Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

A všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ (Mt 27, 25)

     „V evangeliích židé volali na Piláta,

                když odmítal Ježíše ukřižovat: Jeho krev na nás a na naše děti!

                                                  Musím zřejmě toto prokletí splnit.“ (Adolf Hitler 1938)

                                                Kdybychom chtěli sami pro sebe, bez ohledu na oficiální učení naší církve poznat, kdo skutečně byl Ježíš, nelze se přitom vyhnout zcela primární otázce, v co sám věřil a koho vyznával. Jestliže jsme k takovému poznání opravdu pevně odhodláni, musíme v prvé řadě rozpoznat a pak zřetelně oddělit naší všeobecnou křesťanskou nauku o Ježíšovi od vlastní Ježíšovy víry. To jsou dvě naprosto odlišné a bezpochyby neslučitelné veličiny, a z toho důvodu naše učení klade zásadní důraz na Ježíše Nového Zákona na úkor Ježíše, aktivního židovského vyznavače Zákona Božího. Jinými slovy, křesťanské učení od poznání Ježíšovy vlastní víry už dvě tisíciletí velmi sofistikovaným způsobem odvádí. Nepoužijeme vyjádření, že takové jednání schvalujeme, ale uvedeme, že ho svým způsobem chápeme. Pokud by totiž naše církev učila o Ježíšově víře, ohrožovala by sama svojí existenci. A nejen to, učením o jeho vlastní faktické víře by lidé logicky brzy dospěli k otázce, proč vlastně křesťanství založené na jednom zbožném Židovi, rebelujícím potulném kazateli, radikálnímu kritikovi a náboženskému provokatérovi vůbec vzniklo. Naše náboženství, jak víme, založil Pavel na své vlastní, osobní představě o tom, kdo byl Ježíš, ne na faktu, čemu věřil a koho Ježíš vyznával. Pokud by Pavel znal a hlásal jeho víru a jeho ideje, pak by byl jen dalším horlivým propagátorem židovského náboženství. Bohužel neznal ani Ježíše, ani jeho osobní víru.

Jestliže však chtěl z neznámého důvodu vybudovat své vlastní náboženství a trval právě na jeho ústřední postavě Židovi Ježíšovi, pak ho musel od jeho vlastní víry v rámci možností oddělit. Jinak by nové náboženství nevzniklo a neujalo se, protože gró Ježíšovy víry v jediného existujícího Boha a Jeho jedinečný Zákon v té době existovalo už téměř dvě tisíciletí. A jak víme, Pavlovo křesťanství nikdy nezakořenilo v místech Ježíšovy existence a tedy i jeho víry, ale v pohanském světě Malé Asie. Mezi lidmi, kteří nevěděli zřejmě vůbec  nic o víře vzdáleného židovského národa, natož pak o tom, kým měl být jeden židovský člověk, kterého měl ve svém snovém zážitku spatřit ten, který jim o něm právě vypráví. Pavlova prvotní horečná aktivita ve snaze v Bohu zaslíbené zemi založit nové náboženství spočívající v jeho vlastní teologicky převratné představě; právě tam, kde Stvořitel světa předal svému vyvolenému židovskému lidu svůj návod k dobrému životu na této zemi a ratifikoval s ním svůj vztah jedinečnou Smlouvou, byl logicky naprosto marný, naivní pokus a zbytečným plýtváním energie. Proto se musel z izraelské země vydat za pohany, vyznavače polyteismu.

K jeho evangelizaci mezi pohany si přečtěme, jak světec naší církve, významný filozof a teolog Justin Martyr (100-160) nedělá žádný rozdíl mezi vírou křesťanů v boha Ježíše a vírou pohanů v boha Jupitera: „Když říkáme, že on, Ježíš Kristus, náš učitel, byl zplozen bez pohlavního spojení, byl ukřižován a zemřel, a opět vstal, a vystoupil do nebe, nepředkládáme nic odlišného od toho, čemu věříte ohledně synů Jupitera.“ Autor tedy jak vidíme, staví do jedné roviny zásady křesťanské a pohanské víry! Na tuto spojitost, tedy na vznik křesťanství na principech pohanství, a ne na Ježíšově židovství upozorňujeme už celá desetiletí a poukazujeme přitom na oblast, kde se náš zakladatel Pavel narodil, kde dlouho žil, a která zcela nepochybně velmi ovlivnila jeho teologické myšlení. Na ryze pohanské končiny Malé Asie.

