Svatý Augustin, život a dílo. Judaismus a křesťanství.

Jenom rozhodně odmítej jíst krev, neboť krev je život;

   proto nebudeš jíst s masem i život. Nebudeš ji jíst, nýbrž ji vyleješ na zem jako vodu.

            Nebudeš ji jíst, aby se dobře vedlo tobě i tvým synům po tobě,

                                  když budeš dělat, co je správné v Hospodinových očích.

                                                                                                  (5. Moj, 12, 23-25)

                              Často velmi iracionálně uvažující i jednající architekt a stavitel křesťanství Pavel chtěl Ježíšovu osobu, kterou po svém vidění začal bez ohledu na skutečnost vnímat jako pomazaného Krista, transponovat do svého nového náboženského směru a umístit ho tam jako samotného Boha. Avšak tím, že svého vrstevníka Ježíše za jeho života nikdy netoužil poznat, přestože k tomu měl nesčetně možností, tak samozřejmě neznal ani jeho osobní víru a ani způsob, jakým jí praktikoval. Proto mu velmi často vkládal do úst svoje vlastní myšlenky, názory, představy, výroky a podobně s tím účelem, aby Ježíše pokud možno v maximální možné míře oddělil od jeho židovského lidství. Pavlovo dopisy jsou o Ježíši, jak si ho ve své mysli představoval, a kým chtěl, aby byl, ale ne kým byl ve skutečnosti, a to jednoduše proto, protože to nevěděl. Z toho důvodu také o  Ježíšově osobním životě, o jeho rodině, sourozencích a učednících, o jeho nábožensky obrodném hnutí, stejně jako o jeho osobní náboženské praxi nebyl schopný uvést de facto vůbec nic. Zanedbatelnou výjimku tvoří jeho zmínky až v souvislosti s Ježíšovou smrtí.

Například o údajných výrocích Ježíše se zmiňuje pouze dvakrát (!), a to ve svém jediném listě, konkrétně v prvním listu do Korintu, 7, 10-11 a 9, 14). To lze velmi snadno zjistit z obsahu jeho sedmi listů, které skutečně napsal (Řím, 1.+2. Kor., Gal., Sol., Flp., Film.) Vzhledem ke skutečnosti, že na Ježíšově osobě vystavěl celou novou nežidovskou teologii, je toho žalostně málo. Ostatní listy, které jsou v Písmu také uváděny jako jeho, jsou pouhými imitacemi od nejmenovaných autorů. Poselství, která hlásal Ježíš svému židovskému národu, Pavel neznal, a jeho listy jsou tohoto jeho základního nedostatku výrazným dokladem. S touto situací se tedy vyrovnal tak, že Ježíšovo poselství změnil na |Ježíše jako poselství. Víru Ježíše vytvořením nového náboženství přeměnil na víru v Ježíše.

Zásadní skutečnost, že Ježíše neznal, mu však ani v nejmenším nepřekážela v tom, aby se na veřejnosti uváděl a snad sám sebe opravdu nazýval jako: „Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia...“ (Řím 1, 1), přestože jak víme, ve skutečnosti za Ježíšova života ho nikdy nikdo, stejně jako on sám sebe, nenazval Kristem. Za další Pavla nikdo a nikdy za žádného apoštola nepovolal, Ježíšovým „apoštolem“ byl a až do smrti zůstal - jen ve své mysli... A konečně Pavel v jedné jediné větě své adresáty klame potřetí: Pavla nikdy nikdo ve skutečnosti nevyvolil ke zvěstování tzv. „Božího evangelia“. Sám tímto způsobem s nemístnou nadsázkou nazýval a pohanům prezentoval své vlastní myšlenky. Jediným faktickým Božím učením v Ježíšově židovském národě byla výhradně Boží Tóra. „Božím evangeliem“ nazýval nadmíru sebevědomý Pavel neprávem výhradně své vlastní představy, které kvůli zvýšení jejich autority vydával za Ježíšovy. Myšlenky toho, kterého nikdy nepoznal, a které mu je navzdory tomu měl z nebe údajně zjevit v jeho snu na damašské poušti: „Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus. (Gal 1, 11-12). Je nepochybné že kdyby své vlastní myšlenky pohanským posluchačům v Malé Asii neuváděl jako „Boží evangelium“, nebo je jako v uvedeném případě neprezentoval jako „Evangelia, která mu zjevil sám Ježíš Kristus“, ale podle pravdy jako „evangelia“ jeho vlastní, naše křesťanství by zřejmě v těchto baštách pohanství nikdy nevzniklo. Než tam začal Pavel své dílo svým nesmírně obětavým hlásáním své vlastní teologie o Kristu Božím Synovi, o existenci a obrodné misi zbožného židovského náboženského aktivisty Ježíšovi z tamních pohanů nevěděl zjevně nikdo nic.

