K naší nenávisti Ježíšova národa IV.
Provinění na národu Ježíše je hodné zvláštního, zcela
konkrétního přiznání viny, že selhání církve ve vztahu k Židům
není možné pokrýt všeobecnou, vše zahrnující formulací.
Skrze nás křesťany přišlo na mnohé
národy a země nekonečné utrpení.
Dříve než budeme pokračovat zkoumáním okolností naší křesťanské dvě tisíciletí trvající nenávisti národa, který dal světu Ježíše, pokusíme se odpovědět na jednu otázku. Naše čtenářka se ptá, proč ve většině případů, kdy hovoříme o Ježíši přímo jako Bohu, zpravidla neuvádíme, že jde především o Božího Syna, druhou Božskou osobu, jak učí naše církev. Odpovídáme, že i v této otázce se přímo řídíme Katechismem katolické církve i následných doplňujících výkladů v jeho kompendiu.
Paragraf 509 Katolického katechismu k našemu tématu jasně uvádí: „Maria je opravdu „Matka Boží“, protože je matkou vtěleného věčného Božího Syna, který je sám Bohem.“ Závazné církevní učení tedy říká, že Boží Syn je synonymem Boha, jinými slovy Boží Syn je Bůh. A je-li tedy Mariin syn Ježíš, který je, cit.: "Božím synem, jež je sám Bohem" pak ho v našich úvahách logicky nazýváme Bohem Ježíšem.
Předchozí § 508 tamtéž uvádí: „Z Evina potomstva Bůh vyvolil Pannu Marii, aby byla Matkou jeho Syna.“ Protože tedy cit.: „Boží Syn je sám Bohem“ , znamená to, že syn zbožné židovky Boží Syn Ježíš je sám Bohem Ježíšem. V tom případě je ale sám svým synem.
Také Kompendium Katechismu katolické církve na téma „Co je to neposkvrněné početí“ pod číslem 96 uvádí, že: „Bůh od věčnosti a darem ze své milosti vyvolil Marii za matku svého Syna.“ Nyní do této věty doplníme jméno Boha, které nás učí církev a naše víra: „Bůh Ježíš od věčnosti a darem ze své milosti vyvolil Marii za matku svého Syna Boha Ježíše.“ Bůh židovské Smlouvy, kterého vyznával Žid Ježíš, je však jen jeden jediný, vždy existující, neskládá se z více Bohů, a nemá matku, ani syna.
Pokud jsme tedy v průběhu některého předchozího zamyšlení uvedli, že podle našeho církevního učení: „Bůh Ježíš si sám vyvolil židovskou ženu Marii za svoji budoucí matku“, pouze jsme jen bez dalších poznámek jinými slovy reprodukovali učení katolického katechismu. Odtud také pramení naše mnohá další vlastní vyjádření, která vyplývají z tohoto manuálu naší víry, například: „Ježíš Bůh stvořil nebesa, svět i život... Preexistující Bůh Ježíš hovoří o svém Otci v nebi, ale protože je Jím zároveň on sám, hovoří sám o sobě... Ježíš Bůh nařídil všem židovským mužům obřízku na znamení smlouvy s Ním - a pak jako Bůh, a Stvořitel světa obřízku sám přijal...Rodiče Boha Ježíše vychovávali svého Boha v úctě a zbožnosti před Bohem Ježíšem, Stvořitelem světa...Ježíš Bůh uzavřel se židovským národem vzájemnou Smlouvu a daroval mu Zákon, který sám jako Ježíš Bůh studoval a velmi důsledně dodržoval... Pravý Ježíš Bůh se úpěnlivě modlil ke svému pravému Otci, Bohu Ježíši... Poslední slova Boha Ježíše na kříži zněla: Bože můj, proč jsi mě opustil. Volal Boha Ježíše... Ježíšův Boží Otec Ježíš Bůh dopustil, aby jeho Syn Ježíš Bůh zemřel na kříži...“ A tak podobně, vše v duchu našeho katechismu který učí, že příslušník židovského národa Ježíš je Bůh.
