K naší nenávisti Ježíšova národa VII.
Desky Zákona nesoucí Boží písmo nejsou svaté samy o sobě,
ale pouze tím, když je zachováváme.
Mezi všemi otázkami, které Tóra předkládá,
není rozdílu ani v čase, ani v prostoru,
a platí stejným způsobem ať již v zemi Izraele, nebo mimo ní.
Pokud občas uvedeme jméno, kterým je každé evangelium nazvané, v uvozovkách, chceme tím jen připomenout, že jde jen o literárně známá jména z období Ježíšova života, která k nim jsou kvůli zvýšení prestiže a hodnověrnosti toho kterého evangelia přiřazeny. Z oficiálních církevních i jiných pramenů víme, že například Evangelium podle Marka v žádném případě nemá cokoli společného s „Janem, nazývaným Marek“ a autor tohoto evangelia nebyl „Petrovým průvodcem (učedníkem) a tlumočníkem“, ani nebyl apoštolem. Uvedená práce byla až do poloviny druhého století (!) známa jen jako anonymní dílo a teprve v této době se k němu začalo z důvodu zvýšení jeho významu připojovat jméno, které známe z písma jako Petrova společníka, v jiné variantě (Jan Marek) jako dočasného společníka našeho zakladatele „apoštola“ Pavla.
Jiné, původně stejně anonymní dílo s podobným dalším osudem je Evangelium podle Matouše. I v tomto případě bylo dílu neznámého autora přiřknuto jméno Ježíšova učedníka, aby mezi věřícími budilo očekávanou autoritu a potřebný respekt.
U těchto dvou autorů se na chvíli zastavíme. Z Markova i z obdobného Matoušova díla v podstatě vyplývá, že proti Ježíšovi byli zaujati a vykazovali nepřátelství (téměř) všichni Židé. Ovšem ani v jednom případě toto průhledně zavádějící antisemitské vykreslování okolností Ježíšova života a zvláště pak jeho tragického konce není z evidentního důvodu formulované způsobem, že všichni Židé byli proti Židovi Ježíšovi. Proč? Protože by pak postrádalo smysl a logiku o někom kdo je Žid, a žije v židovském národě plném Židů zdůrazňovat, že ho údajně nenávidí zase - kdo jiný než - Židé. Ale kdo jiný by to měl být v případě, že by takové tvrzení byla pravda? Jaký byl tedy smysl tendenčně uvádět, že proti Ježíšovi byli (v podstatě všichni) Židé? Hlavním důvodem byla samozřejmě snaha naší církve Ježíše od svého vlastního národa oddělit, protože pokud ho naše křesťanství vyznává jako Boha a Mesiáše, pak není úplně nejvhodnější, aby byl nějak spojován, citujeme: „s hříšným národem“, jak jsme židovský národ tak často nazývali. Naše snaha oddělit (podle naší víry Boha) Ježíše od jeho židovských soukmenovců, nebo alespoň tento fakt neuvádět a pokud možno „přecházet“, neskončila jen u něho, ale týkala se často až dětsky naivně i jeho skutečných rodičů a vlastních sourozenců, týkala se i jeho učedníků, týkala se prostě těch Židů, kteří měli v Ježíšově příběhu v naší křesťanské režii hrát kladnou roli. O co více byla příznivější, o to zápornější roli hráli a bohužel často i po dvou tisíciletích stále hraje národ Ježíše.
