K naší nenávisti Ježíšova národa X.
Vyvolenost izraelského národa spočívá v uložení
takových povinností, jejichž vykonáváni Bůh jiné národy zprostil.
Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a
celou svou duší a celou svou silou.
Zakladatel našeho náboženství Pavel, který přibližně čtvrt století po Ježíšově smrti začal sám sebe považovat a také i titulovat jako Kristův apoštol, byl jak už jsme mnohokrát poukázali, zároveň i prvním, a hned velmi výrazným novozákonním protižidovským autorem. Svého židovského soukmenovce Ježíše, stejně jako jeho osobní víru neznal, a o jeho zřejmě jen jeden rok trvající nábožensky obrodné veřejné činnosti především v Galileji nevěděl naprosto nic. Stejně tak nevěděl o zcela impozantním Ježíšově příjezdu do Jeruzaléma slavit svátky Pesach v doprovodu své početné rodiny, učedníků a odhadem kolem šesti stovek jeho židovských příznivců, a tedy ani nemohl zcela nic vědět i o průběhu posledních událostí, které předcházely jeho ukřižování. Konečně s největší pravděpodobností ani nevěděl, co se Ježíšovi stalo na Golgotě, a pokud to náhodou někdy někde zaslechl, nezajímalo ho to. To vše se sami dozvídáme z jeho dopisů. Jak? Především podle faktu, že se o ničem uvedeného v souvislosti s Ježíšem nikde nezmiňuje. Jinak by se tím nesmírně rád svým čtenářům pochlubil, a opakovaně a jistě i velmi nadneseně zdůrazňoval své vazby na Ježíše. A nepochybujeme, že pokud by se někdy alespoň na okamžik s Ježíšem setkal, nebo ho někde třeba jen zdáli zahlédl, že by pak ve svých listech mnohokrát zdůraznil, že ho Ježíš považoval za svého drahého přítele.... Ostatně Pavlovu charkteristiku plně vystihuje fakt, že sám sebe začal čtvrt století po Ježíšově smrti považovat za Kristova apoštola (...) a v podstatě neeexistuje žádný z jeho dopisů pohanům, ve kterém by se sám sebe jako jeho apoštol nenazýval...
O skutečném židovském člověku Ježíši a jeho víře v jediného existujícího Boha Smlouvy s izraelským národem se tedy - na rozdíl od Pavlových nesmírně zapáleně líčených vlastních zcela originálních představ a teologických kombinací z jeho sedmi dopisů, tvořících základ našeho křesťanského Zákona - od tohoto autora skutečně nedozvíme naprosto nic. S těmi, kdo považují uvedená fakta za zjevně nedostačující kvalifikaci k založení nového nežidovského náboženství s ústřední postavou právě tohoto jemu neznámého židovského člověka Ježíše, rozhodně souhlasíme. Na druhou stranu však Pavlovi vzdáváme nesmírný hold a vyslovujeme mu ze srdce upřímný a velmi hluboký obdiv za to, že se mu to i navzdory tomu podařilo, a to jen na základě svého jednoho jediného zasnění kdesi na poušti.
Ani Ježíšova židovská národnost a především ani jeho vlastní víra však Pavlovi (sám se považoval také za Žida) bohužel nijak nebránila v podněcování a rozdmýchávání protižidovských nálad a vášní několik roků po svém odpadnutí od této víry poté, co se k němu zřejmě dostaly uměle vytvořené a lživé zprávy o tom, že tohoto Žida zabili jiní Židé. Ty si však nijak neověřuje, ale hned a přímo na nich buduje svůj pro nás těžko pochopitelný zapálený antijudaismus, jehož osudovým vrcholem pro Ježíšův národ bylo vytvoření obrazu kolektivní viny Židů, kteří prý zabili Ježíše, navzdory tomu, že ho ve skutečnosti k smrti odsoudili a ukřižovali Římané. Tento fakt emocemi překypujícímu Pavlovi v jeho žalostnému nedostatku informací o skutečném Ježíši zřejmě úplně unikl. Stejní Římané, jejichž potomci o tři století později začnou tehdy už mezi pohany značně populární Pavlovo náboženství privilegovat na úkor náboženství Ježíše, zakládají paradoxně právě Římským státem (tedy státem potomků Ježíšových vrahů) spoluřízenou církev, a nazvou jí právě Římsko-katolickou.
