K naší nenávisti Ježíšova národa XIII.
Střezte se, aby nebyla svedena vaše srdce a nesešla na zcestí,
a nesloužili jste cizím bohům a neklaněli se jim.
Blaze lidu, jemuž Hospodin je Bohem.
Církví velmi uznávaný světec a její Učitel, konstantinopolský patriarcha Jan Crysostomus, který je - vzhledem k nepředstavitelným následkům svých protižidovských velikonočních promluv s vrcholným cynismem - nazýván také jako „Zlatoústý“, se nejspíš podobně jako Augustin Ježíšovým židovským původem blíže nezabýval. Zřejmě ho nezajímala ani jeho skutečná náboženská praxe víry v jediného Boha Židů, ani fakt, že Ježíš žádné nové náboženství nejen nezaložil, ale ani se o to jako zbožný, důsledně praktikující Žid samozřejmě nikdy nepokoušel. Navíc mu jak se zdá, unikla velmi zásadní informace, a to který národ, a na základě jakého údajného provinění tohoto Ježíše popravil.
Svých osm velikonočních, nesmírně vulgární rétorikou protkaných a přízemně nenávistných antisemitských kázání, které nazval Adversus Judaeos (Proti Židům), podle některých názorů prý původně nekoncipoval jako namířená výhradně jen proti Židům, ale zároveň i proti některým členům vlastní náboženské komunity. Je zajímavé, že nejvíce konfliktů a nepřátel tento povahově velmi komplikovaný duchovní neměl mezi obyčejnými lidmi a prostými věřícími, ale mezi vysokými církevními, a dokonce i mezi státními hodnostáři. Na otázku, kde se vzala u tohoto nepochybně inteligentního člověka, vystudovaného filozofa, rétora a právníka jeho neuvěřitelná protižidovská posedlost, která ho díky jeho výrokům a především pozdějším následkům těchto výroků u většiny duchovních autorit srazila až na ten nejhorší okraj lidské společnosti, existuje mnoho pokusů o odpověď. Některé z nich uvádějí, že se obával o udržení ještě nedávné soudržnosti svěřené obce antiošských křesťanů, jejíž mnoho členů mělo k Ježíšovu osobnímu náboženství a způsobu jeho praxe velmi přátelský a vstřícný vztah. Vytvořil tedy sérii ryze protižidovských kázání, ve kterých pro větší účinek a zastrašení váhajících posluchačů užil mnohé značně šokující výrazy, hodné tehdejší nejhorší lidské spodiny, ale v žádném případě ne této významné duchovní autority čtvrtého století. Ovšem postupem doby se z těchto kázání stal zrůdný antisemitský manuál, který svému účelu slouží v podstatě už sedmnácté století. Dodnes se totiž od něho naše církev oficiálně nedistancovala, z čehož lze usuzovat, že Crysostomův zběsilý antisemitismus, jakkoli dnes už skrytý, ale o to více nebezpečnější, je bohužel ještě v jedenadvacátém století pevně zakořeněnou součástí její doktríny.
Chrysostom byl pro církev podobně jako Učitel církve Augustin velkým přínosem jak po stránce kazatelské, tak literární, a zachovaly se stovky jeho významných homilií a korespondence. Vedle naší římskokatolické církve je ještě uctíván jak církví anglikánskou, tak řeckokatolickou a pravoslavnou, což je poměrně pozoruhodný a málo vídaný ekumenický úkaz. S Augustinem měl mimo jiné i podobně komplikovanou a vznětlivou povahu, a také stejně vysoké sebevědomí a z ní pramenící jen velmi omezenou schopnost sebereflexe. Oběma nestačilo jejich významné postavení v církvi, takže se cítili povolaní nad rámec svých duchovních povinností a zavedených konvencí komentovat, kritizovat, nebo i přímo zasahovat nejen do církevní hierarchie, ale dokonce i do čistě státních záležitostí. To se zvlášť výrazně týkalo především právě povahově nesmírně problematického, popudlivého a svárlivého kverulanta Chrysostoma, kterému však tato jeho nevyžádaná aktivita a neustálé vyvolávání sporů přinášela velmi mnoho úskalí, jež nakonec dokonce vyústila až v jeho vyhnanství. Přestože mu byla církev nesmírně zavázána jak za jeho často brilantní kazatelské výkony, tak především i za jeho do té doby naprosto unikátní, nelidsky zrůdná antisemitská velikonoční a jiná protižidovská kázání a vyjádření, svojí opakovanou vášnivou veřejnou kritikou poměrů na nejvyšších místech jak církve, tak i státu, jednoho dne došla oběma těmto institucím trpělivost.
