K naší nenávisti Ježíšova národa XI.
Příkaz lásky k Bohu, kterého vyznával Ježíš,
nemá žádné zdůvodnění a zdánlivě ani opodstatnění.
Podobní jsou kamenům ze skály, ti bohové ze dřeva, pozlacení a postříbření.
Kdo jim slouží, budou zahanbeni.
- Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu...
- Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat..
- Farizeové mu řekli: „Ty vydáváš svědectví sám sobě...“
- I ve vašem Zákoně je přece psáno....
- Židé řekli: „Chce si snad vzít život...“
- Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili...
- Váš otec je ďábel ... On byl vrah od počátku... je lhář a otec lži.
- Židé mu řekli: „Teď jsme poznali, že jsi posedlý...
- Židé mu řekli: „Ještě ti není padesát...“
(ukázky z Jan 8)
Představme si, že jsme snad někdy o „Janově evangeliu“ něco málo zaslechli, ale dosud nás nezajímalo, stejně jako nás nezajímalo křesťanství, nebo židovský národ, a vlastně jsme ani nikdy neměli důvod zajímat se o Ježíše. Jednoho dne čirou náhodou narazíme třeba na úryvek z osmé kapitoly takto nazvané práce a zaujmou nás především verše, které jsme ve zkrácené podobě právě uvedli. Jaké informace a ponaučení si z uvedených příkladů zřejmě zapamatujeme? Jaký postoj k Židům a Ježíšovi po přečtení zaujmeme? Bude vypadat přibližně následovně?
1) Jmenovaní zákoníci a farizeové jsou zlou a odpudivou represivní židovskou složkou, která pronásleduje běžné prosté lidi, záludně je chytá za slovo, znepříjemňuje jim život a snaží se je obžalovávat, vynášet soudy a trestat.
2) Ježíš s nepřátelskými kverulantskými Židy a jejich národem nemá naprosto nic společného a má pro ně jen slova kritiky, nesouhlasu a odporu k nim. Židovský národ oprávněně nenávidí.
3) Nežid Ježíš stejně tak nemá naprosto nic společného s jejich židovským Zákonem, který také před nimi směle a nebojácně kritizuje, stejně jako židovský způsob jeho plnění.
4) Existovala však zřejmě také velmi malá židovská minorita, která prohlédla a „uvěřila v Ježíše“, tedy uvěřili, že je vždy existujícím Stvořitelem světa a vesmíru. Ti jsou ostatním dosud zatvrzelým Židům zářným příkladem.
4) Ježíš, který se Židy nemá naprosto nic společného, kritizuje kromě jiného také i jejich židovské zákonodárství. Tento cizinec mezi nimi však má takovou vnitřní moc, že se žádný přítomný Žid nezmůže na odpor, nebo jiný projev nesouhlasu s jeho zaslouženou kritkou.
5) Cizinec Ježíš v agresivních, zuřivě nenávistných Židech náhle budí takový respekt, že bez jediné známky odporu nebo protestu, pokorně, v tichosti a v hlubokém zahanbení naslouchají a přijímají jeho konstatování, že jejich židovští otcové jsou ďáblové, vrahové a lháři. Právě díky němu si nyní uvědomili, co jsou to vůbec za lidi, ti ďáblovo zplozenci a vraždící lháři.
Pokud jsme si tedy po přečtení jedné jediné kapitoly uvedeného evangelia vytvořili na Židy podobný názor, jaký měl mít na ně údajně Ježíš, a jestli jsme si z textu také uvědomili údajný principiální rozdíl mezi nimi a jím, pak Evangelium podle Jana, plně splnilo svůj předem stanovený cíl. Dílo uvedené jako čtvrté novozákonní evangelium tvrdí, že Ježíš o svých zarytých nepřátelích prohlásil, že "Židé jsou synové lhářů, vrahů a ďáblů." Už jen toto jediné prohlášení musí každému křesťanovi stačit aby věděl, jak se má k tomuto Ježíšovi vždy zarytě nepřátelskému pronárodu chovat. Jak vychovávat své děti. A svojí příkladnou zbožnost dokázat ostatním spolubratrům ve víře tak, že jim v postoji k tomuto zarytému nepříteli nás i našeho náboženství půjde příkladem.
