K naší nenávisti Ježíšova národa XIV.
Zákon který vyznával Ježíš, žádnou spásu neslibuje.
Na spásu člověka totiž žádné právo neexistuje.
Už dvě tisíciletí existující nepochybná protižidovská orientace naší církve má za následek nekonečné množství neutuchající antisemitské demagogie, konspirací a invektiv všeho druhu, které jsou ještě dnes nejen v západní civilizaci hlavními příčinami dehonestací, agresivní rétoriky, nenávisti a všeobecného pronásledování Ježíšova Bohem vyvoleného židovského národa. Právě tento vytrvalý, nepochopitelný a bohužel dosud nezměněný postoj k národu, bez něhož bychom my křesťané neexistovali, je největší, nejodpudivější a neodstranitelnou skvrnou na našem náboženství, zcela zastiňující veškeré dosavadní klady a všechna dobra, která za dobu své existence naše církev vykonala.
Ústředním mottem pro takové jednání je notoricky známé, naprosto nesmyslné vyhlášení z dávné doby utvářející se prvocírkve, že „Židé jsou Bohovrazi“. Toto rozumově naprosto neuchopitelné tvrzení má svůj oficiální původ v polovině druhého století od biskupa Melitona ze Sard, ovšem jeho indicie nalezneme už v mnoha vyjádřeních našeho zakladatele židovského apoštola Pavla. Oba dva pochází z pohanstvím a jeho široce rozvinutým kultismem poznamenané oblasti Anatolie, a především u teologického myšlení a učení Pavla je ovlivnění polyteismem a jeho praxí naprosto jednoznačné. Jinými slovy řečeno, za množstvím evidentních znaků babarství a mnobožství, které se vyskytují jak v naší teologii, tak i v praktikovaném náboženství, převážně stojí jeho pohanské rodiště se svojí kultovní praxí.
Uvedeme jeden velmi zajímavý příklad z Pavlovy pohanské domoviny. Existuje pradávný řecký papyrový záznam průběhu údajného kouzla, během kterého jistý muž pronáší nad pohárem vína určitá mystická slova a zaklínadla nad pohárem vína, které se následně promění v krev jednoho egyptského boha. Je zcela nepodstatné, za jakým účelem se tak v nalezeném záznamu mělo dít; poměrně udivující je zde však fakt, že to byl, jak jsme právě řekli, právě faktický zakladatel křesťanství Pavel, kdo žil a mnoho roků působil v prostředí rozvinutého pohanského polyteistického kultismu, a kde uvedená báje o přeměně vína v krev byla velmi rozšířená a oblíbená. Je více než pravděpodobné nejen že tuto pohanskou báji s proměněním vína v krev sám dobře znal, ale vzhledem k tomu, že žil v pohanském prostředí, kde se i tyto kouzelné obřady praktikovaly, není vyloučeno, že se jich někdy v mládí s nimi mohl mít třeba jen jako přihlížející i určitou osobní zkušenost.
Tento pro mnohé pozorné věřící jistě zajímavý poznatek je ale ještě zásadně nutné doplnit o daleko důležitější informaci; totiž že ten, kdo jako vůbec první člověk na světě vylíčil poslední večeři Ježíše a jeho údajná slova nad chlebem a nad pohárem vína, která jsou vyvrcholením každé křesťanské eucharistické oběti, nebyl nikdo jiný než opět - apoštol Pavel. Ten měl celý průběh události údajně převzít ve svém snovém vidění na damašské poušti od nanebevzatého Ježíše, kterého jak známo za jeho života neznal, o kterém nic nevěděl a nikdy ho ani nespatřil... Nejstarší existující záznam průběhu poslední večeře, eucharistie, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, tedy nemáme od žádného očitého svědka - apoštola, ale opět od našeho zakladatele, který se ale této večeře pochopitelně nejenže nezúčastnil, ale až do svého zasnění o ní nic nevěděl. Ve svém prvním listu Korintským (11, 23 a dál) se odvolává na svůj údajný snový prožitek na poušti blízko Damašku, ve kterém několik roků po svém ukřižování měl nanebevzatý Ježíš mimo jiné Pavlovi také líčit, jak probíhala jeho poslední večeře: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb…“ K tomuto údajnému posmrtnému sdělení si tedy Ježíš kupodivu nevybral nikoho ze své rodiny, ani z věrných přátel, ale úplně neznámého člověka, který ho neznal a nikdy ani neviděl. A pozor: dokonce si k tomu údajně vybral člověka, který už desítky roků přes svým viděním rozšířenou pohanskou báji s proměněním vína minimálně z doslechu znal... Tímto způsobem utvářel náš zakladatel Pavel základní pilíře svého nového náboženství o Bohu Ježíšovi ze židovského národa. Jaká škoda, že se ve svém snu zřejmě nedozvěděl vůbec nic o tom, v koho tento Ježíš věřil, koho vyznával jako Boha, Stvořitele světa a vesmíru, ke komu se třikrát denně modlil, koho Zákon denně studoval a tak úzkostlivě dodržoval, koho vyznával jako Otce svého židovského národa, komu jako každý jiný zbožný Žid denně v modlitbě děkoval za všechny každodenní dary a podobně...