Jinými slovy, Židé z Ježíšova nejbližšího okolí jakoby Židy nikdy nebyli... Kladné Židy jsme totiž nechtěli, neboť jsme jak známo potřebovali takové, kteří námi prezentovaného Ježíše jako božského zakladatele našeho křesťanství, popřípadě naší církve po celý jeho život údajně jen nenáviděli. Proč? Protože jsme potřebovali opodstatnění naopak naší zaryté a nikdy neukončené nenávisti Židů. A to především za to, že jednoznačně a s definitivní platností odmítli naší křesťanskou představu o jejich židovském člověku Ježíši právě jako Boha, jako Mesiáše židovského národa, jako vždy existujícího Stvořitele světa a vesmíru, jako Boha jejich zázračného exodu z Egypta, jako Boha jejich sinajské Smlouvy a dárce Zákona, i jako Boha, smluvního ochránce jejich národa. Nic takového logicky vzato nemohli nikdy připustit, protože v takovém případě by navždy opustili svoji v době rodícího se Pavlova náboženství už dva tisíce roků starou víru svých otců Abraháma a Mojžíše, i svoji naprosto unikátní Smlouvu korunovanou Desaterem, kterou se Stvořitelem světa uzavřeli. Pokud sami nenastudujeme a nepochopíme víru, kterou vyznával a aktivně praktikoval Ježíš, a nezačneme se podle toho chovat, zůstane na našem náboženství trvalé stigma zhoubné rasové nenávisti jednoho Božího tvora jiným. Ubohé nenávisti za to, že on věří něčemu jinému než já. Nenávisti, která nepochází od Boha, ke kterému se hlásíme, ale od Zla, od kterého se právě tímto svým postojem bohužel jen zdánlivě distancujeme.
Podívejme se ještě na autora třetího synoptického evangelia nazvaného Evangelium podle Lukáše, které je mixem složeného především z Marka, pramenu Q, a okrajově z „vlastní“ látky, přímo ovlivněné Pavlovou teologií (viz např. jeho univerzalita spásy a jiné). Musíme pátrat opět až ve druhém století, kdy se tato práce jiného neznámého autora z důvodu dodání větší autority začala uměle spojovat se jménem Pavlova spolupracovníka a průvodce, popřípadě tzv. „milovaného lékaře“ Lukáše. Pravda je taková, a dokonce i sami naši katoličtí biblisté a badatelé soudí, že autor tohoto evangelia ve skutečnosti neměl s Pavlem naprosto nic společného. Stačí, když se podíváme, jak tento náš zakladatel ve svých dopisech líčí sám sebe, a co a jakým způsobem je o něm zmiňované ve Skutcích, a hned máme jasno. Pokud budeme v našich církevních zdrojích hledat odpověď na otázku proč se tedy „Lukášovo“ evangelium ve spojení s tímto jménem nazývá, nalezneme (jako v tomto případě konkrétně ve skriptech pro budoucí kazatele jedné naší teologické fakulty) nanejvýš tuto „všeříkající“ odpověď: „Je to z praktických důvodů.“ To samé vyjádření o se nepochybně dá aplikovat i na názvy dalších evangelií. A nejen na ně.
V minulém zamyšlení jsme mimo jiné hovořili také o posledních okamžicích Ježíšova života a některými evidentními rozdíly mezi způsobem, jak tyto nesmírně pohnuté chvíle líčí autoři synoptických evangelií. Řekli jsme si, že nejvýraznější rozdíl v líčení chování židovského lidu v průběhu soudu u Piláta a během samotné popravy existuje mezi evangeliem podle Lukáše a dvěma zbylými, navzájem velmi podobnými. Nyní toto tvrzení ještě doplníme několika doplňujícími poznámkami.