Nikdy nepřekypoval přílišnou skromností a velmi rád svým posluchačům dramaticky  líčil, co všechno měl pro Krista vytrpět. Například korintské komunitě ještě nedávných polyteistů píše: „Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován...“(2 Kor 11, 24-25) Nejprve si všimněme jeho velmi nebezpečného prvku zla s jasným antisemitským podtextem, když píše „Od Židů...“ To píše Žid o příslušnících židovského národa, který zrodil Žida Ježíše. Jak by asi nám Čechům zněla věta od rodilého Čecha, například že ho „...Češi odsoudili, pronásledovali“ a podobně ? Nenapadlo by nás, co tím dotyčný asi sleduje, jestliže se z nějakého osobního důvodu zřejmě už za Čecha nepovažuje a naopak svůj vlastní národ nyní zaníceně neguje? A ještě jiná věc. V úryvku svým přátelům velmi důkladně vypočítává vše, co mu ti špatní a zlí Židé měli údajně provést, když je chtěl během jejich bohoslužeb přesvědčovat o tom, že Zákon, který jim dal na Sinaji Stvořitel světa už neplatí. Protože ho prý „nahradil“ jeden z nich tím, že přišel na svět. Pokud k některým z těchto incidentů opravdu došlo, byla taková Pavlova aktivita jen potvrzením jeho naivity a značné vzdálenosti od reality. Čekal snad od svých zbožných židovských soukmenovců, že přeruší bohoslužbu a budou ho s jásotem radostně vyhazovat do vzduchu a provolávat slávu za to, že jim konečně někdo otevřel oči a řekl, že jejich dva tisíce roků staré náboženství Abraháma a Jisraele je jeden velký omyl? Že jeden velmi zbožný, Bohem  nadaný galilejský řemeslník, neohrožený  kritik politických a především některých náboženských poměrů, kterého někteří z nich možná i znali, je jednou částí Boha, Stvořitele vší existence, Boha, ke kterému se dva tisíce roků tito lidé modlí; neviditelného a nehmotného Boha, se kterým jejich praotci uzavřeli Smlouvu? Jak čekal, že se zachovají? Co bychom dělali my v případě podobných narušování našich bohoslužeb nebo jiných shromáždění? Nikdo by nevzal do ruky klacek, kdyby si podobný narušitel nedal říci a v provokacích pokračoval? Autor tohoto zamyšlení bez váhání jako první.

V minulém zamyšlení jsme si řekli, že ze tří autorů synoptických evangelií jediný Lukáš se v některých případech, především při líčení posledních Ježíšových hodin před ukřižováním,  nebál vytvořit obraz  jeho židovských soukmenovců v určitém příznivějším světle, než jak je líčili Marek a Matouš. Uvedli jsme, že pouze autor  Lukášova evangelia je částečně ochotný u přihlížejících Židů vidět určité známky pohnutí, žalu, a bezmoci, a v rámci možností daných přítomností římských vojáků i jisté projevy sympatií i účasti se svým k smrti odsouzeným spolubratrem, viz např. Lk 22, 51; 23, 27 nebo 23, 48 - 49.  Jistě, i Lukášovo dílo v sobě nepokrytě nese mnoho známek protižidovské tendenčnosti, v době svého sepsání (konec I.století, možná později) už velmi jasně vymezené, ale jsou to především jeho zbylí dva spoluautoři synoptických děl, kteří ve svých pracích v podstatě nezmiňují jediného Žida, který by měl pro jeho trpícího soukmenovce Ježíše vlídné slovo, nebo s ním měl alespoň soucit. Právě naopak.

Především Markova práce i jeho Matoušova téměř kopie (v některých situacích ale také i Lukáš) líčí židovské velekněze, zákoníky a starší, stejně tak i kolemjdoucí Židy jako Ježíšovy zaryté nepřátele, přející mu to nejhorší. Dokonce i oba židovští zločinci, ukřižovaní spolu s Ježíšem se mu v jejich podání cynicky vysmívají, jen Lukáš nejenže uvádí údajný výsměch jen jednoho, ale u druhého dokonce zachycuje jeho naléhavou žádost k Ježíši o přímluvu, na kterou se mu od něho dostane ubezpečení, že s ním ještě dnes bude v ráji (Lk 23, 39-43). Lukášův popis ukřižování a souvisejících okolností se od minimálně dvě desetiletí mladšího Markova vyprávění liší v mnoha bodech a někde se dokonce odlišuje od práce všech ostatních  evangelistů. Například jen u něho právě ukřižovaný Ježíš prosí Boha, Stvořitele světa: „Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“  (Lk 23, 34). Za koho se ale modlil? Kdo jsou oni? Podle nás nejde (jen?) o jeho římské katany, ale především o jeho židovské soukmenovce a spolubratry ve víře, konkrétně o plénum sanhedrinu, částečně  složeného  ze členů nesmírně bohaté a vlivné saducejské velekněžské  rodiny, která se po generace starala o duchovní centrum Židů, jeruzalémský Chrám jako stánek jejich Boha. Ti měli na vydání Ježíše římskému místodržitelovi Pilátovi zřejmě zásadní podíl.