Tímto a mnoha dalšími podobnými způsoby se, bez ohledu na Ježíšův původ a jeho víru, z našeho původního raného křesťanského antijudaismu už velmi brzy stává naprosto protismyslná a zcela nepochopitelná, generacemi předávaná, zarytá antisemitská nenávist, trvající bohužel už dvě tisíciletí. O to strašnější, že na kontě této bratrovražedné nenávisti leží statisíce nevinných obětí, které vyznávaly stejného Boha, jako vyznával Ježíš. Stejný Ježíš, který se tak jako každý jiný zbožný Žid, v předepsaných denních modlitbách třikrát denně zříkal chápání existence svého židovského Boha v jakémkoli polyteistickém smyslu. Jinými slovy; Bůh Ježíše a jeho národa byl a je jeden jediný, vždy existující, a především zásadně nedělitelný Stvořitel světa a vesmíru. Ježíšův Bůh z principu své věčné existence nemá a nepotřebuje nikoho, kdo by ho k této existenci počal. Nemá a nepotřebuje nikoho, kdo by ho porodil, aby existoval. Nemá a ke své existenci nepotřebuje žádnou rodinu. Nemá a nepotřebuje žádné potomky, a jako věčný, tedy nesmrtelný, ale z principu funkce života každého Bohem stvořeného tvora neživý Bůh ani nemůže nikdy „zemřít“, a skončit tak jeho věčná existence. Takový je Bůh židovského národa, takový byl Bůh Ježíše a takový je Bůh každého člověka na zemi od doby doby, kdy stvořil svět, a stejný bude až do jeho zániku. Bohužel ne každý člověk na zemi je schopný jediného existujícího Boha v takové formě pochopit a vlivem našeho křesťanství především přijmout. Výjimkou je národ, který zrodil Ježíše a jako jediný národ na světě uzavřel s tímto Bohem Smlouvu. To však neznamená, že i kdyby - čistě hypoteticky - zarytí nepřátelé tento národ Boha do posledního člověka vyhubili, že by se tím byť jen o jeden jediný „atom“ pozměnilo Boží bytí. Neměnný Bůh by existoval i nadále přesně v té formě, ve které stvořil náš svět, i ve které Ježíšův národ vyvolil k plnění určitých specifických úloh. A právě proto, že si výhradně tento národ k těmto úkonům věčný Bůh vyvolil, bude Jeho židovský národ existovat tak dlouho, dokud bude existovat Jeho výtvor - člověk.
Zmiňované alegoriemi protkané protižidovské evangelium podle Jana, plné znamení, zjevení a hlubokého nadpřirozena, na kterém se s velkou pravděpodobností podílelo více anonymních autorů, vzniklo až několik generací po Ježíšově smrti. Samozřejmě se tedy nejedná o žádné autentické záznamy očitých svědků Ježíšova života, a evangelium se to vlastně - na rozdíl od jiných novozákonních děl - ani nesnaží předstírat. Hned od první věty poznáváme, že představit čtenářům reálný život prostého židovského člověka Ježíše, jeho domov, rodinu, sourozence, prostředí kde vyrůstal, jeho názory, a především ukázat čemu a komu skutečně věřil a koho vyznával, tedy vést k zamyšlení nad jeho faktickou vírou, rozhodně nebylo účelem této práce. (To ostatně není cílem ani jediného novozákonního textu.) Přesně naopak. Na rozdíl od synoptických prací, které autor, či spíše autoři bezpochyby znali, a většiny dalších novozákonních příspěvků nemá čtenáře k historickému Ježíši přivést, ale naopak odvést od lidské životní reality a jeho myšlenky nasměrovat kamsi daleko, vzhůru a rozhodně daleko mimo tento svět i okolní vesmír. Co Pavel v tomto směru kdysi začal, to „Jan“ za několik desetiletí po něm téměř - v tomto ohledu - dovedl do dokonalosti.