Velmi brzy po svém konečném rozhodnutí hlásat lidem Žida Ježíše jako Syna Stvořitele světa a jednu Jeho Božskou osobu (to znamená Ježíše jako preexistujícího nesmrtelného Boha, který stvořil veškerou existenci), se začal sám sebe považovat za Božího vyslance, mluvčího i prostředníka. Hned na začátku svých dopisů dával své domnělé poslání jasně a nekompromisně všem adresátům najevo. Tak například vzrůstající římské křesťanské obci píše o sobě na úvod kromě už zmíněného pozdravení: „Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia.“ také i osobní předání milosti a pokoje od samotného Boha, Stvořitele světa: „Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. (Řím 1, 7). Kdo by si z příjemců tohoto listu v Římě dovolil o oprávněnosti a způsobilosti k předání milosti a pokoje od všemohoucího Boha dokázal zapochybovat? Navíc v době, kdy už byli všichni římští Židé z města císařem Claudiem vypovězeni kvůli nepokojům, které vznikly násilnou okupací a následným zabráním židovských synagog skupinami prvokřesťanů, na které se pár roků poté Pavel obrací se svým listem.

Jeho bezbřehé sebevědomí a suverenita, se kterou hlásá své údajné pověření (ve skutečnosti však sebepověření, sebepovolání i sebevyvolení…) od Stvořitele světa, ale i jeho vášnivá netolerance svých kritiků dochází až ke svému vrcholu v listu Galatským (1, 8). Tam už přímo, a ve své nesnášenlivosti a nenávisti nejen Ježíšova národa a jejich víry, ale i ke všem pochybujícím o jeho pravomoci doslova zatracuje a proklíná každého, kdo by o Ježíšovi a vůbec teologii napsal a zveřejnil něco jiného, než on sám: „Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ Možnost účinného prokletí jiného člověka zřejmě považoval za jednu z mnoha nauk, pokynů a pravomocí, které mu podle jeho slov měl předat Kristus v průběhu jeho osudového snu. Ovšem vykládat obsah své halucinace jako skutečnost, navíc dokonce jako pověření shůry, a do tohoto údajného pověření zahrnout i pravomoc proklít jiného člověka se všemi možnými následky, je od Pavla další vypovídající vizitkou, koho náboženství vyznáváme.

Pokud porovnáme Zákon Boha židovského národa a náš Zákon křesťanský, kromě zásadního nepoměru velikosti textového obsahu obou spisů zjistíme, že v křesťanském Zákonu ze zákonodárného hlediska vlastně žádný vlastní, v pravém slova smyslu zákon jako takový nenalezneme. Bohužel, náš vlastní Zákon vzniklý čistě lidskou činností jsme díky Pavlovi začali snažit prezentovat jako podstatnější než jediný existující Zákon jediného Boha. Bohužel jako Zákon, nahrazující ten, který vedl Ježíše po celý jeho život. Proto jeho název Zákon „Nový“. A to navzdory tomu, že Zákon smluvního Boha židovského národa, kterého jsme i přes jeho naprostou jedinečnost začali přezíravě nazývat jako „Starý“, pochází od všemocného Stvořitele a je tedy trvalý, jediný a nezaměnitelný. Žádný projev Boží vůle, a tedy ani žádné Jeho ustanovení není dočasné a platné jen do doby, než se nějaký člověk svými projevy pokusí platnost Božího díla svévolně ukončit, nebo ho vlastní „inovací“ přizpůsobit potřebám nového náboženství, které se rozhodl založit. Stvořitelova Tóra platí do doby, dokud bude existovat celé Jeho dílo, a nikdo na světě ho nemůže jakkoli upravovat, nebo se ho dokonce pokoušet nahrazovat dílem vlastním. A především: nikdo z Bohem stvořených lidí nikdy nemůže žádné ustanovení svého Stvořitele vykládat jako už „neplatné“ nebo „překonané“. Tato a podobná nesmírně rouhavá a vůči Bohu vzdorná a zpupná vyjádření u Něho spolehlivě vyvolávají jedinou možnou adekvátní reakci, a tou je trvalé zavržení jejich původce. Jestliže my křesťané opravdu Ježíše tolik milujeme, jak tak rádi a často na veřejnosti deklarujeme, a chceme se mu opravdu podobat, co nás tedy vede k odmítání jeho vlastní víry, jeho Zákona a k odmítání jeho Boha? Nevěříme Ježíši, kterého „tolik milujeme“? Nebo nevěříme Bohu, kterého vyznával? A co nás křesťany vedlo k tomu, abychom se v podstatě po celou dobu existence našeho náboženství mnoha způsoby osobně páchali odporný zločin nelidské, nemírně zrůdné genocidy na národě, kterému Stvořitel světa a vesmíru svěřil své vlastní učení do praktického užívání?

