K naší nenávisti Ježíšova národa IX.
Židovští mudrci Tóry prohlásili, že k holocaustu v Evropě došlo,
protože během modliteb mluvili.
Jak mohou křesťané nenávidět lid, který dal světu Ježíše,
a Ježíšovi víru v jediného Boha?
Naše křesťanství se jak známo, začalo vůči tehdy už dvě tisíciletí existující teologii židovského národa, a nepochybně tedy i teologii jejich Ježíše, vymezovat prakticky hned od svého počátku. Chápeme-li apoštola Pavla jako židovského zakladatele křesťanství, a na tom alespoň my osobně trváme, pak ho také můžeme díky jeho nepokrytému nepřátelství vůči svému vlastnímu lidu a jeho víře zároveň vnímat i jako faktického zakladatele křesťanského antijudaismu, později přerostlého v antisemitismus. Mnohá jeho vyjádření ve své korespondenci nedávným pohanům to více než jasně dokazují. Známe několik spekulativních pokusů o objasnění, proč se z tohoto údajně horlivě zbožného Žida náhle stal stejně horlivý apostata a vášnivý kritik teologie, kterou „ještě včera“ vyznával. Nutno konstatovat, že snad žádný z nich pro nás nevyznívá o nic více pravděpodobněji, než co o svém náhlém obrácení píše on sám, především však autor Lukášova evangelia ve svých Skutcích. Na druhou stranu dobře víme, že Pavlovi nedělalo žádné problémy se podle potřeby vydávat za někoho jiného, a svoji židovskou víru, nebo naopak ryzí bezvěrectví jen předstírat. Kromě jiných poznatků o této jeho nepříliš příkladné vlastnosti, známé jako „kam vítr tam plášť“, se o ní konečně on sám s hrdostí zmiňuje v 1.Kor 9, 20-21: „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.“ Jinými slovy řečeno: Byl jsem vždy tím, z koho jsem mohl mít prospěch pro sebe a své úmysly. Dnes horlivým Židem, zítra zarytým pohanem, pozítří… kým bude zrovna potřeba. Pro mě už Zákon Boha Stvořitele neplatí.
Z toho plynoucí odpověď na logickou otázku ohledně důvěryhodnosti osoby našeho zakladatele a vůbec veškeré jeho veřejné argumentační aktivity raději necháváme na uvážení každého z Vás. Schopnost podle potřeby kdykoli popřít svojí deklarovanou víru je ale jen jedna z jeho dalších „mimořádných“ morálně volních vlastností. Skutečný pravověrný Žid by však svojí Bohem danou víru nezapřel ani za cenu mučení a smrti. O tom se mnohokrát osobně přesvědčily tisíce našich křesťanských předků, aktivních účastníků a vykonavatelů desítek protižidovských pogromů, nebo vražedných křížových výprav.
Ať už byl však důvod Pavlova bleskového odpadlictví od abrahamovské dvoutisícileté víry židovského národa v jediného existujícího Stvořitele světa a Jeho Tóru jeho extatický duševní stav následkem fyzické vyčerpanosti během nesmírně náročné cesty po damašské poušti, nebo jiná, možná daleko prozaičtější a spíše lidská motivace, konečný výsledek díla které začal, byl bezpochyby zcela impozantní. To však nic nemění na skutečnosti, že jeho vlastní teologie, do jejíhož středu po svém snovém prožitku jako vůbec první člověk umístil zbožného syna židovského národa Ježíše jako Syna Stvořitele světa a celého vesmíru, a v důsledcích tedy de facto jako všemocného Boha, byla zásadně odlišná od té, kterou právě tento Ježíš až do konce svého života sám vyznával. Principy Ježíšovy vlastní víry byly při utváření nového, protižidovsky zaměřeného náboženství pro Pavla problémem, se kterým se nedokázal vyrovnat jiným způsobem, než ofenzivním antijudaismem. Pomohly mu k tomu jak v jeho době velmi rozjitřené vztahy mezi různými náboženskými skupinami v izraelské zemi, tak i především velmi výbušná politická situace v důsledku stupňujících se nepokojů a násilností v souvislostmi s chováním pohanské římské okupační správy vůči židovskému lidu a jejich náboženské praxi.
