Jdi na obsah Jdi na menu
 


K naší nenávisti Ježíšova národa V.

1. 2. 2021

 

    jlm.jpg 


  

 

 

 

Bezbožní spočívají na svých bozích, avšak co se spravedlivých týče,

                                                                                                    Bůh spočívá na nich.

           Modloslužebník vnímá svého boha jako prostředek k

                                                                                                uspokojení svých potřeb. 

 

 

 

 

                                               

Jan 8, 44: Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži.“  

Tes 2, 14-16: Nesete podobný úděl jako církve Boží v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku. Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů. Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.

Tit 1, 16: „Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.“

Konstantin I.:„…zdá se hanebným, že bychom při oslavách tohoto nejsvětějšího svátku měli dodržovat zvyky židů, kteří mají ruce bezbožně poskvrněné nesmírným hříchem a jsou tudíž zaslouženě postiženi slepotou duše. (…) Potom nám dovolte nemít nic společného s ohavnou židovskou lůzou, neboť jsme přijali jiné způsoby od našeho spasitele.“ (viz poznámka dole)

 

 

                               

                                    Nejprve si dnes znovu ukážeme několik příkladů snah některých našich křesťanských osobností o vlastní výklady určitých částí Boží Tóry, nejcennějšího Božího daru, který už téměř čtyři tisíciletí zcela jedinečným způsobem opatruje židovský národ. Tóry, kterou tak jako každý věřící Žid zcela nepochybně s tradičním úsilím a vytrvalostí studoval i velký syn tohoto národa Smlouvy s Bohem, Ježíš. Jak jsme už dříve zmínili, snahy našich dávných křesťanských autorit  neměly za cíl poznat předmět Ježíšova celoživotního studia této Bohem zjevené látky, ale především pokusit se tam nalézt takové části textu, které by mohli vykládat jako židovská proroctví o budoucím Kristu, křesťanství, o církvi a podobně. Několik namátkou vybraných, výše uvedených silně protižidovských citací našeho zakladatele Pavla, evangelisty Jana, nebo císaře Konstantina I. jsme uvedli jako ukázkový příklad postoje několika předních křesťanských osobností k Ježíšovu národu za jejich  obranu učení Boží Tóry.

Jednoznačná a naprosto nekompromisní odmítání našich křesťanských pokusů o výklady židovských nejposvátnějších textů ve prospěch našeho náboženství nejvýznamnějšími židovskými teologickými autoritami samozřejmě mělo svůj podíl na naše principiální nepřátelství nejprve k Ježíšovu vlastnímu náboženství, později až k naší podpoře nebo dokonce i k vlastní aktivní účasti na snaze tento Bohem vyvolený národ vymazat z jeho existence. Taková je naše křesťanská cesta od náboženského antijudaismu až k čistě rasistickému antisemitismu trvajícímu de facto  celé druhé tisíciletí především proto, že věřící  tohoto národa s definitivní platností odmítli naše nové nežidovské náboženství vyměnit za své, židovským Bohem věnované. A tedy že  mimo jiné  i zavrhovali  všechny naše  pokusy o výklady některých veršů i celých částí jejich  Božské Tóry ve prospěch nás křesťanů a našeho učení.

Tak například  židovský prorok Jeremiáš v 31, 31-33 uvádí: „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“

