Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

           Veškerý křesťanský antijudaismus má pevný základ

                                                                                    ve víře v Ježíšovo zmrtvýchvstání.

                                  Nově vzniklé Pavlovo křesťanství prošlo od některých římských císařů především v období mezi prvním a koncem třetího století několika jednotlivými, vzájemně nekoordinovanými vlnami útlaků a pronásledování. Předem je však v této souvislosti dobré upozornit, že dokud bylo nové křesťanství považováno za určitou sektářskou odnož židovského náboženství, měli prvokřesťané od vládnoucích Římanů vcelku náboženskou svobodu. Stejně tak ze židovské strany přes všechny teologické výhrady ke křesťanství nedocházelo vůči věřícím k žádnému organizovanému odporu nebo snad přímo útlaku do doby, než se od židovské víry samo zcela oddělilo.

Hovoříme-li o jednotlivých obdobích pronásledování křesťanů ze strany některých římských císařů, můžeme úplný počátek a definitivní konec útlaků vymezit dvěma jmény: Nero a Diocletianus. Jen několik roků po Diocletianově smrti se především díky císaři Konstantinovi náboženská a sociální situace křesťanů náhle, v podstatě obratem během pár týdnů v roce 312 nesmírně zlepšila. Příčinou bylo jeho nečekané vítězství v příbuzenecké mocenské bitvě u řeky Tibery nedaleko Říma, kde podle jedné pozdější křesťanské legendy měl v předvečer této bitvy ve snu spatřit na nebi kříž, podle jiné mu po bitvě dva nově pokřtění dvořané měli naznačit, že se za jeho vítězství křesťané modlili u svého všemocného Boha. Tím měl být Žid Ježíš, kterého před necelými třemi stoletími právě Římané ukřižovali v Jeruzalémě. Právě takového člověka a zároveň Boha pragmaticky uvažující pohanský císař nesmírně potřeboval i do dalších válečných tažení, a především proto se v Konstatntinově vojsku velmi brzy objevily štíty a prapory s údajným monogramem Krista. Za tímto znakem se měl ukrývat všemocný, pomazaný Bůh křesťanů, který měl tomuto císaři tedy nejen pomáhat vítězit v dalších budoucích bojích a mocenských válkách, ale zároveň i konsolidovat stále neklidnou politickou situaci na mnoha místech Říše. Stejný monogram se nakonec od roku 324 objevil dokonce i na hlavní vojenské standartě římské armády. Z uvedených, i dalších podobných důvodů se tedy Pavlovo mladé křesťanství se stalo v podstatě  jediným povoleným státním náboženstvím pohanského Říma a z křesťanství se tak nakonec na dalších šestnáct století stal ke své škodě bohužel také i nástroj světské moci.

Skutečná, plná christianizace římské říše se dá datovat rokem 313, kdy milánským ediktem bylo křesťanství prohlášeno jako religia licita, doslova tedy povolené náboženství, což ve skutečnosti znamenalo náboženství nadřazené všem ostatním. Vzhledem k tomu, že Konstantin se od roku 324 stal vládcem celé říše, a křesťanství se díky mnoha nejrůznějším existenčním výhodám (kupříkladu darování Lateránského a dalších římských paláců církvi) pobídkám pro nově pokřtěné obyvatele poměrně rychle po říši šířilo, nastala pro Ježíšův národ vyznávající jediného Boha Smlouvy a Zákona dokonce i v samotném židovském Izraeli velmi těžká doba. Přibližně kolem roku 370 začala pro tento Bohem vyvolený národ doba už neskrývaného antijudasimu, který brzy přerostl v ryzí nenávistný antisemitismus. Ten jak víme, přetrval v podstatě až dodnes. V roce 380 vyšel zákon, který všechny poddané vyzývá k přijetí Nicejského vyznání víry, což znamená, že nejdéle od tohoto roku se de jure (de facto jím bylo už několik desetiletí) bohužel naše křesťanství stalo tím nejhorším, čím se, jak její dějiny ukázaly, mohlo stát; tedy náboženstvím státním. Původně čistá, nezištná Pavlova představa křesťansky pojatého židovského Boha se už po třech stoletích své existence spojila s vírou v moc. Ta se v praktické podobě projevila velmi brzy, takže například už v šestém století Otec církve papež Řehoř I. Veliký zastával v Římě světskou funkci praetora, jednoho ze dvou nejvýše postavených římských státních úředníků s neobyčejně rozsáhlými, až na pár výjimek téměř neomezenými státními pravomocemi. Tohoto papeže nepovažujeme jen za Otce církve, ale ještě více za Otce církevního blahobytu, zakladatele pro nás neuvěřitelné světské papežské moci. V osmém století dostal papež Štěpán II. od franckého krále darem města Pentapolis, Ravennu a především samotný Řím a tato města tvořila páteř nezávislého, nesmírně mocného a bohatého křesťanského, přímo už tzv.  papežského státu existujícího mezi osmým až devatenáctým (!) stoletím.