Naše křesťanství se po celou dobu své existence jak po stránce teologické, tak i praktického přístupu vůči Ježíšovu židovskému národu a jeho náboženství silně vymezovalo a tento postoj se bohužel stal trvalou součástí církevní ideologie. Přímé a všeobecné pronásledování Židů se pro nás stalo standardem, zlovolnou normou, a v podstatě jedenáctým přikázáním našeho upraveného a Otcem církve Augustinem „pokřesťanštělého“ Božího Desatera, a zažitou protižidovskou tradicí předávanou z generace na generaci věřících. To už ale nehovoříme o našem antijudaismu jako nepřátelství k teologickým principům Ježíšovy víry, nýbrž o nesmírně zrůdném rasovém antisemitismu vůči Ježíšovu národu se všemi jeho známými projevy a důsledky, na kterých jsme se v průběhu takřka dvou tisíciletí přímo osobně angažovali, nebo jinými způsoby spolupodíleli. Bez ohledu na zcela zásadní fakt, že bez Židů by nebyl Ježíš a bez Žida Ježíše by židovský náboženský odpadlík Pavel nezaložil vlastní náboženství, náš trvalý, silně negativní až nenávistný vztah k Ježíšovu národu vždy byl součástí našeho křesťanství a bohužel dosud stále ještě existuje. O tom nemusíme nijak dlouze přemýšlet, z nekonečné řady příkladů uveďme třeba jen tendenčně protižidovský text pašijí čtený věřícím na Velký pátek. K tomu uveďme, že ve Velikonočních pašijových textech tři evangelisté zmiňují slovo Žid v různých tvarech několikrát, konkrétně Lukáš 3x, Marek 5x, a Matouš 3x. Autor posledního, Janova evangelia ve své otevřené protižidovské zanícenosti stejné slovo užije v pašijích už 23x (!) především proto, aby žádný čtenář neměl nejmenší pochybnosti o deklarované nesmírné zlobě a nenávisti en bloc židovského národa proti Ježíšovi, a aby ještě více zdůraznil údajný podíl židovských soukmenovců na jeho smrti. Známe i jiné verze jeho díla, kde je slovo Žid uvedeno v ryze nepřátelském duchu dokonce ještě vícekrát…
Ovšem ať už jde o jakéhokoli autora evangelia, ani jeden z nich slovo Žid nikdy nepoužil ve vztahu k velkému, obřezanému synovi tohoto národa Ježíši...To se ale s trochou dobré vůle dá pochopit a snad i do určité míry tolerovat. Jestliže totiž náš zakladatel a po něm naše církev nejprve usoudila, že (Žid) Ježíš byl Spasitel, tedy Mesiáš, na jehož příchod židovský národ čeká v podstatě od svého zrodu, a následně, že je mimoto už přímo preexistujícím Bohem a stvořitelem světa a celého vesmíru, pak k těmto našim vlastním identifikacím Ježíšovy osoby jeho obřízka (provedená podle Božího nařízení osmého dne od narození každého židovského chlapce), příliš nekorespondovala s jeho ztotožněním právě s tímto Bohem a s tímto Jeho nařízením. Krátce řečeno, představa vždy existujícího Všemocného Stvořitele světa a nekonečného vesmíru jako obřezaného Žida je pro tento národ vrcholnou absurdností a pro některé naše přemýšlivé spolukřesťany nesmírně těžkým rébusem k vyřešení.
Vraťme se raději zpět a pro ilustraci citujme několik tendenčních, ryze antisemitsky zaměřených příkladů z Velikonočních pašijí:
- Tu se četa s velitelem a židovští služebníci zmocnili Ježíše...
- Byl to ten Kaifáš, který dal židům radu...
- Vezměte si ho vy sami a suďte ho podle vašeho zákona!" Židé mu odpověděli...
- ...moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům...
- Po těch slovech vyšel zase ven k židům...
- Pilát vyšel znovu ven a řekl židům: "Hle, dám vám ho vyvést...“
- Pilát se proto snažil ho propustit. Ale židé křičeli...
- Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy tajným...