Naši dávní křesťanští badatelé z tohoto úryvku zdánlivě logicky a na první pohled snad i oprávněně usoudili, že velký židovský prorok zde předpovídá vznik Nového křesťanského Zákona. Hned na začátku však musíme uznat, že prorok zde naprosto jasně hovoří, že tzv. novou smlouvu uzavřu s domem izraelským i s domem judským. Za ani jeden jmenovaný židovský „dům“ se  však ani při nejlepší vůli my křesťané považovat opravdu nemůžeme. A prorok jak vidíme, neříká vůbec nic o nějakém „domu křesťanském“, se kterým by měl Bůh Židů novou smlouvu uzavřít. Navíc, přečteme-li si pár kapitol, která  těmto veršům předchází, zjistíme velmi jednoduše, že Jeremiáš hovoří o časech vytouženého návratu Židů z Babylónie (Jer 30, 3), avšak rozhodně ne o něčem podobném jako o budoucím novém nežidovském náboženství, nota bene o náboženství, které by snad  Bohem dané židovské mělo nahradit, jak si tolik přál náš zakladatel apoštol Pavel: „Neboť, hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, že změním úděl svého lidu, Izraele i Judy, praví Hospodin, a přivedu je zpět do země, kterou jsem dal jejich otcům. A obsadí ji.“ O tom, jak čteme, není pochyb. My křesťané totiž ani nejsme národ, nejsme ani Jím deklarovaný Boží lid,  nemáme žádnou zemi, kterou by Hospodin dal našim otcům a do které bychom se měli vracet, a podobně... Budeme-li důslední, pak z kontextu zjistíme, že židovský prorok v uvedených verších samozřejmě nemá na mysli ani budoucí nahrazení nějakého staršího zákona zákonem novým, navíc v rámci nového nežidovského náboženství, ale jde pouze o uzavření určité nové smlouvy; ovšem smlouvy zcela odlišné a nezávislé na  jediném existujícím,  nezrušitelném Božím Zákoně na světě. Jednoduše řečeno, tzv. nová smlouva s domem izraelským i s domem judským nemá se židovskou Tórou naprosto nic společného. Jde o určitý interní zákon či smlouvu.

Podobně je to míněno například i v příběhu Pinchase ve verši 25, 12 ze Čtvrté knihy Mojžíše. „Proto vyhlas: Hle, daruji mu svou smlouvu pokoje.“ Nikdo soudný by snad ani v tomto verši nemohl hledat jakési podobenství pro budoucí křesťanský Nový Zákon. Různé dílčí Boží smlouvy s významnými postavami judaismu jsou například zmíněny i ve Třetí Mojžíšově knize 26, 42: „ I připomenu si svou smlouvu s Jákobem a též svou smlouvu s Izákem, také si připomenu svou smlouvu s Abrahamem, i tu zemi si připomenu.“ Vyložil by si někdo z nás křesťanů tento verš způsobem, že každý ze jmenovaných židovských patriarchů obdržel od Boha svůj vlastní, osobní zákon (smlouvu) místo Jím dané exkluzivní Tóry, jednotného a jediného učení pro celý Ježíšův národ?

Jiný příkladem námi křesťany často zkresleného výkladu židovského Tanachu může být také příklad hned první verš První Mojžíšovy knihy, kde se uvádí: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“, v originále: בראשית ברא אלוהים את השמים ואת הארץ. „ Slovo אלוהיםElohim (Bůh) má koncovku množného čísla a z toho naše křesťanské autority před dávnými staletími usoudily, že jde o jasný důkaz, že náš křesťanský Bůh je Trojjediný. Nyní se nebavíme o tom, zda opravdu Trojjediný je, jak tvrdíme my, nebo není, jak tvrdí židovská víra, kterou vyznával i Ježíš, ale o tom, že i v tomto případě se naši předci ve víře z teologického hlediska opět velmi zásadně zmýlili. Nejprve zmíníme, že naprosto stejnou koncovku množného čísla má v této první větě první Mojžíšovy knihy slovo השמים, Ha-šamajim (Nebe), a ani v tomto případě nemůžeme my křesťané tvrdit, že kniha učí, že Bůh stvořil více nebeských celků. 

Stejně tak  nikdo z nás křesťanů, jak alespoň doufáme, se snad už nebude snažit Boží Trojjedinost dokázat ani v nejdůležitějším a nejstarším židovském ústředním vyznání víry a jejich každodenní modlitby Šema Jisra'el. V poslední větě tohoto nejstaršího známého vyznání v jediného existujícího Boha  jsou slova: „...abych vám byl Bohem...“, hebrejsky: „ להיות אלוהים עבורך. I v tomto případě je užita koncovka množného čísla:  אלוהים  Elohim (Bůh), a nikdo rozumný si jistě nemůže vážně myslet, že v židovském naprosto zásadním vyznání víry v jediného existujícího Boha Izraele (které se naprosto nepochybně každý den dvakrát denně jako každý Žid rovněž modlil i Ježíš), na jeho konci tento Bůh židovského národa říká: „... abych vám byl Bohy...“, ani snad: „abych vám byl trojjediným Bohem...“A podobně se snad také nikdo nemůže domnívat, že ve své každodenní recitaci tohoto páteřního židovského vyznání víry při vyslovení slova Bůh,  ať už v jakémkoli tvaru, zbožný Žid Ježíš myslel sám sebe. Dotaz v tomto smyslu jsme obdrželi a řešili poměrně nedávno.