Reálný příslušník Bohem vyvoleného národa, žijící běžným životem zbožného Žida Ježíš už dávno není skutečností, nahradil ho zde už natrvalo nebeský Kristus. (Kdo ale byl tímto nebeským Kristem v době Ježíše?) Dílo vzniklo zřejmě na přímou církevní objednávku, a to na začátku druhého století, někteří odborníci dnes uvádějí vznik ještě pozdější. Důvod vzniku je průzračně jasný. Vzhledem k programovému nasměrování církevního učení je nyní Ježíšovo židovství z paměti lidí téměř vymazané, a jeho nezpochybnitelné lidství je v duchu Pavlovy vlastní soukromé vize prezentované jen jako krátkodobá mise ke splnění vůle nebeského otce. Z prostého zbožného židovského člověka Ježíše se v našem křesťanském podání stává božská oběť židovského nepřátelství, především zákoníků, farizeů i dalších.
Je pak už na samotných čtenářích, jak se k takové imaginární nenávisti nadzemského Krista židovského původu sami postaví, jak na tuto průhlednou fikci sami zareagují a především: jakým způsobem budou takto ocejchovaný národ, který zrodil ne nám, ale výhradně sám sobě Ježíše, předávat z generace na generaci. Téma údajného nepřátelství a deklarované nenávisti Židů vůči jejich člověku Ježíši se zrodilo a nabylo osudové závažnosti až desítky roků po jeho tragické smrti v křesťanských novozákonních textech; ovšem pak už nikdy nezmizelo. Naopak bylo nepřetržitě a vytrvale uměle udržované za mohutné, nejprve hlavně veřejné kazatelské podpory mnoha významných osobností církve, později prostých kněží a zvláště řeholníků, a často bohužel i z náboženského hlediska zcela nevzdělaných námezdních protižidovských proletářů.
Nejpozději ve druhém století si ještě v mnoha ohledech řádně neustanovená a svým postavením dosud nejistá církev pospíšila s uváděním své vlastní, ale i na různé pobídky a výzvy vytvořené protižidovské apologetické literatury, později nazvané už neskrývaně agresivně Adversus Judaeos (Proti Židům). Kritikům nového náboženství vzniklého na základě pouštního snu Žida Pavla se mělo všemi možnými způsoby dokázat, že jeho nové nežidovské náboženství, zpočátku chápané jako pouhá židovská sekta, má své kořeny především v židovském Písmu, které budoucí vznik prý křesťanství předpovídá a ohlašuje. Na druhou stranu se proti takovému „vzdálenému příbuzenství“ musela církev v mnoha aspektech vymezit a vytvořit jasné hranice.
A to především proto, aby se Ježíš, přestože příslušník židovského národa a navzdory jeho židovské víře v jediného existujícího Boha Stvořitele dal maloasijským pohanům, kteří o něm a jeho víře nevěděli vůbec nic, vykládat tak, že právě on je tímto Bohem.