Pokud by někdo chtěl argumentovat církevním učením a nejrůznějšími citacemi našich křesťanských autorit, že Ježíš sice Bohem je, ale zároveň má svého Božího Otce a dokonce ještě svého Božího Ducha, odpovídáme mu předem, že podle našeho učení Bůh Ježíš je Syn Boha Ježíše Otce. Protože ale věříme, že Ježíš je Bůh, a zároveň ve svém vyznání víry říkáme, že „věříme v jednoho Boha“, pak by tedy jako Bůh zplodil Ježíš sám sebe a použil k tomu svojí třetí Ježíšovu Božskou osobu, tedy Boha Ježíše Ducha svatého. Pokud se takový závěr někomu jeví jako zbytečně překombinovaný, značně nesrozumitelný, a naprosto nejasný, vroucně s ním souhlasíme a tvrdíme totéž. Ježíšova vlastní víra v jediného existujícího Boha byla totiž dokonale jasná, přímá a srozumitelná. Ale v podstatě ke stejnému výsledku musí dojít každý, kdo se důkladně zamyslí nad jednotlivými články našeho Katechismu na téma Trojice, a to z pozice víry Bohem vyvoleného židovského národa, kterou vyznával jejich Ježíš. To znamená z pozice pevné, neotřesitelné víry prostého židovského člověka v jednoho jediného existujícího Boha Hospodina, Stvořitele vší existence. Ne z pozice víry Boha Ježíše v sebe samého Boha Ježíše. Jak vidíme, pojetí Ježíšovy existence jeho národem, ve kterém se narodil, žil ve vírou v Boha svého národa a nakonec tragicky zemřel, a posmrtné pojetí jeho existence naším náboženstvím tak, jak učí naše církev a její katechismus, jsou zásadně odlišná a neslučitelná. A tak to zůstane. To mělo být naprosto jasné mnoha církevním autoritám ještě předtím, než je ovládlo zlo v podobě antisemitismu; nelidské nenávisti národa, který zrodil Ježíše. Toho Ježíše, o kterém naše učení tvrdí, že je Bohem, a který je středem našeho náboženství.
Z důvodu vymezeného prostoru pro naše zamyšlení pro tuto chvíli musíme své vyjádření ukončit, ale rozhodně se k tomuto tématu ještě vrátíme. Závěrem naší odpovědi znovu připomínáme, že náš faktický zakladatel, židovský náboženský aktivista Pavel, pocházel z velmi široké oblasti rozvinutého pohanského polyteismu v Malé Asii a není nejmenší důvod pochybovat o tom, že se osobně setkal a minimálně teoreticky seznámil s mnoha způsoby nejrůznějších kultických praktik svého národa, stejně jako mu jistě nebyly neznámé nejrůznější poutavé pohanské báje s různými bohy a jejich vztahy a styky s pozemskými lidmi. Pohanské báje, z nichž v některých se můžeme setkat s bohy, které s člověkem zplodili polo - člověka a polo - boha.
O Pavlově nepochybném ovlivnění pohanským prostředím, odkud pocházeli jeho rodiče, a kde sám žil a vyrůstal, nemůže nikdo z nás pochybovat. V podobném prostředí severní Afriky, a s výsledným podobným ovlivněním se mimo jiné naše náboženské autority setkáme i u našeho Učitele a Otce církve Augustina. Toho řecko-římský polyteismus a jejich kombinace praktikované v oblasti jeho rodiště i pozdějšího působiště kupodivu ovlivnily do té míry, že jejich bohům ve svém legendárním veledíle De civitate Dei neutrálním, čistě sdělovacím projevem věnoval tolik prostoru, až se nám zdá nemožné, že do tohoto textu zřejmě jen z úcty k věhlasnému autorovi nikdy nezasáhl církevní cenzor. Augustin zde totiž s možností existence mnoha bohů vůbec nepolemizuje. Píše o nich v duchu jejich stejně jisté existence, jakým se vyjadřuje o lidech, nebo o Kristu. Náš Otec církve věřil v existenci bohů i v existenci Boha.