Skutečným záměrem užívání slova Elohim ve formě množného čísla v hebrejštině je zdůraznění velikosti ducha a moci, a to dokonce nejen Boží, ale například i andělů nebo některých výjimečných lidských osobností. Tak například termín Elohim ve smyslu lidské autority najdeme v Druhé knize Mojžíšově ve verši 22, 8: Ve všech majetkových přestupcích, ať jde o býka, osla, ovci, plášť či cokoli ztraceného, o čem někdo řekne: „To je ono,“ přijde záležitost obou před Boha (ad ha-Elohim) [před soudce]; koho Bůh (Elohim) [soudcové] označí jako svévolníka, ten poskytne svému bližnímu dvojnásobnou náhradu.“

V knize Soudců ve verších 13, 21-23 se zase dozvíme, že Manóach, Samsonův otec, označil termínem Elohim posla Božího. Píše se tam: „Když totiž vystupoval plamen z oltáře k nebi, vystoupil v plameni z oltáře i Hospodinův posel. Jak to uviděli Manóach a jeho žena, padli tváří k zemi. Potom se už Hospodinův posel Manóachovi a jeho ženě neukázal. Tehdy Manóach poznal, že to byl posel Hospodinův, a řekl své ženě: „Určitě zemřeme, neboť jsme viděli Boha (Elohim)..“ Šlo o jednoho Božího posla, ne o Trojjediného Boha  nás křesťanů.

Slovo Elohim má tedy mnoho různých významů a snažit se jím dokazovat trojjedinost u Boha Židů je pro tento národ stejně naivní, jako zcela marné. Ti z nás, kteří vlastní, nebo alespoň mají možnost nahlédnout do Tóry v originále s paraelním překladem do češtiny od Efraima Sidona, mají šanci se o tom sami přesvědčit. Sami jsme tam sami slovo Elohim s různými významy našli natolik širokém spektru, že jsme možnost interpretovat slovo Elohim jako důkaz trojjedinosti Boha museli sami  jednoznačně vyloučit. Naše malé zamyšlení nad relevantností křesťanského dokazování existence zmínek o křesťanském Bohu v množném čísle, tedy jako údajnou Boží Trojjedinost v hebrejských textech končíme ukázkou, kdy slovo Elohim ani při nejlepší vůli neznamená proroctví budoucího křesťanského Boha ve Třech osobách, ale tentokrát přímo lidské bytosti, smrtelníka Mojžíše (2. Moj  7, 1): „Hospodin řekl Mojžíšovi: Pohleď, ustanovil jsem tě, abys byl pro faraóna Bohem (Elohim), a Áron, tvůj bratr, bude tvým prorokem.“ Ve stejné knize (2. Moj 6, 2) je psané: „Bůh (Elohim),  promluvil k Mojžíšovi a řekl mu: „Já jsem Hospodin.“ I na tomto případě by se nám snad někdo z našich křesťanských spolubratrů snažil i dnes dokázat, že u slova Bůh, v originále (Elohim), jeho tvar v množném čísle dokazuje, že k Mojžíšovi hovořily tři Božské osoby? Nepozastavil by se ani pak nad nesmyslným zněním tohoto verše, který by v takovém případě vypadal následovně : „Trojice Bohů (Elohim),  promluvil k Mojžíšovi a řekl mu: „Já jsem Hospodin.