Uvědomme si tu zajímavou skutečnost; naše církev ve svém názvu nemá jméno Ježíše, jak by se dalo předpokládat v případě, že by šlo o církev Žida Ježíše. Ovšem ve svém názvu nemá ani titul „Kristus“ v nějakém tvaru a to znamená, že nejde ani o církev oficiálně pomazaného. Zcela nezaslouženě a s velkým nevděkem naše církev bohužel nenese ani jméno Pavla, přestože právě tento člověk církev nejen založil, ale zároveň pro její následný rozvoj udělal naprosto ojedinělou, kolosální práci nemající obdoby. A to na rozdíl od Ježíše, který neměl ani nejmenší potuchy o tom, že za několik desetiletí po jeho smrti díky jednomu odpadlíkovi od židovství vznikne nové nežidovské náboženství, jehož ústředním leitmotivem bude on sám, ovšem náboženskými autoritami zbaven své židovské víry, v podstatě zbaven svého židovství a konečně jimi samými obdařen titulem Bůh, Stvořitel světa a vesmíru, Syn Boha a podobně.
Pokud bychom měli uvést jeden z důvodů uvedené nesporné popularity a velkého rozmachu našeho nového náboženství už pár století po jeho založení, mimo zásadních důvodů na tehdejší středovýchodní a evropské politické scéně nesmíme zapomenout především na Pavlovu nesmírně obdivuhodnou evangelizační taktiku mezi pohany typu: „Věřte v Krista a přijdete do nebe, nic víc pro to nemusíte dělat...Víra v něho je pro vás důležitější, než jak se chováte a jaký život jste vedli, vedete a jaký ještě povedete...Věřte v Krista a vaše nikdy nekončící štěstí v nebi máte zaručené.“ Zatímco pro samotného Ježíše a celý jeho židovský národ bylo alfou a omegou jejich náboženského života právě často nesnadné plnění Bohem darovaného Zákona o 613ti přikázáních, náš zakladatel právě této nepochybné obtížnosti využil pro svoje náborové plány zcela přirozených lidských vlastností, kterými jsou například lenost, sklon k pohodlnosti, svobodomyslnost a podobně. Následně si veřejně dovolil to, na co by si žádný zbožný věřící Žid zdravé mysli nikdy v životě netroufl ani pomyslet:
Židovský národ, který dodržoval Zákon Stvořitele světa (sám Pavel ho až do svého odpadnutí samozřejmě důsledně plnil - stejně jako Ježíš až do své smrti), prezentoval před pohany, které se snažil převést na svoji víru, jako otroky Božího Zákona (sic !!!)