Samozřejmě existuje i mnoho jiných podobných novozákonních protižidovských výroků a spojení, z těch nejznámějších zopakujme jen:
- Krev jeho na nás a na naše děti!
- Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů. Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi.
- Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.
Nehledě na to, kdy, a především kým byly ve skutečnosti uvedené věty zkonstruované a vložené do křesťanského Písma je nepochybné, že tato a bezpočet dalších podobných vyjádření byla našimi pobožnými antiesmity používána k podpoře a obhajobě jejich nenávistnému chování, pronásledování, rabování a vraždění Ježíšových židovských soukmenovců v průběhu mnoha staletí. Křesťanské obrazy, kresby i sochy znetvořující židovskou fyziognomii, útisky a ponižování, nejhorší myslitelnou lůzou vedené pogromy po celé Evropě, vyhlazující křížové války, následně nenávistná protižidovská propaganda v Německu, a konečně i současná muslimská antisemitská rétorika byly založeny a dosud se opírají právě na některých našich nejvíce nepřátelských a bezprecedentních protižidovských vyjádřeních. A to z drtivé většiny autorů evangelií a dalších novozákonních textů, církevních autorit, duchovních a zvláště představených a horlivých členů některých v tomto ohledu vyhlášených mnišských řádů, kteří velmi často vykreslovaly obraz Židů přímo jako ďábla. Nikdo z těchto naoko zbožných, a přitom k smrti nenávistných existencí, navenek paradoxně vyznávajících právě původně výhradního Boha židovského národa, Boha, se kterým Židé, ne my křesťané, uzavřeli Smlouvu a obdrželi za to Jeho Zákon, ve své zuřivé, primitivní protižidovské zaslepenosti skutečně nevěděl, že právě Ježíš byl zbožným Židem, synem zbožné Židovky, a možná nevlastním synem stejně zbožného Žida? Nikoho opravdu ani nenapadlo, že když en bloc o Židech myslí, hovoří a píší s opovržením, se stejným opovržením myslí, hovoří a píší o Ježíšovi, Marii a Josefovi, ke kterým se tak často modlí za splnění svých proseb?
Nejen v evangeliích, ale i v dalších místech našeho křesťanského Zákona existují projevy zásadního, neskrývaného odporu a nenávisti k národu Ježíše, ať už z principu pouhé jeho existence, nebo židovské víry v jediného existujícího Boha, a většina tradičních „nedělních“ křesťanů (při kterých vyznáváme Žida Ježíše jako svého Boha) si tento hrůzný paradox bohužel ani neuvědomuje. Velmi zajímavé přitom je, že zvláště slova jako ctnost, naděje, ospravedlnění, úcta, milosrdenství, láska, milost, spása a další podobná slova patří u Jana, ale především u našeho protižidovsky orientovaného židovského zakladatele, a tím i v samotné církevní mluvě, k těm nejfrekventovanějším novozákonním výrazům. Ani jedno z uvedených slov však rozhodně neplatilo a neplatí v souvislosti našeho stále ještě negativního až nenávistného vztahu k národu, který nejen zrodil, ale což je ještě důležitější, po duchovní stránce vychoval Ježíše. Co si asi mysleli naši zbožní předkové ve víře o uvedených, tak často užívaných slovech Pavla, Jana a dalších autorů ve chvílích, když opilí neomezenou mocí masakrovali a upalovali židovský lid za jejich víru ve svého jediného Boha na hranicích, nebo během jejich bohoslužby v zaplněných synagogách? Když v brnění s velkým křížem na prsou před zraky židovských matek rozsekávali jako potomky ďábla jejich děti na dvě půlky jen proto, že byly Židé? Stejných matek stejného národa, jako byla matka Ježíše, kterého naše křesťanství vyznává jako našeho Boha, který nás stvořil...