Z Lukášova historicky věrohodného líčení posledních chvil Ježíše na tomto světě skutečně vyplývá, že jeho židovští soukmenovci ho spíše litovali a soucítili s ním, než aby mu i v těchto osudových chvílích spílali, křičeli na něho, vyhrožovali mu, a nebo aby se „zbičovanému Ježíši spolu s římskými vojáky vysmívali.“ Ve srovnání s Markovou a Matoušovou prací se Lukášova zdá v tomto smyslu objektivnější a tedy důvěryhodnější. Údajný podíl židovského národa na Ježíšově smrti, který patří ke klíčovým otázkám při hledání důvodů našeho nenávistného rasismu, dostává díky Lukášovi často jiné, značně kladnější hodnoty. Tímto konstatováním však v žádném případě nemíníme z autora evangelia podle Lukáše dělat jakéhosi příznivce židovského národa, zvláště když víme, že stejně jako náš zakladatel Pavel i on pocházel z řeckého pohanského prostředí. I v jeho díle (jinak by logicky nebyl vybrán mezi novozákonní autory), a právě při popisování okolností Ježíšovo odsouzení a smrti nalezneme velmi mnoho projevů tendenčního antijudaismu. Například když v 23, 13 popisuje vynášení rozsudku nad Ježíšem, dává dohromady přihlížející (někdy ho ale uvádí jako „soucitný“) židovský lid spolu s velekněžími i s členy rady, kteří opravdu Ježíšovi nepřátelé byli, přestože z jejich náboženského pohledu nepřáteli oprávěnými. Viz: „Pilát svolal velekněze, členy rady i lid.“ Je pravda, že o pár veršů dál (23, 27) Lukáš už o přítomném židovském lidu uvádí: „Za ním šel veliký zástup lidu; ženy nad ním naříkaly a oplakávaly ho.“, ale tímto a podobnými svými konstatováními se z něho určitě nestává judofil, nýbrž zřejmě jen cítí povinnost sdělit, nebo alespoň připustit možnost, že mnozí Židé se svým soukmenovcem Ježíšem skutečně sympatizovali. Takže žádný ďábelský národ bohovrahů, a tak podobně...
Připomeňme si znovu několik už uvedených, nebo si v krátkosti ukažme několik nových příkladů v rozdílném líčení této události. Lukáš, který jak víme psal evangelium jako poslední ze synoptiků, například celkem třikrát zmiňuje lkající a naříkající zástup židovských přihlížejících nad trpícím soukmenovcem Ježíšem v průběhu jeho cesty na Golgotu (viz Lk 23 a dále), Marek a po něm Matouš ani jednou. U Lukáše se Ježíši na kříži vysmívá jeden spoluukřižovaný židovský zločinec, u Marka a jeho Matoušovy kopie oba dva. Marek oproti Lukášovi nepíše o Ježíšových, pochopitelně že židovských přátelích stojících opodál (viz Lk 23, 49: „Všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno to viděly.“), aby ve čtenářích vyvolal představu Ježíšova osamění, židovského nezájmu o jeho utrpení a vůbec odpor jeho národa k němu. Lukáš (23, 36) uvádí, že se Ježíšovi na kříži posmívali římští vojáci: „Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu, podávali mu ocet...“, naproti tomu Marek (15, 36) ve svém líčení stejné situace vynechá římské vojáky a nahradí je - Židem: „Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“
Vzhledem k tomu že v Jeruzalémě, na Golgotě a všude kolem - vedle římských okupantů - byli samozřejmě jen samí Židé, pak tedy ten kdosi jmenovaný Markem musel být pro čtenáře opět onen zlý, krvelačný, výsměšný, zlolajný a šklebící se židovský Ježíšův úhlavní nepřítel a bohovrah potřásající hlavou – kdo jiný? Markovo dílo zvlášť markantně v líčení této události představuje Židy jako zlý, nepřátelský a nenávistný národ přející jejich Ježíšovi jen to nejhorší, a toleruje jen jeho „židovsko-křesťanské“ přátele, zatímco Lukáš přítomné Židy ukazuje alespoň jako s Ježíšovým utrpením soucítící. Jako národ, nebo alespoň ta část, která ho poznala a která byla Ježíšem a především jeho učením naopak až do určitého bodu doslova fascinovaná, viz např.: „ Ve dne učil v chrámě, ale na noc odcházel na horu, která se nazývala Olivová. A všechen lid k němu přicházel už časně zrána do chrámu, aby ho poslouchal.“ (Lk 21, 37,38) Výrazem „všechen lid“ samozřejmě nemíní v té době ještě neexistující křesťany, ale jen a jen všechny Židy. Kde je jejich zaryté nepřátelství k Ježíšovi, kde jejich zuřivá nenávist? Čemu můžeme u Lukáše věřit více; okamžikům, kdy židovský národ naslouchá Ježíšovi tak dychtivě, až mu visí na rtech, viz 19, 48: „...ale nevěděli, jak by to měli udělat, poněvadž všechen lid mu visel na rtech.“ a nebo situaci, která se podle autora tohoto evangelia měla stát za pár dní poté s možná úplně stejnými lidmi? „Avšak oni křičeli: „Na kříž, na kříž s ním!“ (Lk 23, 21).