„...víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných Zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků Zákona. Vždyť ze skutků Zákona nebude ospravedlněn nikdo.“ (Gal 2, 16)
Touto větou Pavel, který o Ježíšově vlastní víře nevěděl naprosto nic (jak až učebnicově názorně ukazuje jeho vlastní, zcela unikátní „kristovská“ teologie), nám jistě nechtěně, ale o to více přesvědčivěji dává nahlédnout do skutečného rozpoložení své duše. On totiž opravdu tvrdí pro Ježíšův židovský národ naprosto rouhavě, trestuhodně a zcela nemyslitelně, že Bohem darovaný a Mojžíšem zaznamenaný Zákon, který naprosto bezpochyby Ježíš jako každý zbožný Žid velmi důsledně dodržoval, je v podstatě nepovedený, svobodu lidí potírající a bezcenný paskvil toho, kdo stvořil veškerou existenci. Charakteristika faktického zakladatele našeho náboženství je už jen tímto jediným vyjádřením o našem Tvůrci dokonale vypovídající. Víra, kterou jsme od něho přijali, je tedy založená jeho rozhodném přesvědčení, že Ten, který má moc v jednom jediném okamžiku ukončit existenci všeho, co kdysi stvořil, je omylná, chybující existence, která stvořila špatný a svévolný život lidí omezující Zákon. Skutečnost, že tento písemný projev vůle našeho Stvořitele do posledního písmene Ježíš plnil, však Pavel nemohl vědět, protože se o to, kdo a kým Ježíš byl, začal zajímat až po uplynutí několika desetiletí od jeho smrti. To mu však naprosto nebránilo, aby o něm začal pohanům říkat a především psát své vlastní představy, tolik odlišné od skutečnosti. Více než devadesát procent praktikujících Židů, včetně většiny Ježíšových apoštolů se od jeho vlastních výkladů o tom, koho sice neznal, ale kdo prý byl ve skutečnosti ten, kdo si je vybral jako své učedníky, distancovalo a rázně odmítlo. Proto jeho úspěch až u pohanů v Malé Asii, kteří do té doby nevěděli nic ani o Pavlovi, ani o judaismu, a především ani o Ježíšovi a o tom, komu a čemu věřil a jaký zákon dodržoval. To poprvé slyšeli právě od Pavla, stejně jako o výhodách a odměně v nebi, které získají, pokud uvěří tomu, co jim říká. Především to, kdo byl Ježíš, o kterém z vlastní zkušenosti nevěděl nic.
Pohané, kterým se díky jeho obdivuhodným přesvědčovacím schopnostem podařilo jeho vlastní, originální a převratnou teologii přijmout, se mimo jiné stávali nejen novými křesťany, ale postupně i přesvědčenými antijudaisty, jejich potomci po staletích až už přímo antisemity.
„Nesete podobný úděl jako církve Boží v Kristu Ježíši, které jsou v Judsku. Vytrpěli jste stejné věci od svých vlastních krajanů jako církve v Judsku od židů. Ti zabili i Pána Ježíše a proroky a také nás pronásledovali; nelíbí se Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi, když nám brání kázat pohanům cestu spásy. Tak jen dovršují míru svých hříchů. Už se však na nich ukazuje konečný hněv Boží.“ (1 Tes 2, 14-16)
Tato osudná slova paradoxně právě Žida Pavla, která obviňují, že zřejmě nějací „jiní“, zlí Židé jsou vinni „zabíjením jak Pána Ježíše, tak i proroků“, zatímco jejich autor na Ježíšův židovský národ přivolává a s povděkem kvituje už první projevy údajného Božího trestu, vyvolala v průběhu dvaceti století neslýchané utrpení židovského národa jako „Kristových zabijáků a bohovrahů“. Byl to on, jehož tento a podobné výroky, zvláště spolu se smyšleným výrokem neznámého protižidovsky zaměřeného autora tzv. Matoušova evangelia: „A všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ (Mt 27, 25), uvrhl celý Ježíšův národ k nesmírnému utrpení, nemajícími obdoby. Souhlas s trestem pro Židy, který se objevuje v dopisu pohanům ze Soluně měl hlavní motiv: Měl sloužit a také mezi novokřesťany velmi úspěšně sloužil k vytvoření naprosto zvrácené představy o tom, že Ježíšův vlastní národ nenávidět, utlačovat a beztrestně na něm páchat nejhorší myslitelná zvěrstva, je Bohem (který s tímto národem uzavřel unikátní Smlouvu a dal jim Desatero) nejen žádané, ale vlastně i přikázané a především Jím požehnané konání.