Poslední krátká ukázka našich mylných pokusů: Izajášův verš 9, 5 říká: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Podle našich křesťanských autorit Žid Izajáš i v tomto případě nezvratně  prorokuje o budoucím Kristu. Ovšem jak jednoznačně vyplývá z kontextu, velký židovský prorok jasně a srozumitelně hovoří o  narození judského krále Chizkijáše, v jehož dnech nakonec opravdu došlo k záchraně izraelského lidu. Uvedené proroctví samozřejmě nebylo určeno budoucím křesťanům, nýbrž judskému králi Achazovi po narození Chizkijáše; Bůh Židů dal prostřednictvím Izajáše Achazovi naději a útěchu, a to díky budoucí zbožnosti dítěte.

Jen na okraj připomínáme: Ježíš jak víme, nikdy nikomu nevládl a nikdy za jeho života, ani po smrti mu nebylo dáno, nebo si on sám nepřisvojil žádné z uvedených jmen. Na nic podobného samozřejmě nikdy neaspiroval. Pokud přeci jen na něco, pak především aby jako každý zbožný Žid i on vytrvale studoval a dodržoval Zákon Boha svého národa. Naše církevní praxe však nejenže Ježíšův židovský původ celé věky v rámci možností zamlčovala, ale jeho vlastní národ se naopak snažila prezentovat jako Ježíšovo dávné, zlé a krvelačné nepřátele, ale zároveň v nás věřících trvale vyvolávala a udržovala v představě, že to nebyl apoštol Pavel, ale Ježíš, kdo založil křesťanství, a kdo podle Pavla „nahradil židovský Zákon.“ Co na tom, že ho ve skutečnosti po celý život usilovně studoval a modlil se z něho k Bohu jeho národa... Konečně, Pavel, který Ježíše neznal a nikdy ani neviděl, mohl o něm napsat cokoli. Právě on byl totiž vůbec první člověk, který se o Ježíši začal asi čtvrt století po jeho smrti poprvé zmiňovat ve svých dopisech. Autoři evangelií, z nichž někteří byli těmito dopisy přímo inspirováni, svá díla psali ještě o celá desetiletí později než Pavel. Například autor Lukášova evangelia  přibližně o 40 roků, a autor Janova evangelia psal o Ježíši dokonce téměř o půl století později než Pavel; to znamená, že s odstupem asi sedmdesáti roků (!) po Ježíšově smrti.

Jak jsme si dnes na několika ukázkách ukázali, naše křesťanské snahy o dokazování opodstatnění své existence v prastarých textech Tanachu, jsou ve většině případů velmi snadno vyvratitelné. To se také v minulosti, především ve středověkých teologických disputacích mezi křesťany a Židy, velmi často stávalo a působilo naši velkou nevraživost a zlobu. Zásadním a trvalým odmítáním drtivé většiny našich spekulativních výkladů částí židovských posvátných textů, které měly za cíl z Božího Zákona Ježíšova národa vytvořit jakousi Anonci o budoucím křesťanství, hned na jeho začátku vzniklo a lavinovitě se dál šířilo zaryté nepřátelství, které v průběhu doby přerostlo z našeho původního křesťanského antujudaismu, tedy odporu proti židovské víře do čistého rasismu, tedy zuřivé  nenávisti en bloc židovského národa. S nenávistí národa, který zrodil pozdější ústřední postavu naší víry Ježíše Krista, jsme neměli v podstatě žádný problém; ani výčitky nebo špatné svědomí. Ani  koncilní deklarace Nostra aetate tento  přetrvávající silně negativní postoj k Židům a jejich Bohem dané domovině však ani v nejvyšších církevních kruzích, v řadách duchovenstva i u prostých věřících, jak se zdá, žádnou - vzhledem ke hrůzám, které jsme na tomto Ježíšově národě vytrvale páchali - odpovídající reakci nikdy nevyvolala. Stačí se podívat, čemu Židé stále a nebo znovu čelí ne tolik v komunistických, ne až tak v muslimských, ale především v těch zemích, kde se ke křesťanství hlásí nejvíce obyvatel.