Zmínili jsme, že velmi výrazným představitelem už široce rozvinutého odporu k Ježíšovu národu je neznámý autor Janova evangelia, který své dílo psal až přibližně tři čtvrtě století po Ježíšově smrti. Podle jeho verze Ježíš v podstatě nedůtklivým, až konfliktním a konfrontačním způsobem vyvolává nepokoj a nesváry se členy některých náboženských skupin, které v té době různými, často velmi osobitými způsoby ve své zemi předávaly svoji židovskou náboženskou tradici. Autor evangelia velmi tendenčním způsobem popisuje tyto spory tak, aby ve čtenáři vyvolal dojem, že jde o střety - div ne že křesťana s nepřátelskými Židy. Typickými a bezmezně oblíbenými představiteli cíle údajných Ježíšových naostřených invektiv byli v autorově podání vedle tradičních Židů ještě zvláště jmenováni farizeové, viz například Jan 9, 13-24: „Přivedou toho, který byl dříve slepý, k farizeům; toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla totiž sobota. Proto se ho farizeové znovu dotazovali, jak nabyl zraku. A on jim řekl: „Položil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.“ Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ A došlo mezi nimi k roztržce. Řekli tedy znovu tomu slepému: „Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ Židé nevěřili, že byl slepý a že prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: „Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?“ Rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také nevíme. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto řekli jeho rodiče: Je dospělý, zeptejte se ho! Zavolali tedy ještě jednou toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: „Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.“
Pro nás křesťany je nepochopitelné vidět úsilí, se kterým zbožní Židé čtvrté tisíciletí po celé generace už od útlého dětství s tak nesmírným zaujetím pro nejmenší detaily až do posledního písmene studují Boží Tóru. Mít možnost na vlastní oči spatřit už malé děti v židovské náboženské škole ješivě jejich nedočkavé, často opravdu až vášnivě zaujaté odhodlání poznat a osvojit si Boží slova, je pro nás osobně snovým zážitkem. To samé platí, když nahlédneme, nebo se dokonce můžeme osobně účastnit rozličných typů pravidelného židovského náboženského studia midraše, ať už přímo v k tomu určených prostorách u některé synagogy, v domácnostech nebo jinde. Být svědkem nesmírně zaníceného studia věkově často velmi rozličné skupiny studujících, většinou pod vedením moudrého učitele – rabína a sledovat, jak téměř devadesátiletý kmet vede velmi vzrušenou disputaci se sotva dospělým studujícím nad výkladem často jen jediného slova, či dokonce písmene z Boží Tóry a dalších pramenů, je naprosto fascinujícím zážitkem. Mohli jsme jen závistivě sledovat skupinu tří generací pohromadě studujících, kteří v zápalu pro detailní poznání a porozumění Božím slovům mezi sebou v obležení posvátných knih vedli tak vzrušené a hlasité debaty doprovázené vášnivou gestikulací a mimikou, až se nám někdy zdálo, že snad mezi nimi vypukla nesmiřitelná hádka. Samozřejmě opak byl pravdou a spatřit pak jejich šťastné a zářící tváře nad tím, že ve výkladu jediného slova našli konečně shodu, je pro nás nežidy zážitkem, na který nelze jen tak zapomenout.
V náboženském judaismu, který praktikoval Ježíš, dokonce existuje tradiční názor, že určitý momentální názorový nesoulad, nebo jisté rozepře nad správným výkladem posvátných židovských textů ať už v rodině, s přáteli, nebo v kruhu studujících je Bohem vnímán a přijímán stejně jako modlitba k Němu. To je pro nás křesťany, modlícím se k Bohu především za splnění určitých našich proseb a přání, něco těžko pochopitelného a poznání jakoby z „jiného světa“. O svém velkém prožitku se v žádném případě nezmiňujeme s nějakými „náborovými úmysly“, ale především proto, že po zažití těchto mimořádných dojmů jsme mohli daleko lépe pochopit Ježíšovo vzrušené teologické a jiné diskuze s farizeji nebo se členy jiných náboženských skupin ať už v synagogách, venku, nebo v jiných prostorách. Ty jsou nám křesťanům velmi často velmi jednostranně a většinou zcela chybně prezentované jako Ježíšova kritika židovské náboženské praxe, někdy těmi největšími horlivci dokonce přímo uváděná jako kritika zakladatele církve Ježíše en bloc Židů. Věříme tedy, že námi tak často uváděné vzrušené kritické diskuze Žida Ježíše se členy různých židovských náboženských skupin, které my křesťané prezentujeme jako jeho kritiku pochybeného praktického židovství a tím i celé jejich víry, je spíše jen dalším přispěním do našeho pevně zakotveného protižidovského zaměření. Průhledně manipulativní, nepřetržitá snaha o vykreslování Žida Ježíše tak, jakoby sám stál mimo a dokonce ještě nad svým vlastním „chybným a pokryteckým židovským náboženstvím“, a navíc jakoby svým posluchačům nabízel nové, lepší a jediné správné, nežidovské náboženství pokřtěných, toto zaměření jen podtrhává.