Ještě drobná připomínka: zatímco symbolické přijímání masa a krve znamenalo zvláště (ne však výhradně) v barbarské řecko-římské kultuře kouzelné spojení buď mezi dvěma lidmi, člověka s bohem, nebo spojení dvou bohů, v náboženství, které až do své smrti vyznával Ježíš, je požívání jakékoli krve velmi přísně zapovězeno samotným židovským Bohem Hospodinem, a už čtyři tisíciletí je tento zákaz nesmírně důsledně a do všech nejmenších detailů Bohem vyvoleným národem dodržován. O případném pojídání lidského, nebo snad dokonce božího (?) masa se není potřeba zmiňovat vůbec.
Náš Katechismus katolické církve (§ 1373-1375, 1413), respektive jeho Kompendium (č.282) však vychází z Pavlova zasnění, a o Ježíšovi tedy uvádí něco zcela jiného: „Ježíš Kristus je v eucharistii přítomen jedinečným a nesrovnatelným způsobem. Je v ní totiž přítomen opravdu, skutečně a podstatně: se svým tělem a krví, se svou duší a božstvím. V eucharistii je tedy svátostným způsobem, totiž pod eucharistickými způsobami chleba a vína přítomen naprosto celý Kristus, Bůh a člověk.“ Při svatém přijímání tedy požíváme zároveň Ježíše jako pomazaného krále židovského národa, jako Boha, který stvořil svět i jako člověka, který se do tohoto národa narodil.
Kompendium č.283 nás učí: „Přepodstatnění (transsubstanciace) je proměna celé podstaty chleba v podstatu Kristova těla a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. K této proměně dochází při eucharistické modlitbě účinností Kristových slov a působením Ducha Svatého. Nicméně vnímatelné podoby chleba a vína, to je „eucharistické způsoby“, zůstávají nezměněné.“ Požíváním chleba a vína během eucharistické oběti tedy požíváme Ježíše díky účinnosti Kristových slov, které jako zcela první člověk sdělil světu ten, který je ale neslyšel osobně, nýbrž až ve svém snovém prožitku několik let po tragické smrti toho, který je měl vyslovit.
Apoštol Pavel se na základě tohoto svého prožitku „obrátil na víru“ a vybudoval na něm nové, od Ježíšem praktikované židovské víry však zásadně odlišné náboženství. Protože se jedná skutečně o teologicky zásadně odlišnou víru, Pavlova snaha o její přijetí Bohem vyvoleným Ježíšovým národem byla předem odsouzena k nezdaru a svůj evangelizační úspěch mohl slavit výhradně jen u pohanů. Židovské jednoznačné odmítnutí jeho vlastních teologických vizí a vytrvání ve věrnosti učení jediného existujícího Stvořitele, Boha Hospodina, se naší církví nikdy nemělo vnímat jako signál k zaryté a často doslova vražedné, genocidní nenávisti národa, bez něhož by naše křesťanství neexistovalo.