Věříme více učení prezentované jeho tvůrcem Pavlem, nebo učení Boha, našeho Stvořitele? Učení důsledně praktikované Ježíšem a jeho národem, který se odchodem z egyptského otroctví stal prvním a posledním národem na světě, jemuž přímo, osobně na základě uzavřené Smlouvy vládne přímo Bůh? Kolik bohů vlastně vyznáváme, jestliže odmítáme učení Ježíšova Boha a věříme v dílo člověka?

O Pavlově naprosto nepřijatelném postoji k Božímu Zákonu a o jeho znevažování, bagatelizování, a mnohá nesmírně rouhavá vyjádření typu „Zákon zotročující člověka“ a podobně, jsme se už zmínili. Zbožný Ježíš vyznávající a praktikující učení Boha židovského národa by ovšem ve skutečnosti nikdy v životě pochopitelně nic podobného nepronesl. K Tóře jako učení Boha měl podle mnoha indicií podobný vztah, jako k ní měli významní učenci a jiné náboženské autority jeho doby. To znamená, že život podle Zákona - na rozdíl od naprosto scestného chápání Pavla - nemá v žádném případě naprosto nic společného s nějakým nátlakem, nebo snad až „zotročováním člověka.“ Právě naopak. Člověka určitým způsobem prokazatelně privileguje a povznáší ho vědomím, že každodenním studiem a životem podle Tóry se stává autentickým svědkem Boží přízně k člověku, a zvláštního zájmu a osobní péče o jeho dobrý život na zemi. Jestliže nás naše víra povzbuzuje, abychom se snažili Ježíšovi podobat, připodobňujeme se mu tedy tím způsobem, že se pokusíme vytvořit si k Božímu Zákonu pokud možno stejný postoj, jaký měl k němu zcela nepochybně on sám. Vzhledem k tomu, že náš zakladatel tvrdil, že Boží Zákon člověka zotročuje, pak by musel být takovým „zotročeným“ člověkem i Ježíš. V takovém případě tedy chceme být Zákonem jediného existujícího Boha spolu s Ježíšem „zotročeni“ i my. Tím se pokusíme přidat se ke službě Tomu, který nás stvořil. Ježíšem praktikovaná židovská víra totiž učí, že vyznávání Božího Zákona a život podle něho je pravým výrazem této služby.

Ježíš by v žádném případě nikdy nějakým vědomým způsobem neporušil Tóru, naprosto zásadní učení jediného existujícího Boha a Otce židovského národa. Stejně tak by k tomu pochopitelně nikdy nikoho nepobízel, o tom je naprosto zbytečné uvažovat. Pokud to přesto někdo o Ježíšovi tvrdil, a v tuto chvíli samozřejmě máme na mysli především židovského odpadlíka a zakladatele našeho křesťanství, pak zásadním způsobem uráží jak samotného Ježíše, tak jeho víru i charakter. Jestliže si o něm Pavel dovolil tvrdit jako skutečnost to, co prý měl údajně vidět ve svém snu, tedy například že při poslední večeři v Jeruzalémě prý Ježíš nabádal své židovské učedníky, aby nedbali nejdůležitějších zákazů Božího Zákona a například pili krev a dokonce aby jedli lidské maso, pak jde o jednu z nejhorších myslitelných dehonestací Ježíše, se kterou se může kdy věřící člověk v životě setkat. Duchovně nestálý, nevyzrálý odpadlík od židovské víry se snaží udělat stejného odpadlíka z Ježíše, a vkládá mu proto do úst zcela smyšlená, a ze židovského náboženského hlediska trestuhodně rouhavá, nemyslitelná slova, které nikdy sám neslyšel, a žádný z přímých svědků této večeře je také nikdy nezaznamenal. Už jen tento fakt sám kromě řady dalších závažným způsobem zpochybňuje pravdivost celého příběhu. A navzdory tomu právě toto Pavlovo převyprávění svého extatického prožitku na poušti o průběhu poslední večeře tvoří páteř, smysl a vrcholný moment každé naší bohoslužby.