K už zmíněnému Evangeliu podle Matouše ještě doplníme zajímavost, že v životě církve mělo vždy určité přednostní a mimořádné uplatnění, možná i právě proto, že navzdory očekávání v žádném jiném evangeliu, než jen v tomto, se objevuje slovo „církev“. Ovšem nalezneme ho tam v pouhých dvou větách, zatímco náš zakladatel Pavel jako nejstarší novozákonní autor ve svých dopisech, které začal psát přibližně o čtvrt století dříve než Matouš své evangelium, slovo církev užil v nejméně ve třiašedesáti případech! To může být pro mnohé z nás zřejmě dost překvapivý poznatek a zároveň podnět k zamyšlení, jaký mohli mít autoři evangelií důvod slovo církev ve svých dílech ignorovat. Oblíbenost Matoušova evangelia našimi autoritami mimo jiné spočívá také v tom, že se jeho autor snaží čtenářům představit Ježíše jako nového zákonodárce, přesně v duchu Pavlova dokonale absurdního tvrzení, že Bohem darovaný Zákon židovskému národu je nahrazen novým, Ježíšovým.
K tomuto Pavlovu velmi zásadnímu omylu jsme se už dříve mnohokrát vyjadřovali, takže nyní opět zopakujeme jen dvě základní námitky: Ježíš (bez ohledu na to, že v životě zřejmě sám nenapsal ani řádku) žádný zákon, ani nic jemu podobného fyzicky nikdy nestvořil, ani se k tomu samozřejmě jako v jejich Boha věřící Žid nikdy nechystal. I kdybychom Pavlova slova chápali jen jako zcela obrazné vyjádření, výsledek je úplně stejný. Zbožný Žid Ježíš zůstal až do své smrti zbožným Židem a žádná jeho činnost nikdy neznamenala jakoukoli změnu v jeho židovském náboženském myšlení nebo v jeho praktikování. Pavel v tomto případě jako už tolikrát předtím vkládá své (pro Židy naprosto nepřijatelné) vlastní revoluční teologické představy a jejich následné podivuhodné kombinace do Ježíšovy osoby navzdory tomu (a nebo právě proto), že ho neznal, a nikdy v životě neviděl, přestože k tomu měl nekonečně mnoho možností. Dokud Ježíš žil, neměl o něho a jeho myšlenky bohužel pražádný zájem. Skutečnost, že svoji vlastní převratnou teologii založil na osobě, kterou za jeho života důsledně ignoroval jakoby nikdy neexistovala, pokládáme za naprosto zásadní nedostatek celé nesmírně obětavé aktivity našeho zakladatele. Své nové, nežidovské náboženství, v nejdůležitějších teologických bodech však zcela odporující Ježíšově náboženské praxi, začal vytvářet desetiletí po jeho smrti, a to ne na principu osobního svědectví přímého svědka jeho života, ale na základě vlastní představy, kdo by mohl být ten, s kým nikdy neměl jedinou osobní zkušenost, a koho vůbec poprvé ve svém životě měl spatřit až jako na nebi existujícího ve svém snovém prožitku. Pavlovo křesťanství brzy po svém vzniku vykrystalizovalo a stabilizovalo se na náboženství dvou zásadních protipólů. Na nekonečné lásce k Ježíšovi jako Kristovi a na stejně nekonečné nenávisti jeho národa a jeho víry.