Vraťme se ale ještě o chvíli zpět do doby, kdy Chrysostomova autorita a jeho postavení v církvi začaly být postupem času nestabilní a není vyloučeno, že také i díky uvedené situaci začal jeho antisemitismus nabírat na síle i s pomocí jeho - v některých případech – až extrémně rasistického slovníku. Jestliže se v jednom kázání polemicky vyjádřil, že: „Jsou-li židovské rituály svaté a úctyhodné, pak náš způsob života musí být nesprávný.“, pak tím jistě naprosto nechtěně veřejně přiznává velkou nejistotu a nevyrovnanost v jeho osobním náboženském uvědomění. Zřejmě mu dělalo obrovský problém nalézt odpovědi na mnohé jeho vlastní otázky a prohlášení. Například v tomto konkrétním případě si nepochybně s obrovským zklamáním uvědomoval, že opravdu: „ náš způsob života je skutečně nesprávný“, pokud jmenované židovské rituály osobně praktikoval Ježíš, kterého v intencích církve rozhodně prezentuje jako Boha, tedy Stvořitele světa a vesmíru, a dárce Zákona. Jak vysvětlit svým věřícím, že Stvořitel vší existence (jak Pavlova víra chápe Ježíše) se osobně podílel na náboženské praxi Židů, právě těch Židů, o kterých jim zároveň hlásá, že jsou například „špinaví psi, nebo lidé nezpůsobilí k práci, ale způsobilí k zabíjení a činící sami sebe schopnými se pozabíjet“ a podobně? Jak mohl tak nesmírně urážlivě a jako nemocný, posedlý člověk kázat, že Židé jsou „děti, z nichž se stali psi, nezkrotná zvířata odmítající Boží vládu“, když zároveň každodenně během svých bohoslužeb při tzv. eucharistické oběti u oltáře před neviditelným, ale jak věřil, v hostii přítomným Židem Ježíšem poklekal? A následně dokonce v této hostii, ne symbolicky, ale jak učí církev skutečně, fyzicky a s nesmírnou úctou požíval jeho tělo, jak učila jeho víra? A to jen chvíli poté, co při kázání přítomným lidem užil o Ježíšově židovském národě a jeho příslušnících například výše uvedené a jiné, stejně odporné výrazy!
Když porovnával náboženský život jemu svěřené křesťanské obce se záviděníhodně pevnou a neochvějnou vírou a náboženskou praxí Židů v jeho okolí, docházel často k žalostnému poznání. Jen velmi těžko mohl svým ovečkám kázat o jediné pravosti křesťanské nauky, pokud o tom možná sám nebyl zcela stoprocentně přesvědčený, a pokud snad on sám možná byl, o pravosti právě své křesťanské víry všichni jemu svěření věřící rozhodně přesvědčeni nebyli.