Zdůrazňujeme slovo „vydání“, které není totéž jako „odsouzení!“ Ježíše však nevydali proto, že by ho k smrti nenáviděli – vždyť byli stejné víry a věřili tedy se stejného, jediného existujícího Boha. A už vůbec ne proto, že by ve svém zbožném dělníkovi Ježíši viděli svého Mesiáše, natož snad Boha Hospodina, který jejich národ zachránil, věnoval jim svůj Zákon a uzavřel s nimi Smlouvu; Boha Stvořitele světa a vesmíru! Uvedené důvody včetně toho teologického také nebyly příčinou Ježíšova ukřižování. Římané Ježíše ukřižovali za to, že jednoznačně nevyvrátil Pilátovu otázku, zda se považuje za krále. “A Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám to říkáš.“(Mt 27, 11) To bylo z hlediska římského zákona jedno z nejtěžších provinění, které se trestalo jediným možným způsobem...V případných teologických a jiných podobných sporech v rámci náboženství židovského národa se římští pohanští okupanti samozřejmě vůbec neangažovali a na rozhodování snahedrinu, židovského soudu, který se za Ježíšovy éry vyjma svátků a šabatu scházel každý den v jedné části Jeruzalémského Chrámu, neměli Římané z právního hlediska nejmenší vliv. Otázka údajného mesiášství nebo dokonce božství Ježíše v žádném případě nebyla předmětem jeho zatčení, vydání nebo odsouzení.

Velekněží ho vydali k potrestání či spíše dočasnému uvěznění za to, že zcela účelově těsně před nesmírně významnými židovskými svátky Pesach, během kterých se do jeruzalémského Chrámu sjížděly až miliony věřících, Ježíš promyšleně podnikal provokační akce typu vjezd do města z Olivové hory na oslátku, převracení stolů směnárníkům, pobuřující promluvy a podobně. Saducejští administrátoři se nesmírně báli, že bude-li Ježíš ve svých akcích pokračovat, spustí se při takovém počtu lidí židovská protiřímská rebelie a jejich vojska následně vyvolají masakr. Za takových okolností by mohl významný Pesach skončit předčasně a především pro přítomné židovské poutníky nesmírně tragicky s výsledkem možných desítek tisíc obětí. Tomu chtěli saducejští aristokraté stůj co stůj zabránit. Upřímně řečeno, vedly je i jiné, čistě pragmatické pohnutky. V případě nepokojů, římského vojenského zásahu a předčasného ukončení několikadenních svátků by pokladny jeruzalémského Chrámu jistě zely prázdnotou. Hrozilo tedy nejen náboženské, ale i ekonomické fiasko. To nemohli dopustit ani velekněžští správcové, ale ani nejvyšší velitelé římské vojenské posádky, kteří měli především  ze sbírek konaných o významných svátcích utajené velké vedlejší příjmy. Ještě malou odbočku: Pokud by Ježíš se svým doprovodem především galilejských přátel neputoval do Jeruzaléma právě na tak významný židovský svátek Pesach, s největší pravděpodobností by žil, kázal a uzdravoval i nadále.