Věříme, že z toho, co jsme zde jen v krátkosti uvedli, vyplývá a potvrzuje naše pevné přesvědčení, že vlastní víra Žida Ježíše v jediného Boha Smlouvy jeho židovského národa a víra naše pavlovská v mystérium Ježíše jako Boha jsou dva neslučitelné faktory. To však naše křesťanství neopravňuje až ve svých důsledcích ke smrtelné nenávisti národa, z jejichž víry jsme do své nové převzali nejen jejich Boha, ale i jejich člověka Ježíše. Nepolemizujeme a ani nebudeme o tzv. „pravosti“ jednotlivých náboženství a různých způsobů jejich praktické aplikace. Faktem však zůstává, že naše víra v Ježíše jako Boha je prinicipiálně odlišná od jeho vlastní víry v jednoho jediného existujícího Boha Hospodina, Stvořitele světa a vesmíru.
Pavlovo prvokřesťanství drtivou většinu zbožných Židů pro - z jejich hlediska - svoji trestuhodnou rouhavost a bezbožné odmítání Zákonů jediného existujícího Boha, nesmírně pobuřovalo a odpuzovalo. Proto Pavlovy pokusy o prezentování Žida Ježíše jako jejich pomazaného Mesiáše a posléze i Boha, a snaha o nahrazení osobní víry Ježíše a jeho národa svojí vlastní, novou nežidovskou vírou, skončily nezdarem a v podstatě fiaskem. Z toho důvodu se, jak už jsme řekli, musel Pavel s touto - svým vlastním židovským národem zavrženou - teologií pokusit uspět (a jak víme, nakonec opravdu uspěl) v oblasti velmi rozšířeného aktivního pohanského polyteismu, odkud sám pocházel, a kterým byl prokazatelně silně ovlivněn. V jeho, a tedy i našem učení při důkladném studiu prokazatelně najdeme určité množství nejrůznějších zázračných dějů, uzdravování, nevysvětlitelných spojení, kombinací lidské a boží osoby, nebeské nadpřirozenosti, kouzelných nápojů a podobně, se kterými se v různých obměnách setkáváme mimo jiné také i v dávných řeckých pověstech a bájích. Znovu připomínáme, že právě z této oblasti množství tradičních, vysoce rozvinutých pohanských kultů a náboženství Malé Asie, náš zakladatel pocházel.
Ovšem pro tyto maloasijské a jiné pohany praktikující polyteismus měl především v prvních stoletích určitou přitažlivost nejen Pavlův nový teologický směr, ale také i tehdy už dvě tisíciletí existující židovské náboženství a víra samotného Ježíše. Tato nábožensky konkurenční situace vyvolávala u nového křesťanství obavy z udržení své dosavadní nadějné existence. Dokonce ani nesmírná utrpení a drtivé ztráty na židovském obyvatelstvu (a tím i na kvalitě jejich náboženské soudržnosti a vzdělávání) ve válkách s Římany v roce 70 a 135 nijak zásadně nezměnil příznivý postoj mnoha nežidů k judaismu a naopak. Nové křesťanství i dvě tisíciletí existující monoteistické náboženské židovství začaly zápasit o každého pohana, takže každý zisk jedné strany byl ztrátou pro druhou. To pochopitelně vedlo nejen v izraelské zemi ke vzájemné nevraživosti, která nakonec především z naší strany přerostla až do jednostranného, bohužel už trvalého nenávistného antijudaismu, později dokonce až do antisemitismu. Naše křesťanské autority se pohanům, konvertujícím k židovské víře Ježíše, jejich rozhodnutí snažily mnoha různými způsoby zpochybnit a zvrátit.