V souvislosti s dvou tisíciletým neúnavným proklamováním naší církevní instituce právě ve smyslu zmíněné jediné pravosti křesťanské nauky chceme jako sami křesťané podotknout, že se touto otázkou zásadně nezabýváme, protože to je téma výhradně pro jediného existujícího Boha, Stvořitele světa, ke kterému by každé existující vyznání, víra, nebo náboženství mělo směřovat. Naopak se ale už dlouhá desetiletí zabýváme otázkami typu jakou víru a proč až do své smrti vyznával Žid Ježíš, a naproti tomu jaká je vlastně víra naše křesťanská, jestliže její alfou i omegou je opět ta samá osoba, ovšem své vlastní židovské víry v těch nejpodstatnějších bodech naším náboženstvím téměř dokonale zbavená, a naopak obohacená o atributy Boha Stvořitele vší existence. Byla snad Ježíšova židovská víra mylná, jestliže jí až do své smrti vyznával? Pak ovšem z hlediska učení naší církve, které vzniklo až desetiletí po jeho smrti, tento nepochybný praktikující věřící židovské náboženské tradice zemřel jako pomýlený vyznavač nepravé víry. A přesto zakladatel našeho křesťanství Žid Pavel určil Ježíše jako Syna Boha, autora právě této tzv. nepravé židovské nauky! Něco je zde špatně.
Opakujeme: podle církevního učení je, nebo ještě donedávna bylo křesťanství jedinou pravou naukou. Ovšem sám Žid Ježíš, který se až posmrtně díky Pavlovi stal ústřední osobou tohoto našeho tzv. jediného pravého náboženství, a navíc jeho Bohem, sám po celý svůj život vyznával především z teologického hlediska naprosto jinou víru Abrahama, Mojžíše a celého židovského národa. Ježíš vyznával víru, že tvůrce a dárce Zákona a Stvořitel světa je na základě své Smlouvy se židovským národem jejich jediným, vždy existujícím Bohem, který však nikdy nebyl ani počat, ani se nezrodil sám do svého stvoření. Stejně tak nikdy neměl žádného božského potomka, ani nikdy nemůže přestat žádným způsobem existovat. Ježíš vyznával - a o tom není nejmenších pochyb, že Bůh Smlouvy se židovským národem je jeden jediný existující, a jeho celistvé Ego se tedy z ničeho neskládá. Tedy ani z několika božských částí, nebo tzv. osob, ani z několika stejně mocných bohů. Ježíšova Tóra, nedělitelná součást života každého věřícího Žida, z jejich hlediska začíná jasně, srozumitelně a nezpochybnitelně: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“. Taková byla Ježíšova víra. Ani náznak o jakýchkoli osobách podle křesťanského chápání významu tohoto slova. V tomto kontextu musí každý rozumný křesťan pochopit, že jakákoli nenávist židovského národa kvůli jejich odmítnutí uznání našeho chápání jejich Ježíše jako jejich Boha Stvořitele nebe a země je buď v lepším případě projevem osudového nepochopení, v horším pak varovným výsledkem úspěšného působení Zla na této zemi.
Ještě malá poznámka o námi křesťany Ježíšovi přidaném „příjmení“ Kristus. Pro ty Židy, kteří o Ježíšovi, jeho rodině, zázemí a jeho náboženské praxi alespoň něco málo věděli, byl jejich prostý soukmenovec samozřejmě vždy zase jen zbožným Ježíšem z Nazaretu. Ovšem v unikátním myšlení našeho zakladatele Pavla se jemu neznámý Ježíš po svém křtu (na očistu od svých dosavadních hříchů a na znamení počátku nového života před očekávaným příchodem židovského Mesiáše) stal, obrazně chápáno i řečeno, pomazaným Židem Kristem. Řecké slovo Kristus není, jak víme, jméno nebo příjmení, ale překlad v židovském národě užívaného titulu Mašiach pro proroky, krále nebo kněze, kteří byli při uvedení do svých funkcí požehnáni svatým olejem. Titul se velmi rychle mezi autory novozákonních textů ujal natolik, že velká část věřících vnímá slovo Kristus jako Ježíšovo druhé jméno. Po Pavlovi tento titul v souvislosti s Ježíšem začali velmi často a to už bez užití jména, ke kterému apoštol tento titul přisoudil, užívat další autoři textů, které byly vybrány do novozákonního kánonu. Slovo Kristus se tam nakonec objevuje skoro v polovině případů, kde by se za normálních okolností použilo, jak bylo tehdy v literatuře běžné, pouhé jméno Ježíš, případně s „pseudopříjmením“, myšleno s odkazem většinou na místo nebo oblast, kde se narodil, nebo kde poté žil, čím se živil, popřípadě jako syn konkrétně jmenovaného otce a podobně.