 Příkladů, kdy se naši křesťanští předkové ve víře pomocí alegorických, nebo spirituálních, často až absurdních výkladů, snažili na nejrůznějších úryvcích ze židovského Tanachu, většinou po jejich vytržení z kontextu poukazovat na údajná proroctví, předpovědi a předobrazy našeho budoucího křesťanství, Krista, církve, Mesiáše, Trojice a podobně, existuje velké množství. Jak sami poznáme; na mnoha textech, které se pro tento účel používaly, by stejně dobře jako naše křesťanství, mohlo dokazovat historicky podloženou oprávněnost své existence i mnoho dalších, především abrahámovských náboženství, v některých specifikách dokonce i jiná. Kvůli omezenému prostoru pro naše zamyšlení pár dalších příkladů zmíníme už převážně jen heslovitě. Posouzení jejich relevantnosti pro uvedený účel necháme na každém z vás.

-  V evangeliu podle Matouše ve verši 10, 40 čteme, co měl podle tohoto autora Ježíš údajně říkat svým učedníkům: „Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ Máme tedy věřit tomu, že Ježíš a jeho učedníci tvoří jeden celek? A pokud je, jak učí naše církev, Ježíš jedna část Boží Trojice, z čehož vyplývá, že preexistující Ježíš v roli otce sebe samého mimo jiné stvořil svět a vesmír, musel by pak evangelista Matouš de facto tvrdit toto: Jako je Ježíš jednou Božskou osobou a tedy Bohem Stvořitelem obsaženým ve svaté Trojici, tak i jeho dvanáct učedníků spolu s ním vytváří nedílný svatý božský  celek, Trojici. Obdobná varianta: Kdyby byl skutečně Ježíš Bohem Synem a dvanáctku svých učedníků opravdu stavěl na svojí Božskou úroveň, jak píše Matouš, pak by namísto deklarovaného monoteismu v křesťanství muselo podle evangelistova výroku existovat patnáct Bohů se stejnými pravomocemi. 

-  Stejný autor tohoto evangelia ve verších 2, 14-15 chce také dokázat, že dávné židovské proroctví prý hovoří o Ježíši: „On (Josef) tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: Z Egypta jsem povolal svého syna.Židé s jeho výkladem ale nikdy nemohli souhlasit, a také to při každé vhodné příležitosti dávali hlasitě najevo. Autor Matoušova evangelia buď hebrejský jazyk neznal, a nebo, a to by bylo ještě závažnější, hebrejštinu možná částečně  ovládal, a s Bohem inspirovanými a Mojžíšem zapsanými Stvořitelovými slovy záměrně manipuloval. Když totiž píše: „...co řekl Pán ústy proroka: Z Egypta jsem povolal svého syna.“, myslí tím nepochybně proroka Ozeáše. Ovšem ten ve verši 11, 1 píše (a jsme znovu u zásadní nutnosti číst alespoň nezbytné kontexty úryvků, kterými chceme argumentovat...): „Když byl Izrael (!) mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta.“  V žádném případě tedy nemůže jít o Ježíše (!), nýbrž o návrat z egyptského otroctví Bohem vyvoleného židovského národa, jehož je Otcem. Proto také každý zbožný Žid včetně Ježíše vždy oslovoval jejich Boha jako „svého Otce.“

Úplným závěrem ještě tři ukázky údajných „předobrazů“ v Tóře o budoucím křesťanství, jak je chápal Otec církve Augustin:

- Samuelova židovská matka Anna, hebr. Chana, zmiňovaná v 1. Sam, 1.kapitola, pocházející z úplných počátků izraelského království prý představuje církev křesťanů a její zde popisovaný příběh je tedy prý předobrazeným příběhem církve.

-  Dřevo, který nesl Izák jako podpal (1. Moj 22, 6) na místo, kde ho měl obětovat jeho otec Abrahám, je prý předobrazem Ježíšova kříže.

- Šimeón a Lévi, kteří v 1. Moj 49, 6 ochromili šlachy býků,  prý odkazují na Ježíšovy nohy přibité na kříži.