Náš křesťanský výklad, že Ježíš, který se po celý život modlil k Bohu Židů, vyznával Ho a dodržoval Jeho Zákon, je sám tento Bůh, tedy že de facto vyznával sám sebe a modlil se sám k sobě, nemohl u zbožných Židů uspět ani na jediný okamžik. Předpokládat jakoukoli jinou reakci od národa, kterého skutečný jediný Bůh vyvedl z egyptského otroctví, který na rozdíl od nás křesťanů s tímto Bohem, Stvořitelem světa jako první a poslední národ na světě uzavřel jedinečnou Smlouvu a obdržel za to od Něho Zákon a Desatero, nemohl snad ani vášnivými emocemi trvale ovládaný Pavel ve svých snových představách. Hovořit o Židovi Ježíši jako o preexistujícím Synu Boha tohoto národa, který stvořil svět a naprosto vše, co existuje, by si za jeho života pochopitelně žádný ze Židů ani tím nejmenším náznakem nedovolil. Prvním Židem, odpadlíkem od víry, kterou praktikoval Ježíš, byl až náš zakladatel Pavel; a i ten se k takové vlastní nové a převratné prezentaci Ježíše odhodlal teprve až dvě desetiletí po jeho smrti. Kdo alespoň v základech pronikl do Ježíšova židovského náboženství ví, že na základě vzájemné sinajaské smlouvy uzavřené před čtyřmi tisíciletími se Bůh Stvořitel světa stal Otcem tohoto národa, Otcem každého jeho příslušníka. Proto o Bohu Židé smýšlejí jako o svém Otci, stejně tak o Něm hovoří a modlí se k Němu jako ke svému Otci. Žádný rozumný zbožný Žid by však na základě takového mimořádného vzájemného vztahu nikdy nepovažoval sám sebe za skutečného, jediného existujícího syna skutečného Stvořitele. A Ježíš, a o tom se v žádném případě nepochybuje, byl v každém ohledu právě zbožným Židem. A být zbožným Židem neznamená nic jiného, než po celý život žít podle Stvořitelova návodu a dodržovat jeho Božské stanovy.
V souvislosti s ranými protižidovskými literárními výboji spolutvořícími žánr Adversus Judaeos bychom se měli jen v kostce zmínit také i o krátkém, ale svým zaměřením významném Barnabášově listu. Autorova protižidovská zaujatost je velmi pronikavá, v některých ohledech se dá říci, že až zákeřná. Autor je podle charakteristiky listu zřejmě z neznámého důvodu zhrzený, od Ježíšovy víry odpadlý Žid, konvertita ke křesťanství a zřejmě se tímto způsobem chtěl v novém náboženském prostředí příznivě uvést a získat si zde jisté postavení a respekt. Právě to nám může připomínat neslavné samovolné začátky našeho zakladatele Pavla svého působení mezi skutečnými Ježíšovými učedníky v Jeruzalémě, z nichž ho někteří do svého okruhu rázně odmítali přijmout, přestože to několikrát důrazně a podle svého zvyku i velmi emotivně žádal. Díky své velmi dobré znalosti praxe židovské víry a po svém odpadnutí i intenzivní protižidovské pronikavosti, spolu s častým užíváním alegorie na úkor historického faktu, se mu to nakonec svým způsobem opravdu podařilo. Ze svého vyjadřovacího způsobu a slohu se dá navíc soudit, že se zřejmě brzy po své konverzi nějakým bližším způsobem seznámil, nebo se stal přímo žákem alexandrijské katechetické školy.
Už náš Pavel po celý život jednoznačně dokazoval známé pravidlo, že nejhorlivějšími, „nejzbožnějším“ a teologicky „nejvíce vzdělanými členy“ jakékoli náboženské společnosti, spolku, denominace nebo náboženství jsou jejich noví členové, a z nich v prvé řadě především konvertité, odpadlíci od nějakého vyznání či náboženství. Velmi názorně nám to mimo Pavla ukázal i například náš oblíbený konvertita Augustin a bezpočet dalších. Neznámý autor Barnabášova listu je jedním z nich, a chová se stejně jako Pavel, tedy vášnivě a silně kriticky oponuje a odsuzuje Ježíšovo židovské náboženství, které pro ně bylo ještě „před pár dny“ to jediné možné existující, jediná pravá víra v jediného Boha a podobně. Například velmi lstivým a zákeřným způsobem hovoří o způsobu uctívání v židovské náboženské praxi v takovém duchu, jakoby o něm mluvil osobně s Bohem a On mu sdělil, že je mu odporná a ohavná. Už jeho zmíněná oblíbená alegorická sdělovací metoda je u něho velmi promyšleným způsobem mnohokrát použitá i k tomu, aby „po svém“ vysvětloval - přesně v duchu tehdejších potřeb církve - často prý skrytý duchovní význam nejrůznějších míst v Židovském Zákonu. Na nich se horečně snažil dokazovat, že jsou to právě jeho nedávní židovští souvěrci, kteří prý své vlastní Písmo nikdy dobře nepochopili. Nyní tedy mohou „Barnabášovi“ děkovat za to, že jim „v jejich dvě tisíciletí trvající duchovní tmě“ měl svým krátkým spiskem rozsvítit jasné světlo... Přesně to samé si pár desítek let před ním, jak víme, o sobě myslel zmiňovaný Pavel, a o tři století později samozřejmě i stejně sebevědomý Augustin, osoby nám velmi blízké.