To ale s největší pravděpodobností podle jeho jednání na veřejnosti neměl v úmyslu. Ježíšův kolosální vjezd z Olivové hory do města přeplněného statisíci věřícími, na které dohlížely nejen židovská pořádková služba, ale i na svátky silně posílena římská vojenská posádka,  byla do nejmenší podrobnosti velmi promyšlená strategie s předvídatelným finále. Naše křesťanské učení se nám snaží prezentovat Ježíše jako štvance, pronásledovaného svými zuřivými židovskými nepřáteli. To je samozřejmě jen průhledná fikce, nesmírně vzdálená od skutečnosti. Ježíš, jeho rodina a učedníci, stejně jako jeho další přátelé a spojenci se mohli volně pohybovat, a také se pohybovali podle libosti kde chtěli. Ježíš mohl svobodně kázat na každém místě, které si vybral a skutečně tak dělal. Dokonce mu nebylo nikým odepřeno kázat v synagogách a navíc mohl podle libosti kritizovat místní duchovní autority a  poměry tamního náboženského života - a dělal to s chutí, beze strachu a často s obrovským zaujetím. Nikdy však svojí plamennou kritikou nevyvolal jakékoli násilné jednání nebo střety. Uvádíme to proto, že jeho židovští soukmenovci, pokud by chtěli, měli stovky příležitostí mu ukázat svoji údajnou, námi křesťany udávanou nenávist a zášť. Na svátky Pesachu se po Jeruzalémě pohyboval tak jako ostatní Židé naprosto svobodně a nikdo ho v ničem neomezoval. Kdyby mu chtěl jakýkoli Žid z nějakého důvodu ublížit, mohl to udělat kdekoli v silně přeplněném městě, aniž by to někdo vůbec zaregistroval. To samé se týče možnosti, že by ho nějací Židé, nebo snad i Římané chtěli zatknout. Kdyby to někdo z nich chtěl udělat, udělal by to a nikdo by si toho zřejmě ani nevšiml. Takže Janův nesmírně poutavý popis jeho dramatického nočního zatčení v Getsemanské zahradě nad potokem Cedron, kam měl Jidáš přivést velkou ozbrojenou kohortu římských vojáků (standardní římská kohorta v plném počtu měla šest stovek mužů, menší kohorta nazývaná též jako oddíl měla minimálně dvě stě vojáků) početnou židovskou velekněžskou stráž a také „farizeje“ jen proto, aby Ježíše zatkli, se alespoň nám osobně zdá v některých místech autorem značně zveličený. Na druhou stranu musíme uznat, že tento velmi poutavý příběh je vhodným úvodem pro popis následných nesmírně dramatických scén popisujících tragický konec tohoto velkého syna židovského národa. A pokud chtěl Jan popisem davu zlých Židů přítomných nočnímu zatčení náležitě zdůraznit údajnou všeobecnou židovskou nenávist jejich člověka Ježíše, a přispět tak svojí trochou do již rozvinutého křesťanského antijudaismu, mohl být s výsledkem spokojený.

Jak jsme si výše trochu podrobněji ukázali, byli to Židé, Ježíšovo soukmenovci, za které se modlil. A mnozí Židé se zase modlili za Ježíše. Taková představa ale vůbec nezapadala do již ustálené protižidovské orientace naší církve.  Z toho důvodu zřejmě byla Ježíšova prosba „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ u prvních dvou evangelistů (v případě, že i u nich původně existovala) odpovědnými církevními cenzory odstraněna. A nejen v jejich dílech, dokonce i u samotného Lukáše tuto přímluvu mnozí silně protižidovsky zaměření opisovači ignorovali, takže v mnoha kopiích skutečně chybí. Jakékoli události, které by pro Židy mohly být v kauze Ježíšův soud a ukřižování určitými polehčujícími okolnostmi, by negovaly smysl tendenčně protižidovsky laděných synoptických prací Marka, a především Matouše. Právě ten, jako jediný evangelista, aniž by si možná uvědomil pravděpodobné důsledky v budoucnu pro národ Ježíše, uvádí při líčení soudu nad Ježíšem pro židovský národ nesmírně tragicky osudnou větu, která je ze židovského hlediska naprosto nepřijatelnou, zlou a nesmírně záštiplnou autorovou fikcí. Známe však také názor, že by tato věta snad mohla také být  interpolací některého z prvních redaktorů Matoušova díla.

