K naší nenávisti Ježíšova národa VI.
Židovský národ, který vzdoroval staletím - velký, věčný, svatý lid,
Boží lid, který slouží jako vzor pro celé lidstvo.
Jak už jsme v minulosti mnohokrát uvedli, jednou ze zcela zásadních příčin trvalého křesťansko-židovského náboženského konfliktu patřilo - pro Ježíšův národ naprosto neslýchané a nepřijatelné - nepřímé tvrzení židovského zakladatele křesťanství Pavla v tom smyslu, že Zákon, který jeho národ dostal od Boha, Původce vší existence, byl příchodem Ježíše na svět anulován a nahrazen Zákonem křesťanským. Jinými slovy, a s použitím jeho vlastních výrazů jakoby říkal, že nedokonalý Stvořitel světa vytvořil nedokonalé dílo, které zotročovalo židovský národ a proto ho nahradila sama Ježíšova existence. Podle něho Boží smlouvu, kterou na Sinajské poušti uzavřel národ Ježíše se Stvořitelem světa, anulovala víra v Krista (všimněme si: na poušti se Stvořitel světa zjevil Mojžíšovi, na poušti vodil Duch svatý Ježíše, a kde jinde než opět na poušti se měl zemřelý Ježíš zjevit v té době ještě bezvýznamnému - Pavlovi.) Tím, že Bůh dal svému národu Zákon pro jejich dobrý život na zemi, ho podle Pavla doslova zotročil!
Takovým vyjadřováním ale jen dokazuje, že naprosto zásadní význam Tóry pro život člověka nepochopil ani jako věřící Žid, tím méně jako apostata, a jistě proto se k tomuto Božímu dílu tímto způsobem vyjadřoval. Zároveň svým postojem k Zákonu, nejcennějšímu klenotu v dějinách židovského národa, v podstatě sám vylučuje své značně nevěrohodné tvrzení, že byl studentem vyhlášeného a vysoce ctěného jeruzalémského učence a tanaitského předsedy Sanhedrinu rabana Gamaliela (Ha-Zaḳen). To mohl tvrdit jen v této věci zcela nevědomým pohanům, kteří o této mimořádné židovské osobě prvního století nikdy nic neslyšeli. Pokud by si totiž tento nesmírně vlivný a uznávaný jeruzalémský teolog měl skutečně právě Pavla z celého svého národa vybrat mezi několik málo svých výjimečně nadaných studentů, pak by mimo jiných základních kritérií v prvé řadě musel naprosto dokonale ovládat hebrejštinu, což jak všichni víme, nebyl jeho případ. A pokud by - čistě hypoteticky vzato - toto velmi náročné studium Tóry po letech opravdu úspěšně absolvoval, stal by se by se jedním z nejlépe kvalifikovaných učitelů Božího Zákona v celém Izraeli, a ne odpadlík od židovské víry.
Jde o podobnou situaci, jako když svým pohanům z Malé Asie vyprávěl a psal dopisy o Ježíšovi, o kterém tito polyteisté také nikdy nic neslyšeli a tedy ani nemohli vědět, čemu skutečně tento židovský člověk věřil a co vyznával. Jediným zdrojem jejich informací o Ježíši jako nebeském Kristu, o Bohu Stvořiteli, a o nikdy nekončící radosti a jásotu v nebi plné lidí, kteří se budou řídit Pavlovým „evangeliem“, byl výhradně sám Pavel. Jeho obrovské zapálení pro svoji věc, a zároveň nesmírně vysoké sebevědomí, vzniklé zřejmě z jeho vlastní fixní idey o svém vyvolení a poslání k založení Kristovy církve, ho dovedlo až k následujícím nesnášenlivým a těžko uvěřitelným vyhlášením v jeho dopisu prvokřesťanům v pohanské Galatii. Kdo a čím ve skutečnosti asi byl tento Žid, pokud si veřejně dovolil proklínat lidi za to, že s jeho značně svéráznými teologickými výklady nesouhlasili a hlásali jiné? (Galati byli v dnešním Turecku usazení pohanští polyteisté - Keltové, ze kterých my Češi zřejmě pocházíme.)
„ Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! (Gal 1, 8-9)
Co na tom, že Ježíš, kterého Pavel nikdy ani nespatřil, sám s velkou úctou a bázní před svým Bohem „do poslední čárky“ Zákon dodržoval, nebo se o to bezpochyby po celý svůj život upřímně snažil tak, jako každý jiný věřící Žid. Tvrzení podobné tomu, že Boží Zákon byl nahrazen tzv. Zákonem Kristovým, je i v obrazném smyslu od základu zcela protismyslné, protože Ježíš sám neježe žádný svůj zákon pochopitelně nevytvořil, ani nijak nepřipravoval, ale především pevně věřil v Boha Židů právě jako autora a dárce svého Zákona. Modlil se k Němu, tak jako každý Žid Boha nazýval svým Otcem, a Jeho Zákon ctil a důsledně plnil, jak se v několika případech dočteme dokonce i v našich evangeliích. Stejně tak jako nevytvořil žádný zákon, naprosto bezpochyby neměl ani žádnou osobní, přímou účast na pozdějším vytvoření našeho křesťanství. To je dosud nedoceněná a záměrně přehlížená výhradní zásluha Pavla. Naše učení mu tuto jedinečnou zásluhu naprosto neprávem upírá proto, jelikož prezentace našeho náboženství jako zvláštní dílo Boží má pochopitelně nesrovnatelně větší váhu. Ještě poznámka: Podle Pavla „Bůh svým Zákonem zotročuje, ale Kristus osvobozuje.“ Takže z pohledu naší víry Bůh Otec zotročuje lidstvo, které stvořil, a jeho Syn ho zase osvobozuje? Nebo jedna Boží osoba lidi zotročuje a druhá je osvobozuje? A jakou úlohu má v tomto případě pak třetí Boží osoba?
Zopakujme si dnes znovu pár známých, a stále nesmírně významných Ježíšových slov ke svým učedníkům na hoře, která Pavel nemohl nikdy slyšet, protože Ježíše za jeho života důsledně ignoroval. V opačném případě by možná znal jeho následující prohlášení, a pak by se snad už o Božím Zákonu vyjadřoval úplně jinak: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým.“ (Mt 5, 17-19)
Ničím nenahraditelný, jediný existující Boží Zákon daný Židům, ale stvořený pro každého člověka je bezesporu trvale platný až do posledních dní světa. Jakékoli lidské pokusy o manipulaci s tímto unikátním Svatým odkazem, a snahy o jeho doplnění, zpochybňování, přepisování a překrucování jeho obsahu, znevažování autorství a dopadu jeho významu pro člověka, jsou vedeny především naší neutuchající marnou a naivní snahou vyrovnat se Božímu majestátu a kriticky hodnotit Jeho dílo všude tam, kde se nám nelíbí jeho ryze židovský náboj, nebo kde od nás vyžaduje věrnost, úsilí, námahu a osobní oběti. Porovnáme-li oba Zákony jen podle velikosti obsahu, vidíme, že na rozdíl od původního Zákona Božího, náš pozdější křesťanský svým obsahem zákonitě tvoří jen jeho necelou třetinu. Naše křesťanství, stejně jako kdokoli a cokoli jiného na tomto světě nikdy nemůže tuto písemnou reprodukci Boží vůle ničím nahradit, ani napodobit. Pokud si myslíme že ano, podobně jako si to osudově mylně myslel náš zakladatel, pak jsme ateisté, nevěřící Božímu dílu a tedy ani Jemu samému. Tak jako existuje jen jeden jediný Bůh, který stvořil svět, tak pro tento svět existuje jen jeden jediný Boží Zákon. Nebo jsme snad měli jako Židé na Sinaji také i my svého „Mojžíše“, skrze kterého nám Stvořitel světa diktoval svůj další, od původního židovského tolik odlišný, náš křesťanský zákon?