Římany porobený a silně utlačovaný Ježíšův židovský národ by samozřejmě na žádnou podobnou mocenskou spolupráci s pohanstvím, jak to bylo s křesťanství za Konstantina, nikdy nepřistoupil. Židům šlo především o možnost svobodného vyznávání své víry v jejich jediného Boha Smlouvy, a k tomu nepotřebovali ani světskou moc, ani majetek. Zatímco tedy Ježíšův věřící židovský národ až do vytvoření svého státu v roce 1948 žádnou armádou nedisponoval, naše křesťanství se už za necelé tři století po svého vzniku století mohlo chlubit svojí první, ale jak víme, rozhodně ne poslední křesťanskou armádou. Církev a její autority včetně Augustina svůj obrovský a velmi náhlý materiální a mocenský vzrůst pochopitelně vykládala jako Boží řízení, Kristův zázrak, vůli Krista, Boží vůli, Kristovu církev a podobně, skutečnost však byla daleko prozaičtější. Pragmatický, tradiční polyteista Konstantin, který byl doživotním držitelem funkce a titulu Pontifex maximus, nejvyššího pohanského velekněze ( nikdy se tohoto titulu nezřekl) a hlavy kolegia pohanských pontifiků, a po něm další císaři od své nebývalé všeobecné podpory křesťanů očekávali jak už zmíněné teologicky zaštítěné válečné úspěchy, tak i jedinou a jednotící loajální státní křesťanskou ideologii. Ta zase měla na celém nesírně rozsáhlém území skrze jedinou povolenou víru zajišťovat od obyvatel relativní klid a vnitřní bezpečnost státu. Tato pro naši církev nesmírně důležitá nejužší možná spolupráce s mocí následně v plné síle na dalších šestnáct století zažehla v té době už více než dvě stě let doutnající křesťanský antijudaismus, naše aktivně se projevující nenávist národa, jehož příslušníka vyznáváme jako Boha, který stvořil vše, co existuje.

Přestože tedy Žida Ježíše zabili Římané, právě s jejich potomky jsme uzavřeli pro nás z materiálního a mocenského hlediska nesmírně přínosné dohody. A nejen to, dokonce jsme za centrum a nejvyšší sídlo našeho křesťanství spolustanovili (ještě nedávné evropsky proslulé významné centrum pohanství) město Řím, a na základě toho naše náboženství přejmenovali na Římsko-katolické. Jinými slovy katolické náboženství tohoto císařského sídla. Za takových okolností církev samozřejmě nemohla podle skutečnosti uvádět, že ústřední postavu jejího náboženství zabili právě její nynější nesmírně štědří římští donátoři. Nejblíže „po ruce“ pro náhradní volbu cílového objektu projevů našeho rozhořčení a zloby nad Ježíšovou smrtí byl tedy národ, který naše mladé náboženství odmítal nejdůsledněji a bez kompromisů – židovský národ tohoto Ježíše. A tak se veškerá křesťanská zloba a cíleně živená nenávist soustředila na tento národ dávných teologických odpůrců Pavlovy víry. Křesťanský antisemitismus dostal od představitelů nedávno ještě pohanského národa Ježíšových katů na všech liniích carte blanche. Naše víra v Ježíše jako Boha měla definitivně nahradit víru v Boha Ježíše. Co na tom, že Pavlovo křesťanství bylo o dva tisíce let mladší než abrahamovská víra Ježíše, a na rozdíl od jedinečné smluvní víry s Bohem potvrzené celým židovským národem, vzniklo na základě zakladatelova jediného snového zážitku na poušti?