Jediným skutečným Otcem a Učitelem Ježíšova židovského národa je Bůh, Stvořitel světa. Bez Něho by neexistovalo vůbec nic. Jediným skutečným Otcem a Učitelem církve a hlavním teologickým zdrojem našeho křesťanství je jeho židovský zakladatel, a zároveň apostata od své židovské víry Pavel. Bez něho by neexistovalo křesťanství. Církevní tradice dlouho udávala, že je autorem 14 novozákonních listů, nyní už naštěstí připouští, že polovina z nich jsou pouhými falzifikáty. Pokud tedy chceme například ke studiu používat dopisy které skutečně napsal, budou to výhradně jen tyto: Římaům, 1. a 2. Korintským, Galaťanům, 1. Soluňanům, Filipanům, a ještě kratičké, velmi osobní psaní Filomenovi, zcela bez teologické hodnoty. Hovoříme o tom proto, že jen šest (po odečtení tohoto Fil.) dopisů tvoří základ celého našeho křesťanského učení. Pouhých šest skutečných Pavlových dopisů stačilo, aby se ze zbožného židovského člověka Ježíše, vyznávajícího jediného existujícího Boha, stala zcela nová a naprosto unikátní existence na tomto světě: bohočlověk a Boží syn, který je sám preexistujícím Bohem, stvořitelem světa a celého vesmíru. Šest původních dopisů adresovaných jen několika nedávno ještě pohanským rodinám a jejich příbuzným, vytvořilo z Ježíše Boha, kterému se podle Pavla údajně nelíbilo tradiční, dvě tisíciletí existující židovské náboženské zákonictví a podroboval ho proto zdrcující kritice, aby ho prý nahradil - ne nějakým vlastním přínosem, jak by člověk očekával, nýbrž - už jen svojí existencí na tomto (jím jako Bohem stvořeným) světě.
Na těchto Pavlových vyjádřeních o Ježíši, kterého nikdy ani nespatřil, a možná že ani nevěděl, že vůbec existuje, je vybudována základní teologie našeho křesťanství. Nikdo nepochybuje tom, že Pavel Ježíše osobně neznal, a tedy neznal ani jeho povahu, osobní život, neznal jeho rodinu, přátele a učedníky, víru v Boha, přesvědčení, jeho smysl života a podobně. Existují zřejmě jen dva, tři možné důvody, proč tomu tak bylo. Buď Pavel odmítal Ježíše poznat, protože o jeho aktivitách putujícího kazatele působícího především v Galileji z doslechu věděl, ale tato jeho veřejná činnost ho nijak neoslovila, stejně jako Ježíšova osobnost. Nebo mohl - opět jen útržkovitě z doslechu - o Ježíšovi a jeho náboženské praxi vědět tolik, že mu to z důvodu nesouhlasu s ní stačilo k rozhodnutí Ježíše nevyhledat a neoslovovat ho, prostě ho ignorovat. Je tu ale ještě jiná možnost, pro pozdější církevní praxi nepříliš příznivá. Možná se Pavel s Ježíšem za jeho života nikdy nesetkal proto, že o něm vůbec nevěděl. Takovou možnost osobně považujeme za velmi pravděpodobnou a už několikrát v minulosti jsem se o ní zmiňovali. Zopakujme tedy jen krátce důvody, které nás k této velmi reálné možnosti dovedly, a které rozhodně s ohledem na naše učení o Židovi Ježíšovi nelze ignorovat:
Nezávislé odborné studie založené na dobových demografických údajích v Izraeli a v oblasti Galileje, kde charismatický Ježíš za rok své trvající veřejné kazatelské činnosti nejvíce působil ukazují, že velmi optimistickým náhledem vzato o jeho existenci mohlo vědět přibližně padesát, maximálně však šedesát tisíc Židů z jejich velmi reálně odhadovaného tehdejšího počtu kolem šesti milionů. Tedy jedno procento. Kdyby si o Ježíšovi z těchto nanejvýš šedesáti tisíc lidí udělala polovina z nich jakýkoli úsudek, a jeho osoba by je nějakým způsobem zaujala, jsme na třiceti tisících Židů, které jejich soukmenovec se svojí obrodnou náboženskou aktivitou možná určitým způsobem oslovil, a ke kterému tedy mohli tito lidé mít kladný, nebo ale také záporný postoj. Přibližně jen půl procenta celé židovské populace tedy zřejmě vědělo o Ježíšově existenci a jeho veřejné aktivitě. Lze se tedy divit našemu názoru, že s ohledem na výše uvedené argumenty je velmi reálné, že náš zakladatel v této polovině procenta izraelského národa prostě nefiguroval?