Jakékoli další, vlastní posvátné knihy nejrůznějších nežidovských náboženství mají jistě velmi kladný vliv na lidi a způsob jejich života, ale jsou vždy a pouze lidskými díly, třebaže vytvořené s těmi nejlepšími úmysly. Navíc v nich v mnoha případech nalezneme jasnou inspiraci právě Zákonem židovského Boha. V některých případech pak vidíme pokusy o nepřímé navázání na něj, a dokonce jsme sami očitými svědky nebo i přímými účastníky trestuhodné vzpoury zpupného člověka proti Stvořitelově jedinečnosti a jeho marného úsilí Boží Zákon nahradit svým vlastním výtvorem. Ostatní, sekulární zákony vytvořené lidmi plní ve světovém řádu svoji důležitou hodnotu a funkci, a samozřejmě je nutno se jimi důsledně řídit a většina těchto zákonů skutečně mají nepopiratelnou, a více či méně markantní předlohu právě ve čtyři tisíce roků existujícím Zákonu Božím, v Zákonu Ježíšova národa a tedy v Zákonu Ježíše. Ovšem už jen každá případná zmínka ze židovské strany o tom, že Ježíš byl velmi zbožný syn zbožných židovských rodičů, který stejně jako oni vyznával jediného existujícího Boha Stvořitele a Jeho jedinečný Zákon, z něhož by si nikdy nedovolil jakkoli relativizovat nebo zpochybňovat ani tečku, vyvolávala ze strany naší církve často velmi pobouřené reakce. Představa obřezaného Boha je pro nás totiž pokud vůbec, pak jen nesmírně těžko přijatelná, ovšem ještě daleko více, stoprocentně nepřijatelná je pro Ježíšův národ. Ovšem navzdory tomu nelze ale ani v nejmenším pochybovat o tom, že podle Božího příkazu v Tóře Ježíš samozřejmě jako každý Žid mužského pohlaví obřezaný byl.
Křesťanská Evropa se svým vlastním Zákonem definitivně ustanoveným až přibližně čtyři století po Ježíšově smrti, se především ve středověku kvůli nesmiřitelným teologickým sporům, a tedy i o tom, kdo byl Ježíš a koho ve skutečnosti za svého Boha vyznával, vydala cestou opakovaného vražedného násilí proti jeho národu hned od první křížové výpravy. Naši kněží, řeholníci, i prostí věřící byli církví systematicky vychováváni v odporu a hluboké nenávisti k Židům a ve své zaslepenosti věřili nejrůznějším zlovolným pomluvám a mnoha uměle vykonstruovaným událostem, v jejichž středu především stál Krista zuřivě nenávidějící, se zvířecky vyplazeným jazykem, ďábelsky poulící oči, slintající, zlý židovský bohovrah se zakřiveným nosem a třesoucí hlavou, oděný ve špinavých hadrech. Oblíbené motto v drtivé většině rabující a vraždící nejhorší námezdní spodiny, které mělo jejich nesmazatelné zločiny na Ježíšově národě ospravedlnit znělo, že „Židé nám zabili našeho Boha.“ K tomu jen vždy připomínáme, že v době Ježíšovo smrti křesťanství ještě dlouhá desetiletí neexistovalo, takže nám Židé nemohli nikoho zabít. A už vůbec ne jediného existujícího, lidským způsobem neživého a tedy i nesmrtelného Boha, Stvořitele světa a svého výhradního sinajského smluvního partnera.