Stvořitel světa dal svůj Zákon lidem za celou dobu existence světa jen jednou, a to právě Ježíšovu židovskému národu na Sinaji jako stvrzení jejich vzájemné dohody. Je nedotknutelný a trvale platný po dobu existence světa. Není to žádná sbírka jakýchsi Božích doporučení, kterou je možné pod vlivem různých nových podnětů jednou za čas doplnit, aktualizovat, nebo dokonce zrušit a zcela nahradit, jak si myslel Pavel. Druhá námitka k tomuto tématu je taková, že pokud je, jak naše křesťanské učeni tvrdí, Ježíš jediným vždy existujícím a neomylným Bohem, Stvořitelem světa a vesmíru, pak je ale logicky mimo jiné i autorem Smlouvy, kterou on sám v podobě Boha uzavřel se židovským národem a především Zákona, který mu za to daroval. A jestliže neomylný Bůh (kterým jak my věříme, je Ježíš) je autorem unikátního Zákona s platností po dobu existence Jeho světa, jak v takovém případě můžeme souhlasit s Pavlem, který tvrdí, že Kristus (neboli Žid Ježíš) z nějakého neznámého důvodu a stejně neznámým způsobem prý „nahradil“ Zákon Židů, který ale sám jako (jak věříme) Bůh vytvořil a jim věnoval? I v tomto případě z pozice věřících křesťanů spatřujeme další důkaz Pavlovy často velmi bouřlivé myšlenkové iracionality při utváření takových výroků a poukazujeme při tom na nesmírnou obtížnost, s jakou se musí prostý čtenář potýkat v případě, že jeho text nechce jen bezmyšlenkovitě přečíst, ale chce mu, a konečně i jeho autorovi, který se považoval za vzor své církve, porozumět.
Například: „Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena. Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce.“ (Gal 3, 23-25). Židovský autor textu tedy podle nás chce zřejmě říci, že dokud neměl svůj snový prožitek, který pochopil jako výzvu - jemu zcela neznámého - ukřižovaného a na nebe vzatého Ježíše k založení nového nežidovského náboženství, musel se do té doby jako každý jiný věřící Žid odsouzenecky podřizovat Božímu Zákonu a dodržovat ho ve všech směrech. Tuto základní povinnost všech Židů ovšem na rozdíl od nich on sám bohužel chápal jako zajetí. Zákon jediného židovského Boha, Stvořitele světa a vesmíru náš zakladatel nevnímal jako zjevenou nekonečnou Boží milost, usnadňující jeho existenci na zemi, ale jako bachaře, sledujícího a usměrňujícího každou jeho myšlenku a každý jeho skutek. Výstižněji by svůj vlastní vztah ke svému židovské víře zřejmě nemohl vyjádřit... V takovém případě se pak ale jeho motivace k založení nového nežidovského náboženství dá snadněji pochopit. Zároveň musí člověk souhlasit s těmi autoritami, kteří právě na základech jeho skutečného vztahu k Ježíšovu náboženskému judaismu zpochybňují, nebo přímo odmítají jako smyšlené jeho údajné vyjádření o svém náboženském vzdělání, uvedené v Lukášových Skutcích 22, 3.
Když Pavel dále v uvedeném listu Galaťanům píše o chvíli, kdy víra měla být zjevena, má jistě na mysli začátek své evangelizační práce ve prospěch Ježíše, kterého jako první člověk vůbec chápal a uváděl jako na krále pomazaného, tedy jako Krista, Mesiáše (hebr: mašiach). V dalším verši znovu opakuje, že Stvořitelův Zákon byl pro něho to samé, jako je pro odsouzené jejich věznitel, a to do doby, než ve svém snu objevil bývalou Ježíšovu osobnost. Kupodivu až po dlouhých letech po této události se rozhodl začít hlásat, kým podle svých vlastních představ tento Ježíš byl. Poslední větu z uvedeného úryvku: „Když však přišla víra, nemáme již nad sebou dozorce“ si vykládáme následovně: „Poté, co jsem ve snu spatřil do té doby pro mě neznámého člověka, kterého jsem přesto identifikoval jako ukřižovaného Ježíše, pochopil jsem, že další dodržování Zákona Boha mého národa už pro mě a další lidi nemá smysl.“ To by o Zákonu Stvořitele žádný zbožný a nábožensky vzdělaný Žid nikdy neřekl. Už proto souhlasíme s těmi autoritami, kteří odmítají možnost jeho vysokého náboženského vzdělání u Gamaliela jako pouhou fikci, kterou si chtěl mezi pohany, kterým hlásal Ježíše jako Krista, vytvořit respekt a autoritu židovského učence, který ale nakonec díky svému snu prohlédl...