Tak například latinský Otec církve Tertulliánus, vášnivě zapálený pohanský konvertita z přelomu druhého a třetího století a velmi významný křesťanský spisovatel své doby (který však nakonec pro neshody z církve vystoupil), spoluautor, učitel a velký propagátor a obhájce učení o Boží Trojici velmi nelibě nesl skutečnost, že mnohé pohany více oslovuje pozoruhodná osoba Ježíše jako zbožného, prostého židovského člověka, než jako vítězného křesťanského Boha, Krista a Krále. A také že je často více přitahují náboženské rituály a praktický náboženský život Ježíšova národa, než nového křesťanství.
Všimněme si, že ve své výtce pohanům navzdory očekávání neříká ani nenaznačuje, že by snad jejich polyteismus a obřady konané pro neexistující bohy byly naprosto marné, protože svět, člověka a vesmír stvořil jediný pravý všemocný Bůh. Právě naopak, když vidí jejich zájem spíše o judaismus a jeho praxi, jako Otec církve zdánlivě otcovsky starostlivě, vzhledem ke svému vlastnímu náboženství však podle nás spíše pokrytecky vyjadřuje obavy, že se takový postoj nebude líbit jejich pohanským bohům…Předstírání starosti o to, co se bude a nebude líbit neexistujícím pohanským bohům, a to zvláště od velmi významného Otce církve, je jen těžko uvěřitelné:
„ Uchylováním se k těmto zvykům se schválně odkláníte od vašich náboženských rituálů k rituálům cizinců. Židovskými svátky jsou šabat a čistý pokrm a židovské jsou taktéž obřady se svícny a svátek nekvašených chlebů a modlitba pod širým nebem, což je samozřejmě cizí vašim bohům.“ Samozřejmě žádná zmínka o tom, že přesně tyto a další židovské obřady a rituály jednoznačně zachovával i Žid Ježíš, tedy Bůh Terulliánovy víry. Jeden klad toto odhalující prohlášení přesto má. Nepřímo totiž přiznává, že víra Ježíše a jeho národa je, cit: „ samozřejmě cizí vašim (poz. aut.: tedy pohanským) bohům“. Jinými slovy: judaismu je cizí vše pohanské. To byl základ víry Ježíše stejně jako jeho národa. Proto také židovství nikdy nemohlo přijmout za své naše křesťanství, protože z hlediska této (a nejen této) víry ti, kdo vyznávají více bohů, jsou pohané. A my jsme z jejich jediného existujícího Boha Hospodina vytvořili Bohy tři, přestože tuto skutečnost naše učení trvale popírá a snaží se vysvětlovat nejrůznějšími způsoby. Učením o Trojici jsme se pro věřící židovský národ stali polyteisty, tedy pohany.
V tomto smyslu paragraf 253 našeho katechismu pro mnohé z nás nečekaně říká: „Božské Osoby se nedělí o jediné božství, nýbrž každá z nich je úplně CELÝ Bůh“! Tuto - v kontextu učení o Boží Trojici – velmi překvapující větu ze závazné nauky církve si neumíme vyložit jinak než tak, že každá suverénní Božská osoba je jedním suverénním Bohem, jak náš katolický katechismus učí: „každá z nich je úplně celý Bůh.“ Křesťanství tedy vyznává tři, citujeme: „úplně celé Bohy.“ Otec je celý Bůh, Ježíš je celý Bůh a Duch svatý je celý Bůh. A přesto naše učení tvrdí, že věříme v jednoho Boha...Judaismus vyznává jediného existujícího Boha, který stvořil svět a označit Jeho Boží Majestát za úplně celého Boha je pro věřící Židy naprosto něco nemyslitelného. Je jen jeden jediný existující, naprosto dokonalý a všemocný židovský Bůh Hospodin, a tento Bůh nikdy nemůže být jiný, než tzv. úplně celý Bůh. U skutečného Boha neexistuje jiná alternativa. Nazývat Ho úplně celým Bohem by pro Ježíšův národ a nepochybně i pro samotného Hospodina znamenalo, že Židé někdy o tom, zda opravdu je úplně celým Bohem, vůbec jen uvažovali. V židovském náboženském pojetí se to však nikdy nemůže stát. To není myslitelné. A právě taková byla i víra Ježíše.