Z několika jednoznačných ukazatelů vyplývá, a odpovědné církevní autority také potvrzují, že je zcela vyloučeno, aby autor Barnabášova listu byl apoštol Barnabáš, Pavlův průvodce, jak se bohužel ještě dnes v některých zdrojích uvádí.
Další práce od Justina Mučedníka z druhého století se nazývá Dialog s Židem Trifónem a je zajímavá především tím, že autor v něm neargumentuje výsledky obvyklých polemik typu Židé kontra křesťané, ale využívá tak jako „Barnabáš“ svoji výbornou znalost židovského způsobu výkladu jejich Písma. Proto si zde troufl na argumentaci pocházející výhradně ze zdrojů Bohem daného Židovského Zákona. Dílo bylo sepsané v Římě, přestože se tento dialog měl uskutečnit o dvě desetiletí dříve v Efesu. Jde čistě o autorovu literární práci, ovšem zabíhající až do překvapivých detailů a pravděpodobně sepsanou na základě několika skutečných disputací mezi Židy a křesťany. Dialog by se výběrem svých témat dal označit jako inspirace, nebo předchůdce už zmíněného protižidovského literárního žánru Adversus Judaeos především proto, že některá témata Dialogu se později v tomto žáru velmi často a opakovaně opakují, často jen s nepatrnými obměnami. Samozřejmě že v mnohém se i Justin, tak jako celé církevní učení, v některých tématech inspiroval z Pavlových myšlenek a tvrzení, rovněž se později nacházejících v protižidovské literatuře. Dílo tedy nemůže ignorovat notoricky známá zmatečná a zavádějící církevní tvrzení typu:
- Zákon byl Židům jen pro zatvrzelost jejich srdce, ale nyní je nahrazen vírou v Ježíše (pozor: tedy ne vírou v jeho víru, ale vírou v jeho osobu!).
- Cesta ke spáse není v Božím Zákoně, ale ve víře v Ježíše jako Boha.
- Pravým Izraelem nejsou Izraelci, ale křesťané jako ti, kteří od Boha zdědili Jeho zaslíbení.
- O Ježíši jako o Pánu, a dokonce o křesťanské církvi prorokovali v už mnozí dávní židovští proroci.
A podobně…
Na díle je pro mnohé z nás zřejmě nejzajímavější a hlavně nejpřekvapivější jeho závěr. Žid Tryfón nejenže nikde není tradičně vykreslen jako židovský přihlouplý a zatvrzelý prosťáček, neschopný pochopit naše nad slunce jasné teologické argumenty, že Bohem, který stvořil svět a vesmír, který židovský národ vyvedl z Egypta,a pak s ním uzavřel Smlouvu a daroval Desatero, je vlastně jejich člověk, onen tesař z Galileje jménem Ježíš. K Justinově cti je nutno uznat, že se podobným standardům úspěšně vyhýbá a Tryfona se nejenže nesnaží, jak jsme u takových děl zvyklí, zesměšnit, ale jeho argumentům dává potřebný prostor. Odkaz na Justinův Dialog naleznete na našich stránkách pod názvem Dialog s Tryfonem a pozorným čtenářům v jeho závěru slibujeme poměrně překvapivé vyústění. Žid Tryfón se nenechává profesionálně předkládanou argumentací křesťanského protivníka zviklat a nestává se z něho šťastný, vděčný a horlivý křesťan, jak je u takového literárního druhu v křesťanské interpretaci velmi obvyklé. Naopak. Trifón zůstává věrný svému židovskému náboženství a Zákonu Boha jeho národa. Na úplném konci se zřejmě bude pozorný čtenář ptát, kdo tedy vlastně v této náboženské polemice zvítězil. Někdo ale možná rovnou uzná, že to byly věcné argumentace Žida Tryfóna.