Svým tvrzením o Ježíšově pokynu svým zbožným židovským učedníkům, aby pili krev, a tím zásadně porušovali Boží ustanovení, se snaží z Ježíše udělat stejného odpadlíka, jako byl on sám. Odpadlíka od jeho vlastní víry ve které byl důsledně vychován, od prastaré víry Abrahama a dalších praotců svého národa. Ovšem Bohem Stvořitelem bylo podle Tóry zakázané požívat krev už Noemovi a jeho rodině jako představitelům celého lidstva. To znamená, že tento velmi zásadní, striktní Boží zákaz neplatí jen pro národ Izraele, ale pro všechny lidi na světě. Zákaz požívání krve vyhlásil Ten, který nás stvořil, takže nemá smysl se ptát po důvodu. Každopádně v Božím učení nalezneme dostatek jasných zmínek o tomto zákazu, případně o varování před jeho překročením. Kdo alespoň trochu zná náboženskou praxi židovského národa, tak ví, že velmi důsledné, celoživotní studium Božího učení – Tóry je pro věřící tím nejposvátnějším úkolem a jedním z hlavních smyslů jejich života. A jedním tradičně zapáleným a zbožným příslušníkem židovského národa byl Ježíš. Jelikož byl nepochybně zbožný, tak učení Boha svého národa tak jako všichni ostatní Židé studoval a prakticky naplňoval ne proto, aby „nevybočil ze řady“, ale proto, že to bylo, (a je samozřejmě i dnes) učení Toho, který nás stvořil, a znát toto učení a zachovávat ho byla Jeho vůle. Kdyby to o Ježíši náš zakladatel věděl, tak by nám ho jak doufáme, neprezentoval způsobem, jakým to udělal v listu do Korintu. Tedy jako člověka, který své blízké podněcuje k přestupování Zákona Otce židovského národa: „Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ (1.Kor 11, 22-25)

Principiálně jiný obrázek o poslední večeři Ježíše a slovech, které při ní pronášel, nalezneme v unikátním textu pocházejícího z prvního století, a který je vedle novozákonních knih nejstarším literárním křesťanským dílem. A pro nás osobně je z hlediska uvedeného listu korintským především jedna jeho část i dílem přelomovým... Jak vyplývá z  obsahu, shrnutí a zaměření základního křesťanského učení je určeno především pro zájemce o křest. Nazývá se Didaché, jinak také Učení Pána hlásané národům dvanácti apoštoly . Lze ho označit jako ve své době nejdůležitější mimobiblický soubor, který však byl pro jednu svoji kapitolu odporující Pavlově učení odsouzen k zapomenutí. Pochází ze stejné doby, ve které psal své dílo neznámý autor tzv. Janova evangelia. Toto učení bylo v prvotní církvi velmi dobře známo, a lze tvrdit, že především prvokřesťany, ale i ještě několik století později byla především jedna jeho část považovaná za autentičtější a důvěryhodnější, než zmiňoval ve svých listech Pavel. A pro velkou část nábožensky vzdělanějších křesťanů byla právě doslovná interpretace IX., liturgicky zaměřené kapitoly Didaché v průběhu každé bohoslužby směrodatným, závazným bohoslužebným textem, který na rozdíl od Pavlovy verze pocházející ze snového prožitku plně odpovídal Ježíšově židovské náboženské praxi.