Uvedli jsme, že Chrysostom, kterého později pravoslavná církev zařadila mezi své tři nejdůležitější hierarchy, měl mimo jiné problémy velké obtíže udržet své věřící v rámci oficiálního církevního učení. Jistě i zčásti odtud pramení jeho zuřivá nenávist jak Ježíšova židovství jako celku, tak i celé velmi prosperující židovské komunity v Antiochii, která ve městě tehdy stále ještě tvořila největší náboženské společenství. Dokonce i aktivních vyznavačů pohanských kultů bylo za doby jeho vedení místní církve ve městě daleko více, než křesťanů, takže jindy svým nábožensky spíše pasivním věřícím musel připomínat: „Zde nebojujeme pouze proti Židům, ale i proti pohanům a mnoha heretikům.“ V této souvislosti se ptáme: Proč naše církev po celou dobu své dvoutisícileté existence neustále proti někomu jiné víry než křesťanské doslova a do písmene bojovala? Kdo jí dal mandát k zabíjení příslušníků jiných konfesí než křesťanské? A naopak: Proti komu bojoval Žid Ježíš, kterého jsme si určili jako svého křesťanského Boha a náš nebeský vzor? Kolik válek a pogromů proti křesťanům vedl jeho národ? Kolik naplněných křesťanských modliteben Židé vypálili i s jeho věřícími? Kolik statisíců křesťanů pod hrozbou hromadných upálení převedli Ježíšovo Židé na svoji víru? Kolik milionů křesťanských věřících mají Židé na svědomí? A přesto všechno jsme se dodnes přídomku „bojující“ církev oficiálně nezřekli, stejně jako se dosud - až na dílčí výjimky - křesťanství oficiálně neomluvilo Ježíšovu národu za všechna způsobená utrpení v minulých dvou tisíciletích.
V rámci objektivity je nutné podotknout, že Chrysostomovy nenávistné protižidovské erupce a démonizace Ježíšova národa naštěstí nebyly pravidelným každodenním tématem jeho kázání. O to vášnivěji především v období před nejdůležitějšími židovskými svátky ve svém antiošském chrámu plný nenávisti a zloby hovořil o místní židovské synagoze jako o „doupěti divokých zvířat“, stejně jako o „nevěstinci, nebo skrýši pro zloděje“. Bez ohledu na Ježíšovo židovství, při totální ztrátě soudnosti a ve zřejmě už nepříčetném stavu také před svými věřícími hřímal nejrůznější ohavnosti typu, že Židé „zdegenerovali na úroveň psů, že v jejich duších žijí démoni“ a podobně. Opakovaně je označoval i jako „zločince, bohovrahy“ a nenávistně je urážel dalšími podobnými výrazy a výroky typu „Sami Židé jsou démoni, Bohem opuštění“. Chrysosotomovi v tu chvíli zřejmě vinou jeho nekontrolovatelného duševního rozpoložení evidentně nedošlo, že všechny uvedené, a další jeho urážky bez výjimky všech Židů platí i na Žida Ježíše, ke kterému se ale on sám modlí jako k Bohovi, který stvořil svět, na jeho židovskou matku Marii, na Ježíšovo židovské sourozence, stejně tak na jeho židovské učedníky a podobně…Tito všichni jsou podle tohoto duchovního se „zlatými ústy“ Židé „zdegenerovaní na úroveň psů.“ Ano, skutečně! Tento unikátně nenávistný pseudokněz opravdu hovoří o en bloc Židech jako zdegenerovaných lidech na úroveň zvířat, takže tak se vyjadřuje i o Židovi Ježíši, u kterého podle původní Pavlovy idey ovšem zároveň veřejně vyznává božskou podstatu a synovství! Ačkoli se to zdá naprosto neuvěřitelné, není pochyb, že Ježíšova židovská matka, ke které se celé křesťanství modlí jako k té, která porodila boha, je podle těchto Chrysostomových zlovolných, odporných vývodů obdařena stejným stigmatem jako její syn, rodina, příbuzní i Ježíšovo učedníci a další příslušníci Bohem vyvoleného národa. I tito Židé ještě dnes patří k těm, o kterých tento „příkladně svatý a následováníhodný“ Otec církve hovořil jako o zdegenerovaných lidech!