Tzv. „my“, tehdejší prvokřesťané, nově vzešlí z maloasijských pohanů, jsme ještě dlouho žádného jediného vlastního, „našeho“ Boha neměli. (A když konečně měli, byl převzatý z Ježíšova židovského náboženství a opatřený lidskou podobou, což tato víra přísně zakazuje.) Jako původní pohanští vyznavači polyteismu a rozvinutých pohanských kultů jsme ještě mnoho století jen velmi těžko, pomalu a neochotně tyto pohanské modly a provádění kultických obřadů opouštěli. Vzpomeňme například na Augustinovu matku Moniku a její provádění opileckých magických obřadů na hrobech mučedníků ještě v pátém století...Nebo na Ambrožova nesmírně rozhořčená kázání proti tomu, aby se křesťané při vstupu do kostela na bohoslužbu klaněli u dveří bohu slunci. Konečně, právě s tímto pohanským bohem a se souvisejícími, velmi oblíbenými a široce rozšířenými římsko-babylónskými pohanskými oslavami Saturnáliemi je jak známo spojeno zavedení naší křesťanské vánoční oslavy narození Krista právě v období zimního slunovratu. Pohané by si své oslavy nikdy nenechali vzít a netroufl by si to ani žádný tehdejší císař, proto k nim byla naše křesťanská oslava přiřazena. Pohanské Saturnálie tak zůstaly zachovány a církev mohla ke spokojenosti obou stran ve stejném období slavit narození Ježíše. Dlouhá staletí pak probíhaly pohanské (natalis solis inuicti) a křesťanské oslavy souběžně, a samozřejmě i nejrůzněji vzájemně propojené. Pohanský vliv na naše náboženství mělo vždy velmi silný vliv už od doby Pavlova zavádění nové víry téměř výlučně mezi pohany. Při důkladném bádání v našem katechismu nalezneme překvapivě velké množství teologických i jiných indicií, které jsou velmi podobné s pohanstvím. Bodů, kdy je například jen sama naše náboženská praxe stejná s pohanskou, je skutečně nečekaně mnoho. Například pro nás výjimečné datum 24.12. prokazatelně nemá křesťanský, ale pohanský původ, jak už dnes připouští i některé naše náboženské autority.
Ježíše nezabili Židé, ale pohanští Římané, a kupodivu právě toto jméno má v jiném tvaru naše církev ve svém oficiálním názvu, tedy Římsko-katolická církev. Nejenže se tedy církev z jedné poloviny nazývá po Římu stejně jako Římané – coby pohanští vrazi Ježíše, ale dokonce i ústřední symbol našeho křesťanství tvoří Římany oblíbený nástroj, na kterém tito pohané Ježíše usmrtili. A konečně; jediný existující Bůh Židů, který stvořil svět a vesmír, a ve kterého naprosto bezpochyby věřil také Ježíš, vždy existoval, existuje a existovat bude, a to bez ohledu na to, zda bude existovat Jeho svět a vesmír. Takovému Bohu nelze žádným způsobem ukončit Jeho existenci, tedy nelze ho ani po nějakém „lidském způsobu“ zabít. Zabít může jen Bohem stvořený živočich Jeho jiného živočicha, ale nikdy nemůže Boží tvor zabít svého Stvořitele, který existuje, ale nežije způsobem, který určil svému stvoření. Pokud tedy skutečně kdysi někdo o nesmrtelném Bohu, jediném existujícím Stvořiteli světa prohlásil, že Ho někdo zabil, nešlo o výrok člověka v optimální psychické kondici.
Aby naše protižidovská nenávist - a z ní často plynoucí kořisti - v průběhu staletí neztrácela na intenzitě, byly některými nejzarytějšími fanaticky protižidovsky zaměřenými rasisty občas vytvářeny umělé záminky k vyvolání nových represí. Naši předkové ve víře velmi často upřímně věřili jejím naprosto nesmyslným, a zcela absurdním pomluvám, které však měly pro tento národ na dlouhé stovky roků za následek trvalý a nenávistný odpor, perzekuce, ponižování, brutální násilí, vraždy, loupeže, vypalování domů a synagog a často i centrálně vyvolávaných vražedných pogromů především od nejhorší primitivní lidské spodiny, která se považovala za křesťany. Jedna taková záminka pro vyvolání a ospravedlnění nesmírných zvěrstev a ukrutností páchaných na Ježíšově národu byl například satanský výmysl, že Židé zabíjejí malé křesťanské děti a jejich krev používají k rituálním účelům, pijí ji, namáčí v nich v kostelech ukradené hostie a podobně. Pokud by původní autoři těchto osudových lží nebyli nevzdělaní, antisemitskou nenávistí zaslepení primitivové, ale byli alespoň minimálně vzdělaní v Ježíšově židovské víře, věděli by, že jim Bůh v jejich Zákonu velmi přísně zakazuje krev jakýmkoli způsobem užívat a tento zákaz už pro ně platí po čtyři tisíciletí. Přestože jsme díky Židovi Pavlovi právě z jeho národa použili zbožného Žida Ježíše, a sami si ho ustanovili za našeho vykupitele a vždy existujícího a nesmrtelného Boha, stvořitele světa a vesmíru, nebránila nám tato skutečnost ani v nejmenším k tomu, abychom ve jménu křesťanství statisíce soukmenovců této nesmírně pozoruhodné židovské osobnosti za jejich věrnost učení svého Boha nepovraždili.