Rozum, který nám dal náš Bůh Stvořitel, nám jasně říká, že pokud věříme ve tři úplně celé Bohy, nevěříme v Boha jednoho, ale v Bohy tři. Aniž bychom si to uvědomili, vyznáváme a modlíme se ke třem úplně celým jednotlivým Bohům. Pak se ale naše náboženství samozřejmě nemůže považovat za monoteistické, ale polyteistické. A jsme zase u našeho zakladatele Pavla, který v pohanském polyteistickém prostředí prožil část svého života a tato zkušenost, jak už jsme dnes uvedli, v jeho mysli nepochybně zanechala nesmazatelné stopy. Jak každý jistě uzná, mít jednu celou hodnotu něčeho a mít tři celé hodnoty toho samého nikdy nebylo a nebude to samé. Matematicky řečeno, jeden celý Bůh nerovná se třem celým Bohům.
Ježíš vyznával jednoho jediného existujícího, úplně celého Boha a jeho víra nepřipouští žádné jiné alternativy tohoto vpravdě úplně celého Boha. Žádné rovnítko za slovem, které vyjadřuje Boha Židů, neexistuje. Je však tento - vzhledem ke svým smluvním závazkům ke svému Bohu oprávněný - postoj židovského národa v jejich vlastní víře k jejich vlastnímu, smluvně potvrzenému Bohu důvodem k naší nenávisti? Byl to snad Ježíšův národ, kdo ho ukřižoval? Kdo v prvních stoletích vytvářel z křesťanů mučedníky? A kdo ve zbylých stoletích z tohoto národa?
Jak víme, k mnoha příčinám nenávistného křesťansko-židovského konfliktu vedoucího nakonec až ke genocidnímu antisemitismu patří i Pavlova úporná snaha rozšířit svojí původní malou sektu pokřtěných Židů o nežidy. Svůj nábor podpořil svojí zcela novou, do té doby pro Ježíšův národ naprosto nemyslitelnou ideou. Jako už definitivní odpadlík od svého dosavadního náboženství inovoval svojí vlastní víru hlásáním, že Kristův příchod nahradil či zrušil židovský Zákon. Toto pro Bohem vyvolený národ naprosto nemyslitelné vyhlášení se stalo lákavým prvkem, který pohanům usnadňoval přijetí Pavlova křesťanství především v tom smyslu, že toto nové náboženství od nich na rozdíl od židovského Božího Zákona vyžadovalo plnění jen minima povinností. Skutečnost, že právě sám Ježíš, Pavlem prvně nazvaný jako Kristus, Boží Zákon zcela nepochybně jako každý zbožný židovský muž velmi důsledně plnil, byla zpočátku jen bagatelizovaná, později z Ježíšova života už přímo velmi důsledně „opomíjená“. Nové náboženství zastoupené jeho ranými mysliteli v otázce židovského Zákona zastávalo a dál rozvíjelo původní Pavlovu doktrínu o přežití Zákona a o jeho další praktické nevyužitelnosti. Zarytá křesťanská ignorace většiny obsahu Boží Tóry měla přesto jednu výjimku. Tou bylo velmi usilovné vyhledávání všech možných zmínek, vět, nebo celých textů v tomto Zákoně, které by se případně po náležitých vlastních křesťanských výkladech mohly vykládat jako historické předpovědi a různá proroctví o novém náboženství, budoucím křesťanském Kristu Mesiáši a Bohu, o Marii jako Bohorodičce a dokonce i o budoucí církvi. Vzhledem k velkému rozsahu tohoto svatého textu (jak víme, náš křesťanský Zákon je obsahově přibližně o dvě třetiny menší) to ale nebyl až tak složitý a nepřekonatelný úkol. Všechny zde uvedené myšlenky, příběhy, proroctví a podobně, totiž jsou v Boží inspiraci sepsané Židy, a jim také primárně určené, zároveň však jsou jako slova Boha jsou v mnoha ohledech takřka univerzálního charakteru, jak nám dokazují mnohá jiná monoteistická náboženství, a to především abrahámovská.