Pro potřeby našeho zaměření je ve spojitosti s  jeho vlastním líčením poslední večeře nejdůležitějším bodem celého pozoruhodného textu Didaché především uvedená devátá kapitola, seznamující katechumeny se skutečnými, tehdejší církví obecně užívanými  eucharistickými slovy Ježíše. Učení bylo v různém rozsahu po dlouhá staletí dokonce platnou součástí novozákonních knih a nikdy nebyla žádná jeho část církví prohlášena jako heretická nebo jinak nepřípustná. Žádná součást tohoto učení pro adepty přijetí křesťanské víry tedy oficiálně neodporovala učení církve. A přesto se tato nenápadná část Didaché natolik liší od Pavlova podání stejné události, kterou získal ze svého snu, že dramaticky a zásadně boří celé křesťanské učení o eucharistii a jejím teologickém významu. Není zde totiž ani slovo o tom, že by Ježíš zásadním způsobem porušoval učení svého židovského národa a nabádal ostatní k Bohem striktně zakázanému pití krve, jak se nám snaží v této věci z neinformovaný Pavel ukázat. Faktem je, že vlivem své mnohokrát dokázané limitované znalosti tradiční židovské náboženské praxe se i v tomto případě zásadním způsobem mýlí. Skutečnost, že v jeho zcela chybném podání oproti pevně zavedené sederové posloupnosti navíc Ježíš nejprve žehná chléb a teprve poté kalich vína, je jen dalším důkazem Pavlovy způsobilosti a možnou motivací k vytvoření vlastního názoru na relevantnost Pavlova učení. Přesto se jeho vlastní učení o eucharistii, a ne nejstarší existující záznam eucharistie pro katechumeny, stalo jednou ze sedmi svátostí naší katolické církve a vyvrcholením každé bohoslužby. K tomu jen doplníme, že Ježíš v duchu neměnné prastaré tradice při večeři - na rozdíl od opačného Pavlova tvrzení - jako první provádí poděkování Bohu nad kalichem vína také i u autora tzv. Lukášova evangelia (!): „Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou.“ (Lk 22, 17).

Didaché, IX. kapitola:

 „ Co se týče Eucharistie (večeře Páně) děkujte takto: Nad kalichem: Děkujeme ti, Otče náš, za svatou vinnou révu tvého syna Davida, již jsi nám dal poznat skrze svého Syna Ježíše; Tobě budiž věčná sláva. Při lámání: Děkujeme ti, Otče náš, za život a poznání, jež jsi nám zjevil skrze svého Syna Ježíše; Tobě věčná sláva. Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista. Nikdo kromě pokřtěných ve jméno Pána nejez ani nepij z této Eucharistie. "Nedávejte svaté psům", řekl Pán.“

Kde jsou zde uvedena Pavlova slova o Ježíšovi, nabádajícího k zásadnímu přestoupení Stvořitelova zákazu požívání krve? Kde je údajná Ježíšova nesmírně pobuřující, nemyslitelná výzva k požívání lidského masa? Kde je hranice, kam až se svými fiktivními tvrzeními o Ježíšově údajném pohrdavém odmítání některých příkazů Stvořitelovy Tóry necháme dojít našeho zakladatele? A to především v situaci, kdy naše náboženství vyznává Ježíšovo Božství, a v tom případě tedy i jeho autorství uvedeného Božského učení? Nikomu z nás nevadí znetvořený portrét Boha Stvořitele, který pro nás vytvořil učení, jenž má podle snové vize jednoho problematického člověka údajně sám tak zásadním způsobem porušovat a bagatelizovat?

Nepochybujeme o původně dobré vůli velmi impulzivného, emocionálního, avšak ve věci náboženské praxe Ježíšova života a jeho víry v podstatě nevědomého Pavla. Výsledek jeho úsilí o prezentaci Ježíše jako nekompromisního kritika a bořitele mnoha tradic a principů praxe víry předané samotným Stvořitelem světa svému židovskému národu, je principiálním omylem našeho zakladatele. Vše podstatné, co zjevně pod vlivem svých bouřlivých emocí a snových představ vkládá do duše a do úst židovskému náboženskému obrozenci Ježíšovi, se diametrálně liší od jeho úsilí o návrat svého židovského národa ke kořenům principů Božího učení a jejich nekompromisně důslednému plnění, kterému věnoval poslední období svého života.