Naše nesmiřitelné nepřátelství k židovskému národu sice nemá výhradní značku Made in Cristianity, na druhou stranu jsme to však byli hlavně my, kdo jsme náš původní náboženský antijudaismus z prvních staletích křesťanství nejdéle na začátku druhého tisíciletí přetvořili na ryzí, aktivní antisemitský rasismus. Ani dnes, o tisíc roků později se rozhodně nedá říci, že naše církev udělala nějaké natolik zásadní kroky, aby svoji nepřehlédnutelnou stigmatizaci Kainovým znamením začala v nejhlubší pokoře a kajícnosti, ale zároveň s plným nasazením napravovat. S přihlédnutím na stávající nezměrnou velikost tohoto znamení na těle církve musíme bohužel konstatovat, že až dosud se - přes některé nesmělé náznaky ze strany vedení naší církve - nedá hovořit ani o nutném prvním krůčku.
Z čeho se tato ohavná skvrna způsobeného utrpení skládá a čím byla téměř po dvě tisíciletí důsledně vyživována? Ukážeme si to na jednom příkladu z doby kanonizace našich novozákonních textů, kdy se naše nepřátelství k Ježíšovu národu začalo zintenzivňovat za pomoci všech dostupných prostředků. I v této ukázce opět půjde o překrucování faktů a naše další manipulace s obsahem některých evangelijních vyprávění. Konkrétně jde o dodatečně, několikanásobně upravený text, který pak ve finální podobě líčí vztah Židů ke svému soukmenovci Ježíši v takovém světle, aby se dal použít jako další částečná obhajoba neuvěřitelného násilí, které jsme na jeho národě páchali. Stačilo k tomu málo – několika manipulacemi s určitým novozákonním textem se z davu židovských sympatizantů, soucítících s jejich trpícím Ježíšem stávají jeho zuřivě nenávistní nepřátelé, přející mu tu nejhorší možnou smrt.
Za chvíli se podíváme na práce Marka, Matouše a Lukáše, které vypráví stejný příběh - poslední Ježíšovy dny a okamžiky před smrtí. Evangelium podle Jana jsme bohužel museli z našeho porovnání vyloučit, přestože i on samozřejmě o posledních hodinách Ježíšova života poutavě vypravuje. Tento autor rozumově neuchopitelné ideje o věčném Slovu nám o skutečně existujícím, původním Ježíšovi (podobně jako náš zakladatel Pavel) neříká v podstatě nic realistického. Chceme-li se o faktickém, fyzickém Ježíšovi a jeho poselství alespoň něco reálného dozvědět, můžeme to bez záruky a se smyslem pro čtení mezi řádky zkoušet v jiných evangeliích. Pokud se ale chceme něco dozvědět o tom, čemu a komu věřil, nedozvíme se to bohužel už ani tam, a takřka ani nikde jinde, než ze stejných zdrojů, ze kterých se sám učil, tedy z Boží Tóry. Naše křesťanská víra v Ježíše je, jak mnozí velmi dobře víme, od víry Ježíše ve všech principiálních bodech zásadně odlišná. Janova nesmírně osobitá práce je čistou, přestože zdaleka ne každému srozumitelnou, a z dogmatického hlediska ukončenou teologií. Rozdíl mezi pozemským Ježíšem synoptických evangelii a jeho Ježíšem nebeským je natolik zásadní, že by jeho nadzemské evangelium mohlo být spíše velmi působivým základem pro nový náboženský směr, než součástí Pavlova o něco málo realističtějšího náboženství. Stejně tak jako Ježíšova víra není totožná s vírou v něho, tak zase Ježíš synoptiků není Ježíšem Jana. Podobně i reálný historický Ježíš židovského národa není totožný s Ježíšem našeho křesťanství. Autor evangelia podle Jana žil tři generace po Ježíšovi a v této souvislosti se dá tvrdit, že jeho dílo je, obrazně řečeno; historickému Ježíši také nejméně „o tři generace“ vzdálené. Sebevědomý, nekompromisní a egocentrický Ježíš v jeho podání téměř nepromlouvá jinak, než v alegoriích a je jen krátkodobým návštěvníkem naší země z nekonečně vzdáleného nebeského prostoru, kam se po splnění své úlohy zase vrátil.