V prvních čtyřech stoletích se velmi pomalu, nesmírně obtížně a často za velmi bouřlivých debat zúčastněných křesťanských autorit postupně utvářel náš vlastní protipól židovského Božího Zákona, s průzračně jasným úmyslem nazvaný  jako Zákon Nový. Přesně v duchu zmíněné Pavlovy zatvrzelé představy, že už jen sama existence Ježíše, navzdory jeho židovství a vlastní víře v  jediného Boha zrušila starý, a podle Pavla přežitý židovský Zákon. A pokud podle Pavla (jemu ve skutečnosti naprosto neznámý, cizí člověk, o kterém měl mít údajně jednou sen...), Ježíš prý už jen svojí podstatou zrušil Zákon Židů, který ovšem jako Bůh sám utvořil, a jako člověk ho po celý život nesmírně ctil a důsledně dodržoval, pak bylo třeba pro pohany, kteří přijali křesťanskou víru, vytvořit zákon nový, náš křesťanský. Škoda, že náš zakladatel o Ježíši nevěděl to, co něm asi o tři desetiletí později napsal autor Matoušova evangelia (5, 17). Ježíš se o nedotknutelném Božím Zákoně totiž měl vyjádřit naprosto logicky: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.“ Nebo se snad Pavel někdy toto Ježíšovo vyjádření také dozvěděl, ale své vlastní, ryze spekulativní výklady na téma Ježíš a Zákon prostě ve svých spisech odmítl opravit?

Řekli jsme, že náš zakladatel Pavel jako židovský odpadlík začal z evangelizačních důvodů hlásat svojí vlastní, naprosto originální tezi, že Zákon Boha Izraele (a tedy i Ježíšův) je překonaný už jen samotnou existencí (toho samého) Ježíše na tomto světě. Tímto postojem ale vlastně tvrdí, že Ježíš (podle naší víry je vždy existující Bůh, Stvořitel všeho, co existuje) jako Všemocný Bůh se při tvorbě svého Zákona pro Židy zmýlil a vytvořil vlastně paskvil, který pak nahradil - kdo? Opět ten samý (podle nás Bůh) Ježíš, autor židovského Zákona, tentokrát ale už ne jako zřejmě nedostatečně kvalifikovaný autor zastaralého, už nepotřebného nefunkčního Zákona, ale prostě jen tím, že jako židovský člověk (a podle nás) zároveň Bůh existoval  na tomto světě.

Z několika dnešních ukázek si jak věříme, sami můžeme udělat určitou představu o tom, jak obrovské rozdíly, a to nejen teologického rázu existují v Ježíšově víře v jediného Boha svého židovského národa, a ve víře velmi osobitého náboženského aktivisty Pavla, kterou jsme přijali za svojí. Ježíšem praktikované židovské náboženství trvalo v době vzniku křesťanství už dvě tisíciletí, a bez sebemenší změny na základních principech trvá náboženský judaismus samozřejmě i nadále. Boží slovo vždy bylo a stále je pro věřící židovský naprosto nedotknutelné, a to bez ohledu na nejrůznější vnější tlaky na jakoukoli změnu. Tím máme na mysli především naše vždy neúspěšné snahy v tomto ohledu, které v různých intenzitách a s různými následky pro Ježíšův židovský národ trvaly de facto po celou dobu trvání našeho křesťanství. Naše naprosto nejhorší, pro tento Stvořitelův národ až genocidní snahy se táhly zvláště výrazně od začátku druhého tisíciletí přes nebývale hrůzný středověk, a vyvrcholily naší pasivitou a většinovým tichým souhlasem nejvyšších křesťanských autorit se snahou o vyhlazení tohoto v Boha věřícího národa jiným v Boha věřícím národem ve druhé světové válce. Mnozí autoři a následně i aktéři tohoto  neuvěřitelného vyhlazovacího modelu byli buď sami pokřtění, popřípadě se k tomuto náboženství se hlásili jejich rodiče a další předkové. A jejich důvod? Židé měli být vyhlazeni za svůj neodpustitelný zločin, že jsou Židé.