Židé, kteří odmítli Pavlovo výklady o jemu neznámém Ježíšovi jsou i v jeho dalších protižidovsky laděných spisech, například v listu Římanům, vylíčeni v podstatě v tom smyslu, že jsou tvrdohlaví a nepoučitelní otroci Božího Zákona, kteří si zaslouží odsouzení a potrestání za to, že podle něho prý očekávají spásu za své „skutkaření“ místo toho, aby podobně jako křesťané už za svého života přijímali v podstatě bezpracně získanou spásu, která se jim sama nabízí. To znamená zaručenou spásu jen za to jediné: za víru v jejich soukmenovce Ježíše jako Pána. Z listu dokonce vyznívá jeho jiné vyjádření, které už je ale daleko za hranicí myšlení střídmě uvažujícího a v Boha věřícího člověka; totiž že Židé se stali Božími nepřáteli (to říká sám Žid, který na jiném Židovi – Ježíšovi vytvořil zcela nové nežidovské náboženství) za to, že nepoznali svého mesiáše, myšleno jejich člověka Ježíše. Bez nejmenší známky skromnosti tvrdí, že z těchto a dalších důvodů prý v „dějinách Boží spásy“ zaujala (jím vybudovaná) církev křesťanů místo, které dříve patřilo Izraeli.
Ať už to byl sám Pavel, nebo snad pozdější interpolace některého ze zarytých antisemitů, uvedenou osudnou částí 1. listu do Soluně 2, 14-16 s její žlučovitou protižidovskou žlučovitostí a nenávistí zcela nepochybně překročil hranici shovívavosti a tolerantnosti židovského Boha, o kterém nejen naznačuje, ale i přímo tvrdí, že mu Jím vyvolený národ nejen nelíbí, ale ho již také po zásluhách trestá. Dokonce i mnozí křesťanští biblisté považují protižidovská vyjádření z tohoto listu natolik nelidská a nepřípustná, že dokonce odmítají jejich Pavlovo autorství. Někteří badatelé v této souvislosti jako možnou příčinu tohoto a dalších podobných vyjádření uvádějí možnost, že autor - ať už jakýkoli – byl v době jeho napsání ovlivněn pro Ježíšův národ dlouhodobě velmi nepřátelským chováním ze strany Římanů, které autor chápal jako Boží trest. Toto nepřátelství plné násilí gradovalo zvlášť výrazně mezi čtyřicátými až šedesátými roky našeho letopočtu především v Judeji a v Galileji – tedy v oblastech Ježíšovy veřejné náboženské aktivity, a vedly především tam k velkým, nesmírně brutálně potlačovaným nepokojům. Ty nakonec vedly až k velké 1. židovské vzpouře, která pro židovský národ skončila nesmírně tragicky, jak uvádí nejvýznamnější židovský historik Josephus. Není vyloučené, že možná právě toto pro Židy nesmírně nepříznivé období, viz. např. mnohá protižidovská omezení od císaře Caliguly ve čtyřicátých letech, vyhnání Židů z Říma na začátku šedesátých od Claudia a jiná, mohl mít autor uvedeného vyjádření na mysli. Každopádně je připisované odpadlíkovi od Ježíšovy víry Pavlovi.
Všichni tři novozákonní synoptici, tedy Marek, Matouš i Lukáš, respektive evangelia pojmenovaná podle nich, se vyznačují svým zaměřením, určitou obsahovou souvislostí, podobností, nepochybnou jistou návazností a kopírováním, a také svým způsobem i reálností příběhů. Z těchto charakteristik se však naprosto vyjímá práce autora či spíše autorů čtvrtého, tzv. Evangelia podle Jana, která se s žádným jmenovaným evangeliem porovnat ani při nejlepší vůli skutečně nelze. A nejen porovnat, ale na rozdíl od nich ho pro jeho velmi obtížný způsob vyjadřování nelze ani dobře pochopit. Co však pochopí každý čtenář, je - navzdory Ježíšovu vlastnímu židovství - jeho ostře vyladěný intenzivní antijudaismus, který tomuto nejpozději napsanému evangeliu od neznámého autora zaručil pevné místo mezi čtyřmi nejdůležitějšími novozákonními texty.