Z desítek nejznámějších příkladů mnoha forem našeho křesťanského antijudaismu jmenujme například aktivity výrazného raného křesťanského antisemity z poloviny druhého století, teologa a spisovatele Melitona ze Sard, nadšeného a zapáleného křesťanského aktivisty, který skrze své dílo Apologie křesťanství už ve své době (!) na dálku loboval u římského pohanského císaře Marka Aurelia za to, aby se jeho křesťanství, přestože vzniklé jen před sto roky, stalo jediným povoleným, tedy státním náboženstvím pro celou Římskou říši.
V Sardách, kde tento známý antisemita žil, byla velmi významná a vzkvétající židovská komunita ve výsadním postavení. Křesťané tam patřili k hluboké menšině a v podstatě jen usilovali o přežití a uchování své identity. Velikonoce slavili ve stejnou dobu, kdy u Židů probíhal pro jejich národ jejich zásadně významný svátek Pesach. Meliton se bál, aby právě pod ovlivněním průběhů židovských oslav se křesťanská komunita ještě více neztenčila, proto napsal nejen soubor emotivně protižidovsky laděných Pašijových kázání, ale pro další mezináboženský vývoj ve městě zvlášť významnou práci nazvanou Peri Pascha . Autor se tam zabývá zmíněným zásadně důležitým židovským svátkem a mladým, poměrně nedávno ustanoveným velikonočním svátkem progresivních novokřesťanů. Z poměrně solidního, konstruktivního začátku díla se postupně stává dílo polemické a nakonec končí jako dílo na svoji dobu už velmi silně antisemitské. Právě zde, a zřejmě úplně prvně (Některé zdroje uvádějí jako první užití následujícího kontroverzního výrazu Melitovo vášnivě protižidovsky zaměřené promluvy během jeho Pašijových kázání) se v jeho díle objevuje výsledek jeho výrazné nenávisti národa, z něhož pocházel Ježíš. Židovský národ en bloc totiž v duchu kolektivní viny velmi emotivně obviňuje z tzv. „ bohovraždy“. To znamená že s národem, který „nám křesťanům zabil Boha“, je nutné podle toho také jednat. Tento svůj naprosto nesmyslný, ale o to více škodlivý a nebezpečný výraz si prý Meliton natolik oblíbil, že ho pak už používal takřka každodenně při jakékoli příležitosti.
Samozřejmě, že slovo „bohovražda“ u rozumně uvažujícího věřícího člověka postrádá jakýkoli smysl a dále se jím proto nebude zabývat, protože ví, že jediný skutečný Bůh Stvořitel světa a vesmíru se ani nenarodil, ani nežil, takže nemůže být zbaven toho, co nemá, tedy života. Nežije, ale vždy existoval, existuje a existovat bude, a to i poté, co nebude už vůbec nic. Takže naprosto nereálný, obsahově dokonale prázdný a ve skutečnosti naprosto nic neznamenající umělý výraz „bohovražda“ je zřejmě spíše výsledkem stavu autorovy emocemi nadmíru rozjitřené mysli a především snížené, nebo úplné neschopnosti sebereflexe. V tom i v mnohém nám velmi připomíná našeho zakladatele Pavla.