Jakoby jeho odporných výroků nebylo málo, přidává tento horlivý rasista ještě další apel svým věřícím: „Musíme je nenávidět i jejich synagogu. Zabili Syna vašeho Boha. Zabili Boha!“ Jaká nesmírná škoda, že při své vzdělanosti nevěděl, jakého Boha tento cit.: „Syn vašeho Boha“ sám po celý život vyznával !!! Ani další den ho nenávistná protižidovská rétorika neopouští a evidentně zcela bez rozmyslu řekne o tom samé bohovi: „Bůh (pozn. autora: kterého ale prý Židé zabili, takže o jakém Bohu tedy hovoří?) přikázal, aby Jeruzalém zůstal navždy v troskách.“ Ten kdo Jeruzalém někdy navštívil, nám potvrdí, že antiošský presbyter musí nepochybně hovořit o jiném bohu, než o jediném existujícím smluvním Bohu Židů. Chrysostomův bůh, o kterém hovoří v souvislosti s jeho údajným příkazem, aby Jeruzalém zůstal v troskách, ovšem musí být bohem zcela bezmocným, protože stále vzkvétající Jeruzalém jako židovské náboženské centrum existuje již šest tisíc roků (!), a je vysoce posvátným místem jak pro Židy, tak pro muslimy a křesťany, tedy pro náboženství, vyznávající jednoho jediného Boha. Chrysostom ve své protižidovské zarputilosti zjevně zaměnil bohy, pokud ten jeho údajně „ přikázal, aby Jeruzalém zůstal navždy v troskách“, ale skutečný Bůh, kterého vyznával Ježíš a jeho národ, za šest tisíc roků nedopustil, aby se tak stalo. Právě naopak. Dnes pro vyznavače těchto tří monoteistických náboženství v Jeruzalémě, svatém městě, kam Ježíš podle židovských náboženských předpisů každoročně třikrát dojížděl slavit nejvýznamnější náboženské svátky, existuje téměř 1500 posvátných modlitebních míst, kde si každý mírumilovný věřící najde svůj hluboký vnitřní klid a pokoj. A mnozí na tomto historickém místě i mnohé pochopí...
Hovoříme-li o našem dvě tisíciletí trvajícím odporu, neskrývaného nepřátelství a často doslova vražedné nenávisti židovského národa, je podle našeho názoru jejich zdrojem především několik lživě vykonstruovaných záminek. Opakujeme, že jde o velmi zlovolná, a naprosto nesmyslná vyhlášení našich dávných křesťanských předků ve víře o Židech typu: „Židé jsou Bohovrazi, Zabili nám Ježíše“ (příp. Krista), a podobně. Zmíníme se ve zkratce jen o těchto dvou vyjádřeních.