Pusťme na chvíli uzdu své fantazii, ale zároveň při tom použijme fakta. Jakým způsobem na začátku čtvrtého století asi probíhaly naše námluvy s římskými pohanskými císaři a jejich kultickým národem, který Ježíše ukřižoval? My křesťané se za vás a vaše válečné úspěchy budeme modlit k našemu všemocnému Bohu. Vy za to z našeho náboženství uděláte v celé Říši exkluzivní, jediné povolené státní náboženství a zaručíte všeobecné ekonomické zabezpečování církve na všech stupních. A především Ježíšova víra bude na indexu. My se postaráme, aby vůči státu a jeho představeným byli naši věřící loajální a nedělali problémy (důslednou podřízenost a loajalitu a vůči římským okupantům a jejich způsobu řízení státu a národa u svých věřících velmi důsledně prosazoval a obhajoval i náš Augustin), vy se zase postaráte o jejich ekonomicky výhodné uplatnění. Všichni státní zaměstnanci i vojáci budou výhradně jen pokřtění. Podle možností se bude naše církevní instituce minimálně spolupodílet na řízení státu, volení, soudnictví a podobně. A tak dále...Živým důkazem toho, že vyšším církevním hodnostářům bylo umožněno účinně zasahovat do soudního systému a dokonce do určitého stupně závažnosti jednotlivých případů i vynášet rozsudky je například i Augustinovo postesknutí na jeho souzení často banálních sousedských pří, které mu zabíraly velmi mnoho času. Jeho biskupská hodnost mu vynášení rozsudků umožňovala stejně, jako by byl světský soudce. Moc, kterou mladé křesťanství získalo, si už nikdy nenechalo vzít, a naopak postupně vzrůstala. Často dokonce přímo nahrazovala moc světskou a v mnoha případech jí byla i nadřazena. Úplným vrcholem téměř neomezené církevní moci a jejího bohatství byl pak především středověk se všemi jejími nenapravitelnými škodami páchanými na Ježíšově národě. Počáteční novozákonní „pavlovský“ antijudaismus se úměrně s narůstající církevní mocí průběhem staletí stal ryzím, mnohdy zuřivě nenávistným antisemitismem, který židovskému národu přinesl naprosto neslýchaná utrpení a miliony obětí. Jeho absolutním vrcholem se jak všichni dobře víme, stalo dvacáté století.

Vraťme se ještě na chvíli k tématu Mesiáše, další příčiny našeho nenávistného postoje k Ježíšovu národu. Židé si z generace na generaci předávali své vlastní představy a svá očekávání o konci světa, a dopodrobna studovali a dále rozvíjeli dávná proroctví o tomto posledním čase. Mesiáš byl až do zrození Pavlova křesťanství výlučným tématem tohoto národa po téměř celou dobu jeho existence a je tedy logické, že Židé byli a stále jsou na toto téma velmi citliví a ostražití především na všechny jeho svévolné a spekulativní výklady od nás nežidů. Očekávaný Mesiáš židovského národa, jak už jsme mnohokrát poznamenali, nebude nikdy jejich Bůh, ale člověk, a právě to je další bod našeho mezináboženského střetu. Jak už bylo řečeno, my křesťané, kteří jsme mesiášské téma od Židů vcelku okopírovali, považujeme za Mesiáše Ježíše, kterého však i přes jeho nepochybné lidství zároveň vyznáváme i jako Boha. V židovském politickém, a především v náboženském smyslu je Mesiášem jejich národa zbožný, mocný válečný hrdina z konce věků, vítězný osvoboditel od všech židovských nepřátel, sjednotitel a původce návratu všech Židů z diaspory zpět do národa, který s Bohem uzavřel na Sinaji dvoustranou smlouvu, a návratu do země, kterou jim Hospodin přidělil a podobně. Jeho příchod a další působení bude provázet množství nevídaných událostí a vlastních činů.