Snahou vytěsnit jak Ježíšovu lidskou, židovskou totožnost, tak i jeho vlastní náboženské uvědomění a praxi, a nahradit je svými vlastními představami o jeho identitě, a smyslu jeho aktivit udělal Pavel zásadní chybu. Svým zbrklým, nepromyšleným jednáním, přestože původně jistě v dobrém úmyslu spojit své nové křesťanské učení právě se zbožným Židem Ježíšem jako pomazaným Kristem a Bohem, vytvořil z Ježíše obraz často nespokojeného náboženského kverulanta a vášnivého kritika především upadající úrovně náboženské praxe svého národa. Věřícího, který se podle vlastních představ našeho zakladatele nebojí odhodlaně brojit proti různým částem Božího Zákona, jedinému učení předané Stvořitelem svému židovskému národu, svévolně porušovat Jeho zákazy, a dokonce k tomu nabádat své další věřící soukmenovce. Líčením událostí a příhod podobného charakteru, jako bylo Pavlovo zmatečné ztvárnění jeho snu o Ježíšově poslední večeři do výsledné podoby, nechtěně vytvořil přesný opak toho, co měl zcela jistě původně v úmyslu. V tomto případě vkládáním vlastních smyšlených částí projevů do Ježíšových úst velmi nešťastným způsobem představuje Ježíše jako symbol ignorace a neúcty židovského člověka ke svému  Bohu Stvořiteli, jako symbol odmítnutí a další vzpoury člověka proti Bohu a Jeho vůli.

Abychom si mohli sami udělat reálnou představu jak, co a ke komu se zbožný Žid Ježíš modlil, seznámíme se v krátkosti kupříkladu s některým obsahem jedné zásadně důležité modlitby, kterou se každý věřící židovského národa modlí třikrát denně a modlil se jí naprosto bezpochyby i sám Ježíš, jeho rodina, příbuzní, učedníci a další. Modlitba je pevnou součástí celé řady dalších náboženských textů, které se několikrát denně věřící židovský národ Ježíše modlí, a pro nás křesťany je zajímavostí, že je to jediná modlitba, při které Židé stojí, ať už při společné, nebo soukromé modlitbě. Podobnou zajímavostí může být, že Židé během bohoslužeb, ani v soukromí (s jednou jedinou výjimkou v roce) nikdy neklečí, ani nepoklekají. Stejně tak při modlení nemají sepnuté ruce a není na překážku, pokud se během modlení pohybují, pokud jim určitý pohyb umožní důkladnější, internější duchovní prožitek, a ještě užší kontakt se svým Otcem. Svoje modlitby, bohoslužby a různá jiná duchovní setkání žádným symbolem, gestem nebo jiným znamením ani nezačínají, ani nekončí, což je pro všechny, kteří se několikrát denně a často s opravdovou úctou znamenají symbolem římského popravčího nástroje, jistě zajímavý poznatek.

Pokud se chceme pokusit vytvořit si určitou alespoň výchozí představu o některých způsobech Ježíšovy náboženské praxe, a pak své nabyté poznatky například porovnávat s Pavlovým, a následně dogmatickým církevním učením, je nutné v tomto ohledu nabýt alespoň pár těch zcela nejzákladnějších informací a poznatků. Zmíněná modlitba, kterou se Ježíš třikrát denně modlil, byla vždy ústřední složkou všech pevně stanovených bohoslužeb židovského národa a nazývá se Amida, což v hebrejštině doslova znamená stojící. Text se vyvíjel v průběhu celého období druhého jeruzalémského Chrámu, kam i Ježíš s celou svojí rodinou putoval třikrát ročně zúčastnit se Poutních svátků (Šaloš regalim), to znamená na Pesach, Šavuot a Sukot, aby tak splnil vůli Boha, Otce svého národa.

Modlitba má několik dalších názvů, z nichž velmi často užívaný je např. Šmone esre, neboli osmnáct podle původního počtu požehnání, které obsahovala zřejmě už v době Ježíše. Podívejme se na pár úryvků z jednotlivých částí, které se naprosto bez pochyby modlil, vyznával, a především se podle nich řídil Ježíš, a posuďme sami, do jaké míry taková vyznání konvenují s tím, co o něm učil náš zakladatel. Nejprve pro představu uvádíme jeden z veršů, kterým se Ježíš modlil za navrácení svého duchovně laxního, pasivního židovského národa zpět k Bohu a k Jeho učení - Tóry:

- „ Navrať nás, Otče náš, ke své Tóře a přibliž nás, Králi náš ke Své službě a navrať nás opět k Sobě v úplném pokání. Požehnaný jsi Ty Hospodine, jenž máš zalíbení v pokání.“