Téměř jakákoli věta ze židovské Tóry mohla být, a často opravdu také našimi autoritami byla chápána, a především vykládána jako předobraz budoucího vítězného křesťanství a jeho světa. Protože se však kromě jiných důvodů také obávali, aby vládnoucí Římané v novém nežidovském, a dosud nelegálním náboženství (jak víme, Pavlův a později mnoho dalších pokusů přilákat masy Židů do svého nového náboženství, vyznávajícího jejich člověka za Boha skončily debaklem) nespatřovali možné nebezpečí nepokojů a případně i aktivního židovského odporu, obhajovali své nové, teologicky převratné křesťanství především jako naplnění samotného judaismu. To ale bylo samozřejmě zjevně nepravdivé, a pro Židy naprosto scestné tvrzení, které mělo římské vládnoucí činitele zbavit obav z nové sekty. Později se církev v prezentaci svého teologického učení už natolik osmělila, že začala sama sebe velmi odvážně uvádět jako nový a opravdový Izrael. Už to prý tedy není nikdy plně uskutečněné Boží učení obsažené v Tóře, ale je to církev, která teprve svým vlastním, zbrusu novým Zákonem ve skutečnosti až nyní naplňuje starozákonní Boží slovo. To samozřejmě bylo pro židovský národ naprosto nepřijatelné, ryze tendenční tvrzení, které mělo za cíl vyvolat pochybnosti o do té doby jejich dokonale pevné identitě své víry se svým Bohem.
Ukažme si pár náhodně vybraných příkladů usilovných pokusů našich křesťanských výkladů Boží Tóry v náš prospěch, a případně i reakce některých učenců národa, které se tyto naše výklady týkaly. Po celou dobu existence našeho křesťanství církev stále tvrdí, že v Božím Zákoně Židů je množství údajně jednoznačných ukazatelů a proroctví o tomto náboženství, o církevní instituci, o Marii, o Ježíši jako o Mesiáši a Božském Vykupiteli světa a podobně. Velmi často je pro tyto propagační účely mimo jiné využíván nesmírně významný židovský prorok Izajáš a jeho díla z přibližně osmého století před naším letopočtem:
Kupříkladu ve verši Iz 7, 14 se říká: „Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh) .“ Naše církevní učení tvrdí, že židovský prorok předpovídá, že jednoho dne otěhotní panna a porodí syna, a to Ježíše počatého Svatým Duchem, tedy třetí Božskou osobou, jak uvádí Matoušovo evangelium 1, 21-23: Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to je přeloženo ‚Bůh s námi‘. Rozhodně nelze popřít, že takové tvrzení zní až do určitého zlomového bodu poměrně logicky. Co na naše křesťanské chápání slov významného židovského proroka říkají ti nejpovolanější, tedy prorokovo učení židovští soukmenovci?
Uvedené tvrzení je mylné, přání je zde opět otcem myšlenky. V hebrejštině, původním jazyku knihy proroka Izajáše slovo הָעַלְמָה (ha-alma) znamená mladou ženu, nikoli pannu ve smyslu dívky bez sexuální zkušenosti. To je jeden z mnoha našich omylů způsobený ať už úmyslně s jasným záměrem, nebo jen překladatelovou velmi povrchní znalostí prorokova jazyka. Vždyť například sama Izajášova mladá manželka je v Tanachu označena stejným termínem עַלְמָה (alma, příp. ha-alma) , a přesto nikdo z nás jistě nebude pochybovat o tom, že jeho manželka už není panna.