Když jsme od židovského národa svévolně převzali i mesiášské téma, a roli jejich Mesiáše posmrtně přisoudili ústřední postavě našeho náboženství Ježíšovi, byli Židé hlavně zpočátku pobouřeni. Jejich Ježíš však nebyl ani osvoboditel svého národa od nepřátel, ani národní hrdina, nebyl ani sjednotitel nepřátel, ani bojovník a neprovedl ani jeden z očekávaných velkých skutků, ale více než třicet roků svého života až do zahájení své veřejné činnosti vedl prostý, zbožný, nijak nápadný a běžný život venkovského řemeslníka. V době své krátké veřejné činnosti pro své okolí nepředstavoval nikoho většího, než jednoho z mnoha dalších samozvaných, různorodě zaměřených laických náboženských aktivistů tehdejšího mesiánského času. Židovského člověka, který nechal svůj budoucí osud nakonec v naprosté odevzdanosti Boží vůli dovést až k obvinění a ukřižování Římany za to, že jednoznačně a s definitivní platností nevyvrátil jejich obvinění, že se měl sám považovat za pomazaného krále Židů. To bylo pro Římany zcela zásadní provinění, protože ho chápali jako vzpouru proti císaři a trestali jediným možným trestem, ukřižováním. A pokud by se býval Ježíš za Mesiáše sám veřejně prohlásil, pak by byl svým národem důrazně odmítnut a zavržen, protože se za jeho života žádný očekávaný mesiášský čin nestal. To však ani nebylo zapotřebí. Ve skutečnosti se za Mesiáše samozřejmě nepovažoval – to o něm po jeho smrti začal tvrdit až náš židovský zakladatel Pavel. Dokud Ježíš žil, Mesiáše tak jako celý jeho národ právě v jeho době zvlášť intenzivně očekával. Právě kvůli tomuto očekávání se přidal k řadě jiných aktivistů hlásajících potřebu pokání a obrácení duchovního života svého národa před Mesiášovým příchodem. Nebyl jediný, ani první, ani poslední. Pokud by se za Mesiáše považoval, jak tvrdí naše učení, pak by jeho jen jeden rok trvající hnutí k náboženské obrodě před Mesiášovým příchodem logicky nemělo naprosto žádný smysl. Neputoval po Galileji s učedníky proto, aby hlásal sám sebe a nabádal věřící k duchovnímu restartu před sebou samým. Stačilo by, aby veřejně provedl alespoň několik od skutečného Mesiáše očekávaných činů a nebo aby se během jeho působení stalo několik prorokovaných událostí, a pak by byl nepochybně židovským Mesiášem slavnostně vyhlášen. A podle dávných očekávání by se přiblížil konec světa. Nic z toho se však nestalo.

Pokud se nyní na pár okamžiků pokusíme do tohoto Bohem vyvoleného národa vžít jako jeden z jejich věřících, a budeme-li k sobě skutečně upřímní, jistě dojdeme k poznání, že bychom jako Židé sami nejednali jinak. Tedy že našeho člověka Ježíše i přes některé jeho jistě zajímavé vlastnosti a zvláštní schopnosti za našeho Mesiáše nikdy uznat nemůžeme. Proč? Protože za svého života Ježíš nikomu nekraloval, náš židovský národ nesjednotil, žijeme dosud částečně v diaspoře, existují i nadále války vedené proti nám, Chrám je dosud v ruinách, našeho Boha Smlouvy a dárce Zákona jako svého jediného existujícího Boha pohané nadále neuznávají a tak dále...Ježíš tedy logicky naším Mesiášem být nemůže. Navzdory tomu, že bychom tedy - čistě hypoteticky opět jako Židé, jak věříme, sami nejednali jinak, a našeho židovského soukmenovce Ježíše bychom za svého dávno prorokovaného Mesiáše uznat nemohli (a jak už jsme poznamenali - především on sám by to samozřejmě za svého života nikdy a od nikoho ani neočekával, natož aby se za něho sám považoval), přesto se stalo právě toto neuznání jedním z prvních zásadních konfliktů se židovským národem, které jsme my křesťané iniciovali.

Důsledky těchto náboženských konfliktů byly pro židovský národ na dvě příští tisíciletí neuvěřitelně tragické, a v několika nejhorších případech téměř genocidní. Přitom šlo o čistě židovskou interní záležitost, která se původně nás křesťanů vlastně vůbec netýkala. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak například jen proto, že v té době jsme ještě neexistovali. Mesiánská otázka byla problematika výhradně Židů a jejich národa a nikoho jiného a jak všichni víme, bylo to i jedno z témat některých Ježíšových promluv. Konflikt se židovským národem křesťané vyvolali až dlouho po Ježíšově ukřižování, když se Pavlovo nové náboženství založené především na pohanských konvertitech definitivně oddělilo od Ježíšova židovství. Tehdy, když náš zakladatel definitivně oddělil Ježíše od jeho vlastní víry, a když židovskému Bohu přisoudil lidské atributy.