Lze ale vůbec o polovině jednoho procenta příslušníků tohoto národa hovořit jako o národu en bloc, tedy jako o Židech, židovském národě o, jak to dělal právě Pavel ve svých listech? Jak to dělali někteří horliví autoři evangelií, zvláště výrazně pak pisatel evangelia podle Jana, nebo například o necelá tři století po něm ještě důrazněji poukazující na údajný zločin Židů za zabití Boha náš Učitel církve Augustin? Kdyby čistě hypoteticky tohoto půl procenta lidí z celého židovského národa k Ježíšovi skutečně zaujalo jakkoli negativní postoj (a my se ptáme: z jakého ale údajného důvodu?), jak ale za tento jejich čistě teoretický a jen těžko prokazatelný postoj můžeme vinit ostatních 99,5 % příslušníků jeho národa? Jak za smrt Žida Ježíše může někdo vinit jeho národ, když ho podle svých zákonů zabili Římané, právě ti Římané, po kterých se naše církev jmenuje Římsko-katolická? Nejenže tedy ústředním symbolem našeho křesťanství je popravčí nástroj Římanů, na kterém vedle Ježíše zahynuly statisíce jiných jejich obětí, ale navíc má naše církev ve svém názvu jméno po nelidsky krutých Římanech, kteří židovskému národu Ježíše tím nejhorším způsobem zabili. Jak se ale my nežidé můžeme po dvě tisíciletí mstít a nevražit proti celému židovskému národu za možný určitý negativní postoj jejich - co do počtu naprosto zanedbatelné - minority k jednomu jejich, ne našemu člověku? Ptáme se znovu: Jakým právem my křesťané, kteří s Bohem vyvolenými Židy nemáme v základních teologických principech takřka nic společného, můžeme jejich národ nenávidět doslova a do písmene až k jejich smrti za to, že nezabránili, aby římští okupanti v izraelské zemi jednoho jejich člověka ukřižovali za to, že se měl údajně vydávat za židovského krále, přestože to samozřejmě nebyla pravda?
Existuje-li z Božího hlediska za určitých okolností vůbec možnost vražedné nenávisti jednoho Jeho tvora k druhému, a takovou možnost alespoň my osobně důrazně odmítáme, pak by čistě teoreticky vzato měli z důvodu Ježíšovy smrti jediné možné opodstatnění k jisté nenávisti pouze a výhradně Židé, a to nenávisti vůči Římanům za ukřižování jejich člověka. Šlo tedy vždy o výhradní záležitost Židů a Římanů. Nás křesťanů se tato děsivá událost netýkala ani v nejmenším proto, že jsme v té době prostě neexistovali. Zárodky našeho budoucího bytí začaly zaplňovat mysl našeho zakladatele Pavla až přibližně dvě desetiletí po této tragedii. A spolu s naším zrodem pochází ve stejné době a ze stejného zdroje souběžně i naše zažitá křesťanská, a dalo by se říci naše Římsko – katolická nenávist k národu, kterému právě Římané ukřižovali jejich člověka.
M.Č.