V porovnání křesťanského a islámského vztahu k tomuto Ježíšovu národu lze konstatovat, že přes mnohé existující rozdíly a nepokoje prokázal islám vůči Židům žijícím v muslimském prostředí nepoměrně příznivější  a lidštější postoj, než jaký měly k tomuto národu křesťanské země. Středověk to ukázal více než dostatečně. Abychom však nemanipulovali se skutečností, musíme toto konstatování ještě doplnit. Soužití muslimů a Židů v průběhu staletí přineslo mnoho nepokojů a násilných činů, avšak jednalo se již především o lokální spory; ale i tak během nich mnoho Židů zahynulo, nebo bylo oloupeno a vyhnáno. Ovšem oproti tomu, co musel Ježíšův národ za posledních šestnáct století vytrpět od nás křesťanů, a kolik stovek tisíc umučených a zmasakrovaných obětí tohoto Bohem vyvoleného národa mají naši předkové ve víře na svědomí, jsou celkové následky ojedinělých muslimských protižidovských násilností naprosto nesrovnatelné. Přes existující místní represe a jejich pro Židy často tragická vyvrcholení  je nutné mít na paměti, že islám se v podstatě od doby své existence takřka až do minulého století až na výjimky a různá ponižující omezení choval k „národu knih“ spíše zdrženlivě a s odstupem. Učení Koránu je k nim v porovnání například s naším jasně protižidovsky zaměřeným Janovým evangeliem nepoměrně uznalejší a tolerantnější. Navíc měl islám a judaismus od  začátku jedenáctého až do šestnáctého tisíciletí společného nemilosrdně krutého nepřítele: křesťanství a jeho dobyvačné, loupeživé a vyhlazovací křížové výpravy.

Krvelačné války s náboženskou zástěrkou, za kterou se spolu s chorobnou nenávistí  skrývala především ziskuchtivá touha po majetku vedli křesťané proti Židům i muslimům, ale jen ti se mohli  se svými mohutnými vojsky křesťanským dobyvatelům postavit na odpor, případně proti nim  sami vést války. Po světě rozptýlení Židé samozřejmě žádné vlastní vojsko mít nemohli, takže se naší všobecné  křesťanské perzekuci aktivně, a v podstatě ani pasivně bránit  nemohli.

Například dochované záznamy mnohých vzájemných veřejných středověkých židovsko-křesťanských disputací v Evropě s často předem jasným křesťanským vítězem jejich tehdejší pozici námi nesmírně poníženého a hluboce opovrhovaného národa dosvědčují. Pokud v takových teologických diskusích přesto někdy Židé argumentačně zvítězili, vyvolali tím velmi často u poražených fanaticky nenávistné a násilné řetězové reakce, často končící znásilňováním, mučením, drancováním, upalováním, masovými vraždami, a podobně. To vše na národě, který dal světu Ježíše, kterého později naše nově vzniklé náboženství začalo považovat za svého preexistujícího, nesmrtelného Boha, Stvořitele světa. V každém zabitém Židovi  jsme znovu a znovu zabíjeli nejen Ježíše, ale podle naší křesťanské víry i našeho Boha. Nebyli to tedy Židé, o kterých mnohé naše křesťanské autority tak často opakovaně a zaníceně hlásaly, že nám zabili Boha, že jsou bohovrahy a podobně. Našeho Boha Ježíše jsme si každou vraždou nevinného židovského člověka opakovaně zabíjeli my sami. Vnímá-li naše křesťanství jejich člověka Ježíše jako Boha, ze židovského teologického hlediska vzato jde pak ale o jiného boha, než ve kterého věřil Žid Ježíš sám. O jiného boha, než ve kterého věří jeho národ. O jiného boha, než Boha vysvoboditele Židů z egyptského otroctví, Boha sinajské Smlouvy a dárce Zákona.

 

                                                                              

 

 (poznámka k citátu z úvodu.):