V První knize Mojžíše ve verši 24, 14 říká Abrahamův služebník: „ Dívce הַנַּעֲרָ, (ha-naara) která přijde, řeknu...“, ale ve verši 24, 43 pak služebník říká : „ Dívce הָעַלְמָה, (ha-alma), která přijde čerpat vodu, řeknu...“ Oba uvedené výrazy mohou být užity jak pro dívku, tak ale i pro vdanou, zejména mladší ženu. Ve smyslu dívka je užito ve verši 24, 28 v 1. Moj: „ Dívka הַנַּעֲרָ (naara) odběhla a oznámila rodině své matky, co a jak se stalo.“ Ve smyslu vdaná žena je užito ve verši 2, 5 v knize Rút: „Čí je to (ta) mladá žena הַנַּעֲרָה (ha-naara)?“ Stejným způsoben je užito i slovo עַלְמָה (alma), které znamená mladá žena, například ve 2.Moj 2, 8: „Děvče הָעַלְמָה (ha-alma), tedy šlo a zavolalo matku dítěte.“ Oba hebrejské výrazy se tedy užívaly jak pro pannu, tak pro vdanou ženu. A nejen to, oba výrazy se dokonce dají použít i k označení mladého muže formou נָעַר (naar) nebo עָלֶם (alam). Například v knize 1. Sam ve verši 17, 56 je psáno: „Zeptej se, čí syn je ten mladík הָעָלֶם (ha-alam)“ O dva verše dál ale čteme: Čí syn jsi, mládenče הַנָּעַר (ha-naar)?“
I po tomto heslovitě krátkém výkladu musíme uznat, že evangelista Matouš buď úmyslně „opomenul“ některé uvedené skutečnosti, nebo prostě neznal celý starozákonní Izajášův text, z něhož pro podporu učení o panenském početí pracoval, a z něhož pro svůj účel z tohoto díla vybral jeden zdánlivě ideální verš. Ze strany židovských autorit k nám v tomto ohledu míří dobře míněné poučení, abychom z Izajáše (a to platí i pro jakékoli jiné židovské posvátné texty z Tanachu) neuváděli jen ty části textu, které jsme vytrhli z celého kontextu. Máme-li opravdu dobrou vůli dopracovat se k pravému významu uvedených vět, musíme číst vždy celý oddíl textu před námi vybranými větami, stejně jako oddíl textu za nimi. Pak, budeme-li prý opravdu chtít, poznáme skutečný smysl tisíce roků starých textů, které se naprosto nepochybně učil jako každý Žid i Ježíš. Tento postoj židovských náboženských autorit se zdá velmi logický a ve své jednoduchosti zjevně postrádá jiné úmysly. I jako křesťané s ním musíme souhlasit a naopak důrazně odsoudit naše nesmírné zlo a neuvěřitelné násilí páchané na Židech za to, že naše o tisíciletí pozdější křesťanské výklady jejich posvátných textů diktovaných jejich Bohem vždy a skutečně za každou cenu rezolutně odmítli akceptovat. Uvedený problém je další, velmi významnou příčinou naší křesťanské nenávisti národa, ze kterého jsme před dvěma tisíciletími z jejich Ježíše vytvořili ústřední postavu našeho náboženství.
K Matoušovu evangeliu ještě uveďme, že dílo vzniklo až koncem 1. století, a je drtivou měrou ovlivněno Pavlovými dopisy, dále o dvacet roků starším evangeliem Marka a čerpalo i z pramene Q, a teprve přibližně patnáct procent textu pochází z vlastního zdroje. Křesťanství ho označuje jako „evangelium církve“. Co je však v kontextu toho velmi zajímavé; autorova práce velmi zřetelně vykazuje některé židovské rysy a stejné pozadí některých epizod. A pro naše zaměření další důležitý poznatek: ze všech čtyřech autorů evangelií jen tento autor ve své práci užívá slovo „církev“. Jinými slovy řečeno, především toto evangelistovo dílo má pro církevní učení velmi vysokou hodnotu, zvlášť když se jeho autor z hlediska křesťanské dogmatiky v „životně“ důležité otázce panenského zplození Ježíše odvolává (i když mylně, jak jsme si právě ukázali) na proroctví židovského proroka Izajáše.
M .Č.