Naše církev svůj odpor k víře Ježíše odůvodňovala také i v tom smyslu, že jako jediná pravá, která může dovést člověka ke spáse nemůže tolerovat existenci národa, který prý nám (křesťanům) „zabil Boha.“ Řekněme si rovnou, že obě volně citovaná prohlášení jsou naprostý a zlovolný nesmysl. K výroku, že nám někdo zabil Boha (Ježíše) jen pár slovy zopakujeme to, co uvádíme už dlouhá desetiletí. Skutečný a jediný existující Bůh, který stvořil náš svět, nebe a vše co k nim patří, je věčný. To znamená že se nenarodil, existuje, ale nežije lidským chápáním pojmu život, a existovat bude i tehdy, až nebude ani náš svět, ani Jeho vesmír. Je preexistující, nikým a ničím nestvořený a tedy nesmrtelný, to znamená, že jeho existenci nemůže nikdo a nic ani na jediný okamžik jakkoli ukončit. Pokud jsme s tím srozuměni, pak je zbytečnou ztrátou času znovu připomínat fakt, že v době, kdy Římané Ježíše ukřižovali, a ještě alespoň dvě desetiletí poté ještě žádní křesťané neexistovali. A jestliže neexistovali, pak ani nemohli mít žádného svého vlastního Boha, navíc takového, kterého by mohlo zabít Jeho vlastní stvoření, v tomto případě člověk.
Smysl zcela postrádající křesťanské tvrzení, že Židé zabili Boha (Žida) Ježíše vzniklo mimo jiné proto, že naše církev začala sama sebe považovat za tímto Bohem Ježíšem požehnanou, právoplatnou nástupkyní náboženského židovství, neboli synagogy. Bohem vyvoleným lidem už prý není židovský národ, ale nyní jsou to ti, kdo plně uvěřili Pavlově nové teologii. Jestliže chce být křesťanství nástupkyní celého judaismu, pak její církev ke svému oddělení nutně potřebuje svůj vlastní, striktně nežidovský zákon. Začala proto pociťovat jakési právo na vytvoření nového, teologicky značně odlišného, vlastního (a v tom případě tedy už ne jedinečného, Bohem vytvořeného a Mojžíšovi zjeveného) Zákona. Naše slova o vlastním Zákoně potvrzuje fakt, že kolem 80ti procent textu křesťanského Zákona nese jednoznačnou pečeť našeho židovského zakladatele, ať už v podobě několika jeho skutečných dopisů (listů), jejich falzifikátů, a především pak v dílech tří evangelistů synoptiků, z nichž všichni z Pavlovy vlastní teologie nejen vycházeli, ale také jí v určitém rozsahu jeden od druhého opisovali a v malé míře sami upravovali a doplňovali. Není pochyb o tom, že nebýt tohoto Ježíšova přibližně stejně starého židovského soukmenovce, který však ve skutečnosti Ježíše nikdy nespatřil, nebylo by ani naše křesťanství, a tím pádem ani jeho Zákon, sugestivně nazvaný jako tzv. Nový.
Žádný Starý Zákon v teologickém smyslu neexistuje a nikdy ani neexistoval. Ježíš a celý jeho národ tedy logicky žádný výraz jako Starý Zákon neznali, protože ho tak pojmenovali až naši dávní křesťanští předkové. Židé od Boha žádný tzv. Starý Zákon nedostali, jediný existující Bohem darovaný Zákon se vždy nazýval a nazývá výhradně Tóra, jinými slovy Boží učení. Zavádějící slovo Nový ve spojení se slovem Zákon mělo u prvokřesťanů a v jejich pokračovatelích vzbudit nesmyslnou představu, že náš vlastní, křesťanský Zákon, který se velmi složitě utvářel až do čtvrtého století (jednotlivé spisy vznikaly přibližně mezi roky 55 až 125, některé prameny uvádějí data ještě pozdější), ukončil platnost židovského, Bohem daného Zákona, přestože to je jediné existující učení od našeho Boha Stvořitele. Jediné učení, které Ježíš vyznával a ctil, a které na rozdíl od apostaty Pavla vedlo celý jeho život.