                             Flavius Valerius Constantinus, Konstantin Veliký, nebo Konstantin I., římský císař (274-337) východním křesťanstvím uctívaný jako svatý Konstantin, až do své smrti uznávaný jako první křesťanský císař, byl zároveň i celoživotním nositelem titulu nejvyššího pohanského velekněze (!). Byl nemanželským dítětem. Také i oba jeho rodiče byli pohané: otec byl voják, který se dal na politickou dráhu, a později církví svatořečená matka Helena byla původně samoživitelkou, pomocnou sílou v zájezdním hostinci. Podle Ambrože, Augustinova křtitele, byla prý děvečkou ve stáji.  Syna vychovávala sama; Konstantinův otec, který měl Helenu jen jako milenku, s nimi  nikdy nežil. Díky svému synovi a jeho velmi úspěšné politické kariéře se Helena nakonec stala císařovnou Helenou Augustou a byla ověnčena dalšími čestnými tituly, např. Svatá císařovna Helena /lat. Flavia Iulia Helena Augusta/, ušlechtilá dáma /nobilissima femina/, a v křesťanském prostředí byla dokonce uváděna jako „apoštolům rovná Augusta“ (!). Přibližně ve svých šedesáti letech se údajně  zřekla svého pohanství a přijala křesťanství. Její syn se svého pohanského titulu nevzdal nikdy a tak umíral jako čerstvě pokřtěný křesťan a zároveň nejvyšší pohanský velekněz. Kulty předních pohanských božstev a s nimi spojené žertvy a další obřady tento svatý křesťanský a především vysoce pragmatický císař za dobu svého panování nikdy nezakázal, ani neomezil.

 Uznán jako svatý byl především za jeho všestrannou a především naprosto nevídanou materiální podporu církve za to, že se křesťané budou u svého Boha modlit za jeho válečná vítězství. Za to obdarovával církev obrovskými finančními dary, nemovitostmi, tituly, postavením ve státní správě, mnohými mimořádnými výsadami a imunitami pro kněze a vysoké hodnostáře, umožnil křesťanům účinně zasahovat do státních pravomocí, kněžím a biskupům umožnil neplacení většiny daní státu, neplatila na ně vojenská povinnost, stavěl pro církev kostely, chrámy a budovy a podobně. V těsné součinnosti s církví a jejími požadavky brzy začal velmi tvrdě a systematicky perzekvovat Ježíšův židovský národ. To vše za slib církve, že se její věřící budou modlit za císařova vítězství v plánovaných válkách.

Jeho matka Helena je od čtvrtého století církví uznávána jako svatá především za to, že jako matka císaře nechala v římské říši vystavět několik kostelů.  Ambrož sepsal a dál šířil svůj vlastní příběh o tom, jak svatá Helena (tři století po Ježíšově smrti) prý nalezla kdesi ve Svaté zemi právě ten kříž, na kterém byl Ježíš ukřižován a také dokonce  i hřeby z něho...

Konstantin, východními křesťany uznávaný svatý člověk, neváhal během svého panování nechat zavraždit mimo množství dalších blízkých osob i svého tchána, oba dva švagry, dokonce i svého vlastního syna (!), které mu porodila jeho oficiální milenka, a nakonec služebníkům přikázal zavraždit (údajně na základě určitých informací od své svaté matky Heleny) i svojí manželku Faustu, matku jeho tří synů...Vedl mnoho nejrůznějších válek včetně válek proti vlastním příbuzným. Historikové odhadují, že za jeho vlády padly na straně jeho vojsk a nebo vojsk se kterými bojoval, stovky tisíc vojáků. Křest tento církví uznaný svatý muž příkladného pohanského života přijal až na smrtelné posteli. Zajímavostí je, že jeho křtitelem byl křesťanský biskup Eusebios, hlavní představitel ariánského učení, které jednoznačně popíralo Ježíšovo Božství. Toto náboženství, proti kterému dlouhé roky velmi vášnivě brojil i Augustin, vnímá Ježíše jako každou jinou stvořenou bytost, podřízenou svému Bohu Otci, Stvořiteli. To také byla Ježíšova vlastní víra, jediná existující víra jeho židovského národa.

 

 

Pozn.: Oficiální církevní definice pojmu svatý, světec:

 - Svatý je člověk, který žil tak, že si jsou věřící jisti, že po smrti dosáhl spásy. To má dva důsledky: 1) tohoto světce, který je již před Božím trůnem, je možné prosit o přímluvu a pomoc. 2) tento světec může být předkládán jako životní příklad k následování.

- Světci jsou našimi vzory v modlitbě a také je prosíme, aby se přimlouvali u Nejsvětější Trojice za nás a za celý svět. Jejich přímluva je nejvyšší službou, jakou prokazují Božímu plánu.

- Církev je společenství, které se učí svatosti podle příkladu Panny Marie a svatých.

 

-Bez komentáře.-

 

 

M.Č.