Všimněme si, že Žid Ježíš je autorem tohoto zcela nejtendenčněji protižidovsky psaného evangelia prezentován jako člověk, který téměř nemá se Židy nic společného, kdo Židy, a jejich farizeje a zákoníky napomíná, kritizuje, a v podstatě s nimi opovrhuje...Neznámý autor později zvaný jako „Jan“ však zřejmě nevěděl nic o Ježíšových přátelských stycích kupříkladu právě s farizeji (vzpomeňme například na Nikodéma), stejně tak samozřejmě s mnoha zákoníky. Dokonce někteří z nich Ježíšovi několikrát významným způsobem pomohli. Samozřejmě, že s nimi měl mnoho často hlučných a vášnivých debat především o způsobu plnění Božího Zákona; takový způsob poznávání Boží vůle je ale u zbožných Židů ovšem až dodnes naprosto běžným způsobem vzájemné komunikace. Učenci a další náboženské autority je v případě opravdové relevance tématu dokonce považují za zvláštní druh společné modlitby k Bohu. Mimochodem, jak víme, Ježíšem údajně tolik kritizovaní zákoníci byli ve skutečnosti všeobecně cenění a velmi vzdělaní učitelé a vyslovení odborníci nejen na Boží Zákon, ale díky své odbornosti měli i velký vliv na izraelskou státní správu a její funkčnost. Díky zákoníkům tak byla dodržována rovnováha mezi státními a náboženskými záležitostmi. Ježíš samozřejmě jakékoli podobné oficiální vzdělání postrádal, navzdory tomu ho však v každém případě někteří farizeové pokládali za Bohem zvlášť nadaného jedince.
Zajímavé je, že pro zákoníky (které nám například právě „Janovo evangelium“ snaží předvést jako Ježíšovy nepřátele a naopak) se v jejich době používal jednotný titul rabbi; tedy stejný titul, jakým Ježíše oslovovali mnozí jeho posluchači, aniž by se proti takovému oslovení on sám někdy ohradil. To znamená, že mu nijak nevadilo (možná právě naopak?), pokud byl někdy titulován naprosto stejně, jako byli oslovováni zákoníci, které se ovšem autor Janova evangelia, a nejen on, snaží tendenčně protižidovsky prezentovat ve smyslu „Ježíšových židovských nepřátel“. Jak sami vidíme jen na tomto jediném příkladu, o Ježíšově skutečných vztazích se zákoníky a farizeji „Jan“ zřejmě neměl mnoho vědomostí. Nebo je možná měl, ale v rámci svého tendenčně, nepochybně protižidovsky koncipovaného evangelia se třeba jen spoléhal na nízkou vzdělanost svých čtenářů - přinejmenším co se Ježíšova života a jeho osobní víry týká. Za jinou zajímavost osobně pokládáme některá oficiální vyjádření našich církevních autorit k tomuto evangeliu ve smyslu, že „...Pravost a inspirovanost evangelia nezávisí nutně na určité osobě jako autorovi...“ Mnozí z nich například souhlasí s těmi stanovisky, které rezolutně odmítají autorství díla apoštolu Janovi jako naprosto nemožné, a to nejen kvůli výsledné podobě evangelia, ale především kvůli tomu, že mnohé autority jeho vznik datují až k roku 150. Jak už jsme mnohokrát zmínili, v té době byl už neskrývaný křesťanský antijudaismus nedílnou součástí církevní doktríny. Už koncem 2. století mělo toto jen málokomu a velmi těžko srozumitelné, nadzemsky koncipované evangelium v řadách církevních autorit vedle svých pevných zastánců také jednoznačné odpůrce a kritiky, kteří, a to je pro nás velmi zarážející, poukazují především na evidentní helenistické pozadí celé práce.