Otázka zní, proč náš zakladatel vkládá Ježíšovi, kterého neznal, nikdy neviděl ani neslyšel, do úst jeho údajný pokyn svým služebníkům při poslední večeři, pár hodin před svou smrtí, aby pili krev, jestliže se právě těmito těmito verši ve skutečnosti Ježíš třikrát denně obrací k Otci svého národa a prosí Ho, aby svůj hřešící národ přivedl zpět k Sobě a k plnění své Tóry? Když psal Pavel známým do Korintu o Ježíšově poslední večeři, u které samozřejmě nebyl, a o které ví jen ze svého snu, zřejmě ani neznal Amidu, ústřední modlitbu každého zbožného Žida, ve které se každý modlí o návrat k Tóře proto, aby se podle ní každý řídil! Nebo chtěl snad naznačit, že příkladně zbožný Ježíš byl jedním z těch, kteří se potřebují navrátit k Božímu učení proto, že se od něho odchýlili? Tedy že Ježíš hřešil proti Bohu a Jeho pokynům obsaženým v Zákoně Otce všech Židů? Pavel zřejmě neznal, nebo ve svém evangelizačním nadšení nedocenil absolutní nedotknutelnost tohoto Božího díla. Podle všeho nepochopil, že Ježíše, kterého euforicky propaguje jako Syna jediného Boha, v uvedeném dopisu dopisu do Korintu nechtěně představuje jako nenapravitelného hříšníka, který úmyslně ostentativně ignoruje Otcovo nařízení, a dokonce k tomu i nabádá další Židy: „ ... mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti.

Naprosto nezastupitelný význam, který měla, a až do konce světa má nedotknutelná Tóra jako učení našeho Stvořitele pro židovský národ a tedy zcela bezpochyby i pro Ježíše, vidíme i z dalších částí úryvků Amidy, nebo dalších modliteb a výroků na toto téma.

„Otevři mé srdce svou Tórou a má duše ať spěchá plnit Tvé příkazy.“

„Učiň pro Svou Tóru, aby Tví milovaní byli zachráněni.“

„Jestliže jsi hojně studoval Tóru, dostane se Ti hojné mzdy.“

„Dovol nám účast na své Tóře.“

„Svět spočívá na třech věcech – na Tóře, na bohoslužbě a na konání skutků milosrdenství.

„Miluj mír a usiluj o mír, měj v lásce lidi a přiváděj je blíže k Tóře.“

„Kdo rozmnožuje Tóru, rozmnožuje život. Kdo si osvojil slova Tóry, tem si získal život v budoucím světě.

„I když jsi mnoho studoval Tóru, nevychloubej se tím, neboť k tomu jsi byl stvořen.“

„Jestliže jsou dva pospolu a chybí mezi nimi slovo Tóry, pak je to shromáždění bezbožných.“

„Neboť jsem Vám dal výborné učení, mou Tóru neopouštějte.“

Věříme, že několik málo uvedených zmínek o principu tohoto Božího učení a jeho významu pro každého příslušníka izraelského národa pomůže každému věřícímu dospět k následujícímu poznání. Nikdo ze zbožných Židů, a to samozřejmě platí i pro Ježíše, by si nikdy v životě nedovolil nabádat druhé lidi, aby toto výsostné Boží dílo ignorovali, napadali a úmyslně porušovali. Pokud přesto o něčem takovém Pavel jako vůbec první člověk, a to dokonce v souvislosti s Ježíšem přesto píše svým známým do Korintu, a jeho slova se pak stanou jedním z teologicky nejzávažnějších bodů celého církevního učení i praxe, pak se v počátcích našeho křesťanství stala další obrovská chyba. Buď Ježíš opravdu vyslovil slova, která Pavel slyšel ve svém snu, ale v tom případě by nemohl být tím, kým ho vyznáváme. Nebo je jako pravověrný, velmi zbožný Žid ve skutečnosti nikdy nevyslovil, a v takovém případě máme velký problém s celým učením našeho zakladatele. Osobně jsme pevně přesvědčeni o druhé možnosti.

Židovský národ, který se Stvořitelem uzavřel jedinečnou Smlouvu, a jako dar za to obdržel Boží učení, odmítl vlastní náboženství svého soukmenovce Šaula především proto, že se ve všech principech zásadně odlišuje od jejich Bohem dané a Jeho Zákonem ratifikované náboženské praxe. Toto logické, zákonité odmítnutí nás nikdy a žádným způsobem neopravňovalo k tomu, abychom Bohem vyvolený Ježíšův židovský národ celá dvě tisíciletí považovali za úhlavního nepřítele, a podle toho se k němu po celou tu dobu tak trestuhodně chovali. Navzdory tomu, že právě tohoto Ježíše naše náboženství vyznává jako právě tohoto Boha.

M.Č.