 „Krev jeho na nás a na naše děti!“

Nesmírná zrůdnost a obludnost této zlovolně vykonstruované věty, mající pro Ježíšův národ opakovaně zcela fatální následky, po dobu téměř dvou tisíciletí patřila k hlavním argumentům mnoha pachatelů nejrůznějších nevyslovitelných zvěrstev na národě, ze kterého pochází ústřední postava našeho náboženství. Především tato slova měla pro další vývoj křesťanské praxe a byla nejčastější záminkou k vyvolání bezpočtu nevyslovitelně brutálního násilí, zabíjení a pogromů na rozptýleném Božím národě. Naše protižidovská nenávist se stupňovala úměrně s tendenčními výklady a často velmi emotivními, bouřlivými kázáními duchovních i řeholníků, kteří celý proces Ježíšova ukřižování zlovolně vykládali jako vinu celého židovského národa. Mnozí z nich zároveň vyzývali k vymýcení cit.: „všeho židovského zla“, které prý pochází přímo od ďábla. Židé, kteří byli přítomni Ježíšovu umučení mají prý stejnou vinu jako všichni ostatní jejich soukmenovci a nesou prý na sobě věčné stigma jako bohovrazi.

Naše křesťanské náboženské autority samozřejmě velmi dobře vědí, proč se drtivou většinou tomuto tématu dosud raději důsledně vyhýbají a neodváží se veřejně vyjádřit své soukromé stanovisko. Jistě dobře míněné, avšak už téměř šest desítek let staré a vyhlášení na druhém vatikánském koncilu v dokumentu Nostra Aetate, že: „Židé za ukřižování Ježíše nenesou žádnou kolektivní vinu.“  je v podstatě jen první a bohužel i poslední, a vzhledem rozsahu našich škod na Ježíšově národu jen velmi nepatrnou kapkou čisté vody ve špinavé stoce plného toho nejhoršího myslitelného zla a násilí, které se systematicky po celá staletí páchalo na národu Boha, našeho Stvořitele. Na národu Našeho Pána Ježíše Krista, jak slyšíme při každé bohoslužbě. Přestože se v uvedené zřejmě nepůvodní vsuvce do Matoušova textu přímo nehovoří o Židech, byl naší církví demonstrován jako přiznání jejich viny za to, že údajně (ve skutečnosti to byli Římané) zabili Ježíše, případně rovnou Boha. A nejen to, naši věřící protižidovsky zapálení rasisté posunuli celou záležitost ještě dál a osudnou větu vykládají dokonce jako předzvěst následného židovského sebeprokletí za to, že zavraždili Boha. Především na základě tohoto vyjádření byli Židé, jak už jsme řekli, po dlouhá staletí námi křesťany označováni jako „bohovrazi“ bez ohledu na to, že skutečný Bůh existuje, ale nežije ve smyslu lidského života. Nemá počátku ani konce, takže ho nikdo a nic nemůže zbavit jeho trvalé existence. Hovořit o tom, že někdo zabil Stvořitele světa a vesmíru, je naprosto dokonale absurdní. Křesťanství i přes zmíněné koncilní vyhlášení na mnoha místech světa dokonce například i dnes ještě stále zatvrzele tvrdí, že židovský národ na sebe vzal věčnou vinu za zabití Božího Syna, a tato jejich kolektivní vina že prý přechází z generace na generaci jako na Bohem prokletý lid. O dvě tisíciletí starší židovská víra a Zákon toho, koho naše učení považuje za Syna  Stvořitele světa, však takové učení nejen nezná, ale velmi rezolutně ho popírá a dokonce opakovaně uvádí důraznou výstrahu Boha především před tím, aby Židé vyznávali a uctívali jiné Bohy. Svému národu jasně říká, že je jediným Bohem a mimo něho neexistuje žádný jiný. Velmi zřetelně varuje, že v případě, že by někdo ze židovského národa jeho Božskou jedinečnost nějakým způsobem zpochybňoval a uznával jiné bohy,  pozná v plné síle Boží hněv a na jeho národ přivede nejrůznější neštěstí a utrpení. A právě nesmírné utrpení, které tento národ v průběhu dvou tisíciletí zakoušel především od nás křesťanů, většina zbožných Židů považuje za následek jejich časté nevěry Božím nařízením v Jeho Zákoně a oprávněný trest, před kterým je Bůh často marně varoval. Pokud byla až do určité míry faktická účast Židů na vydání jediného svého člověka Ježíše římskému soudu a jeho poprava římskými vojáky údajně oprávněnou příčinou našeho vnímání Ježíšova židovského národa s puncem kolektivní viny, pak je naše křesťanská vina za usmrcení statisíců Židů v pogromech stejně kolektivní.