Připomínáme, že první regulérní soupis novozákonních knih, tedy oficiálně ukončená kanonizace křesťanského Nového Zákona je až z roku 382 tzv. Dekretem Damasi římské synody. I poté však probíhaly ještě jeho další, různé menší úpravy. Dva roky předtím, v únoru 380 učinil císař Theodosius pro církev osudové rozhodnutí, kterým bylo vyhlášení křesťanství jako jediného oficiálního státního náboženství římské říše. (Těsné propojení státní moci s určitým náboženstvím nevede ani k víře v pravého Boha, ani ke spáse člověka, ale v prvé řadě k bezbožnému oboustrannému obohacování a zneužívání nabyté moci úzkým okruhem zainteresovaných lidí.) Potomci Ježíšových vrahů se přibližně tři a půl století od ukřižování stali faktickými spoludržiteli celé církevní instituce s plným právem zasahovat a bohužel přímo ovlivňovat její existenci a další směřování, například po stránce sociální, náboženské, ale i čistě politické. Vzato z historického hlediska, a z pohledu následků, které tento neblahý patvar pohanů s věřícími v budoucnu přinesl, ho můžeme směle charakterizovat jako odstrašující, sebedestruktivní státocírkevní systém.
Od IV. století přestala být naše církev apolitická a stal se z ní silný nábožensko politický nástroj, který římští vládci potřebovali k ovládnutí nejširších mas. Mimo jiné i tím, že všichni obyvatelé Říše budou mít jednu víru, což znamená jejich snadnější centrální ovladatelnost. Je logické, že po tomto neblahém státocírkevním spojení církev například potřebovala urychleně dokončit velmi složité utváření svého vlastního Zákona, který by podle představ svých tvůrců předčil, a de facto i de jure nahradil tehdy už dvě tisíciletí existující Zákon Boha Židů a tedy i Zákon Ježíše. Nesmírně silně posílena náhle nabytou světskou mocí zároveň vycítila šanci otevřeně a v daleko větší míře než dosud se za silné podpory nyní křesťanského, ještě „včera“ však ryze pohanského římského státu, který ukřižoval Ježíše, začít vypořádávat, cit: „S Kristovými vrahy.“ Pokud by se chtěla skutečně vypořádat s těmi, kdo zabil Ježíše, pak by ovšem své svévolné odhodlání tyto lidi potrestat musela obrátit na ty, kdo jí tak náhle poskytl jak výsadní náboženské postavení ve státě, tak i nesmírný rozsah materiálního bohatství, a především poprvé ve své existenci i obrovskou moc. Vyčítat svým novým, nesmírně štědrým a ještě nedávno ryze pohanským mecenášům Ježíšovu smrt, by samozřejmě nikoho z náhle velmi mocných církevních autorit ani nenapadlo, proto svoji čerstvě nabytou moc obrátila proti národu, který Ježíše zrodil. Exkluzivní a náhle neotřesitelné postavení nesmírně rozsáhle materiálně podporované církve však zcela zákonitě přinášelo velké množství dalších chybných rozhodnutí a zásadních, osudových omylů. Jedním z dlouhé řady bylo přijetí antisemitismu jako pevné součásti její nábožensko-politické strategie.
Ukažme si nyní několik příkladů nadmíru sebevědomých, ovšem zcela mylných vyhlášení některých vysokých církevních autorit a dalších významných osobností křesťanství o tom, jak naše církevní instituce (údajně vlastněná a přímo řízená Bohem, což může znamenat jak Ježíšovým Otcem, tak ale i samotným Ježíšem) vznikající ke konci prvního století vylučovala všechny nepokřtěné, a tedy i celý Ježíšův židovský národ z možnosti, že by je tento Ježíš jako Bůh mohl spasit. Jinými slovy, nepokřtěný Žid Ježíš prý v postavení Boha odmítá spasit své stejně nepokřtěné židovské soukmenovce. Církev tedy de facto tvrdí, že když Ježíšova židovská matka Mirjam pochopitelně nebyla pokřtěná, její syn Bůh jí nespasí. To samé platí pro Ježíšovo otce, sourozence, a další členy jeho rozvětvené rodiny, jeho učedníky, přátele a vlastně všechny ostatní Židy. Žádný Žid ze čtyři tisíciletí existujícího národa tedy podle následujících výroků křesťanských autorit nedosáhne spásy. Extra Ecclesiam non est salus ?