Hlásal Ježíše, kterého však přestože mohl, nikdy nepoznal. Proč se mu důsledně vyhýbal a nikdy ho neoslovil? Věděl předem, jak by jejich případný rozhovor dopadl? Bál se ho? Podle našeho názoru věděl, proč je pro něho lepší se s Ježíšem nesetkat a možná se bál se veřejného zostuzení, nebo jiných podobných důsledků, které by z případného dialogu mohly vyplynout. Není nutné dlouho přemýšlet nad tím, jak by nepochybně dopadla Ježíšova reakce v případě nastalé čistě hypotetické situace, kdy by se na něho Pavel obrátil s tvrzením, že je Bohem, který stvořil svět i vesmír a že na tomto svém přesvědčení jednou založí novou konfesi...Odvahu setkat se s Ježíšem, ovšem už jen na čistě duchovní úrovni a jen ve svém snění, však údajně nalezl teprve až dlouho poté, co už Ježíš nežil. U Pavla měl snový Ježíš pro jeho zřejmý úmysl založit nové nežidovské náboženství založené na jeho údajném Božství daleko větší cenu než Ježíš reálný. Nehmotný Ježíš ze snu mu totiž tento jeho záměr nemohl rozmluvit, ani mu zabránit.
Pak už mu nic nebránilo, aby například opsal Izajášovy verše 45, 22-23, kde o sobě Pán Bůh Židů říká: „Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není. Při sobě samém jsem přísahal, z mých úst vyšla spravedlnost, slovo, které se zpět nenavrátí. Přede mnou každý klesne na kolena a každý jazyk odpřísáhne...“ Po několika úpravách a záměnách z tohoto verše pak vytvořil své vlastní prohlášení o Ježíšovi: „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.“ (Fp 2, 10-11) V Tóře je mnoho výrazů, kdy slovo „Pán“ znamená v daném kontextu jen a výhradně Boha židovského národa a nikoho jiného. Pavel si toho byl velmi dobře vědom a z posledních slov v uvedeném jedenáctém verši druhé kapitoly svého dopisu tak vytvořil z Boha citovaného Izajášem Pána Boha Ježíše Krista. Izajáš ve svém verši cituje Boha svého národa, Pavel ve svém dopise do pohanské Makedonie hovoří o stejném Bohu, který se ale z jeho pohledu stal člověkem.
Už mnohokrát jsme uvedli, že jediný preexistující Bůh se jen jednou v historii Jeho světa zjevil svému stvoření před stovkami tisíc svědků najednou při putování pouští a hledání místa k životu. Na místě tohoto až dosud ojedinělého zjevení došlo jeho vlivem jak k vnuknutí a předání Stvořitelovy vůle přítomným lidem, tak zároveň i k jejich spontánnímu slibu tuto vůli dodržovat a hájit. Hmatatelným výsledkem tohoto jedinečného úkazu Boží existence bylo zjevení a následné převzetí Božího učení – Tóry, nejposvátnějšího záznamu Boží vůle pro člověka. Židovská víra, a tedy víra i Ježíše o Tóře vždy učila, že Bůh tento nejposvátnější důkaz své preexistence stvořil ještě dřív, než utvořil toho, pro koho toto učení zformoval a dokonce ještě dřív, než stvořil místo, které svému výtvoru určil k existenci. Tedy nejprve Tóra, pak svět, pak člověk. Takový je vztah židovského národa k Boží Tóře, o kterém zřejmě náš zakladatel neměl ponětí. Jinak by jistě nikdy neprohlásil nic podobného tomu, jako že život pod Zákonem Boha byl otroctvím, nebo že Boží Zákon byl nahrazen. Nikdy by jako věřící Žid nemohl Pavel ve svém druhém dopisu svým nedávným pohanům do Korintu (3, 14) například napsat: „Avšak jejich myšlení na tom ustrnulo. Až do dnešního dne zůstává onen závoj při čtení staré smlouvy a zůstává skryto, že je zrušen v Kristu.“ Ani se vyjádřit způsobem potvrzujícím nevyzrálost svého vztahu k vlastnímu židovskému náboženství: „Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno.“ (Ř 4, 14) Není jasné, jak dalece Boží učení v posvátné Tóře znal, ovšem z podobných projevů jednoznačně vyplývá, že ho přinejmenším nepochopil. Z tohoto hlediska pak musíme vnímat ty názory, které kvůli těmto a dalším podobným vyhlášením nejenže vylučují jeho údajné absolvování studia Tóry u učence Gamaliela, ale někteří dokonce vůbec zpochybňují jeho údajnou příslušnost k Ježíšovu národu. Z pohledu čtyři tisíce roků staré víry židovského národa se totiž Pavel nepředstavitelným způsobem provinil proti Bohu, a to hned dvakrát: Hlásal, že Ježíš nahradil Zákon i jeho Tvůrce.