Jelikož se synoptická evangelia líčící život a skon židovského náboženského obroditele Ježíše utvářela zhruba od roků 70 (Marek), 80 (Matouš) a 90 (Lukáš) a výše, dalo by se očekávat, že nejpozději psané Lukášovo evangelium bude možná i nejblíže skutečnosti, protože autor měl ke své práci více možností používat nové, nebo aktuálnější poznatky, které mohly chybět v dílech jeho předchůdců. A to především pokud předpokládáme, že autor takového evangelia možná jen z doslechu částečně znal alespoň ty nejdůležitější body z prací autorů, kteří svoji práci o Ježíši psali dříve než on, máme tedy mysli buď Marka, nebo Matouše. Navíc, a to je velmi důležité, je biblisty jasně prokázané, že autoři Matoušova a Lukášova evangelia při psaní svých děl z části používali stejný pramen informací, přestože s ním pracovali většinou rozdílným přístupem. Samozřejmě jde o pramen informací badateli nazvaný stejně, tedy Quelle, případně Pramen Q. Je tedy velmi pravděpodobné, že nejnovější „Lukášovo“ evangelium obsahuje poznatky získané nejen ze zdroje Q , ale i z práce „Matouše“. Oba jmenovaní ještě navíc vykazují určité náznaky toho, že ve svých dílech opakovali určité drobné, ale jedinečné poznatky a informace, které zase obsahuje výhradně jen nejstarší evangelium podle Marka.
Popis okolností posledních dní a okamžiků vedoucích k ukřižování židovského náboženského aktivisty Ježíše římskými okupanty je bezpochyby nejsilnějším novozákonním líčením, které především u věřících čtenářů vzbuzuje nejvíce emocí počínaje hlubokým soucitem s ústřední postavou, a konče vášnivě nenávistným odporem k těm, koho především jednotliví evangelisté označují za původce, viníky a vykonavatele této tragedie.
Co nám nejvíce utkvělo v paměti z vyprávění těchto nesmírně dramatických okolností prvními dvěma autory evangelií? Oba spojuje především v podstatě stejné líčení chování v Jeruzalémě přítomného židovského obyvatelstva vůči svému soukmenovci Ježíši. Dva dny před nesmírně důležitým Svátkem nekvašených chlebů - Pesachu při Ježíšově okázalém vjezdu do Jeruzaléma od Olivové hory, se davy Židů v podání těchto evangelistů nadšeně srocují, vítají ho, nadšeně mu provolávají slávu, kladou před něho své pláště a palmové ratolesti a plni radostné euforie mu provolávají slávu: „Hosanna! Hosanna na výsostech!“ (Mt 21, 9; Mk 11, 9-10).
Den nato se však stejný zástup těchto nadšených Ježíšových příznivců a obdivovatelů u obou evangelistů změní v nesmírně krutou lidskou lůzu, krvelačnou židovskou smečku jeho nepřátel, kteří mu přejí to nejhorší, spolu s veleknězi se baví jeho ponižováním a utrpením, potřásají hlavami, spílají mu a s ďábelským šklebem v obličeji volají: „Ukřižuj! Ukřižuj ho!“ (Mt 27, 22-23; Mk 15, 13-14).