Záporný postoj Ježíšova národa k jednomu z podstatných dogmat našeho nového  křesťanství byl z jejich pohledu naprosto zákonitý, povinný a vzhledem ke svým dávným smluvním závazkům k Bohu Stvořiteli ve skutečnosti ani nikdy nemohl být jiný. Nebyla to tedy jak říká náš svatý Augustin  zaslepenost Ježíšova národa, ale věrnost Božím zákonům. Když už hovoříme o zaslepenosti, nebyli jsme to naopak my křesťané, kdo byl dokonce zuřivě zaslepen nenávistí k národu, který dal světu Ježíše, a to po dobu dvou tisíciletí? Zásadně odmítavé stanovisko věřících židovského národa k Pavlovu učení o jejich člověku Ježíši jako Bohu nebyla žádná jejich pýcha, nýbrž jen jejich projev oddané poslušnosti zjevené vůli jejich Hospodina. Otec a Učitel církve Augustin se nesmírně mýlil, jestliže věrnost slibu daného Bohu nazývá židovskou zatvrzelostí. Mýlil se i tehdy, když zásadovost Ježíšova národa v zachovávání Boží Tóry unáhleně a bez rozmyslu pojmenuje jako falešnou neznalost židů.  

Fakt, že naše církev Ježíšův národ proklela, kupříkladu uvádí Augustin ve svém spisu Contra Faustum Manichaeum, (Proti manichejci Faustovi).  Svoji církev nesmírně miloval a viděl v ní Boží dílo, Kristovo sídlo a podobně, a přesně takové náboženské autority naše církevní instituce ke své propagaci a dalšímu šíření nutně potřebovala. Jestliže tedy církev postupně přestávala svůj antijudaismus skrývat a svým jednáním to dávala Ježíšovu národu velmi důrazně a bolestivě najevo, nemohl tento Učitel církve zůstávat ve svých projevech pozadu, právě naopak. Jen tak se mohlo stát, že tento jinak velmi moudrý, inteligentní člověk veřejně propagoval a bral za zcela přirozenou a zákonitou cit.: „Křesťanskou pomstu proti Židům“. Tedy pomstít se Židům za to, že „až za hrob“ zůstali věrní učení, které jim dal jejich Stvořitel světa. To už není „pouhý“ antijudaismus, ale nelidský, zrůdný a neodpustitelný křesťanský antisemitismus par excellence na národu, který zplodil, vychoval a pevnou víru v jediného Boha Židů naučil „našeho“ Ježíše. Tedy místo křesťanského vděku za Kristovu existenci - proklení Židů, pomstu, zavržení Božího národa.

Zavrhli jsme víru obřezaného Žida Ježíše a jeho národa, a převzali víru novou, víru z teologické dílny jiného obřezaného Žida, Pavla. První své víře v jediného Boha zůstal až do smrti věrný, druhý stejnou víru ztratil, a tak vytvořil jinou. Sice také s jedním Bohem, ovšem sestávajícího z Bohů tří. Jak už jsme dříve zmínili, podobné kombinace bohů s člověkem, nebo určité „vícebožství“ v jednom bohu, nebo osobě, můžeme mimo jiné nalézt například také i v některé z egyptských, římských i řeckých mytologií. A my víme, že Pavel pocházel právě z rozsáhlé oblasti Malé Asie, která byla nesmírně rozvinuté řecké mytologii pravým domovem. Pavlovu víru a následné náboženství nijak nekomentujeme a nehodnotíme, na to má právo jen jediný Bůh Stvořitel. Konečně sami jsme pokřtěni, takže samozřejmě dobře víme, co by to pro nás mělo znamenat. Je to ale jeho vlastní víra, ne víra Ježíše, a to je alfou i omegou veškeré židovsko-křesťanské náboženské problematiky. Rozdíly v pojetí Ježíšova Boha a boha, jak ho vnímal Pavel, jsou však natolik diametrálně odlišné a neslučitelné, že o jednoho společného Boha, skutečného Stvořitele světa a vesmíru, nemůže nikdy jít. Tuto možnost sám židovský Bůh jednoznačně vylučuje jak ve svém Desateru, tak i v Tóře.