Židovští smluvní příjemci Božího Zákona mají k tomuto největšímu daru, který mohl dát Stvořitel svému stvoření, jen velmi těžko popsatelný, naprosto unikátní vztah hodný tohoto unikátního díla, který však podle naší vlastní zkušenosti nemůže nežid bohužel ani zcela pochopit, ani bezezbytku docenit. Opakujeme, že tento unikátní Boží dar člověku v celé historii světa je okolnostmi jeho zjevení, předání, převzetí a uzavření vzájemné smlouvy se Všemocným Stvořitelem vší existence naprosto jedinečným úkazem, který svět nezažil nikdy před jeho předáním, ani už nikdy poté. Židé si tento dar chrání a cení více než svého života a je pro jejich existenci stejně zásadní, jako Jeho autor. Toto Boží dílo se nikdy nejmenovalo, ani nebude jmenovat jinak než Tóra, takže naším zcela nedomyšleným nazváním tohoto Božího zázraku jako tzv. Starý Zákon, jsme nepochybně vyvolali velký hněv Jeho autora. Náš vlastní, o dvě tisíciletí pozdější křesťanský Zákon sice naprosto jednoznačně má svojí nesmírnou hodnotu a nesporně svým velmi kladným způsobem ovlivnil a dosud ovlivňuje životy miliard lidí na zemi, ale je to náš vlastní zákon, nepochybně zcela nejvlivnější sbírka dokumentů na nežidovský svět za poslední dvě tisíciletí, ovšem čistě lidského autorství. Kdežto Tóra je dílo Toho, kdo tyto lidi stvořil.
Každý pokus unikátní Boží Zákon jakoukoli lidskou aktivitou nahradit, jak prosazoval náš zakladatel, nebo některé ojedinělé idey spojit Zákon Boží a Zákon křesťanský do jednoho celku, je pro věřící židovský národ naprosto nemyslitelná záležitost. Z pohledu jejich učení je pro ně každá jiná, než na Sinaji daná a smluvně stvrzená víra, Bohem Stvořitelem velmi důrazně a pod hrozbou nejvyšších trestů zapovězeným pohanstvím. Podívejme se, jak se s existencí dvou zákonů snaží vypořádat naše oficiální církevní učení – Katechismus katolické církve, příp. jeho Kompendium. Správně a přesně uvádí, že „Písmo je jen jedno, protože Boží slovo je jediné, jediný je Boží plán spásy.“ S touto formulací by jistě jako Žid souhlasil i Ježíš. Podle učení jeho víry jediný existující Bůh Stvořitel dal svůj jediný existující Zákon na sinajské poušti výhradně jen jeho židovskému národu, samozřejmě s tím, že ho mohou zachovávat i jakékoli jiné národy. Katechismus ale dál pokračuje způsobem, který je pro výhradní židovské příjemce Božího Zákona naprosto nepřijatelný. „Jediná je také božská inspirace obou Zákonů. Starý Zákon připravuje Nový, zatímco Nový je naplněním Starého:oba dva se navzájem osvětlují.“ Tady se už učení, které vyznával Ježíš, s těmito formulacemi naprosto a radikálně rozchází, respektive naše křesťanské učení se zde zásadně odchyluje od učení židovského Boha. Zopakujme, že Bůh Židů dal svému národu jediný Zákon s univerzální platností každému člověku na světě, na kterém – jako na Božím dílu – samozřejmě není potřeba cokoli doplňovat. Jinak by to nebyl Zákon Stvořitele, ale zákon jeho tvora. Ježíšova židovská víra nepřipouští žádný jiný, než Boží Zákon, a tento Zákon ze své podstaty nemá ani svého předchůdce, ani následovníka. Není to žádný starý, tedy jak říkal Pavel, překonaný Zákon, je to jediný existující Boží Zákon s platností po dobu