Jak je tedy možné, že poslední ze synoptiků Lukáš má na některé uvedené popisy okolností posledních hodin Ježíšova života jak uvidíme, trochu jiný názor, jestliže vezmeme v úvahu, že při líčení (nejen) těchto událostí Matouš zcela jednoznačně kopíruje starší práci Marka a téměř to samé, snad v trochu menší míře se dá říci právě o nejmladším evangeliu Lukáše? Právě u autora Skutků, které jsou ze dvou třetin v podstatě glorifikací osoby našeho zakladatele, apostaty od své židovské náboženské praxe Pavla, bychom v jeho evangeliu logicky čekali spíše zvýšení intenzity některých částí protižidovsky tendenčně laděných popisů chování lidu tohoto národa v posledních chvílích Ježíšova života. Některé scény jsou však v určitých důležitých bodech Lukášova popisu od jeho starších „kolegů synoptiků“ překvapivě trochu odlišné, nebo jako v následujícím případě úplně nové.
Autor Lukášova evangelia se popisu dramatických okolností posledních chvil Ježíšova života zabývá od 22. kapitoly a jeho příběh se nijak zvlášť neliší od vyprávění stejného příběhu jeho předchůdců, a to v podstatě až do kapitoly 23, 27-28. Všichni tři uvádějí, jak Pilát vydává Ježíše Římanům k ukřižování a ten se s křížem vydává na cestu. Cestou vojáci zastaví místního rolníka Šimona a přinutí ho, aby nesl kříž s Ježíšem. Dále pak pouze jen Lukáš dodává: „Za ním šel veliký zástup lidu; ženy nad ním naříkaly a oplakávaly ho. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte! Plačte nad sebou a nad svými dětmi...“ Jde jen o Lukášovo zdánlivě nepodstatné doplnění tragické, srdcervoucí scény, o kterém se dozvěděl jiným způsobem než jeho evangelijní předchůdci, zvláště pak nejstarší Marek, nebo za tím může být ještě něco jiného?
Příběh pokračuje až do konečných okamžiků Ježíšova života, když kolem poledne opět jen u Lukáše čteme (23, 34): „Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Existuje mnoho důkazů, že počínaje druhým stoletím mnozí zvláště zbožní opisovači tohoto textu mimo jiná místa i tento jen Lukášem uvedený verš často raději přeskočili, a soudě podle několika našich pramenů, v některých nejstarších exemplářích Písma prý skutečně schází.
Známe několik verzí, které se různými způsoby snaží tuto skutečnost vysvětlit. Nám osobně je blízko možné vysvětlení, že se našim církevním autoritám v jejich pokročilém antijudaismu nelíbila možnost, kterou Lukáš jako jediný svým veršem 23, 24 chtěl naopak zdůraznit. Byla jim cizí myšlenka, že by se Ježíš (navzdory tomu že byl sám rodilý Žid, byla tato skutečnost církví důsledně ignorovaná, spojení Žida jako Boha Krista nemohla nikdy připustit) přimlouval u Boha svého národa za své židovské nepřátele (jaké jiné by ale měl mít Žid v židovské zemi, nepočítáme-li římské okupanty?) a proto tuto informaci považovali za falešnou, nepůvodní a Lukášovi zřejmě úmyslně podstrčenou některým prožidovsky smýšlejícím zdrojem. Pokud se náhodou stejná informace o Ježíšově volání po odpuštění původně objevila i u Marka, ze kterého ostatní zcela evidentně čerpali, musel jí zřejmě odstranit buď ještě sám, nebo to za něho udělali cenzoři, popřípadě první opisovači. Proto u něho i u Matouše chybí.
Celkem třikrát se výhradně jen Lukáš zmiňuje o zástupech Židů - zvědavců, kteří se jen ve své bezmoci tiše dívají, a plačících židovských žen, naříkajících a hlasitě projevujících svůj soucit a žal, kteří odsouzence doprovázeli až na Golgotu. O „celých zástupech“ přihlížejících, kteří se po Ježíšově smrti rozcházeli a na znamení smutku se „bili do prsou“ zase píše ve verši 23, 48.