Nejen tedy Pavlovo listy a vůbec celá jeho vlastní teologie vzniklá na základě jeho snu na poušti nese velmi významné stopy jeho domácího pohanského prostředí, vyznačující se vyznávání více Bohů současně, které jeho učení ovlivnilo v daleko větší míře, než je pro naše náboženství, oficiálně se řadící mezi monoteistcká, vůbec přijatelné. Základní principy židovské víry ovšem stojí na Božích příkazech bezpodmínečně přijmout jeho výlučnou jedinost a vyznávat Ho výhradně jako jediného existujícího Boha, Stvořitele vší existence. Tento zásadní Boží příkaz spolu s dalšími naprosto jednoznačně vyznával i zbožný Žid Ježíš. Za jeho života žádná jiná možná varianta tohoto příkazu pro židovské věřící na rozdíl od pohanství neexistovala a neexistuje ani dnes. Mimo tuto Ježíšovu víru však není existence potomků pohanských bohů ničím mimořádným, naopak je jim jejich vyznavači často přisuzována velmi významná úloha a především moc. Pokud tedy náboženský judaismus z pohledu svého zásadního principu chápe jakékoli vyznávání více bohů (třebaže by byli nějakým způsobem obsaženi v bohovi jediném), jako pohanství, pak je zcela logické, že z tohoto hlediska chápou Židé i naši křesťanskou teologii od svatého Pavla.
V této souvislosti je nesmírně zajímavé a stojí za zamyšlení skutečnost, že další výrazně protižidovsky zaměřený autor (resp. autoři) Janova evangelia téměř jistě pochází opět z pohanského polyteistického prostředí. Jak tedy protižidovské myšlení zakladatele křesťanství Pavla, tak i „evangelisty Jana“ je svým způsobem naprosto nepochybně ovlivněno pohanským myšlením i praxí. To by ale mohlo překvapit jen ty velmi povrchní čtenáře našeho křesťanského Zákona, protože obě díla dokazují evidentní a nepřehlédnutelné ovlivnění helenismem nesčetněkrát. Na druhou stranu se stejně tak obě dvě evangelia vyznačují tím, že se o Židovi Ježíšovi, jeho národu (kromě vášnivé kritiky), jeho osobní víře a o jeho skutečné náboženské praxi nedozvíme nic faktického. U Jana v žádném případě nejde o historického, hmotného Ježíše, ale o nesmírně hlubokou, a o to logicky svým čtenářům méně pochopitelnou teologickou sondu pomazaného Krista. A to způsobem, jakým ho osobně chápal autor či autoři díla, z pohledu výsledného díla možná původně určeného pro velmi omezenou skupinu věřících, kterým jejich nemalé náboženské uvědomění říká, že jsou schopni takové dílo pochopit, nebo to alespoň jen předstírat. Jan má svojí nespornou hodnotu a do skupiny novozákonních textů zřejmě patří. Souhlasíme však s názory které říkají, že z přibližně dvou set různých evangelií, které před kanonizací Písma existovaly, a ze kterých církevní autority dlouhá desetiletí vybíraly ty nejvhodnější, by se s naprostou jistotou našlo jiné, srozumitelné a svým obsahem čtenáře obohacující dílo, které by pro církevní záměr vhodně doplňovalo již tři vybraná evangelia synoptická.
Dovolujeme si navrhnout jeden možný důvod, proč tomu tak možná nebylo, a který bychom zřejmě měli mít také na zřeteli. S určitou nadsázkou uvádíme možnost, že z dvou stovek před kanonizací Písma existujících zpráv o Ježíšovi možná žádný jiný text už nebyl tak silně a neskrývaně protižidovsky zaměřený, jako tento. Zatímco především v Janovi jsou bez ohledu na Ježíšovo židovství označováni výrazem „židé“ téměř vždy údajní Ježíšovo odpůrci a nepřátelé, nepochybujeme o tom, že tomu tak rozhodně nebylo ve všech ostatních dílech, které měly církevní autority na výběr ke kanonizaci k dispozici. Z mnoha z nich bychom se o Ježíšově židovské náboženské praxi naprosto jistě dozvěděli mnoho jiného, nového a pro mnohé z nás jistě i velmi překvapivého. Bohužel v době výběru již byla církev od nadále už jen zatracované synagogy důsledně oddělena. To znamená, že jiné, než protižidovsky koncipované texty už neměly k publikování žádnou šanci.
M.Č.