V podstatě jde jen o bezcennou snůšku prázdných slov, která měla mimo jiné podpořit náš antisemitismus ve smyslu, že když Židé stejně nebudou spaseni a nebude pro ně místo v nebi, tak proč má být pro ně místo tady na Zemi? Zvlášť když „Nám zabili Boha?“ Proč ale právě s těmi, kteří podle našeho učení nebudou spaseni a budou tedy zavrženi, uzavřel Spasitel svojí smlouvu, proč si právě židovský národ vyvolil ke zvláštní službě? Proč právě jejich (nepokřtěnému, tedy zavrženému) národu věnoval Hospodin naprosto unikátní návod pro dobrý život na zemi zvaný Tóra, neboli Učení? Proč se do údajně Bohem zavrženého židovského národa narodil Ježíš, kterého my křesťané považujeme právě za tohoto Boha, který podle nás tento národ zavrhl?
- Pravdu, že není spásy mimo katolickou Církev, přirozeně podporovali všichni světci v každé době.
- Církev je branou k životu; všichni ostatní jsou zloději a lupiči. Kvůli tomu se jim musíme vyhýbat.
- Žádný člověk nenalezne spásu nežli v katolické Církvi. Mimo katolickou Církev může člověk mít vše kromě spásy. Člověk může mít čest, může mít svátosti, může zpívat aleluja, může odpovídat amen, může mít víru ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, a také ji hlásat, ale nikde člověk nenalezne spásu kromě katolické Církve.
- Svatá a univerzální Církev učí, že není možné vyznávat opravdově Boha mimo ni, a prohlašuje, že všichni, kdo jsou mimo ni, nebudou spaseni .
- Nelze vejít ve spásu mimo katolickou Církev, stejně jako v době potopy nebyla spása mimo archu, která symbolizuje Církev.
- Někteří říkají, že nejsou vázáni naukou, která učí, že Mystické Tělo Krista a Římskokatolické Církve jsou jedna a táž věc. Někteří nutnost patřit do pravé Církve kvůli dosažení spásy omezují na bezvýznamnou formuli. Jiní konečně znevažují opodstatněnou povahu důvěryhodnosti křesťanské víry.
- Existuje jedna univerzální Církev, mimo níž nemůže být vůbec nikdo spasen.
- Nikdo, ať jsou jeho milodary jakkoliv velké, nikdo, i kdyby prolil svou krev ve jménu Kristově, nemůže být spasen, pokud nepřijme náručí a jednotu katolické Církve.
- Prohlašujeme, říkáme, definujeme a oznamujeme, že je pro spásu každé lidské bytosti zcela nezbytné, aby podléhala římskému papeži.
- Spása a jednota existují pouze v rámci katolické Církve, a že členové heretických skupin nemohou být považováni za „část“ Kristovy Církve.
- Lidé, kteří znají katolickou církev nemohou být spaseni, pokud do ní odmítnou vstoupit, či v ní setrvat.
- Mystické tělo Kristovo je identické s římsko-katolickou církví.
- Nejsvětější římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo katolickou Církev, nejen pohanů, také Židů, heretiků a schizmatiků se nikdy nemůže podílet na věčném životě, ale půjde do věčného ohně připraveného ďáblu a jeho andělům.
Teď se podívejme, co o spáse člověka například říkal Ježíš jako zbožný Žid dodržující Zákon Boha jeho národa ( Mt 19, 16-17): „A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: „Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?“ On mu řekl: „Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!“ Nemusíme snad připomínat, že pro Ježíšův židovský národ vždy existoval jen jeden jediný klíč ke spáse: Zachovávat přikázání obsažené v Bohem zjevené Tóře. Ježíš nedal tazateli žádnou jinou možnost spásy. Jeho víra nezná žádné nezdravě sebevědomé fráze křesťanského typu „ Mimo židovství není spásy“, právě naopak. Židovství učí, že věčné spásy může dojít každý spravedlivý člověk díky svým dobrým skutkům, pramenícím z učení Božího Zákona. Pavel pohanům v Malé Asii tvrdil, že ve svém snovém vidění dostal od vzkříšeného Ježíše důležitou informaci, že je jako povstalý z mrtvých vyzdvižený na nebe. Zároveň jak tvrdil, od něho obdržel poslání hlásat pohanům „dobrou zprávu“, že spása skrze prý zotročující Boží učení je už minulostí. Nyní prý člověk dosáhne spásy daleko jednodušeji a bez namáhavého studia Božích slov: Stačí jen uvěřit, že Ježíš je pomazaný Kristus, Boží Syn.