Nejprve v tom smyslu, že v případě pravého, vždy existujícího a jediného Boha židovského národa, který nemá začátku ani konce, tedy Boha, kterého vyznával Ježíš, je naprosto irelevantní v jakékoli souvislosti hovořit o možnosti, že by tato preexistující všemocná Veličina třeba jen na jediný okamžik přestala existovat. Jinými slovy, žádný tvor stvořený tímto vždy přítomným Stvořitelem na světě nebo kdesi ve vesmíru, nemůže tohoto všemocného Boha ani počít, ani zrodit, ani jeho jeho existenci jakkoli narušit, nebo dokonce ukončit. Jak už jsme uvedli, veškerá židovská víra v Boha ve své podstatě začíná touto větou: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“. Tato věta neznamená nic jiného, než že Bůh Ježíšova židovského národa existoval už před počátkem své tvůrčí činnosti. Nic a nikdo Ho tedy do Jeho existence žádným způsobem neaktivoval, a z toho logicky vyplývá, že také nic a nikdo nemůže tuto Jeho existenci ani ukončit. Takže bez výjimky každý, kdo o některém člověku, nebo národu říká, že zavraždil Boha, je nebohý člověk velmi limitované schopnosti standardního lidského myšlení a podle toho s ním také jednáme. Pokud takový člověk tímto výrokem nikomu nepřinese žádnou újmu, nebo zlo, jde spíše o osobu zasluhující náš soucit a duchovní péči. To ale rozhodně není Chrysostomův případ. Téměř dvoutisíciletý křesťanský odpor a v podstatě nepřetržitá nenávistná agrese vůči národu, bez něhož bychom neměli svého vlastního Boha, velmi významným, nezvratným způsobem spoluutváří naší křesťanskou identitu. Původní náboženský antijudaismus přerostlý ve fyzický, smrtelně nenávistný rasový antisemitismus dosáhl svého vrcholu hromadným duševním postižením části představitelů jiného národa, holocaustem. Antisemitská žumpa Otce církve Chrysosotoma plná nakažlivých, rychle se šířících a smrtelně jedovatých protižidovských výroků měla na jeho zrodu, průběhu a hlavně tak nesmírně tragických důsledcích pro Ježíšův národ velmi výrazný podíl.
Druhé, stejně cílené antisemitské vyjádření zní, že: „Nám Židé zabili Krista“. Na toho, kdo takové vyjádření vymyslil, nebo ho používá, platí stejná kritéria jako v předešlém případě. U hlasatele také i tohoto výroku předpokládáme obdobnou inteligenci a stejně žalostnou kondici jeho myšlení. Kdyby tomu totiž tak nebylo, pak by takový zaslepený hlasatel věděl, že nám křesťanům nikdo Ježíše (nebo Krista) nezabil z jednoho velmi prozaického důvodu; a to že my křesťané jsme v době Ježíšova života a smrti prostě ještě neexistovali. Ježíš tedy nemohl mít naprosto nic společného s něčím, co nebylo. Narodil se jako Žid, stejně tak žil a jako zbožný Žid vyznávající jediného existujícího Boha Židů i zemřel. Je jistě zbytečné připomínat, že Ježíše odsoudili a jako nejhoršího zločince ukřižovali římští pohanští modloslužebníci, kteří několik století poté naše křesťanství včetně víry v toho, koho ukřižovali, převzali a vzájemně výhodně ho ustanovili jako své státní náboženství. Nejčastěji udávaná, naprosto nesmyslná příčina naší vražedné nenávisti Ježíšova židovského národa údajně kvůli tomu, že nám jeho příslušníci zabili Krista, je pochopitelně zcela lživá, vykonstruovaná a naprosto postrádá jakékoli opodstatnění nebo logiku. Mnoha samozvaným křesťanským mstitelům s nepatrným intelektem ruku v ruce s nevzdělanou nevěřící lůzou neštítící se ničeho, však podobná zlovolná vyhlášení měla pomoci se vyrovnat s případnými možnými výčitkami svědomí za jejich často nesmírně zrůdné zločiny proti lidskosti. Ovšem co se týče jejich svědomí, neděláme si žádné iluze. Poselství, které si odnesli z Velikonočního kázání obdivovaného zlatoústého rétora bylo totiž více než jasné:
„Musíme je nenávidět i jejich synagogu. Zabili Syna vašeho Boha. Zabili Boha!“
M.Č.