Uvedený výraz spolu s několika obdobnými vyjádřeními proti Ježíšovu národu vytvořil nesmírně tragickou a neodstranitelnou skvrnu na našem náboženství, které se nikdy nemůže zbavit. Ovšem přes všechnu nepředstavitelnou, v podstatě dva tisíce roků trvající zrůdnou nenávist a neštěstí, které vyslovení tohoto odporného patvaru přineslo křesťanství Ježíšovu národu, je jak pro nás, tak především pro samotné Židy kupodivu velkým přínosem. A to především v tom smyslu, že už jen samotná existence uvedeného výrazu naprosto přesvědčivě dokazuje, jak žalostně málo jsme z jejich člověka Ježíše, stejně jako z jeho náboženství my křesťané pochopili. Jak nám křesťanům byla Ježíšova vlastní víra od samého počátku křesťanství naprosto cizí, a už v těch nejzákladnějších principech zjevně nepochopitelná. Právě z naší neschopnosti pochopit, kdo byl tento Žid a v jakého Boha věřil, vznikaly podobné zoufalé výrazy, které se s největším úspěchem ujímaly právě u stejně zoufalých jedinců.
Meliton těžce nesl, že po Ježíšově ukřižování a následném rozšíření legendy o ukončení jeho mise a o jeho vzetí zpět k Otci, jeho vlastní osobní židovství nadále existovalo. Poměrně rychle se rozvíjejícímu křesťanství se svými univerzálními představami a nároky začala nepopiratelná vlastní židovská víra Ježíše, který podle křesťanské představy měl nyní už znovu spoluvládnout na nebi, nesmírně vadit a brzdit jeho expanzivní naděje. Byl to už dříve Pavel, a po něm to nyní jen v mírně upraveném podání, a opět bez hlubšího uvážení opakuje Meliton, že (Ježíšovo) židovství je po příchodu Krista (Žida Ježíše) překonané zcela novým křesťanstvím (které však má za svoji ústřední postavu opět – Žida Ježíše). Na rozdíl od jeho zřejmé neschopnosti alespoň v základní formě pochopit nejdůležitější principy židovské teologie, jak mnohokrát dokázal svými nenávistnými výroky a projevy na toto téma, měla tato jeho neschopnost, případně zaslepená a nenávistná zatvrzelost také určité poučné dopady na celý svět. Stačilo jedno jediné zlovolně vymyšlené slovo veřejně vyslovené ve vhodný okamžik (viz zmíněný Meliton), nebo se stejným cílem dodatečně vykonstruovaná věta přiřknutá Židům: „A všechen lid mu odpověděl: „Krev jeho na nás a na naše děti!“ (neznámý protižidovsky zaměřený autor tzv. Evangelia podle Matouše 27, 25), aby se tato a další podobná antisemitská vyjádření už velmi brzy po vzniku Pavlova křesťanství stala pevnou součástí této naší víry. A to víry sice ve stejného Boha, jakého vyznával a uctíval Ježíš a jeho národ, ale kterému jsme svévolně přisoudili lidské atributy.
Křesťanství se postupně stalo největší a nejrozmanitější světovou zásobárnou nejprve antijudaismu a následně ryzího antisemitismu, z níž nejen my sami, ale i ostatní nepřátelé Ježíšova židovského národa po dvě tisíciletí podle libosti čerpali nové vědomosti. Hledali v ní inspiraci, odkazovali na ní, a nalézali v ní údajnou oprávněnost, porozumění, a souhlas nebo rozhřešení pro zločiny proti lidskosti už spáchané, a posílení, povzbuzení i boží požehnání pro stejné zločiny teprve chystané. Po celou tu dobu se dalo naše křesťanské náboženství zcela oprávněně vnímat jako náboženství protižidovské. Náboženství sice nepochybně úctyhodné, ale v případě národa, který dal světu Ježíše, také doslova až k smrti nenávidějící.
M.Č.
Náhledy fotografií ze složky Z pramenů křesťanství
