanství jeho důkladnou očistou také i v tomto směru? Přiznáme si někdy veřejně, že náš křesťanský Bůh nikdy nebyl Bohem Ježíše? Že tedy v židovské a křesťanské teologii existují dva odlišní Bohové. Jeden je „původní“ , Bůh židovského národa a naprosto nepochybně tedy i Ježíšův Bůh. Druhým Bohem je Bůh nás křesťanů a nutno podotknout, že jeho existence je na rozdíl od Boha Ježíše obklopena řadou nevysvětlitelných tajemství, zázraků a dalších nadpřirozených dějů. Z Ježíšova Boha jsme vytvořili zároveň jeho Syna jako jednu ze tří osob, které jsme židovskému Bohovi přisoudili, a to naprosto bez ohledu na to, jako kdo se Všemocný Stvořitel na Sinaji před čtyřmi tisíciletími Židům představil: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Z těchto slov nevyplývá absolutně žádná možnost vykládat Boha naším křesťanským způsobem, tedy jeden bůh ano, ale dělí se na bohy tři. A jeden z nich je Žid Ježíš.
Jiný příklad antisemitismu: Existuje tzv. Kázání o vzkříšení, které je připsané křesťanskému učenci Eusebiovi, z něhož na ukázku vyjímáme jen dvě dostačující věty určené Židům: „Běda vám, vy ničemové, neboť vy následujete zlé rady, neboť vy jste byli nazváni syny a stali jste se psy...Peklo se vám pomstí za porážku, kterou utrpělo od Pána, a uvrhne Vás do vězení i s ďáblem, vaším otcem.“ Tedy zatímco výrazná osoba křesťanství, autor těchto slov snad věřil a denně v modlitbách vyznával, že jeho Otec je „na nebesích“ (viz naše modlitba „Otčenáš“), zároveň uvedenými slovy o ďáblu otci charakterizuje národ, který podle jeho víry Syna tohoto Otce přivedl na svět…A nejen to, stejná víra zároveň říká, že preexistující syn tohoto Otce je sám Bůh!!!
Podobných ukázek jen my sami pro vlastní potřebu evidujeme už ke dvěma stovkám, ale existuje jich samozřejmě ještě daleko více. Církví vytrvale živená a z generace na generaci stereotypně, ale se stejně zlým úmyslem předávané zosobnění, nebo alespoň trvalé spolčení Žida s Kristovým úhlavním nepřítelem ďáblem bylo neoficiálním, o to více však halasným „dogmatem“ katolického učení trvajícím takřka jako samo křesťanství. Fanatická kázání, uměle vytvářené lživé příběhy a křivopřísežná „svědectví“ falešných svědků, zobrazování údajných židovských zločinů, gradující křesťanská nadřazenost a nenávistná pomstychtivost, protižidovské legendy a dokonce divadelní hry a jiná dramata na toto téma spolu s desítkami podobných řetězově navazujících protižidovských aktivit dohromady vytvořilo náš pevně zakořeněný a nepřetržitě revitalizovaný antisemitismus. Na počátku jeho existence stálo mnoho smyšlených podnětů a jedním z nich bylo křesťanstvím zlovolně vytvořené údajné partnerství Židů s ďáblem.
Nově vzniklé křesťanství už brzy po svém vzniku neváhalo první národ s monoteistickou vírou, považovat dokonce za národ nevěřící, ovšem takové vyjádření od ještě nedávných maloasijských pohanských polyteistů znamená skutečný vrchol pokrytectví. Nehledě na to, že právě do národa, o kterém jsme toto zlovolně a především nesmírně paradoxně rozhlašovali, se narodila ústřední postava našeho náboženství. O tom, co pro zbožného Žida znamená jeho víra a jaké povinnosti z posvátného svazku svého národa se Stvořitelem světa vyplývají, jsme se už v minulosti několikrát na více místech zmiňovali. Bude-li k tomu vhodná chvíle, ještě se k tomuto tématu někdy vrátíme. V tuto chvíli jen zopakujeme, že skutečný náboženský judaismus tak, jak jsme ho osobně na mnoha místech a při různých příležitostech osobně poznali ve formě velmi přibližné té, ve které ho před dvěma tisíciletími praktikoval sám Ježíš, je něco, co bohužel zatím nedokážeme odpovídajícími a především vlastními slovy dobře popsat. A to navzdory už uplynulým dvěma desetiletím, kdy se skutečnou Ježíšovu víru snažíme poznat soustavným studiem. Nebudeme se i tak o jakoukoli charakteristiku Ježíšova náboženství ani dnes sami pokoušet, a z toho důvodu použijeme krátký ukázkový výběr z definice Ježíšovy vlastní víry přímo „od zdroje“, tedy z jedné novodobé židovské náboženské encyklopedie:
„Ve specificky náboženském smyslu je judaismus vyznání inspirované Biblí, či víra v jednoho Boha, Stvořitele a Vládce veškerenstva, z jehož Boží vůle byly zjevením na Sinaji uděleny židovskému lidu Desatero Božích přikázání, Tóra a předpisy. Tato víra či „náboženství“ vyžaduje od jednotlivých Židů poslušnost a souhlas s mnoha zákony, zvyky a praktikami. Judaismus je obecně popisován jako „nikoli náboženství, nýbrž způsob života“. Zahrnuje úplný souhrn židovského učení obsaženého v Psaném Zákoně (Bibli), Ústním zákoně (Mišna a Gemara, společně Talmud) a jiných starověkých pramenech.“
Odmyslíme-li si uvedený tzv. Ústní Zákon, který vznikal dlouhodobým rabínským úsilím postupně až v době, kdy Ježíš už nežil, uvedená specifikace židovské víry byla naprosto bezpochyby „náboženstvím“ také i jediné existující Ježíšovy náboženské praxe. Žádná jiná pro něho, jeho rodinu, učedníky, přátele a další Židy nikdy neexistovala. Tak tomu bylo v jeho národě vždy: před Ježíšem, za Ježíše, i po něm až dodnes.
V žádném případě ani nelze hovořit o tom, že Ježíšův náboženský judaismus a naše křesťanství sice jsou odlišné víry, ale směřují ke stejnému Bohu. To je zásadní, rozumnou mysl matoucí omyl. Čtyři tisíce let staré židovství má svého Boha, naše o polovinu mladší křesťanství má také svého. Ale každý je někdo naprosto a dokonale jiný. Dokonce jeden z nich se o svém údajném božství dozvěděl až zpětně, když už byl jak věříme, v nebi u skutečného, jediného Boha a Otce svého židovského národa, a tedy i Otce jeho samého.
M.Č.