existence světa. Ten, kdo ho dodržuje, nepotřebuje jiný. Z pohledu židovského učení tedy dokonalý Boží Zákon právě pro svojí dokonalost už vůbec nic nového pro člověka nepřipravuje. Konečně, podívejme se na dvě vyjádření o Božím Zákonu právě z našeho křesťanského, v podání dvou dnes už několikrát zmiňovaných autorů evangelií: „Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, říkám vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní. Kdokoli by zrušil jedno z těchto nejmenších přikázání a tak by učil lidi, bude v nebeském království považován za nejmenšího.“ (Mt 5, 17-19) „Spíše však pomine nebe a země, než aby přestala platit jediná čárka Zákona!“ (Lk 16, 17)
O jaké přípravě našeho křesťanského Zákona je zde nějaká zmínka? Oba naši evangelisté jak vidíme, nezávisle na sobě jen potvrzují Ježíšovu židovskou víru, že Zákon jejich Boha je trvale platný po dobu existence světa. A pokud je platný, tak už nic víc a nic jiného nepřipravuje! Je to úplné, definitivní Boží dílo, stejně jako úplný a definitivní je Jeho autor! Matouš v podstatě říká, že Zákon Boha Židů v přísně původní, nezměněné podobě platí než se to všechno naplní, to znamená než se naplní vše, co je uveden v tomto židovském Zákoně. Ovšem bez ohledu na to, co říká ústřední postava naší víry Ježíš, náš katolický katechismus se od jeho slov nekompromisně odvrací a uvádí, že Zákon Ježíšova Boha připravuje Nový. Toto konstatování však nevychází ani z Lukáše, ani z Matouše a především ani z Ježíše, tedy z koho? Stejně tak; kde říká Ježíš, že někdy v budoucnu přijde ještě nějaké naplnění Zákona, který sám jako jediný existující vyznává a dodržuje? Kde říká Ježíš, že Boží Zákon darovaný jeho národu je nesrozumitelný a proto jednou přijde jeho osvětlení v podobě jiného Zákona?
Náš vlastní, jedinečný křesťanský zákon, který se z teologického hlediska od Ježíšem vyznávaného Zákona principiálně liší, bez diskuzí naprosto jednoznačně velmi kladným způsobem ovlivnil a dosud ovlivňuje život miliard lidí na naší planetě a pod jeho inspirací vznikly stovky jeho dalších variant a nových konfesí. Většina nejrůznějších křesťanských náboženských směrů na světě prezentuje svojí víru ve smyslu sděleného, nebo inspirovaného a neomylného Božího Slova. Bohužel pro mnohé autory novozákonních textů jejich prezentace jako inspirované Boží slovo v nejednom případě sloužila jako opona nebo štít, za které často ukrývali své vlastní, nebo převzaté myšlenky, názory a přesvědčení.
V tom případě ale samozřejmě už nešlo o Boží, ale čistě už o autorovo slovo, bohužel často inspirované nečistým úmyslem. Sami však připouštíme možnost, že v některých ojedinělých případech možná nebyl autor schopný skutečný původ takového úmyslu bezpečně odhalit, a za Boží inspiraci a popud ho snad opravdu mohl považovat. Konkrétně máme na mysli různé zmínky, spekulace i přímé projevy otevřeného rasismu některých novozákonních autorů, náležitě okomentované jako zjevená Boží slova, po téměř dvě tisíciletí vytrvale a opakovaně přiživované nenávistnými vyjádřeními většiny našich církevních autorit, jejichž ohlasy a dopady měly pro národ Žida Ježíše bohužel nesčíslněkrát zcela fatální následky.
M. Č.