Skutečná a v pravém smyslu slova kolektivní vina nás křesťanů je ale na rozdíl od provinění Židů nesmírně závažnější nejen z hlediska neporovnatelného počtu obětí, ale i k naprosto nesrovnatelné době, po kterou jsme nejhorší možné násilí na Božím národě systematicky prováděli. V případě námi vedených křížových výprav vedených v průběhu pěti století a s nimi přímo souvisejícími pogromy židovského obyvatelstva vždy spojené s drancováním jejich majetku, stejně jako v případech dalšího, s těmito výpravami nesouvisejícího hromadného vraždění Židů křesťany v podstatě po celé Evropě se samozřejmě nejednalo o žádné jejich vydávání, ale o naší systematickou snahu o hromadnou likvidaci Bohem adoptovaného národa. Mstili se snad někdy Židé na nás křesťanech za všechna utrpení, které od nás museli snášet nejméně šestnáct století? Závěrem našeho zamyšlení zmíníme ještě jednoho zastánce vnímání židovského národa jako kolektivní viníky Ježíšovy smrti. Také i náš zakladatel a vůbec první autor protižidovských vyjádření v křesťanském Zákoně „apoštol“ Pavel své teologické myšlení očekávaně opírá o údajnou kolektivní vinu Ježíšova národa, když píše svým na víru obráceným pohanům:  „Nesete podobný úděl jako církve Boží v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku. Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů. Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.“ (1. Tes 2, 14-16) K úryvku nejprve dodejme, že první list Tesalonickým (neboli Soluňanům) na rozdíl od druhého listu Pavel doopravdy napsal. (List 1.Tes je nejstarším dochovaným Pavlovým dopisem a zároveň i nejstarším spisem Nového Zákona.) Ovšem uvedený nesmírně polemický a ve svých  důsledcích pro národ Ježíše především osudový úryvek v sobě skrývá tolik lži, blouznivé představivosti a protižidovské nenávisti, že ho i mnozí naši biblisté považují za interpolaci nějakého extrémně protižidovsky orientovaného redaktora. Obsah tohoto úryvku se prostě zdá být  příliš i na Pavla a jeho nejen duchovní radikalizmus, který mu v životě  nadělal tolik problémů.  

Podobně  jako vášnivé výlevy mnoha významných křesťanských osobností, jako byl například první významný zapálený antisemita a vyvolavatel protižidovských vražedných výprav, cařihradský Učitel církve a její světec arcibiskup Chrysostomus (zvaný Jan Zlatoústý), tak i uvedená Pavlova fatální slova z psaní pohanským konvertitům do Soluně, obviňující židovský národ zabitím  Pána Ježíše i proroků, a dokonce z  jejich nepřátelství proti všemu lidstvu, se významnou měrou spolupodílela na nepředstavitelném utrpení desítek generací potomků Ježíšovy rodiny, jeho učedníků a dalších židovských přátel. Jinými slovy řečeno; potomci našich křesťanských  předků ve víře, kteří přijali Žida Ježíše jako svého Boha, Stvořitele světa, ve své zaslepené nenávisti díky podobným vyjádřením církevních autorit po celá staletí decimovali potomky jeho národa. Stejně jako u bezpočtu dalších církevních autorit, také i tento údajný Pavlův neskrývaný souhlas s údajným Božím trestem vůči Židům sloužil k tomu, aby tak křesťané, kteří dlouhá staletí páchali těžko uvěřitelná zvěrstva na židovském lidu, ve své zjevné teologické nevzdělanosti a zaslepené nenávisti nabyli pocit, že ke svému genocidnímu běsnění mají dokonce od samotného Stvořitele světa jakýsi požehnaný nebeský mandát.

Mezi mnoha badateli a dalšími odborníky na biblické texty existuje názor, že  Pavlova  slova: „Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží“ v listu do Soluně jsou možná opravdu autentická, napsaná  s pocitem zadostiučinění za údajnou židovskou „bohovraždu“. Vyjádření o konečném Božím hněvu na židovském národu někteří považují za reakci na důsledek velkých nepokojů mezi v mnoha frakcích rozštěpenými Židy ve čtyřicátých až sedmdesátých letech prvního století především v Galileji a Judei, které nakonec přerostly až v občanskou válku. Tyto nepokoje jak známo v roce 66 vyvrcholily celonárodním povstáním proti římským okupantům v Jeruzalémě. To se změnilo v nesmírně krutou, celkem osm let trvající válku a pro národ Ježíše měla vedle zničení Chrámu, centra židovského náboženství, celou řadu dalších nedozírných následků.

1. list Tesalonickým v Makedonii Pavel napsal zjara roku 51, tedy přibližně v necelé polovině zmíněných nepokojů.