A teď to nejdůležitější: Jediný Lukáš naprosto neočekávaně píše jako jediný ze synoptiků v tom smyslu, že Židé, kteří byli svědky Ježíšova odsouzení, cesty na popraviště a jeho nesmírně kruté smrti, s Ježíšem sympatizovali! Lukáš nepíše o žádném posměchu ze strany Židů, nepíše o zlých krvelačných židovských soukmenovcích, kteří s ďábelským šklebem a potřásajíce hlavami volají po Ježíšově smrti, posmívají se mu, plivou po něm a třesou se nedočkavostí, až v hrozných bolestech zaslouženě zemře. Lukáš v tomto případě nedává pozdějším křesťanským samozvaným mstitelům na Ježíšově národě ani tu nejmenší záminku, která by je mohla vyprovokovat. Svojí nenávist museli čerpat a živit z jiných autorů, kteří okolnosti ukřižování popisují jinak, v silně protižidovském způsobu.
„Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly.“ pokračuje dále veršem 23, 49. Hovoří o soucitných Ježíšových židovských přátelích, ne o nenávistném, sadistickém davu Židů, toužících po jeho krvi. Ještě doplňující poznámka: Říkali jsme, že Marek svým evangeliem nepochybně zásadně ovlivnil ostatní synoptiky a především Matoušovo dílo v mnohém připomíná opis Markovy práce jen s dílčími úpravami, na kterých se navíc, jak věříme, podíleli ve větší míře spíše pozdější křesťanští opisovači, než sám autor.
Není úplně jasné, zda to byl on sám, nebo to byla práce těchto opisovačů, ale na Matoušově práci můžeme mimo jiné například vidět i jasný důkaz evidentního růstu antijudaismu už v mladé, teprve utvářející se církvi. Zatímco Markovo evangelium použije o židovských zákonících či farizeích slovo „pokrytci“ jen jednou (Mk 7, 6), Matoušovo evangelium vzniklé zřejmě jen o 10 roků později, už v duchu poplatnosti rostoucímu křesťanskému nenávistnému odporu k Ježíšovu národu stejné slovo obsahuje už třináctkrát! Na první pohled nejde o nic podstatného. Ovšem právě z tisíců a tisíců těchto našich křesťanských zdánlivě nepodstatných protižidovských „niců“ vznikl ruku v ruce s naším křesťanstvím naprosto nepochopitelný antisemitismus; naše dodnes trvající odmítání, až vášnivá nenávist židovského národa. Rasová a náboženská nenávist národa, jehož jednoho příslušníka máme za svého Boha. Za toho, kdo stvořil vesmír, svět i život.
Ještě malý postřeh z Golgoty, okamžik po Ježíšově smrti. Zatímco v Markově díle přítomný římský voják údajně reaguje na svůj prožitek s Ježíšovým utrpením silně nepravděpodobnými a jak sami mnozí naši biblisté podotýkají, později vloženými slovy, viz: „ A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“ (Mk 15, 39), autor Lukášova díla se ve verši 23, 47 o stejném vojákovi vyjadřuje o poznání realističtěji: „Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: „Tento člověk byl vskutku spravedlivý.“ Toto vyjádření, jak se zdá, daleko přesněji vystihuje tehdejší přesvědčení, a to především jak u Ježíšových židovských soukmenovců, tak i u římských okupantů, kteří byli denně ve velmi úzkém osobním kontaktu s mnoha židovskými obyvateli, takže o Ježíši mnozí z nich věděli nepoměrně více, než náš zakladatel. Ani Židé věřící ve svého jediného vždy existujícího Boha, Stvořitele světa, ani přítomní římští vyznavači polytesimu nikdy neuvažovali o tom, že by ten, který se v izraelské zemi narodil, žil a zemřel jako člověk, měl být potomek toho, kdo nežije, ale vždy existuje a kdo mimo jiné stvořil i náš svět. Ovšem o tom, že si svým příkladným životem plným právem zasloužil, aby byl nejen svým vlastním národem chápán jako cadik (צַדִיק), tedy spravedlivý, jak o něm uvádí Lukáš, není zapotřebí dál hovořit.
M.Č.