Naše křesťanství, stejně jako jeho církevní instituce v žádném případě nejsou dílem židovského náboženského aktivisty Ježíše, ale jeho židovského soukmenovce a odpadlíka od Ježíšovy víry Pavla. Veškerá nejdůležitější základní teologie církevního učení je jeho vlastní teologie a rozhodně ne Ježíšovo učení, nebo jeho osobní víra. Pavlův podíl na existenci tohoto náboženství je naprosto zásadní a nezastupitelný, jak se sami přesvědčíme z bezkonkurenčně převažujícího počtu jeho citací v našem křesťanském Zákoně, i v učení všech významných autorit a Otců a Učitelů církve. Křesťanský Zákon by měl svoji nespornou hodnotu a určitou platnost, i kdyby ho nespoluvytvářeli žádní evangelisté, ani autoři doplňujících listů, ale kdyby ho tvořilo jen sedm skutečných listů (zbytek je pouhý podvrh) apoštola Pavla. Všichni, opakujeme všichni ostatní novozákonní autoři totiž psali své práce až po něm, a to v době přibližně od dvou (Markovo evang.) až dokonce do šesti až sedmi desetiletí (Janovo evang.) po vzniku Pavlových listů, tedy pod nepochybnou inspirací jeho vlastní teologií. Logicky tedy platí, že nebýt Pavla, nebylo by ani křesťanství, ani církev, a nebyl by samozřejmě ani žádný křesťanský tzv. Nový Zákon se svými evangelisty. To po celou dobu existence křesťanství připouštěla většina církevních autorit.
Kupříkladu velmi problematický teolog druhého století heretik dualista Markión dokonce v době probíhajícího výběru křesťanských textů ke kanonizaci důrazně prosazoval svůj požadavek, aby v tzv. Novém Zákoně byly pouze Pavlovo listy a nanejvýš ještě snad Lukášovo evangelium! Ježíš by pak ovšem jako historická postava z jeho takového Zákona zcela zmizel, s čímž ale zřejmě neměl žádný problém. Koho zajímá, kdo byl ve skutečnosti a jakého Boha vyznával? Ostatní navrhované autory prý považoval za duchovně nepřínosné a jen opakující Pavlovo myšlení. Markión s naprostou jistotou věděl, že základ nového křesťanského náboženství je výhradně Pavlovo dílo, přeměna jeho snu na poušti ve zdánlivou skutečnost zrozenou se zpětnou platností, a opakuje po něm všechno podstatné z jeho učení. Učení o někom, koho autor neznal a poprvé v životě spatřil až ve snu. Mimo jiné je to například jeho známé vyhlášení ve smyslu, že Ježíš Kristus je Bohem lásky, který člověka osvobozuje od Zákona. To však ve skutečnosti znamená, že Žid Ježíš údajně osvobozuje člověka od učení židovským Bohem dané Tóry, kterou ale sám po celý svůj život usilovně každý den studoval, třikrát denně se z ní modlil a choval se podle ní.
Skutečně nikomu nevadí, a všichni jsou srozuměni s tím, že podle vyhlášení našeho zakladatele Ježíš Boží Zákon sám zachovává a současně od něho člověka osvobozuje? Podobně Pavel hovoří v tom smyslu, že od doby, kdy se na zemi objevil Ježíš, je Boží Zákon překonaným a nepotřebným anachronismem a člověku ke štěstí a spáse prý stačí pouze víra v Boha lásky.
V koho ale ve skutečnosti tento Bůh lásky sám věřil, koho Zákon zachovával a jakého Boha tento Bůh lásky sám vyznával?
M.Č.