Když jinde náš Otec a Učitel církve píše o tom, že Židé měli závoj, přes kterého neviděli Krista, raději snad měl napsat, že závoj jsme měli ( a mnozí z nás ho bohužel mají dosud) přes oči my křesťané, když jsme tohoto Krista nepoznali v každém námi pronásledovaném nebo umučeném Židovi. Augustin zřejmě věděl o Ježíšově židovské víře a náboženské praxi jen velmi málo, jestliže jejich věrnost svému Bohu a Jeho Zákonu nazýval židovskou tvrdohlavostí. Kdyby dříve, než začal en bloc židovství odsuzovat, věnoval potřebnou dobu pečlivým studiem historie, života a víry Bohem tohoto vyvoleného národa, nemohl by nikdy napsat, že židé neviděli Krista, když za Ježíšova veřejně aktivního života v Římany okupované zemi žádný pomazaný (tedy Christos) židovský král, nebo pomazaný velekněz neexistoval. Těžko jim lze v takovém případě vyčítat, že Krista, tedy za účasti velké části židovského národa veřejně a slavnostně pomazaného krále neviděli. Tento velmi významný teolog mimo jiné také hlásal, že synagogy, tedy místa pravidelných modliteb Ježíše ke svému Bohu jsou místem kultu. Slovo kult ale jak všichni víme znamená především náboženskou sektu, nebo určité falešné náboženství, takže o Ježíši jako ústřední osobnosti křesťanství, ve kterém Augustin sám ve svých třiatřiceti letech konečně nalezl smysl svého života, zřejmě zcela nepromyšleně, unáhleně a především jistě nechtěně tvrdil, že byl sektářem. Vzhledem k tomu, že prvokřesťanství ve svém počátku logicky bylo určitou dobu vnímané jako sekta uvnitř náboženského židovství, pak by mohlo mít Augustinovo tvrzení o Ježíšově víře jako o sektářství reálný základ; ovšem jen v případě, kdyby byl Ježíš odpadlým Židem, nyní křesťanem. Tím ale být nikdy nemohl, protože za a) až do své smrti zůstal stejně jako jeho rodina a učedníci věrný víře svých otců, a za b) za jeho života křesťanství ještě neexistovalo.

Kdo četl nějaký Augustinův životopis dobře ví, že to byl právě on, kdo před konverzí ke křesťanství strávil téměř deset roků svého života velmi aktivní činností ve skutečné sektě, v kultickém náboženství perského proroka Máního. A byl tam dlouhé roky opravdu šťastný. Přestože o manichejské části svého života nám píše až už jako církvi nesmírně oddaný katolický biskup, a tedy už z principu nemohl svoji sektu příliš chválit, z jeho slov je to jasně patrné. Ovšem nebyl by to tento nadmíru horlivý Učitel a Otec církve, kdyby se hned po své konverzi ke křesťanství s velkou nevděčností nestal naopak odhodlaným odpůrcem tohoto svého ještě nedávno milovaného náboženství, vášnivě proti němu nekázal a nesepsal proti němu a svým bývalým manichejským přátelům mnoho emotivně psaných odsuzujících spisů. Mimochodem, byli to právě oni, kteří mu pomohli opustit Afriku, zdarma se ubytovat v jemu zcela neznámém Římě u jednoho manichejského spolubratra, a konečně mu pomocí protekce a nemalého úplatku nalézt finančně i společensky nesmírně lukrativní místo rétora v císařském sídle v Milánu. Pokud jeho velmi zvláštní povahové vlastnosti a jeho vždy jen černobílé vidění okolí i celého světa někomu silně připomínají povahu našeho zakladatele Pavla, nebude se jistě divit, když se z Augustinova díla dozví, že právě Pavel je s přehledem jeho nejvíce citovaným autorem z celého Písma. Tak jako by bez Pavla nikdy nevzniklo naše křesťanství, bez jeho citací a velmi širokých rozvádění jeho myšlenek by Augustinovo nesmírně  obsažné dílo bylo možná poloviční. To samé platí i pro jeho kázání. O Pavlově víře se od Otce a Učitele církve dozvíme maximum možného, o Ježíšově vlastní víře v jediného existujícího Boha Stvořitele v podstatě nic.

Pevnou součástí této Pavlovy víry v Ježíše jako Boha a zároveň i jako svého Syna, který se podle ní zázračně zrodil do židovského národa, se brzy stalo soustavné, ale nesmírně protismyslné působení církve ve snaze přesvědčit její členy, že právě tento vlastní Ježíšův národ je tím nejužším možným poutem spojený se samotným Satanem, úhlavním Ježíšovým nepřítelem. Pavel a následně pak naše církev tedy jinými slovy tvrdila, že Bůh Ježíš zrozený do židovského národa, je jako jeho příslušník velmi těsně spojený se svým úhlavním nepřítelem. K tomu jistě není třeba dalších slov.

M.Č.